Prezident na půl úvazku

Kdy a proč vyklíčila potřeba zformovat ODS?

Tuto potřebu neumím moc popsat z politického hlediska, ale z ekonomického velmi. My už jsme si v našem rozhovoru povídali o tom, jak se rodil text ekonomické reformy. Po jeho vzniku jsme ale sledovali, jak se tento text nerealizuje a jak v politické sféře naráží na bezbřehé rozmělňování. A potřeba vyčlenit z Občanského fóra aktivní pragmatickou část, které skutečně jde o realizaci tohoto ekonomického programu, to byl pro mne onen důvod, proč se došlo k závěru, že je nutné vytvořit stranu, která bude mít dostatečnou sílu, aby tento program realizovala.

Je ODS stranou jednoho muže, jak jí často bývá předhazováno?

Myslím, že není stranou jednoho muže. Koneckonců v posledních měsících vidíme, že se předmětem zájmu, někdy pozitivního jindy negativního, stávají i jiné osoby ODS.

Na druhou stranu se domnívám, že tento názor, který se traduje už delší dobu, má základ ve dvou skutečnostech. Za prvé, že duší ekonomické reformy od samého začátku je skutečně Václav Klaus osobně. A myslím, že nikdo z nás, kteří jsme byli kolem i v době projektu ekonomické reformy, si neuzurpuje stejný díl zásluh. Za druhé tento dojem vzniká díky určitému vystupování pana Klause, které bývá interpretováno, že se jako první muž strany příliš chová. Ta první část mi připadá racionální, protože Václav Klaus skutečně má klíčový význam pro ekonomickou reformu. A jestliže ODS vlastně vznikla právě proto, aby prosadila ekonomickou reformu, když se to nedařilo ve vládě, je pojem „jednoho muže“ oprávněný. Zatímco ta druhá polovina je už spíše zlovolná a myslím si, že veřejnost nejlépe posoudí, kolik dalších osob v měřítku republikovém, ale i měřítcích regionálních, v ODS vyrostlo, a že už dávno tato teze neplatí. I když v prvním okamžiku, když se z OF odloupla jeho početnější a významnější část v podobě ODS a Václav Klaus se postavil do jejího čela, to tak mohlo vypadat.

Je ODS konzervativní stranou?

Narazili jsme na slovíčka konzervativní, liberální atd. Mám-li hovořit o konzervativnosti této strany, je třeba říci, že jsme se dávno před vznikem ODS dohodli na odporu k jakékoli „třetí cestě“. Pro mne jako filozofa to znamená dočasné odklonění, protože jsem přesvědčen, že další generace bude s myšlenkami „třetích cest“ zase koketovat a nejen v opozici. Pro mne je to tedy především pragmatické rozhodnutí pro tuto etapu, kdy rychlá náprava společnosti v ekonomickém i celospolečenském smyslu znamená neexperimentovat, nevymýšlet vymyšlené, nespojovat nespojitelné. Možná to vypadá jako chudý a málo ambiciózní program, ale u nás je skutečně třeba rychle zavést všechny vyzkoušené prvky tržního hospodářství a konzervativního pojetí společnosti. V tomto smyslu se tedy slovo konzervativní snad dá vyložit jako to, co je ověřené a vyzkoušené.

Myslíte, že je možné u nás zavést konzervativismus anglosaského typu nebo spíše vytvoříme českou variantu?

Britský konzervativismus a britské pojetí tržního hospodářství, byť je budeme co nejvíce vnímat a respektovat, se nám určitě vytvořit nepodaří. Spíše lze říci, že dojde k počeštění převzatého konzervativního programu. Dojde k němu však samovolně a není tedy třeba věnovat se vytváření nějakých speciálně českých programů.

Do jaké míry se vám zdá oprávněná kritika ODS z pravicového bolševismu, třeba z úst pana Dienstbiera. ODS je „nejmasovější“ a tím pádem i nejvlivnější stranou na pravé straně politického spektra. Je jasné, že tím pádem se na ni sem tam nabalují i konjunkturální členové.

Než odpovím na tuto velmi složitou otázku, rád bych řekl, že jsem přesvědčen, že v ODS rozhodně převažují lidé velice obětaví, kteří udělali velmi mnoho pro ODS a tím pádem i pro tuto společnost, tak jak si o ODS ve vazbě na ekonomickou reformu povídáme. Ty lidi je třeba hledat především v regionech. Když se člověk večer po mítinku setká s místními členy ODS, překvapí ho, s jak velmi těžkými a složitými problémy se potýkají a s jakou obětavostí se s nimi vyrovnávají.

Teprve pak bych mluvil o nějakém konjunkturalismu. Další rovina problému je pak ta, kterou jste odcitoval od pana Dienstbiera. Bude myslím diskutována jako významný historický fenomén celé sametové revoluce. Dnes můžeme být každý generálem a tvrdit, že revoluce neměla být tak sametová, že v revoluční době se daly provést určité očistné kroky, se kterým teď po třech letech velice těžko zápasíme, protože není možné pořád nastolovat nové a nové revoluce. Přesto jsem přesvědčen, že ODS jako celek prošla tímto obdobím velmi dobře. Víte, že chvílemi byla vystavena tlaku, že se rozdělí na silně antibolševické pravičáky a na lidi řekněme konstruktivnějšího typu. I v jiných řezech se jí předpovídaly různé osudy. Zatím však svoji integritu drží, i když je jasné, že v některých otázkách tohoto typu jsou ve straně pestřejší názory a nepanuje úplně jednoznačný postoj. Myslím, že nám však nikdy ani nešlo o to – a ono to ani není dost dobře možné – vytvořit tak velkou stranu, aby v ní byla naprostá názorová jednota. Takže z tohoto hlediska nevidím ODS příliš kriticky.

Podvakrát se v usneseních kongresů ODS objevil požadavek uznání „třetího odboje“. Přesto tento zákon stále chybí.

Rozhodně to není možné vykládat jako neochotu ODS k přijetí tohoto zákona, spíše bych řekl, že bylo prostě třeba řešit jiné důležité problémy spojené především s dělením státu. V nejbližší době se určitě i s fenoménem třetího odboje vyrovnáme.

Věřím, že prosadíme rozumnou myšlenku, že třetí odboj by neměl být tématem, který tuto společnost zase rozdělí a sám o sobě ji bude radikalizovat. Zákon o třetím odboji pro nás znamená jednak vytvoření právního prostoru pro posouzení viny bývalých funkcionářů KSČ a za druhé určitou morální satisfakci lidem, kteří byli komunismem či socialismem nejvíce postiženi. A já bych daleko více zdůrazňoval první polovinu panování socialismu a daleko méně pak tu druhou.

Proč?

Poněvadž tím bychom, myslím, celý problém jen zkomplikovali. Znamenalo by to opět rozdělovat lidi na ty, kteří něco podepsali jenom jednou, třikrát, nebo nepodepsali nikdy nic, kteří byli někdy vyslýcháni nebo naopak nikdy atd. atd. Ten řez je zde skutečně velmi obtížný a navíc na straně odpůrců režimu se po roce 68 objevují i lidé, kteří se v padesátých letech podíleli na jeho budování.

A co zbytkové tresty?

Pro mě jako neprávníka je nepochopitelné, že přes všechny rehabilitace se některé činy, které člověk v rámci odboje provedl, dodnes posuzují jako trestné, neboť platí zásada, že i tehdejší právo bylo právem. Věřím, že se proti právním fundamentalistům, zastávajícím striktně toto pojetí práva, najde politická dohoda, abychom se i tohoto balastu zbavili.

Zákon o třetím odboji tedy rozhodně nechápu jako příležitost k novému dělení společnosti nebo jako další příležitost k vymáhání nějakých významnějších finančních náhrad. Rozdělilo by to společnost ještě víc než samotný fakt, kdo k odboji skutečně patřil a kdo ne.

Může se tento zákon stát onou tolikrát vzývanou tlustou čarou?

Zákon o třetím odboji by měl tím, že vyhlásí nepromlčitelnost určitých typů trestních činů, otevřít právní prostor pro vyrovnání se s těmi, kdo skutečně ublížili. Vyhoví se také hlasům, které se pozastavují na tím, že dosud nemáme žádný právní nástroj jak se vypořádat s různými rozkrádači či osobami, které v čele státu způsobily pojmenovatelné škody. Měl by tedy rozšířit akční rádius pro vyrovnání se s minulostí. Tím může k vytvoření oné tlusté čáry přispět, sám jí však nebude.

Není ODS někdy spíš ve vleku událostí? Neřeší některé problémy, až když hoří? Kladu otázku obecně, ale je možné vyjmenovat řadu jednotlivostí.

Jistě, takhle nám otázku kladou i naši řadoví členové a takhle nám otázku předhazují i naši názoroví oponenti. Nemám pro to jiné vysvětlení, než že v jednotlivostech ODS se svou klíčovou odpovědností pořád něco konstruuje a nemá čas věnovat se „opravám“. Připomeňme si třeba daňovou problematiku, kde ODS přinesla svou kůži na trh, čímž však zároveň dala prostor oponentům – ale i koaličním partnerům – plnit roli opravovatele návrhu ODS. V tomto smyslu tedy ODS skutečně je ve vleku toho, že měla klíčovou odpovědnost za dělení státu, za smlouvy se Slovenskem, za start nové daňové soustavy, za měnovou odluku, zatímco ostatní partneři se mohou věnovat kritice realizace jednotlivých kroků. Možná že je chyba, že naše koaliční partnery do těchto věcí málo vtahujeme.

Jak probíhají porady užšího vedení ODS, onen takzvaný „kartáč“?

Původně se zrodily jako dosti neformální schůzky u pana Klause. Dnes už to má i podle stanov určitý rituál, nazývá se to grémium ODS. Všechno sice ještě neběží plně podle mých představ, protože často není dost času, aby se přesně formulovaly zápisy atd., takže to nemá dokonalý formální ráz, ale myslím, že právě ona určitá atmosféra, která v ODS zavládla po posledním kongresu, přispěla k racionalizaci a větší funkčnosti i těchto ranních setkání, která se konají dvakrát týdně, v úterý a pátek. Jednou jsou věnována spíše věcem vládním, to znamená určité koordinaci vládní a poslanecké politiky a jednou více vnitrostranickým záležitostem.

Co říká pojmenování „kartáč“ pan premiér Klaus?

Už si myslím zvykl, ale když se to dozvěděl, dost se zlobil.

Na posledním kongresu 7. 11. 1992 v Praze jste přestal být řadovým členem, byť vzhledem ke svým vládním funkcím výjimečným, a stal se místopředsedou ODS. Jak se změnilo vaše vnímání ODS?

Kongres jsem vnímal tak – teď použiju slova z jedné vaší předchozí otázky – že vedení ODS se dostalo zase jednou do vleku. Ale v tomto případě, myslím, pozitivně. Protože kongres ukázal, že má daleko větší cit pro poměry uvnitř ODS, než jsme si je my ve vedení uvědomovali. Řeknu to zcela jednoznačně. To, že jsme vůbec nepřemýšleli, že bychom na kongres měli přijít s novými místopředsedy, že to nikdy nebylo předmětem jednání žádného grémia a že jsme vycházeli z představy, že za této situace není třeba vedení strany významně měnit, protože jsme věděli, že nás čeká spousta věcí, které budou vyžadovat právě určitou kontinuitu a informace a zkušenosti osob, které v čele ODS stály, to nás na kongresu postavilo před určité překvapení, na které vedení strany nebylo připraveno.

Na kongresu se udály dvě věci, které spolu však přes svoji zdánlivou formální podobnost příliš nesouvisejí, a proto se je pokusme odlišit. Jedna věc je pan Havlík a druhá věc jsou místopředsedové.

Myslím, že všichni, kdo se setkali s panem Havlíkem uznávají, že to je člověk neobyčejně schopný a že pro ODS udělal velice mnoho. Na druhou stranu však vedení ODS na panu Havlíkovi nechávalo spoustu věcí, které nemohl unést ani obhájit uvnitř strany. A říkám to dnes, kdy jsem už několik měsíců místopředsedou a mám špatné svědomí, jak málo v této funkci dělám, poněvadž být místopředsedou ODS neznamená, že člověk stranu jenom reprezentuje, ale měl by se také daleko víc podílet i na jejím vnitřním životě. Pan Havlík tedy byl v ODS tím příliš zranitelným nárazníkem. A to, že mu na pražském kongresu nebyla vyslovena důvěra, lze interpretovat tak, že mezi delegáty nebyla vůle rozšířit jeho pravomoci ještě o politický rozměr místopředsedy. Jsou za tím drobné nastřádané konflikty, které mezi výkonnými pracovníky nutně musí být.

Byla to asi koncepční chyba obou stran. Na jedné straně dobře chápu pana Havlíka, který těžko mohl plnit příliš samostatnou roli – a tady si dovolím malou odbočku: jestli ODS byla stranou jednoho muže, tak směrem dovnitř spíš stranou pana Havlíka -, takže on už dál nemohl plnit roli osamělého činitele ODS, aniž by neusiloval také o určitou politickou pravomoc. Na druhé straně to však asi nebyl realistický požadavek, protože kongres nechtěl přijmout, aby ten, kdo řídí veškerou strukturu strany po stránce tajemnické, respektive vedoucího sekretariátu a šéfa celé manažerské sítě, by se měl zároveň tak významně, jak matematicky v členění předseda a čtyři místopředsedové připadá na jednoho z pěti, podílet i na politické moci. Tady bych tedy mluvil spíše o určitém nedorozumění, protože zájem pana Havlíka byl pro mne zcela legitimní a pochopitelný. Nebyl však v dané situaci přijatelný pro kongres.

Jako určitý deus ex machina v patové situaci, kdy post výkonného místopředsedy „hrozil“ i vám, se objevilo řešení, že kandidaturu přijal Petr Čermák. Jenže po několika měsících je ODS tam, co byla. Petr Čermák sice působí v politické rovině, ale s jeho praktickým řízením aparátu ODS je to horší a je mu to někdy vyčítáno.

Ano, tím jenom doplňujete argumenty, které jsem uváděl v souvislosti s panem Havlíkem, že tyto role patrně není možné sloučit. Pan Čermák má politickou autoritu a může jako místopředseda rozhodovat v terénu a při jednáních, která vede, ale nemá zase autoritu dobrého byrokrata, samozřejmě v dobrém slova smyslu, a dobrého organizátora ve straně. I když se pan doktor Čermák v poslední době velmi snaží, myslím, že tato mezera ještě zdaleka není vyplněna a vedení ODS o ní bude muset ještě moc přemýšlet.

Vraťme se k volbě dalších místopředsedů ODS. Na hlavu pana Kováře padlo na kongresu několik obvinění v souvislosti s manipulací lustračními materiály a dohry sledujeme ještě dnes. Určitě se shodneme, že prestiži ODS to nepřidává.

Už jsem říkal, že kongres projevil větší cit pro atmosféru ve straně než vedení, což je sebekritika, a zároveň tím naznačuju, že se nejspíš málo věnujeme řízení strany i dnes. Přinejmenším to platí o mě.

Kongres nás tedy poučil jak ve špatné připravenosti ve věci pana Havlíka, tak v otázce dalších místopředsedů, pana Macka i pana Kováře. Takové kolektivní těleso jakým je kongres se těžko převádí do racionálních vět, ale atmosféra v každém případě jasně naznačila, že ve struktuře ODS je na tyto dva místopředsedy poněkud jiný názor než v bezkonfliktním pojetí vedení ODS, které o nějakých změnách na těchto postech vůbec nebylo ochotno uvažovat.

V tomto smyslu to tedy bylo velké poučení. A pokud jde konkrétně o pan Kováře, nemohu v tomto okamžiku říct nic jiného, než že musíme počkat, jak dopadne šetření. Pan Kovář se nařčení, které je podle mého názoru velmi pravděpodobné, brání, ale dokázáno v tomto okamžiku není.

Souhlasím s vámi, ale už jsme hovořili o tom, že politik je v jiné situaci než běžný občan a už jenom podezření by mělo znamenat, že rezignuje na svoji funkci, protože všechna ta špína, která se přemílá v tisku nepadá pouze na jeho hlavu, ale na celou stranu a koalici. A teprve prokáže-li svoji bezúhonnost, může se navrátit do politiky. To platí jak pro pana Kováře, tak pro pana Macka.

Já s vámi naprosto souhlasím a mnohokrát jsem se v tomto smyslu vyjádřil. Na druhé straně si zase prakticky řekněme, že přece není možné, aby po každém článku, který někdo napíše o komkoli z nás, jsme okamžitě uvolňovali jednotlivé posty. To se může stát zrovna tak mě a budu se také do určité míry bránit a dokonce po ODS požadovat, aby se mě alespoň po určitou dobu, než se něco významného – byť jen jako podezření – skutečně prokáže, zastala. Tady jde o to, kde je ta dělící čára. Podle mého názoru u pana Macka byla tato hranice posunuta příliš daleko a příliš dlouho jsme váhali. A u pana Kováře se dnes už dá vlastně říci totéž. Fakta, která teď v únoru leží na stole, jsou stejná jako fakta, která byla známa na kongresu. Mezitím jsme tomu nevěnovali pozornost a ono se nám to nutně muselo vrátit.

Jenže veřejnost, i ta stranická uvnitř ODS, naopak sleduje, že pan Kovář se po kongresu stal vedle funkce vedoucího Úřadu vlády České republiky ještě zmocněncem české vlády pro sdělovací prostředky. A to je podobný problém jako s panem Mackem a funkcí velvyslance na Slovensku.

To že byl pan Kovář jmenován zmocněncem pro sdělovací prostředky, to vyplynulo – dobře si to pamatuji – z jisté krizové situace koncem roku, kdy nebylo dokonale ukončeno rozdělení rozhlasu, televize a částečně i „četky“ a bylo nutno rychle ustanovit nějaký český orgán, který by se tím zabýval.

Dá se tu spíš kritizovat, že jednotlivá rozhodnutí nejsou dobře koordinována a v nouzi se rychle něco rozhodne, aniž by se uvažovalo o dalších souvislostech. Protože k řešení tohoto problému nebyl v ČR žádný ústřední orgán, nutně všechny úkoly spojené s dokončením dělení majetku a kompetencí sdělovacích prostředků zůstaly na vládě a následně logicky na vedoucím úřadu. Touto logikou se to dostalo do rukou pana Kováře.

Kongresu naopak jedním z místopředsedů znovu zvolil Josefa Zieleniece. Proč má pan Zieleniec důvěru členské základny?

Teď to bude trochu sebekritika, protože pan ministr Zieleniec se na rozdíl ode mne v minulém období, ale i teď, věnuje ODS opravdu dostatečně. Nezanedbává objíždění oblastí, je dobře viditelný i v nižších strukturách ODS nejenom jako ministr, ale i jako starostlivý funkcionář, který si nejen udělá čas, ale najde i formu, jak v okresech pohovořit s lidmi, vyslechnout si jejich názory a zároveň jim neformálním způsobem – což je vždycky lepší než přes sdělovací prostředky – sdělit leccos z kuchyně vysoké politiky.

A pan Vlach? Proč vyšla jeho „stranická“ hvězda?

Pan Vlach je dobře zapsán v poslaneckých kruzích a nezastírejme si, že oba poslanecké kluby hrají v ODS i konkrétně v kongresovém dění významnou roli. A on je zástupcem tohoto „silového pole“.

V souvislostí s nenaplněním prozatímního senátu poslanci bývalého FS došlo i uvnitř ODS k různým názorovým střetům. Tisk spekuloval o pnutí uvnitř strany. Oprávněně?

Zopakujme si to od začátku. Samozřejmě že poslanci FS celou řadu měsíců, to znamená vlastně hned od voleb, velice pečlivě sledovali, do jaké míry se všechna státoprávní jednání odvíjejí v jejich prospěch či neprospěch. Bude ještě dlouho předmětem diskusí, zda vedení ODS bojovalo za senát dost či málo. A dodejme rovnou, že pan Klaus se na celou věc vždycky díval nikoli z krátkodobého zájmu poslanců FS, ale skutečně z funkčnosti ústavy, a že i on se musel nejdříve přesvědčit o tom, že senát vůbec je třeba. A to nejen z důvodů mechanismu legislativní tvorby, ale právě i z politických důvodů. A v poslancích FS přežívá pocit, že právě v té první části jednání o tvorbě ústavy se vedení ODS ve sporu o senát angažovalo nedostatečně.

Na druhé straně je od jisté doby nesporné, že vedení ODS za senát a „transformaci poslanců FS“ usilovalo. Příčinou nedorozumění je teď spíš fakt, že federální poslanci, protože nemohou vyvíjet pozitivní poslaneckou aktivitu, přestali být těmi „tvořivými“ poslanci. A mají naopak dostatek času a zkušeností na kritickou analýzu všech možných problémů, a tím pádem i na kritiku vedení ODS. Vzhledem k vleklosti sporu o ustavení prozatímního senátu jsme nemohli rychle rozhodnou, zda a jak naše poslance rychle někam zapojit nebo zda ještě počkat. Vznikl tu střet, který sledujeme a který je třeba rychle rozseknout.

Myslíte si, že revoluční doba je náchylná k tomu, že se ve vysokých funkcích objevují i lidé, kteří by ve standardních podmínkách neuspěli?

Revoluce je slovo, nad kterým lidé přemýšlejí už po staletí a zvláště často pak v moderní době. Víme, že od první otázky, zda je či není možné oběsit krále, až po říjnovou revoluci a její smysl, je to klíčové politologické téma. Znamená totiž, že v kontinuitě právního řádu a uspořádání existuje taky nějaká přetržitost. Srovnal bych to s mutací v biologii. Organismus se pořád vyvíjí normálně, ale najednou – pod vlivem neobvyklých událostí – dojde ke skoku. Podobně je to i s revolucí v lidské společnosti. To znamená, že i ona má určité odlišné zákonitosti a kriteria, podle kterých si vybírá lidi, i jaký je jejich osud, když se revoluce opět přemění ve standardní prostředí kontinuálního právního stavu.

Je tu jedna krajnost, kterou dobře známe z předchozích čtyřiceti let, že se vytvořilo určité povědomí jakési permanentní revoluce, ale kdybychom to analyzovali, byla to spíš taková pseudorevoluce, která se udržovala z jistých pragmatických důvodů a patřila vlastně do trvalého systému.

Požírá revoluce skutečně své děti?

Obecně určitě platí, že v revoluci vynikají lidé, kteří mají větší odvahu, kteří se dovedou na barikádě protlačit, zatímco ti lidé, kteří potom ve standardním prostředí mohou být těmi spolehlivými vykonavateli moci, zůstávají během revoluce většinou na druhé koleji. Ale poněvadž revoluce jsou v našem životě nějak příliš často, velmi těžko se zobecňuje, jak je to v těch meziobdobích. Myšlenka, že revoluce požírá své děti, je stará 200 let a konečná odpověď na ni se hledá od francouzské revoluce. Na každé další revoluci si pak můžeme ověřit, že na ní něco je.

Kdy vám bylo v politice nejhůř?

Skoro mám chuť říct, že je to teď, ale nejhůř mi asi bylo, když jsem do toho měl vstoupit. O tom jsme si už povídali, to byli těžké dny hledání sebevědomí, aby člověk svou roli dobře sehrál navenek i dovnitř sebe.

Jenže když už se takhle ptáte, musím konstatovat, že nejtěžší ze všech funkcí, co jsem dělal, je ta, co mám teď. Situace především na úseku železniční dopravy je opravdu velice špatná. Dráhy jsou dnes daleko největším podnikem v České republice, co do počtu zaměstnanců i co do zatížení, které dráha vůči společnosti má. Uvědomme si, že realita je dnes taková, že každý občan naší republiky včetně kojenců dává na železnici tisíc korun ročně, abychom se na vlaky mohli jen dívat, to znamená, aniž se vlakem za ten rok svezeme. Železnice může být čím dál víc vnímána jako jistá zátěž. A při pomyšlení, že lidé očekávají, že se s železniční dopravou něco stane rychle, protože tři roky se jenom diskutovalo a trpělivost odborné i širší veřejnosti je vyčerpána, a když vím, že naše rozhodnutí mohou být a určitě zčásti budou nejen optimální, ale také chybná, mi není dvakrát dobře.

Kdy jste naopak v politice pocítil největší uspokojení?

Určitě na Silvestra 1992, když bez vážnějších incidentů skončila federace. Veřejnost si totiž často ani neuvědomuje, že i u nás nazrávaly, zvláště ve vojenské sféře, různé problémy. Přesto vše dopadlo dobře a my jsme i vůči Evropě a světu, kde se velice obávali, že i u nás bychom mohli sklouznout na jugoslávskou cestu, splnili svůj závazek o pokojném rozdělení Československa.

Říkáte, že vám na Nový rok odlehlo. Ale už dnes v březnu je patrné, že vývoj na Slovensku bude přece jenom komplikovanější.

Narazil jste na jednu stránku, kterou považuju za neúspěch. Můj osobní, ale i dalších. Nepodařilo se nám totiž, byť jsme k tomu měli všechny předpoklady, aby ještě za federace byla podepsána základní dohoda o dělení majetku. Slovenským otvíráním dalších a dalších problémů, které již připravenou dohodu narušovaly, jsme se od podpisu nechali odvést. Povídáme si vlastně už na jaře a základní dohoda o dělení majetku, která vyplývá přímo ze zákona, není stále podepsána, a také všechny další majetkové otázky zůstaly od Silvestra ve stadiu, v jakém byly.

Není asi účelem této knížky, abychom rozebírali současné vnitřní slovenské problémy, ale polarizace tamní politické scény nevěští nic dobrého.

Nevím přesně, jak se k tomu dnes vyjádřit. Není totiž jasné, zda se jedná opravdu o polarizaci nebo je to jen vnitřní diferenciace v HZDS. Vždycky jsem říkal, že HZDS vydrží pohromadě do té doby, než rozdělí Československo. A až dělení státu, které je sjednocovalo, skončí, dojde k diferenciaci. Jestli to lze zobecnit na celkovou polarizaci na Slovensku, to v tomto okamžiku ještě neumím přesně pojmenovat. Ale k vnitřní diferenciaci HZDS už dochází a do pozadí ustupují lidé, o kterých si myslím, že pro Slovensko mají velký význam, jako třeba můj nedávný partner z federální vlády pan místopředseda Filkus. A dosti smutně sleduji, že v této oblasti Slovensko neaktivizuje své nejlepší síly, které má.

Pro veřejnost byl asi nejviditelnější spor Mečiar – Kňažko. A ať už je dnes u nás na pana Kňažka jakýkoli názor, nelze mu upřít, že právě on byl na Slovensku v době revoluce oním slovenským „Havlem“.

Milan Kňažko nám personifikuje tu revoluci, která požírá své děti. Ale já jsem s panem Kňažkem nikdy neměl moc co do činění, takže bych nerad tento případ hodnotil. Osobně si ho vykládám jako střet poměrně silných postav, protože i pan Kňažko je výrazná postava – netroufám si tvrdit, že odborně, ale lidsky určitě. Takže je to konflikt, u kterého dovedu pochopit, že mohl vzniknout. Není žádným tajemstvím, že pan Kňažko se ve zlém rozešel i s panem Havlem, a je možné to zobecnit, že do jeho povahy patrně patří jistý typ nesnášenlivosti nebo komunikativní obtížnosti, která je pro politiku nezbytná. To bych ale skutečně nerad hodnotil, spíše mi však vadí, že pan Kňažko, ať je sám jakýkoli, ve funkci, ze které musel odejít, přece jenom reprezentoval jisté, podle mého názoru modernější a evropštější pojetí slovenské zahraniční politiky, než jaké může přijít po něm.

Zastavme se teď na chvilku u horkého problému naší současnosti. Jaký je váš názor na ideální územně správní uspořádání České republiky.

Otázka územně správního členění ČR má nejméně dvě stránky. Jedna stránka je jak reformovat uspořádání jednotlivých organizačních stupňů a druhá stránka je kvalitní výkon byrokracie v tom dobrém slova smyslu. A samozřejmě, jak už to mezi lidmi, kteří daleko více rozumí tomu, jak má kdo být komu podřízen, bývá, se daleko víc diskutuje o stránce první, to znamená o vlastním uzemním rozdělení.

Existují dvě krajní hlediska, přičemž první bych nazval geometrickým. Vychází z toho, že si vezmeme mapu a s chladnou racionalitou namalujeme uspořádání, které je nejoptimálnější podle různých objektivních kriterií. To znamená, že respektuje dopravní cesty, přirozenou spádovost, zhruba stejně velké entity.

Druhé krajní hledisko vychází z úplné decentralizace či pohledu zdola a preferuje především přirozená centra a regiony, jak se z historických nebo momentálních aktuálních důvodů vytvářejí. Na vysvětlenou – ty momentální aktuální důvody se týkají třeba severozápadních okresů (Teplice, Chomutov, Most atd.), kde spolu spolupracují, aniž je k tomu někdo nutí.

Protože však nemůžeme čekat nekonečně dlouho, nemůže se asi uskutečnit ani ta první ani ta druhá cesta. Nelze to namalovat od zeleného stolu, poněvadž právě toto je tematika, u které lidé chtějí být a chtějí do ní mluvit, a nelze ani čekat až se regiony utvoří přirozenou cestou zdola, protože by to trvalo velmi dlouho. A ty regiony by navíc ani nebyly spojitelné, poněvadž by nevyplnily celou plochu České republiky.

Ke všem diskusím, které nás o tom ještě čekají, předesílám jako základní kriterium, že jsem proti třem stupňům řízení. Byl bych nerad, abychom se vraceli ke krajům v původním předlistopadovém pojetí. Jestliže jsme měli tolik argumentů pro to, aby kraje zanikly, byť v nových podmínkách je můžeme definovat jinak, zmenšením našeho státu se důvody pro třístupňové řízení ještě podstatně umenšily. Osobně se přikláním k pojetí, které by respektovalo dva stupně státní správy i dva stupně samosprávy, ale odlišovalo by úkony vůči obyvatelstvu, které jsou velmi časté a mají velkou intenzitu (třeba stavební a sociální odbory), a musí tedy být blíž lidem, a úkony, které jsou velmi specializované a je na ně třeba vyhraněných odborníků (třeba ekologická problematika). Ty první by se pak měly provádět v maličkých okresech, aby jejich dosažitelnost pro občany byla co největší, nazýval bych je třeba okresy „soudními“ a těchto okresů by bylo hodně. Ty specializované a vysoce odborné úkony by se pak mohly prováděl v nějakých větších, řekněme „politických“ okresech. Ale byl by to pořád jeden stupeň, řízený z jednoho místa.

Dnes můžeme podobný pokus sledovat v případě tzv. pověřených obcí, ale je to pokus nešťastný, protože těch obcí je zase příliš mnoho. Výkon státní správy je sice velmi blízko občanů, ale není vždy kvalitní.

Druhou otázkou je vlastní samospráva, a tam uznávám, že i v České republice, byť je tak velká, jak je, není udržitelné, aby samospráva byla jen na úrovni republiky a pak už jen na úrovni obcí. Některé otázky a problémy jsou prostě nadobecní – zrovna z mého oboru dopravy jich je naprostá většina – a týkají se vždy celého regionu a nikoli jen jedné obce. Takže si myslím, že ještě jeden samosprávný stupeň je na místě a kladl bych jej spíš k tomu většímu – „politickému“ – okresu.

Je tady ještě jedna otázka, o které se málo diskutuje. Budeme se muset zamyslet nad tím, jak velká má být obec. My jsme se ve všeobecné polistopadové euforii, náchylné všechno rozdělit, mnohde dostali k příliš malým obcím. Což je podoba, ve které státní správa může jen velmi těžko fungovat jako dvoustupňová. Maličká obec může vykonávat ze státní správy jen velmi málo, protože na to nemá lidi. U sousedů, v Rakousku nebo v Německu, si všímáme, že určitou úroveň obce definují počtem obyvatel a že to osciluje kolem jednoho, dvou, dvou a půl tisíce lidí. Pak je to úplně jiná úvaha, nežli když my máme i obce o čtyřiceti občanech.

Jakou velikost by měli mít ty větší a menší, čili „politické“ a „soudní“ okresy?

Menších okresů by mohlo být dvakrát tolik, co je okresů dnes, a těch velkých tak čtvrtina dnešního počtu. I když vím, že to, co říkám je naprosto netypické, protože dnes se spíše diskutuje o počtech, které se spíše blíží bývalým krajům. Když to řeknu jinak, velké okresy by se velikostí mohly blížit spíše krajům před rokem 60. Ale možná, že teď propadám onomu geometrismu, protože na každém území je třeba si tu otázku položit samostatně.

Abychom to tedy sumarizovali, jste vlastně pro kraje nebo nějaké menší regiony?

Odpověď je jednoznačná. Nejde o ta slovíčka, jak tomu budeme říkat, ale krajské zřízení znamená další stupeň. Proto se přikláním k tomu, aby střední stupeň byl jen jeden, ale měl dvě varianty, kdy několik malých „soudních“ okresů by tvořilo velký „politický“ okres, ale byl by to stále jeden stupeň.

Územně správnímu členění u nás podobně jako fotbalu či politice „rozumí“ každý, ale málokdo si uvědomuje, že za tím jsou především peníze.

Ano, jsou za tím peníze, a to ve dvojím smyslu. Penězi je jednak vyvolaná snaha po decentralizaci, protože každý má strach, že ten druhý ho okrádá. A za druhé jsou v tom peníze ve smyslu, že každá správa něco stojí. Občané by tedy při svém rozhodování měli také vážit, o jak nákladné státní správně rozhodnou, poněvadž se jedná o peníze nás daňových poplatníků, ze kterých budeme úředníky živit.

Je sice hezké, že v každé obci chtějí vidět, kam jdou peníze z jejich hospody a z jejich dalších bezprostředních daní, ale mnozí si neuvědomují, že podobná státní správa by byla strašně nákladná.

Kdy jste propadl turistice?

Už jako malého kluka mě vždycky strašně zajímalo, co je za nejbližším kopcem a pak za dalším kopcem a tak dále. V deseti letech jsem si kružítkem na mapě narýsoval kružnici o poloměru 50 kilometrů se středem v Plzni a vypsal si všechny vesnice, co byly uvnitř. A všechny jsem je navštívil. Pak jsem si dal za úkol navštívit všechny hrady a zámky, které jsou v Československu, a také je všechny navštívil, a všechny památkové rezervace, kláštery, zříceniny atd. Chodil jsem pěšky, jezdil na kole a později na motorce.

Turistika je tedy vaším koníčkem. Máte v ní nějakou specializaci?

Nemám. Jak se začne mluvit o specializaci, může si někdo představovat nějaký speciální sport. Pro mne je prostě koníčkem pohybovat se po světě, a to všemi možnými způsoby, kterými to jde. A turistika těch způsobů zahrnuje celou řadu. Nejbližší je mi turistika pěší, poněvadž ta je nejpřirozenější. Když ale napadne sníh, vezmu lyže, když je málo času, sednu na kolo, a když je výjimečná příležitost, dojde i na turistiku vodní.

Kolik zemí jste už navštívil?

Už jsem to dávno nepočítal, ale v poslední době žádné nové země nenavštěvuju, takže doufám, že se nepletu, když řeknu číslo 51.

Kde jste byl nejdál?

Nejdál bylo určitě západní pobřeží Spojených států, Kanady a Mexika.

V našem povídání se již objevila zmínka a vaší tělovýchovní jednotě TJ Banka Praha. Jakou roli sehrála ve vašem životě?

TJ Banka Praha, byť několikrát změnila název, je mnohem starší než já. Je to tělovýchovná jednota, která při bance působila již za první republiky. Obnovena pak byla v roce 1950, takže i od té doby už uplynula velmi dlouhá doba. Já sám v ní působím dvacet let a většinu toho času ve funkci jejího tajemníka. Musím prozradit, že do dneška. Minulý týden se totiž konala další výroční konference a já byl znovu „ponechán“ ve funkci, i když upřímně řečeno, je to už jen určitá úklona ze strany mých kamarádů a přátel, poněvadž času tomu teď mohu věnovat velmi málo.

Pravdou však je, že práce v TJ Banka pro mne byla hlavní náplní volného času v normalizačních letech. Vstoupil jsem do ní jako do malého úřednického spolku, který manipuloval desítkami tisíc korun ročně. Dnes se majetek TJ Banka počítá na miliony, počet členů se pohybuje okolo tisíce, přičemž někteří dosahují ve svých oborech špičkových sportovních výkonů, zároveň se však nezapomíná ani na dětské sportování. Když se tedy ohlédnu zpátky, mohu říci, že i po třech letech od revoluce stále ještě nese TJ Banka i po formální stránce základní nárys, který jsem jí dal.

Jako kluk jste začal s pěší turistikou, pak přibylo kolo a záhy jste přešel na motorku. Kam až jste se na ní podíval?

Na motorku jsem přešel po vojně a celkem jsem vystřídal motorky tři. Začal jsem malým slovenským skútrem Manet, s nímž jsem se však daleko nedostal, neboť byl velmi poruchový. Bylo to takové hezounké vozítko, na kterém jste mohl jezdit i do divadla, ovšem to divadlo nesmělo být příliš daleko, protože po opravách se do stánku kultury již nedalo jít.

Pak jsem vystřídal dvě Jawy, nejdříve 175 a potom panelovou 250, se kterými jsem projel mnoho zemí, vlastně se dá říci, že většinu z toho čísla 51, a to nejen v Evropě, ale i v Africe a Asii.

Jak se Afrikou cestuje na motorce?

Velmi dobře. Já si myslím, že právě motorka je velice vhodným dopravním prostředkem pro teplé kraje, zatímco u nás tak na tři měsíce v roce a jenom pro hodně mladé a nezkušené lidi na delší období. V Africe se na ní však jezdí výborně, neboť je to příjemné, vzdušné, snadno se s ní manipuluje a lze ji i vytlačit, když na poušti zapadnete do písku.

S kým jste vyrážel do světa?

Jezdil jsem se ženou a samozřejmě někdy i s kamarády, jely třeba tři čtyři motorky, dohromady třeba osm lidí.

Vaše paní mi vyprávěla s jakou důsledností plánujete zahraniční cesty, a co všechno se musí stihnout a vidět. Nemá vaše důslednost v turistice nějakou souvislost s vaší dnešní důsledností v politice?

To nevím, ale je to asi projev určité systematičnosti, která ve mně je. Raději jsem své cesty nikdy neponechával náhodě, takže se mi nemohlo stát, že člověk jede kolem významné památky vzdálené dva kilometry a neví o tom. Ta systematičnost a důslednost zřejmě opravdu jsou mým povahovým rysem a projevují se i v ostatních činnostech a nejen v turistice.

Možná že turistika – a zvláště ten typ, co jsem dělal já, to znamená dálkové pochody, pochody na sto kilometrů či na sto mil atp. – přináší i rozvoj některých volních vlastností, protože druhá půlka těchto dlouhých cest už není jenom příjemná a člověk musí zkoušet sám sebe.

A co horolezectví?

V tomto sledu otázek se na to navazuje dobře, protože já horolezectví pokládám – a také jsem se k němu jinak nedostal – za pokračování turistiky, jako pohyb po extrémním terénu. Neměl jsem nikdy ctižádost zlézt ty nejtěžší stěny, kde člověk musí viset na malíčku a desetkrát spadne, aby teprve pojedenácté přelezl. Až ve velmi dospělém věku jsem skutečně pochopil – a to na Kavkaze, když jsem se dostal do svízelné situace, poněvadž člověk docela dobře vyleze nahoru, ale pak to nejde zpátky -, že k turistice ve vyšších horách, která se skutečným horolezectvím hraničí, patří i základní dovednosti spojené s vysokohorským terénem.

No, a poněvadž jsem na to reagoval zase systémově a vstoupil v naší tělovýchovné jednotě do horolezeckého oddílu, vrhnul jsem se na organizování různých expedic. I z politického hlediska to byl navíc docela příjemný způsob, jak stovkám lidí pomoci, aby se dostali ven. A mohu zcela odpovědně tvrdit, že se nám to dařilo. Některých expedic, které jsem pomáhal organizovat, jsem se účastnil osobně.

Kde jste byl nejvýše?

Nejvýše jsem byl v Himálajích, i když to nebylo přímo v těch nejšpičkovějších terénech. My jsme se dostali do indické části Himálají, která se jmenuje Garhwal, kde blízko čínské hranice pramení Ganga, náš vrchol se jmenoval Bagíraty 2 a byl vysoký 6512 metrů.

Závidím kamarádům, kteří tam byli loni po čtrnácti letech znovu a letos se opět chystají na jednu velmi obtížnou stěnu. Já bych se na ni však mohl stejně jenom koukat.

Který kraj máte nejraději doma?

Mě se opravdu Česká republika – ale i Slovenská republika – líbí jako celek. A myslím, že právě ono cestování do zahraničí člověka opravňuje tvrdit to nejenom z nějaké melancholie, ale tím, že může porovnávat, má k tomu i argumenty. Ale čím více stárnu, nejraději se vracím tam, kde jsem v dětství začínal – na Šumavu.

A co Plzeň, vaše rodiště?

V Plzni jsem prožil polovinu svého života, takže můj vztah je samozřejmě vřelý. Bydlí tam také stále oba moji rodiče. Dnes mi spíš vadí, že právě Plzeň je městem, které v posledních čtyřiceti letech velice utrpělo a je ve velmi špatném stavu, a já jí nejsem schopen pomoci.

Tak mě napadá, vy se vlastně sem tam o víkendech pohybujete po naší vlasti – podobně jak se to vypráví o některých našich králích – v přestrojení. V muži ve větrovce asi mnozí, které potkáváte, nepoznají premiéra či ministra. Co se dozvídáte?

 Ano, to je pravda. Třeba právě ke slovenské tematice jsem se nejvíc dozvěděl a nejvíce se upevnil i ve svých politických postojích právě v těchto „převlečených“ setkáních s lidmi na Slovensku.

Co jste se dozvěděl?

Dnes už to není tak aktuální, ale v každém případě jsem si potvrdil jakousi vnitřní rozpornost slovenského uvažování, ale o tom už jsme povídali.

Poznávají vás lidé?

Jak čas plyne, stává se to čím dál častěji, což pochopitelně přináší určité komplikace a člověk musí projevovat jistou obezřetnost, ale nijak bych to nezveličoval, dá se s tím žít.

Kam se letos chystáte na dovolenou?

Musím se přiznat, že jsem se chystal, ale už jsem to zase zavrhl, protože jsem pochopil, že při projektu restrukturace Českých drah na to letos nezbude čas. V posledních dvou letech jsem měl vždy týden plus nějaký den a letos to, jak to tak vypadá, nebude lepší.

Chystal jsem se splnit jeden slib, který jsem dal dětem ještě před revolucí, že je vezmu do Ameriky. V březnu 93 mi je však už jasné, že letos to nebude.

Vlastníte auto?

Ano, v tomto okamžiku mám dokonce dvě auta.

Jaká?

Felicii, které už je letos 34 let, a Škodu Rapid.

Kdy jste se ženil?

V roce 1963.

Kolik máte dětí?

Mám tři děti v dosti rozdílných věkových kategoriích. Nejstarší syn Jan mě už dávno přerostl, je mu dvacet let a právě si usmyslel, že bude naráz studovat dvě vysoké školy. Takže je jednak na fakultě sociálních věd, kde se zabývá teoretickou ekonomií, a na filozofické fakultě, kde studuje obor filozofie.

Pak mám šestnáctiletou dceru Lucii, která navštěvuje Obchodní akademii, takže jde v mých šlépějích, protože i já jsem nestudoval na gymnáziu, ale na tehdejší vyšší hospodářské škole.

Nejmladšímu synovi Josefovi je sedm, je prvňák a má zatím ještě jiné starosti.

První dvě děti máte z prvního manželství. Proč jste se rozvedl?

Na to se vždycky odpovídá těžko, protože tu není druhá strana, která by ty důvody korigovala. Myslím, že náš rozvod měl jen běžný lidský rozměr, a mohu říci, že teď se s rodinou stýkáme stejně intenzivně jako předtím. Nepatřím tedy mezi ty případy, kdy spolu bývalí manželé nemluví.

Kde jste se seznámil se svou druhou ženou?

V mém životě se všechno točí okolo banky. Moje manželka Božena pracuje – stejně jako první žena – také v bance. Poprvé jsme se potkali na ekonomicko-matematickém semináři za přítomnosti pana Klause.

Čeho si na ní nejvíce ceníte?

Především toho, jak snáší situaci, do které jsme se v této hektické době dostali, to znamená ten naprostý nedostatek času i komunikace. Je to obtížné, protože si spoustu podstatných věcí, které jsou potřebné pro fungování běžného manželství a běžné rodiny, vůbec nestačíme povědět, ale přesto musím říct, že to funguje dobře.

Hraje ve vašem životě nějakou roli víra?

Víra je složitá věc a povídání o ní by dalo na samostatnou knihu. Nevěřím nikomu, kdo by na tuto otázku odpověděl, že nehraje. Jiná věc už je vztáhnout víru k nějaké konkrétní náboženské doktríně nebo konkrétní církvi, ale já si myslím, že každé rozumné i zaujaté zamyšlení se nad světem vede člověka k otázkám víry, to znamená k otázkám smyslu a postavení člověka v tomto světě a k pocitu vřaditelnosti do světa, ve kterém je víra naprosto nezbytná.

Co pro vás znamená přátelství?

Přátelství pro mě znamená hodně. Právě kolem organizace sportu člověk musel vyjít s desítkami, stovkami lidí, a vyjít s nimi nikoli jen jak je to obvyklé v pracovních vztazích, ale tak abychom si navzájem nekazili volné chvíle, se kterými je spojen sport nebo cestování. Myslím si, že přátelství je vůbec jedna z největších hodnot, které napomáhají, aby člověk mohl v tomto světě přežít.

V turistickém oddíle jste přišel do styku se spoustou lidí. Vydržela tato přátelství?

Nedávno vyšla na titulní stránce Mladého světa fotografie, na které jsem – řečeno vašimi slovy – v „převleku“ za turistu. Ta fotografie vznikla právě při akci, kterou organizuju již dlouho, tuším, že to byl 16. nebo 17. ročník každoročního přejezdu některých slovenských hor. Na této akci je zvláštní, že se jí nejméně z poloviny účastní lidé, kteří jedou již poněkolikáté, ale zároveň lidé, které celý rok nevidím, poněvadž jsou z celé republiky. Je to jeden z příkladů onoho krásného občasného přátelství, kdy se lidé jednou za rok sejdou a mají si co říct. A takovýchhle skupin, časovaných kolem různých akcí, mám celou řadu. Pak je tu ještě šumavská chalupa, na které vznikla i část téhle knížky, o které vím, že kdykoli na ni přijedu, naleznu tam deset, dvacet, třicet přátel. Dnes mě samozřejmě spíše „otravují“ politickými otázkami, ale přesto tu fungují stará pouta a přátelství.

Povězte, prosím, něco o této chalupě.

V jistém okamžiku jsme se jako tělovýchovná jednota snažili pořídit si nějaký objekt tohoto typu. Protože jsme však jednota velká, inklinovali někteří k Orlickým horám, někteří ke Krkonoším, jiní – včetně mne – k Šumavě. A já jsme byl nakonec nejrychlejší. Nedaleko od Prachatic se mi podařilo sehnat objekt staré, šestnáct let nepoužívané školy. V roce 87 jsme ji koupili a udělali z ní to, co jste sám viděl, řadovou, ale myslím, že docela útulnou ubytovnu.

Funguje přátelství mezi politiky?

To je otázka na tělo. Bylo by totiž zajímavé odpovídat, kdyby šlo o přátelství, která si člověk vytvořil, až když do politiky vstoupil. Protože my se však zatím v politice pohybujeme spíše na základě kontaktů z předchozích let, musela by otázka znít, jestli se přátelství spolupůsobením v politice nenarušuje. I když bych asi našel případy, že vztahy s některými lidmi se vytvářely až v polistopadovém období, pravdou nejspíše zůstane, že pokud se odpovědně zamyslím, žádný z těchto vztahů bych nenazval skutečně přátelstvím. Možná že to je jen náhoda, že jsme s novými lidmi, které člověk poznal až v posledních dvou třech letech, neměli tolik času a příležitostí k navázání opravdového přátelství, ale možná že to náhoda není a že to je vlastně odpověď na vaši otázku.

Kolik vykouříte denně cigaret?

Já si myslím, že kouřím pětadvacet, ale už jsem to dlouho nepočítal. Den ode dne se to však liší. Nejvíc asi vykouřím, když mám ještě večer nějaký program, a nejméně, když zbude alespoň část dne na nějakou turistiku.

Chtěl jste někdy přestat?

Ano, je to ale dávno. Dokonce se mi to jednou na pět měsíců podařilo, ale od té doby jsem to už nezkoušel, a musím říct, že patřím mezi ty lidi, kteří si to, že kouří, nevyčítají.

Kouříte dodnes startky, není to od vás póza?

Nejdříve musím říct, že ty startky se, vzhledem k tomu jak u nás děláme cenovou politiku, zase až tak řádově cenově neodlišují, jako to bylo dřív. Už dávno nestojí čtyři koruny, ale leckde čtrnáct. Cena ale není a nikdy nebyla ten pravý důvod. Důvodem je, že prostě mám rád cigarety bez filtru a jejich výběr zase není tak velký.

Relativně dost dnes vyděláváte. Jakou máte osobní spotřebu?

Osobní spotřebu během běžného dne moc velkou nemám. Nechci opakovat slova pana Klause, který už někde řekl, že během všedního dne peníze skoro na nic nepotřebuje. U mě je to podobné. Na druhé straně mi však můj příjem umožňuje, že ve volných chvilkách skutečně nemusím kalkulovat s každou korunou. Prakticky to třeba znamená, že mohu na Šumavu vyrazit vlastním autem na půl druhého dne a je mi jedno, že to stojí pět set, jako bych tam jel na čtyři dny. V tom je tedy asi jistá kompenzace.

Takže osobní spotřebu nemám, ale jak děti rostou, ony ano.

Na žebříčku obliby politiků jste se tento měsíc ocitl na prvním místě. Jak se vyrovnáváte s popularitou?

Celkem snadno. Samozřejmě že to člověka těší, obecnou mužskou vlastností je i ješitnost a ani já jí určitě nejsem zcela prost. V mém věku to však už beru velice realisticky, neboť vím, že stačí jedno špatné opatření na dráze či někde jinde a může to být úplně jinak.

Odpovědná funkce a sedmiletý syn doma, to se spolu z časového hlediska moc neslučuje. Co na to malý Pepík?

Někdy si to člověk uvědomí tak silně, že jeden volný víkend za tři neděle uhájí. Ale pak zase propadne povinnostem a za tři týdny znovu zjistí, že neměl volný ani den. Jednu věc však dodržuju skoro jako zásadu – omlouvám se na všechny večerní recepce a snažím se být doma aspoň večer, i když i ten večer pro mě začíná spíš v devět než dřív. A abych se připravil na různá jednání, raději vstanu dřív ráno. Večer věnovaný dětem si skutečně nechávám jako jakési osobní vyvrcholení dne. Volných dnů jako takových je však opravdu velmi málo, s tím se vyrovnávám těžko.

Když jsem se Pepíka ptal, co se mu na vás líbí, odpověděl mi že to, že na vás může večer čekat a že nemusí jít spát.

To patří spíš k těm konfliktní situacím naší domácnosti, protože on samozřejmě nezná hranice tohoto čekání, a přece jenom už je to školák.

Kolik máte sourozenců?

Mám bratra.

Co dělá?

Proti mě má vývoj svých životních profesí mnohem pestřejší. Ale celý život inklinuje ke koním, takže se kolem nich v různých povoláních vždycky točil. Teď žije na Šumavě, vede hospodu a pokouší se u ní zavést koňskou turistiku. Už zase vlastní dva koně a stáj pro dvacet, takže mám strach, že jich tam časem dvacet skutečně bude.

Jako zastupující prezident jste byl vrchním velitelem armády. Jste vůbec voják?

Ano, jsem voják, jsem důstojník české armády.

Jakou máte šajbu?

Myslím, že jsem nadporučík, ale nejsem si tím úplně jist. Dokonce i zde v Hradci Králové, kde si dnes povídáme, jsem byl dvakrát na cvičení.

Kde jste sloužil?

Sloužil jsem v Žilině, v tzv. škole důstojníků v záloze. A podotýkám, že jsem byl na vojně 26 měsíců.

???

Už přesně nevím, ale byla za tím buď kubánská krize nebo berlínská zeď. V Žilině jsem pobyl celkem devět měsíců a pak jsem dělal finančního náčelníka u velmi zapadlého útvaru ve Vysočanech. S pražskými Vysočany však tahle ves nemá nic společného, nachází se nedaleko od Boru u Tachova.

Kolik ovládáte jazyků?

Musím se přiznat, že dokonale neovládám žádný. Domluvím se anglicky, německy, rusky. Ale abych mohl vést v cizím jazyku nějaká jednání, a zvláště pak třeba jednání odborná, to ne.

Jak bydlíte?

Bydlím na pražském Jihozápadním městě na sídlišti Lužiny, poblíž výpadovky na Plzeň, v bytě 3+1.

Kdy jste byl naposled v kině nebo divadle?

Ani se neptejte. Je to už celá řada měsíců. A to se tam dostanu spíše tak, že mě vytáhne některé z mých dětí. Nejčastěji se ještě utrhnu, řekněme jednou za šest týdnů, na nějaký jazzový koncert. Mám rád tradiční jazz a mám také pár kamarádů, kteří jsou zároveň turisty i milovníky téhle muziky, takže mě tak třikrát týdně někam zvou a já toho jednou za patnáctkrát využiju. Byl jsem tedy letos už dvakrát na koncertě Stemboat Stompers a jejich hostů.

Vaše paní mi pověděla, že jste napsal doktorskou práci o čase. To mě zajímá.

Měl jsem výhodu, že moje závěrečná práce, to znamená práce, kterou jsem obhajoval při absolutoriu vysoké školy, byla oceněna tak, že jsem ji mohl použít i jako doktorskou práci. Zabýval jsem se v ní kategorií, kterou i dnes považuju za nejdůležitější ve filozofickém slova smyslu – časem.

Z jakého úhlu jste čas rozpitvával?

To je na sáhodlouhou přednášku, tak alespoň v krátkosti. My jsme byli generace odkojená Heidegerem, Husserlem, to znamená fenomenologií a moderním existencionalismem, takže jsme se zamýšleli nad různými rovinami času. Jenže ne tak jak je zná věda, která rozlišuje čas biologický a geologický atd., ale spíše existencionálními rovinami času. A ty spíš směřují k víře a proti rozumu, protože tyto kategorie existují v každém z nás vedle sebe a existují právě v tom různém časovém rozvržení, byť se sami o sobě staly sporem celých dějin filozofie – jak je to s vírou, s rozumem, se zkušeností atd. Neboli moje práce se zamýšlela nad určitou tematizací času z hlediska toho, jak jsme složeni. Že jsme vlastně složeni ze všech těch sporů, které filozofie vede o to, co je primární a co je druhotné, a jsme složeni tak, že ty věci, ačkoli jsou velmi rozporné, když se o nich mluví, v nás přežívají tím, že mají každá svůj jiný čas. Vyplňují jiný moment v našem životě, v našem pohledu.

Takže je to taková velmi teoretická práce, využívající složité heidegerovsko-husserlovské terminologie, ale podstatou je hledání souměřitelnosti času v lidském životě.

A když už jsme u vaší paní, prozradila mi také, že si po léta vedete dosti podrobný deník. Máte na to čas i dnes?

Musím říci, že deník trpí. Měl jsem celý život takový velmi jednoduchým spíše grafický systém, že třeba přesně vím, kde jsem byl 16. února 1963 a s kým o čem jsme tam hovořili. Ale teď už si tak sotva stačím v rozsahu čtyř pěti slov zapsat do kalendáříku, co se událo ten či onen den.

Co se ti na tátovi nejvíc líbí?

Že je na mě hodnej a taky mě nenutí brzo do postele.

Táta má málo času, viď?

Jo.

A když má čas, co spolu provádíte?

Někdy jdeme na procházku po okolí a někdy taky hrajeme Člověče nezlob se.

Čeho si na svém muži nejvíc vážíte?

Je to naprosto spolehlivý člověk. Když něco slíbí nebo řekne, že to a to bude tak a tak, stoprocentně to splní a neuchýlí se od toho. Je naprosto pravdomluvný a dodržuje všechny úmluvy, takže člověk vůbec nemusí pochybovat, že by ho nějak zradil.

Myslíte, že jeho záliba v turistice mu nějakým způsobem napomohla k rovnosti charakteru?

Spíš bych řekla, že to je opačně, že nejdříve byl nějaký charakter, a ten ho přivedl k turistice. Já na to mám samozřejmě ještě jeden náhled, ale nevím jestli to na něj můžu říct. On je na takové běžné sporty nešikovný, rekreačně třeba hrával tenis, to ano, ale volejbal nebo fotbal v lásce nikdy neměl. Vrhnul se tedy na turistiku, při níž člověk navíc poznává spoustu nového.

Jeho údělem tedy je putování po světě, ať už pěšky, na lyžích, na kole či jinak.

Tyhle všechny způsoby přesunu používá a v poslední době i auta, což původně neměl v úmyslu. Jezdíval na kole, pak na motorce a nakonec, ač nerad, se uvolil i k autu, protože zjistil, že na delší vzdálenosti je to přece jenom vhodný dopravní prostředek. Jinak by ale nejraději došel všude pěšky.

Cestování po světě patří k jeho několika životním cílům, protože poznávat přírodu, lidi a různé zajímavosti světa to je pro něj nade vše. Naše dovolená to není lehnout si třeba někde k rybníku nebo moři, to je vymyšlený, vytčený, propracovaný a podle průvodců promyšlený cíl a musí se vidět a projít všechno, co je v plánu.

Jak to vedle něho zvládáte?

(Smích.) Dávno se chystám někde sdělit, že by uštval pět manželek a deset sekretářek současně. Je to prostě náročné. Takové praktické věci, jako někde něco obstarat, zařídit, sehnat, vyjednat, to je pro něj detail, kterým se nehodlá zatěžovat a musí to obstarat ti okolo. Teďka jsou to jeho sekretářky a já, ale na normálního člověka je to dost. Dřív, když jsme ještě neměli dítě, to člověk ještě jakž takž zvládal, ale dneska je to těžší.

Ptal jsem se čeho si na svém muži nejvíce vážíte. Co byste naopak prozradila z toho, co není až tak moc k vážení?

To se těžko říká, protože věci, které by na něm běžného člověka štvaly, on nebere. Myslím tím takové ty dennodenní záležitosti s domácností, že se musí uvařit a vyprat. To jsou věci, které vůbec nesmí zaregistrovat, to musí běžet jako bezporuchový automat. A že se něco rozbilo nebo něco nefunguje, o tom nesmí ani slyšet.

Co je z hlediska manželky lepší: manžel – bankéř nebo manžel – politik?

On to u něj až tak velký rozdíl není, protože práci pro lidi se věnoval vždycky. Posledních dvacet let se vyžíval v tělovýchovné jednotě, kde zorganizoval všechno možné, včetně expedice do Himálaje a expedice do Afriky. Teď je to jen ještě časově, ale i psychicky a fyzicky o hodně náročnější, protože zodpovědnost je mnohem větší. Když se něco nepovedlo v tělovýchovné jednotě, týkalo se to omezeného okruhu lidí. Dřív chodíval domů v sedm, teď chodí v deset. V životě rodiny to zase až tak velký rozdíl není.

Změnila ho nějak politika, že se stal osobou veřejnou?

Ne, vůbec ne. Vědomě a úmyslně se tomu brání. Takže zuby nehty se třeba drží toho, že musíme jezdit na víkend svým autem, přestože by si mohl vzít šoféra se služebním vozem. A já jsem hrozně ráda, protože máme aspoň chvilku soukromí. Jakékoli požitky, které z jeho funkcí vyplývají nebo na které má nárok, zásadně odmítá a já si toho dost cením. Takže mimo jeho pracovní vytížení se náš soukromý život moc nezměnil.

Trochu horší je to s víkendy, protože on byl zvyklý v pátek odjet ven, být v přírodě celý víkend a v pondělí přijít s prázdnou hlavou. Teď je však spousta víkendů, kdy má povinnosti.

Co vám proběhlo hlavou, když se váš manžel stal de facto hlavou státu?

Vůbec jsem si to nepřipouštěla a brala to jako časově omezenou záležitost. A myslím si, že jsem udělala dobře, protože to skutečně Silvestrem skončilo. A pokud jde o nějaké společenské povinnosti, podařilo se mi, bohudík, prakticky všem vyhnout. Nějak moc mě to tedy nepoznamenalo.

Jenže před volbou prvního českého prezidenta se opět jméno vašeho manžela objevilo.

(Smích.) To je pravda, i naše sousedka říkala, že bude mít slavného souseda, ale já jsem si samozřejmě zkalkulovala, že to není reálné. Ale kdyby k tomu snad bylo došlo, snášela bych to asi dost těžce. Od manželek prezidentů se očekává, že se dají na nějakou dobročinnou činnost a na to já moc nemám povahu.

Pracujete v bance, takže předpokládám, že jste se tam se svým mužem také seznámila.

Po škole jsem nastoupila do Státní banky na pobočku Praha – východ. Byla jsem svobodná a nechtěla jsem se vrátit na venkov, odkud pocházím. V zápětí se pak konalo školení na počítače a právě tam došlo k našemu pikantnímu seznámení. A protože jsem to na rozdíl od starších kolegů s počítači ze školy už uměla, na školení jsem zářila. Byli tam tehdy také můj budoucí muž a Václav Klaus. S oběma jsem se seznámila a během jedné noci mě naučili hrát mariáš, čímž jsem si u nich strašně šplhla, protože o tom, že nějaká ženská se může mariáš naučit, měli vážné pochybnosti.

Bylo to v roce 1972, ale říkám to dost nerada, protože já jsem sice byla svobodná dívka, ale můj budoucí manžel byl tehdy ženatý.

Jak hrál Václav Klaus ty karty?

Mariáš s Václavem Klausem je předmětem velkých historek, které si celá léta vyprávíme. On totiž mariáš umí dokonale. Třeba se odehrála hra a on řekl: „Tys místo té červené sedmy měl nést tuhle kartu. Uznáváš to?“ Atd., atd. Prostě dvě minuty se hraje a Václav pak půl hodiny vysvětluje, jak to všichni hráli špatně a jak to měli hrát a jaké byly další varianty. Takže mariáš s Václavem, to je už dnes předmět legend.

Jste také členkou ODS?

Ne, já jsem nikdy v žádné straně nebyla, nejsem a nebudu. Do politiky moc mluvit nechci, příliš emancipované ženy totiž nemám ráda, a když člověk musí uklidit, vyprat, uvařit a ještě k tomu chodit do práce, tak to úplně stačí.

Jaký je vztah Stráský senior a Stráský junior?

To je na dlouhé romány. Ten vztah je strašně krásný. Já jsem ve svém dětství ani potom ve svém okolí tak hezký vztah rodiče k dítěti nezažila, takže za to mu děkuji, protože s Pepíčkem vychází naprosto skvěle a chová se k němu nádherně. Jenomže prakticky to přináší spoustu problémů, protože tatínek chodí domů velmi pozdě a synek na něj čeká, takže chodí pozdě spát a já se musím každý večer zlobit.

A když se mi povede, aby šel spát, říká mu tatínek druhý den, „teda ty seš pěknej, tys na mě nepočkal,“ a on druhý den čeká a čeká, a je pak ve škole nevyspalý. Jenomže náš taťka vyznává teorii, že spánek je vlastně umírání a hnití, které je v životě zbytečné, a má se omezit. A jeho cílem je spát tak čtyři hodiny denně.

Daří se mu to?

Nevím, jestli se vám přiznal, ale on si vede evidenci každé hodiny svého života, takový deník, ve kterém jsou okénka, barvičky, značky, a vždycky jednou za čas, když se mu podaří najít chvilku, tak si to doplní. Takže když se ho zeptáte na nějaké datum, najde ho ve své evidenci a ví kde byl, co a jak dlouho dělal a kdo tam byl. Má o svém životě naprosto dokonalou evidenci, takže i ten spánek může přesně spočítat. Myslím, že spí v průměru tak pět hodin denně. Ale on to vydrží, protože má silnou vůli, a vůle podle něj zmůže na světě všechno. Kdyby ale šel do biografu, tak tam samozřejmě během půlhodiny usne, protože jakmile je teplo a klid, oči se mu zavřou. Ale jinak je spánek jeho nepřítel.

Má váš muž nějaké krédo?

Říká, že hlavní zásady života jsou čas a vůle, každá minuta života musí být využitá, a když je dostatek vůle, zmůže se všechno.

(Smích.) Sekretářky ať se přiznají, že jsou z něj uštvané. Všecko musí prostě klapat. Ale on je takový odjakživa, to není, že teď má spoustu povinností, které ho odvádějí od rodiny. On si svůj přístup ke světu takhle nalinkoval.

(Praha, Libínské Sedlo, Hradec Králové, únor – květen 1993)

Jan Stráský je člověk velmi výrazný, je to člověk, kterého mám rád. Je spolehlivý, pracovitý, poctivý, svědomitý, je v něm až určitá sveřepost. Žije intenzivním životem, nefláká se (nidy v životě), nevěřím, že by si někdy za bílého dne lehl na kanape (a to už ho dobře znám více než 20 let), snaží se, pořád o něco usiluje – a těší ho to. Je to prostě přítel, kterého byste si vybrali na společný přechod pouště Gobi s nadějí, že se za dlouhé týdny samoty a námahy nepohádáte.

Václav Klaus

 

O Janu Stráském jsem poprvé slyšel, když jsme s tehdejším předsedou vlády Petrem Pithartem a ministry Ježkem a Dybou uvažovali, jak doplnit tým české vlády. Vyslechl jsem tehdy, že Jan Stráský je obdivuhodný sportovec, zejména turista, vynikající kamarád, skvělý ekonom a že je na něj ve všem spolehnutí. Když se potom na jednom zasedání vlády skutečně objevil, tuším nejprve jako poradce, působil trochu jiným dojmem. Bylo poznat, že umí úřadovat. Ale všechny další slibované vlastnosti Jana Stráského se potvrdily. Nedovedu si dnes představit, že by se český politický život bez něj obešel. Je to ekonom s titulem doktora filozofie, a není to náhodné spojení dvou oblastí lidského poznání. Jan Stráský je ekonom s vynikajícím kulturním povědomím, je hluboce lidský. Jednat s ním je pro mne vždycky radost, ať je téma jakékoli.

Jsem rád, že jsem do knížky o něm mohl přispět těmito řádky.

Milan Uhde

 

Jan Stráský je už něco jako firemní značka solidnosti, věcnosti, spolehlivosti a loajality. Loajality v tom pozitivním slova smyslu, který nám v Čechách dosud uniká.

Nelituji, že jsem jej přivedl do politiky, ačkoli on dnes patří k vítězům a já k poraženým. (Přesně vzato, byla to moje manželka, která mi ho dvakrát v různých situacích připomněla.)

Myslím, že to není náhoda, že si na něj jeho vlastní strana nevzpomněla; snad se na mě Honza nebude zlobit, když vyslovím přesvědčení, že politická strana, která by jej byla hodna, se dosud nezrodila. Jan Stráský je totiž člověk odpovědnosti, nikoli moci. Zkrátka horolezec, nikoli šplhoun.

Petr Pithart

 

Každý máme soukromou galerii elity národa. Do té mé patří rovněž Jan Stráský. Myslím-li na něho, běží mi před očima film, složený z všedních okamžiků práce.

Obdivuji na Janu Stráském schopnost řešit věci s rozumem, nikoliv však přezíravě. Obdivuji jeho smysl pro věcnost, pro niž ale nezapomíná na celý komplex jednotlivostí, z nichž se skládá člověk, město, stát. Myslím na jeho smysl pro humor, jenž se neposmívá, na jeho klid, který není lhostejností. Vážím si ho.

Igor Němec

 

Kdybych byl horolezec na skále, pak bych chtěl být uvázán na laně s Honzou Stráským.

Karel Dyba

 

Na prvý pohľad nič zvláštneho, okrem prostého, vnímavého a úprimne – prísneho výrazu. Viac jednoduchý ako komplikovaný človek. Avšak len do prvého dotyku s dialógom. Hneď na začiatku výmeny názorov pozorný partner musí vziať v úvahu náročný, inteligentný prístup, mnoho razy jednoznačne vyhranený. Každý, kto chce byť aktívnym účastnikom takéhoto dialógu musí hlboko načrieť do studnice argumentov tak, aby vedel uplatniť autoritu rozumu, ktorá je diskutujúcemu J. Stráskému vlastná a v prvom rade akceptovateľná.

I napriek napätým, zvláštnym okolnostiam, ktoré súviseli predovšetkým s krokmi pri rozděľovaní ČSFR a najmä pri delení majetku ČSFR (napr. mnou predkladaných 7 verzií návrhu zákona o delení majetku ČSFR) vytvoril sa medzi nami zo začiatku korektný a nakoniec priateľský vzťah. Na polročnú spoluprácu s bývalým premiérom ČSFR J. Stráský budem dlho spomínať.

Rudolf Filkus

 

S panem Janem Stráským jsem se poprvé setkal na schůzkách u V. Klause, kde jsme přemýšleli o dalším „osudu“ OF a kde padla první slova o založení ODS.

Nejvíce jsem měl možnost J. S. poznat jako předsedu federální vlády. Vím, že bylo dobře, když v tak vážném období byl posledním premiérem Československa právě pan J. S. Kdyby to byl někdo jiný, mohlo být všechno komplikovanější a složitější. Pan Stráský svoji roli sehrál s přehledem, klidně, věcně – prostě tak, jak se sluší na špičkového politika a státníka.

Jsem rád, že jsem mohl být členem vlády, kterou vedl, a velmi si vážím vlastností, které při tomto vedení prokázal.

Petr Čermák

 

Způsob, jakým Dr. Stráský zvládával komplikovaná zasedání vlády v nelehkých situacích dožívající federace, pro mne byl a je inspirativním vzorem: šlo o obdivuhodnou kombinaci profesionality a člověčiny s mimořádnými výsledky.

Miroslav Macek

Po listopadu 89 vstoupilo do politiky mnoho nových lidí nejrůznějšího politického zabarvení. Někteří zazářili jako supernova, aby jejich popularita záhy pohasla, jiní trvale blikotají na politickém nebi, ale jen několika nejvýraznějším se podařilo stát se skutečnými stálicemi.

Měl jsem možnost setkat se s řadou z nich, mnohé jsem viděl přímo v akci na besedách, mítincích či pracovních setkáních nejrůznějšího druhu. Většinou však předvedli přesně to, co od nich člověk sledující politickou scénu na televizní obrazovce či v novinách očekával. S jednou výjimkou. Bývalý místopředseda české vlády, později federální premiér a v současné době ministr dopravy Jan Stráský totiž na první pohled působí dojmem nenápadného a nevýrazného člověka. V okamžiku, kdy se rozhovoří, vás však překvapí svým rozhledem, hloubkou a šíří vzdělání, schopností přímočaře pojmenovat a vysvětlit problém, a přitom ve své argumentaci zůstat stručný.

Na základě prvního povrchního dojmu by si tedy asi málokdo na jaře jednadevadesátého roku, kdy se Jan Stráský poprvé objevil ve vládní funkci, vsadil na to, že právě on se přesně o dva roky později stane dle výzkumu veřejného mínění nejpopulárnějším českým politikem. Samozřejmě, podobné výzkumy nelze přeceňovat, ale o něčem určitě napovídají. Na čele žebříčku popularity se totiž objevil někdo, kdo nemá ani imidž politika západního střihu, ani bodrou lidovost populisty východního typu, člověk bez disidentské minulosti, ba naopak s komunistickým hříchem mládí na triku. Proč? Proč právě on?

Každý si na to může odpovědět sám a podle svého, ale prazáklad úspěchu Jana Stráského je určitě v jeho pracovitosti a spolehlivosti. Ale to by samo o sobě ještě nestačilo. Pojí se k nim ještě – a to je zřejmě nejdůležitější – obecná důvěryhodnost a přijatelnost, a to nejen v pravé části politického spektra, kam doktor Stráský svojí příslušností k ODS patří.

Od prvního nápadu napsat s Janem Stráským knížku-rozhovor k jeho realizaci uběhly přibližně tři měsíce. Na začátku byl můj telefonát, následoval ministrův týden na rozmyšlenou a potom šlo už spíš o to, najít v beznadějně plném kalendáři ministra dopravy a místopředsedy nejsilnější politické strany několik děr, abychom si mohli v klidu na pár hodin sednout a povídat si. Část knížky pak takto vznikla v ministrově obrovité pracovně na vltavském nábřeží („zdědil“ ji po bývalých mocipánech), největší díl na šumavské chalupě, kde se uprostřed zasněžených kopců v teple hostitelovy miniaturní pracovničky a za inspirace několika sklenek rumu povídalo obzvláště pěkně, konec seriálu se pak uskutečnil v Hradci Králové během okna mezi odpoledním programem ministra a večerní plesovou povinností místopředsedy ODS.

Podobných knížek-rozhovorů s našimi politiky vyšlo v poslední době více (např. s Petrem Pithartem, Fedorem Gálem, Jiřím Dienstbierem), ale jak už z uvedených jmen vyplývá, šlo většinou o politiky, kteří své funkce již opustili, takže jejich zábrany mluvit zcela otevřeně jsou pochopitelně mnohem menší než u politiků, kteří vzhledem ke svým stávajícím postům musí svá slova vážit přece jenom trochu opatrněji. Měl jsem z toho trochu strach, ale doktor Stráský mé obavy velice brzo rozptýlil. Hovoří totiž otevřeně a často i kriticky nejen směrem k názorovým protivníkům, ale mnohdy i do vlastních řad.

Proto mě trochu víc mrzí jiný problém. Největší část našeho povídání se zcela zákonitě točí především kolem událostí loňského roku, které Jana Stráského přivedly do funkce federálního premiéra a záhy i zastupující hlavy státu. Jejich posledním dějstvím však je dělení federálního majetku. A i kdybychom se sebevíce snažili, nebylo v našich silách postihnout překotný vývin této problematiky – ale i některých jiných otázek – beze zbytku. Kapitolka „dělení majetku“ proto budiž spíše dobovým dokumentem a dokladem o tom, že to naši vyjednavači rozhodně neměli lehké.

A ještě poslední věc. Na Šumavě se naskytla příležitost položit pár otázek i manželce doktora Stráského paní Boženě Stráské, takže i její odpovědi, naleznete na konci této knížečky. A abych to měl komplet, své první životní interview mi tamtéž „poskytl“ i sedmiletý Pepíček Stráský.

A úplně na konec ještě několik poděkování – manželům Stráským za hezký víkend na šumavské chalupě, sekretářkám doktora Stráského paní Pospíchalové a paní Kmochové za ochotu a hlavně pak všem, kteří do této knížky přispěli, byť jen několika řádky.

Petr Štěpánek

(Praha, Libínské Sedlo, Hradec Králové, únor – květen 1993)