Plnou ParouBack

Stalo se tak s pětiletým zpožděním, ale přece. Jan Mládek, bývalý náměstek ministra financí Mertlíka a nyní poslanec ČSSD, pronikl na titulní stránku novin, dokonce přímo do hlavního článku. Středeční Lidové noviny (Policie šetří pokus o smír s Lauderem, 28. 4. 2004) informují o Mládkově poněkud nestandardní schůzce s prezidentem CME Fredem Klinkhammerem a šéfy IPB, která v té době byla majitelem TV Prima. Lidové noviny píší:

„Policie nyní případ znovu otevřela na základě materiálu, který je údajně zápisem z jednání o prodeji FTV Premiéra mezi zástupci vlastníka, tedy IPB, a prezidentem CME Frederikem Klinkhammerem. Tehdejší ministerský náměstek Mládek, který měl být na jednání pouze jako pozorovatel, se podle materiálu pokusil za stát domluvit velmi nezvyklý obchod. Navrhl údajně IPB, aby prodala televizi firmě CME, kterou vlastní Američan Ronald Lauder. Rozdíl mezi cenou, kterou nabízela CME, a tou, za kterou chtěla televizi prodat IPB, by uhradil stát.“

LN přinesly k tomuto tématu také krátký rozhovor. Jan Mládek v něm říká: „Ano. Vzpomínám si na toto jednání. Byla to velmi veselá historka, kterou jsem zažil. Pánové Klacek a Procházka (tehdejší generální ředitel a první náměstek IPB – pozn. red.) předstírali, že prodávají televizi, a pánové Klinkhammer a Vávra (prezident CME a ředitel někdejší servisní organizace TV Nova ČNTS – pozn. red.) předstírali, že ji kupují. Společně chtěli oblafnout stát a kasírovat. Nic z toho nebylo.“

Nevím, nevím, jestli je to tak zábavné. Pan Mládek nyní samozřejmě všechno bagatelizuje, nicméně jeho postup cosi naznačuje o způsobu uvažování zástupců státu. Otázka je, kdo, koho a ve spolupráci s kým chtěl vlastně oblafnout. A neoblafnul? Astronomických a absurdních 10 miliard přece nakonec někdo zkasíroval. Další otázka proto zní: Stalo se tak podle práva, nebo tomu někdo napomohl? Mládkovo jméno zaznívá v souvislosti s prohranou arbitráží i v jiných souvislostech. Hovoří se o jeho schůzkách s Ronaldem Lauderem i o jeho úloze při výběru právní kanceláře, která zastupovala Českou republiku. Výběr se skutečně „povedl“. V historii právních sporů je vskutku unikátní, aby klíčový důkaz proti svému klientovi předložil jeho vlastní právní zástupce. Zvláště když je to podvržený a zfalšovaný dokument.

Každopádně je velmi zajímavé, že s pětiletým zpožděním se najednou vynořují stejná jména jako v kauze IPB – Mertlík a Mládek. Skoro to vypadá, že kam tahle dvojice šlápla, lítaly ve vzduchu miliardy.

Perlička nakonec. Poslanec Jan Mládek byl jedním z poslanců, kteří hlasovali pro odvolání Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Té rady, která byla odvolána v souvislosti s prohranou arbitráží, ačkoli do sporu o Novu vůbec nemohla vstoupit, protože k tomu neměla kompetence. O tyto kompetence ji připravila novela zákona o vysílání, jejíž spoluautorkou byla poslankyně Hana Marvanová. Rovněž Marvanová hlasovala pro odvolání. Není nad to, když v parlamentu zasedají charakterní lidé.

Povzbudivé je rovněž zjištění, že čeští hlídací psi demokracie zavětřili stopu. Už po pěti letech!

29. 4. 2004

Ta otázka se doslova nabízí. Opravdu Jiří Krampol hlupákem je, nebo se jím jen dělá? Či si snad myslí, že hlupáci jsou občané? Prosím o prominutí za přímočarý výraz, ale jen věci nazývám pravým jménem. Tvrdit, že estrádní pořad, který popularizuje předsedu vlády a volebního lídra ČSSD Jiřího Paroubka, nemá s politikou vůbec nic společného, to vše půl roku před volbami, může z úst vypustit opravdu snad jen osoba s inteligenčním deficitem.

Kdyby Krampol popularizoval Paroubka z přesvědčení, mohli bychom si o něm myslet své – proti gustu žádný dišputát –, ale bylo by to alespoň poctivé. Krampol však Paroubka adoruje za peníze a pro peníze. Kdyby však jen to. Vedlejším produktem Krampolovy prostituce – a Krampol to samozřejmě nemůže nevědět –, je nahánění té prostodušší části veřejnosti do volebního lůna nejstrašnější ze všech socanských garnitur, co tu kdy – bohužel – vládly. Té garnitury, která v duchu hesla Plnou ParouBack! kormidluje naši zemi ruku v ruce s komunisty a Marťany zpátky do bolševicko-estébáckého RaJe. 

Mnozí si jistě vzpomenou, že podobným způsobem, jako teď činí v případě Paroubka, vystavoval Jiří Krampol svoji tvář při podpoře jedné ze zkrachovalých kampeliček. Pochopitelně také pro peníze a za peníze. Asi mu to neštěstí, do kterého pomáhal nahánět obyčejné lidi, kteří posléze přišli o své úspory, často celoživotní, nestačilo. Slušnému člověku by podobná zkušenost projednou stačila. 
 
Je to vůbec povedený spolek, co se na tomhle krampolovsko-paroubkovském pivním turné čtvrté cenové skupiny sešel. Spoluorganizuje ho estébácký práskač (krycí jméno Fotograf) z předlistopadových časů Miloš Schmiedberger, toho času oficiální fotograf a spolupracovník předsedy vlády. Košilaté vtipy vypráví estrádní sexuolog a věčný kandidát do Senátu Radim Uzel. Asi věří, že s Paroubkem v zádech by mu to příště mohlo vyjít. Lepá diva Světlana Nálepková je spíše do počtu. Nejspíš potřebuje přilepšit prasátku odtučnělému zpěvaččinými pohnutými rozvodovými osudy. 

Krampolova nestoudnost jde však ještě dál. Bere si do úst svého někdejšího kolegu Slávka Šimka. Prý se spolu rozešli také proto, že Šimek směřoval k politické satiře, zatímco o sobě Krampol tvrdí, že politice vůbec nerozumí. Tomu však může věřit opravdu jen hlupák. Jiří Krampol se naopak orientuje velmi dobře. Až tak dobře, že si se svými povedenými kumpány rychle spočítal, že na politice – protože o co jiného než předvolební kampaň, tedy politiku, jde – může něco trhnout. Slávek Šimek se musí obracet v hrobě.

Snad jenom pro úplnost ještě připomeňme, že chození za prachy se nazývá prostituce, v tomto případě politická prostituce. Jak prostitutkám v hovorové řeči říkají obyčejní lidé, netřeba vykřikovat nahlas. Každý to ví.

30. 11. 2005

Pražská krajská konference ČSSD potvrdila ministra zdravotnictví Davida Ratha jako lídra pražské kandidátky do nadcházejících sněmovních voleb. 169 delegátů hlasovalo pro, 49 bylo proti a 7 se zdrželo. Zapamatujeme si ten poměr. Nejdůležitější zprávu tím sociální demokraté vyslali sami o sobě.

Tři čtvrtiny sociálních demokratů voličům vzkazují: Jsme pro demagogii, jsme pro sprostotu, jsme pro korupci. Tři čtvrtiny z nás nemají vlastní hlavu, jako ovce posloucháme diktátorského principála. Ve svém středu nemáme autentického reprezentanta sociáldemokratismu, proto hlasujeme pro pistolníka, o kterém ani netušíme, jaké vlastně jsou jeho politické názory. Proto hlasujeme pro nestoudného kariéristu,  pro kterého je ČSSD již třetí zastávkou na jeho polistopadovém putování českými politickými stranami. Proto volíme dobrodruha, který ve jménu vlastní peněženky devastuje české zdravotnictví. Hlavně že protivníkům lije na hlavy pomyje. 

Není třeba věřit zrovna politickým receptům z dílny ODS, od jejích názorových oponentů se to ani neočekává. Rath ovšem nějaký jiný program nenabízí. Namísto toho vykřikuje: „Program ODS je mimo kontext evropsko americké civilizace.“ Na české politické scéně lze slyšet řadu nesmyslů, ale takováhle – s prominutím – krávovina, to se opravdu hned tak neslyší. Rath ovšem pokračuje. Sám podezřelý z korupce, kterou se svými spolupracovníky praktikoval v Lékařské komoře, vypouští vůči protivníkům korupční obvinění tak zhovadilých konstrukcí (Topolánek – nadace – Třinecké železárny – nemocnice – VZP – Topolánek), že se nad nimi musí usmívat i desetileté dítě. Tři čtvrtiny sociální demokratů tomu všemu nadšeně tleská. Asi žijí v přesvědčení, že politický boj nemá své hranice, že není limitován pravidly lidskými.

Přejme sociálním demokratům jejich povedeného géblsíka Ratha. Politický soupeř si vlastně ani nemůže přát nic lepšího, než když v řadách protivníka tiká taková bomba. Bomba netušených rozměrů, napěchovaná až k prasknutí ješitností, narcismem, mocichtivostí a hulvátstvím. Dříve či později exploduje.

Co říci závěrem? Vypomozme si parafrází jednoho z památných projevů někdejšího premiéra a předsedy ČSSD Miloše Zemana. Kdo podporuje demagogy, sám je objektivně demagog! Kdo podporuje hulváty, sám je objektivně hulvát. Kdo podporuje korupčníky, sám je objektivně korupčník. V jakém poměru to platí na sociální demokraty, stanovila jejich pražská konference.

6. 12. 2005

Paroubek má nejvíce schopností vést vládu, křičí palcový titulek na první straně sobotního vydání deníku Právo (10. 12. 2005). Opravdu? Jak k tomu soudruzi redaktoři došli? Zjistila to prý agentura STEM. A jak k tomu došla agentura STEM? Podrobila snad adepty premiérského křesla nějakým inteligenčním, výkonnostním, dovednostním a zátěžovým testům?

Ale vůbec ne. Agentura STEM se odvolává pouze na svůj vlastní výzkum veřejného mínění. Takže ve skutečnosti to není tak, že Paroubek má největší předpoklady vést vládu, nýbrž že jakýsi vzorek obyvatelstva si to možná myslí. Je to asi, jako kdyby se výsledky sportovních utkání nezjišťovaly na hřišti, nýbrž hlasováním diváků, přesněji části diváků.

Zobecníme-li to, svět podle STEMu a Práva vypadá takto: Věci nejsou takové, jaké jsou, ale takové, jaké si lidé myslí, že jsou. A lidé si myslí, že jsou takové, jaké jim řekneme, že jsou. A na důkaz, že jsou takové, jaké chceme, aby byly, přineseme průzkum, že si lidé myslí to, co chceme, aby si mysleli. Je to takový bludný mediální kruh. Jeho produktem ovšem je, že zdání je podsouváno jako skutečnost.

Ale nešť. Berme jako fakt, že STEM zveřejnil výsledky jakéhosi průzkumu. Teď v zásadě existují tři možnosti. Za prvé: průzkum je naprosto seriozní. Za druhé: průzkum je sice seriozní, ale může být zatížen velkou chybou. A konečně za třetí: průzkum je zmanipulovaný.

Odpověď nechť si po zkušenostech s agenturou STEM každý vybere sám. Je to ta agentura, která nově vzniklé Unii svobody druhdy přisoudila 17 procent podpory krátce poté, co její ředitel Jan Hartl povečeřel s Janem Rumlem. Je to ta agentura, která se při předvolebních průzkumech nejednou opravdu hodně sekla. V případě voleb do Evropského parlamentu dokonce kardinálně. A konečně je to ta agentura, u které si právě Paroubek v poslední době již tradičně objednává průzkumy, když potřebuje „dokázat“, že něco je jinak, než to je. Třeba když s Topolánkem prohraje v telefonické anketě během Sedmičky.

Také bychom neměli přehlédnout, že kanálem, kterým se inkriminovaná informace dostává na svět je právě deník Právo. Noviny, které v posledních měsících a letech poztrácely hodně ze své někdejší – sice levicové –, ale přesto nezávislosti, takže je dnes právem můžeme považovat spíše za tiskový orgán ČSSD. Rovněž starý okřídlený bonmot Winstona Churchila: „Jediné průzkumy veřejného mínění, kterým důvěřuji, jsou ty, které jsem sám falšoval,“ stále platí. Jak je vidět i v Lidovém domě to dobře vědí a Paroubek je učenlivý žák.

Proto pozor: Kdykoli se objeví řetězec Paroubek – STEM – Právo – Paroubek, je záhodno brát zveřejněné informace se značnou rezervou.

12. 12. 2005

Blíží se konec roku, čas nejrůznějších anket a bilancí. Připomeňme si proto – bez nároku na úplnost – výčet mediálních aktivit předsedy vlády Jiřího Paroubka. Zajímavou vypovídací hodnotu má sám o sobě.

1) Grafomanství jako náplň práce. Je až k nevíře, ke kolika věcem cítí předseda vlády potřebu se vyjadřovat. Svými články, polemikami a reakcemi, jejichž zveřejnění si často doslova vynucuje, zaplňuje tiskoviny všeho druhu. Člověka maně napadá otázka, zda právě tohle má být náplň práce prvního úředníka v zemi.

2) Spory s médii. Paroubek přesně ví, co a jak by média měla publikovat, hlavně o něm a ČSSD. Paroubek ovšem média nejen kritizuje, ale vede s nimi i spory. Naposledy se soudil s nástupcem Večerníku Praha, bulvárními novinami Šíp. V první instanci uspěl. Noviny se mají manželům Paroubkovým omluvit. Soudce bude asi podobný výlupek jako premiér. Že by k celé kauze vůbec nedošlo, kdyby dotyčná nevypadala jako hastroš, ho zřejmě nenapadá. A propos – a z koho jiného než z politiků si mají média ve svobodné zemi dělat legraci? Nebo už nejsme svobodná země?

3) Zákaz použití skryté kamery. Za Paroubka došlo ke změně trestního zákona, použití skryté kamery je nyní  trestné. Můžeme to brát jako Paroubkův svérázný příspěvek do boje s korupcí. Zvláště když právě sociálně demokratická vláda je jejím nepřekonatelným semeništěm. 

4) Chystaná změna tiskového zákona. 80 procent medií je prý proti ČSSD, tvrdí Paroubek. A jedním dechem dodává, že hodlá změnit tiskový zákon. Asi aby média „kultivoval“ k přátelštějšímu postoji vůči sobě samému.

5) Brandejs do Rady ČT. Byla to právě ČSSD, kdo se v minulosti zaklínal odpolitizováním mediálních rad. Jak takové odpolitizování – a la ČSSD – vypadá v praxi předvedl i Paroubek. Do Rady České televize si prosadil svého poradce a zároveň funkcionáře ČSSD na Praze 3 Jana Brandejse.

6) Poradenský mediální tým. Na svoji mediální hyperaktivitu Paroubek potřebuje poradce a podržtašky. Nic proti tomu. Za zaznamenání ovšem stojí, že mezi nimi je i pražský zastupitel Michal Hvížďala, zvolený za US-DEU. Zkrátka – hoši z magistrátu, co spolu mluví.

7) Paroubkova Prima. Televize Prima udělala s Paroubekm pragmatický obchod. Za své „očištění“ od regionálních televizí, nabídla Paroubkovi podporu. Má to ovšem jeden háček. Legislativní zvýhodnění jedné velké televize prostřednictvím digitální novely zákona o vysílání, tak jak je s Paroubkovým vědomím připravil poslanec ČSSD Ladislav Skopal, těžce poškozuje televize malé.

8) Instalace Jandáka. Existuje jeden jediný důvod, proč by právě herec Vítězslav Jandák měl být ministrem kultury? Kvalifikuje ho k tomu snad nějaká předchozí závratná politická kariéra? Či snad je to zcela výjimečná postava naší kulturní scény? Nikoli. Paroubek do Nostického paláce instaloval lidového herce, aby pro prostý lid sehrál roli starostlivého, dobrotivého ministra. Nebo snad kandidáta ČSSD v jižních Čechách? Součástí spektáklu byla rovněž reality show s názvem samozvaní zástupci kulturní obce se klanějí monarchovi. Blahosklonný monarcha návrhy několika partiček kejklířů vyslechl, slíbil, že o nich bude přemýšlet, a pak si to stejně udělal po svém.

9) Instalace Ratha. Rovněž vyzdvižení Davida Ratha do křesla ministra zdravotnictví je především mediální počin. Zatímco Jandák byl obsazen do role klaďase, Rathovi je určena role zlého muže. Vždyť to také vyžaduje nezměrnou dávku mediální demagogie vytvořit zdání, že za čtrnáctimiliardovou díru ve zdravotnictví může po osmi letech sociálně demokratické vlády ODS. To vyžaduje podvodníka vskutku mezinárodního formátu. A Rath se snaží, seč mu síly stačí. Žumpa, do které tento Paroubkův poskok pro špinavou práci politickou scénu strhává, je ovšem trochu moc i na české poměry, kde jsme zvyklí na ledacos.

10) Zbití technařů. Jakým způsobem se vytváří mediální obraz rozhodného vůdce, pocítili na svých zádech, nikoli však obrazně, nýbrž doslova, účastníci technopárty CzechTech. Paroubek policii předem vyzval k razantnímu zásahu. Bylo mu vyhověno.

11) Estráda s Krampolem. Paroubkův úspěch stojí a padá s tím, kolik se mu podaří oslovit prostoduchých voličů. Právě jim je určena pivní lechtivá estráda čtvrté cenové skupiny, se kterou se v předvolebním období chystá objet český venkov. Mámo, podívej, vždyť ten Paroubek má i usměvavou a laskavou tvář!

12) Žonglování s výzkumy veřejného mínění. Známý bonmot Winstona Churchila říká: Jediné průzkumy veřejného mínění, kterým důvěřuji, jsou ty, které jsem sám falšoval. A Paroubek je učenlivým žákem. Když náhodou v nějaké anketě neboduje, okamžitě přispěchá s vlastním průzkumem. Třeba když s Topolánkem prohrál v telefonické anketě během Sedmičky.

Co říci závěrem? Jiří Paroubek zcela správně pochopil, že žijeme v mediálním věku, kdy o politickém úspěchu nerozhodují samotné činy, nýbrž jejich mediální obraz. A jelikož obsahem Parobkovy politiky je sám Paroubek, prakticky veškerá činnost předsedy vlády a jeho úřadu slouží vytváření Paroubkova obrazu coby rozhodného vůdce. Co naplat – prostoduché voliče to oslovuje. Pro ČSSD, komunisty a Marťany je to požehnání, pro Českou republiku katastrofa.

13. 12. 2005

Pro každou zemi je to terno, rozhodne-li se věhlasná firma, že v ní postaví novou velkou továrnu. Zvláště pro zemi ze střední či východní Evropy. Pro region s vysokou nezaměstnaností je pak investice v řádu miliard doslova požehnáním. To už stojí za to něco pro to udělat, aby se celá akce vydařila.

Hejtman Moravskoslezského kraje Evžen Tošenovský se kvůli takové investici vypravil do Korejské republiky. Předseda vlády Paroubek v ten samý čas Tošenovského z televizní obrazovky špinil, že se nechává korumpovat zahraniční cestou. Stejně neomaleným způsobem Paroubek vymáchal i svého stranického kolegu, primátora Ostravy Aleše Zedníka, který cestu podnikl s Tošenovským. Jako kdyby snad Hyundai o něco uháněl nás a ne my jeho. Když se pak vše vysvětlilo, Paroubka samozřejmě ani nenapadlo, že by se slušelo říct alespoň: Sorry, pánové!

K investici podobné velikosti jsou potřeba rozsáhlé pozemky. Ne vždy jimi stát, kraj  či obec disponují. Často mají soukromého vlastníka. Bylo tomu tak i v Nošovicích. Je to vždycky nesnadné sladit celospolečenský zájem se zájmem osobním. Zvláště když onen osobní zájem má podobu v demokratické zemi nezadatelného vlastnického práva. Složité morální dilema potřebuje citlivý přístup.

Opět se přímo nabízí srovnání Paroubka s Tošenovským. Paroubek při prvních potížích nabil tříštivý a s hlasitým pokřikem o vyvlastnění v obecném zájmu šturmoval na parlament. Na politické scéně z toho byl pochopitelně další svár.
 
Tošenovskému na korejské investici také velmi záleží a také je to tvrdý chlapík. Má v sobě ale navíc cit pro formu a trochu pokory. Tvrdost projevil tím, že ve slepé uličce bezvýsledné jednání s nošovickými odpískal. A oznámil, že jde jinam. Pokoru, když se za lidmi, jejichž jediným „hříchem“ je, že mají vztah k rodové půdě, bez které se ovšem nová továrna neobejde, vrátil a kompromisní dohodu s nimi na poslední chvíli vyjednal osobně.

Slovem: hejtman udělil předsedovi vlády lekci v úměrnosti zvolených prostředků i jejich efektivitě. Odvážím se tvrdit, že podobná lekce praktické politiky by si zasloužila trochu větší mediální ohlas.

Až se tahle generace komunálních a regionálních politiků, jichž je Evžen Tošenovský čelným reprezentantem, rozhodne naplno vstoupit do nejvyšší politiky, mají se Paroubek a spol. opravdu čeho bát. Nikoli sliby a výhružky, činy a výsledky hovoří.

22. 12. 2005

Od televizní krize uplynulo už pět let, chcete-li teprve pět let. Na to, že šlo o největší otřes demokracie v novodobé historii České republiky, je takřka všude kolem podezřelé mediální ticho. Zvláště pro Českou televizi, jako by tenhle neuralgický bod vůbec neexistoval. Žádné ohlednutí ve zprávách ani v publicistice, žádné debaty, natož pak Čálkův a Špačkův dokument Bezesné noci. Přitom právě tahle kauza takřka fatálně rozdělila českou společnost, a přestože leccos přikryl čas, hranice, které vytvořila, v jistém smyslu existují dál, stejně jako jizvy. Jenže problém, který se zametá pod koberec a o němž se nemluví, tím nezmizí.

Zřejmě nejpřesnější označení pro to, co se tehdy dělo, je soft-státní-převrat. Zatímco naivní mladí redaktoři nastavovali svoje tváře ve jménu „svobody slova“, staří političtí matadoři v zákulisí spřádali politické plány. Koneckonců právě na barikádách televizní krize se zrodila pozdější Špidlova vládní koalice, jejímž jádrem byla antizemanovská část ČSSD, svobodovská KDU-ČSL a havlovská Unie svobody. Byla to ovšem vítězná prohra, neboť chatrná stojedničková koalice přinesla České republice permanentní politickou krizi a nekonečnou sérii skandálů. Vedlejším produktem je nárůst vlivu komunistů. Období tolik kritizované opoziční smlouvy proti tomu bylo oázou klidu a stability. 

Stará známá poučka říká, že právě v době otřesů a krizí, je důsledné lpění na demokratických mechanismech a procedurách ještě důležitější než za normálních okolností. Vůdcové televizní vzpoury a především jejich ideoví protektoři – včetně tehdejšího prezidenta – to ovšem viděli přesně naopak. Vše bylo dovoleno. Problém je, že revoluční „právo“ nepoužívali vůči nějakým totalitním usurpátorům moci, nýbrž proti řádně a demokraticky zvoleným lidem, jejichž jedinou „vinou“ bylo, že normálně vykonávali svoji práci a uplatňovali svoje názory. Dotyční na sebe mimoděk prozradili, že nejsou demokrati, neboť demokratem nelze být, jenom když se to hodí.

Faktografie událostí, které krizi odstartovaly, je překvapivě jednoduchá. Rada ČT odvolala jednoho ředitele a zvolila jiného. Vzbouřenci to nazvali vánočním mediálním pučem ODS. Odvolaný ředitel byl objektivně špatný a lze to doložit i s odstupem času. Jaký by byl ten nový, nevíme. Víme pouze, že předtím 11 let pracoval v BBC a že vzbouřenci mu nedali ani den. Namísto toho si veřejnou televizi ukradli sami pro sebe. Následně selhal stát. Odpovědným orgánům spadlo srdce do kalhot. Esenci pragmatického přístupu vyjádřil 5. ledna 2001 na interní schůzi ČSSD tehdejší ministr vnitra Stanislav Gross: „V politice není důležité, jaké jsou věci ve své podstatě, ale jak se veřejnosti jeví – a to ovládají média.“

Pohádka o boji za svobodu slova, byla šidítkem pro veřejnost, šlo o politickou moc a peníze. Morální vina známých osobností, které svoje populární tváře propůjčily k novodobé hilsneriádě, která Jiřího Hodače málem stála život, je bezmezná. Právě tehdy poztrácely u podstatné části veřejnosti svůj kredit. Nikoli pro své názory, ale pro metody, které neváhaly použít. Moc pěkně to vyjádřil Jefim Fištejn, když řekl, že na Václavském náměstí tehdy zemřel Jára Cimrman.

Někteří už své postoje přehodnotili (kupříkladu Marek Eben či Jiří Krejčík), málokdo ovšem veřejně. Občas to má přídech trapnosti. Jako když se Ludvík Vaculík po premiéře Bezesných nocí připojil ke skupince někdejších „hodačovců“, odebral se s nimi na večírek a skládal tu komplimenty Janě Bobošíkové. Že by své tehdejší názory změnil kdokoli z druhé strany, není známo. Ostatně není proč.

Jiří Hodač se vrátil do Velké Británie. Po čase se dopisem obrátil na generálního ředitele Grega Dykea se stížností, že také BBC, pro kterou předtím sám pracoval, jej poškodila, neboť  i ona o pražských událostech informovala nepravdivým způsobem. Vedení BBC nechalo celou záležitost důkladně prověřit. A pak se stala – z našeho pohledu – neuvěřitelná věc. Slavná a ctihodná veřejná instituce jménem BBC se Jiřímu Hodačovi omluvila a na věky věků ve jménu historické pravdy opravila svůj archiv. Kdy to udělá Česká televize?

9. 1. 2006

V jednom starším komentáři jsem poslance Michala Krause (ČSSD) přirovnal k zaříkávači mrtvých koz. Jeho rétorické schopnosti umluvit i mrtvou kozu jsou totiž pověstné. Rovněž jeho schopnost hledat a umět nalézt kompromisní řešení je známé. Rozhodně na obém není nic špatného, naopak ve světě profesionální politiky jsou i takovíhle lidé potřeba.

Krausův problém je někde jinde. I parlamentní zaříkávač mrtvých koz musí disponovat jistou osobní a morální integritou. Michal Kraus navíc není pouze tuctovým poslancem, nýbrž předsedou poslaneckého klubu největší vládní strany a ještě k tomu předsedou jednoho z nejdůležitějších výborů Sněmovny, totiž výboru rozpočtového. Právě on tedy spolurozhoduje o zásadních politických a finančních otázkách naší současnosti.

Jak je na tom tedy Mgr. Ing. Michal Kraus, Ph.D., MBA se svou osobní a morální integritou? Jakéhože to ČSSD vyslala reprezentanta do vysokých funkcí? Počet titulů před i za jménem naznačuje, že je to člověk vzdělaný, zřejmě i inteligentní. Netřeba ani pochybovat, že je to člověk schopný. Není však spíše všehoschopný?

Michal Kraus je typický politický turista. Když je třeba, vymění politickou stranu jako ponožky. Stejně bezskrupulózně mění adresy svého trvalého bydliště. Trochu potměšile mne napadá přirovnání k padouchovi matoucímu stopy. Posuďte sami. Kraus je služebně nejstarším poslancem českého parlamentu. Svoji politickou kariéru odstartoval již za minulého režimu, konkrétně už v roce 1986, tehdy v barvách KSČ. Posléze postupně navlékal dresy Demokratické strany práce, Hnutí za samosprávnou demokracii a Liberálně sociální unie. Nyní zakotvil pro změnu v České straně sociálně demokratické.

Začínal jako východočeský – pardubický – poslanec, nicméně záhy přesídlil do Prahy, kde stihl absolvovat svoji bytovou aféru (jak typické!). V roce 2000 už ovšem pro změnu formálně zase bydlí v Litomyšli a neúspěšně kandiduje do Senátu ve volebním obvodu Svitavy. Pak se zničehonic vynořuje v Libereckém kraji a vykazuje se trvalým bydlištěm u své sestry v Semilech. Takovýhle týpci jsou ale zřejmě v sociální demokracii nepostradatelní, takže právě tohoto cestovatele si severočeští růžoví soudruzi nyní znovu vybrali do čela své liberecké krajské kandidátky.

Stejně bezskrupulózně si Kraus počíná při rozdělování veřejných peněz. A když píšu veřejných, znamená to našich peněz, peněz nás daňových poplatníků. Bezostyšně je přihrává na své soukromé potřeby. Případ 15 milionů putujících ze státního rozpočtu přímo do pokladny fotbalového klubu v Kladně, kde je předsedou a kde jeho syn čutá do meruny, je sice nejznámějším, ale zdaleka ne jediným případem.

Vrah o morálce káže, zpívá Karel Kryl. Michal Kraus je pro změnu reprezentantem politické strany, která káže o boji proti korupci a jež proslula zpackanou propagandistickou akcí „čisté ruce“. Jak si to čelný funkcionář strany růže a lídr její kandidátky v Libereckém kraji představuje v praxi, se můžeme nyní přesvědčit, když vychází na povrch neuvěřitelná story Michala Krause coby afrického cestovatele, kakaového investora a ředitele z euforie v Ghaně. To nejlepší nakonec: Krausovy „ghanské“ peníze měly připutovat z úplatků, alespoň to tvrdí Krausův obchodní parťák, toho času trvalým pobytem ve vězení.

Podle Paroubka a politického grémia ČSSD je ovšem všechno v pořádku, rovněž Bublanův vrtulník v klidu parkuje na heliportu. Michal Kraus nám to všechno ve stylu zaříkávače mrtvých koz vysvětlí. Pod mediálním tlakem se dokonce vzdal některých funkcí, poslanecký mandát si ovšem ponechal. Jinými slovy: šlehačku ten šlechetný muž nechce, ale dort si nechá. Všichni to myslí upřímně! Jsou to sociální demokraté!

12. 1. 2006

Když prezident Václav Klaus na konci vleklé vládní krize, způsobené skandály Stanislava Grosse, jmenoval novou vládu Jiřího Paroubka, ocenil nový premiér nadstranický a nestranný způsob, jakým prezident po celou dobu krize vystupoval. Pal! Od té doby už o prezidentovi nemluví jinak než jako o čestném předsedovi ODS. Neopomene to připomenout při každé příležitosti. Nepal!

Ještě krátce před poslední výměnou na postu ministra zdravotnictví vyjadřoval Jiří Paroubek plnou podporu Miladě Emmerové. Pal! Pak ji ze dne na den, možná doslova z hodiny na hodinu, odvolal. Paradoxní je, že její největší vinou bylo, že do důsledku realizovala program ČSSD. Nepal!

Vláda ČSSD – přes odpor opozice – zavedla povinné vydávání účtenek při nákupech nad 50 korun. Pal! Hned jak se proti tomu zvedl odpor široké veřejnosti, označil to Paroubek za omyl, otočil o 180 stupňů a přivlastnil si následnou nápravu. Nepal!

V předvečer technopárty CzechTek vyzval Jiří Paroubek policii, aby proti tanečníkům zasáhla co nejrázněji. Pal! Když se následně vzedmula vlna kritiky proti nepřiměřenému zásahu policie, začal Paroubek couvat. Nyní už dokonce policisty kárá za přílišnou brutalitu a podivuje se, že nebyli potrestáni. Nepal!

Když v jižních Čechách nastala sněhová kalamita, provázená výpadkem elektrického proudu, Jiří Paroubek v roli ředitele světa vydal příkaz, aby dodávky elektřiny byly obnoveny do několika hodin. Pal! O „nepal“ se tentokrát postarala sama příroda. Ani Paroubek neumí poručit větru a dešti, i když by po vzoru někdejších soudruhů určitě rád. Elektrický proud nešel několik dní.

Krátce po vypuknutí kakaové aféry předsedy poslaneckého klubu ČSSD Michala Krause se Jiří Paroubek plnou vahou své osobnosti za afrického cestovatele postavil. Kraus se prý ničeho špatného nedopustil, všechno je to jenom likvidační hra médií a opozice. Pal! Již o pár dnů později si ten samý Paroubek nenechal ujít příležitost oznámit, že Kraus z politiky odchází. Asi je proč. Nepal!

To je jenom několik namátkou vybraných ukázek názorové pevnosti současného předsedy vlády a způsobu, jakým vykonává svou funkci. Zač nás to pánbůh trestá, že po „autistickém“ popletovi Špidlovi a holobradém korupčníku Grossovi máme pro změnu samolibého „pal-nepal“ premiéra?

18. 1. 2006

Vlastně by nám to mohlo být jedno, jaké poměry panují uvnitř České strany sociálně demokratické. Co je nám také do toho, když soudruzi z Růže chtějí být za hlupáky nikoli nepodobné těm z pohádky o císařových nových šatech. Odkaz na pohádku není náhodný, neboť právě proto, že nevěřil pohádkám afrického cestovatele, kakaového investora a ředitele z euforie, jinak též předsedy poslaneckého klubu ČSSD a předsedy rozpočtového výboru Poslanecké sněmovny Michala Krause a že si to dovolil říct nahlas, byl liberecký poslanec Oldřich Němec za trest vyškrtnut z kandidátky ČSSD pro nacházející sněmovní volby.

Také by nám mohlo být jedno, že uvnitř ČSSD a zvláště v jejím poslaneckém klubu panuje strach, strach říkat nahlas vlastní názor. MF Dnes (17. 1. 2006) o tom píše takto:

Kdo kritizuje, jde pryč. Získat v těchto dnech od poslanců ČSSD jasný a kritický názor na cokoli, co se děje uvnitř strany, je problém. Premiér Jiří Paroubek vládne v ČSSD tvrdou rukou … „Zakázali nám mluvit, tak mluvit nebudu,“ říká poslanec Robert Kopecký, dříve známý tím, že byl vždy ochoten říct kritický názor na dění ve straně. Poslanci také dostávají od vedení strany SMS s „doporučením“, k čemu smějí mluvit, ale k čemu už nikoliv.

Tohle všechno by nám opravdu mohlo být jedno. Kdyby ovšem ČSSD nebyla největší vládní stranou, kdyby muž s diktátorskými sklony, Jiří Paroubek, nebyl předsedou vlády a kdyby právě tahle mocenská garnitura nesnila o tom, že s tichou podporou komunistů si po volbách vládní koryta udrží. A hlavně kdyby už teď Jiří Paroubek nevyhrožoval, že neposlušným médiím nasadí náhubek v podobě nového tiskového zákona, a kdyby sociální demokraté podobný strach mluvit nahlas a říkat svobodně vlastní názory nešířili do celé společnosti.

Jelikož všechno tohle se děje, vnitřní problémy ČSSD nám lhostejné být nemohou. A právě kvůli tomu, co se uvnitř ČSSD děje, je třeba hodně nahlas bít na poplach. Návrat do totalitních poměrů, jak jsme je znali z doby před Listopadem, samozřejmě nehrozí. Nedovoluje to ani mezinárodní kontext. Ale leccos z pracně nabyté svobody se za vlády strany pevné ruky poztrácet dá. Plíživý návrat jakési soft-totality je třeba zastavit, dokud je ještě čas.

18. 1. 2006

Zachovejte paniku, tahle zpráva je dobrá, pokud ovšem není špatná: v případě, že nebude pršet, bude hezky. Asi tahle konzistentně působí politika ČSSD. Víkend nabídl další příklad.

Není to tak dávno, co poslanci ČSSD spolu s komunisty s velkým humbukem prohlasovali novelu církevního zákona. Byl kolem toho docela rozruch. Na jedné straně představitelé církví, především té katolické, hodně nahlas protestovali a lidovci dokonce podali ústavní stížnost. Na straně druhé si tehdejší ministr kultury Pavel Dostál, ministr za ČSSD, zákon velmi pochvaloval a pokládal ho za jeden ze svých největších úspěchů v ministerské funkci.

Pak Dostál zemřel a nahradil ho Vítězslav Jandák. Od schválení novely církevního zákona uplynulo jen pár měsíců a od ministra kultury, ministra za ČSSD, jsme v nedělním poledním debatním pořadu České televize mohli pro změnu slyšet toto: novela církevního zákona je špatná, zákon je třeba změnit, s církvemi je nutné vést dialog atd.

Není účelem této poznámky soudit, na straně kterého z ministrů kultury za ČSSD je pravda, koneckonců každý z nich má (měl) právo na svůj osobní názor. Zaráží jiná věc. Ministr není soukromá osoba, reprezentuje politickou stranu, která jej nominovala, a je vázán jejím politickým programem. Tento program svým hlasováním vytvářejí i poslanci za danou stranu. Co si máme o politice této strany a konzistentnosti jejích názorů myslet, když v rozmezí několika týdnů provádí takovéhle názorové veletoče?

Pokud je to tak, jak říká Jandák, jak je možné, že poslanci ČSSD nedávno hromadně podpořili názor zcela opačný? A obráceně, měl-li pravdu Dostál, což sociálně demokratičtí poslanci stvrdili svým hlasováním, nepřipadají si dotyční zákonodárci jako páté kolo u vozu, když jako oficiální stranický, respektive ministerský názor nyní zaznívá pravý opak? Možná je to ale ještě jinak: dotyčným nevadí být pátým kolem u vozu, hlavně že se vezou.

6. 2. 2006

Pokud kdokoli v posledních dnech u televizní obrazovky nevěřícně zíral na Jiřího Vyvadila – a že bylo proč – a říkal si, tohohle chlápka jsem přece už někdy viděl, nemýlí se. Vyvadil, toho času náměstek ministra spravedlnosti, dosazený do funkce Českou stranou sociálně demokratickou, není v politice žádným nováčkem. Naopak, tahle tragikomická postavička již za sebou stihla vyrýt nesmazatelnou stopu.

Vyvadil především proslul jako hrobař Československé strany socialistické (ČSS). Kvas sametové revoluce záhy vynesl tehdy ještě mladého a nadějného právníka do čela této národněfrontovní strany. Problematická kolaborantská minulost socialistů byla v ten čas zapomenuta a odpuštěna a strana měla díky Svobodnému slovu, legendárnímu melantrišskému balkonu a svým postojům za sametové revoluce poměrně vysoký kredit. Dokázat ho během několika měsíců prohospodařit, jako se to podařilo Jiřímu Vyvadilovi, vyžaduje opravdu nevšední politický talent.

Socialistická strana se brzy přeměnila spíše na realitní kancelář kšeftující se svým nemalým nemovitým majetkem, na čemž ovšem na rozdíl od všech těch šizuňků, kteří se v jejím vedení vystřídali, prodělala kalhoty, a odebrala se do zaslouženého propadliště dějin. Právě z ČSS se Vyvadil dobře zná s Jiřím Paroubkem, jehož politická kariéra také začala již za normalizace, nikoli však u komunistů, jak by se podle Paroubkových papalášských manýr mohl kdekdo domnívat, nýbrž právě u socialistů. A stejně jako Paroubek i Vyvadil záhy pragmaticky vyměnil proděravělý socialistický kabát za svrchníček sociálnědemokratický a promiskuitně přebíhal mezi Sněmovnou, Senátem a dalšími paláci, jakož i mezi mocí výkonnou, zákonodárnou a soudní. Naposledy zakotvil jakou soudce u Nejvyššího správního soudu. Ani to mu však nebránilo, aby talár na čas odložil do zastavárny a jako náměstek z Paroubkovy vůle přeskočil pro změnu na Ministerstvo spravedlnosti.

Ale přenesme se k aktuální kauze. Jsou pouze dvě možnosti. Buď je Tomáš Pitr normální podnikatel, a pak ať se s ním schází třeba i náměstek ministra spravedlnosti. V tom případě je ale nepřípustné, že o něm premiér mluví, tak jak mluví. Nebo je to zločinec, ohrožující náš ústavní pořádek, jak tvrdí Paroubek, a pak je naprosto šílené, že s ním Vyvadil – ministerský náměstek, respektive soudce Nejvyššího správního soudu – pokoutně vyjednává, a ještě k tomu z pověření téhož předsedy vlády.

Ještě šílenější je ovšem Vyvadilova reakce na vyjádření svého resortního šéfa Pavla Němce, kterému se pochybná mise jeho podřízeného právem nelíbí. V duchu hesla, že nejlepší obrana je útok, se Vyvadil dopouští na adresu svého ministra nehorázných a vrcholně neloajálních výroků. V normální zemi by ovšem následovala ještě jedna věta, ve které by dotyčný oznámil vlastní rezignaci. Přece pokud svá slova myslí opravdu vážně, pod takovým šéfem nemůže sloužit. Ne tak Vyvadil. S Paroubkem za zády kašle na elementární etiketu. Korunu všemu nasazuje rádoby blahosklonný premiér, který o vysokých ústavních činitelích hovoří jako o hoších: že prý si to hoši mají vyříkat. Dokonalý obraz bídy a utrpení.

Pokud by právě Vyvadil měl být předobrazem, jak by mohla vypadat vláda Paroubkových talentů, je to další pádný důvod, proč tuhle garnituru nestoudníků v červnu bez milosti hnát svinským krokem.

24. 2. 2006

Na začátku to od Jiřího Paroubka nebyl až tak nelogický kalkul. David Rath – v té době prezident lékařské komory – ho přesvědčil, že bez podpory zdravotnického stavu nelze vyhrát volby a že mu takovou podporu pro ČSSD zajistí. Jistě mu také předestřel, jak odpovědnost za neduhy našeho zdravotnictví umně přesune na ODS a její údajné propojení s VZP. A Paroubek na Rathovu známou výřečnost a demagogii vsadil. Dál to známe. David Rath se stal ministrem zdravotnictví, uvalil nucenou správu na VZP, zlikvidoval Jiřinu Musílkovou a hlavně, kudy chodí, tudy křičí, že za všechno může ODS.

Paroubek jistě kalkuloval i s tím, že média Rathovu dovednost zmultiplikují. Pro média je totiž člověk Rathova typu pravým požehnáním. Nejsou a priori pro něho či proti němu, stačí jim, že se NĚCO děje. Chtějí akci, pohyb, konflikt. To se dobře prodává. Potud by z Paroubkova pohledu mohlo být všechno v pořádku.

Chybička se ovšem občas vloudí. A tak se také stalo, že vedlejším produktem Rathova několikaměsíčního ministrování nejsou zdravotníci sjednocení k podpoře sociální demokracie, nýbrž naštvaný, uražený a zneuctěný zdravotnický stav stojící proti ministrovi, a tím pádem i proti Paroubkovi a ČSSD.

A opět jsou tu ta zpropadená média. Paroubek a spol. sice křičí, že jsou proti nim, ale není to pravda. Médiím opět stačí jen to, že se NĚCO děje. A opět to jen ukazují svým zvětšovacím sklem. Do toho Rath kupí další a další chyby. Kupříkladu když jako malý kluk uteče z rozhovoru s kotelnicí Jílkovou. Může se někdo divit, že se na tom média popasou?

Zajímavé bude jistě i rozuzlení paroubkovsko-rathovského příběhu. Ani tohle si média nenechají ujít. Zvláště když prakticky všechna řešení jsou pro předsedu vlády špatná. Když Paroubek Ratha odvolá, přizná, že se dopustil fatální chyby. A lze očekávat, že mu někdo připomene i jeho další monarchistická rozhodnutí. Třeba to, jímž do Nostického paláce posadil Jandáka. Když naopak Ratha až do voleb podrží, bude odpor zdravotnické veřejnosti proti nemilovanému minstrovi pokračovat a s ním i destrukce sociálně demokratických preferencí.

Sečteno, podtrženo: i Paroubek už dnes jistě ví, že Rath je jeho největší chyba. Vědí to rovněž uvnitř sociální demokracie. Zatím všichni loajálně mlčí. Dokonce i Pražáci, kterým Paroubek Ratha vnutil jako volebního lídra. Brblají jen v přítmí kuloárů. Ale i to jednoho dne skončí. Vědí to samozřejmě také média. A opět už se těší do akce, neboť se NĚCO bude dít..

Mají se proto politici médií bát? Ano i ne. Ti, kteří hrají fér, mohou být v klidu. Ti, kteří vymýšlejí podrazy typu, že odpovědnost za stav resortu, který byl osm let pod jejich správou, svalí na svého politického protivníka, musejí počítat s jistým rizikem. Snadno se totiž může stát, že se jim režie vymkne z rukou a scénář začne psát sám život. A média budou u toho. Protože se NĚCO děje.

13. 3. 2006

Sociální demokraté se již dávno neoslovují soudruhu, nýbrž příteli. Když se však někdo z nich ocitne v nesnázích, přítel k příteli se najednou nezná. Naposledy když policie kvůli podezření z korupce pozatýkala několik sociálních demokratů na ministerstvu dopravy. Dokonce i Miloš Zeman v Otázkách Václava Moravce tvrdil, že zatčeného Josefa Lázničku, tajemníka Státního fondu dopravní infrastruktury, vlastně skoro nezná. Zlí jazykové ovšem tvrdí, že právě Láznička, jenž pochází z Velkého Meziříčí na Vysočině, Zemana coby jeho neformální řidič nejednou vozil svým vlastním autem.

Vysočina a speciálně Velké Meziříčí je vůbec zajímavou sociálně demokratickou líhní. Kromě zatčeného Lázničky odsud pochází kupříkladu také Zdeněk Doležel, někdejší tajemník předsedů vlády Stanislava Grosse a Jiřího Paroubka, nechvalně známý z kauzy „pět v českých na stole“. Doležel musel svého času Velké Meziříčí opustit, když se přišlo na to, že si coby šéf místního kulturního centra z pokladny „vypůjčil“ peníze na auto. V rámci kádrové politiky sociální demokracie se to ovšem zároveň ukázalo být dobrým profesním předpokladem pro Doleželovo angažmá na ministerstvu vnitra. A jako nejbližší spolupracovník posléze Doležel následoval Grosse také do Strakovy akademie, kde se stal šéfem kabinetu předsedy vlády. Po Grossově pádu ho pak zdědil Jiří Paroubek.

Zemanovec Láznička a grossovec Doležel se ovšem nikdy neměli rádi. Ve Velkém Meziříčí kvůli nim dokonce měli raritu ve formě dvou sociálně demokratických kandidátek. Lázničku nyní jeho „přátelé“ exemplárně vyloučili. To v případě Deležela, jenž se omočil v těsné blízkosti samotného Paroubka, přátelé růže tak přísní nebyli. Korupčník, jehož žádost o pětimilionový úplatek vidělo několik milionů diváků na vlastní oči, asi tolik nevadí.

Stejně rychle jako Láznička ze strany letěl také do případu zapletený lobbista František Vybíral. Jeho mateřská organizace v Bukovanech na Olomoucku se s ním nijak nemazlila. Stačilo, že Jiří Paroubek na adresu pozatýkaných zahřímal, že tito lidé ve straně skončili.

Se zatčenou Ludmilou Schwarzovou, vedoucí sekretariátu náměstka ministra dopravy Petra Pospíchala a krajskou předsedkyní Sociálně demokratických žen na Vysočině, bude zřejmě těžší pořízení. Její mateřská organizace ve Vatíně, kde sama byla předsedkyní, se raději sama rozpustila. Schwarzová je navíc členkou Ústředního výkonného výboru ČSSD, takže jako sekerníci budou muset zafungovat jiní přátelé.

Říká se, že v nouzi poznáš přítele. V sociální demokracii, kde se navíc slůvkem přítel, přítelkyně navzájem oslovují, to ovšem neplatí. Že by se dotyční mohli nějak obhájit, že by jim byla dána možnost, aby dobrovolně odešli sami, nebo že by se třeba počkalo, jak vyšetřování dopadne, to nepřipadá v úvahu. Capo di tutti capi Paroubek zavelel „ven“, pročež přítel přítele již nezná. Tak to mezi přáteli přátel chodí.

20. 3. 2006

S Paroubkovými šibaly – takhle eufemisticky nazývá korupčníky z řad ČSSD sám předseda vlády – se v posledních dnech nějak roztrhl pytel.

V souvislosti s kauzou biolíh policie pozatýkala skupinu sociálních demokratů z Ministerstva dopravy. Ludmila Schwarzová, vedoucí sekretariátu náměstka ministra dopravy Petra Pospíchala, je předsedkyní místní organizace ČSSD ve Vatíně, předsedkyní Sociálně demokratických žen na Vysočině a členkou Ústředního výkonného výboru ČSSD. Pakovat se z ministerstva nakonec musel i náměstek Petr Pospíchal, místopředseda OVV ČSSD v Jihlavě.

Další rány dopadly na ČSSD ve čtvrtek.

Byl zatčen Jan Hamáček, donedávna tajemník ministra práce a sociálních věcí Zdeňka Škromacha, předseda okresní stranické organizace ČSSD v Hodoníně, místopředseda krajského výboru ČSSD Jihomoravského kraje a člen Ústředního výkonného výboru ČSSD. Policie ho viní z korupce. Zdeněk Škromach, volební lídr ČSSD ve Zlínském kraji, s tím samozřejmě opravdu, ale opravdu nemá vůbec nic společného.

Z korupce policie rovněž obvinila Evu Klimovičovou, donedávna poradkyni a dlouholetou spolupracovnici ministra zdravotnictví Davida Ratha. Jako vydavatelka časopisu České lékařské komory Tempus Medicorum prý od farmaceutické firmy Pfizer požadovala úplatek ve výši tří milionů korun za zprostředkování jednání s tehdejším prezidentem ČLK Davidem Rathem. Také David Rath, volební lídr ČSSD v Praze, s tím ovšem samozřejmě opravdu, ale opravdu nemá vůbec nic společného.

To někdejší náměstek ministra financí a poslanec za ČSSD, toho času ministr zemědělství Jan Mládek je jinší kabrňák. Za 30 milionů si na Žižkově pořídil dům, který vlastně vůbec není jeho. Vida, jaký to šikovný šibal. Skutečnost, že Mládek sehrál významnou roli v prohraných arbitrážích se CME a Nomurou, s tím samozřejmě opravdu, ale opravdu také nemá vůbec nic společného.

Ne že by se nějaký ten šibal občas nevyskytoval i v jiných politických stranách, ale co je moc, to je moc. Skoro jednoho napadá, že když ČSSD prohraje volby, bude to pravým požehnáním nejen pro tuto zemi, ale i pro samotné sociální demokraty. Pár let si odpočinou na střídačce, vylížou si rány a než se budou znovu vážně ucházet o právo vést tuto zemi, udělají si nejdříve pořádek ve vlastních řadách.

24. 3. 2006

Vzpomínáte si – koneckonců není to tak dávno –, jak se Jiří Paroubek a Jiří Krampol dušovali, že jejich „kulturní“ turné po republice, které má ukázat, jaký že je to premiér a volební lídr ČSSD sympatický chlapík, nemá s politickou vůbec nic společného, to vše pár měsíců před volbami? Jiří Krampol si dokonce bral do úst i svého někdejšího kolegu Slávka Šimka a tvrdil, že na rozdíl od něho politice vůbec nerozumí a že když Šimek začal směřovat k politické satiře, byl to jeden z důvodů, proč se rozešli.

Jedním z veselých brachů, které Paroubek s Krampolem na své oplzle lechtivé putování po vlastech českých přibrali, byl také populární estrádní sexuolog Radim Uzel. Všechno běželo jako po drátkách a spolupráci nemohla vykolejit ani drobná patálie s vyprávěním vtipů s rasistickým podtextem. Vždyť přeci jde o zábavu a ne o politiku.

Ale ouha! Stačilo, aby minulý týden Nezávislí demokraté Vladimíra Železného představili své krajské volební lídry, přičemž se zjistilo, že jedním z nich je právě Radim Uzel, a všechno je jinak. Paroubek už se dal slyšet, že Uzla s sebou dál brát nebudou.

Jeden se nestačí divit. Vždyť přece paroubkovsko-krampolovské pivní turné čtvrté cenové skupiny nemá s politikou vůbec nic společného. Ještě před pár týdny nás o tom oba dva hlavní protagonisté usilovně přesvědčovali. Jak je ale vidět, něco společného s politikou to přece jenom asi mít bude, když přítomnost jednoho z kandidátů konkurenční politické strany najednou tak vadí. Že by tedy Krampol s Paroubkem dříve lhali?

Stále ovšem také platí staré známé: kdo lže, ten krade. Koneckonců v případě sociálních demokratů to není zas až tak odvážné, natož pak nepravdivé tvrzení.

30. 3. 2006

„Kudy chodil, tudy krad, sociální demokrat,“ říkávala moje prababička, vzácná, noblesní a také  praktická to žena. Narodila se v 19. století, konkrétně v roce 1878, a svoje nejkrásnější léta prožila ještě za císaře pána. Brzy však ovdověla a starost o rodinu zůstala na jejích bedrech. Naše životy se protnuly jen krátce, na sklonku její životní pouti jsem byl ještě malý kluk. Přesto si na její vzpomínky docela dobře pamatuju.

Vyprávěla třeba, jak mladý Antonín Zápotocký se opilý vracíval z hospody – asi ze schůze –, potácel se po náměstí, slušné občany budil zpěvem a do toho vykřikoval: „Tyhlety ručičky nikdy pracovat nebudou!“ Podařilo se mu to. Nejprve v sociální demokracii a odborech, pak u komunistů a nakonec na Hradě. „Žádná měnová reforma nebude,“ sliboval večer a ráno lidé přišli o všechny své úspory. Také moje prababička.

Pro duši desetiletého kluka bylo tehdy v šedesátých letech slovní spojení sociální demokracie abstraktním pojmem. Neuměl jsem si pod tím nic představit. Teprve teď, o pár desítek let později, a především se zkušeností z posledních roků už vím, o čem to tenkrát moje prababička vlastně mluvila. Respektive o kom, o jakém typu lidí.

Ohlédněme se jen kousek zpátky a připomeňme si, kdo jsou – také – sociální demokraté. Je to vskutku impresivní řada. Ministr financí Ivo Svoboda skončil ve vězení, prakticky jako jediná větší ryba z velkohubé socanské akce Čisté ruce. Jeho spolupracovnice Barbora Snopková zamířila do ženské části kriminálu. Ministryně zdravotnictví, místopředsedkyně ČSSD a svého času pravá ruka Vladimíra Špidly Marie Součková je obžalována za porušování povinnosti při správě cizího majetku a za zneužívání pravomoci veřejného činitele a hrozí jí tři až deset let vězení. Ministři zemědělství Jaroslav Palas a Petr Zgarba se museli pakovat, neboť se zapletli do rozsáhlých pozemkových spekulací. Palase pro jistotu ještě exemplárně vyškrtli z kandidátky. Co kdyby ze skříně vypadl nádavkem ještě nějaký ten setuzácký kostlivec.

Stanislav Gross musel s ostudou rezignovat na post předsedy vlády. Víme, že oficiálně kvůli nevysvětlenému financování svého bytu a podivným podnikatelským aktivitám své ženy. Tušíme, že skutečnost bude daleko barvitější a že zdaleka nejde pouze o nevysvětlený milion za byt, nýbrž o privatizační miliardy, třeba za Unipetrol. Z nezřízeného klientelismu Grosse obviňuje sám jeho předchůdce v předsednickém křesle Miloš Zeman. Problémem je, že to byl právě Zeman, kdo v počátku Grossovi klestil cestu vzhůru.

A propos – kauza Unipetrol. Zdeněk Doležel je také sociální demokrat. Coby šéf kanceláře předsedy vlády Jiřího Paroubka proslul korupční aférou „pět v českých na stole u lesa“. To předseda poslaneckého klubu ČSSD a politický turista Michal Kraus to nebral od lesa, nýbrž přes kakaovou Afriku. Špinavé peníze, zřejmě z úplatků, pral přes účet své matky. I on je ale veselý chlapík. Tvrdí, že pod podezřelý obchod v Ghaně se jako direktor prý podepsal pouze z euforie.

Také ministru zahraničí Janu Kavanovi přebývaly v ministerském trezoru nějaké ty miliony. Ani se nenamáhal to nějak věrohodně vysvětlit. Není se co divit. Když tenhle komik v opilosti naboural několik aut, také policistům stačila pohádka, že si maže krk francovkou. Kam se ovšem Kavan hrabe na Karla Srbu, kterého si přivedl na ministerstvo. U toho se v garáži našel onačejší balík. Sociální demokrat Srba, odsouzený za objednávku vraždy, toho času dlí v arestu.

Do party rychle zapadnul i pražský volební lídr ČSSD ministr zdravotnictví David Rath. Do sociální demokracie ještě nestihl ani vstoupit a už má stole obvinění, že ještě jako prezident lékařské komory si spolu se svými spolupracovníky přilepšoval prostřednictvím reklamy ve stavovském časopise. Korupce provází i šachy okolo dodávek léků do zadlužených státních nemocnic. Nejnověji policie pozatýkala korupčnickou sociálně demokratickou buňku na ministerstvu dopravy.

Ne, netvrdím, že v jiných stranách se žádní podobní týpci vůbec nevyskytují. Ani netvrdím, že v ČSSD nejsou také slušní lidé. Ale moje prababička rovněž říkávala, že je lepší, když starostou (politikem) je nějaký bohatý člověk, který už něco dokázal. To aby si nepotřeboval přikrádat z veřejného. Kdo v roce 1996 spatřil tu socanskou hordu ve flanelových košilích, která tehdy poprvé ve větší míře vtrhla do parlamentních lavic, nemůže se divit, že staré prvorepublikové heslo „kudy chodil, tudy krad, sociální demokrat“ došlo po desetiletích dalšího naplnění.

Je dobré naslouchat prababičkám.

31. 3. 2006

Jiřímu Paroubkovi asi už z té nervozity, že volební preference ČSSD, namísto aby stoupaly, klesají, hráblo. Do čtvrtečního Práva (30. 3. 2006) napsal článek s názvem Hrozí modrá diktatura. Mimo jiné se zde můžeme dočíst:

Je potřeba připomínat občanům, co je v sázce. ODS má v držení úřad prezidenta republiky, má nejsilnější pozici v Senátu. Konzervativní soudci jmenovaní V. Klausem tvoří většinu v Ústavním soudu, bankéři jím jmenovaní ovládají Bankovní radu ČNB. Ze čtrnácti hejtmanů krajů je jich třináct členy ODS. Pokud by k politickým doménám přibyla ještě Sněmovna a vláda, považoval bych to za velké nebezpečí pro dosavadní umírněný, liberální a sociálně vyvážený vývoj země … Hrozící modrá diktatura není vůbec přehnaným heslem, ale drsnou realitou. Vláda sociální demokracie je tak tou poslední hrází proti hrozící modré záplavě.

Vezměme to po pořádku. Není sporu o tom, že Václav Klaus má k ODS blízko, vždyť ji koneckonců zakládal. Ale říkat, že ODS má v držení úřad prezidenta republiky, je dost odvážné tvrzení. Předsedy vlády skoro až nedůstojné. A propos – kdyby Václava Klause nevolili i sami sociální demokraté, prezidentem by nebyl.

Nejsilnější pozici v Senátu může mít klidně i sociální demokracie. Vůbec nic jí v tom nebrání. Stačí vyhrát doplňovací volby v příslušném počtu volebních obvodů. Třeba už letos na podzim. Jen do toho, přátelé růže!

Které konzervativní soudce jmenované Václavem Klausem má pan premiér na mysli? Třeba Klausem jmenovaného předsedu Ústavního soudu Pavla Rychetského, dlouholetého ministra spravedlnosti a místopředsedu sociálně demokratických vlád, člena ČSSD?

Nebo snad má být Klausovým exponentem guvernér České národní banky Zdeněk Tůma, kterého na tento post vyzdvihl už prezident Václav Havel a Klaus to jen stvrdil?

S hejtmany je to stejné jako se senátory. Co sociálním demokratům bránilo, aby krajské volby vyhráli? Koneckonců předčasné a uspěchané vytvoření vyšších územně správních celků byl jejich nápad. Nebo snad chce pan ministerský předseda tvrdit, že ODS nerespektuje demokratické principy? Proč je tedy v Jihomoravském kraji, kde ODS prohrála o pár hlasů s křesťanskými demokraty, hejtmanem lidovec?

Velmi veselá je rovněž představa menšinové vlády ČSSD, jak podporována komunisty střeží umírněný, liberální a sociálně vyvážený vývoj země.

A že by snad sociální demokracie byla nějakou hrází, natož pak poslední a ještě k tomu proti modré záplavě? To spíše je sama korupční povodní a zlodějskou záplavou. Pan premiér je vskutku šibal. Říká se, že každá země má takovou vládu, jakou si zaslouží. Ale že by si Češi v čele kabinetu zasloužili humoristu? To snad ne!

30. 3. 2006

Vítězné tažení českého premiéra Vladimíra Špidly světem pokračuje. U nohou mu tentokrát leží starodávný Egypt. Jak oznámil  Špidlův píárový věstník Mladá fronta Včera Dnes a Zítra, novou hvězdu světové politiky zcela neočekávaně přijal dokonce i prezident Husní Mubarak. Sloupkař listu Al Arabia Muhammad Izmailí k tomu sice potměšile poznamenává, že Mubarak neočekávaně přijímá každého příchozího včetně vlastní manželky, protože neví dne ani hodiny, kdy na něj někdo vystřelí, jak je na Blízkém východě zvykem, ale to nijak nemůže zkalit Špidlův triumf mezi pyramidami.

Egyptský prezident Mubarak tak jen rozšířil řady Špidlových obdivovatelů mezi světovými politickými celebritami. Třetí podtajemník z Bílého domu, jenž si nepřál být jmenován, dokonce prozradil, že americký prezident George Bush má Špidlovu fotografii na nočním stolku na svém texaském ranči. Bushova manželka Laura – a to je důvod, proč podtajemník trval na utajení své identity – to prý nese velmi těžce.

Z okruhu ochranky německého kancléře Gerharda Schrödera se zase vyneslo, že německý kancléř byl během své pražské návštěvy českým premiérem zcela uchvácen a aby opět nabyl svého  poztráceného sebevědomí, pil na ex jednu borovičku za druhou. Ještě po ránu prý šeptal: „Ach, lieber Vladimir!“

Jako blesk z čistého nebe proto zapůsobil organizovaný únik tajných informací izraelské tajné služby Mossad. Odhalení izraelských agentů je neuvěřitelné: český premiér Vladimír Špidla není člověk, nýbrž android. Právě proto jsou jeho schopnosti nesrovnatelné s normálními smrtelníky. Listu Washington Post se k tomu vyjádřil vedoucí výzkumného týmu americké firmy Asimov´s Robots, Ltd. Nick Goodman: „Ano, zdá se to být velmi pravděpodobné. Navíc to vysvětluje, proč se český premiér někdy šklebí, jako by ani nebyl člověk. Způsobují to chronické poruchy obvodu JX324.“

Jeho slova nepřímo potvrzuje také český novinář a spisovatel sci-fi Ondřej Meff. Pro časopis Věda a technika seniorům napsal: „Pokud je odhalení izraelské tajné služby skutečně pravdivé, tak se konečně věrohodným způsobem vysvětluje Špidlův výrok, že ZDROJE JSOU. Takovou kravinu přece nemůže prohlásit žádný normální člověk, natož předseda vlády. Špidla zřejmě nemluvil o našem hospodářství, nýbrž o svých vlastních alkalických článcích, jimiž je poháněn.“

Jak se však zdá, ani Izraelci nedospěli ke svému odhalení jako první. Opět se projevil technologický náskok jednoho z asijských ekonomických tygrů. Japonci totiž už před několika dny v naprosté tichosti poslali na jednání s českým premiérem svého robota. Očití svědkové inkriminované večeře tvrdí, že japonský robot se choval přirozeněji.       

11. 9. 2003

„Sociální demokracie je dnes v České republice jediná politická strana, jež je schopna v dnešním složitém světě plném nejistot bojovat o prostředí, které dá lidem elementární jistotu, že se nebudou muset bát budoucnosti,“ říká na webových stránkách ČSSD její úřadující předseda Stanislav Gross. A na důkaz toho je jen o kousek níž odkaz na „informace o půjčkách na bydlení mladých“. I s telefonními čísly. Zkusme si představit, jak asi takový hovor probíhá.

„Haló, tady je Lidový dům. Co si přejete?“
„Čest práci, totiž dobrý den! Já volám kvůli těm půjčkám na bydlení pro mladý.“
„To voláte správně. Moment, přepojím vás na pana Vika.“

Po chvilce.

„Tady je Vik, půjčky pro mladé.“
„Jé, vy jste ten strejda Vik, alias lampasák Franta Rámus, co se teď o něm pořád píše?“
„Hele, mladej, nebuď drzej! A radši vyklop, vo co ti de.“
„No, já volám skrzevá ty půjčky na bydlení pro mladý.“
„Tak to voláš dobře, od toho jsme tady. Já si tady kupříkladu přivydělávám k penzi. Nezavěšuj, zjistím u pana Roda, jak jsme na tom s hotovostí.“

Za chvíli.

„Tak mladej, dnes z toho asi nebude nic, pan Rod už tu není. Odešel před chvilkou ke kravičkám. Ale nevěš hlavu a zavolej příští tejden.“
„No, ale já myslel …“
„Klid, mladej, určitě ti pomůžeme. I kdybysme si sami měli vypůjčit. My socani při sobě držíme jako rodina a rodina si musí pomáhat.“

Za týden.

„Příteli strejdo Viku, tak já volám zase kvůli těm půjčkám na bydlení pro mladý. Víte, on váš Standa je pro mě takovej příklad a vzor.“
„Já ti rozumím, mladej, máš recht! Mládí má u nás v Lidovým domě zelenou. Já bych pro Standu udělal všechno. Klidně ze sebe udělám i vola. A takovejch je nás tady spousta.“
„Já vím, strejdo. Moc si toho cením. Tak jak to vypadá s těma penězma?“
„No, maličko se nám to zkomplikovalo, protože přítel Rod musel na pozorování do špitálu. Ale nic se neděje, financování přehrál na pana Simkaniče. On je sice z Český pravice, ale to neva.“
„Přepojíte mě na něj?“
„To asi nepude. Oni neseděj u nás v Liďáku. Ale paní Dušková od Standy ti dá číslo.“
„Takže ty peníze asi nebudou hned, co?“
„No, bohužel, ne. Von to pan Simkanič zatáhne až z příspěvku za příští volby.“
„Já jsem si ale myslel …“
„Hele, mladej, nevěš hlavu. Zavolej si za rok, po volbách. To už bude pan Simkanič určitě v balíku.“
„No, tak to vám teda pěkně děkuju!“
„Nejni zač, mladej! To víš, my socani pro mladý uděláme všechno!“

13. 2. 2005