Autor: <span>Petr Štěpánek</span>

Netřeba se vracet ke starším kauzám, ve kterých byla na paškále ODS, stačí si připomenout tu loňskou Kořistka – Dalík – Večerek a srovnat její průběh s aktuální aférou Doležel – Spyra – Unipetrol. V obou případech jde o údajný úplatek v milionovém řádu, v obou případech jsou hlavními aktéry nejbližší spolupracovníci vysokých politiků. Zde však jakákoli podobnost končí.

Marek Dalík se loni – tuším v Kroměříži či kde to bylo, každopádně tam na oficiální cestě doprovázel předsedu ODS Mirka Topolánka – nestačil po ránu ani rozkoukat a už ho sbalili a lifrovali do Prahy, aby ho tam i s Janem Večerkem posadili do helikoptéry a deportovali do Ostravy do vazební věznice. Důvodem byla údajná nabídka úplatku v kavárně kteréhosi ostravském supermarketu. Kromě samotného Kořistky to nikdo neslyšel. Pardon – až rok poté, kdy Kořistkovi hrozí, že za křivé obvinění bude sám muset platit, se objevil svědek Sommer, pochybná figurka, jež má sama na krku řadu obvinění. Pilná policie následně odposlouchávala a lustrovala bankovní konto i předsedovi největší opoziční strany a někteří superpilní státní zástupci na čele se samotnou paní nejvyšší Benešovou několikrát uzavřenou kauzu znovu a znovu vracejí na stůl. Nejspíše jim to vydrží až do příštích voleb. Rovněž sám ministr vnitra Bublan v roli policejního mluvčího měl od začátku o vinících jasno a také si to nenechával pro sebe.

V kauze Zdeňka Doležela je to jinak. Jak si ředitel kanceláře předsedy vlády říká o úplatek sice slyšelo několik milionů televizních diváků, ale žádné vrtulníky nelétají a paní nejvyšší Benešová má nejvíce starostí sama se sebou. Rovněž není známo, že by policie odposlouchávala a důkladně prověřovala sociálně demokratické vládní hlavouny. Také ministr vnitra nasadil mlčenlivou masku introvertního politika. Přitom závažnost téhle kauzy je s údajným uplácením jednoho poslance nesouměřitelná. V privatizaci Unipetrolu jde o miliardy ze státní kasy.

Rozdílný je i přístup médií. Případ Kořistka se odehrával v palcových titulcích na prvních stránkách novin. „Emisaři ODS“ a „Topolánkovi emisaři“ vévodili novinám každý den, vzpomínáte si? Daleko závažnější kauza Doležel se krčí kdesi uprostřed novin. Média jsou najednou hyperkorektní, vždyť by se mohlo jednat o provokaci. Ale nebylo to v případě Kořistky minimálně stejné? A proč tedy kauza privatizace Unipetrolu hýbe polskými médii i celou politickou scénou? Protože je to provokace?

A propos. Oněch „pět na stole v českých“ se u nás nazývá Doleželovou kauzou. Ale není to spíše kauza Paroubek? Vždyť Doležel je jedním z nejbližších spolupracovníků předsedy vlády. Co zlomilo vaz jednomu slavnému německému kancléři? Jeden nehodný muž z jeho okolí. Jak mohou média proboha přistoupit na Paroubkovu falešnou hru, kdy se od Doležala jakoby odstřihl a tváří se, že když ho odvolal, vůbec se ho to netýká. A když, tak jeho předchůdce Grosse. Zkouším si představit, jak by média masakrovala Václava Klause, kdyby se podobného poklesku dopustil některý z jeho nejbližších spolupracovníků, třeba ředitel jeho kanceláře Ladislav Jakl.

Cosi tady smrdí. Ve vládě, u policie, na státním zastupitelství i v médiích.

9. 9. 2005

S pravděpodobností hraničící s jistotou jsme svědky největší korupční aféry v historii této země. Úplatky se pohybují v řádu miliard, hlavními aktéry jsou nejvyšší pohlaváři ČSSD. Ano, dobrá paměť vás neklame, to je ta strana, jež se k moci prodrala za velkohubého vyhlašování akce Čisté ruce. Že by politické zemětřesní jako v Polsku? Kdepak, u nás je klid. A smrad.

Charakteristické je, že Stanislavu Grossovi, coby předsedovi vlády, nezlámala vaz korupce v řádu miliard, nýbrž milionová „prkotina“ s financováním jeho bytu. Netřeba nad tím plakat, poťouchlá historie se jen opakuje. Vždyť ani Al Capone nedojel na vraždy, ale na obyčejný daňový únik.

Jeho nástupce ve funkci Jiří Paroubek jako správný Viktor Čistič celou věc „vyřešil“ tak, že úplatkářskou megaaféru své povedené strany prohlásil za útok na náš ústavní systém a za asistence tajných služeb za původce označil jednoho nebohého podnikatele. Tumáš, čerte, kropáč! Dotyčný může být rád, že ho Paroubek hezky po putinovsku nenechal rovnou arestovat. Ale třeba i na to dojde. Jen co vstanou nové Benešové.

Nepřekonatelná jsou i naše média. Ve středu zazněla z úst opozice přímo zpoza parlamentního řečnického pultu ta nejtemnější podezření, dokonce s konkrétním poukazem na neuvěřitelnou výši úplatků. Naši milí novináři, nedávno ještě nekompromisní bojovníci za svobodu slova, to ve čtvrtek reflektovali takto: Kupříkladu Právo na první stránce píše o tom, že Paroubek a Jandák jsou v čele obliby, MF Dnes má jako otvírák, že řidiče čekají přísné tresty. Korupční miliardy provázející privatizaci Unipetrolu Právo nezmiňuje vůbec, MF Dnes má uvnitř listu jeden kratičký sloupeček, přičemž nejdelší citace se dostalo poslanci ČSSD Šulákovi, jenž věren zásadě, že nejlepší obrana je útok, pohovořil o kuponové privatizaci. Není nad to mít prst na tepu doby.

Kdeže jsou ty doby, kdy MF Dnes měla na první stránce palcový titulek, že ODS má ve Švýcarsku tajné konto ve výši 170 milionů. Stačilo pouhé – posléze nepotvrzené – podezření. To jsme ovšem měli úplně jinou vládu a jiného premiéra. Zřejmě nejsou miliardy jako miliony a není aféra jako aféra. 

Prostý lid své mafiány nadále zahrnuje láskou, pročež se Grossův nástupce ve funkci capo di tutti capi, Jiří Paroubek, vyšvihl do čela žebříčku milovaných. Není se ostatně co divit. Cifry s devíti nulami jsou za hranicí představitelnosti voliče ČSSD a hlídací psi demokracie spokojeně chrápou, zatímco se červení objímají s rudými. Člověka při pohledu na tu politickou hitparádu maně napadá, jak strašně se mýlí všichni ti optimisté, kteří věří, že lidstvo se nějak vyvíjí. Vždyť už na nejstarším dochovaném písemném záznamu lidské historie, jakési sumerské tabulce, se píše: marnost nad marnost, blbec kamkoli se podíváš.

22. 9. 2005

Vytáhnout osm měsíců před volbami řádnými kartu voleb předčasných je samozřejmě dokonalý nesmysl. Proč to tedy premiér a od tohoto víkendu také volební lídr ČSSD Jiří Paroubek učinil? Opilý mocí jen pocítil potřebu udělat další mediální teatrální gesto.

Přesto je dobře, že ODS tuhle nesmyslnou rukavici hned druhý den zvedla. Kdyby tak neučinila, vykřikoval by nadutý premiér do všech kamer, že se ho protivníci bojí. Takhle okamžitě prasklo, že posera je sám Paroubek a celá jeho bublina jménem předčasné volby je jen trapné divadélko. Aby tomu všemu Paroubek nakonec nasadil korunu dokonalé absurdity, zatlačen do kouta nabídl pro předčasné hlasování začátek března, tedy termín, který se jen o týden míjí s tříměsíčním moratoriem na předčasné volby, které pro závěr volebního období předepisuje ústava.

Nic nedemaskuje Paroubka lépe, než tahle trapná blamáž. Všechno dělá pouze pro mediální efekt. Za jiných okolností by to byla legrace k popukání sledovat, jak s vervou okresního ochotníka scénářem i gesty pajcuje německého kancléře Schrödera – a jak u toho daleko více připomíná úplně jiného německého kancléře, toho s knírkem –, kdyby nešlo o setsakra vážnou věc, totiž o budoucnost země, a kdyby u toho úsměv pěkně rychle netvrdnul.

Paroubek se v rámci své ochotnické role rozhodného vůdce o víkendu pustil do všech. Do lidovců, do ODS, do prezidenta a v neposlední řadě i do médií. Těm je prý třeba po (Paroubkových) vítězných volbách nasadit náhubek nového tiskového zákona.

Zajímavé ovšem je, že Paroubek na jednu stranu tímto způsobem s médii jakoby válčí a na druhou stranu je využívá, seč může. Dokonce si za tím účelem již sestavil novou mediální skupinu, jež mu zametá cestičky. Parobkovy preference sympatií k některým (jemu vstřícným) mediím už také prosákly do přípravy aktuální mediální legislativy, konkrétně do přípravy digitální novely zákona o vysílání. Přesně tohoto rodu je zvýhodnění jedné nejmenované televize, která si chce prostřednictvím zákona vylepšit své ekonomické postavení.

Za zaznamenání rovněž stojí, že řady bývalých pravicových politiků, kteří pod vidinou korýtka z Paroubkovy vůle v sobě najednou objevili nezměrné sociální cítění, nově rozšířil – coby nejbližší premiérův mediální poradce – i dlouholetý pražský radní Michal Hvížďala. Právě ten má po léta velmi dobré kontakty do nejmenované televize, a to i z důvodů, které v éře politické korektnosti nelze zmiňovat.

No vida, Paroubek a spol. tu v poklidu líčí pasti na svobodu médií a Svěráka s celou jeho kulturně-mediální frontou na Václaváku nevidět, neslyšet. Skoro to vypadá, že před pěti lety jim také nešlo ani tak o svobodu slova, jako o vlastní peněženku a politiku. Asi také mají hluboké sociální cítění.

27. 9. 2005

Vzpomínáte si ještě na ministryni a posléze poslankyni, naposledy ve službách ČSSD, Vlastu Štěpovou? A vzpomínáte si, jak vehementně krátce po sametové revoluci protlačovala jeden obchodní řetězec na náš trh? Prý není třeba konkurence, ale je třeba, aby přišel někdo, kdo to umí, kdo to dělá na úrovni, kdo laťku nastaví na správnou výšku a kdo vytyčí podnikatelské normy.

Štěpová tehdy tvrdě narazila na Václava Klause a další liberální ekonomy. Žádné zvýhodňování jednoho obchodního řetězce, ať se kamarádi paní Štěpové postaví pěkně do řady a soutěží s ostatními.

V posledních dnech nás média zásobují informacemi o nepravostech prováděných v supermarketech obchodního řetězce Ahold, jenž provozuje Hypernovu a Alberta. Jejich společným jmenovatelem je porušování zdejších hygienických norem a okrádání zákazníků.

Vzpomínáte si, jak že se to jmenoval onen obchodní řetězec, který tlačila Vlasta Štěpová? Ano, pamatujete si to dobře. Jmenoval se Ahold. Děkujeme, paní ex-ministryně! Co dalšího nám doporučíte?

30. 9. 2005

Digitalizaci na sociálně demokratický způsob by nevymysleli ani v legendárním Kocourkově. V každé normální zemi by napřed vyhodnotili technické možnosti, pak by přijali příslušné zákony, včetně vypořádání (tj. překlopení z analogu do digitálu) již existujících provozovatelů vysílání a nakonec by vyhlásili licenční řízení pro další zájemce. V našem socialistickém Kocourkově se začalo pěkně od konce – vyhlášením licenčního řízení. Přípravou příslušné legislativy se končí.

Leč nedosti na tom. Poněkud svérázně to kocourkovští soudruzi pojali i po technické stránce. Byly vytvořeny tři dočasné multiplexy. A protože jsou sestaveny tak, že současný (analogový) model koexistence Primy a regionálních televizi na sdílených kmitočtech (vyplývající z platných licenčních podmínek Primy i regionů), na nich nejde v plné míře zrealizovat, kocourkovští soudruzi z toho odvodili, že to nejde vůbec. A protože to – podle nich – tedy nejde, navrhují na ten způsob i příslušnou legislativu. Co na tom, že období přechodných multiplexů skončí v roce 2007, tedy za rok a něco. Co na tom, že pak mají být úplně jiné multiplexy. Co na tom, že je lze sestavit tak, aby to šlo. Co na tom, že digitální novela zákona o vysílání se nepřijímá na přechodné období několika měsíců, nýbrž na příští léta. Co na tom, že to poškozuje regionální televize.

V Kocourkově také platí zásada, že důležité zákony se nepřijímají ve standardním legislativním procesu, tedy že je připraví příslušné ministerstvo. (Přesněji: Ono je sice připraví, ale je to nepoužitelné.) A tak i zákon, jenž má stanovit pravidla hry pro digitální věk, vzniká ve stylu poslanecké zájmové umělecké činnosti. Nějaký (k lecčemu) ochotný zákonodárce se přece vždycky najde. Protože však kocourkovský poslanec zas nemá tolik času ani umu, motá se okolo řada nepostradatelných rádců, podržtašků a našeptávačů.

Jistě je jen náhoda, že rádcové, podržtaškové a našeptávači jsou zároveň v pravidelném spojení s účtárnou nejmenované televize. A také je jistě pouhou náhodou, že právě tuhle Prima telku návrh nového zákona zvýhodňuje na úkor jiných. Za těchto okolností jistě nikoho nepřekvapí, že usměvavou tvář onoho přeochotného kocourkovského poslance mohli diváci spatřit v publiku benefičního koncertu oblíbené reality show. Blížící se volby s tím samozřejmě nemají vůbec nic společného, tvořivý poslanec má přece dobré srdce. 

Kdy se Kocourkov přejmenuje na Paroubkov zatím není znáno.

5. 10. 2005

Jahn ven, Telička dovnitř! Jak je to jednoduché! Nejdříve si Paroubek vymyslí fintu, že na nestranického liberála Jahna naláká pražské voliče. Pak se však začne s komunisty a Marťany miliskovat tak, že je to i na jinak loajálního Jahna moc. Raději cukne. Košile vlastní sebeúcty je mu přece jenom bližší než kabát nastrčeného socanského lži-lídra.

Paroubek je ovšem Paroubek, nehne ani brvou a vymýšlí další mediální fígle. V jeho podání Jahnova zpátečka samozřejmě není jeho vlastní totální faux pas, což ve skutečnosti samozřejmě je. Naopak. Paroubek má okamžitě náhradní řešení. Pro změnu jedná s Teličkou, dalším nestraníkem. Nabízí mu vládu i čelo pražské kandidátky. Co na tom, že Jahn byl do vlády angažován, když už nic jiného, tak alespoň coby erudovaný ekonom. Co na tom, že právě Telička vyjednal mizerné podmínky našeho vstupu do EU. Paroubek potřebuje mediálně známý ksicht, nikoli skutečného ekonoma. Že je to další políček pražským sociálním demokratům? Že je to staví do pozice blbečků, kteří nejsou schopni ve svém středu najít vlastní osobnost? Takovéhle detaily samolibého generalissima Paroubka nezajímají. Telička by se ovšem musel doslova zbláznit, aby nakonec kývl. Vždyť to přece byla právě tato vláda, kdo z něho udělal náhradního kašpárka na jedno a ještě k tomu pouze dočasné použití.
 
A když nevyjde Telička? Žádný problém. V Kocourkově, pardon – v Paroubkově, může být dalším na řadě třeba Vladko z VyVolených, toho času nejznámější gay v zemi. To by byl, panečku, ministr! To by byl lídr! Ještě populárnější než Telička. Koneckonců má to i logiku. Čtyři procenta jsou čtyři procenta. Paroubek přece dobře věděl, proč socanským poslancům nedávno vydal befél, že budou muset povinně zvednout ruku pro registrované partnerství.

V Paroubkově pojetí mizí z politiky její obsah, zůstává pouze forma. Všechno se děje pouze pro mediální efekt. Platí ovšem také jiná věc. Když chtějí být za ovce sami sociální demokraté, třeba ti pražští, je to jejich věc. Pro ostatní to povinné není. Alespoň zatím. A co dělat, aby to povinné opět nebylo? Především poslat Paroubka – i se všemi jeho Marťany a jinými politickými mimozemšťany – tam, kam celou podstatou své papalášské duše patří. Do pr…opadliště dějin.
 
17. 10. 2005

Hlavní zpravodajská relace, kterou televize Prima vysílá v 19 hodin, Zpravodajský deník, trvá pouhých 15 minut. Odečteme-li něco na sport, pak na domácí i zahraniční zpravodajství zbývá nějakých 11 maximálně 12 minut. Regionální zpravodajství – ale vždy jen v příslušném kraji – běží pár minut předtím. Jeden by si proto myslel, že Prima svůj Zpravodajský deník využije především k tomu, aby divákovi nabídla hlavní celorepublikové (a zahraniční) zprávy.

Chyba lávky! V sobotu 15. října 2005 Prima divákům v hlavní zpravodajské relaci mimo jiné nabídla zprávu o této vskutku světodějné události: V Ústí nad Labem se radnice rozhodla odtahovat vraky z ulic, ale pronajala si k tomu malé odtahové parkoviště, na které se vejde pouze sedm aut, zatímco vraků jsou stovky. To jsou ale trumberové v tom Ústí, napadne okamžitě diváka!

Ponechme stranou, že si lze samozřejmě pronajmout parkoviště další, a zkusme se dobrat, co Primu vede k tomu, že obecenstvo takovouhle banalitou zahrnuje v hlavních zprávách, ve kterých se za normálních okolností šetří každou vteřinou. Přemýšlejícímu divákovi začne svítat, uvědomí-li si, kdože to má být v nadcházejících volbách v severních Čechách lídrem vládních sociálních demokratů a kdože to bude jeho soupeřem. Ano, nemýlíte se. Barvy ČSSD bude hájit premiér Jiří Paroubek a jeho hlavním protivníkem nebude nikdo jiný než primátor Ústí Petr Gandalovič z ODS.

Pak se stačí ještě rozpomenout, kterouže to televizi Paroubek nedávno tak chválil, že jediná je vůči ČSSD objektivní (ano, nemýlíte se: Prima) a ostatní (opět správně: Česká televize a Nova) jsou vůči sociálním demokratům zaujaté. Přeloženo z „paroubkovštiny“ do normálního jazyka: Prima jde socanům na ruku, zatímco ČT a Nova jsou neutrální.

Nakonec stačí si rozklíčovat, proč že si to Paroubek s Primou v poslední době tak rozumí. Že by majitelé a management Primy tak milovali ČSSD a její socialistické vize, jež hodlá naplňovat ve spolupráci s komunisty, případně Marťany? Ale kdeže! Jenom spolu uzavřeli kšeft. Ty, vládo (ČSSD), nám (Primě) pod pláštíkem digitalizace pomůžeš zbavit se těch dotěrných regionů, se kterými dosud musíme spolupracovat,  protože jsme si to sami vymysleli a díky tomu také dostali licenci, a my (Prima) ti (Paroubku) zase na oplátku trochu helfneme s volební kampaní.

Tak dobré pořízení, soudruzi!

17. 10. 2005

Jak funguje, či přesněji – jak by měla fungovat zastupitelská demokracie? Volič dostává nabídku politických idejí a osobností. Prochází se politickou samoobsluhou, a když nadejdou volby, vybírá si. Voliči, chceš, abychom za tebe mysleli? Nebo se chceš spíše rozhodovat sám?  Jak chceš vysoké daně? Chceš bezplatné zdravotnictví za spoustu peněz? Věříš tomuhle mluvkovi? Nebo si raději vybereš tuhle argumentaci? Líbí se ti tahle tvář? Oslovuje tě tenhle charakter? V regálech politické samoobsluhy se zkrátka nabízí to i ono. Každopádně však platí, přesněji – mělo by platit, že nakupující má právo vědět, co a od koho nakupuje.

Po skončení voleb se všechno sečte a ti nejúspěšnější sestavují vládu. V poměrném systému třeba i tak, že se spojí s těmi nejméně úspěšnými, jen aby ve sněmovně dali dohromady více hlasů než ti méně úspěšní. Nic proti tomu, stále se pohybujeme v rámci pravidel hry. Stále totiž hrají ti, co dostali mandát.

V poslední době jsme však svědky jiné – a dodejme, že hodně falešné – hry. Na hřišti se totiž stále častěji objevují hráči, kteří onen základní předpoklad účasti ve hře, totiž vystavení sebe sama a svého „zboží“ v oné imaginární politické samoobsluze, nepodstoupili.

O Vladimíru Špidlovi si tisíckrát můžeme myslet, že je to bezkrevný nekomunikativní popleta, ale nelze mu prostě upřít, že jeho „zboží“ typu „zdroje jsou“ si nakoupilo nejvíce lidí. I u Stanislava Grosse, budiž mu země lehká, který Špidlu záhy odstavil, aby sám usedl na jeho místo, ještě můžeme přivřít oči. I on volební torturu podstoupil, i když ne coby lídr. Třetí v řadě socialistických premiérů za jedno funkční období, Jiří Paroubek, však už vládne úplně bez mandátu.

Stejná pravidla lze vztáhnout i na jednotlivé ministry. Pohled do současných vládních řad je z tohoto pohledu tristní. Je to vskutku podivná všehochuť, co nám sociální demokraté a jejich sateliti v poslední době nabízejí. Kdo volil Martina Jahna? Kdo volil Františka Bublana? Kdo volil Danu Bérovou? Kdo volil Pavla Zářeckého? Kdo volil Vítězslava Jandáka? Kdo volil Davida Ratha? Co vlastně víme o jejich názorech? Co víme o jejich polických preferencích?  Prakticky nic. Velké nic. Přesto se podivnou shodou okolností ocitají na pozicích, které by v zastupitelské demokracii měly být primárně vyhrazeny především zvoleným zástupcům.

Pokud do systému exekutivních funkcí ojediněle vstupuje jedinec, považovaný za experta ve svém oboru, který volební samoobsluhou neprošel, může to být ještě považováno za jisté oživení či ozvláštnění vlády. Ovšem stává-li se z toho prakticky pravidlo, je to na pováženou. To není nic osobního proti Rathovi, Jandákovi, Bérové, Jahnovi, Zářeckému, Bublanovi či Paroubkovi. Je to zásadní výhrada proti tomu, že vládnou, ač volební torturu nepodstoupili. Základní mechanismus demokracie je obcházen, politika je degradována. V tomto rozměru a rozsahu to již lze považovat za vážnou systémovou chybu.

24. 10. 2005

Nikoli podle slov, nýbrž podle skutků poznáte je. Vzpomínáte si ještě, jak měli sociální demokraté ústa plná poměrného zastoupení? Dokonce tak plná, že právě pod praporem téhle rétoriky poprvé v novodobé historii České republiky prohlasovali komunistického místopředsedu Poslanecké sněmovny. Jenže to bylo asi tak naposled, co se v tomto volebním období principem poměrného zastoupení, odvozeným od výsledků voleb do Poslanecké sněmovny, při obsazování nejrůznějších orgánů řídili.

Poměrné zastoupení bylo rychle zapomenuto, když ČSSD ovládla Radu pro rozhlasové a televizní vysílání. Stejně nevybíravě mocí opilí socané postupují při anexi Rady České televize. Naposledy ve středu 26. října, když probíhala dovolba na zbývající dvě volná místa v této radě.

Další disciplína, ve které jsou sociální demokraté nedostižní, je politické krasořečnění. Vzpomínáte, co toho v minulosti napovídali o odpolitizování mediálních rad a jejich nezávislosti a obsazení skutečnými odborníky? A praxe? Zatím posledním socanským číslem je právě středeční dovolba Rady ČT. Novým tele-radním se stal Jan Brandejs. Mediální odborník? Nevím. Každopádně však poradce předsedy vlády a aby toho nebylo málo, také okresní funkcionář ČSSD.

Sociální demokraté se zřejmě obávají, že dny mocenských hodů se již pomalu krátí, a tak – poměrné zastoupení sem, poměrné zastoupení tam – postupují podle hesla: Urvi, co můžeš, dokud to jde! Možná že je to ale dobře. Třeba se nad jejich slovy a činy soudní občané zamyslí nad volebními urnami.

27. 10. 2005 

Ve Strakově akademie, sídle české vlády, pracují buď za a) komici nebo za b) hlupáci. Co jiného si myslet nad argumentací šéfa úřadu vlády Přikryla, který Paroubkovo lživé vyplnění dotazníku o střetu zájmů vykládá jako pouhé nedorozumění jak správně vyplnit formulář.

Napadá mě zajímavé srovnání. Coby navržený kandidát do Rady České televize jsem také musel vyplnit podobný dotazník. Funkce člena Rady České televize je přitom v porovnání s funkcí ministra co do významu nesouměřitelná. Potenciální radní přesto vyplňuje formulář, ve kterém podpisem stvrzuje, že není ve střetu zájmů. Ale je zde i věta, že pokud ano, obratem tento střet, stane-li se členem Rady ČT, odstraní. Pod takto formulovaný dotazník se s klidem může podepsat i ten, kdo ve střetu v daný okamžik je. Jestliže však ministerský formulář onu větu o budoucím odstranění střetu zájmů neobsahuje, jen těžko si to lze vykládat, že ji obsahuje, a s klidným srdcem (a střetem zájmů na hrbu) to podepsat. Vždy platilo a platí, co je psáno, to je dáno. Vyplývá z toho jediné: Paroubek svým podpisem stvrdil vlastní lež. A jeho pravá ruka Přikryl je tak hloupá, že se v tom smradlavém nadělení ještě rýpe.

Asi by to ale ani nebyla Paroubkova televize Prima, aby ve Zpravodajském deníku (25. 10. 2005) snaživě netvrdila, že premiér se loni coby nastupující ministr pro místní rozvoj žádného porušení zákona nedopustil. Jako kdyby právě o to snad šlo. Problém je přece v něčem jiném. Nejde o to, zda premiér porušil či neporušil zákon, nýbrž o to, že lhal. Vyplyne to, srovnáme-li si Paroubkův přístup s Rathovým.

Rath na stejném formuláři zcela korektně zaškrtl, že činnosti neslučitelné podle zákona (tj. podnikání) vykonává, a pod to připsal, že je po jmenování ministrem neprodleně ukončí. Takový postup je v souladu se zákonem a není ani překážkou ve jmenování. (Prosím ale neplést s Rathovou prezidenturou v České lékařské komoře, jež není překážkou podle zákona o střetu zájmů, nýbrž podle Ústavy.) Paroubek ovšem loni zaškrtl, že žádné nepovolené činnosti nevykonává. Dnes se ohání, že je vykonával a ukončil až po jmenování ministrem. Z toho vyplývá jediné: Paroubek loni lhal. A v tom je problém! Nikoli v tom, že ony činnosti ukončil až po jmenování. A televize Prima se dopouští zpravodajského zločinu, když legitimizuje Paroubkovu zastírací verzi.

Proč americká média blahé paměti šamponovala prezidenta Clintona? Za jeho doutníkové extempore s Monikou? Vůbec ne. Za to že lhal.

30. 10. 2005

Myslíte, že nějaká budova může jmenovat svého náměstka? Připadá vám to jako zjevný nesmysl? Pokud ano, pak se dost lišíte od našich novinářů včetně těch z veřejnoprávní České televize. U prvního náměstka ministra zdravotnictví Davida Ratha totiž z nějakého důvodu opakovaně uvádějí, že je prvním náměstkem ministerstva zdravotnictví. Jako by ten, koho ve skutečnosti jako náměstek, to jest zástupce, zastupuje, vůbec neexistoval. Přitom ministerstvo zdravotnictví svého ministra má – je jím toho času místopředseda vlády a rovněž ministr socialistické práce a asociálních věcí Zdeněk Škromach, kterého do této funkce na návrh předsedy vlády Jiřího Paroubka jmenoval prezident Václav Klaus –, takže žádný důvod, proč Rathovu funkci prvního náměstka ministra nazývat nějak jinak, než bývá obvykle nazývána, neexistuje.

Pokud ovšem tím důvodem není, že tito novináři – buď vědomě, nebo z hlouposti – hrají Paroubkovu hru, že Rath, ač ministrem není, ministrem vlastně je, pročež je existence skutečného ministra jaksi smlčována. Že takovou hru hrají Paroubek s Rathem, lze ještě chápat, proč ji ovšem podle jejich not hrají také zmiňovaní novináři už nikoli.

Okolo Rathova jmenování/nejmenování se vůbec dějí veselé věci, zvláště v posledních hodinách. Jen první náměstek „baráku zdravotnictví“ Rath oznámil, že je připraven rezignovat na funkci prezidenta České lékařské komory, kterážto mu brání ve jmenování ministrem, ozval se i povedený předseda vlády Paroubek. Nikolivěk však s prohlášením, že tento vstřícný krok, jenž umožní jmenovat jeho oblíbeného, leč drzého milce do vysněné funkce, vítá. Paroubek oznámil, že prezidenta požádá, aby ho (nikoli ovšem Ratha, nýbrž jeho samého, tedy Paroubka) jmenoval ministrem zdravotnictví. Prý aby prezidenta popohnal, aby jmenoval Ratha. Nedosti však na tom. Nesešel ještě den se dnem a Paroubek už si to zase rozmyslel, prý ať Klaus jmenuje Ratha. Pal – nepal, pal – nepal! Také vám to připadá dokonale postavené na hlavu? Našim novinářům zřejmě ne. Žádný adekvátní komentář, že předseda vlády České republiky se zřejmě už definitivně pomátl, jsem alespoň nikde nezaregistroval.

Co dodat? Snad si jenom spolu s Miroslavem Mackem povzdechnout: „A defenestrace stále v nedohlednu!“  Vítejte v Kocourkově, totiž – pardon – v Paroubkově!

1. 11. 2005

Publicistická hyperaktivita předsedy vlády České republiky Jiřího Paroubka pokračuje. Zatím posledním tvůrčím výronem premiéra je článek nazvaný Chci jen férovou hru (Mladá fronta Dnes 4. 11. 2005). Obsah je vcelku tradiční – novináři se spikli proti ČSSD i Paroubkovi, jsou nespravedliví, ačkoli k tomu není žádný důvod, nectí pravdu, přičemž pravda je to, co si myslí Paroubek.

Jiří Paroubek se zaklíná férovou hrou, ale stačí vidět jenom trošku pod povrch věcí a na hladinu vyplave zajímavé zjištění: Sám Paroubek v tomto konkrétním článku neříká pravdu. Řečeno méně eufemisticky: Předseda vlády lže, jako když Rudé právo tiskne. Podívejme se na jeden jediný odstavec jeho článku:

Ach ano, časy se mění. Neplazím se po břiše před ředitelem jisté soukromé televize, jako to dělali někteří mí předchůdci. Neplatím za tuto televizi otevřené účty. Nelobuji pro návrhy nadbíhající soukromým médiím. Neměním šéfy veřejné televize jako ponožky na základě mrzké dohody s politickou opozicí …

Paroubek se vskutku neplazí před řediteli televizí. Raději by, aby se ředitelé plazili před ním. Proto si je zve na kobereček, když se mu nelíbí výsledky telefonického hlasování v televizních anketách. Paroubek by ovšem neměl jen tak nezávazně anonymně plivat, měl by se pochlapit a být konkrétní. Kdo se podle něho plazil? Jeho nepřítel Klaus? Zapomenutý Tošovský? Jeho přítel Zeman? Euro-Špidla? Či snad jeho instalátor Gross? S řediteli televizí jednali všichni, občas i potají a diskrétně? Ale to přece Paroubek dělá také. Nebo se snad s nimi neschází, často i narychlo, třeba na letišti?

Co se týče „placení otevřených účtů“ za nějakou televizi, měl by se Jiří Paroubek předtím, než opět bude psát podobné nesmysly, poradit se svým stranickým kolegou poslancem Stanislavem Křečkem, který byl předsedou vyšetřovací komise k arbitráži se CME. Vím z osobního rozhovoru, že pan Křeček přesně ví, kam vedou stopy prohrané neprohratelné arbitráže. A není to ani Nova, ani Vladimír Železný, ani Rada pro rozhlasové a televizní vysílání. Stopy vedou na ministerstvo financí. Jsou také dobře známa jména, o která by se měly zajímat příslušné orgány: Mládek, Zelinka, Landová, Havlíková … Chce to jen trochu odvahy a politické vůle. Nebo si snad náš statečný premiér nadělal do kalhot, že na ČSSD praskne další lumpárna, takže raději hloupě plácá bludy, dávno vyvrácené parlamentní vyšetřovací komisí i policií?

Křišťálově čistá lež pak je Paroubkovo tvrzení, že „nelobbuje pro návrhy nadbíhající soukromým médiím“. A kdo se to se zástupci televize Prima domlouval na „očištění“ Primy od regionálních televizí,  to vše pod pláštíkem digitální novely zákona o vysílání? Že by snad Paroubkův duch? A že by za to ten duch na oplátku vůbec nic nechtěl?

Šéfy veřejné televize Paroubek jako ponožky skutečně nemění. Nemusí. Už to udělali jeho sociálně demokratičtí předchůdci v křesle. Paroubek si jenom nechává prohlasovat svého poradce Jana Brandejse do Rady České televize a stejně jako jeho předchůdci Špidla a Gross kašle na nepsané zásady poměrného zastoupení.

Ach ano, v jednom jediném má nepravdomluvný český předseda vlády pravdu. Časy se za jeho vlády opravdu mění. K horšímu.

6. 11. 2005

Paroubkův gang, známý též pod jménem vláda České republiky, bude mít nového člena. Petra Zgarbu na postu ministra zemědělství, alias vrchního pozemkového loupežníka, nahradí Jan Mládek.

Petru Zgarbovi bylo málo, že byl s kalhotami na půl žerdi načapán, jak si z peněz důvěřivých občanů – daňových poplatníků – přisypává do svých rodinných lázní, ještě se stihl omočit také v pozemkové zlodějně desetiletí. Aby miliardy mohly létat do kapes spřátelených spekulantů, nechal šikovný ministr na Pozemkovém fondu na měsíc zhasnout. Alibi, že prý pro to sám nehlasoval, však nikoho nedojalo a chasník z Vysočiny se musel poroučet.

Na jeho místo nyní přichází Jan Mládek, mezi politickou galérkou známý také pod přezdívkou Pan Medvěd. Ani on není žádnou novou tváří. Dělal ekonomického pobočníka již Stanislavu Grossovi, posléze ho zdědil i nový capo di tutti capi Klement Paroubek.

Za připomenutí stojí rovněž Mládkovo starší angažmá, kdy byl náměstkem ministra financí. I to byl pěkný fičák a miliardy létaly jak divé. V arbitráží se společností CME komínem vyletělo více než 10 miliard a Jan Mládek byl v této souvislosti vyslýchán parlamentní vyšetřovací komisí (Stát chtěl vyměnit arbitráž za Primu a dolplatit, Stát možná v arbitráži neudělal vše, co mohl, naznačují výpovědi). A jak to tak vypadá, právě on je tou osobou, která nese odpovědnost za katastrofální výběr advokátní kanceláře, jež Českou republiku zastupovala. Vladimír Železný šel ještě dál a označuje ho přímo za Lauderova poslíčka.

V kauze IPB, kterou prezident Václav Klaus nazývá loupeží století, nebyl konečný účet dosud vystaven, ale již dnes lze odhadovat, že tohle dobrodružství, připravené na tajné schůzce v Paříži, bude daňové poplatníky stát neuvěřitelných 200 miliard korun. I v tomto případě nebyl v inkriminovanou dobu, kdy byla operace spuštěna, ministerským náměstkem nikdo jiný než Jan Mládek, alias Pan Medvěd. Leč jistota je jistota, a tak se dotyčný v roce 2002 v dresu ČSSD raději uchýlil pod ochranu poslanecké imunity.

Žijeme vskutku ve veselé době. Komentář Hospodářských novin (Jan Macháček a Tomáš Němeček: Ekonom místo sedláka, 11. 11. 2005) instalaci Pana Medvěda, v letech 1987 až 1989 člena KSČ, na ministerstvo zemědělství vítá, neboť prý přichází skutečný ekonomický odborník. Tak tak. Kupředu, levá!

14. 11. 2005

Stalo se tak s pětiletým zpožděním, ale přece. Jan Mládek, bývalý náměstek ministra financí Mertlíka a nyní poslanec ČSSD, pronikl na titulní stránku novin, dokonce přímo do hlavního článku. Středeční Lidové noviny (Policie šetří pokus o smír s Lauderem, 28. 4. 2004) informují o Mládkově poněkud nestandardní schůzce s prezidentem CME Fredem Klinkhammerem a šéfy IPB, která v té době byla majitelem TV Prima. Lidové noviny píší:

„Policie nyní případ znovu otevřela na základě materiálu, který je údajně zápisem z jednání o prodeji FTV Premiéra mezi zástupci vlastníka, tedy IPB, a prezidentem CME Frederikem Klinkhammerem. Tehdejší ministerský náměstek Mládek, který měl být na jednání pouze jako pozorovatel, se podle materiálu pokusil za stát domluvit velmi nezvyklý obchod. Navrhl údajně IPB, aby prodala televizi firmě CME, kterou vlastní Američan Ronald Lauder. Rozdíl mezi cenou, kterou nabízela CME, a tou, za kterou chtěla televizi prodat IPB, by uhradil stát.“

LN přinesly k tomuto tématu také krátký rozhovor. Jan Mládek v něm říká: „Ano. Vzpomínám si na toto jednání. Byla to velmi veselá historka, kterou jsem zažil. Pánové Klacek a Procházka (tehdejší generální ředitel a první náměstek IPB – pozn. red.) předstírali, že prodávají televizi, a pánové Klinkhammer a Vávra (prezident CME a ředitel někdejší servisní organizace TV Nova ČNTS – pozn. red.) předstírali, že ji kupují. Společně chtěli oblafnout stát a kasírovat. Nic z toho nebylo.“

Nevím, nevím, jestli je to tak zábavné. Pan Mládek nyní samozřejmě všechno bagatelizuje, nicméně jeho postup cosi naznačuje o způsobu uvažování zástupců státu. Otázka je, kdo, koho a ve spolupráci s kým chtěl vlastně oblafnout. A neoblafnul? Astronomických a absurdních 10 miliard přece nakonec někdo zkasíroval. Další otázka proto zní: Stalo se tak podle práva, nebo tomu někdo napomohl? Mládkovo jméno zaznívá v souvislosti s prohranou arbitráží i v jiných souvislostech. Hovoří se o jeho schůzkách s Ronaldem Lauderem i o jeho úloze při výběru právní kanceláře, která zastupovala Českou republiku. Výběr se skutečně „povedl“. V historii právních sporů je vskutku unikátní, aby klíčový důkaz proti svému klientovi předložil jeho vlastní právní zástupce. Zvláště když je to podvržený a zfalšovaný dokument.

Každopádně je velmi zajímavé, že s pětiletým zpožděním se najednou vynořují stejná jména jako v kauze IPB – Mertlík a Mládek. Skoro to vypadá, že kam tahle dvojice šlápla, lítaly ve vzduchu miliardy.

Perlička nakonec. Poslanec Jan Mládek byl jedním z poslanců, kteří hlasovali pro odvolání Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Té rady, která byla odvolána v souvislosti s prohranou arbitráží, ačkoli do sporu o Novu vůbec nemohla vstoupit, protože k tomu neměla kompetence. O tyto kompetence ji připravila novela zákona o vysílání, jejíž spoluautorkou byla poslankyně Hana Marvanová. Rovněž Marvanová hlasovala pro odvolání. Není nad to, když v parlamentu zasedají charakterní lidé.

Povzbudivé je rovněž zjištění, že čeští hlídací psi demokracie zavětřili stopu. Už po pěti letech!

29. 4. 2004

Ta otázka se doslova nabízí. Opravdu Jiří Krampol hlupákem je, nebo se jím jen dělá? Či si snad myslí, že hlupáci jsou občané? Prosím o prominutí za přímočarý výraz, ale jen věci nazývám pravým jménem. Tvrdit, že estrádní pořad, který popularizuje předsedu vlády a volebního lídra ČSSD Jiřího Paroubka, nemá s politikou vůbec nic společného, to vše půl roku před volbami, může z úst vypustit opravdu snad jen osoba s inteligenčním deficitem.

Kdyby Krampol popularizoval Paroubka z přesvědčení, mohli bychom si o něm myslet své – proti gustu žádný dišputát –, ale bylo by to alespoň poctivé. Krampol však Paroubka adoruje za peníze a pro peníze. Kdyby však jen to. Vedlejším produktem Krampolovy prostituce – a Krampol to samozřejmě nemůže nevědět –, je nahánění té prostodušší části veřejnosti do volebního lůna nejstrašnější ze všech socanských garnitur, co tu kdy – bohužel – vládly. Té garnitury, která v duchu hesla Plnou ParouBack! kormidluje naši zemi ruku v ruce s komunisty a Marťany zpátky do bolševicko-estébáckého RaJe. 

Mnozí si jistě vzpomenou, že podobným způsobem, jako teď činí v případě Paroubka, vystavoval Jiří Krampol svoji tvář při podpoře jedné ze zkrachovalých kampeliček. Pochopitelně také pro peníze a za peníze. Asi mu to neštěstí, do kterého pomáhal nahánět obyčejné lidi, kteří posléze přišli o své úspory, často celoživotní, nestačilo. Slušnému člověku by podobná zkušenost projednou stačila. 
 
Je to vůbec povedený spolek, co se na tomhle krampolovsko-paroubkovském pivním turné čtvrté cenové skupiny sešel. Spoluorganizuje ho estébácký práskač (krycí jméno Fotograf) z předlistopadových časů Miloš Schmiedberger, toho času oficiální fotograf a spolupracovník předsedy vlády. Košilaté vtipy vypráví estrádní sexuolog a věčný kandidát do Senátu Radim Uzel. Asi věří, že s Paroubkem v zádech by mu to příště mohlo vyjít. Lepá diva Světlana Nálepková je spíše do počtu. Nejspíš potřebuje přilepšit prasátku odtučnělému zpěvaččinými pohnutými rozvodovými osudy. 

Krampolova nestoudnost jde však ještě dál. Bere si do úst svého někdejšího kolegu Slávka Šimka. Prý se spolu rozešli také proto, že Šimek směřoval k politické satiře, zatímco o sobě Krampol tvrdí, že politice vůbec nerozumí. Tomu však může věřit opravdu jen hlupák. Jiří Krampol se naopak orientuje velmi dobře. Až tak dobře, že si se svými povedenými kumpány rychle spočítal, že na politice – protože o co jiného než předvolební kampaň, tedy politiku, jde – může něco trhnout. Slávek Šimek se musí obracet v hrobě.

Snad jenom pro úplnost ještě připomeňme, že chození za prachy se nazývá prostituce, v tomto případě politická prostituce. Jak prostitutkám v hovorové řeči říkají obyčejní lidé, netřeba vykřikovat nahlas. Každý to ví.

30. 11. 2005

Pražská krajská konference ČSSD potvrdila ministra zdravotnictví Davida Ratha jako lídra pražské kandidátky do nadcházejících sněmovních voleb. 169 delegátů hlasovalo pro, 49 bylo proti a 7 se zdrželo. Zapamatujeme si ten poměr. Nejdůležitější zprávu tím sociální demokraté vyslali sami o sobě.

Tři čtvrtiny sociálních demokratů voličům vzkazují: Jsme pro demagogii, jsme pro sprostotu, jsme pro korupci. Tři čtvrtiny z nás nemají vlastní hlavu, jako ovce posloucháme diktátorského principála. Ve svém středu nemáme autentického reprezentanta sociáldemokratismu, proto hlasujeme pro pistolníka, o kterém ani netušíme, jaké vlastně jsou jeho politické názory. Proto hlasujeme pro nestoudného kariéristu,  pro kterého je ČSSD již třetí zastávkou na jeho polistopadovém putování českými politickými stranami. Proto volíme dobrodruha, který ve jménu vlastní peněženky devastuje české zdravotnictví. Hlavně že protivníkům lije na hlavy pomyje. 

Není třeba věřit zrovna politickým receptům z dílny ODS, od jejích názorových oponentů se to ani neočekává. Rath ovšem nějaký jiný program nenabízí. Namísto toho vykřikuje: „Program ODS je mimo kontext evropsko americké civilizace.“ Na české politické scéně lze slyšet řadu nesmyslů, ale takováhle – s prominutím – krávovina, to se opravdu hned tak neslyší. Rath ovšem pokračuje. Sám podezřelý z korupce, kterou se svými spolupracovníky praktikoval v Lékařské komoře, vypouští vůči protivníkům korupční obvinění tak zhovadilých konstrukcí (Topolánek – nadace – Třinecké železárny – nemocnice – VZP – Topolánek), že se nad nimi musí usmívat i desetileté dítě. Tři čtvrtiny sociální demokratů tomu všemu nadšeně tleská. Asi žijí v přesvědčení, že politický boj nemá své hranice, že není limitován pravidly lidskými.

Přejme sociálním demokratům jejich povedeného géblsíka Ratha. Politický soupeř si vlastně ani nemůže přát nic lepšího, než když v řadách protivníka tiká taková bomba. Bomba netušených rozměrů, napěchovaná až k prasknutí ješitností, narcismem, mocichtivostí a hulvátstvím. Dříve či později exploduje.

Co říci závěrem? Vypomozme si parafrází jednoho z památných projevů někdejšího premiéra a předsedy ČSSD Miloše Zemana. Kdo podporuje demagogy, sám je objektivně demagog! Kdo podporuje hulváty, sám je objektivně hulvát. Kdo podporuje korupčníky, sám je objektivně korupčník. V jakém poměru to platí na sociální demokraty, stanovila jejich pražská konference.

6. 12. 2005

Paroubek má nejvíce schopností vést vládu, křičí palcový titulek na první straně sobotního vydání deníku Právo (10. 12. 2005). Opravdu? Jak k tomu soudruzi redaktoři došli? Zjistila to prý agentura STEM. A jak k tomu došla agentura STEM? Podrobila snad adepty premiérského křesla nějakým inteligenčním, výkonnostním, dovednostním a zátěžovým testům?

Ale vůbec ne. Agentura STEM se odvolává pouze na svůj vlastní výzkum veřejného mínění. Takže ve skutečnosti to není tak, že Paroubek má největší předpoklady vést vládu, nýbrž že jakýsi vzorek obyvatelstva si to možná myslí. Je to asi, jako kdyby se výsledky sportovních utkání nezjišťovaly na hřišti, nýbrž hlasováním diváků, přesněji části diváků.

Zobecníme-li to, svět podle STEMu a Práva vypadá takto: Věci nejsou takové, jaké jsou, ale takové, jaké si lidé myslí, že jsou. A lidé si myslí, že jsou takové, jaké jim řekneme, že jsou. A na důkaz, že jsou takové, jaké chceme, aby byly, přineseme průzkum, že si lidé myslí to, co chceme, aby si mysleli. Je to takový bludný mediální kruh. Jeho produktem ovšem je, že zdání je podsouváno jako skutečnost.

Ale nešť. Berme jako fakt, že STEM zveřejnil výsledky jakéhosi průzkumu. Teď v zásadě existují tři možnosti. Za prvé: průzkum je naprosto seriozní. Za druhé: průzkum je sice seriozní, ale může být zatížen velkou chybou. A konečně za třetí: průzkum je zmanipulovaný.

Odpověď nechť si po zkušenostech s agenturou STEM každý vybere sám. Je to ta agentura, která nově vzniklé Unii svobody druhdy přisoudila 17 procent podpory krátce poté, co její ředitel Jan Hartl povečeřel s Janem Rumlem. Je to ta agentura, která se při předvolebních průzkumech nejednou opravdu hodně sekla. V případě voleb do Evropského parlamentu dokonce kardinálně. A konečně je to ta agentura, u které si právě Paroubek v poslední době již tradičně objednává průzkumy, když potřebuje „dokázat“, že něco je jinak, než to je. Třeba když s Topolánkem prohraje v telefonické anketě během Sedmičky.

Také bychom neměli přehlédnout, že kanálem, kterým se inkriminovaná informace dostává na svět je právě deník Právo. Noviny, které v posledních měsících a letech poztrácely hodně ze své někdejší – sice levicové –, ale přesto nezávislosti, takže je dnes právem můžeme považovat spíše za tiskový orgán ČSSD. Rovněž starý okřídlený bonmot Winstona Churchila: „Jediné průzkumy veřejného mínění, kterým důvěřuji, jsou ty, které jsem sám falšoval,“ stále platí. Jak je vidět i v Lidovém domě to dobře vědí a Paroubek je učenlivý žák.

Proto pozor: Kdykoli se objeví řetězec Paroubek – STEM – Právo – Paroubek, je záhodno brát zveřejněné informace se značnou rezervou.

12. 12. 2005

Blíží se konec roku, čas nejrůznějších anket a bilancí. Připomeňme si proto – bez nároku na úplnost – výčet mediálních aktivit předsedy vlády Jiřího Paroubka. Zajímavou vypovídací hodnotu má sám o sobě.

1) Grafomanství jako náplň práce. Je až k nevíře, ke kolika věcem cítí předseda vlády potřebu se vyjadřovat. Svými články, polemikami a reakcemi, jejichž zveřejnění si často doslova vynucuje, zaplňuje tiskoviny všeho druhu. Člověka maně napadá otázka, zda právě tohle má být náplň práce prvního úředníka v zemi.

2) Spory s médii. Paroubek přesně ví, co a jak by média měla publikovat, hlavně o něm a ČSSD. Paroubek ovšem média nejen kritizuje, ale vede s nimi i spory. Naposledy se soudil s nástupcem Večerníku Praha, bulvárními novinami Šíp. V první instanci uspěl. Noviny se mají manželům Paroubkovým omluvit. Soudce bude asi podobný výlupek jako premiér. Že by k celé kauze vůbec nedošlo, kdyby dotyčná nevypadala jako hastroš, ho zřejmě nenapadá. A propos – a z koho jiného než z politiků si mají média ve svobodné zemi dělat legraci? Nebo už nejsme svobodná země?

3) Zákaz použití skryté kamery. Za Paroubka došlo ke změně trestního zákona, použití skryté kamery je nyní  trestné. Můžeme to brát jako Paroubkův svérázný příspěvek do boje s korupcí. Zvláště když právě sociálně demokratická vláda je jejím nepřekonatelným semeništěm. 

4) Chystaná změna tiskového zákona. 80 procent medií je prý proti ČSSD, tvrdí Paroubek. A jedním dechem dodává, že hodlá změnit tiskový zákon. Asi aby média „kultivoval“ k přátelštějšímu postoji vůči sobě samému.

5) Brandejs do Rady ČT. Byla to právě ČSSD, kdo se v minulosti zaklínal odpolitizováním mediálních rad. Jak takové odpolitizování – a la ČSSD – vypadá v praxi předvedl i Paroubek. Do Rady České televize si prosadil svého poradce a zároveň funkcionáře ČSSD na Praze 3 Jana Brandejse.

6) Poradenský mediální tým. Na svoji mediální hyperaktivitu Paroubek potřebuje poradce a podržtašky. Nic proti tomu. Za zaznamenání ovšem stojí, že mezi nimi je i pražský zastupitel Michal Hvížďala, zvolený za US-DEU. Zkrátka – hoši z magistrátu, co spolu mluví.

7) Paroubkova Prima. Televize Prima udělala s Paroubekm pragmatický obchod. Za své „očištění“ od regionálních televizí, nabídla Paroubkovi podporu. Má to ovšem jeden háček. Legislativní zvýhodnění jedné velké televize prostřednictvím digitální novely zákona o vysílání, tak jak je s Paroubkovým vědomím připravil poslanec ČSSD Ladislav Skopal, těžce poškozuje televize malé.

8) Instalace Jandáka. Existuje jeden jediný důvod, proč by právě herec Vítězslav Jandák měl být ministrem kultury? Kvalifikuje ho k tomu snad nějaká předchozí závratná politická kariéra? Či snad je to zcela výjimečná postava naší kulturní scény? Nikoli. Paroubek do Nostického paláce instaloval lidového herce, aby pro prostý lid sehrál roli starostlivého, dobrotivého ministra. Nebo snad kandidáta ČSSD v jižních Čechách? Součástí spektáklu byla rovněž reality show s názvem samozvaní zástupci kulturní obce se klanějí monarchovi. Blahosklonný monarcha návrhy několika partiček kejklířů vyslechl, slíbil, že o nich bude přemýšlet, a pak si to stejně udělal po svém.

9) Instalace Ratha. Rovněž vyzdvižení Davida Ratha do křesla ministra zdravotnictví je především mediální počin. Zatímco Jandák byl obsazen do role klaďase, Rathovi je určena role zlého muže. Vždyť to také vyžaduje nezměrnou dávku mediální demagogie vytvořit zdání, že za čtrnáctimiliardovou díru ve zdravotnictví může po osmi letech sociálně demokratické vlády ODS. To vyžaduje podvodníka vskutku mezinárodního formátu. A Rath se snaží, seč mu síly stačí. Žumpa, do které tento Paroubkův poskok pro špinavou práci politickou scénu strhává, je ovšem trochu moc i na české poměry, kde jsme zvyklí na ledacos.

10) Zbití technařů. Jakým způsobem se vytváří mediální obraz rozhodného vůdce, pocítili na svých zádech, nikoli však obrazně, nýbrž doslova, účastníci technopárty CzechTech. Paroubek policii předem vyzval k razantnímu zásahu. Bylo mu vyhověno.

11) Estráda s Krampolem. Paroubkův úspěch stojí a padá s tím, kolik se mu podaří oslovit prostoduchých voličů. Právě jim je určena pivní lechtivá estráda čtvrté cenové skupiny, se kterou se v předvolebním období chystá objet český venkov. Mámo, podívej, vždyť ten Paroubek má i usměvavou a laskavou tvář!

12) Žonglování s výzkumy veřejného mínění. Známý bonmot Winstona Churchila říká: Jediné průzkumy veřejného mínění, kterým důvěřuji, jsou ty, které jsem sám falšoval. A Paroubek je učenlivým žákem. Když náhodou v nějaké anketě neboduje, okamžitě přispěchá s vlastním průzkumem. Třeba když s Topolánkem prohrál v telefonické anketě během Sedmičky.

Co říci závěrem? Jiří Paroubek zcela správně pochopil, že žijeme v mediálním věku, kdy o politickém úspěchu nerozhodují samotné činy, nýbrž jejich mediální obraz. A jelikož obsahem Parobkovy politiky je sám Paroubek, prakticky veškerá činnost předsedy vlády a jeho úřadu slouží vytváření Paroubkova obrazu coby rozhodného vůdce. Co naplat – prostoduché voliče to oslovuje. Pro ČSSD, komunisty a Marťany je to požehnání, pro Českou republiku katastrofa.

13. 12. 2005

Pro každou zemi je to terno, rozhodne-li se věhlasná firma, že v ní postaví novou velkou továrnu. Zvláště pro zemi ze střední či východní Evropy. Pro region s vysokou nezaměstnaností je pak investice v řádu miliard doslova požehnáním. To už stojí za to něco pro to udělat, aby se celá akce vydařila.

Hejtman Moravskoslezského kraje Evžen Tošenovský se kvůli takové investici vypravil do Korejské republiky. Předseda vlády Paroubek v ten samý čas Tošenovského z televizní obrazovky špinil, že se nechává korumpovat zahraniční cestou. Stejně neomaleným způsobem Paroubek vymáchal i svého stranického kolegu, primátora Ostravy Aleše Zedníka, který cestu podnikl s Tošenovským. Jako kdyby snad Hyundai o něco uháněl nás a ne my jeho. Když se pak vše vysvětlilo, Paroubka samozřejmě ani nenapadlo, že by se slušelo říct alespoň: Sorry, pánové!

K investici podobné velikosti jsou potřeba rozsáhlé pozemky. Ne vždy jimi stát, kraj  či obec disponují. Často mají soukromého vlastníka. Bylo tomu tak i v Nošovicích. Je to vždycky nesnadné sladit celospolečenský zájem se zájmem osobním. Zvláště když onen osobní zájem má podobu v demokratické zemi nezadatelného vlastnického práva. Složité morální dilema potřebuje citlivý přístup.

Opět se přímo nabízí srovnání Paroubka s Tošenovským. Paroubek při prvních potížích nabil tříštivý a s hlasitým pokřikem o vyvlastnění v obecném zájmu šturmoval na parlament. Na politické scéně z toho byl pochopitelně další svár.
 
Tošenovskému na korejské investici také velmi záleží a také je to tvrdý chlapík. Má v sobě ale navíc cit pro formu a trochu pokory. Tvrdost projevil tím, že ve slepé uličce bezvýsledné jednání s nošovickými odpískal. A oznámil, že jde jinam. Pokoru, když se za lidmi, jejichž jediným „hříchem“ je, že mají vztah k rodové půdě, bez které se ovšem nová továrna neobejde, vrátil a kompromisní dohodu s nimi na poslední chvíli vyjednal osobně.

Slovem: hejtman udělil předsedovi vlády lekci v úměrnosti zvolených prostředků i jejich efektivitě. Odvážím se tvrdit, že podobná lekce praktické politiky by si zasloužila trochu větší mediální ohlas.

Až se tahle generace komunálních a regionálních politiků, jichž je Evžen Tošenovský čelným reprezentantem, rozhodne naplno vstoupit do nejvyšší politiky, mají se Paroubek a spol. opravdu čeho bát. Nikoli sliby a výhružky, činy a výsledky hovoří.

22. 12. 2005

Od televizní krize uplynulo už pět let, chcete-li teprve pět let. Na to, že šlo o největší otřes demokracie v novodobé historii České republiky, je takřka všude kolem podezřelé mediální ticho. Zvláště pro Českou televizi, jako by tenhle neuralgický bod vůbec neexistoval. Žádné ohlednutí ve zprávách ani v publicistice, žádné debaty, natož pak Čálkův a Špačkův dokument Bezesné noci. Přitom právě tahle kauza takřka fatálně rozdělila českou společnost, a přestože leccos přikryl čas, hranice, které vytvořila, v jistém smyslu existují dál, stejně jako jizvy. Jenže problém, který se zametá pod koberec a o němž se nemluví, tím nezmizí.

Zřejmě nejpřesnější označení pro to, co se tehdy dělo, je soft-státní-převrat. Zatímco naivní mladí redaktoři nastavovali svoje tváře ve jménu „svobody slova“, staří političtí matadoři v zákulisí spřádali politické plány. Koneckonců právě na barikádách televizní krize se zrodila pozdější Špidlova vládní koalice, jejímž jádrem byla antizemanovská část ČSSD, svobodovská KDU-ČSL a havlovská Unie svobody. Byla to ovšem vítězná prohra, neboť chatrná stojedničková koalice přinesla České republice permanentní politickou krizi a nekonečnou sérii skandálů. Vedlejším produktem je nárůst vlivu komunistů. Období tolik kritizované opoziční smlouvy proti tomu bylo oázou klidu a stability. 

Stará známá poučka říká, že právě v době otřesů a krizí, je důsledné lpění na demokratických mechanismech a procedurách ještě důležitější než za normálních okolností. Vůdcové televizní vzpoury a především jejich ideoví protektoři – včetně tehdejšího prezidenta – to ovšem viděli přesně naopak. Vše bylo dovoleno. Problém je, že revoluční „právo“ nepoužívali vůči nějakým totalitním usurpátorům moci, nýbrž proti řádně a demokraticky zvoleným lidem, jejichž jedinou „vinou“ bylo, že normálně vykonávali svoji práci a uplatňovali svoje názory. Dotyční na sebe mimoděk prozradili, že nejsou demokrati, neboť demokratem nelze být, jenom když se to hodí.

Faktografie událostí, které krizi odstartovaly, je překvapivě jednoduchá. Rada ČT odvolala jednoho ředitele a zvolila jiného. Vzbouřenci to nazvali vánočním mediálním pučem ODS. Odvolaný ředitel byl objektivně špatný a lze to doložit i s odstupem času. Jaký by byl ten nový, nevíme. Víme pouze, že předtím 11 let pracoval v BBC a že vzbouřenci mu nedali ani den. Namísto toho si veřejnou televizi ukradli sami pro sebe. Následně selhal stát. Odpovědným orgánům spadlo srdce do kalhot. Esenci pragmatického přístupu vyjádřil 5. ledna 2001 na interní schůzi ČSSD tehdejší ministr vnitra Stanislav Gross: „V politice není důležité, jaké jsou věci ve své podstatě, ale jak se veřejnosti jeví – a to ovládají média.“

Pohádka o boji za svobodu slova, byla šidítkem pro veřejnost, šlo o politickou moc a peníze. Morální vina známých osobností, které svoje populární tváře propůjčily k novodobé hilsneriádě, která Jiřího Hodače málem stála život, je bezmezná. Právě tehdy poztrácely u podstatné části veřejnosti svůj kredit. Nikoli pro své názory, ale pro metody, které neváhaly použít. Moc pěkně to vyjádřil Jefim Fištejn, když řekl, že na Václavském náměstí tehdy zemřel Jára Cimrman.

Někteří už své postoje přehodnotili (kupříkladu Marek Eben či Jiří Krejčík), málokdo ovšem veřejně. Občas to má přídech trapnosti. Jako když se Ludvík Vaculík po premiéře Bezesných nocí připojil ke skupince někdejších „hodačovců“, odebral se s nimi na večírek a skládal tu komplimenty Janě Bobošíkové. Že by své tehdejší názory změnil kdokoli z druhé strany, není známo. Ostatně není proč.

Jiří Hodač se vrátil do Velké Británie. Po čase se dopisem obrátil na generálního ředitele Grega Dykea se stížností, že také BBC, pro kterou předtím sám pracoval, jej poškodila, neboť  i ona o pražských událostech informovala nepravdivým způsobem. Vedení BBC nechalo celou záležitost důkladně prověřit. A pak se stala – z našeho pohledu – neuvěřitelná věc. Slavná a ctihodná veřejná instituce jménem BBC se Jiřímu Hodačovi omluvila a na věky věků ve jménu historické pravdy opravila svůj archiv. Kdy to udělá Česká televize?

9. 1. 2006

V jednom starším komentáři jsem poslance Michala Krause (ČSSD) přirovnal k zaříkávači mrtvých koz. Jeho rétorické schopnosti umluvit i mrtvou kozu jsou totiž pověstné. Rovněž jeho schopnost hledat a umět nalézt kompromisní řešení je známé. Rozhodně na obém není nic špatného, naopak ve světě profesionální politiky jsou i takovíhle lidé potřeba.

Krausův problém je někde jinde. I parlamentní zaříkávač mrtvých koz musí disponovat jistou osobní a morální integritou. Michal Kraus navíc není pouze tuctovým poslancem, nýbrž předsedou poslaneckého klubu největší vládní strany a ještě k tomu předsedou jednoho z nejdůležitějších výborů Sněmovny, totiž výboru rozpočtového. Právě on tedy spolurozhoduje o zásadních politických a finančních otázkách naší současnosti.

Jak je na tom tedy Mgr. Ing. Michal Kraus, Ph.D., MBA se svou osobní a morální integritou? Jakéhože to ČSSD vyslala reprezentanta do vysokých funkcí? Počet titulů před i za jménem naznačuje, že je to člověk vzdělaný, zřejmě i inteligentní. Netřeba ani pochybovat, že je to člověk schopný. Není však spíše všehoschopný?

Michal Kraus je typický politický turista. Když je třeba, vymění politickou stranu jako ponožky. Stejně bezskrupulózně mění adresy svého trvalého bydliště. Trochu potměšile mne napadá přirovnání k padouchovi matoucímu stopy. Posuďte sami. Kraus je služebně nejstarším poslancem českého parlamentu. Svoji politickou kariéru odstartoval již za minulého režimu, konkrétně už v roce 1986, tehdy v barvách KSČ. Posléze postupně navlékal dresy Demokratické strany práce, Hnutí za samosprávnou demokracii a Liberálně sociální unie. Nyní zakotvil pro změnu v České straně sociálně demokratické.

Začínal jako východočeský – pardubický – poslanec, nicméně záhy přesídlil do Prahy, kde stihl absolvovat svoji bytovou aféru (jak typické!). V roce 2000 už ovšem pro změnu formálně zase bydlí v Litomyšli a neúspěšně kandiduje do Senátu ve volebním obvodu Svitavy. Pak se zničehonic vynořuje v Libereckém kraji a vykazuje se trvalým bydlištěm u své sestry v Semilech. Takovýhle týpci jsou ale zřejmě v sociální demokracii nepostradatelní, takže právě tohoto cestovatele si severočeští růžoví soudruzi nyní znovu vybrali do čela své liberecké krajské kandidátky.

Stejně bezskrupulózně si Kraus počíná při rozdělování veřejných peněz. A když píšu veřejných, znamená to našich peněz, peněz nás daňových poplatníků. Bezostyšně je přihrává na své soukromé potřeby. Případ 15 milionů putujících ze státního rozpočtu přímo do pokladny fotbalového klubu v Kladně, kde je předsedou a kde jeho syn čutá do meruny, je sice nejznámějším, ale zdaleka ne jediným případem.

Vrah o morálce káže, zpívá Karel Kryl. Michal Kraus je pro změnu reprezentantem politické strany, která káže o boji proti korupci a jež proslula zpackanou propagandistickou akcí „čisté ruce“. Jak si to čelný funkcionář strany růže a lídr její kandidátky v Libereckém kraji představuje v praxi, se můžeme nyní přesvědčit, když vychází na povrch neuvěřitelná story Michala Krause coby afrického cestovatele, kakaového investora a ředitele z euforie v Ghaně. To nejlepší nakonec: Krausovy „ghanské“ peníze měly připutovat z úplatků, alespoň to tvrdí Krausův obchodní parťák, toho času trvalým pobytem ve vězení.

Podle Paroubka a politického grémia ČSSD je ovšem všechno v pořádku, rovněž Bublanův vrtulník v klidu parkuje na heliportu. Michal Kraus nám to všechno ve stylu zaříkávače mrtvých koz vysvětlí. Pod mediálním tlakem se dokonce vzdal některých funkcí, poslanecký mandát si ovšem ponechal. Jinými slovy: šlehačku ten šlechetný muž nechce, ale dort si nechá. Všichni to myslí upřímně! Jsou to sociální demokraté!

12. 1. 2006

Když prezident Václav Klaus na konci vleklé vládní krize, způsobené skandály Stanislava Grosse, jmenoval novou vládu Jiřího Paroubka, ocenil nový premiér nadstranický a nestranný způsob, jakým prezident po celou dobu krize vystupoval. Pal! Od té doby už o prezidentovi nemluví jinak než jako o čestném předsedovi ODS. Neopomene to připomenout při každé příležitosti. Nepal!

Ještě krátce před poslední výměnou na postu ministra zdravotnictví vyjadřoval Jiří Paroubek plnou podporu Miladě Emmerové. Pal! Pak ji ze dne na den, možná doslova z hodiny na hodinu, odvolal. Paradoxní je, že její největší vinou bylo, že do důsledku realizovala program ČSSD. Nepal!

Vláda ČSSD – přes odpor opozice – zavedla povinné vydávání účtenek při nákupech nad 50 korun. Pal! Hned jak se proti tomu zvedl odpor široké veřejnosti, označil to Paroubek za omyl, otočil o 180 stupňů a přivlastnil si následnou nápravu. Nepal!

V předvečer technopárty CzechTek vyzval Jiří Paroubek policii, aby proti tanečníkům zasáhla co nejrázněji. Pal! Když se následně vzedmula vlna kritiky proti nepřiměřenému zásahu policie, začal Paroubek couvat. Nyní už dokonce policisty kárá za přílišnou brutalitu a podivuje se, že nebyli potrestáni. Nepal!

Když v jižních Čechách nastala sněhová kalamita, provázená výpadkem elektrického proudu, Jiří Paroubek v roli ředitele světa vydal příkaz, aby dodávky elektřiny byly obnoveny do několika hodin. Pal! O „nepal“ se tentokrát postarala sama příroda. Ani Paroubek neumí poručit větru a dešti, i když by po vzoru někdejších soudruhů určitě rád. Elektrický proud nešel několik dní.

Krátce po vypuknutí kakaové aféry předsedy poslaneckého klubu ČSSD Michala Krause se Jiří Paroubek plnou vahou své osobnosti za afrického cestovatele postavil. Kraus se prý ničeho špatného nedopustil, všechno je to jenom likvidační hra médií a opozice. Pal! Již o pár dnů později si ten samý Paroubek nenechal ujít příležitost oznámit, že Kraus z politiky odchází. Asi je proč. Nepal!

To je jenom několik namátkou vybraných ukázek názorové pevnosti současného předsedy vlády a způsobu, jakým vykonává svou funkci. Zač nás to pánbůh trestá, že po „autistickém“ popletovi Špidlovi a holobradém korupčníku Grossovi máme pro změnu samolibého „pal-nepal“ premiéra?

18. 1. 2006

Vlastně by nám to mohlo být jedno, jaké poměry panují uvnitř České strany sociálně demokratické. Co je nám také do toho, když soudruzi z Růže chtějí být za hlupáky nikoli nepodobné těm z pohádky o císařových nových šatech. Odkaz na pohádku není náhodný, neboť právě proto, že nevěřil pohádkám afrického cestovatele, kakaového investora a ředitele z euforie, jinak též předsedy poslaneckého klubu ČSSD a předsedy rozpočtového výboru Poslanecké sněmovny Michala Krause a že si to dovolil říct nahlas, byl liberecký poslanec Oldřich Němec za trest vyškrtnut z kandidátky ČSSD pro nacházející sněmovní volby.

Také by nám mohlo být jedno, že uvnitř ČSSD a zvláště v jejím poslaneckém klubu panuje strach, strach říkat nahlas vlastní názor. MF Dnes (17. 1. 2006) o tom píše takto:

Kdo kritizuje, jde pryč. Získat v těchto dnech od poslanců ČSSD jasný a kritický názor na cokoli, co se děje uvnitř strany, je problém. Premiér Jiří Paroubek vládne v ČSSD tvrdou rukou … „Zakázali nám mluvit, tak mluvit nebudu,“ říká poslanec Robert Kopecký, dříve známý tím, že byl vždy ochoten říct kritický názor na dění ve straně. Poslanci také dostávají od vedení strany SMS s „doporučením“, k čemu smějí mluvit, ale k čemu už nikoliv.

Tohle všechno by nám opravdu mohlo být jedno. Kdyby ovšem ČSSD nebyla největší vládní stranou, kdyby muž s diktátorskými sklony, Jiří Paroubek, nebyl předsedou vlády a kdyby právě tahle mocenská garnitura nesnila o tom, že s tichou podporou komunistů si po volbách vládní koryta udrží. A hlavně kdyby už teď Jiří Paroubek nevyhrožoval, že neposlušným médiím nasadí náhubek v podobě nového tiskového zákona, a kdyby sociální demokraté podobný strach mluvit nahlas a říkat svobodně vlastní názory nešířili do celé společnosti.

Jelikož všechno tohle se děje, vnitřní problémy ČSSD nám lhostejné být nemohou. A právě kvůli tomu, co se uvnitř ČSSD děje, je třeba hodně nahlas bít na poplach. Návrat do totalitních poměrů, jak jsme je znali z doby před Listopadem, samozřejmě nehrozí. Nedovoluje to ani mezinárodní kontext. Ale leccos z pracně nabyté svobody se za vlády strany pevné ruky poztrácet dá. Plíživý návrat jakési soft-totality je třeba zastavit, dokud je ještě čas.

18. 1. 2006

Zachovejte paniku, tahle zpráva je dobrá, pokud ovšem není špatná: v případě, že nebude pršet, bude hezky. Asi tahle konzistentně působí politika ČSSD. Víkend nabídl další příklad.

Není to tak dávno, co poslanci ČSSD spolu s komunisty s velkým humbukem prohlasovali novelu církevního zákona. Byl kolem toho docela rozruch. Na jedné straně představitelé církví, především té katolické, hodně nahlas protestovali a lidovci dokonce podali ústavní stížnost. Na straně druhé si tehdejší ministr kultury Pavel Dostál, ministr za ČSSD, zákon velmi pochvaloval a pokládal ho za jeden ze svých největších úspěchů v ministerské funkci.

Pak Dostál zemřel a nahradil ho Vítězslav Jandák. Od schválení novely církevního zákona uplynulo jen pár měsíců a od ministra kultury, ministra za ČSSD, jsme v nedělním poledním debatním pořadu České televize mohli pro změnu slyšet toto: novela církevního zákona je špatná, zákon je třeba změnit, s církvemi je nutné vést dialog atd.

Není účelem této poznámky soudit, na straně kterého z ministrů kultury za ČSSD je pravda, koneckonců každý z nich má (měl) právo na svůj osobní názor. Zaráží jiná věc. Ministr není soukromá osoba, reprezentuje politickou stranu, která jej nominovala, a je vázán jejím politickým programem. Tento program svým hlasováním vytvářejí i poslanci za danou stranu. Co si máme o politice této strany a konzistentnosti jejích názorů myslet, když v rozmezí několika týdnů provádí takovéhle názorové veletoče?

Pokud je to tak, jak říká Jandák, jak je možné, že poslanci ČSSD nedávno hromadně podpořili názor zcela opačný? A obráceně, měl-li pravdu Dostál, což sociálně demokratičtí poslanci stvrdili svým hlasováním, nepřipadají si dotyční zákonodárci jako páté kolo u vozu, když jako oficiální stranický, respektive ministerský názor nyní zaznívá pravý opak? Možná je to ale ještě jinak: dotyčným nevadí být pátým kolem u vozu, hlavně že se vezou.

6. 2. 2006

Pokud kdokoli v posledních dnech u televizní obrazovky nevěřícně zíral na Jiřího Vyvadila – a že bylo proč – a říkal si, tohohle chlápka jsem přece už někdy viděl, nemýlí se. Vyvadil, toho času náměstek ministra spravedlnosti, dosazený do funkce Českou stranou sociálně demokratickou, není v politice žádným nováčkem. Naopak, tahle tragikomická postavička již za sebou stihla vyrýt nesmazatelnou stopu.

Vyvadil především proslul jako hrobař Československé strany socialistické (ČSS). Kvas sametové revoluce záhy vynesl tehdy ještě mladého a nadějného právníka do čela této národněfrontovní strany. Problematická kolaborantská minulost socialistů byla v ten čas zapomenuta a odpuštěna a strana měla díky Svobodnému slovu, legendárnímu melantrišskému balkonu a svým postojům za sametové revoluce poměrně vysoký kredit. Dokázat ho během několika měsíců prohospodařit, jako se to podařilo Jiřímu Vyvadilovi, vyžaduje opravdu nevšední politický talent.

Socialistická strana se brzy přeměnila spíše na realitní kancelář kšeftující se svým nemalým nemovitým majetkem, na čemž ovšem na rozdíl od všech těch šizuňků, kteří se v jejím vedení vystřídali, prodělala kalhoty, a odebrala se do zaslouženého propadliště dějin. Právě z ČSS se Vyvadil dobře zná s Jiřím Paroubkem, jehož politická kariéra také začala již za normalizace, nikoli však u komunistů, jak by se podle Paroubkových papalášských manýr mohl kdekdo domnívat, nýbrž právě u socialistů. A stejně jako Paroubek i Vyvadil záhy pragmaticky vyměnil proděravělý socialistický kabát za svrchníček sociálnědemokratický a promiskuitně přebíhal mezi Sněmovnou, Senátem a dalšími paláci, jakož i mezi mocí výkonnou, zákonodárnou a soudní. Naposledy zakotvil jakou soudce u Nejvyššího správního soudu. Ani to mu však nebránilo, aby talár na čas odložil do zastavárny a jako náměstek z Paroubkovy vůle přeskočil pro změnu na Ministerstvo spravedlnosti.

Ale přenesme se k aktuální kauze. Jsou pouze dvě možnosti. Buď je Tomáš Pitr normální podnikatel, a pak ať se s ním schází třeba i náměstek ministra spravedlnosti. V tom případě je ale nepřípustné, že o něm premiér mluví, tak jak mluví. Nebo je to zločinec, ohrožující náš ústavní pořádek, jak tvrdí Paroubek, a pak je naprosto šílené, že s ním Vyvadil – ministerský náměstek, respektive soudce Nejvyššího správního soudu – pokoutně vyjednává, a ještě k tomu z pověření téhož předsedy vlády.

Ještě šílenější je ovšem Vyvadilova reakce na vyjádření svého resortního šéfa Pavla Němce, kterému se pochybná mise jeho podřízeného právem nelíbí. V duchu hesla, že nejlepší obrana je útok, se Vyvadil dopouští na adresu svého ministra nehorázných a vrcholně neloajálních výroků. V normální zemi by ovšem následovala ještě jedna věta, ve které by dotyčný oznámil vlastní rezignaci. Přece pokud svá slova myslí opravdu vážně, pod takovým šéfem nemůže sloužit. Ne tak Vyvadil. S Paroubkem za zády kašle na elementární etiketu. Korunu všemu nasazuje rádoby blahosklonný premiér, který o vysokých ústavních činitelích hovoří jako o hoších: že prý si to hoši mají vyříkat. Dokonalý obraz bídy a utrpení.

Pokud by právě Vyvadil měl být předobrazem, jak by mohla vypadat vláda Paroubkových talentů, je to další pádný důvod, proč tuhle garnituru nestoudníků v červnu bez milosti hnát svinským krokem.

24. 2. 2006