Autor: <span>Petr Štěpánek</span>

Jan Stráský je člověk velmi výrazný, je to člověk, kterého mám rád. Je spolehlivý, pracovitý, poctivý, svědomitý, je v něm až určitá sveřepost. Žije intenzivním životem, nefláká se (nidy v životě), nevěřím, že by si někdy za bílého dne lehl na kanape (a to už ho dobře znám více než 20 let), snaží se, pořád o něco usiluje – a těší ho to. Je to prostě přítel, kterého byste si vybrali na společný přechod pouště Gobi s nadějí, že se za dlouhé týdny samoty a námahy nepohádáte.

Václav Klaus

 

O Janu Stráském jsem poprvé slyšel, když jsme s tehdejším předsedou vlády Petrem Pithartem a ministry Ježkem a Dybou uvažovali, jak doplnit tým české vlády. Vyslechl jsem tehdy, že Jan Stráský je obdivuhodný sportovec, zejména turista, vynikající kamarád, skvělý ekonom a že je na něj ve všem spolehnutí. Když se potom na jednom zasedání vlády skutečně objevil, tuším nejprve jako poradce, působil trochu jiným dojmem. Bylo poznat, že umí úřadovat. Ale všechny další slibované vlastnosti Jana Stráského se potvrdily. Nedovedu si dnes představit, že by se český politický život bez něj obešel. Je to ekonom s titulem doktora filozofie, a není to náhodné spojení dvou oblastí lidského poznání. Jan Stráský je ekonom s vynikajícím kulturním povědomím, je hluboce lidský. Jednat s ním je pro mne vždycky radost, ať je téma jakékoli.

Jsem rád, že jsem do knížky o něm mohl přispět těmito řádky.

Milan Uhde

 

Jan Stráský je už něco jako firemní značka solidnosti, věcnosti, spolehlivosti a loajality. Loajality v tom pozitivním slova smyslu, který nám v Čechách dosud uniká.

Nelituji, že jsem jej přivedl do politiky, ačkoli on dnes patří k vítězům a já k poraženým. (Přesně vzato, byla to moje manželka, která mi ho dvakrát v různých situacích připomněla.)

Myslím, že to není náhoda, že si na něj jeho vlastní strana nevzpomněla; snad se na mě Honza nebude zlobit, když vyslovím přesvědčení, že politická strana, která by jej byla hodna, se dosud nezrodila. Jan Stráský je totiž člověk odpovědnosti, nikoli moci. Zkrátka horolezec, nikoli šplhoun.

Petr Pithart

 

Každý máme soukromou galerii elity národa. Do té mé patří rovněž Jan Stráský. Myslím-li na něho, běží mi před očima film, složený z všedních okamžiků práce.

Obdivuji na Janu Stráském schopnost řešit věci s rozumem, nikoliv však přezíravě. Obdivuji jeho smysl pro věcnost, pro niž ale nezapomíná na celý komplex jednotlivostí, z nichž se skládá člověk, město, stát. Myslím na jeho smysl pro humor, jenž se neposmívá, na jeho klid, který není lhostejností. Vážím si ho.

Igor Němec

 

Kdybych byl horolezec na skále, pak bych chtěl být uvázán na laně s Honzou Stráským.

Karel Dyba

 

Na prvý pohľad nič zvláštneho, okrem prostého, vnímavého a úprimne – prísneho výrazu. Viac jednoduchý ako komplikovaný človek. Avšak len do prvého dotyku s dialógom. Hneď na začiatku výmeny názorov pozorný partner musí vziať v úvahu náročný, inteligentný prístup, mnoho razy jednoznačne vyhranený. Každý, kto chce byť aktívnym účastnikom takéhoto dialógu musí hlboko načrieť do studnice argumentov tak, aby vedel uplatniť autoritu rozumu, ktorá je diskutujúcemu J. Stráskému vlastná a v prvom rade akceptovateľná.

I napriek napätým, zvláštnym okolnostiam, ktoré súviseli predovšetkým s krokmi pri rozděľovaní ČSFR a najmä pri delení majetku ČSFR (napr. mnou predkladaných 7 verzií návrhu zákona o delení majetku ČSFR) vytvoril sa medzi nami zo začiatku korektný a nakoniec priateľský vzťah. Na polročnú spoluprácu s bývalým premiérom ČSFR J. Stráský budem dlho spomínať.

Rudolf Filkus

 

S panem Janem Stráským jsem se poprvé setkal na schůzkách u V. Klause, kde jsme přemýšleli o dalším „osudu“ OF a kde padla první slova o založení ODS.

Nejvíce jsem měl možnost J. S. poznat jako předsedu federální vlády. Vím, že bylo dobře, když v tak vážném období byl posledním premiérem Československa právě pan J. S. Kdyby to byl někdo jiný, mohlo být všechno komplikovanější a složitější. Pan Stráský svoji roli sehrál s přehledem, klidně, věcně – prostě tak, jak se sluší na špičkového politika a státníka.

Jsem rád, že jsem mohl být členem vlády, kterou vedl, a velmi si vážím vlastností, které při tomto vedení prokázal.

Petr Čermák

 

Způsob, jakým Dr. Stráský zvládával komplikovaná zasedání vlády v nelehkých situacích dožívající federace, pro mne byl a je inspirativním vzorem: šlo o obdivuhodnou kombinaci profesionality a člověčiny s mimořádnými výsledky.

Miroslav Macek

Po listopadu 89 vstoupilo do politiky mnoho nových lidí nejrůznějšího politického zabarvení. Někteří zazářili jako supernova, aby jejich popularita záhy pohasla, jiní trvale blikotají na politickém nebi, ale jen několika nejvýraznějším se podařilo stát se skutečnými stálicemi.

Měl jsem možnost setkat se s řadou z nich, mnohé jsem viděl přímo v akci na besedách, mítincích či pracovních setkáních nejrůznějšího druhu. Většinou však předvedli přesně to, co od nich člověk sledující politickou scénu na televizní obrazovce či v novinách očekával. S jednou výjimkou. Bývalý místopředseda české vlády, později federální premiér a v současné době ministr dopravy Jan Stráský totiž na první pohled působí dojmem nenápadného a nevýrazného člověka. V okamžiku, kdy se rozhovoří, vás však překvapí svým rozhledem, hloubkou a šíří vzdělání, schopností přímočaře pojmenovat a vysvětlit problém, a přitom ve své argumentaci zůstat stručný.

Na základě prvního povrchního dojmu by si tedy asi málokdo na jaře jednadevadesátého roku, kdy se Jan Stráský poprvé objevil ve vládní funkci, vsadil na to, že právě on se přesně o dva roky později stane dle výzkumu veřejného mínění nejpopulárnějším českým politikem. Samozřejmě, podobné výzkumy nelze přeceňovat, ale o něčem určitě napovídají. Na čele žebříčku popularity se totiž objevil někdo, kdo nemá ani imidž politika západního střihu, ani bodrou lidovost populisty východního typu, člověk bez disidentské minulosti, ba naopak s komunistickým hříchem mládí na triku. Proč? Proč právě on?

Každý si na to může odpovědět sám a podle svého, ale prazáklad úspěchu Jana Stráského je určitě v jeho pracovitosti a spolehlivosti. Ale to by samo o sobě ještě nestačilo. Pojí se k nim ještě – a to je zřejmě nejdůležitější – obecná důvěryhodnost a přijatelnost, a to nejen v pravé části politického spektra, kam doktor Stráský svojí příslušností k ODS patří.

Od prvního nápadu napsat s Janem Stráským knížku-rozhovor k jeho realizaci uběhly přibližně tři měsíce. Na začátku byl můj telefonát, následoval ministrův týden na rozmyšlenou a potom šlo už spíš o to, najít v beznadějně plném kalendáři ministra dopravy a místopředsedy nejsilnější politické strany několik děr, abychom si mohli v klidu na pár hodin sednout a povídat si. Část knížky pak takto vznikla v ministrově obrovité pracovně na vltavském nábřeží („zdědil“ ji po bývalých mocipánech), největší díl na šumavské chalupě, kde se uprostřed zasněžených kopců v teple hostitelovy miniaturní pracovničky a za inspirace několika sklenek rumu povídalo obzvláště pěkně, konec seriálu se pak uskutečnil v Hradci Králové během okna mezi odpoledním programem ministra a večerní plesovou povinností místopředsedy ODS.

Podobných knížek-rozhovorů s našimi politiky vyšlo v poslední době více (např. s Petrem Pithartem, Fedorem Gálem, Jiřím Dienstbierem), ale jak už z uvedených jmen vyplývá, šlo většinou o politiky, kteří své funkce již opustili, takže jejich zábrany mluvit zcela otevřeně jsou pochopitelně mnohem menší než u politiků, kteří vzhledem ke svým stávajícím postům musí svá slova vážit přece jenom trochu opatrněji. Měl jsem z toho trochu strach, ale doktor Stráský mé obavy velice brzo rozptýlil. Hovoří totiž otevřeně a často i kriticky nejen směrem k názorovým protivníkům, ale mnohdy i do vlastních řad.

Proto mě trochu víc mrzí jiný problém. Největší část našeho povídání se zcela zákonitě točí především kolem událostí loňského roku, které Jana Stráského přivedly do funkce federálního premiéra a záhy i zastupující hlavy státu. Jejich posledním dějstvím však je dělení federálního majetku. A i kdybychom se sebevíce snažili, nebylo v našich silách postihnout překotný vývin této problematiky – ale i některých jiných otázek – beze zbytku. Kapitolka „dělení majetku“ proto budiž spíše dobovým dokumentem a dokladem o tom, že to naši vyjednavači rozhodně neměli lehké.

A ještě poslední věc. Na Šumavě se naskytla příležitost položit pár otázek i manželce doktora Stráského paní Boženě Stráské, takže i její odpovědi, naleznete na konci této knížečky. A abych to měl komplet, své první životní interview mi tamtéž „poskytl“ i sedmiletý Pepíček Stráský.

A úplně na konec ještě několik poděkování – manželům Stráským za hezký víkend na šumavské chalupě, sekretářkám doktora Stráského paní Pospíchalové a paní Kmochové za ochotu a hlavně pak všem, kteří do této knížky přispěli, byť jen několika řádky.

Petr Štěpánek

(Praha, Libínské Sedlo, Hradec Králové, únor – květen 1993)