Plnou ParouBack

Zkusme si představit, že švédský ministerský předseda z ničeho nic přichází s iniciativou omluvit se dobrým českým evangelíkům za křivdy napáchané za třicetileté války. Nádavkem by ještě mohl přidat něco z  uměleckých děl uloupených švédskými vojsky. Považovali bychom ho za dokonalého cvoka.

Český premiér Jiří Paroubek chce udělat gesto vůči sudetským antifašistům. Jaký je ale rozdíl mezi švédskou virtuální aktivitou a Paroubkovou skutečnou? Prakticky žádný, pouze se liší propastí času.

Je to banální konstatování, ale cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly. Gesto vůči sudetským antifašistům je přesně takovou dálnicí do pekla. Proč? Protože naprosto zbytečně, neodůvodněně a nezodpovědně otevírá něco, co žádné řešení nemá.

Poválečný odsud sudetských Němců je z hlediska dnešního chápání lidských práv nepřijatelná věc. Každý to chápe. Máme ale právo hodnotit z pohodlí začátku jednadvacátého století rozhodnutí a činy našich předků, které se odehrály v úplně jiné společenské atmosféře a v jiném historickém kontextu? K čemu to bude dobré?

Ocení druhá strana naši (respektive Paroubkovu) vstřícnost? Nebo ji okamžitě využije jako příležitost ke znovunastolení svých nepřijatelných požadavků? Vyprávěla maminka malému Jiříkovi Paroubkovi pohádku o Smolíčku pacholíčkovi? Jen dva prstíčky si ohřejeme!

Česko-německá deklarace je pokusem uzavřít jednu etapu našich společných dějin. Jistě je to dílo nedokonalé, protože lidské. Přesto platí: Cokoli nad to – od ďábla jest. Z Paroubkovy iniciativy čpí nezměrná pýcha a zároveň chladný podrazácký kalkul. On sám se bude chvíli vyhřívat v žáru pochybného uznání, my ostatní na to můžeme jenom doplatit. Paroubek totiž navrtává tenkou čerstvou hráz, která měla zůstat nedotknutelná.

15. 7. 2005

Politikovi se nemůže stát nic horšího, než že ho veřejnost zahrne svojí přízní.

Prvním polistopadovým žebříčků popularity politiků kraloval Vladimír Dlouhý. Do Čalfovy vlády nastupoval ještě jako člen KSČ, to mu však nijak nebránilo, aby už o pár měsíců později místopředsedoval pravicové ODA. Jeho největší předností bylo, že se téměř nikdy nevyjadřoval k čemukoli kontroverznímu, zato však nechyběl nikde, kde byly televizní kamery. Vděčná veřejnost to záhy naprosto neomylně ocenila. Zapomněla ovšem stejně rychle.

Brzy po Listopadu také začala stoupat hvězda Petry Buzkové. Nechci připomínat, co ve své knížce napsal Miloš Zeman, že prý o ní říkal Vladimír Špidla, který si ji ovšem navzdory tomu (či právě proto?) vzal do vlády. Podstatnější je, že na české politické scéně neexistuje druhý politik/politička, u které(ho) existuje tak diametrální rozdíl mezi realitou (nafrněný nabob) a jeho/jejím pozitivním mediálním obrazem. V případě Buzkové to veřejnost polykala i s navijákem dlouhé roky. I tohle však nějak přestává fungovat. Všechno zkrátka vyretušovat nejde.

Nezapomenutelný byl nástup Václava Fischera. Coby čerstvý senátor ještě nestačil ani zjistit, kde má Valdštejnský palác kliku a prostí rodáci už ho uctívali jako nejužitečnějšího politika v zemi. Za celou dobu svého senátorování pak neudělal prakticky vůbec nic, za což ho lid neskonale miloval. Pak pan senátor/cestovka zkrachoval a vstup do politiky označil za svůj největší životní omyl.

Miláčkem mas také býval perspektivní mladý muž s upřímným úsměvem chlapce – Stanislav Gross. Jak ten uměl krasořečnit! (Ve skutečnosti plkat.) A kolik lidí mu to zobalo z ruky! Jó, náš Standa! Až do premiérského křesla se za potlesku davů ten šikovný chlapec prointrikoval. Pak stačilo pár týdnů, Šárina a její kámoška Libuše a z miláčka národa je vysmívaná politická mrtvola.

To Pavel Dostál byl jiný případ. Aby se stal nejpopulárnějším politikem, musel umřít. Takřka v přímém přenosu. To lidi milují nejvíc. 

Vypadá to nadějně. Do výšin lásky slepého lidu nyní raketově stoupá Jiří Paroubek.

29. 7. 2005

Občas se to povede, že ze sebe novinář udělá šaška. Ale udělat ze sebe kašpara vpravdě dokonalého, to chce skutečně talent pro místo a čas. Pavlu Vernerovi se to v Právu povedlo. Napsat vpředvečer největšího policejního masakru od dob sametové revoluce oslavnou ódu na předsedu vlády Paroubka a jeho postup vůči účastníkům technopárty CzechTek a nazvat ji Bez chyby (Právo 31. 7. 2005), to si fakt žádá nadstandardní dávku slizkosti a vlezdoprdelismu.

Pokud chce Vernerův domovský deník v tomto duchu pokračovat, měl by majitel uvažovat, zda se nevrátit ke starému osvědčenému názvu Rudé právo. Však také to, co Verner vychvaluje, se odehrálo podle rudého práva. Nějaká ta stovka raněných, jeden mrtvý. Jako reakce pak série protivládních demonstrací v Praze a Brně. Vytočená mládež i její rodiče. Kritika od prezidenta, opozice i části vládních kolegů. Klobouk dolů, pane Vernere, není nad to umět si správný text správně načasovat.

Přál bych panu Vernerovi a všem podobným, aby je potkalo něco podobného, jako ty děti a mládež u Mlýnce. Třeba až si pan Verner dá s přáteli na louce pár skleniček vína a trochu hlučně si u toho zazpívají a někdo z nich pak třeba sousedům maličko pošlape trávník. Doufám, že přivolaná policie mezi ně hodí pár dělobuchů a trochu je pokropí ze stříkaček. Pokud by někdo chtěl rychle ustoupit autem, neškodil by nějaký ten slzný granát do vozu. Ale hlavně by „muži zákona“ měli pana Vernera pořádně přetáhnout pendrekem přes hlavu. Třeba se mu pak v té jeho budce služebného paroubkovského agitátora alespoň trošičku rozsvítí.

1. 8. 2005

Jiří Paroubek to ještě neví, ale jako předseda vlády už skončil. Je to jen otázka času. Překročil hranici. Premiérem demokratické země prostě nemůže být člověk, který je s to vyplodit něco tak neuvěřitelného, hloupého a zároveň arogantního, jako je jeho článek v Lidových novinách (Technaři nejsou tančící děti, ale nebezpeční lidé, LN 2. 8. 2005). Svéprávní občané nedovolí, aby v čele vlády jejich země stál chorý mozek s obzorem okresního funkcionáře předlistopadové KSČ.

Exemplář Paroubkova typu se může do premiérského křesla vyhoupnout pouze souhrou náhod. Koneckonců jeden internetový diskutér současného předsedu vlády přiléhavě nazval nezvoleným náhradníkem náhradníka. Pro ty méně chápavé – prvním náhradníkem byl Gross, druhým je Paroubek. A dodejme, že nahradili Špidlu, který se do premiérské funkce prolhal. „Zdroje jsou!“ Nebyly. Jen peněženky občanů.

Jak Paroubek řeší problémy? Nejdříve je sám vyvolá či znásobí, a pak se postaví do role jejich rázného řešitele. Výsledkem ovšem bývají problémy ještě větší. A je vcelku jedno, zda jde zrovna o povinné účtenky nad 50 Kč či CzechTek. A tak namísto kraválu na louce u lesa, máme technopárty v Praze na Strahově a v českých městech sérii protivládních demonstrací. Tragedie je ovšem v tom, že stejným způsobem současný předseda vlády (ne)řeší i důchodovou reformu či reformu veřejných financí.

Zupáckému Paroubkovi se o víkendu podařila nevídaná věc. Šestnáct let po sametové revoluci opět na chvíli sešikoval Občanské fórum. Pro někoho to může být překvapení, ale je v tom neúprosná logika, že se na jedné straně opět ocitli kupříkladu i věční polistopadoví rivalové Klaus a Havel. Svobodomyslní lidé se v běžném životě nesnadno domlouvají, pro co jsou. Neomylně a rychle se však shodnou, proti čemu jsou.

Paroubkovo sebeodhalení, definované policejní brutalitou, jednu pozitivní stránku má. Mnohým otevřelo oči, aby si všimli, že Česká republika opět stojí na historické křižovatce. Můžeme si vybrat, zda chceme pokračovat kupředu nesnadnou, leč svobodnou cestou, či zda se chceme vrátit k praktikám totality.

Lidová tvořivost bývá geniální. Nic nedefinuje Paroubkovo směřování lépe než stručné heslo z protestních demonstrací – Plnou ParouBack.

3. 8. 2005

Není nad to, když se na někoho můžete spolehnout. Třeba na parťáka při výpravě do hor, když jste na jednom laně.

Den před policejní pendrekyádou u Tachova dal předseda vlády Jiří Paroubek ministru vnitra Františku Bublanovi pokyn, aby policie postupovala co nejrázněji. O den později říkal, že je na dovolené v Rakousku, takže se nemůže vyjadřovat ke konkrétní situaci. Další den už se pro jistotu omlouval za policejní excesy.

Za svého ministra vnitra se Paroubek nejdříve postavil, aby posléze den po dni začal postupně couvat. Nyní jsme ve fázi, že Bublan prý podcenil politický rozměr zásahu. Měl se předtím poradit s politickými stranami. Odtud je k odvolání jen krůček. Koneckonců je zvykem nabídnout cizí hlavu místo vlastní.

Policisty Paroubek nejprve chválil a stál za nimi. Týden po akci již bez mrknutí oka řadové pěšáky, kteří mu vyhověli a zasáhli opravdu „rázně“, odepisuje. V interview pro rádio BBC se o jejich počínání vyjádřil: „To bylo naprosto brutální, hloupé, stupidní a je potřeba ty lidi potrestat.“

Lézt na jednom laně s Jiřím Paroubkem přináší ještě jedno nebezpečí. Pokud se budete nacházet pod ním, hrozí, že na vás z premiérského pozadí vypadne sedmadvacet starostů a místostarostů z Tachovska. Jejich setkání s předsedou vlády na dvoře Kramářovy vily u příležitosti předání petice na podporu policejního bití nejvíce připomínalo hold zástupců místních sovětů prezidentu Lukašenkovi.

Nadšení z Paroubka musejí být zvláště poslanci ČSSD. O obsazení postu ministra kultury se neradí s nimi, nýbrž s Břetislavem Rychlíkem a spol., tedy s kulturními lobbisty za své vlastní ekonomické zájmy. Paroubek nehledá mezi sociálně demokratickými politiky. Jedním jeho kandidátem je profesionální píárista bez politických zkušeností, druhým herec ryze pravicového přesvědčení. Dá se očekávat, že o ministru dopravy se Paroubek příště poradí s mašinfýry a tiráky.

Peripetie politického populismu plastického premiéra Paroubka pokračují.

10. 8. 2005

Jsou dvě možnosti. Buď neumí počítat Jiří Paroubek, toho času předseda vlády České republiky, nebo si Jiří Paroubek, toho času předseda vlády České republiky, myslí, že počítat neumějí občané České republiky. Odpověď si může spočítat každý sám.

Paroubek v roli pilného publicisty – propagandisty, jímž se v posledních dnech stal, se tentokrát rozepsal v Právu (Kdo nechce slyšet pravdu?, 16. 8. 2005):

„Na loukách a v lese u obce Přimda se zhruba na 100 ha pozemků sešlo v pátek a sobotu 29.-30. 7. odhadem 5000 účastníků CzechTeku. Pronajatých měli ovšem pouze 13 ha pozemků přímo u dálnice, které nebyly odděleny od jiných soukromých pozemků, s jejichž využitím pro technoparty jejich majitelé nesouhlasili. A tak majitelé technaři neprávem užívaných pozemků podali trestní oznámení a požádali policii o ochranu svých vlastnických práv.“

Ponechme stranou, že na řádně pronajatý pozemek policisté technaře nechtěli vpustit, takže za to, že se posléze rozptýlili i jinde, může především sama policie. Ponechme stranou i to, že podání trestních oznámení si od majitelů okolních pozemků policie sama aktivně vyžádala (či snad vynutila?). Držme se Paroubkových čísel.

Paroubek se snaží veřejnost omráčit velikostí „ničených“ pozemků, které musela policie ochránit. Uvádí, že technaři obsadili 100 hektarů. Počítejme tedy. Jeden hektar je čtverec o rozměrech 100 x 100 metrů. Sto takových čtverců tvoří dohromady plochu 1 000 000 metrů čtverečních. Při Paroubkem udávaném počtu účastníků CzechTeku 5 000 lidí to znamená, že jeden každý technař sám samojediný „ničil“ 200 metrů čtverečních. Pro lepší představu: Předseda vlády Paroubek tvrdí, že 5 tisíc lidí zabralo a ničilo plochu více než 140 (!!!) fotbalových hřišť (100 x 70 metrů). Zajímavé!

Paroubek, Bublan i policie zároveň říkají, že řádně pronajatý pozemek nemohl technaře pojmout. I to je zjevná lež. Stačí opět trochu počítat. Paroubek uvádí výměru legálně pronajatého pozemku 13 ha. Ponechme stranou, že existují i jiné informace, podle kterých byla jeho rozloha větší. Při pěti tisících účastníků a výměře 13 hektarů vychází 26 metrů čtverečních na osobu. Chcete-li, je to takový středně velký pokoj na hlavu. To je dost i pro osoby s Paroubkovou tělesnou konstitucí.

Podle oficiální informace Policie ČR stál zásah proti CzechTeku 31,4 milionů korun. I ty nejbujnější odhady trávních škod, v nichž si premiér Paroubek, který se snaží vytřískat něco politických bodů, notuje se zemědělcem panem Zatloukalem, jenž se z toho snaží vytřískat něco peněz, se pohybují v řádu statisíců. Porovnáme-li to s více než 31 miliony korun za policejní zásah, je to srovnání vskutku impresivní: sto ku jedné. Lidově se tomu říká „nadělat více škody než užitku“.

Ale počítejme pro zajímavost dál. Aby Paroubek a spol. zabránili „ničení“ soukromého majetku, rozuměj pošlapání trávy, nasadili proti technařům policejní sílu v počtu 1200 těžkooděnců. Přidejme k tomu ještě dalších sto lidí, kteří těm manévrům veleli. Policie uvádí, že největší část z oněch více než 31 milionů korun, konkrétně 26 milionů, šlo na mzdy zasahujících policistů. To je 20 000 Kč  na hlavu. Bouchnout si za dvacet litrů, to je docela slušný víkendový melouch. Bravo, hoši!

Jaká je tedy odpověď na úvodní otázku? Svádí to pochopitelně k závěru, že počítat neumí Jiří Paroubek, toho času předseda vlády České republiky. Což je na pováženou. Má titul inženýra ekonomie, ale pracovat s čísly neumí. Daleko přesnější odpověď ovšem je, že současný premiér je demagog toho nejhrubšího zrna. Vzhledem k tomu, jaká je v rukou předsedy vlády soustředěna moc, dodejme, že demagog velmi nebezpečný.

16. 8. 2005

Předseda vlády České republiky Jiří Paroubek dle svých vlastních slov „podcenil“ technopárty CzechTek. V pořadu České televize Otázky Václava Moravce řekl, že vůbec nevěděl, co to CzechTek je a jaké problémy mohou vzniknout. Jak jsme se ovšem mohli přesvědčit, vůbec mu to nebránilo, aby dopředu vydával „politické“ pokyny policii, jak rázně má postupovat.

Další věc, ze které se za vlády ČSSD stává tradice, je „podcenění“ obsazení funkce vedoucího úřadu vlády. Stanislav „v tuto chvíli“ Gross měl svého Přibyla, dříve mlátičku z pohotovostního pluku, Jiří „já si myslím“ Paroubek má svého Přikryla, profesionálního bytového družstevníka s podivnými kontakty na StB. Přibyl i Přikryl ovšem dle svých slov nikdy nic neudělali, nikomu neublížili, zkrátka jsou to takové ryzí slovanské holubičí povahy.

Když se Gross rozhodl učinit Přibyla šéfem svého úřadu, vzbudilo to ve veřejnosti tak negativní reakci – včetně demonstrací před Strakovou akademií –, že premiér musel svoje rozhodnutí posléze přehodnotit. V případě Paroubkova favorita Přikryla tak razantní reakci veřejnosti očekávat nelze – pouze zvýšenou pozornost médií –, přestože práskač StB mohl někomu způsobit více utrpení než policajt s obuškem.

Paroubek navíc šikovně zvolil oblíbenou salámovou metodu postupných kroků a Přikryla nejmenoval, nýbrž pouze pověřil. Teprve až se soudruh zapracuje, benigní kontrolní orgány na něj nic nenajdou a pozornost opadne, dotáhne se celý proces do konce. 

Na celé věci nejsou zajímavá vcelku nepodstatná jména jedinců typu Přibyla či Přikryla. Alarmující je nebezpečný proces, jenž tu již několik let probíhá a kterým nás sociální demokraté potichoučku polehoučku vracejí blíž a blíž k předlistopadovým poměrům. Blíž než si možná leckdo uvědomuje.

A nejde jenom o svéráznou personální politiku socdemáckých soft-bolševiků. Varující jsou i obdobné metody. Jak vznikaly tzv. pendrekové zákony za komunistů? Vždycky jako reakce na nějakou vyprovokovanou záminku. Platilo to v devětašedesátém stejně jako devětaosmdesátém. Stejné je to i po CzechTeku. Paroubek má záminku k omezení shromažďovacího práva.

Samolibý český premiér se o víkendu vyznamenal ještě jednou. V již zmiňovaných Otázkách VM srovnával svůj postup proti technopárty s postupem britského předsedy vlády Tonyho Blaira proti londýnským teroristům. Je to neuvěřitelná nestoudnost byť jen náznakem porovnávat tančící mládež s teroristy.

Jímá mě hrůza při představě, co by se u nás dělo, kdyby poťouchlá historie českého předsedu vlády postavila před dilemata a odpovědnost, kterým v těchto dnech musí čelit izraelský premiér Ariel Šaron.

22. 8. 2005

Netřeba se vracet ke starším kauzám, ve kterých byla na paškále ODS, stačí si připomenout tu loňskou Kořistka – Dalík – Večerek a srovnat její průběh s aktuální aférou Doležel – Spyra – Unipetrol. V obou případech jde o údajný úplatek v milionovém řádu, v obou případech jsou hlavními aktéry nejbližší spolupracovníci vysokých politiků. Zde však jakákoli podobnost končí.

Marek Dalík se loni – tuším v Kroměříži či kde to bylo, každopádně tam na oficiální cestě doprovázel předsedu ODS Mirka Topolánka – nestačil po ránu ani rozkoukat a už ho sbalili a lifrovali do Prahy, aby ho tam i s Janem Večerkem posadili do helikoptéry a deportovali do Ostravy do vazební věznice. Důvodem byla údajná nabídka úplatku v kavárně kteréhosi ostravském supermarketu. Kromě samotného Kořistky to nikdo neslyšel. Pardon – až rok poté, kdy Kořistkovi hrozí, že za křivé obvinění bude sám muset platit, se objevil svědek Sommer, pochybná figurka, jež má sama na krku řadu obvinění. Pilná policie následně odposlouchávala a lustrovala bankovní konto i předsedovi největší opoziční strany a někteří superpilní státní zástupci na čele se samotnou paní nejvyšší Benešovou několikrát uzavřenou kauzu znovu a znovu vracejí na stůl. Nejspíše jim to vydrží až do příštích voleb. Rovněž sám ministr vnitra Bublan v roli policejního mluvčího měl od začátku o vinících jasno a také si to nenechával pro sebe.

V kauze Zdeňka Doležela je to jinak. Jak si ředitel kanceláře předsedy vlády říká o úplatek sice slyšelo několik milionů televizních diváků, ale žádné vrtulníky nelétají a paní nejvyšší Benešová má nejvíce starostí sama se sebou. Rovněž není známo, že by policie odposlouchávala a důkladně prověřovala sociálně demokratické vládní hlavouny. Také ministr vnitra nasadil mlčenlivou masku introvertního politika. Přitom závažnost téhle kauzy je s údajným uplácením jednoho poslance nesouměřitelná. V privatizaci Unipetrolu jde o miliardy ze státní kasy.

Rozdílný je i přístup médií. Případ Kořistka se odehrával v palcových titulcích na prvních stránkách novin. „Emisaři ODS“ a „Topolánkovi emisaři“ vévodili novinám každý den, vzpomínáte si? Daleko závažnější kauza Doležel se krčí kdesi uprostřed novin. Média jsou najednou hyperkorektní, vždyť by se mohlo jednat o provokaci. Ale nebylo to v případě Kořistky minimálně stejné? A proč tedy kauza privatizace Unipetrolu hýbe polskými médii i celou politickou scénou? Protože je to provokace?

A propos. Oněch „pět na stole v českých“ se u nás nazývá Doleželovou kauzou. Ale není to spíše kauza Paroubek? Vždyť Doležel je jedním z nejbližších spolupracovníků předsedy vlády. Co zlomilo vaz jednomu slavnému německému kancléři? Jeden nehodný muž z jeho okolí. Jak mohou média proboha přistoupit na Paroubkovu falešnou hru, kdy se od Doležala jakoby odstřihl a tváří se, že když ho odvolal, vůbec se ho to netýká. A když, tak jeho předchůdce Grosse. Zkouším si představit, jak by média masakrovala Václava Klause, kdyby se podobného poklesku dopustil některý z jeho nejbližších spolupracovníků, třeba ředitel jeho kanceláře Ladislav Jakl.

Cosi tady smrdí. Ve vládě, u policie, na státním zastupitelství i v médiích.

9. 9. 2005

S pravděpodobností hraničící s jistotou jsme svědky největší korupční aféry v historii této země. Úplatky se pohybují v řádu miliard, hlavními aktéry jsou nejvyšší pohlaváři ČSSD. Ano, dobrá paměť vás neklame, to je ta strana, jež se k moci prodrala za velkohubého vyhlašování akce Čisté ruce. Že by politické zemětřesní jako v Polsku? Kdepak, u nás je klid. A smrad.

Charakteristické je, že Stanislavu Grossovi, coby předsedovi vlády, nezlámala vaz korupce v řádu miliard, nýbrž milionová „prkotina“ s financováním jeho bytu. Netřeba nad tím plakat, poťouchlá historie se jen opakuje. Vždyť ani Al Capone nedojel na vraždy, ale na obyčejný daňový únik.

Jeho nástupce ve funkci Jiří Paroubek jako správný Viktor Čistič celou věc „vyřešil“ tak, že úplatkářskou megaaféru své povedené strany prohlásil za útok na náš ústavní systém a za asistence tajných služeb za původce označil jednoho nebohého podnikatele. Tumáš, čerte, kropáč! Dotyčný může být rád, že ho Paroubek hezky po putinovsku nenechal rovnou arestovat. Ale třeba i na to dojde. Jen co vstanou nové Benešové.

Nepřekonatelná jsou i naše média. Ve středu zazněla z úst opozice přímo zpoza parlamentního řečnického pultu ta nejtemnější podezření, dokonce s konkrétním poukazem na neuvěřitelnou výši úplatků. Naši milí novináři, nedávno ještě nekompromisní bojovníci za svobodu slova, to ve čtvrtek reflektovali takto: Kupříkladu Právo na první stránce píše o tom, že Paroubek a Jandák jsou v čele obliby, MF Dnes má jako otvírák, že řidiče čekají přísné tresty. Korupční miliardy provázející privatizaci Unipetrolu Právo nezmiňuje vůbec, MF Dnes má uvnitř listu jeden kratičký sloupeček, přičemž nejdelší citace se dostalo poslanci ČSSD Šulákovi, jenž věren zásadě, že nejlepší obrana je útok, pohovořil o kuponové privatizaci. Není nad to mít prst na tepu doby.

Kdeže jsou ty doby, kdy MF Dnes měla na první stránce palcový titulek, že ODS má ve Švýcarsku tajné konto ve výši 170 milionů. Stačilo pouhé – posléze nepotvrzené – podezření. To jsme ovšem měli úplně jinou vládu a jiného premiéra. Zřejmě nejsou miliardy jako miliony a není aféra jako aféra. 

Prostý lid své mafiány nadále zahrnuje láskou, pročež se Grossův nástupce ve funkci capo di tutti capi, Jiří Paroubek, vyšvihl do čela žebříčku milovaných. Není se ostatně co divit. Cifry s devíti nulami jsou za hranicí představitelnosti voliče ČSSD a hlídací psi demokracie spokojeně chrápou, zatímco se červení objímají s rudými. Člověka při pohledu na tu politickou hitparádu maně napadá, jak strašně se mýlí všichni ti optimisté, kteří věří, že lidstvo se nějak vyvíjí. Vždyť už na nejstarším dochovaném písemném záznamu lidské historie, jakési sumerské tabulce, se píše: marnost nad marnost, blbec kamkoli se podíváš.

22. 9. 2005

Vytáhnout osm měsíců před volbami řádnými kartu voleb předčasných je samozřejmě dokonalý nesmysl. Proč to tedy premiér a od tohoto víkendu také volební lídr ČSSD Jiří Paroubek učinil? Opilý mocí jen pocítil potřebu udělat další mediální teatrální gesto.

Přesto je dobře, že ODS tuhle nesmyslnou rukavici hned druhý den zvedla. Kdyby tak neučinila, vykřikoval by nadutý premiér do všech kamer, že se ho protivníci bojí. Takhle okamžitě prasklo, že posera je sám Paroubek a celá jeho bublina jménem předčasné volby je jen trapné divadélko. Aby tomu všemu Paroubek nakonec nasadil korunu dokonalé absurdity, zatlačen do kouta nabídl pro předčasné hlasování začátek března, tedy termín, který se jen o týden míjí s tříměsíčním moratoriem na předčasné volby, které pro závěr volebního období předepisuje ústava.

Nic nedemaskuje Paroubka lépe, než tahle trapná blamáž. Všechno dělá pouze pro mediální efekt. Za jiných okolností by to byla legrace k popukání sledovat, jak s vervou okresního ochotníka scénářem i gesty pajcuje německého kancléře Schrödera – a jak u toho daleko více připomíná úplně jiného německého kancléře, toho s knírkem –, kdyby nešlo o setsakra vážnou věc, totiž o budoucnost země, a kdyby u toho úsměv pěkně rychle netvrdnul.

Paroubek se v rámci své ochotnické role rozhodného vůdce o víkendu pustil do všech. Do lidovců, do ODS, do prezidenta a v neposlední řadě i do médií. Těm je prý třeba po (Paroubkových) vítězných volbách nasadit náhubek nového tiskového zákona.

Zajímavé ovšem je, že Paroubek na jednu stranu tímto způsobem s médii jakoby válčí a na druhou stranu je využívá, seč může. Dokonce si za tím účelem již sestavil novou mediální skupinu, jež mu zametá cestičky. Parobkovy preference sympatií k některým (jemu vstřícným) mediím už také prosákly do přípravy aktuální mediální legislativy, konkrétně do přípravy digitální novely zákona o vysílání. Přesně tohoto rodu je zvýhodnění jedné nejmenované televize, která si chce prostřednictvím zákona vylepšit své ekonomické postavení.

Za zaznamenání rovněž stojí, že řady bývalých pravicových politiků, kteří pod vidinou korýtka z Paroubkovy vůle v sobě najednou objevili nezměrné sociální cítění, nově rozšířil – coby nejbližší premiérův mediální poradce – i dlouholetý pražský radní Michal Hvížďala. Právě ten má po léta velmi dobré kontakty do nejmenované televize, a to i z důvodů, které v éře politické korektnosti nelze zmiňovat.

No vida, Paroubek a spol. tu v poklidu líčí pasti na svobodu médií a Svěráka s celou jeho kulturně-mediální frontou na Václaváku nevidět, neslyšet. Skoro to vypadá, že před pěti lety jim také nešlo ani tak o svobodu slova, jako o vlastní peněženku a politiku. Asi také mají hluboké sociální cítění.

27. 9. 2005

Vzpomínáte si ještě na ministryni a posléze poslankyni, naposledy ve službách ČSSD, Vlastu Štěpovou? A vzpomínáte si, jak vehementně krátce po sametové revoluci protlačovala jeden obchodní řetězec na náš trh? Prý není třeba konkurence, ale je třeba, aby přišel někdo, kdo to umí, kdo to dělá na úrovni, kdo laťku nastaví na správnou výšku a kdo vytyčí podnikatelské normy.

Štěpová tehdy tvrdě narazila na Václava Klause a další liberální ekonomy. Žádné zvýhodňování jednoho obchodního řetězce, ať se kamarádi paní Štěpové postaví pěkně do řady a soutěží s ostatními.

V posledních dnech nás média zásobují informacemi o nepravostech prováděných v supermarketech obchodního řetězce Ahold, jenž provozuje Hypernovu a Alberta. Jejich společným jmenovatelem je porušování zdejších hygienických norem a okrádání zákazníků.

Vzpomínáte si, jak že se to jmenoval onen obchodní řetězec, který tlačila Vlasta Štěpová? Ano, pamatujete si to dobře. Jmenoval se Ahold. Děkujeme, paní ex-ministryně! Co dalšího nám doporučíte?

30. 9. 2005

Digitalizaci na sociálně demokratický způsob by nevymysleli ani v legendárním Kocourkově. V každé normální zemi by napřed vyhodnotili technické možnosti, pak by přijali příslušné zákony, včetně vypořádání (tj. překlopení z analogu do digitálu) již existujících provozovatelů vysílání a nakonec by vyhlásili licenční řízení pro další zájemce. V našem socialistickém Kocourkově se začalo pěkně od konce – vyhlášením licenčního řízení. Přípravou příslušné legislativy se končí.

Leč nedosti na tom. Poněkud svérázně to kocourkovští soudruzi pojali i po technické stránce. Byly vytvořeny tři dočasné multiplexy. A protože jsou sestaveny tak, že současný (analogový) model koexistence Primy a regionálních televizi na sdílených kmitočtech (vyplývající z platných licenčních podmínek Primy i regionů), na nich nejde v plné míře zrealizovat, kocourkovští soudruzi z toho odvodili, že to nejde vůbec. A protože to – podle nich – tedy nejde, navrhují na ten způsob i příslušnou legislativu. Co na tom, že období přechodných multiplexů skončí v roce 2007, tedy za rok a něco. Co na tom, že pak mají být úplně jiné multiplexy. Co na tom, že je lze sestavit tak, aby to šlo. Co na tom, že digitální novela zákona o vysílání se nepřijímá na přechodné období několika měsíců, nýbrž na příští léta. Co na tom, že to poškozuje regionální televize.

V Kocourkově také platí zásada, že důležité zákony se nepřijímají ve standardním legislativním procesu, tedy že je připraví příslušné ministerstvo. (Přesněji: Ono je sice připraví, ale je to nepoužitelné.) A tak i zákon, jenž má stanovit pravidla hry pro digitální věk, vzniká ve stylu poslanecké zájmové umělecké činnosti. Nějaký (k lecčemu) ochotný zákonodárce se přece vždycky najde. Protože však kocourkovský poslanec zas nemá tolik času ani umu, motá se okolo řada nepostradatelných rádců, podržtašků a našeptávačů.

Jistě je jen náhoda, že rádcové, podržtaškové a našeptávači jsou zároveň v pravidelném spojení s účtárnou nejmenované televize. A také je jistě pouhou náhodou, že právě tuhle Prima telku návrh nového zákona zvýhodňuje na úkor jiných. Za těchto okolností jistě nikoho nepřekvapí, že usměvavou tvář onoho přeochotného kocourkovského poslance mohli diváci spatřit v publiku benefičního koncertu oblíbené reality show. Blížící se volby s tím samozřejmě nemají vůbec nic společného, tvořivý poslanec má přece dobré srdce. 

Kdy se Kocourkov přejmenuje na Paroubkov zatím není znáno.

5. 10. 2005

Jahn ven, Telička dovnitř! Jak je to jednoduché! Nejdříve si Paroubek vymyslí fintu, že na nestranického liberála Jahna naláká pražské voliče. Pak se však začne s komunisty a Marťany miliskovat tak, že je to i na jinak loajálního Jahna moc. Raději cukne. Košile vlastní sebeúcty je mu přece jenom bližší než kabát nastrčeného socanského lži-lídra.

Paroubek je ovšem Paroubek, nehne ani brvou a vymýšlí další mediální fígle. V jeho podání Jahnova zpátečka samozřejmě není jeho vlastní totální faux pas, což ve skutečnosti samozřejmě je. Naopak. Paroubek má okamžitě náhradní řešení. Pro změnu jedná s Teličkou, dalším nestraníkem. Nabízí mu vládu i čelo pražské kandidátky. Co na tom, že Jahn byl do vlády angažován, když už nic jiného, tak alespoň coby erudovaný ekonom. Co na tom, že právě Telička vyjednal mizerné podmínky našeho vstupu do EU. Paroubek potřebuje mediálně známý ksicht, nikoli skutečného ekonoma. Že je to další políček pražským sociálním demokratům? Že je to staví do pozice blbečků, kteří nejsou schopni ve svém středu najít vlastní osobnost? Takovéhle detaily samolibého generalissima Paroubka nezajímají. Telička by se ovšem musel doslova zbláznit, aby nakonec kývl. Vždyť to přece byla právě tato vláda, kdo z něho udělal náhradního kašpárka na jedno a ještě k tomu pouze dočasné použití.
 
A když nevyjde Telička? Žádný problém. V Kocourkově, pardon – v Paroubkově, může být dalším na řadě třeba Vladko z VyVolených, toho času nejznámější gay v zemi. To by byl, panečku, ministr! To by byl lídr! Ještě populárnější než Telička. Koneckonců má to i logiku. Čtyři procenta jsou čtyři procenta. Paroubek přece dobře věděl, proč socanským poslancům nedávno vydal befél, že budou muset povinně zvednout ruku pro registrované partnerství.

V Paroubkově pojetí mizí z politiky její obsah, zůstává pouze forma. Všechno se děje pouze pro mediální efekt. Platí ovšem také jiná věc. Když chtějí být za ovce sami sociální demokraté, třeba ti pražští, je to jejich věc. Pro ostatní to povinné není. Alespoň zatím. A co dělat, aby to povinné opět nebylo? Především poslat Paroubka – i se všemi jeho Marťany a jinými politickými mimozemšťany – tam, kam celou podstatou své papalášské duše patří. Do pr…opadliště dějin.
 
17. 10. 2005

Hlavní zpravodajská relace, kterou televize Prima vysílá v 19 hodin, Zpravodajský deník, trvá pouhých 15 minut. Odečteme-li něco na sport, pak na domácí i zahraniční zpravodajství zbývá nějakých 11 maximálně 12 minut. Regionální zpravodajství – ale vždy jen v příslušném kraji – běží pár minut předtím. Jeden by si proto myslel, že Prima svůj Zpravodajský deník využije především k tomu, aby divákovi nabídla hlavní celorepublikové (a zahraniční) zprávy.

Chyba lávky! V sobotu 15. října 2005 Prima divákům v hlavní zpravodajské relaci mimo jiné nabídla zprávu o této vskutku světodějné události: V Ústí nad Labem se radnice rozhodla odtahovat vraky z ulic, ale pronajala si k tomu malé odtahové parkoviště, na které se vejde pouze sedm aut, zatímco vraků jsou stovky. To jsou ale trumberové v tom Ústí, napadne okamžitě diváka!

Ponechme stranou, že si lze samozřejmě pronajmout parkoviště další, a zkusme se dobrat, co Primu vede k tomu, že obecenstvo takovouhle banalitou zahrnuje v hlavních zprávách, ve kterých se za normálních okolností šetří každou vteřinou. Přemýšlejícímu divákovi začne svítat, uvědomí-li si, kdože to má být v nadcházejících volbách v severních Čechách lídrem vládních sociálních demokratů a kdože to bude jeho soupeřem. Ano, nemýlíte se. Barvy ČSSD bude hájit premiér Jiří Paroubek a jeho hlavním protivníkem nebude nikdo jiný než primátor Ústí Petr Gandalovič z ODS.

Pak se stačí ještě rozpomenout, kterouže to televizi Paroubek nedávno tak chválil, že jediná je vůči ČSSD objektivní (ano, nemýlíte se: Prima) a ostatní (opět správně: Česká televize a Nova) jsou vůči sociálním demokratům zaujaté. Přeloženo z „paroubkovštiny“ do normálního jazyka: Prima jde socanům na ruku, zatímco ČT a Nova jsou neutrální.

Nakonec stačí si rozklíčovat, proč že si to Paroubek s Primou v poslední době tak rozumí. Že by majitelé a management Primy tak milovali ČSSD a její socialistické vize, jež hodlá naplňovat ve spolupráci s komunisty, případně Marťany? Ale kdeže! Jenom spolu uzavřeli kšeft. Ty, vládo (ČSSD), nám (Primě) pod pláštíkem digitalizace pomůžeš zbavit se těch dotěrných regionů, se kterými dosud musíme spolupracovat,  protože jsme si to sami vymysleli a díky tomu také dostali licenci, a my (Prima) ti (Paroubku) zase na oplátku trochu helfneme s volební kampaní.

Tak dobré pořízení, soudruzi!

17. 10. 2005

Jak funguje, či přesněji – jak by měla fungovat zastupitelská demokracie? Volič dostává nabídku politických idejí a osobností. Prochází se politickou samoobsluhou, a když nadejdou volby, vybírá si. Voliči, chceš, abychom za tebe mysleli? Nebo se chceš spíše rozhodovat sám?  Jak chceš vysoké daně? Chceš bezplatné zdravotnictví za spoustu peněz? Věříš tomuhle mluvkovi? Nebo si raději vybereš tuhle argumentaci? Líbí se ti tahle tvář? Oslovuje tě tenhle charakter? V regálech politické samoobsluhy se zkrátka nabízí to i ono. Každopádně však platí, přesněji – mělo by platit, že nakupující má právo vědět, co a od koho nakupuje.

Po skončení voleb se všechno sečte a ti nejúspěšnější sestavují vládu. V poměrném systému třeba i tak, že se spojí s těmi nejméně úspěšnými, jen aby ve sněmovně dali dohromady více hlasů než ti méně úspěšní. Nic proti tomu, stále se pohybujeme v rámci pravidel hry. Stále totiž hrají ti, co dostali mandát.

V poslední době jsme však svědky jiné – a dodejme, že hodně falešné – hry. Na hřišti se totiž stále častěji objevují hráči, kteří onen základní předpoklad účasti ve hře, totiž vystavení sebe sama a svého „zboží“ v oné imaginární politické samoobsluze, nepodstoupili.

O Vladimíru Špidlovi si tisíckrát můžeme myslet, že je to bezkrevný nekomunikativní popleta, ale nelze mu prostě upřít, že jeho „zboží“ typu „zdroje jsou“ si nakoupilo nejvíce lidí. I u Stanislava Grosse, budiž mu země lehká, který Špidlu záhy odstavil, aby sám usedl na jeho místo, ještě můžeme přivřít oči. I on volební torturu podstoupil, i když ne coby lídr. Třetí v řadě socialistických premiérů za jedno funkční období, Jiří Paroubek, však už vládne úplně bez mandátu.

Stejná pravidla lze vztáhnout i na jednotlivé ministry. Pohled do současných vládních řad je z tohoto pohledu tristní. Je to vskutku podivná všehochuť, co nám sociální demokraté a jejich sateliti v poslední době nabízejí. Kdo volil Martina Jahna? Kdo volil Františka Bublana? Kdo volil Danu Bérovou? Kdo volil Pavla Zářeckého? Kdo volil Vítězslava Jandáka? Kdo volil Davida Ratha? Co vlastně víme o jejich názorech? Co víme o jejich polických preferencích?  Prakticky nic. Velké nic. Přesto se podivnou shodou okolností ocitají na pozicích, které by v zastupitelské demokracii měly být primárně vyhrazeny především zvoleným zástupcům.

Pokud do systému exekutivních funkcí ojediněle vstupuje jedinec, považovaný za experta ve svém oboru, který volební samoobsluhou neprošel, může to být ještě považováno za jisté oživení či ozvláštnění vlády. Ovšem stává-li se z toho prakticky pravidlo, je to na pováženou. To není nic osobního proti Rathovi, Jandákovi, Bérové, Jahnovi, Zářeckému, Bublanovi či Paroubkovi. Je to zásadní výhrada proti tomu, že vládnou, ač volební torturu nepodstoupili. Základní mechanismus demokracie je obcházen, politika je degradována. V tomto rozměru a rozsahu to již lze považovat za vážnou systémovou chybu.

24. 10. 2005

Nikoli podle slov, nýbrž podle skutků poznáte je. Vzpomínáte si ještě, jak měli sociální demokraté ústa plná poměrného zastoupení? Dokonce tak plná, že právě pod praporem téhle rétoriky poprvé v novodobé historii České republiky prohlasovali komunistického místopředsedu Poslanecké sněmovny. Jenže to bylo asi tak naposled, co se v tomto volebním období principem poměrného zastoupení, odvozeným od výsledků voleb do Poslanecké sněmovny, při obsazování nejrůznějších orgánů řídili.

Poměrné zastoupení bylo rychle zapomenuto, když ČSSD ovládla Radu pro rozhlasové a televizní vysílání. Stejně nevybíravě mocí opilí socané postupují při anexi Rady České televize. Naposledy ve středu 26. října, když probíhala dovolba na zbývající dvě volná místa v této radě.

Další disciplína, ve které jsou sociální demokraté nedostižní, je politické krasořečnění. Vzpomínáte, co toho v minulosti napovídali o odpolitizování mediálních rad a jejich nezávislosti a obsazení skutečnými odborníky? A praxe? Zatím posledním socanským číslem je právě středeční dovolba Rady ČT. Novým tele-radním se stal Jan Brandejs. Mediální odborník? Nevím. Každopádně však poradce předsedy vlády a aby toho nebylo málo, také okresní funkcionář ČSSD.

Sociální demokraté se zřejmě obávají, že dny mocenských hodů se již pomalu krátí, a tak – poměrné zastoupení sem, poměrné zastoupení tam – postupují podle hesla: Urvi, co můžeš, dokud to jde! Možná že je to ale dobře. Třeba se nad jejich slovy a činy soudní občané zamyslí nad volebními urnami.

27. 10. 2005 

Ve Strakově akademie, sídle české vlády, pracují buď za a) komici nebo za b) hlupáci. Co jiného si myslet nad argumentací šéfa úřadu vlády Přikryla, který Paroubkovo lživé vyplnění dotazníku o střetu zájmů vykládá jako pouhé nedorozumění jak správně vyplnit formulář.

Napadá mě zajímavé srovnání. Coby navržený kandidát do Rady České televize jsem také musel vyplnit podobný dotazník. Funkce člena Rady České televize je přitom v porovnání s funkcí ministra co do významu nesouměřitelná. Potenciální radní přesto vyplňuje formulář, ve kterém podpisem stvrzuje, že není ve střetu zájmů. Ale je zde i věta, že pokud ano, obratem tento střet, stane-li se členem Rady ČT, odstraní. Pod takto formulovaný dotazník se s klidem může podepsat i ten, kdo ve střetu v daný okamžik je. Jestliže však ministerský formulář onu větu o budoucím odstranění střetu zájmů neobsahuje, jen těžko si to lze vykládat, že ji obsahuje, a s klidným srdcem (a střetem zájmů na hrbu) to podepsat. Vždy platilo a platí, co je psáno, to je dáno. Vyplývá z toho jediné: Paroubek svým podpisem stvrdil vlastní lež. A jeho pravá ruka Přikryl je tak hloupá, že se v tom smradlavém nadělení ještě rýpe.

Asi by to ale ani nebyla Paroubkova televize Prima, aby ve Zpravodajském deníku (25. 10. 2005) snaživě netvrdila, že premiér se loni coby nastupující ministr pro místní rozvoj žádného porušení zákona nedopustil. Jako kdyby právě o to snad šlo. Problém je přece v něčem jiném. Nejde o to, zda premiér porušil či neporušil zákon, nýbrž o to, že lhal. Vyplyne to, srovnáme-li si Paroubkův přístup s Rathovým.

Rath na stejném formuláři zcela korektně zaškrtl, že činnosti neslučitelné podle zákona (tj. podnikání) vykonává, a pod to připsal, že je po jmenování ministrem neprodleně ukončí. Takový postup je v souladu se zákonem a není ani překážkou ve jmenování. (Prosím ale neplést s Rathovou prezidenturou v České lékařské komoře, jež není překážkou podle zákona o střetu zájmů, nýbrž podle Ústavy.) Paroubek ovšem loni zaškrtl, že žádné nepovolené činnosti nevykonává. Dnes se ohání, že je vykonával a ukončil až po jmenování ministrem. Z toho vyplývá jediné: Paroubek loni lhal. A v tom je problém! Nikoli v tom, že ony činnosti ukončil až po jmenování. A televize Prima se dopouští zpravodajského zločinu, když legitimizuje Paroubkovu zastírací verzi.

Proč americká média blahé paměti šamponovala prezidenta Clintona? Za jeho doutníkové extempore s Monikou? Vůbec ne. Za to že lhal.

30. 10. 2005

Myslíte, že nějaká budova může jmenovat svého náměstka? Připadá vám to jako zjevný nesmysl? Pokud ano, pak se dost lišíte od našich novinářů včetně těch z veřejnoprávní České televize. U prvního náměstka ministra zdravotnictví Davida Ratha totiž z nějakého důvodu opakovaně uvádějí, že je prvním náměstkem ministerstva zdravotnictví. Jako by ten, koho ve skutečnosti jako náměstek, to jest zástupce, zastupuje, vůbec neexistoval. Přitom ministerstvo zdravotnictví svého ministra má – je jím toho času místopředseda vlády a rovněž ministr socialistické práce a asociálních věcí Zdeněk Škromach, kterého do této funkce na návrh předsedy vlády Jiřího Paroubka jmenoval prezident Václav Klaus –, takže žádný důvod, proč Rathovu funkci prvního náměstka ministra nazývat nějak jinak, než bývá obvykle nazývána, neexistuje.

Pokud ovšem tím důvodem není, že tito novináři – buď vědomě, nebo z hlouposti – hrají Paroubkovu hru, že Rath, ač ministrem není, ministrem vlastně je, pročež je existence skutečného ministra jaksi smlčována. Že takovou hru hrají Paroubek s Rathem, lze ještě chápat, proč ji ovšem podle jejich not hrají také zmiňovaní novináři už nikoli.

Okolo Rathova jmenování/nejmenování se vůbec dějí veselé věci, zvláště v posledních hodinách. Jen první náměstek „baráku zdravotnictví“ Rath oznámil, že je připraven rezignovat na funkci prezidenta České lékařské komory, kterážto mu brání ve jmenování ministrem, ozval se i povedený předseda vlády Paroubek. Nikolivěk však s prohlášením, že tento vstřícný krok, jenž umožní jmenovat jeho oblíbeného, leč drzého milce do vysněné funkce, vítá. Paroubek oznámil, že prezidenta požádá, aby ho (nikoli ovšem Ratha, nýbrž jeho samého, tedy Paroubka) jmenoval ministrem zdravotnictví. Prý aby prezidenta popohnal, aby jmenoval Ratha. Nedosti však na tom. Nesešel ještě den se dnem a Paroubek už si to zase rozmyslel, prý ať Klaus jmenuje Ratha. Pal – nepal, pal – nepal! Také vám to připadá dokonale postavené na hlavu? Našim novinářům zřejmě ne. Žádný adekvátní komentář, že předseda vlády České republiky se zřejmě už definitivně pomátl, jsem alespoň nikde nezaregistroval.

Co dodat? Snad si jenom spolu s Miroslavem Mackem povzdechnout: „A defenestrace stále v nedohlednu!“  Vítejte v Kocourkově, totiž – pardon – v Paroubkově!

1. 11. 2005

Publicistická hyperaktivita předsedy vlády České republiky Jiřího Paroubka pokračuje. Zatím posledním tvůrčím výronem premiéra je článek nazvaný Chci jen férovou hru (Mladá fronta Dnes 4. 11. 2005). Obsah je vcelku tradiční – novináři se spikli proti ČSSD i Paroubkovi, jsou nespravedliví, ačkoli k tomu není žádný důvod, nectí pravdu, přičemž pravda je to, co si myslí Paroubek.

Jiří Paroubek se zaklíná férovou hrou, ale stačí vidět jenom trošku pod povrch věcí a na hladinu vyplave zajímavé zjištění: Sám Paroubek v tomto konkrétním článku neříká pravdu. Řečeno méně eufemisticky: Předseda vlády lže, jako když Rudé právo tiskne. Podívejme se na jeden jediný odstavec jeho článku:

Ach ano, časy se mění. Neplazím se po břiše před ředitelem jisté soukromé televize, jako to dělali někteří mí předchůdci. Neplatím za tuto televizi otevřené účty. Nelobuji pro návrhy nadbíhající soukromým médiím. Neměním šéfy veřejné televize jako ponožky na základě mrzké dohody s politickou opozicí …

Paroubek se vskutku neplazí před řediteli televizí. Raději by, aby se ředitelé plazili před ním. Proto si je zve na kobereček, když se mu nelíbí výsledky telefonického hlasování v televizních anketách. Paroubek by ovšem neměl jen tak nezávazně anonymně plivat, měl by se pochlapit a být konkrétní. Kdo se podle něho plazil? Jeho nepřítel Klaus? Zapomenutý Tošovský? Jeho přítel Zeman? Euro-Špidla? Či snad jeho instalátor Gross? S řediteli televizí jednali všichni, občas i potají a diskrétně? Ale to přece Paroubek dělá také. Nebo se snad s nimi neschází, často i narychlo, třeba na letišti?

Co se týče „placení otevřených účtů“ za nějakou televizi, měl by se Jiří Paroubek předtím, než opět bude psát podobné nesmysly, poradit se svým stranickým kolegou poslancem Stanislavem Křečkem, který byl předsedou vyšetřovací komise k arbitráži se CME. Vím z osobního rozhovoru, že pan Křeček přesně ví, kam vedou stopy prohrané neprohratelné arbitráže. A není to ani Nova, ani Vladimír Železný, ani Rada pro rozhlasové a televizní vysílání. Stopy vedou na ministerstvo financí. Jsou také dobře známa jména, o která by se měly zajímat příslušné orgány: Mládek, Zelinka, Landová, Havlíková … Chce to jen trochu odvahy a politické vůle. Nebo si snad náš statečný premiér nadělal do kalhot, že na ČSSD praskne další lumpárna, takže raději hloupě plácá bludy, dávno vyvrácené parlamentní vyšetřovací komisí i policií?

Křišťálově čistá lež pak je Paroubkovo tvrzení, že „nelobbuje pro návrhy nadbíhající soukromým médiím“. A kdo se to se zástupci televize Prima domlouval na „očištění“ Primy od regionálních televizí,  to vše pod pláštíkem digitální novely zákona o vysílání? Že by snad Paroubkův duch? A že by za to ten duch na oplátku vůbec nic nechtěl?

Šéfy veřejné televize Paroubek jako ponožky skutečně nemění. Nemusí. Už to udělali jeho sociálně demokratičtí předchůdci v křesle. Paroubek si jenom nechává prohlasovat svého poradce Jana Brandejse do Rady České televize a stejně jako jeho předchůdci Špidla a Gross kašle na nepsané zásady poměrného zastoupení.

Ach ano, v jednom jediném má nepravdomluvný český předseda vlády pravdu. Časy se za jeho vlády opravdu mění. K horšímu.

6. 11. 2005

Paroubkův gang, známý též pod jménem vláda České republiky, bude mít nového člena. Petra Zgarbu na postu ministra zemědělství, alias vrchního pozemkového loupežníka, nahradí Jan Mládek.

Petru Zgarbovi bylo málo, že byl s kalhotami na půl žerdi načapán, jak si z peněz důvěřivých občanů – daňových poplatníků – přisypává do svých rodinných lázní, ještě se stihl omočit také v pozemkové zlodějně desetiletí. Aby miliardy mohly létat do kapes spřátelených spekulantů, nechal šikovný ministr na Pozemkovém fondu na měsíc zhasnout. Alibi, že prý pro to sám nehlasoval, však nikoho nedojalo a chasník z Vysočiny se musel poroučet.

Na jeho místo nyní přichází Jan Mládek, mezi politickou galérkou známý také pod přezdívkou Pan Medvěd. Ani on není žádnou novou tváří. Dělal ekonomického pobočníka již Stanislavu Grossovi, posléze ho zdědil i nový capo di tutti capi Klement Paroubek.

Za připomenutí stojí rovněž Mládkovo starší angažmá, kdy byl náměstkem ministra financí. I to byl pěkný fičák a miliardy létaly jak divé. V arbitráží se společností CME komínem vyletělo více než 10 miliard a Jan Mládek byl v této souvislosti vyslýchán parlamentní vyšetřovací komisí (Stát chtěl vyměnit arbitráž za Primu a dolplatit, Stát možná v arbitráži neudělal vše, co mohl, naznačují výpovědi). A jak to tak vypadá, právě on je tou osobou, která nese odpovědnost za katastrofální výběr advokátní kanceláře, jež Českou republiku zastupovala. Vladimír Železný šel ještě dál a označuje ho přímo za Lauderova poslíčka.

V kauze IPB, kterou prezident Václav Klaus nazývá loupeží století, nebyl konečný účet dosud vystaven, ale již dnes lze odhadovat, že tohle dobrodružství, připravené na tajné schůzce v Paříži, bude daňové poplatníky stát neuvěřitelných 200 miliard korun. I v tomto případě nebyl v inkriminovanou dobu, kdy byla operace spuštěna, ministerským náměstkem nikdo jiný než Jan Mládek, alias Pan Medvěd. Leč jistota je jistota, a tak se dotyčný v roce 2002 v dresu ČSSD raději uchýlil pod ochranu poslanecké imunity.

Žijeme vskutku ve veselé době. Komentář Hospodářských novin (Jan Macháček a Tomáš Němeček: Ekonom místo sedláka, 11. 11. 2005) instalaci Pana Medvěda, v letech 1987 až 1989 člena KSČ, na ministerstvo zemědělství vítá, neboť prý přichází skutečný ekonomický odborník. Tak tak. Kupředu, levá!

14. 11. 2005