Autor: <span>Petr Štěpánek</span>

9. 4. 2003

(Tento článek odmítla minulý týden MF Dnes s odůvodněním, že se nehodí na názorovou stránku, protože komentuje informace, které předtím MF Dnes nezaznamenala /!!!/ na zpravodajských stránkách. Odpovědný redaktor mi doporučil, abych si o tom napřed popovídal se zpravodajci. Měl na mysli umanutého „protinováckého“ Jindřicha Šídla, který již řadu měsíců pracuje na tom, aby se ke čtenářům MF Dnes dostaly jenom ty „správné“ informace. Vypadá to sice jako špatný vtip, ale bylo to opravdu míněno vážně.) 

Stará poučka protřelých profesionálů zpravodajských služeb zní: Chcete-li ovlivnit běh událostí směrem, který potřebujete, nevymýšlejte velké lži. Vymyslete lež malou a tu pak nenápadně vložte do jinak pravdivých materiálů. I postup Ronalda Laudera a CME v kauze arbitráží vykazuje všechny znaky dobře vedené zpravodajské hry včetně manipulace veřejného mínění. A proč by také ne, když cílem je několik miliard korun. Vše je dovoleno.

V tzv. londýnské arbitráži Lauder ještě soustředil všechny své síly, aby arbitry přesvědčil, že jej Rada pro rozhlasové a televizní vysílání poškodila během správního řízení s jeho servisní ČNTS v letech 96 – 97. Nepodařilo se. Arbitráž naopak konstatovala, že zajistit dodržování mediálního zákona bylo povinností rady. O několik měsíců později ve Stockholmu proto Lauder už svoji taktiku pozměnil. Klíčový okamžik údajného „zničení“ své investice přesunul na březen 99. A tady začíná ona zpravodajská hra.

Jedním z důkazů stockholmské arbitráže je „zápis“ z jednání (v podání některých novinářů dokonce tajného jednání) rady s Vladimírem Železným dne 2.3.1999. Na této schůzce prý bylo dohodnuto, že rada Železného podpoří při jeho zničení investice CME. A skutečnost? Schůzka se Železným se toho dne opravdu uskutečnila, jenže nebyla ani tajná, ani inspekční, jak pro změnu uvádějí arbitři. Šlo o standardní informativní schůzku v režimu tzv. návštěvního dne. Takových schůzek rada absolvuje desítky, stovky. A co je důležité, žádný zápis se z nich nikdy nepořizuje. Do spisu CET 21 však posléze někdo vložil dokument, který se vydává za zápis rady z jednání se Železným. Řada věcí v něm souhlasí, ale obsahuje také klíčovou větu, že Železný požádal radu o podporu při poškozování zájmů ČNTS (CME). A to je ta „malá“ zpravodajská lež. Na jejím konci je škoda za 10 miliard.

A nyní přičítejme další fakta. Arbitrážní nález se zmiňuje také o tom, že CME mělo na radě svého informátora, agenta nazývaného Gazela. Jeho identita arbitry kupodivu vůbec nezajímala!!!  (Únik informací z rady byl v roce 1999 předmětem šetření policie, která však nic konkrétního nevypátrala.) Dále: Materiály pro ministerstvo financí, které republiku v arbitráži zastupovalo, kompletovala nikoli rada (ta se spisem nepřijde vůbec do styku), nýbrž úředník. Táž osoba vypovídala před arbitrážním tribunálem. A perlička nakonec: Úředník krátce poté odjel na dlouhodobou stáž do USA. Asi nejsem jediný, koho napadne myšlenka, zda Gazela, tedy onen od CME placený informátor, autor „zápisu“, ten, kdo jej vložil do spisu, a nakonec i ten, kdo poté svědčil o jeho pravosti, není stále jedna a tatáž osoba. Záhadou přesto zůstává, proč právní zástupci ČR takovýhle „důkaz“ vůbec připustili a arbitři jej akceptovali jako hodnověrný materiál.

O co šlo na jednání 2.3.1999? Železný informoval o vážných finančních problémech CME v okolních zemích a zároveň radu požádal, zda by mohla zrekapitulovat (Toto slovo si zapamatujme!) výsledky správního řízení z let 96 – 97. O totéž druhý den dle dohody požádal také oficiálním dopisem CET 21. Šlo o rekapitulaci několika zásad, jak mají být upraveny vztahy mezi licencovanou společností a její serviskou. Teze vycházely z odborných expertíz Ústavu státu a práva, přičemž všechny měly svůj základ přímo v zákoně. Stejné věci rada požadovala i po ostatních provozovatelích, domácích i zahraničních (Prima, Alfa). A tady opět přichází ke slovu onen „malý“ zpravodajský podvrh. CME s obrovským humbukem vypustila informaci, že podobné teze, nalezli i v počítači Železného. Bomba? Ale vůbec ne. Vždyť jsme se o ty teze, o každou větu, se Železným během správního řízení (96 – 97) handrkovali více než rok. Kdyby Lauderovi „detektivové“ pátrali i jinde, našli by obdobné věty také v počítačích Ústavu státu a práva, který pro radu vypracoval několik právních expertíz, ba dokonce přímo v zákoně.

Chápu, že to pro nezasvěcené zní naprosto neuvěřitelně a že budu podezříván, že si vymýšlím, že mlžím, že se vymlouvám. Ale je to opravdu tak: Podle stockholmských arbitrů, pánů Kühna a Schwebela, jsme Lauderovu investici zničili tím, že jsme si dovolili žádat jeho CME, aby dodržovala naše zákony. Přičemž hlavní předmět doličný je podvržený nepodepsaný cár papíru z počítače vydávaný za zápis a „korunní svědek“ je anonymní placený informátor jménem Gazela. Lauderův mediální zástupce Michal Donath, dle oficiálních stránek ministerstva vnitra několikanásobný agent StB, odvádí vskutku dobrou práci.

Aktuální poznámka č. 1: Onen trojjediný úředník se nyní objevuje mezi adepty na členství v nové RRTV. Bravo!

Aktuální poznámka č. 2: Pan Donath se nedávno v jednom pořadu ČT pochlubil, že pracuje za 250 dolarů na hodinu a že těch hodin odpracovaných pro CME bylo už více než sedm tisíc. Budiž mu ty peníze přány. Zaslouží si je. Ve srovnání s 10 miliardami je to stále jenom pakatel.

4. 4. 2003

(Tento článek byl napsán pro deník Právo. Měl vyjít v úterý 1. 4. 2003, v den kdy začínala řádná plenární schůze poslanecké sněmovny, jež se nakonec kvůli neschválení programu neuskutečnila. Nakonec vůbec nevyšel, prý po zásahu ministra kultury Pavla Dostála. Článek byl napsán týden před odvoláním Rady pro rozhlasové a televizní vysílání na středeční mimořádné schůzi sněmovny 2. 4. 2003.)

Pohádku o tom, jak zlý český podnikatel Železný okradl hodného amerického miliardáře Laudera převyprávěla české média už tisíckrát. Proč však všichni začínají až od poloviny příběhu, tedy až od 5. srpna 1999, kdy Železný odstěhoval Novu na Barrandov? Vždyť Železného odstoupení od smlouvy s ČNTS předcházel Lauderův pokus prodat licenci Novy, která mu však vůbec nepatřila. A když se Železný, coby tehdejší většinový vlastník licence k vysílání, vzbouřil, začali  Lauderovi lidé plánovitě vytvářet situace jak Železného vystavit do autu, aby o licenci přišel. Pochopitelně s motivací ji sami získat. Má český podnikatel právo bránit se zvůli a podrazům zahraničního partnera? Nebo musí přistoupit na diktát „silnějšího“?

Rada pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV) v průběhu let vyžaduje po všech provozovatelích vysílání, aby dodržovali české zákony. Po celou dobu uplatňuje stejný metr na domácí i zahraniční investory. Stejné správní řízení, které mělo dát (v letech 96 – 97) do pořádku nezákonné poměry v organizačním uspořádání Novy, vedla kupříkladu také s televizí Prima (Premiéra), která ovšem má české vlastníky. Nebo snad pro zahraniční investory české zákony neplatí?  Právě oni si často stěžují na náš „divoký východ“, ale ve skutečnosti jej právě oni svým přezíravým postojem k našim zákonům vytvářejí. Lauderova CME vstoupila na český trh v rozporu s našimi zákony. Podvodným způsobem navýšila základní jmění v servisní ČNTS, její vstup do Novy (ČNTS) byl také protiprávní. Nikdy k němu nezískala souhlas RRTV, v té době potřebný. Proč na tyto skutečnosti nikdy adekvátně nereagovaly nejrůznější orgány ČR? Rada pro vysílání na to opakovaně upozorňovala. Ke stockholmské arbitráži by vůbec nemuselo dojít a Lauder by měl navíc ještě mezinárodní ostudu. Vždyť není vůbec těžké prokázat nejenom to, že porušoval naše zákony, ale kupříkladu i to, že opakovaně lhal svým vlastním akcionářům.

Rozum zůstává stát, kolik českých novinářů (Žák, Plesl, Ciglerová, Potůček, Šídlo, celý Respekt a Literární noviny a dokonce veřejnoprávní Česká televize i mnozí další) ani na okamžik nepochybuje o pravdivosti nejrůznějších tvrzení pánů Klinkhammera a Vávry, jako by to bylo slovo boží. A automaticky zpochybňuje, případně rovnou denunciuje, každého, kdo se odváží postavit za zájmy a na obranu České republiky. To opravdu nejsou s to dohlédnout, že v tomto sporu vůbec nejde o nějakou „spravedlnost“, nýbrž o tak obrovskou sumu peněz, že se vymyká představám normálního občana. Ano, Lauderovým lidem jde o nepředstavitelné peníze a vypsané prémie, těm druhým pouze o vlastní čest. Dělají to naši novináři pouze z nedozírné naivity, nebo na objednávku? Vždyť přece není žádným tajemstvím, že na „mediální“ zastupování si pan Lauder najal (dle seznamů ministerstva vnitra) bývalého několikanásobného agenta StB Michala Donatha. A dlužno dodat, že pan Donath svoji práci dělá opravdu dobře. Postup CME vykazuje všechny znaky dobře vedené zpravodajské hry včetně manipulace veřejného mínění. Titulky z našich novin a hloupé výroky našich politiků používají Lauderovi právníci hned druhý den ve svůj prospěch u soudu: „Podívejte se, vážení soudci, vždyť i čeští politici a média nám dávají za pravdu.“

K čemu je nám politická reprezentace, která špiní orgány a občany vlastního státu? K čemu jsou nám ústavní činitelé, kteří předem sebemrskačsky vytvářejí viníky tam, kde žádná vina neexistuje, a vědomě tak oslabují pozici České republiky u odvolacího soudu? Proč se do toho zapojují i někteří ministři, ač to byla právě vláda, kdo se ke švédskému obecnému soudu odvolal a obvinil dva stockholmské arbitry z podjatosti? Dělají to pouze z hlouposti, nebo volí na domácí scéně taktiku politického boje ve stylu „čím hůř, tím líp“? K čemu jsou nám politici, kteří slepě věří prokazatelným nesmyslům z výroku stockholmské arbitráže? Za klíčový důkaz je v něm vydáván „zápis“ z tajného jednání rady s Vladimírem Železným. Ve skutečnosti to údajné tajné jednání vůbec nebylo tajné, nýbrž šlo o standardní schůzku v režimu tzv. návštěvního dne, ze kterého se žádný zápis nikdy ani nepořizuje. To, co arbitři vydávají za zápis rady, je podvržený dokument, který ve spisu vůbec nemá co dělat. A klíčová věta v něm je lež jako věž. Jak je možné, že zástupci české strany ve Stockholmu vůbec připustili podobné „důkazy“?

Skutečně se všichni politici a orgány ČR ve sporu s panem Lauderem bili a bijí za vlastní zem dle svého nejlepšího vědomí a svědomí? Nebo podezřele vysoké procento z nich projevuje nadstandarní horlivost pouze tehdy, mají-li utřít českého spoluobčana, a zároveň zavírá oči před evidentními fauly bohatého a mocného zahraničního podnikatele. Proč?

28. 3. 2003

Kdyby to nebylo k pláči, bylo by to k smíchu. Názorové veletoče politických bavičů z US-DEU pokračují. Poté, co Hana Marvanová zapomněla, že je spoluautorkou novely zákona o vysílání, která Radu pro rozhlasové a televizní vysílání připravila o důležité kompetence, nyní na sebe upozornil nový místopředseda unionistů František Pelc. Vyhlásil, že je třeba radu odvolat, protože v kauze TV Nova „nepostupovala tak, jak měla. Zasahovala do obchodních vztahů, do kterých už podle zákona zasahovat neměla.“ Bývalý místopředseda Unie (Cyrila) Svobody  Vladimír Mlynář sice poslední tři roky radu plísnil z přesně opačného důvodu, totiž že „rada spor prohlásila za obchodní a dala od něj ruce pryč“, ale vždyť je to vlastně jedno. Psa je třeba bíti a na holi nesejde. Dostali jsme na frak v prezidentských volbách, a tak se pomstíme na televizní radě. Vždyť v ní zasedají Klausovi věrní, Žantovský a Štěpánek. A vůbec, tahle povedená partička radních nám, vládní koalici, už pěkně dlouho pije krev. A nejde nám na ruku. Ano, jsme sice pro nezávislost mediálních rad, ale tak nějak po našem.
 
Jako moudrý politický stratég a odpovědný státník se projevil též předseda poslanecké sněmovny Lubomír Zaorálek. V předvečer závěrečného jednání stockholmského odvolacího soudu také vyhlásil, že je třeba Radu pro rozhlasové a televizní vysílání odvolat. Nějakého zlovolného rejpala, jenž neumí docenit politickou rozvahu a rozhled jednoho z našich nejvyšších ústavních činitelů, by sice mohlo napadnout, že tu něco hapruje, neboť buď platí, že prohranou arbitráž zavinila rada, za což je třeba ji odvolat, a pak nebyl důvod se ve Stockholmu odvolávat, nebo platí, že Česká republika byla poškozena dvěma podjatými arbitry a bylo správné se odvolat, ale pak zas není důvod odvolávat radu. Tak nějak najednou obojí platit nemůže. Ale co my, obyčejní smrtelníci víme, jaký strategický záměr Zaorálek sleduje. Vždyť vládní koalice vskutku umí překvapit. I Klause na Hrad protlačila.

Jisté je pouze jedno. Ronald Lauder i jeho právníci jsou s veselými kousky našich koaličních potentátů jistě navýsost spokojeni.

23. 3. 2003

Poslankyně Hana Marvanová má pravdu v jediné věci. Paragraf o zrušení neprogramových licenčních podmínek se do její novely 301/95 Sb. skutečně dostal až v průběhu projednávání ve sněmovně. Nic to však nemění na faktu, že to byla ona a její spoluautoři, kdo k tomuto problematickému ustanovení posléze napsali důvodovou zprávu a podpořili jeho přijetí na plénu. Potvrzuje to tato řeč jejího kolegy a spoluautora Martina Přibáně (ZDE).

Tvrzení Hany Marvanové, že i po přijetí této novely měla rada dostatek nástrojů k odnětí licence je nepoctivé. Ano, rada teoreticky mohla takové správní řízení zahájit, k tomu by stačilo sedm zvednutých rukou. Ale za co, když přijetím její novely zmizel onen případný důvod? Její zákon totiž zpřetrhal vazbu mezi licencovanou CET 21 a servisní ČNTS. Jak mohla rada trestat neplnění licenční podmínky, která už neexistovala? Ale ve skutečnosti je to ještě jinak. I kdyby takovou kompetenci rada měla, bylo by chybné ji využít. Copak česká firma nemá žádná práva a nesmí se zvůli a faulům zahraničního partnera bránit?

Také další tvrzení Marvanové je faktograficky chybné. Rada prý mohla vyvinout tlak na sloučení CET 21 a ČNTS do jedné společnosti. Svatá prostoto, vždyť právě tohle dělala! Už v roce 1997. A panu Lauderovi se do něčeho takového vůbec nechtělo. Naopak se mu velmi líbilo, že se jeho servisní společnost díky novele paní poslankyně vysmekla z regulačního dohledu rady    

Dále Hana Marvanová tvrdí, že podle paragrafu 14 odst. 5 starého zákona (nyní dle nového zákona o vysílání § 21 odst. 5), prý rada mohla (a může) CET 21 přikázat spolupráci s ČNTS a zabránit tak porušení mezinárodní smlouvy o ochraně investic s Nizozemskem. Nechť mi pani poslankyně promine, ale to už je opravdu hodně silná právnická demagogie. Ten paragraf zní: „Rada může změnit podmínky licence bez souhlasu provozovatele v případě, že je to nezbytné k dodržení mezinárodních závazků, jimiž je Česká republika vázána.“ Jak potvrdí každý skutečný legislativec, v zákoně je to proto, aby rada měla právo zapracovat provozovatelům do licenčních podmínek povinnosti vyplývající pro naši republiku z mezinárodních smluv o kmitočtech, kvótách a podobných věcech. Představa, že by regulační orgán mohl na základě tohoto paragrafu přikázat české soukromé firmě „X“, že je povinna spolupracovat se zahraniční soukromou firmou „Y“ a odvádět jí 100 procent svého zisku, a to ještě v okamžiku, kdy spor těchto firem řeší soud, je doslova fantazmagorická. Regulační orgán si přece nemůže osobovat kompetence soudu a nahrazovat jej. Když takovému právnímu romantismu podléhá chemik Dostál, lze se nad tím trpce usmívat. Když podobné šílenosti říkají právníci Cyrila Svoboda a Hana Marvanová, pak nám všem budiž nebe milostivo.

Na takovouhle právnickou prasečinu (omlouvám se, ale výstižnější výraz pro to skutečně nenacházím), si opravdu budou muset do rady nainstalovat někoho jiného. Legrační na celé věci je, že ani takovéto znásilnění zákona by nakonec vůbec nic nevyřešilo. CET 21 by se proti rozhodnutí rady odvolal k soudu a každý soudný soudce by takovou licenční podmínku zrušil.

Je zajímavé, že nápad s paragrafem 14 se objevil až dva roky po vypuknutí sporu o Novu, když už opravdu nezbylo nic jiného, co by se na radu dalo vyhrabat. Kde byli všichni ti právničtí chytrolíni do té doby? Proč radu na údajnou „kolizi“ se smlouvou s Nizozemskem neupozornilo ministerstvo zahraničí? Tam na to přece mají odborníky. Rada má jen maličké právní oddělení. To si opravdu paní poslankyně představuje, že pracovní náplní jednoho a půl právníka na radě je sledovat a ovládat všechny naše mezinárodní smlouvy? A není divné, že to „koliduje“ s česko – nizozemskou smlouvou a s daleko přísnější česko – americkou ne? Vždyť přesně takhle rozhodla obdobná londýnská arbitráž a Lauderovi podle té česko – americké nepřiznala nic. Nebo ještě jinak: Proč radu neupozornila vláda?

Proč? Protože je to nebezpečný nesmysl od samého počátku a vědí to i soudní členové vlády. Ale jak je vidět, jako klacek na radu se to hodí jak poslankyni (podle všeho zřejmě za CME), tak ministrovi (podle skutků zřejmě zahraničních zájmů). Za každou cenu vytvářejí viníky tam, kde žádná vina neexistuje. Pohled na to, že napnuli všechny své síly, aby jejich vlastní země prohrála odvolací soud ve Švédsku, je výmluvný a skličující.

22. 3. 2003

(Psáno pro MF Dnes)

Josef Chuchma mě ve svém Zápisníku (22. 3. 2003) obvinil, že prý se „svatouškovsky stavím do role chudáčka odsouzeného k nečinnosti“ a přitom jsem „záplavou svých článků, které nedávno vyšly knižně (Ukradená televize aneb Co na obrazovce nebylo – pozn. pš), přičinlivě spoluvytvářel onu atmosféru“, v níž se schvaloval zákon, který Radu pro rozhlasové a televizní vysílání připravil o důležité kompetence. Nejstarší článek k této problematice v knize pochází z roku 1999, naprostá většina je z let 2000 až 2002. Onen inkriminovaný zákon sněmovna schválila v prosinci 1995. Jediný, kdo proti němu tehdy do poslední chvíle protestoval, byla rada a nejvíce já osobně. Dokonce i na stránkách MF Dnes. Bylo to tedy přesně obráceně. Pane Chuchmo, je to trapas být takto nachytán se staženými kalhotami novinářské nepoctivosti! Styďte se!

19. 3. 2003

(Psáno pro MF Dnes)

Vždyť je to tak jednoduché a logické. Stát musí platit kvůli televizi. Kdo za to může? No přece televizní rada. Ministr kultury v  tom má jasno dávno, teď ho následují i další poslanci: Odvolejme radu! Nezabránila rozchodu Železného s americkým investorem! I veřejnost má zřejmě jasno. A po té tříleté jednostranné masáži našich sdělovacích prostředků se ani není co divit. Ale je to opravdu tak jednoduché?

Dostál v Českém rozhlase řekl: „Kdyby Rada pro rozhlasové a televizní vysílání nelegitimizovala rozhodnutí Vladimíra Železného, tak by nikdy nemohlo dojít k arbitrážnímu řízení,“ a současně dodal, že rada tak za prohraný spor nese veškerou odpovědnost.

Jenže tvrzení ministra Dostála je naprosto nesmyslné. Rada pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV) nemohla v roce 1999 jakkoli legitimizovat rozhodnutí Vladimíra Železného rozejít se se servisní firmou ČNTS (nebo mu naopak zabránit), protože k tomu neměla žádnou kompetenci. O takovou kompetenci přišla dávno předtím, v roce 1995, kdy ji sami poslanci novelou zákona o vysílání 301/95 Sb. o takový nástroj připravili. Tato novela, jejíž hlavní autorkou byla Hana Marvanová, umožnila zrušení všech neprogramových licenčních podmínek, pokud si o to sám provozovatel požádal. V případě CET 21 šlo mimo jiné o zrušení licenční podmínky č. 17, která vytvářela vazbu mezi CET 21 a ČNTS. Rada byla podle zákona povinna (!) vyhovět. RRTV poté už neměla žádný zákonný nástroj, jak do sporu vstoupit a jak společnosti CET 21 spolupráci se servisní ČNTS případně přikázat. Vyřešení sporu CET 21 a ČNTS ve věci odstoupení od smlouvy o spolupráci proto plně spadá do kompetence soudu, nikoli RRTV jako regulačního orgánu. O soudech, které tuto kauzu „řeší“ již tři roky, přičemž výsledek je stále v nedohlednu, ještě nikdo nenapsal ani řádku. Do rady se trefuje kdejaký politický rozumbrada a novinářský elév.

Jsme svědky koncentrovaného pokrytectví. Právě ti poslanci, kteří z rady učinili rozhodčího bez píšťalky, se teď pohoršují, že rozhodčí nepískal. Ale kdyby jen to. Ministr Dostál, vyučený chemik v roli právního experta,  volí svéráznou metodu: Nejdříve „poprava“, pak se možná bude teprve vyšetřovat. Asi jsem naivní, ale přece jenom bych očekával, že když mě někdo chce odvolávat, bude to za to, že jsem zákony porušoval, nikoli za to, že jsem je ctil. A pak je tady ještě jeden rozpor. Sněmovna schválila všechny výroční zprávy RRTV od roku 1999, které informují o průběhu sporu o Novu. Jinými slovy – sněmovna opakovaně konstatovala, že postup rady byl v souladu se zákonem. Kritiků rady bylo také vždycky dost, ale nikdo z nich se nikdy nenamáhal definovat konkrétní porušení zákona. Vždy šlo pouze o politické proklamace.
 
Škoda ve výši 10 miliard je velmi vážná věc. Jsem první, kdo je pro to, aby se důkladně prošetřila vina. Ale nechat si „přišít“ odpovědnost právě od těch, kteří tím maskují svá vlastní pochybení, si rozhodně nenechám. Ano, možná je na vině rada. Možná však za to může špatná legislativa, tedy právě poslanci. A možná nejsou na vině ani radní, ani poslanci, nýbrž ministerstvo financí, které ve Stockholmu špatně zastupovalo zájmy České republiky. Možná za to může Železný a spol. A pak je tady ještě jedna možnost. Co když byla Česká republika ve stockholmské arbitráži hanebným způsobem poškozena? Nezapomínejme, že obdobná arbitráž v Londýně rozhodla úplně obráceně, když jasně konstatovala, že Česká republika ani RRTV nezpůsobily Ronaldu Lauderovi žádnou škodu.

Přemluva autora

Existuje vtipná průpovídka, že každý projekt má pět fází: 1) nadšení z projektu, 2) vystřízlivění z realizace, 3) hledání viníků, 4) potrestání nevinných, 5) odměnění nezúčastněných. Také nadšení z Novy bylo veliké, vystřízlivění po arbitrážních téměř 11 miliardách ještě větší. Hledání viníků bylo krátké, následovala „poprava“ nevinné Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV). O odměnu se šábli nikoli nezúčastnění, nýbrž zainteresování. Lauder bral miliardy, Špidlova vláda politický profit. Za pitomce zůstali daňoví poplatníci, kteří to všechno zaplatili.

Byl jsem členem té odvolané rady. Celou kauzu jsem už popsal v knížce Válka o Novu aneb Podvod za 10 miliard. Vedle toho jsem o věci publikoval i řadu dalších textů, v tisku i na Internetu. Knížka, kterou držíte v ruce, je jejich souborem. Myslím, že s Válkou o Novu se docela dobře doplňuje. Na některé věci se dívá z jiného úhlu, místy je ještě ostřejší. A zaznamenává navíc i děje, které přišly teprve později. Především instalaci nové dostálovsko-špidlovské rady, nasazování náhubku televizi Nova, pětiletou soudní anabázi odvolaných členů rady za satisfakcí a v neposlední řadě také pokrytectví a mizérii českých novinářů.

Bylo zajímavé pozorovat, jak se nová rada pro vysílání zmítala v koridoru mezi politickou objednávkou svých instalátorů a realitou legislativního prostředí, jež ji neúprosně tlačilo do kolejí rady odvolané. Za pozornost stojí i dva různé metry, které politici i novináři pro starou a novu radu používali. Za zaznamenání stálo i to, jak nová rada Novu buzerovala na ministerskou objednávku, jak byl odstraněn Železný a jak si americký miliardář nakonec Novu koupil za peníze českých daňových poplatníků. 

Proč název Špinavá hra, proč podtitul Kriminální historky z arbitrážního protektorátu, proč Špidla na obálce? Tragických postav je v téhle frašce spousta – namátkou Pavel Dostál, Cyril Svoboda, Bohuslav Sobotka, Hana Marvanová, Táňa Fischerová –, nicméně hlavní odpovědnost za tu nedozírnou blamáž samozřejmě padá na hlavu tehdejšího předsedy vlády, a jím byl Vladimír Špidla. Právě Špidla je také podepsán pod nezákonným odvoláním Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Mého vzácného přítele a kolegu z rady, filmového historika Jiřího Novotného, tahle Špidlova špinavá politická hra málem stála život. Chybělo málo a bez jakýchkoli rozpaků bych o Špidlovi říkal, že je vrah.

Vládní politici se ve sporu se CME nechovali jako představitelé suverénní země, nýbrž jako hujerovští místodržící jakéhosi podivného arbitrážního protektorátu. Špidla a spol. nepodrazili jen odvolané radní, ale především občany České republiky. Svůj krátkodobý politicko-stranický užitek nadřadili nad zájmy země. Daňové poplatníky to stálo téměř 11 miliard korun. Otázkou je, zda jejich odpovědnost je jenom politická. Zvláště pak, když užití adjektiva „kriminální“ není pro některé historky z téhle tragikomedie žádnou nadsázkou. Nepohoršuje mě, že Lauder chtěl vyhrát. Pohoršuje mě, že Špidlova vláda chtěla prohrát. Byla to špinavá hra. Špidlova špinavá hra.

Šest odvolaných radních si Špidlovu politickou prasárnu nenechalo líbit a obrátilo se na soudy. Vyřešení tohoto banálního případu naší justici trvalo pět (!) let. Nicméně konečný verdikt zní: odvolání členů Rady pro rozhlasové a televizní vysílání bylo nezákonné, zrušuje se. Z toho ovšem vyplývají další konsekvence, včetně těch finančních. Ani k tomu se ovšem státní orgány nepostavily čelem, takže soudní spory pokračují dál.

Již léta tvrdím, že justice a média jsou nejslabšími články naší polistopadové demokracie. Kauza války o Novu a všechno, co s ní souviselo, mne v tom jenom utvrdila. Ale zatímco v pohledu na justici se mnou budou mnozí souhlasit, média se naopak těší nadstandardní důvěře veřejnosti. Tragická osobní zkušenost je v tomto případě zřejmě nepřenosná a prakticky nesdělitelná. Bohužel!

Klíčovým důkazem stockholmské arbitráže byl podvržený a zfalšovaný cár papíru. Tahle věc se v knížce opakuje do omrzení. Vzhledem k tomu, že jsem byl prakticky jediný v téhle zemi, kdo to nechtěl nechat usnout, nestačilo to napsat jen jednou. To by nikdo ani nezaznamenal. Dnes už kdekdo ví, že celá ta slavná prohraná neprohratelná arbitráž bylo jedno velikánské šmé. A když to neví, tak alespoň tuší, že to bylo nějaké cinknuté.

Přesto nežiju v iluzi, že moje psaní může něco změnit na falešném obrazu, který o téhle kauze vytvořili čeští novináři. Jen si kladu otázku, do jaké míry je to dílem jejich neprofesionality, pohodlnosti, zaprodanosti, lenosti či snad něčeho ještě horšího. Moje ambice je daleko menší. Nepotřebuju se obhajovat, nemám proč, chci jen zanechat svědectví. Třeba právě pro ty historiky, o kterých mluvil Radek John. Proto jsem na jedno místo shromáždil texty, které jsou vesměs roztroušeny kdesi po Internetu.

Chci také poděkovat svému příteli Teovi za grafický návrh obálky. Ve zkratce a s tradičním vtipem značky aTeo.cz přesně vystihuje tragikomickou podstatu hlavní postavy téhle špinavé hry.

Jeden můj známý mi po přečtení knížky Válka o Novu řekl: „I kdyby jen polovina z toho byla pravda, je to neuvěřitelná tragedie.“ Obávám se, že totéž lze říct i nad touto knihou. A ještě víc se bojím, že pravda je to celé.

Petr Štěpánek

Bělečko 11. 9. 2008

Předmluva Ladislava Jakla

Chutnají Vám mikrofony? Že jste to ještě nezkoušeli? A že byste se do takového zkoušení ani nehrnuli?

No to dá rozum. Myslím, že to fakt není žádná lahůdka ani potravina zdraví prospěšná. A tak není divu, že i mně se do téhle svačiny moc nechce. A proč bych takovou pitomost měl dělat? Inu, chlapi občas z furiantství podobné pitomosti dělají. Třeba já. Před dvanácti lety jsem v jedné hospodě (Magister Kelley) prohlásil, že v jednomandátovém obvodu se u nás nikdy komunista nemůže prosadit. A že to bych klidně snědl popelník. A vida, o pár týdnů později v prvních senátních volbách vyhráli komunisti hned dva a tak jsem zjistil, jak chutná takový keramický výrobek s ostrou a tvrdou, olovo obsahující glazurou.

Vím, že tímto činem jsem pro každou příští rozumnou debatu předem diskvalifikován, ale jsem holt jenom chlap. A tak jsem o pár let později při natáčení rozhovoru s jedním novinářem v jedné hospodě (Magister Kelley) řekl, že sním ten jeho mikrofon, jestli CME vyhraje s Českem arbitráž o náhradu škody za údajnou ztrátu investice v televizi Nova.

Byl jsem v letech 1992 až 1993 vedoucím úřadu Rady České republiky pro rozhlasové a televizní vysílání. Byl jsem u toho, když společnost CET 21dostala licenci k celoplošnému televiznímu vysílání poté, co se v souvislosti s rozpadem Československa a tím i zánikem federálního programu F1 Československé televize zničehonic uvolnil celoplošný kanál. Licenční řízení, původně vedené pro regionální vysílání (kdy první takovou licenci dostala v prosinci 1992 společnost FTV Premiéra), tak bylo za běhu změněno na soutěž o budoucího provozovatele celoplošné televize.

Ze své funkce jsem samotný průběh výběru ovlivnit nemohl a ani nechtěl, ale můžu s klidným svědomím odmítnout následné báchorky, jak licenci získal ten, co slíbil kulturní krotké intelektuální vysílání a pak začal dělat tvrdý byznys. O privátním vysílání věděl tehdy u nás každý houby, ale faktem je, že projekt společnosti CET 21 – ač obsahoval věci, které vývoj ukázal jako nesmyslné a pro masového diváka neakceptovatelné – byl ve srovnání s jinými projekty asi nejstřízlivější, s nejmenšími ambicemi vychovávat člověka a s deklarovanou snahou dělat normální komerční televizi. Žadatel o licenci měl také za zády americkou společnost CEDC, jejíhož člověka pana Palmera vodili zástupci CET 21 za sebou jako na provázku, a tím dokazovali, že toto bude jejich příští obchodní parter. Tím jistě část členů rady přesvědčili. A rada licenci v únoru 1993 udělila, navzdory například trochu xenofobnímu politickému protestu ODS a bouři mezi dalšími vlivnými kruhy, které si dělaly také své naděje.

Na tom, že držitelem licence je jeden subjekt a výrobcem vysílání subjekt druhý, není nic divného. Rada tehdy dávala licenci k provozování lokálních rádií i fyzickým osobám. Bylo jasné, že ten jeden člověk sám vysílat nebude, že založí nějakou firmu, a ta bude vysílání vyrábět. Pro radu byl ovšem provozovatelem, a tedy subjektem zodpovědným za dodržování zákona a licenčních podmínek ten, komu byla udělena licence. Jak to bude dělat, byla jeho věc.

U Novy tomu bylo trochu jinak, a to byla podle mne od počátku chyba. Rada se začala prostřednictvím vnucených licenčních podmínek montovat do toho, jak si mezi sebou smluvně uspořádají své vztahy držitel licence na Novu CET 21 a nově založená firma pro výrobu vysílání – Česká nezávislá televizní společnost (ČNTS), kde kromě malého podílu CET 21 a České spořitelny držel většinu americký investor CEDC. Investor získal tímto postupem rady dojem (nebo to alespoň v příštím sporu tvrdil), že český stát je prostřednictvím rady jistým garantem smluvního uspořádání mezi výrobcem vysílání a držitelem licence.

Vše šlo jak po drátku, ve stanovené době začala Nova vysílat a stala se brzy nejúspěšnější privátní televizí asi v celé Evropě. A mýlí se ti, kdo vyhlašují, že licence byla poukázkou na peníze ve slabém konkurenčním prostředí. Že vše lze dělat dobře i špatně, výdělečně i nevýdělečně, plyne i ze srovnání s o něco starší sestřičkou Novy, s televizí Premiéra. Ta se od počátku topila v červených číslech a nebýt pozdějších zákroků rady, která této televizi mimo režim licenčního řízení pomohla k celoplošnému pokrytí a dalším výhodám, a rázné změny managementu, asi by televize nepřežila a neproměnila se později v dnes fungující televizi Prima.

A pak došlo ke konfliktu. Není teď vůbec důležité popisovat jeho genezi. Hlavní je vyústění. Představitel držitele licence (CET 21) byl odvolán z funkce ředitele výrobní společnosti ČNTS. Čímž oprávněný držitel licence ztratil kontrolu nad vysíláním, za které nesl odpovědnost. A konflikt vedl k tomu, že si držitel licence našel jiné partnery a začal vysílat sám, což mnohé překvapilo. Společnost ČNTS, postavená jako monopolní obstaravatel služeb pro CET 21, tak najednou ztratila hlavní smysl.

A zrodila se nová forma velmi výdělečného podnikání. Arbitráž. Společnosti CME, jejíž kontinuita s původní CEDC je dost sporná, žalovala český stát, že dovolil, aby si její obchodní partner začal objednávat služby jinde. Člověk by myslel, že to je typický obchodní spor dvou subjektů, rozhodnutelný u soudu podle dikce smlouvy. Umožňovala vypovězení? Za jakých podmínek? Za jakých sankcí? Ale CME vyvolala dojem, že ona sama byla provozovatelem vysílání, ne pouhým dodavatelem programu. A že stát neměl umožnit, aby najednou vysílal kdosi jiný.

Snědení mikrofonu jsem klidně mohl riskovat, pře je tak jasná, že se přece nedá prohrát. Jenže jsem s jednou věcí nepočítal. Že český stát BUDE CHTÍT PROHRÁT. Že prohraje schválně. Vlastně co by ne. Odškodnění zaplatí daňový poplatník, stát se zbaví televize, na kterou neměl vliv, a získá nového provozovatele, jenž mu půjde na ruku.

Za těchto okolností se mi do pojídání mikrofonu nechce. Když si hráči nějakého mužstva patrně na základě pochybných dohod se soupeřem nechají naložit porážku, bývá takový výsledek kontumován a neuznán. Český stát arbitráž neprohrál. On zinscenoval svou vlastní porážku. A teď, milí čtenáři, rozhodněte, jestli se z té konzumace mohu vyzout. Buďte prosím shovívaví, zdraví už mám podlomeno popelníkem.

Petr Štěpánek byl členem Rady pro rozhlasové a televizní vysílání v době, kdy už jsem byl dávno jinde. A potkalo ho přesně to dramatické období, volání po tom, aby rada sebrala licenci právoplatnému držiteli a bez soutěže a licenčního řízení ji odevzdala dosavadnímu výrobci programu. To rada udělat nechtěla, protože se jí to zdálo nesprávné. A hlavně to ani udělat nemohla, protože by to bylo nezákonné. Státu, který se rozhodl arbitráž prohrát, se tento (ne)postup rady hodil jako záminka. Jeho úd podle této interpretace selhal a musel být useknut. A tak byla rada odvolána.

Každý by to dávno zabalil a občas by si postěžoval někde na nádraží na lampárně. Ne tak Petr Štěpánek. Se svým kolegy věc nenechali být a podařilo se neuvěřitelné, soud po letech konstatoval, že odvolání rady bylo nezákonné. Najde se jednou soud, který za nezákonnou označí i dobrovolnou porážku českého státu v arbitráži?

To nevím. Zato vím o člověku, který jako buldok o tom bude každý den psát až do zavaření počítače. A denně vstupovat do bojovných polemik s nositeli a šiřiteli mediálních mýtů o tom, jak zlý Železný se zlou radou ukradli Novu hodnému Američanovi. Nevím, jestli Petr Štěpánek tímhle bojem, svými články i touto knihou nakonec dosáhne svého. Vím ale jistě, že nedá pokoj a nedá se zadupat. Čtěte, milí čtenáři. Třeba i nesouhlaste, ale čtěte. Je to vakcína proti letité mediální masáži. A taky příběh sveřepého kluka, co se nedá.

Ladislav Jakl

(Ladislav Jakl, novinář a politický poradce, v letech 1992 – 93 byl vedoucím úřadu Rady České republiky pro rozhlasové a televizní vysílání. Od roku 2003 je tajemníkem prezidenta republiky Václava Klause.)

„Pochybení českého státu v celé kauze jsou opravdu neuvěřitelná. Až člověk pochybuje, jestli šlo opravdu jen o krystalickou neschopnost některých konkrétních lidí anebo už o zlý úmysl anebo dokonce dobře zaplacenou špinavost. A já skutečně žasnu, že se tím nezávislá média, která by nemohla být podezřívána z touhy cokoliv manipulovat, nezabývají. Nějak to není v módě. Zřejmě až historici si jednou smlsnou a národ bude žasnout.“ 

Radek John v rozhovoru pro server Česká média, 18. 1. 2004