Autor: <span>Petr Štěpánek</span>

Ministři Špidlovy vlády ztrácejí poslední zbytky soudnosti. Zdeněk Škromach a Bohuslav Sobotka si vzali na mušku prezidenta Václava Klause a kritizují ho, že se jednoznačně nevyjádřil, jak bude hlasovat v referendu. Dokonce ani poté, co svůj hlas vhodil do volební urny, neprozradil, jak hlasoval. Škromach a Sobotka se tak přidali do šiku některých našich nesvéprávných spoluobčanů, kteří se zřejmě neobejdou bez svého guru, vůdce či řídícího orgána. Asi nemají svoji vlastní hlavu a potřebují být někým postrkováni. Husákem, Moskvou, Havlem, Bruselem. Co jiného si myslet o jejich nářcích, kterými hned při pondělku zaplavili noviny. Někteří se zbláznili docela a vyzývají prezidenta, aby odstoupil.

Jenže prezident má být přece prezidentem všech občanů. Těch, kteří horují pro Evropskou unii, těch, kteří jsou zásadně proti, těch, kterým je to jedno, i těch, kteří v tom nemají jasno a rozhodnutí nechali na ostatních. Převedeno do čísel: při 55 procentní účasti reprezentuje oněch 77 procent pro vstup do EU ve skutečnosti pouhých 42 procent voličů. Tedy vlastně menšinu. Dalších 58 procent občanů – voličů, tedy většina, bylo buď proti nebo se nevyjádřili. Z tohoto pohledu se prezident Václav Klaus zachoval naprosto seriozně a korektně. Nikoho neurazil, nikoho neprotěžoval, nikomu nic nevnucoval, ba dokonce jako jeden z mála projevil skutečnou důvěru v samostatný úsudek a svéprávnost každého ze svých spoluobčanů. 

Možná, že by pan Škromach udělal lépe, kdyby namísto nemístných invektiv vůči hlavě státu trochu zapracoval na své fyzické kondici. To, že nedokončil propagační pochod ke vstupu do EU, je pro ostudu. S takovými vůdci, kteří odpadnou na osmém kilometru, dojdeme nikoli do Evropy, nýbrž do…

16. 6. 2003

Kdyby to nebylo k pláči, bylo by to k smíchu. To, co současná vládní garnitura již řadu měsíců předvádí s obsazením postu eurokomisaře za Českou republiku, skutečně nemá obdoby. Dokonce se to vymyká i z průměru této zoufalé vlády. A to je skutečně co říct!

Pokud se chcete stát nejlépe placeným politikem naší země, tedy eurokomisařem, měli byste splňovat svérázná kritéria. Můžete to vzít na tři způsoby.

Varianta první, systém Kužvart: Staňte se ve své vlastní politické straně rebelem. Navzdory své školní angličtině se tvařte jako polyglot. V rámci řešení vnitrostranických problémů vás uklidí do Bruselu.

Varianta druhá, systém Telička: Buďte synkem z rodiny komunistického prominenta. Staňte se v mládí perspektivním svazákem a sametovou revoluci přivítejte jako mladý komunista. Pak se vzhledem k rodinným stykům a faktické znalosti cizích jazyků staňte kariérním úředníkem a diplomatem. V žádném případě však na sebe neprozraďte, jaké jsou vaše vlastní politické názory.

Varianta třetí, systém Špidla: Staňte se z vůle svého předchůdce předsedou politické strany. Pak ho při první příležitosti hanebně podtrhněte. Splácejte chatrnou nesourodou stojedničkovou vládní koalici, která to za dva roky vládnutí dotáhne k fatální prohře v eurovolbách, ačkoli právě eurooptimismus byl jejím hlavním jednotícím prvkem. Sražte volební preference vlastní strany o dvacet procent. Staňte se obětí stranického převratu, který smete i vaši vládu. Buďte zkrátka neúspěšným premiérem.

Ať už zvolíte kteroukoli ze tří nabízených variant, budete mít velkou naději pobírat půl miliónu eurokomisařské měsíční gáže. A to se vyplatí!

23. 7. 2004

Datluji drásavé dojmy, duchaplný dokument divoké doby.

Designované děcko dostalo drtivé doporučení delegátů dělat dirigenta, defacto dona. Diskuse docela dobrá. Dosavadní dorost doufá důvěře. Dirigentova disertace disgustovala doktory.

Duševně determinovaný doyen Dostál dřepí dál. Držgrešle dojí důvěřivé důchodce. Družstevní dryáčník doufá. Defraudantova družinářka dál dominou, doporučena docenty. Dozorce dozrává. Doprava, diplomacie, dálavy dál diplomaticky duchařům. Digitální Dvořák demobilizován. Dosluhující dramatikovi dárečci donekonečna děkují. Dovedně drancují dál.

Dorostenci devastují dějiny. Delikventi dělají dohromady deficit. Dezertér disponuje deliriem.

Dočasný diplomat dosluhuje. Dělal dost dobrý dojem. Diplomat deklasován dogmatickým diletantem. Diletant dříve demontován demisí. Dramatik dál doporučuje diletanta.

Duch Dřevíče dokonává. Disidenti dosluhují, džentlmeni doufají, diskriminovaní demokraté dotírají.

Distingovaný dobrosrdečný dóže dokonale disgustován.

Dolar devalvuje. Dominátor doma.

Důsledky? Dusno!

Defenestrace? Domobrana? Doprdele!

2. 8. 2004

Tenhle komentář je s odstupem času nutné dovyprávět. Mám rád češtinu a občas si rád hraju se slovy. Co takhle napsat politický komentář (o sestavování Grossovy vlády a dobových aktualitách) třeba na samá D, napadlo mě. Když jsem to poslal ke zveřejnění, šéfredaktor si myslel – jak mi později přiznal –, že jsem ještě opilý. Ale na server to zavěsil. Za chvíli mu telefonovala jeho žena, právnička, která si to narozdíl od něho přečetla pozorně, ať mi vyřídí, že je to prý geniální. Pravda ale je, že když jsem se po měsících k tomuto textu vrátil, sám jsem občas musel dumat, kdo a co se za slovy od D vlastně skrývá. Doplnil jsem proto text raději číselnými odkazy a připojuji klíč.

1) Gross, 2) ÚVV ČSSD, 3) předsedu vlády, 4) Grossova žalostná diplomová práce, 5) právníky, 6) Sobotka, 7) Palas, 8) Kotrba z Komerční banky, 9) Buzková, 10) za její setrvání lobbovali někteří akademici, 11) poslanec Ibl, bývalý bachař, aspiroval na ministra vnitra, 12) lidovecké resorty, 13) lidovcům, 14) ředitel Primy se nestal ministrem informatiky, 15) Havlovi, 16) unionisté, 17) Grossův baby-goverment, 18) Kott, 19) eurokomisař Telička, 20) Špidlou, 21) Havel, 22) občanští demokraté, 23) Klaus, 24) Hašek

Chrabří policejní těžkooděnci na přímý rozkaz ministra vnitra Stanislava Grosse rozehnali nepovolenou technopárty. Co na tom, že už samovolně spěla ke konci. Co na tom, že ještě pár dní před tím měli policisté pádné výmluvy, proč zasáhnout nemohou. Nadělali by více škody než užitku. Ale koneckonců – ministr vnitra má pravdu, zákon je zákon a křepčící mládež, vyznávající decibely, ukradla louku. A zákony se musejí dodržovat.

Ale ouha! Opravdu se zákony musejí dodržovat? Nebo je pan ministr takhle rozhodný pouze, když mu to přinese kladné body do žebříčků popularity, protože kdopak by se zastával těch křepčících týpků, nejspíše dokonce zhulených.

Před čtyřmi lety jiná skupina lidí ukradla veřejnoprávní televizi. No, ukradla. Na nějaký čas si ji prostě vypůjčila. Stejně jako si ti křepčící zhulenci na pár dní vypůjčili u Boněnova na Tachovsku louku jednoho soukromníka. Z hlediska skutkové podstaty trestného činu jde vlastně ale o totožné případy.

Před čtyřmi lety spadlo mladému ministru vnitra srdce do kalhot. Zoufalý, před pár dny zcela legálně zvolený generální ředitel, dlouholetý novinář z BBC, marně žádal zodpovědné  orgány o pomoc. Situace přitom byla po právní stránce zcela jasná. Televizní vzbouřenci vzali zákon do vlastních rukou a přesvědčeni o své Pravdě, zmocnili se cizí věci a přeměnili Českou televizi, patřící nám všem, v hlásnou troubu pouze té své jediné Pravdy. Ministr vnitra ředitelovo volání ale raději neslyšel. Vždyť tolik populárních lidí s těmi zloději sympatizovalo. A také část veřejnosti. Policejní zásah by za takové situace žádné kladné body pro jeho popularitu asi nepřinesl. Co na tom, že zaplakalo právo.

Srovnejme ještě společenskou nebezpečnost ukradené louky s ukradenou televizí. Jakkoli z oním zemědělcem z Tachovska můžeme soucítit, protože to jistě bude nějaký čas trvat, než se jeho pošlapaná tráva zase zazelená, se zneužitou veřejnoprávní televizí se to měřit nedá. Právní principy pošlapané během vzpoury na Kavčích horách nenapraví několik dešťů.

Co z toho vyplývá? Nic povzbuzujícího. Právě dnes byl mladičký populistický ministr vnitra, jehož rozhodnutí a příkazy se neřídí zákony, nýbrž dočasnou společenskou objednávkou, definitivně povýšen na předsedu vlády.

Zbabělost a populismus slaví další ze svých triumfů.

4. 8. 2004

Agentury vyťukaly neuvěřitelnou, leč za vlády sociálních demokratů nepřekvapivou zprávu: Policie v kauze dálnice D 47 neodhalila žádný trestný čin a nikoho kvůli zakázce neobviní. Asi nejsem sám, kdo tomu nerozumí. Jsou totiž pouze dvě možnosti.

Buď Zemanova vláda postupovala špatně, a Špidlova vláda proto původní rozhodnutí Zemanova kabinetu oprávněně zrušila. A to i přesto, že se tím výstavba ostravské dálnice výrazně zpozdila a daňoví poplatníci zaplatili stamilionové penále izraelské firmě, původně vybrané Zemanem a spol. A někdo – nejspíše někdo ze Zemanovy vlády – je tedy zodpovědný za promrhání obrovské sumy peněz.

Nebo Zemanova vláda postupovala správně, pročež bylo chybné pozdější rozhodnutí Špidlova kabinetu, které výstavbu ostravské dálnice, jak už bylo řečeno, jenom zpozdilo a my, daňoví poplatníci, jsme za amatérské rozhodnutí vlády pana (údajně) Čistého zaplatili stamiliony. I v tomto případě ale za to přece někdo – v tomto případě někdo ze Špidlovy vlády – nese odpovědnost.

Ať to bylo tak nebo tak, není přece možné nakonec říci, že se vlastně nestalo vůbec nic a všechno je v nejlepším pořádku. Zvláště když o tom v obou případech, tedy v Zemanově i Špidlově vládě, hlasovali – a pokaždé jinak – prakticky titíž lidé.

A to nejlepší nakonec: stejná partička povedených hospodářů sedí i v nové Grossově vládě.

5. 8. 2004

Říká se, že když dva dělají totéž, není to totéž. A v případě zpěvu našich hvězd na předvolebních akcích politických stran to platí dvojnásob. V souvislosti s ODS bývá nejčastěji zmiňována Lucie Bílá. Jenže Bílá, stejně jako ostatní superhvězdy, co kdy Václavu Klausovi či ODS zpívali na mítincích, ať už šlo o Waldemara Matušku, Petra Jandu či kohokoli jiného, to vždy dělali ze svého přesvědčení a hlavě zadarmo.

Z úplně jiného soudku jsou bombastické předvolební koncerty ČSSD. Františkem Janečkem dodaní umělci – a především Janeček sám – si to nechávají setsakra dobře zaplatit. Taková Helena Vondráčková, pokud vycházíme ze známých ceníků vystoupení a z jejích vlastních slov, že žádnou slevu neposkytla, jenom na letošní sérii půl druhé desítky koncertů inkasuje asi tři miliony korun. Sečteme-li, kolik ČSSD nasypala do Janečkova pytle agitační lidové zábavy v roce 2002 a 2004 a přidáme-li ještě předpokládané výdaje za obdobné veselice v roce 2006, na které se „přátelé růže“ teprve mohou těšit, dojdeme k částce pohybující se mezi 50 a 100 miliony korun.

Vzniká tak zajímavý paradox. Voliče ze sociálně spíše slabších vrstev nahánějí do smrtící náruče sociální demokracie právě ti umělci, kteří sami patří mezi ty spíše „lépe situované“. Ale kdyby jen to. Nabízí se ještě drastičtější srovnání. Některé z těchto hvězd za několikaminutové vystoupení inkasují od ČSSD honorář, který je vyšší než celoroční výdělek typického sociálně demokratického voliče.

Pokud k tomu ještě přičteme fakt, že za všech okolností a režimů šikovný František Janeček umí dovedným způsobem spojit tento předvolební cirkus s propagací svých jiných hudebně producentských aktivit, třeba muzikálových, které mu ovšem sponzorují i firmy se státní účastí, vzniká zajímavý propletenec. Státní firmy nepřímo podporují ČSSD a ČSSD přímo podporuje Grossova osobního přítele Janečka. Grossova manželka přihrává státní sponzory Janečkovi a Janeček na oplátku nadhání sociálním demokratům voliče. Možná by se nad tím vším dalo i mávnout rukou – koneckonců kšeft je kšeft a každý je svého štěstí strůjcem –, kdyby …

Kdyby ovšem právě ta letošní kampaň neprobíhala za poněkud nestandardních okolností. Kriminalizací politických protivníků, kauzou Kořistka, teatrálním zatýkáním s přelety helikoptérou a řinčením vazebních mříží, ale především fízlováním na bankovních účtech a šmírováním telefonických hovorů šéfa opozice Mirka Topolánka jsme pod Grossovým vedením definitivně vstoupili do lůna policejního státu. Představa, že by si podobné zneužití policejních orgánů pro předvolební politický boj dovolil kupříkladu prezident Bush vůči svému vyzývateli Kerrymu, je dokonale absurdní. Byl by mrtvý muž. Právě tak absurdní je, že by mu k tomu ještě někdo zpíval.

Helena Vondráčková se proto hluboce mýlí, když o své účasti na volebních koncertech ČSSD tvrdí, že jí jde pouze o politickou stabilitu a že to chápe jako svůj příspěvek, aby nebyly předčasné volby. Žádné předčasné volby totiž nejsou na pořadu dne. Naopak – blíží se řádné krajské a senátní volby a Vondráčková před nimi svým zpěvem podporuje politickou stranu, která ke škodě nás všech a celé země překročila meze standardní politické soutěže.

Ve zkratce to lze shrnout i takhle: Vondráčková, Gott a Bohdalová podporují policejní stát. Volič, který ještě nepoztrácel veškerou soudnost, si klade otázku, zda jim ty peníze za tu neodpustitelnou morální vinu opravdu stojí.

16. 10. 2004

Grossstapo, Grossašenko, Grossourkov, Stanislav Klement Grosswald, Grossa nostra, Standa „Kenvelo“ Gross – to je jen malý výčet více či méně vtipných variací lidové tvořivosti, ve kterých se objevuje jméno mladého českého sociálnědemokratického předsedy vlády. Přičtěme k tomu ještě tisíce variací jeho předvolebního billboardu „Myslím to upřímně“, které kolují po internetu a které se vyskytují i v terénu. Někteří žertéři na to dokonce neváhali vynaložit nemalé vlastní peníze – viz např. Petr Čtvrtníček či naposledy kreslíř Štěpán Mareš s usámovskou variantou. Čím se o to Gross zasloužil? Není to k němu nespravedlivé? Odkud vytryskl tenhle gejzír lidové tvořivosti?

Zaslepení kovaní sociální demokraté v tom jistě spatřují zlou vůli svých politických protivníků a snahu poškodit jejich stranu před krajskými a senátními volbami. Jenže takhle jednoduché to zdaleka není. Nějaký ten předvolební – třeba i hodně tvrdý – špílec či žertík jsme už zažili mnohokrát a týkal se všech možných politických stran. Ale nikdy to nebylo takhle intenzivní a masivní.

Nacisté tvrdili, že Češi jsou smějící se bestie. Nevím, jestli bestie, ale smějící se určitě. Kdykoli je něčeho moc, tak je toho příliš a Češi na to reagují po svém. S humorem a vtipem, recesí. Za vodopádem lidové tvořivosti na téma Gross by proto sociální demokraté neměli hledat rejdy svých politických nepřátel, nýbrž by se raději měli zamyslet sami nad sebou.

V naprosté bezradnosti ze sebe samých připustili, že se vedení jejich strany politickým pučem zmocnila skupina mladých vrcholně pragmatických, bezskrupulózních kariéristů, kterým nejsou cizí ani nepříliš čisté metody politického boje. Vnitrostranického i mezistranického.Vše je dovoleno. Nyní je vše podřízeno diktátu volebního úspěchu. Což o to, nic proti boji o moc, ale volební úspěch by měl být nikoli cílem, nýbrž prostředkem k uskutečnění vizí a naplnění idejí. Jenže jedinou vizí a ideou skupiny okolo Grosse je zachování vlastní moci, křesel, prebend a zaběhlých penězovodů. 

Ten vzkaz v podobě lidové tvořivosti má zatím stále ještě humornou podobu a nadsázku. Pokud bude Gross a spol. nadále utahovat šrouby, nikoli nepodobné těm totalitním, přijdou nejspíše i jiné reakce. Antipřibylovská demonstrace před Strakovou akademií či hladovka Johna Boka byly jen prvními vlaštovkami.

P. S.: A ještě malý dodatek z jiného – opět veselého – soudku. V někdejší herně v pražské ulici Na příkopě, před níž nedávno došlo k výbuchu, nyní sídlí firma Kenvelo. Potměšilí zlí jazykové z rodu smějících se bestií spekulují, že to souvisí s faktem, že Standa „Kenvelo“ Gross se coby reklamní agent na místo výbuchu dostavil v kraťasech a tričku s firemním nápisem přes celou hruď.

1. 11. 2004

Vzpomene si ještě někdo, co bylo jedním z největších hitů předvolební kampaně sociálních demokratů v roce 1998? Pokud jste už zapomněli, připomenu vám to: šlo o akci „čisté ruce“.

Měla nalákat prosté voliče, aby svoje hlasy odevzdali ČSSD, protože to je ta strana, která vymete Augiášův chlív, co tu zbyl po ODS, a pozavírá všechny korupčníky a podvodníky. Jako propagandistická akce to bylo vymyšlené docela dobře. Zeman a spol. slavili s touto rétorikou úspěch. Vešli do Strakovy akademie hlavním vchodem.

Zač je toho loket začalo být opravdu jasné, když vedle standardních orgánů činných v trestním řízení si socialistická vláda zřídila i speciální komisi na čele s Jaroslavem Baštou. Korunu všemu pak nasadil tehdejší ministr vnitra Stanislav Gross, když v nováckém Kotli hovořil o podnikatelích, kteří budou ještě budou „odstíháni“.

Smradu okolo „čistých rukou“ bylo hodně, leckterý podnikatel byl z vůle našich socialistů vláčen bahnem. Došlo i na naprosto skandální úlety, jako v případě Milana Šrejbera. Ve skutečnosti to však byla naprostá blamáž. Proto také  byly „čisté ruce“ potichu uloženy k ledu.

S trochou nadsázky se dá konstatovat, že – ač dávno zapomenuta – definitivně akce „čisté ruce“ skončila až v těchto dnech. Jejím jediným skutečně hmatatelným výsledkem je pět let natvrdo pro bývalého sociálně demokratického ministra financí Ivo Svobodu. Symboličtější finále snad ani nejde vymyslet.

Čisté ruce, modré tunely. S čímpak asi naši povedení socialisté přijdou příště?

2. 2. 2005

Ze závěrečné zprávy sněmovní vyšetřovací komise k arbitráži CME vs. ČR vyplývá, že podstatný díl odpovědnosti za škodu ve výši více než 10 miliard korun nese ministerstvo financí a jím najatá advokátní kancelář Clifford Chance. Na celé věci není pohoršující to, že Ronald Lauder v arbitráži zvítězil, pohoršující je, že mu to zástupci naší země svým přístupem umožnili. V té lepší variantě je za tím neuvěřitelné lajdáctví, v té horší vážné podezření, že tak stalo na objednávku, ba dokonce politickou objednávku. Odpovědnost za to nesou konkrétní lidé: náměstci a vysocí úředníci (Mládek, Zelinka, Rombald a další), politickou odpovědnost pak ministr (Sobotka), potažmo tehdejší předseda vlády (Špidla).

Že to takhle naplno nepojmenovala sama vyšetřovací komise se dá ještě pochopit. Má totiž své politické limity. Už takhle si její předseda – poslanec ČSSD Stanislav Křeček – dovolil dost a za svoji statečnost, že se v komisi choval daleko více jako právník než jako politik, si od svých stranických kolegů jistě vyslechne své. Ale proč jsou zticha média? Odpověď je prostá: sama mají na hlavě potoky másla.

Jakkoli je jasné, že zdaleka nejde jenom o peníze, ale také o morální integritu současného předsedy vlády, dovolme si to zjednodušení a porovnejme přístup médií ke dvěma kauzám. Na jedné straně je případ Grossova bytu, kde jde o jeden milion, na druhé straně případ prohrané arbitráže, za kterou daňoví poplatníci zaplatili více než deset miliard. Pro pomalejší počtáře: ta druhá částka je deset tisíckrát vyšší než ta první.

Grossově kauze už novináři věnovali stovky tiskových stran novin a desítky hodin televizního a rozhlasového vysílání. Naopak politická a trestně právní odpovědnost za prohranou neprohratelnou arbitráž a škodu v astronomické výši více než deset miliard korun naše média evidentně netrápí. Kupříkladu Česká televize věnovala závěrečné zprávě sněmovní vyšetřovací komise třicetivteřinovou čtenou zprávu v závěru Událostí (16. 2. 2005), MF Dnes (17. 2. 2005) kratičkou zprávičku na čtvrté straně.

Vyplývá z toho jediné: Parkinsonovy zákony stále platí.

18. 2. 2005

Není nad to dělat věci ve správný čas. Standa „v tuto chvíli“ Gross odjíždí v tuto chvíli na dovolenou. Má recht. Proč by si taky nedáchnul. Vždyť se koneckonců skoro nic neděje. Takové lapálie, jako že se mu bortí vláda, přece počkají.

A nerozborná Unie svobody stojí při něm. Jako pevná hráz socialismu. Podle jejího předsedy Pavla Němce je  prý za vším pouze Kalouskův a Grossův osobní spor. Unie na koaliční schůzku nepřišla. Čerstvému novomanželi Němcovi se asi nechtělo vstávat.

Vzhledem k tomu, že se tedy podle Standy „v tuto chvíli“ Grosse v tuto chvíli nic neděje, těch osmdesát procent občanů, kteří to přece jenom vidí trochu jinak, mohou alespoň přemýšlet, za které hranice všedních dnů se jejich pravdomluvný a upřímný premiér vydá. Nabízí se hned několik zajímavých destinací.

Může jet třeba ke strýčkovi Vikovi. Nebo se může opalovat pod horským sluníčkem u svého barrandovského bazénu. A ani ekodovolená na úvěr u Rodových kraviček by nebyla k zahození. A až se ho dotěrní novináři budou ptát, může zase odpovědět: „Já jsem se musel chovat ekonomicky!“

Šťastnou cestu!

19. 2. 2005

Nejprve si připomeňme výroky ministra Pavla Dostála z roku 2003:

„Hlavní podíl viny nese Rada pro rozhlasové a televizní vysílání. Myslím si, že by se nad tím měla zamyslet sněmovna a prostě bez milosti tu radu odvolat.“ (Události, komentáře 14. 3.)

„Je to jednoznačně vina vysílací rady. Teď nás to bude stát přes deset miliard. Radní by za své pochybení měli nést majetkovou odpovědnost.“ (MF Dnes 15. 3.)

„Vysílací rada jako regulační orgán státu jednoznačně podpořila společnost CET 21 v obchodním sporu se CME, čímž došlo k znehodnocení její investice v České republice.“ (Právo 17. 3.)

„Že budeme platit arbitráž, způsobilo špatné rozhodnutí, z hlediska arbitráže tedy špatné rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání.“ (Fakta 17. 3.)

„(Zřízení vyšetřovací komise) samozřejmě podpořím, protože podle mého názoru jenom potvrdí to, co říká nález arbitrážního soudu, to znamená, že škodu CME způsobilo rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání …“ (Radiožurnál 17. 3.)

„Arbitráž dopadla tak, jak dopadla, pouze díky tomu, že v roce 1999 tehdejší Rada pro rozhlasové a televizní vysílání svým rozhodnutím poškodila investice CME v České republice.“ (Právo 20. 3.)

„… mnozí poslanci ČSSD už snad konečně dnes pochopili, že se mýlili, když se domnívali, že vedu s Radou pro rozhlasové a televizní vysílání nějakou osobní válku.“ (Právo 20. 3.)

V dubnu 2003 byla rada odvolána, bez možnosti obhajoby. Takřka po dvou letech leží nyní na stole závěry parlamentní vyšetřovací komise zřízené k objasnění prohrané arbitráže se CME. V její závěrečné zprávě se doslova píše: „…žádný ze skutků, nebo absence skutků ze strany mediální Rady nezpůsobil investici pana Laudera přímé či nepřímé škody“.

V souvislosti s kauzou Grossova bytu řekl Pavel Dostál 8. 2. 2005 ve sněmovně toto: „Já si totiž myslím, že ani v periodickém tisku stejně jako v dalších médiích nesmí platit prostě presumpce viny … Myslím si, že se shodneme na tom, že by se nemělo v budoucnosti připouštět, bez ohledu na to, kdo bude u vlády, aby sdělovací prostředky beztrestně fabulovaly, spekulovaly a manipulovaly s fakty bez ohledu na spravedlnost, pravdu, zkrátka, aby bylo dbáno práva včetně práva soukromí dotčených osob.“

Zlatá slova! Bez ohledu na spravedlnost a pravdu by ovšem neměl fabulovat, spekulovat a manipulovat s fakty ani ministr kultury. Pokud mu zbylo ještě trochu cti, napíše rezignační dopis ještě dnes.

20. 2. 2005

Kdyby byl Stanislav Gross obyčejným ministrem, neexistuje síla, která by ho po všech těch kotrmelcích s majetkem jeho rodiny udržela ve funkci. Problém je v tom, že Gross není obyčejným ministrem, nýbrž předsedou vlády a nejde ho vyměnit kus za kus jako ministra. Jeho odchod znamená pád celého kabinetu a nutnost sestavení vlády nové. Osobní problém jednoho člověka se tak mění v problém ústavní. Tohle konstatování není nic nového. 

Skoro bych se vsadil, že obyčejnému občanovi je to ale jedno. Jeho kritéria jsou přesně opačná. Na svého předsedu vlády oprávněně klade ještě vyšší nároky než na řadového ministra. Ústavní krize, neústavní krize. Do jeho představy premiér, který jednou nohou stojí v bytě úvěrovaném strýcem Vikem, přítelem Rodem od kraviček či paličem směnek Simkaničem a druhou nohou  v bordelu (doslova), příliš nezapadá. Tohle je zkrátka i na českého občana, zvyklého na ledacos, příliš.

Sociálních demokraté se ale rozhodli nevidět, neslyšet a kolem Stanislava Grosse se prý semkli. Alespoň takhle se to píše v novinách. Skoro se mi tomu nechce věřit. Proč? Protože si nemyslím, že v ČSSD je patnáct tisíc slepců. Kladu si tedy otázku, kteří sociální demokraté se to kolem Stanislava Grosse vlastně semkli. Ti obyčejní řadoví členové, kteří v hospodě u piva raději klopí zrak, když Standa a Šárina přijdou na přetřes? Nebo spíše ti, kteří by se museli pakovat s Grossem? Ti, kteří by přišli o své prebendy? Ti, kteří by v případě předčasných voleb pozbyli poslanecký mandát a s vysokou pravděpodobností by si na něj dlouho dlouho znovu nesáhli?

Nechme tohle přemítání o semknutosti přátel růže samotným sociálním demokratům. Na jednu věc by však neměli zapomínat jedni ani druzí. Značka ČSSD se v očích voličů začíná pomalu měnit na GroSSD. Je v tom dost podstatný rozdíl. Lidé ho vidí. Vidí ho i sociální demokraté? Vypadá to, že s výjimkou Miloše Zemana asi ne. Co je větší hodnota? ČSSD, nebo Gross? Že by v tom semknutém houfu byla až taková tma?

3. 3. 2005

Ponechme v tuto chvíli, jak zní oblíbené slovní spojení Stanislava „v tuto chvíli“ Grosse, stranou faktické výsledky brněnského sjezdu České strany sociálně demokratické, jeho hodnocení i dopad na naši politickou scénu a podívejme se na rokování našich socialistů z hlediska běžného uživatele internetu. Toho uživatele, který v pátém roce jednadvacátého století pokládá za naprostou samozřejmost, že se prostřednictvím webové sítě může prakticky osobně účastnit i vzdálených událostí nebo o nich být alespoň vyčerpávajícím způsobem informován. Z tohoto úhlu pohledu si naši sociální demokraté nemohli vystavit strašnější vysvědčení. Proč? Protože to, co na síti nabídli, nelze označit jinak něž jako bídu a utrpení.

Pokud si uživatel internetu, v domnění že si rokování strany růže pustí v přímém internetovém přenosu do svého příbytku, o víkendu kliknul na webové stránky ČSSD a dále na odkaz na XXXII. sjezd, obratem zjistil, že byl naivním optimistou, který přecenil otevřenost a upřímnost  současných vládců naší země. Žádný přímý přenos se nekonal. V této souvislosti se nabízí srovnání s dokonalým internetovým servisem ze sněmování jiných politických stran.

Ale kdyby jen to. Sociální demokraté na svých stránkách nenabídli ani běžný normál v podobě on-line zpravodajství nebo alespoň aktuální zařazování elektronické podoby všech (nebo alespoň většiny) pronesených projevů, ať už v psané či zvukové verzi. Dokonce i „v tuto chvíli“ je na webových stránkách ČSSD k dispozici pouze 13 přednesených projevů. Nelze si nepoložit otázku: Proč je tomu tak?

Nabízejí se dvě odpovědi. Buď se sociální demokraté sami za sebe stydí a své rokování uskutečňují spíše v utajení, protože by navenek mohlo proniknout, na jaké úrovni se pohybují diskusní příspěvky delegátů sjezdu. Nebo jsou za tím ryze praktické důvody, totiž to, že projevy delegátů v psané „elektronické“ podobě neexistují, neboť počítačová gramotnost do výbavy mnoha členů největší vládní strany vůbec nepatří.

My ostatní můžeme na internetu mudrovat, která z opovědí je pro naši zemi věští tragedií. Každopádně však už víme, že i v tomto směru naši sociální demokraté o víkendu směle vykročili do minulosti.

28. 3. 2005

Gross mohl s jakous takous ctí odejít. Zůstává beze cti. Páteční hlasování o nedůvěře vládě je jeho uličkou hanby.

Kdyby byl Stanislav Gross odvážný muž a politik formátu hodného funkce předsedy vlády, po demisi křesťansko demokratických ministrů by poslaneckou sněmovnu sám požádal o vyslovení důvěry své vládě. S největší pravděpodobností by ji nezískal, ale mohl ještě odejít s alespoň trochu vztyčenou hlavou.

Stanislav Gross však mužem a politikem hodným funkce předsedy vlády není. Proto se ve sněmovně hlasovalo v obráceném gardu, totiž o vyslovení nedůvěry vládě, což navrhli poslanci ODS. Při známé parlamentní matematice, kdy bylo dopředu jasné, že pro vyslovení nedůvěry budou hlasovat občanští a křesťanští demokraté, zatímco sociální demokraté a unionisté vládu podpoří, byli jazýčkem na vahách komunisté. Poslanci KSČM se nakonec hlasování zdrželi, čímž Grosse nepřímo podpořili.

Znamená to, že aniž získal důvěru, předsedou vlády Stanislav Gross zůstává. Ovšem beze cti. Beze cti nikoli proto, že jej nepřímo podpořili komunisté – na tom, že hájí svůj politický zájem není koneckonců nic špatného –, nýbrž pro svoji zbabělost.

Z poslanecké sněmovny putují k občanům České republiky dvě zprávy. Jedna špatná a jedna dobrá. Ta špatná zní, že muž nehodný té funkce předsedou vlády zatím zůstává. Ta dobrá je, že už i slepý vidí, kdo je kdo.

Účet vystaví Grossovi i jeho fámulům občané při volbách.

1. 4. 2005

Kdoví který mediální nápověda to našim socdemáckým komsomolcům rádoby blairovského střihu nakukal, že jsou vlastně šampióni? Každopádně se toho chytli jak slepice flusu a vytrubují to o sobě do světa ostošest. Zvláště srandovní je to u některých z nich.

Srandovním šampiónem číslo jedna je Standa „v tuto chvíli“ Gross, mistr republiky v podrazáctví. Potrhnul Zemana, pak sejmul Špidlu, přičemž jen tak mimochodem vypekl Teličku. Vyniká rovněž v jiných disciplínách, jako je pořizování bytu či vypůjčování peněz. Do jeho servisního týmu patří strýček Vik či přítel Rod. Rád také hraje Mlýn. Mecenášem jeho sportovních úspěchů je známá podnikatelka z Nuslí.

Šampiónem číslo dvě je strážce státního pokladu Slávek Sobotka. Srandovní je, že svoji šampiónskou výjimečnost objevil přesně v okamžiku, kdy sekyra jím spravovaných státních financí se zaťala po rysku astronomického jednoho bilionu korun. No vida, jaký to šikovný chlapík povýšil na stranickou dvojku!

Řady mládežnických šampiónů rozšiřuje také jeden jinoch již postarší, přeborník v politické turistice a převlékání politických dresů, toho času předseda poslaneckého klubu ČSSD Míša Kraus. Je to opravdu srandovní, když (modrou) diktaturou straší právě tenhle veterán politických šaten všech režimů a ještě k tomu přesně v okamžiku, kdy poprvé v naší novodobé historii máme vládu, která stojí a padá s tím, kam v imperátorském gestu otočí palec komunisté.

Latiníci říkají: Panem et circenses! Dnes se hodí spíše zvolat: Okoralý chléb, vypečené hry!

Tak mě napadá: Čeho že je to vlastně zkratka ČSSD? Česká strana sociálně demokratická? Opravdu? Nepostarali se tihle šampióni o to, že si vtipálci za písmenka ČSSD dosadí spíše Česká srandovní sociální demokracie? A neměli by s tím ti z řad sociálních demokratů, kteří nechtějí být za šašky – pardon, za šampióny tohoto typu –, něco udělat?

5. 4. 2005 

Poslouchat předsedu poslaneckého klubu ČSSD Michala Krause, jak mlátí prázdnou slámu o „proevropské“ vládě, je k nepřečkání. Dělá si pan poslanec z občanů – spolu se svými stranickými kolegy – srandu? „Jednorázová smlouva“, „koalice, která nebude koalicí“, „proevropská vláda na jedno použití“, to jsou Krausovy a sociálně demokratické perly posledních dní. Ve skutečnosti kouřová clona, jež má vytvořit alibi pro Grossovy skutečné úmysly.

Jedno je však Krausovi třeba přiznat. Vpravdě kecalovské nasazení, s jakým vyslovuje svoje neskutečné věty, je obdivuhodné. Jako zaříkávač schopný umluvit i mrtvou kozu, by se zřejmě uživil. Otázka však zní, zda Česká republika roku 2005 a ještě k tomu po třech měsících permanentní vládní krize potřebuje zaříkávače mrtvých koz.

Nic proti proevropské orientaci české vlády. Ale pokud si ji berou do úst politici Grossovy a Krausovy hodnověrnosti, v nejednom občanovi hlodá pokušení zamířit na truc raději do Asie či Afriky.

Miroslav Kalousek a Pavel Němec by se museli pomátnout na rozumu, kdyby jen na kratičký okamžik podlehli pokušení na návrh narýsovaný potměšilými socialisty přistoupit. Jejich strany by jenom vytvořily trapnou a bezmocnou „stojedničkovou“ stafáž, pro „stojedenáctkové“ objetí ČSSD s komunisty.

Z rétoriky ČSSD vyplývá jediné: Stanislav Gross svoji demisi nemyslí vážně. Není možné chtít vytvořit novou „koaliční“ vládu s lidovci a unionisty a zároveň nastavit podmínky, které to vylučují. Je s podivem, že diplomat Jan Kohout se uvolil být v této truchlohře maňáskem na Grossově ruce.

A propos – Jan Kohout. Ve svém oficiálním životopise na Ministerstvu zahraničních věcí zatajil svoje předlistopadové členství v KSČ. Prý to nepokládal v profesním životopise za důležité. To je zajímavá argumentace od člověka, jehož profesí je politika. Do KSČ prý Kohout vstoupil pod dojmem Gorbačovovy perestrojky. To je pěkné, že chtěl pohnout věci kupředu. Však také krátce po jeho vstupu do komunistické strany Gustáva Husáka vystřídal Milo(u)š Jakeš. Povedlo se!

10. 4. 2005

Nu, to je mi tedy novinka! Oficiální stanovisko České republiky prý je, že jsme pro evropskou ústavu. A já hlupák si přitom myslel, že referendum, zda evropskou ústavu chceme, anebo nechceme, teprve bude. Nějak mi uniká – pomineme-li fakt, jak to dopadlo ve sladké Francii –, proč se potom vůbec máme namáhat k referendovým urnám.

Trochu to připomíná tu anekdotu o úplně prvních svobodných volbách. To Pánbůh přivedl Adamovi Evu a povídá: „Adame, vyber si manželku!“

Namísto, aby si vláda počkala na hlas lidu, dozvídáme se – a neříká to nikdo menší než předseda vlády Paroubek –, že prezident republiky, propagující ne evropské ústavě, prý musí všude říkat nikoli to, co si myslí on sám, ale co si o evropské ústavě myslí vláda. Jinak ho prý do zahraničí nepustí.

A vláda si myslí to, co tři strany, ze kterých se skládá. Za jak velkou část veřejnosti přitom vládní strany nyní hovoří, vypovídají aktuální volební preference: sociální demokraté oscilují nad, lidovci pod deseti procenty, unionisté nad nulou.

Že prý je za zahraniční politiku odpovědná vláda a ne prezident. Ale i kdyby to takhle bylo, jako že není, přijetí či nepřijetí evropské ústavy je přece především domácí politika a ne zahraniční. A navíc:  prezident – přesně tak, jak to předepisuje naše Ústava – po svém zvolení složil slib, ve kterém se mimo jiné říká, že svůj úřad bude zastávat „podle svého nejlepšího vědomí a svědomí“.

Když to domyslíme do konce, pak předseda vlády po prezidentovi chce, aby říkal věci, kterým nevěří a které jsou v rozporu s jeho vědomím a svědomím. Jinými slovy: premiér vyzývá hlavu státu, aby jednala protiústavně. A nádavkem vyhrožuje „domácím vězením“.

Tohle má být ta Evropa budoucnosti?

30. 5. 2005

Vypadá to spíše úsměvně. Zatím poslední koaliční spor se točí okolo toho, zda vláda má či nemá pokračovat v kampani za přijetí evropské ústavy. Křesťanští demokraté (a dokonce i Cyril Svoboda) říkají že ne, že po francouzském referendu je třeba vyčkat na rozhodnutí orgánů EU. Sociální demokraté a unionisté říkají že ano, že kampaň má pokračovat.

Úsměvné je na tom především to, že český občan – a dokonce ani ten, který se o politiku zajímá ve zvýšené míře –, dosud žádnou vládní kampaň nezaregistroval. Mohl si zatím všimnout pouze přemrštěných, nervózních reakcí na odpůrce evropské ústavy (především prezidenta Václava Klause) a jejich aktivity. Co se tedy má přerušovat, respektive v čem se má pokračovat?

Možná je to všechno trochu jinak a nejde ani tak o samotnou euroústavu jako o něco jiného. Pozorný divák naší politické scény naopak před časem jistě zaregistroval, že uvnitř vlády se vedl jiný spor. Spor o to, kdo za kampaň ponese odpovědnost. Zda ministr zahraničních věcí Cyril Svoboda (KDU-ČSL), či předseda vlády, tehdy Stanislav Gross (ČSSD). Vyhrál Gross.

Co z toho vyplývá? Že někdo už také jistě musel naplánovat, jakým způsobem se na kampaň vyčleněné peníze utratí, a hlavně – a to je zřejmě to úplně nejdůležitější –, kdo se při jejich utrácení bude podnikatelsky realizovat. Cyrilovi hoši to nejsou.

Zkrátka a dobře – trasy penězovodů již byly naplánovány. A teď do toho ti zpropadení Francouzi. Co s tím? Vypnout (alespoň prozatím) penězovody? Ale jděte! Proč šetřit! Vždyť to není z jejich kapsy, ale z naší.

2. 6. 2005

Zkusme si představit, že švédský ministerský předseda z ničeho nic přichází s iniciativou omluvit se dobrým českým evangelíkům za křivdy napáchané za třicetileté války. Nádavkem by ještě mohl přidat něco z  uměleckých děl uloupených švédskými vojsky. Považovali bychom ho za dokonalého cvoka.

Český premiér Jiří Paroubek chce udělat gesto vůči sudetským antifašistům. Jaký je ale rozdíl mezi švédskou virtuální aktivitou a Paroubkovou skutečnou? Prakticky žádný, pouze se liší propastí času.

Je to banální konstatování, ale cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly. Gesto vůči sudetským antifašistům je přesně takovou dálnicí do pekla. Proč? Protože naprosto zbytečně, neodůvodněně a nezodpovědně otevírá něco, co žádné řešení nemá.

Poválečný odsud sudetských Němců je z hlediska dnešního chápání lidských práv nepřijatelná věc. Každý to chápe. Máme ale právo hodnotit z pohodlí začátku jednadvacátého století rozhodnutí a činy našich předků, které se odehrály v úplně jiné společenské atmosféře a v jiném historickém kontextu? K čemu to bude dobré?

Ocení druhá strana naši (respektive Paroubkovu) vstřícnost? Nebo ji okamžitě využije jako příležitost ke znovunastolení svých nepřijatelných požadavků? Vyprávěla maminka malému Jiříkovi Paroubkovi pohádku o Smolíčku pacholíčkovi? Jen dva prstíčky si ohřejeme!

Česko-německá deklarace je pokusem uzavřít jednu etapu našich společných dějin. Jistě je to dílo nedokonalé, protože lidské. Přesto platí: Cokoli nad to – od ďábla jest. Z Paroubkovy iniciativy čpí nezměrná pýcha a zároveň chladný podrazácký kalkul. On sám se bude chvíli vyhřívat v žáru pochybného uznání, my ostatní na to můžeme jenom doplatit. Paroubek totiž navrtává tenkou čerstvou hráz, která měla zůstat nedotknutelná.

15. 7. 2005

Politikovi se nemůže stát nic horšího, než že ho veřejnost zahrne svojí přízní.

Prvním polistopadovým žebříčků popularity politiků kraloval Vladimír Dlouhý. Do Čalfovy vlády nastupoval ještě jako člen KSČ, to mu však nijak nebránilo, aby už o pár měsíců později místopředsedoval pravicové ODA. Jeho největší předností bylo, že se téměř nikdy nevyjadřoval k čemukoli kontroverznímu, zato však nechyběl nikde, kde byly televizní kamery. Vděčná veřejnost to záhy naprosto neomylně ocenila. Zapomněla ovšem stejně rychle.

Brzy po Listopadu také začala stoupat hvězda Petry Buzkové. Nechci připomínat, co ve své knížce napsal Miloš Zeman, že prý o ní říkal Vladimír Špidla, který si ji ovšem navzdory tomu (či právě proto?) vzal do vlády. Podstatnější je, že na české politické scéně neexistuje druhý politik/politička, u které(ho) existuje tak diametrální rozdíl mezi realitou (nafrněný nabob) a jeho/jejím pozitivním mediálním obrazem. V případě Buzkové to veřejnost polykala i s navijákem dlouhé roky. I tohle však nějak přestává fungovat. Všechno zkrátka vyretušovat nejde.

Nezapomenutelný byl nástup Václava Fischera. Coby čerstvý senátor ještě nestačil ani zjistit, kde má Valdštejnský palác kliku a prostí rodáci už ho uctívali jako nejužitečnějšího politika v zemi. Za celou dobu svého senátorování pak neudělal prakticky vůbec nic, za což ho lid neskonale miloval. Pak pan senátor/cestovka zkrachoval a vstup do politiky označil za svůj největší životní omyl.

Miláčkem mas také býval perspektivní mladý muž s upřímným úsměvem chlapce – Stanislav Gross. Jak ten uměl krasořečnit! (Ve skutečnosti plkat.) A kolik lidí mu to zobalo z ruky! Jó, náš Standa! Až do premiérského křesla se za potlesku davů ten šikovný chlapec prointrikoval. Pak stačilo pár týdnů, Šárina a její kámoška Libuše a z miláčka národa je vysmívaná politická mrtvola.

To Pavel Dostál byl jiný případ. Aby se stal nejpopulárnějším politikem, musel umřít. Takřka v přímém přenosu. To lidi milují nejvíc. 

Vypadá to nadějně. Do výšin lásky slepého lidu nyní raketově stoupá Jiří Paroubek.

29. 7. 2005

Občas se to povede, že ze sebe novinář udělá šaška. Ale udělat ze sebe kašpara vpravdě dokonalého, to chce skutečně talent pro místo a čas. Pavlu Vernerovi se to v Právu povedlo. Napsat vpředvečer největšího policejního masakru od dob sametové revoluce oslavnou ódu na předsedu vlády Paroubka a jeho postup vůči účastníkům technopárty CzechTek a nazvat ji Bez chyby (Právo 31. 7. 2005), to si fakt žádá nadstandardní dávku slizkosti a vlezdoprdelismu.

Pokud chce Vernerův domovský deník v tomto duchu pokračovat, měl by majitel uvažovat, zda se nevrátit ke starému osvědčenému názvu Rudé právo. Však také to, co Verner vychvaluje, se odehrálo podle rudého práva. Nějaká ta stovka raněných, jeden mrtvý. Jako reakce pak série protivládních demonstrací v Praze a Brně. Vytočená mládež i její rodiče. Kritika od prezidenta, opozice i části vládních kolegů. Klobouk dolů, pane Vernere, není nad to umět si správný text správně načasovat.

Přál bych panu Vernerovi a všem podobným, aby je potkalo něco podobného, jako ty děti a mládež u Mlýnce. Třeba až si pan Verner dá s přáteli na louce pár skleniček vína a trochu hlučně si u toho zazpívají a někdo z nich pak třeba sousedům maličko pošlape trávník. Doufám, že přivolaná policie mezi ně hodí pár dělobuchů a trochu je pokropí ze stříkaček. Pokud by někdo chtěl rychle ustoupit autem, neškodil by nějaký ten slzný granát do vozu. Ale hlavně by „muži zákona“ měli pana Vernera pořádně přetáhnout pendrekem přes hlavu. Třeba se mu pak v té jeho budce služebného paroubkovského agitátora alespoň trošičku rozsvítí.

1. 8. 2005

Jiří Paroubek to ještě neví, ale jako předseda vlády už skončil. Je to jen otázka času. Překročil hranici. Premiérem demokratické země prostě nemůže být člověk, který je s to vyplodit něco tak neuvěřitelného, hloupého a zároveň arogantního, jako je jeho článek v Lidových novinách (Technaři nejsou tančící děti, ale nebezpeční lidé, LN 2. 8. 2005). Svéprávní občané nedovolí, aby v čele vlády jejich země stál chorý mozek s obzorem okresního funkcionáře předlistopadové KSČ.

Exemplář Paroubkova typu se může do premiérského křesla vyhoupnout pouze souhrou náhod. Koneckonců jeden internetový diskutér současného předsedu vlády přiléhavě nazval nezvoleným náhradníkem náhradníka. Pro ty méně chápavé – prvním náhradníkem byl Gross, druhým je Paroubek. A dodejme, že nahradili Špidlu, který se do premiérské funkce prolhal. „Zdroje jsou!“ Nebyly. Jen peněženky občanů.

Jak Paroubek řeší problémy? Nejdříve je sám vyvolá či znásobí, a pak se postaví do role jejich rázného řešitele. Výsledkem ovšem bývají problémy ještě větší. A je vcelku jedno, zda jde zrovna o povinné účtenky nad 50 Kč či CzechTek. A tak namísto kraválu na louce u lesa, máme technopárty v Praze na Strahově a v českých městech sérii protivládních demonstrací. Tragedie je ovšem v tom, že stejným způsobem současný předseda vlády (ne)řeší i důchodovou reformu či reformu veřejných financí.

Zupáckému Paroubkovi se o víkendu podařila nevídaná věc. Šestnáct let po sametové revoluci opět na chvíli sešikoval Občanské fórum. Pro někoho to může být překvapení, ale je v tom neúprosná logika, že se na jedné straně opět ocitli kupříkladu i věční polistopadoví rivalové Klaus a Havel. Svobodomyslní lidé se v běžném životě nesnadno domlouvají, pro co jsou. Neomylně a rychle se však shodnou, proti čemu jsou.

Paroubkovo sebeodhalení, definované policejní brutalitou, jednu pozitivní stránku má. Mnohým otevřelo oči, aby si všimli, že Česká republika opět stojí na historické křižovatce. Můžeme si vybrat, zda chceme pokračovat kupředu nesnadnou, leč svobodnou cestou, či zda se chceme vrátit k praktikám totality.

Lidová tvořivost bývá geniální. Nic nedefinuje Paroubkovo směřování lépe než stručné heslo z protestních demonstrací – Plnou ParouBack.

3. 8. 2005

Není nad to, když se na někoho můžete spolehnout. Třeba na parťáka při výpravě do hor, když jste na jednom laně.

Den před policejní pendrekyádou u Tachova dal předseda vlády Jiří Paroubek ministru vnitra Františku Bublanovi pokyn, aby policie postupovala co nejrázněji. O den později říkal, že je na dovolené v Rakousku, takže se nemůže vyjadřovat ke konkrétní situaci. Další den už se pro jistotu omlouval za policejní excesy.

Za svého ministra vnitra se Paroubek nejdříve postavil, aby posléze den po dni začal postupně couvat. Nyní jsme ve fázi, že Bublan prý podcenil politický rozměr zásahu. Měl se předtím poradit s politickými stranami. Odtud je k odvolání jen krůček. Koneckonců je zvykem nabídnout cizí hlavu místo vlastní.

Policisty Paroubek nejprve chválil a stál za nimi. Týden po akci již bez mrknutí oka řadové pěšáky, kteří mu vyhověli a zasáhli opravdu „rázně“, odepisuje. V interview pro rádio BBC se o jejich počínání vyjádřil: „To bylo naprosto brutální, hloupé, stupidní a je potřeba ty lidi potrestat.“

Lézt na jednom laně s Jiřím Paroubkem přináší ještě jedno nebezpečí. Pokud se budete nacházet pod ním, hrozí, že na vás z premiérského pozadí vypadne sedmadvacet starostů a místostarostů z Tachovska. Jejich setkání s předsedou vlády na dvoře Kramářovy vily u příležitosti předání petice na podporu policejního bití nejvíce připomínalo hold zástupců místních sovětů prezidentu Lukašenkovi.

Nadšení z Paroubka musejí být zvláště poslanci ČSSD. O obsazení postu ministra kultury se neradí s nimi, nýbrž s Břetislavem Rychlíkem a spol., tedy s kulturními lobbisty za své vlastní ekonomické zájmy. Paroubek nehledá mezi sociálně demokratickými politiky. Jedním jeho kandidátem je profesionální píárista bez politických zkušeností, druhým herec ryze pravicového přesvědčení. Dá se očekávat, že o ministru dopravy se Paroubek příště poradí s mašinfýry a tiráky.

Peripetie politického populismu plastického premiéra Paroubka pokračují.

10. 8. 2005

Jsou dvě možnosti. Buď neumí počítat Jiří Paroubek, toho času předseda vlády České republiky, nebo si Jiří Paroubek, toho času předseda vlády České republiky, myslí, že počítat neumějí občané České republiky. Odpověď si může spočítat každý sám.

Paroubek v roli pilného publicisty – propagandisty, jímž se v posledních dnech stal, se tentokrát rozepsal v Právu (Kdo nechce slyšet pravdu?, 16. 8. 2005):

„Na loukách a v lese u obce Přimda se zhruba na 100 ha pozemků sešlo v pátek a sobotu 29.-30. 7. odhadem 5000 účastníků CzechTeku. Pronajatých měli ovšem pouze 13 ha pozemků přímo u dálnice, které nebyly odděleny od jiných soukromých pozemků, s jejichž využitím pro technoparty jejich majitelé nesouhlasili. A tak majitelé technaři neprávem užívaných pozemků podali trestní oznámení a požádali policii o ochranu svých vlastnických práv.“

Ponechme stranou, že na řádně pronajatý pozemek policisté technaře nechtěli vpustit, takže za to, že se posléze rozptýlili i jinde, může především sama policie. Ponechme stranou i to, že podání trestních oznámení si od majitelů okolních pozemků policie sama aktivně vyžádala (či snad vynutila?). Držme se Paroubkových čísel.

Paroubek se snaží veřejnost omráčit velikostí „ničených“ pozemků, které musela policie ochránit. Uvádí, že technaři obsadili 100 hektarů. Počítejme tedy. Jeden hektar je čtverec o rozměrech 100 x 100 metrů. Sto takových čtverců tvoří dohromady plochu 1 000 000 metrů čtverečních. Při Paroubkem udávaném počtu účastníků CzechTeku 5 000 lidí to znamená, že jeden každý technař sám samojediný „ničil“ 200 metrů čtverečních. Pro lepší představu: Předseda vlády Paroubek tvrdí, že 5 tisíc lidí zabralo a ničilo plochu více než 140 (!!!) fotbalových hřišť (100 x 70 metrů). Zajímavé!

Paroubek, Bublan i policie zároveň říkají, že řádně pronajatý pozemek nemohl technaře pojmout. I to je zjevná lež. Stačí opět trochu počítat. Paroubek uvádí výměru legálně pronajatého pozemku 13 ha. Ponechme stranou, že existují i jiné informace, podle kterých byla jeho rozloha větší. Při pěti tisících účastníků a výměře 13 hektarů vychází 26 metrů čtverečních na osobu. Chcete-li, je to takový středně velký pokoj na hlavu. To je dost i pro osoby s Paroubkovou tělesnou konstitucí.

Podle oficiální informace Policie ČR stál zásah proti CzechTeku 31,4 milionů korun. I ty nejbujnější odhady trávních škod, v nichž si premiér Paroubek, který se snaží vytřískat něco politických bodů, notuje se zemědělcem panem Zatloukalem, jenž se z toho snaží vytřískat něco peněz, se pohybují v řádu statisíců. Porovnáme-li to s více než 31 miliony korun za policejní zásah, je to srovnání vskutku impresivní: sto ku jedné. Lidově se tomu říká „nadělat více škody než užitku“.

Ale počítejme pro zajímavost dál. Aby Paroubek a spol. zabránili „ničení“ soukromého majetku, rozuměj pošlapání trávy, nasadili proti technařům policejní sílu v počtu 1200 těžkooděnců. Přidejme k tomu ještě dalších sto lidí, kteří těm manévrům veleli. Policie uvádí, že největší část z oněch více než 31 milionů korun, konkrétně 26 milionů, šlo na mzdy zasahujících policistů. To je 20 000 Kč  na hlavu. Bouchnout si za dvacet litrů, to je docela slušný víkendový melouch. Bravo, hoši!

Jaká je tedy odpověď na úvodní otázku? Svádí to pochopitelně k závěru, že počítat neumí Jiří Paroubek, toho času předseda vlády České republiky. Což je na pováženou. Má titul inženýra ekonomie, ale pracovat s čísly neumí. Daleko přesnější odpověď ovšem je, že současný premiér je demagog toho nejhrubšího zrna. Vzhledem k tomu, jaká je v rukou předsedy vlády soustředěna moc, dodejme, že demagog velmi nebezpečný.

16. 8. 2005

Předseda vlády České republiky Jiří Paroubek dle svých vlastních slov „podcenil“ technopárty CzechTek. V pořadu České televize Otázky Václava Moravce řekl, že vůbec nevěděl, co to CzechTek je a jaké problémy mohou vzniknout. Jak jsme se ovšem mohli přesvědčit, vůbec mu to nebránilo, aby dopředu vydával „politické“ pokyny policii, jak rázně má postupovat.

Další věc, ze které se za vlády ČSSD stává tradice, je „podcenění“ obsazení funkce vedoucího úřadu vlády. Stanislav „v tuto chvíli“ Gross měl svého Přibyla, dříve mlátičku z pohotovostního pluku, Jiří „já si myslím“ Paroubek má svého Přikryla, profesionálního bytového družstevníka s podivnými kontakty na StB. Přibyl i Přikryl ovšem dle svých slov nikdy nic neudělali, nikomu neublížili, zkrátka jsou to takové ryzí slovanské holubičí povahy.

Když se Gross rozhodl učinit Přibyla šéfem svého úřadu, vzbudilo to ve veřejnosti tak negativní reakci – včetně demonstrací před Strakovou akademií –, že premiér musel svoje rozhodnutí posléze přehodnotit. V případě Paroubkova favorita Přikryla tak razantní reakci veřejnosti očekávat nelze – pouze zvýšenou pozornost médií –, přestože práskač StB mohl někomu způsobit více utrpení než policajt s obuškem.

Paroubek navíc šikovně zvolil oblíbenou salámovou metodu postupných kroků a Přikryla nejmenoval, nýbrž pouze pověřil. Teprve až se soudruh zapracuje, benigní kontrolní orgány na něj nic nenajdou a pozornost opadne, dotáhne se celý proces do konce. 

Na celé věci nejsou zajímavá vcelku nepodstatná jména jedinců typu Přibyla či Přikryla. Alarmující je nebezpečný proces, jenž tu již několik let probíhá a kterým nás sociální demokraté potichoučku polehoučku vracejí blíž a blíž k předlistopadovým poměrům. Blíž než si možná leckdo uvědomuje.

A nejde jenom o svéráznou personální politiku socdemáckých soft-bolševiků. Varující jsou i obdobné metody. Jak vznikaly tzv. pendrekové zákony za komunistů? Vždycky jako reakce na nějakou vyprovokovanou záminku. Platilo to v devětašedesátém stejně jako devětaosmdesátém. Stejné je to i po CzechTeku. Paroubek má záminku k omezení shromažďovacího práva.

Samolibý český premiér se o víkendu vyznamenal ještě jednou. V již zmiňovaných Otázkách VM srovnával svůj postup proti technopárty s postupem britského předsedy vlády Tonyho Blaira proti londýnským teroristům. Je to neuvěřitelná nestoudnost byť jen náznakem porovnávat tančící mládež s teroristy.

Jímá mě hrůza při představě, co by se u nás dělo, kdyby poťouchlá historie českého předsedu vlády postavila před dilemata a odpovědnost, kterým v těchto dnech musí čelit izraelský premiér Ariel Šaron.

22. 8. 2005