Špinavá hra

27. 5. 2006

Něco takového se v televizi opravdu hned tak nevidí. Každému, komu to uniklo, vřele doporučuji, aby se podíval ze záznamu, třeba ZDE. Součástí předvolebních Událostí, komentářů na veřejnoprávní České televizi jsou debaty se zástupci všech kandidujících politických stran. V pátek 26. 5. 2006 byl hostem moderátorky Daniely Drtinové také předseda Nezávislých demokratů Vladimír Železný. A právě slovní přestřelka, která se mezi nimi odehrála, se opravdu na televizní obrazovce hned tak nevidí.

Předpokládám, že lidé se ve svém názoru rozdělí podle svých sympatií či antipatií  k Vladimíru Železnému. Jenže takhle se k případu stavět nelze. Drtinová je moderátorka a Železný host. A moderátorka Drtinová se na svém hostu dopustila naprosto podpásové slovní inzultace. A nic na tom nemění fakt, že televizní matador Železný si to nenechal líbit.

Daniela Drtinová je zoufalá moderátorka, to není nic nového. Že hosta nenechá v odpovědi používat argumenty, které užívat chce, a tlačí ho, aby odpovídal, jak chce ona, na to jsme – ač je to strašné – dávno zvyklí. Jenže tentokrát Drtinová překročila míru jinak. Vladimíru Železnému v tématu o zdravotnictví vmetla do tváře deset miliard za arbitráž se CME.

Myslím, že Vladimír Železný se v jedné věci mýlí. To když předpokládá, že Drtinová zná závěrečnou zprávu parlamentní vyšetřovací komise k arbitráži se CME. Kdyby ji totiž Drtinová znala, nikdy by se podobné slovní inzultace nemohla dopustit.

A tady se dostáváme k jinému selhání, tentokrát celé veřejné instituce jménem Česká televize. Jak je možné, že veřejnoprávní televize ve svém vysílání nikdy, zdůrazňuji NIKDY, nereflektovala výsledky šetření Křečkovy vyšetřovací komise k arbitráži se CME? Jak je možné, že médium, které v průběhu arbitráže věnovalo desítky hodin na dehonestaci a skandalizaci údajných viníků včetně přímého přenosu z veřejné „popravy“ Rady pro rozhlasové a televizní vysílání v Poslanecké sněmovně – a právě Daniela Drtinová se na tom také podílela – se v okamžiku, kdy byl případ rozpleten a skuteční viníci označeni či alespoň naznačeni, k téhle kauze již vůbec nevrátilo? Jak je možné, že televize, kterou si lidé platí koncesionářskými poplatky, rozuzlení případu, v němž z kapes daňových poplatníků vyletělo neuvěřitelných deset miliard korun, odbyla zavádějící půlminutovou čtenou zprávou v závěru Událostí dne 16. 2. 2005? Jak je možné, že televize veřejné služby veřejnosti zamlčela všechna fakta okolo zfalšovaných a podvržených dokumentů, křivých výpovědí a katastrofálního selhání Ministerstva financí řízeného ministry ČSSD a jím najaté advokátní kanceláře Clifford Chance? A konečně – jak je možné, že moderátorka předvolební debaty má v sobě tu bezmeznou drzost, že v naprostém rozporu s výsledky tohoto šetření slovně inzultuje hosta předvolební debaty?

Pokud páteční Události, komentáře nebyly posledním vystoupením Daniely Drtinové na veřejnoprávní televizní obrazovce, pak je na Kavčích horách opravdu něco špatně. V normálně fungující veřejné instituci totiž takovouhle neprofesionalitu tolerovat nelze.

11. 4. 2006

Ve čtvrtek jsem byl ve Zlíně. Udělovala se tu Cena města Zlína a nemohl jsem si to nechat ujít. Proč? Protože letos toto prestižní ocenění obdržel můj vzácný přítel a dlouholetý kolega z Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, filmový historik, chodící encyklopedie českého animovaného filmu, zlínský a baťovský polyhistor Jiří Novotný. Oslaví letos – stejně jako zlínský film – sedmdesátku.

O zásluhách Jiřího Novotného o český a speciálně animovaný film, zlínské filmové ateliéry a zdejší filmovou školu toho bylo napsáno i napovídáno hodně. Když se mi dostalo cti, pronést na slavnostním aktu jakési laudatio, zmínil jsem proto také další – v poslední době spíše opomíjenou či snad smlčovanou – Novotného aktivitu z posledních let. Devět let byl členem Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Té Rady, kterou současná vládní garnitura na čele se sociálními demokraty křivě nařkla z odpovědnosti za prohranou arbitráž se společností CME a za cenu mnohonásobného porušení zákona ji pak v přímém televizním přenosu odvolala. (Jen tak na okraj: česká justice tenhle případ už třetí rok „úspěšně“ tlačí před sebou.) Nejaktivnějším likvidátorem Rady tehdy byl někdejší ministr kultury Pavel Dostál. A dlužno dodat, že to nebylo poprvé, co Novotnému zasadil ránu pod pás.

O vině Rady a jejím odvolání byly tehdy napsány stovky novinových článků a v televizi odvysílány desítky hodin. Když pak byla Rada očištěna parlamentní vyšetřovací komisí a následně také policií, nenapsal o tom už nikdo a Česká televize tomu věnovala třicetivteřinovou čtenou zprávu na konci Událostí.

Každý ze členů odvolané Rady se se společenskou dehonestací, ba někdy přímo kriminalizací, vyrovnával po svém. Nejhůř to dopadlo právě na Jirku Novotného. Možná proto, že byl z nás nejstarší. Stihl ho těžký infarkt, a když se pak přidaly srdeční potíže, půl roku se potácel mezi životem a smrtí. Snad je v tom ale kus vyšší spravedlnosti, že mu Pánbůh nakonec dopřál vrátit se do života. Cesty Páně jsou prý nevyzpytatelné. Třeba se tak stalo i proto, aby se mu mohlo dostat zadostiučinění v podobě ceny, kterou město Zlín uděluje svým nejvýznamnějším a nejctihodnějším občanům.

Milý Jirko, ještě jednou Ti gratuluji jménem svým i jménem kolegů z Rady.

4. 1. 2006

Nemám ve zvyku účastnit se diskusí pod svými internetovými články. A to ani když mne několik známých firem, říkám jim internetoví recidivisté, osočuje, že jsem prý zavinil prohranou arbitráž se CME, potažmo škodu více než 10 miliard korun. Sice mě občas pěkně svrbí jazyk, ale nakonec si vždycky pomyslím cosi o blahoslavených chudých duchem. Začíná nový rok, chci mít čistý stůl, takže pro tentokrát učiním výjimku. Vezmu to z jedné vody.

Dovedl jsem ještě pochopit, když podobná obvinění padala v roce 2003, krátce po stockholmském verdiktu. Vykřikovali to vládní politici, média – zvláště Česká televize – přizvukovala a přemýšlet některé lidi bolí. Tři roky poté je to na pováženou, respektive na prozkoumání duševního stavu dotyčných. Jsou totiž známy výsledky různých vyšetřování, konkrétně třeba speciálních útvarů Policie České republiky či poslanecké vyšetřovací komise. To opravdu všechny ty internetové křiklouny nikdy nenapadlo, že kdyby existoval byť jen jeden jediný důvod, jak si mě osobně či Radu, ve které jsem zasedal, podat, tahle vládní garnitura by neváhala ani minutu. Vždyť kriminalizace politických protivníků je pro sociální demokraty pracovní metodou a když na to přijde, demonstrativně nasadí třeba vrtulník. Pravda, snažili se. Ale kde vzít na dlani chlup? To těmhle internetovým veleduchům opravdu není divné, že prakticky jediný, kdo nechce celou kauzu nechat upadnout do zapomnění, je právě jimi osočovaný údajný viník?

Jenže jak se můžu zlobit na internetové hulváty, kteří si anonymním poštěkáváním nejspíš řeší své vlastní mindráky, když s hlavním proudem české žurnalistiky je to vlastně ještě horší. Novináři, kteří v souvislosti s touhle kauzou mají sami tuny másla na hlavě, odbyli výsledky vyšetřování tradičním klišé, že poslanecké komise prý stejně nic nevyšetří. Jenže ona to není pravda! Možná by to chtělo si ty závěry opravdu přečíst. Stejně jako vyšetřovací komise k IPB odhalila mechanismy a hlavní aktéry téhle loupeže století, totéž učinila i vyšetřovací komise k arbitráži se CME. Už to je nadmíru zajímavé, že odpovědnost padá v obou kauzách na stejné lidi. Ale copak lze od socialistů čekat, že pošlou do tepláků svého exministra Mertlíka a jeho náměstka, nyní ministra, Mládka? Také další jména jsou známa. „Pane Štěpánku, doufám, že chápete, v jak delikátním jsem postavení,“ řekl mi v osobním rozhovoru sociálně demokratický předseda oné vyšetřovací komise. Chápu!

Jeden internetový čtenář se opakovaně domáhá, abych odpověděl na otázku, zda Česká republika v souvislosti s arbitráží se společností CME porušila či neporušila dohodu o ochraně investic. Sice mi trochu uniká, proč se dotyčný umanutě domáhá odpovědi na něco, o čem už jsem publikoval bezpočet článků a dokonce napsal knížku Válka o Novu aneb Podvod za 10 miliard, ve které je celý případ popsaný do nejmenších podrobností, včetně odpovědi na danou otázku, ale budiž. Nejen pro onoho internetového čtenáře tedy po tisící první: Ne, Česká republika ani žádný její orgán se v souvislosti s tím, k čemu se vztahuje pokuta 10 miliard korun (tzn. především k událostem roku 1999 a výše) žádného porušení  smlouvy o ochraně investic, česko-americké ani česko-nizozemské, nedopustily a žádnou škodu společnosti CME nezpůsobily. Je to sice neuvěřitelné, ale je to tak!

(Pozn.: Prosím neplést s problematickým udělením licence CET 21 v roce 1993. To za porušení smlouvy považovala londýnská arbitráž. Zároveň ovšem konstatuje, že Lauderovi tím nevznikla žádná škoda, naopak svého postavení v servisní firmě začal využívat ve svůj prospěch. Pro úplnost dodávám, že v roce 1993 jsem členem Rady ještě nebyl.)

To není pouze moje odpověď. Ke stejnému závěru dospěli také všichni tři arbitři londýnské arbitráže (Ronald Lauder versus Česká republika), včetně Lauderem delegovaného rozhodce Lloyda Cutlera, jehož sám Ronald Lauder avizoval jako jednoho z nejlepších právníků světa. Totéž tvrdí rozhodce stockholmské arbitráže (CME v. ČR) JUDr. Jaroslav Hándl, který všechny svoje výhrady ke stockholmskému verdiktu a pokleskům svých dvou kolegů podrobně popsal v separátním stanovisku, a stejně dopadlo i šetření vyšetřovací komise Poslanecké sněmovny a českých policejních orgánů.

Naopak dva stockholmští arbitři, Wolfgang Kühn a Stephen M. Schwebel, kteří svým skandálním rozhodnutím Českou republiku těžce poškodili, se posléze stali předmětem kritiky na mezinárodním právnickém fóru. Není mojí vinou, že takovéhle informace se k českému čtenáři, posluchači, divákovi nedostanou. Rovněž není mojí vinou, že odpovědné osoby z ministerstva financí hájily zájmy České republiky tak hanebným způsobem.

Nakonec něco veselejšího. Jiný internetový nešťastník při žádné příležitosti neopomene do komentářů napsat, že prý jeho rodině dlužím 40 000 korun. Pomiňme, že je to celé nebetyčná blbost samo o sobě, ale dejme tomu, ať je po jeho. Dotyčný bude vskutku pozoruhodný exemplář. Buď má manželku a 38 dětí, nebo chyběl, když se na základní škole učilo dělení. Ač ho skoro pokaždé někdo upozorní, že je o řád vedle, vytrvale si vede svou. Signifikantní je, že evidentně jde o kovaného socana. Z jeho příspěvků to doslova trčí. Takový materiál Paroubkovi opravdu přeju.

Obecně lze učinit závěr, že příspěvky přicházející z anonymity internetového prostoru toho nejvíce vypovídají především o svých původcích. Je to jejich vizitka. A teď, milí čtenáři, můžete sledovat, co se opět bude dít v komentářích. Řečeno s filmovým klasikem: To zas bude v álejích nablito!

PS: Soudní spory, které (ex)členové RRTV vedou se státem, respektive s předsedou vlády a Poslaneckou sněmovnou, ve věci svého protiprávního odvolání, se táhnou už třetí rok. Výsledek je stále v nedohlednu. Česká justice pracuje svým tradičním tempem i způsobem. Stále ovšem také platí: kdo si počká, ten se dočká!

30. 12. 2005

Ze zprávy ČTK: Žalobce předal soudu druhou a zároveň nejrozsáhlejší z celkem tří trestních kauz europoslance a bývalého ředitele televize Nova Vladimíra Železného. Železného obžaloval z pokusu o poškozování věřitele, jeho někdejší právníky z pomoci k tomuto trestnému činu. Státní zástupce dnes podal k pražskému městskému soudu obžalobu na čtyři obviněné, řekl ČTK mluvčí pražského městského státního zastupitelství Martin Omelka … Železný a právníci se podle žalobce dopustili trestné činnosti v době od 26. dubna 1999 do počátku roku 2001. „Poté, co společnost CME uplatnila u Mezinárodního arbitrážního soudu nárok na zaplacení dlužné částky  23 350 000 $ s příslušenstvím, podnikali po předchozí domluvě právní kroky k převedení movitého a nemovitého majetku obviněného Železného na nově zakládané právnické osoby,“ popsal Omelka s tím, že Železný s tímto převedeným majetkem nadále disponoval. Obvinění machinacemi zneprůhledňovali pohyb majetku Železného. Znemožňovali tím naplnění předběžných opatření soudů směřujících k uspokojení uvedené pohledávky, dodal Omelka.

Běžný čtenář si toho nemůže všimnout, protože se ve všech těch sporech okolo Novy neorientuje, ale člověka, který má celý případ důkladně prostudovaný – a přesně tohle jsem při psaní knížku Válka o Novu aneb Podvod za 10 miliard znovu a důkladně udělal –, to doslova bije do očí. V těch několika větách mluvčího státního zastupitelství je totiž tolik logických nesrovnalostí, že v člověku okamžitě klíčí podezření, že státní zastupitelství opět vyprodukovalo další ze svých paskvilů.

Nejprve si definujme, o čem je vlastně řeč. Železný se podle Omelky měl dopustit poškození věřitele v období mezi 26. dubnem 1999 a začátkem roku 2001. To znamená de facto mezi svým odvoláním z funkce generálního ředitele Novy, přesněji ČNTS, ke kterému došlo 19. dubna 1999, a rozhodnutím tzv. amsterdamské arbitráže (CME versus Železný), které je datováno 9. února 2001. Právě v něm se totiž objevuje zmiňovaná částka 23 350 000 dolarů. Ale pozor!

Pohledávka ve výši 23 350 000 dolarů není něco, co 9. únoru 2001 předcházelo. Naopak – 9. února 2001 teprve vznikla! Takže Železný se v souvislosti s částkou v této výši mohl jen těžko dopustit  poškození věřitele v období mezi 26. dubnem 1999 a začátkem roku 2001, jak uvádí Omelka, když žádný takový dluh ještě neexistoval.

Ano, Železný a CME v období mezi 26. dubnem 1999 a 9. únorem 2001 vedli spor, zda Železný společnosti CME způsobil či nezpůsobil nějakou škodu, když CME odstřihl od zisků televize Nova. Konkrétně tím, že držitel licence CET 21 odstoupil od smlouvy se servisní firmou ČNTS, vlastněnou Lauderovou společností CME. Ale právě amsterdamská arbitráž svým rozhodnutím ze dne 9. února 2001 určila, že Železný společnosti CME žádnou škodu nezpůsobil (!).

Částka 23 350 000 dolarů souvisí s něčím jiným. Amsterdamská arbitráž totiž s odvoláním na skutečnost, že Železný porušil konkurenční doložku příslušné smlouvy, zároveň zrušila jeden dřívější obchod mezi Železným a CME a oběma stranám nařídila, aby si vyměnily původní plnění. Železný měl vrátit CME právě oněch 23 350 000 dolarů, společnost CME Železnému akcie firmy Nova Consulting. Ale znovu opakuji: tahle povinnost dne 9. února 2001 teprve vznikla.

Když už by tedy státní zástupce chtěl Železného v souvislosti s částkou 23 350 000 dolarů popotahovat za poškozování věřitele, musel by takový čin umístit do období po 9. únoru 2001 a nikoli před toto datum. Takhle to postrádá veškerou logiku. Ano, je pravda, že Železný posléze se zaplacením částky 23 350 000 dolarů váhal. Ale je také pravda, že nakonec celou sumu vyrovnal. Ve světle této skutečnosti se aktuální obvinění státního zástupce jeví nesmyslné dvojnásob.

Doslova se nabízejí palčivé otázky. Že by odpovědný státní zástupce nebyl na dostatečné odborné výši? Nebo se v případu neorientuje? Či snad pracuje na politickou objednávku? Nelze si totiž nepovšimnout, že se blíží volby, že Železný je předsedou politické strany Nezávislí demokraté a po jeho úspěších v senátních a evropských volbách ho není radno podceňovat, že vstup tohoto uskupení do Poslanecké sněmovny a do koalice pravého středu by skoro jistě znamenal konec jakýchkoli nadějí ČSSD na setrvání u vlády a že kriminalizace politických protivníků je pro sociální demokraty pracovní metodou.

14. 11. 2005

Paroubkův gang, známý též pod jménem vláda České republiky, bude mít nového člena. Petra Zgarbu na postu ministra zemědělství, alias vrchního pozemkového loupežníka, nahradí Jan Mládek.

Petru Zgarbovi bylo málo, že byl s kalhotami na půl žerdi načapán, jak si z peněz důvěřivých občanů – daňových poplatníků – přisypává do svých rodinných lázní, ještě se stihl omočit také v pozemkové zlodějně desetiletí. Aby miliardy mohly létat do kapes spřátelených spekulantů, nechal šikovný ministr na Pozemkovém fondu na měsíc zhasnout. Alibi, že prý pro to sám nehlasoval, však nikoho nedojalo a chasník z Vysočiny se musel poroučet.

Na jeho místo nyní přichází Jan Mládek, mezi politickou galérkou známý také pod přezdívkou Pan Medvěd. Ani on není žádnou novou tváří. Dělal ekonomického pobočníka již Stanislavu Grossovi, posléze ho zdědil i nový capo di tutti capi Klement Paroubek.

Za připomenutí stojí rovněž Mládkovo starší angažmá, kdy byl náměstkem ministra financí. I to byl pěkný fičák a miliardy létaly jak divé. V arbitráží se společností CME komínem vyletělo více než 10 miliard a Jan Mládek byl v této souvislosti vyslýchán parlamentní vyšetřovací komisí (Stát chtěl vyměnit arbitráž za Primu a dolplatit, Stát možná v arbitráži neudělal vše, co mohl, naznačují výpovědi). A jak to tak vypadá, právě on je tou osobou, která nese odpovědnost za katastrofální výběr advokátní kanceláře, jež Českou republiku zastupovala. Vladimír Železný šel ještě dál a označuje ho přímo za Lauderova poslíčka.

V kauze IPB, kterou prezident Václav Klaus nazývá loupeží století, nebyl konečný účet dosud vystaven, ale již dnes lze odhadovat, že tohle dobrodružství, připravené na tajné schůzce v Paříži, bude daňové poplatníky stát neuvěřitelných 200 miliard korun. I v tomto případě nebyl v inkriminovanou dobu, kdy byla operace spuštěna, ministerským náměstkem nikdo jiný než Jan Mládek, alias Pan Medvěd. Leč jistota je jistota, a tak se dotyčný v roce 2002 v dresu ČSSD raději uchýlil pod ochranu poslanecké imunity.

Server Česká média se Janu Mládkovi v minulosti věnoval již několikrát, kupříkladu v článcích Poslanec Mládek na titulní straně či Mimořádná drzost poslance Jana Mládka.

Žijeme vskutku ve veselé době. Komentář Hospodářských novin (Jan Macháček a Tomáš Němeček: Ekonom místo sedláka, 11. 11. 2005) instalaci Pana Medvěda, v letech 1987 až 1989 člena KSČ, na ministerstvo zemědělství vítá, neboť prý přichází skutečný ekonomický odborník. Tak tak. Kupředu, levá!

7. 9. 2005

Nedávno se v tisku objevila tato informace:

Útvar odhalování korupce a finanční kriminality Policie České republiky ukončil šetření bývalých členů Rady pro rozhlasové a televizní vysílání v souvislosti s prohranou arbitráží se společností CME. Se souhlasem státního zástupce případ odložil. Trestní oznámení, které na ně bylo podáno, policie vyhodnotila jako neodůvodněné. Šetření prokázalo, že členové RRTV se nedopustili žádného porušení zákona. (Právo, 26. 8. 2005)

Tolik stručná faktografie. Je však třeba k tomu něco dopovědět. Policie bývalé radní nešetřila v souvislosti s výsledky práce vyšetřovací komise Poslanecké sněmovny. Vždyť právě tahle komise členy rady rovněž očistila. Ve zprávě Křečkovy vyšetřovací komise se doslova píše, že „žádný ze skutků, nebo absence skutků ze strany mediální rady, nezpůsobil investici pana Laudera přímé či nepřímé škody.“ Důvodem, proč byli někdejší radní popotahováni policií, bylo trestní oznámení, jež přišlo odjinud. Na celé věci přitom není zajímavý samotný fakt podání trestního oznámení, i to se občas může stát, zaráží spíše kdy, kdo a proč ho podal.

Nejprve na téma „kdy“: Kdyby takové trestní oznámení přišlo těsně po prohrané stockholmské arbitráži, mělo by to jakousi logiku. Jenže ono se objevilo až  poté, co jsou na stole závěry parlamentní vyšetřovací komise. Každý se s nimi může seznámit (kupříkladu zde). A dodejme, že především členové vyšetřovací komise z řad vládních poslanců neměli ten nejmenší důvod bývalou – jimi odvolanou – Radu šetřit. Naopak.

Teď na téma „kdo“: Trestní oznámení na členy RRTV podal prostřednictvím jedné advokátní kanceláře „pravdoláskovní“ aktivista Martin Jan Stránský, vydavatel Přítomnosti a spoluzakladatel plácnutí do vody jménem Impuls 99.

Nakonec na téma „proč“: Od politického aktivisty je to politický akt.

A protože Martin Jan Stránský cítil potřebu učinit tento politický akt, trávili vyšetřovatel a předvolaní exčlenové rady čas výpověďmi na dané téma. Rozhodně znám příjemnější a užitečnější způsoby jak strávit den. Zvláště pro mimopražské by to také vyšlo levněji, neboť teprve ex post se člověk dozví, že jako vyšetřovaný na základě trestního oznámení nemá nárok na náhradu ušlé mzdy ani cestovného. Zajímavé! Zkrátka pan Stránský, iniciátor Impulsu 99, propagandista nepolitické politiky a přední aktivista zprofanované Pravdy a Lásky se umí druhým postarat o zábavu.

Všechno špatné je ovšem na něco dobré. Členové odvolané rady nyní mají už od druhé instituce (nejprve od parlamentní vyšetřovací komise, nyní od policie) černé na bílém potvrzení, že nejsou viníky prohrané desetimiliardové arbitráže. V soudních sporech, ve kterých ve věci svého nezákonného odvolání žalují předsedu vlády a Poslaneckou sněmovnu, se to bude hodit.

Co říci závěrem? Právem pana Stránského samozřejmě je podávat trestní oznámení, na koho chce. Mým právem zase je učinit toto veřejné oznámení: Martin Jan Stránský je hloupý exhibicionista, jenž si kriminalizací druhých honí své politické tričko.

28. 6. 2005

Kolegyně Alena Macková mi snad promine, že o ní píšu a že jsem dokonce její jméno – hned dvakrát – použil i v titulku. Proč kolegyně? Protože jsme spolu několik let seděli v Radě pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV). V té, kterou poslanecká sněmovna v dubnu 2003 odvolala. A proč mi má prominout? Protože vím, že nikdy netoužila být středem pozornosti médií. Ale nedá se nic dělat, její příběh toho hodně vypovídá o české politice za vlády sociální demokracie.

Postavme vedle sebe dvě strohé informace. V dubnu 2003 byla Macková z Rady odvolána, v červnu 2005 je do ní opět zvolena. Jen trochu logicky uvažující člověk si musí položit otázku, co se mezitím změnilo. Odpověď je překvapivá: vůbec nic. Sněmovna zasedá stále ve stejném složení a sama Macková je stále docentkou a dvojnásobnou doktorkou, stále učí na Právnické fakultě Univerzity Karlovy.

Zbláznili se ti poslanci? Skoro to vypadá, že ano. Ale kdy se zbláznili? Teď, anebo před dvěma lety? Zbláznili se v roce 2003, kdy naprosto bezúhonnou docentku v přímém přenosu České televize spolu s dalšími kolegy demonstrativně odvolávali jako hlavního viníka prohrané arbitráže se CME? Nebo se zbláznili teď, kdy tutéž osobu vracejí do téže funkce?

Poslanecká sněmovna sama sebe usvědčuje z nebetyčného pokrytectví a křiváctví. A není to poprvé. Po odvolání radních v roce 2003 vyhlásili poslanci vládní koalice pro volbu nové RRTV absolutní personální diskontinuitu. Okamžitě ji ale porušili, když do nové Rady zvolili krátce předtím odvolaného Daniela Nováka, shodou okolností také docenta UK. Všichni vědí, že za tím byl politický obchod sociálních demokratů s komunisty. Vy nám podpoříte Nováka (navržen KSČM), my vám Žáka (navržen ČSSD).

Další zaznamenáníhodný kousek se poslanecké sněmovně podařil, když schválila závěrečnou zprávu vyšetřovací komise k prohrané arbitráži se CME. Ti samí poslanci, kteří v roce 2005 kvůli prohrané arbitráži radní „popravili“, v únoru 2005 odhlasovali, že za prohranou arbitráž vinu nenesou.

Nyní se tedy vrací docentka Macková. Poslanecký klub ODS je třeba pochválit za tvrdohlavost a zásadovost, s jakou trval na její nominaci. Happyend? Nikoli. U správního soudu v Praze už více než dva roky leží žaloba odvolaných radních na předsedu vlády a poslaneckou sněmovnu. Naše nezávislá justice za dva roky nestihla nařídit ani jedno jednání.

21. 6. 2005

Na osobní urážky z prohlášení FITES reagovat nebudu. V žumpě něčeho tak hloupého, jako zplodili Jan Kraus, Břetislav Rychlík a spol., se lze jenom ušpinit. Snad jenom drobnou poznámku. Šermují Novou, arbitráží a deseti miliardami, ale o mechanismu arbitrážní prohry  nemají ani potuchy. Zprávu vyšetřovací komise poslanecké sněmovny evidentně vůbec nečetli, natož snad moji knížku Válka o Novu. Pro arbitrážní zlatokopy jsou při vytváření veřejného mínění ovšem pravým požehnáním. Se svojí záští, předpojatostí a zaslepeností plní roli, které se obvykle říká užitečný idiot. Zaplatí to ale občan.

Prohlášení FITES je daleko zajímavější, zasadíme-li ho do kontextu diskuse o „NGOismu“, kterou nedávno otevřel prezident Václav Klaus. Lepší exemplární příklad si ani nelze představit. Naši kulturní „ýbrmenšové“ přesně vědí, kdo je a kdo není osobnost. Jen a pouze oni mají patent na ty zaručeně správné společenské organizace. Kritéria pro členství v čemkoli – třeba v mediálních radách – splňují pouze jejich spřízněnci a kamarádi. Ta kritéria si ovšem také určují pouze a právě oni. Práva, která si přivlastňují, jiným odpírají. Oni jsou ti vyvolení i povolaní. Kdo si myslí něco jiného, je neosobnost, případně člen „pofidérního sdružení“. Prostě ryzí demokraté!

A propos, co je to vlastně FITES? Prý profesní organizace filmařů a televizáků. Nějak mi ovšem nejde na rozum, proč televizní profesní sdružení proti některým televizím bojuje a jednu si naopak hýčká. Asi proto, že ve skutečnosti je FITES pro lidi finančně napojené na veřejnoprávní televizi spíše trochu odborovou organizací, trochu lobby a trochu PR. Úplně nejvíc je však FITES hlásnou troubou a palicí finančních a politických zájmů Krausovy a Šternovy partičky. Někdy se divím, že jim tolik lidí z branže u toho chce dělat stafáž.

16. 5. 2005

V únoru tohoto roku ukončila svoji práci vyšetřovací komise Poslanecké sněmovny k prošetření okolností prohrané arbitráže se společností CME a Sněmovna schválila její závěrečnou zprávu. V reakci na to zaslali členové před dvěma lety odvolané Rady pro rozhlasové a televizní vysílání předsedovi vlády Stanislavu Grossovi výzvu tohoto znění:

Závěry poslanecké komise k vyšetření okolností arbitráže CME vs. ČR jednoznačně vyvracejí odpovědnost Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV) za více než desetimiliardovou škodu, kterou Česká republika utrpěla.

Ve zprávě se doslova píše: Komise se plně ztotožňuje se závěrem londýnské arbitráže, když tato vyslovila, že „žádný ze skutků, nebo absence skutků ze strany mediální Rady nezpůsobil investici pana Laudera přímé či nepřímé škody“.

Právě prohraná stockholmská arbitráž byla v dubnu 2003 hlavním důvodem k odvolání členů RRTV Poslaneckou sněmovnou a následně předsedou vlády Vladimírem Špidlou. Křivé obvinění a výlučně politicky motivované odvolání členy RRTV hrubým způsobem poškodilo v osobním i profesním životě. Žádáme proto předsedu vlády Stanislava Grosse, aby k této skutečnosti zaujal veřejné stanovisko a vyvodil náležité důsledky.

Ing. Zdeněk Duspiva
JUDr. Pavel Foltán
PhDr. ThLic. Radek Mezuláník
Ing. Martin Muchka
RNDr. Josef Musil, CSc.
Jiří Novotný
Mgr. Petr Štěpánek
Mgr. Milan Trojan
Mgr. Petr Žantovský

V Praze dne 16. února 2005 

Stanislav Gross si dal s odpovědí na čas, měl jiné starosti, nicméně před svojí demisí ještě stihl odpovědět. Stalo se tak dopisem ze dne 22. dubna 2005 (č.j. 06571/05-KPV) adresovaným mojí osobě:

Vážený pane magistře,

odpovídám na Vaši výzvu o zaujetí stanoviska k odvolání členů Rady pro rozhlasové a televizní vysílání v souvislosti se závěry Komise Poslanecké sněmovny k vyšetření okolností arbitráže CME vs. Česká republika, kterou jste mi zaslal 16. února 2005.

Podle ustanovení § 7 odst. 1 zákona 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, Radu pro rozhlasové a televizní vysílání tvoří 13 členů, které jmenuje a odvolává předseda vlády na návrh Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, a to neprodleně po obdržení návrhu.

Z uvedeného je zřejmé, že předsedovi vlády nepřísluší, aby posuzoval či přezkoumával legitimitu usnesení, které přijímá Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, přičemž návrhem obsaženým v tomto usnesení je vázán a příslušné úkony je povinen učinit neprodleně. Na této skutečnosti nic nemění ani závěry Komise Poslanecké sněmovny k vyšetření okolností arbitráže CME vs. Česká republika.

S pozdravem

Stanislav Gross

Tak, a máme to! Byli jsme sice „popraveni“ na základě vykonstruovaného obvinění, popravčí knoflík zmáčkl předseda vlády, ale všechno je v pořádku, všechno je podle zákona.

Abych se přiznal, jinou odpověď jsem od Stanislava Grosse ani nečekal. Byl jsem jenom zvědavý, jestli v sobě najde odvahu říci alespoň: Sorry, hoši! Nenašel. Naopak setrval v pozici, kterou už předtím zaujal jeho předchůdce ve funkci Vladimír Špidla, totiž že předseda vlády je jenom pošťák Poslanecké sněmovny. Není se ostatně co divit, vždyť i on sám – stejně jako Špidla – se osobně podílel na hlasování, kterým vládní poslanci znásilnili zákon a navrhli odvolání Rady. Pokud ovšem žijeme v právním státě i „pošťácké“ úkony předsedy vlády, které někoho poškozují, by měly být přezkoumatelné soudem.

Spor členů odvolané Rady s předsedou vlády a Poslaneckou sněmovnou pokračuje. Zatím proběhlo jediné jednání v pracovně právní věci u obecného soudu, z pohledu odvolaných členů jednání spíše vedlejší či zabezpečovací. (Soud žalobu v první instanci zamítl. Členové Rady prý nebyli v pracovně právní vztahu. To je koneckonců pravda. Skutečností, že zákon přesně určuje, jaké okolnosti musí nastat, aby bylo možné Radu odvolat, a že poslanci to nerespektovali, se soud vůbec nezabýval. Bude následovat odvolání.) Hlavní spor by se měl ale odehrát u jiného, totiž správního soudu, ke kterému stěžovatele odkázal Ústavní soud. Správní soud ovšem nikam nespěchá. Ani po dvou letech od podání žaloby ještě nenařídil jednání.

Nu což, kdo si počká, ten se dočká!

31. 3. 2005

Během odpovědi na interpelaci poslankyně Kateřiny Dostálové (ODS) ve věci prohrané arbitráže se společností CME (24. 3. 2005) se ministr financí Bohuslav Sobotka dopustil několika pozoruhodných výroků, které si rozhodně zaslouží komentář.

Sobotka se suverenitou sobě vlastní přeslechl otázku, která směřovala k odpovědnosti jím řízeného ministerstva financí, a rozhovořil se o údajné vině jiných:

„… tato závěrečná zpráva se také zmiňuje o chování Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, o jejím podílu. Tato zpráva se zmiňuje o chování mediální komise Poslanecké sněmovny, která byla vedena občanským demokratem, zejména v těch letech, kdy docházelo k pochybení. Je třeba si také uvědomit, že tato rada byla volena na základě nominací, které byly dávány Občanskou demokratickou stranou, protože v té době ještě byly politické nominace a členy rady nenominovala občanská sdružení.“

Pan ministr popletl hned několik věcí. Způsob nominování do Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV) je stále stejný, dnes jako v minulosti. Nominují politické strany. Sobotka si to zjevně plete s nominacemi do Rady České televize, kde navrhují společenské organizace. Zcela absurdní je rovněž jeho tvrzení, že rada byla volena pouze na základě nominací ODS. Členy rady nominovaly všechny parlamentní strany a až do nástupu Špidlovy vlády byla ctěna zásada poměrného zastoupení (viz materiál Špidlův rok dlouhých nožů). Navíc – členové RRTV navržení občanskými demokraty nikdy v radě neměli většinu, v inkriminovaném období šlo o čtyři (!!!) lidi ze třinácti. Stejně absurdní je Sobotkův „argument“, že mediální komise Poslanecké sněmovny byla vedena občanským demokratem. No a co? Každému orgánu sněmovny předsedá zástupce nějaké strany. Dnes je předsedou mediální komise pro změnu lidovec. Nebo si snad ministr financí myslí, že předseda komise rozhoduje sám? 

Sobotka dále uvádí: „… toto zavinění nebylo na Ministerstvu financí, ale bylo na Radě pro rozhlasové a televizní vysílání, neboť tím regulátorem, který rozhodoval o právech a povinnostech investora, byla právě Rada pro rozhlasové a televizní vysílání.“

I to je naprostý nesmysl. O právech a povinnostech investora přece nerozhoduje žádný regulační orgán, nýbrž určuje je právní řád České republiky. „Vina“ RRTV – a to je na nálezu stockholmských arbitrů nejabsurdnější – spočívá v tom, že vyžadovala dodržování těchto zákonů. Opravdu, nepřehlédli jste se. Stockholmští arbitři Kühn a Schwebel skutečně kladou České republice za vinu nikoli to, že Rada pro vysílání nedodržovala české zákony, nýbrž to, že je dodržovala.

Sobotkova demagogie však jde ještě dál. Ač byl interpelován v souvislosti se závěry sněmovní vyšetřovací komise, opírá svoje tvrzení o arbitrážní žalobu:

„Pokud si přečtete arbitrážní žalobu, která byla podána na Českou republiku v této věci, tam je stížnost na chování Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. O chování Ministerstva financí tam není ani zmínka. Čili je zcela zřetelné, že příčinou této arbitráže byl postup Rady pro rozhlasové a televizní vysílání.“

Svatá prostoto! Aby také v arbitrážním žalobě nebyla zmiňována Rada pro vysílání, když celá arbitráž byla ze strany CME vystavěna právě na konstrukci údajného spolčení rady s Vladimírem Železným. Problém je v tom – a to je to, co Sobotka jaksi nebere na vědomí –, že vyšetřování poslanců tohle obvinění nepotvrdilo. Závěrečná zpráva vyšetřovací komise naopak konstatuje, že „žádný ze skutků, nebo absence skutků ze strany Mediální Rady, nezpůsobil investici pana Laudera přímé či nepřímé škody.“

Suma sumárum: Odpovědnosti ministerstva financí se Sobotka nakonec ve své odpovědi úspěšně vyhnul, právě tak jako konkrétní informaci, zda již nechal zpracovat nezávislý audit, jenž má chyby ministerských úředníků, kteří dokázali prohrát neprohratelnou arbitráž, vyhodnotit, jak mu doporučuje zpráva vyšetřovací komise schválená sněmovnou 16. 2. 2005.

Na neudržitelnost takového postoje a jeho zjevný rozpor s realitou ho však asi někdo musel upozornit. V odpovědích na interpelace Aleny Páralové a Ivana Langera (oba ODS) o týden později (31. 3. 2005) už byl Sobotka daleko smířlivější a frekvence vyložených nesmyslů a demagogie v jeho řeči je přece jenom o něco nižší.

1. 3. 2005

Tuhle reflexi by měli provést novináři. Ti však již několik týdnů raději mlčí. Asi proto, že sami mají na svých hlavách potoky másla. Musím to tedy – ač nerad – napsat sám.

Vyšetřovací komise Poslanecké sněmovny k prohrané arbitráži se společností CME vypracovala po 21 měsících své existence závěrečnou zprávu. Vyplývá z ní, že z vykonstruovaných obvinění Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV), která byla právě v této souvislosti protiprávně a politicky účelově odvolána, nezbylo prakticky nic. „Žádný ze skutků, nebo absence skutků ze strany mediální Rady nezpůsobil investici pana Laudera přímé či nepřímé škody“, píše se doslova v závěrečné zprávě vyšetřovací komise.

Nepotvrdilo se ani žádné z dalších křivých obvinění, která tehdy na adresu rady v poslanecké sněmovně a v přímém přenosu České televize zazněla. Odvoláni však byli dokonce i ti radní, kteří v inkriminovaném období ještě vůbec nebyli členy rady. Právní princip presumpce neviny tak byl politickým aktem bezprecedentně zvrácen na princip presumpce viny, dokonce viny kolektivní. Doslova alarmující pak je odpověď jednoho z koaličních poslanců a ministra kultury v jedné osobě, který na kuloárový dotaz, proč byla Rada odvolána, odpověděl, že „to byla krevní msta“.

Dne 2. dubna 2003 zvedlo 90 vládních poslanců ruku pro odvolání RRTV. Je vysoce pravděpodobné, že jeden každý z nich postupoval v rozporu se zákonem, a tím pádem také porušil svůj poslanecký slib. Je nereálné požadovat po každém z nich vyvození osobní odpovědnosti, ale bylo by minimálně slušné, kdyby se poškozeným členům rady i veřejnosti alespoň omluvili.

V jednom případě je však vyvození osobní odpovědnosti nezbytné. Je nepřípustné, aby naši zemi na nejvyšším postu v Evropské unii zastupoval člověk, který kvůli svému politickému prospěchu neváhal z pozice předsedy vlády křivě obvinit třináct bezúhonných spoluobčanů a způsobit jim vážné problémy v profesním i osobním životě. Jednoho z odvolaných členů, filmového historika Jiřího Novotného, stála tahle politická hra málem život, neboť krátce po odvolání jej postihl těžký infarkt.

Vladimíra Špidlu dostihla minulost. „Pan Čistý“ užíval špinavé metody. Za tento bezprecedentní akt polické zvůle nese osobní odpovědnost. A nic na tom nemění fakt, že hlavními osnovateli odvolání rady byli jiní. Konkrétně ministr kultury Pavel Dostál, který si tím vyřizoval své osobní účty, či ministr financí Bohuslav Sobotka, který tím maskoval vinu svého vlastního ministerstva. V civilizované demokratické zemi politik, který se dopustil takového přehmatu, rezignuje na svoji funkci a odchází z veřejného života do ústraní.

Jak se zachová evropský komisař Vladimír Špidla?

20. 2. 2005

Nejprve si připomeňme výroky ministra Pavla Dostála z roku 2003:

„Hlavní podíl viny nese Rada pro rozhlasové a televizní vysílání. Myslím si, že by se nad tím měla zamyslet sněmovna a prostě bez milosti tu radu odvolat.“ (Události, komentáře 14. 3.)

„Je to jednoznačně vina vysílací rady. Teď nás to bude stát přes deset miliard. Radní by za své pochybení měli nést majetkovou odpovědnost.“ (MF Dnes 15. 3.)

„Vysílací rada jako regulační orgán státu jednoznačně podpořila společnost CET 21 v obchodním sporu se CME, čímž došlo k znehodnocení její investice v České republice.“ (Právo 17. 3.)

„Že budeme platit arbitráž, způsobilo špatné rozhodnutí, z hlediska arbitráže tedy špatné rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání.“ (Fakta 17. 3.)

„(Zřízení vyšetřovací komise) samozřejmě podpořím, protože podle mého názoru jenom potvrdí to, co říká nález arbitrážního soudu, to znamená, že škodu CME způsobilo rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání …“ (Radiožurnál 17. 3.)

„Arbitráž dopadla tak, jak dopadla, pouze díky tomu, že v roce 1999 tehdejší Rada pro rozhlasové a televizní vysílání svým rozhodnutím poškodila investice CME v České republice.“ (Právo 20. 3.)

„… mnozí poslanci ČSSD už snad konečně dnes pochopili, že se mýlili, když se domnívali, že vedu s Radou pro rozhlasové a televizní vysílání nějakou osobní válku.“ (Právo 20. 3.)

V dubnu 2003 byla rada odvolána, bez možnosti obhajoby. Takřka po dvou letech leží nyní na stole závěry parlamentní vyšetřovací komise zřízené k objasnění prohrané arbitráže se CME. V její závěrečné zprávě se doslova píše: „…žádný ze skutků, nebo absence skutků ze strany mediální Rady nezpůsobil investici pana Laudera přímé či nepřímé škody“.

V souvislosti s kauzou Grossova bytu řekl Pavel Dostál 8. 2. 2005 ve sněmovně toto: „Já si totiž myslím, že ani v periodickém tisku stejně jako v dalších médiích nesmí platit prostě presumpce viny … Myslím si, že se shodneme na tom, že by se nemělo v budoucnosti připouštět, bez ohledu na to, kdo bude u vlády, aby sdělovací prostředky beztrestně fabulovaly, spekulovaly a manipulovaly s fakty bez ohledu na spravedlnost, pravdu, zkrátka, aby bylo dbáno práva včetně práva soukromí dotčených osob.“

Zlatá slova! Bez ohledu na spravedlnost a pravdu by ovšem neměl fabulovat, spekulovat a manipulovat s fakty ani ministr kultury. Pokud mu zbylo ještě trochu cti, napíše rezignační dopis ještě dnes.

18. 2. 2005

Člen současné „špidlovsko – dostálovské“ Rady pro rozhlasové a televizní vysílání Milan Jakobec mne opravdu zaujal, respektive pobavil. Rozepsal se totiž nejen o mé knížce Válka o Novu (zde), ale pro jistotu se také rovnou obul do závěrů Křečkovy vyšetřovací komise (tady). Nejvíce mne zaujalo, že si v mé knížce přečetl dokonce i to, co jsem v ní vůbec nenapsal.

Dával jsem si totiž velký pozor, abych v tak spletitém, mnohavrstevném a nejednoznačném příběhu, jakým spor o Novu dozajista byl, nenabídl pouze jedinou variantu toho, co, jak a proč se odehrálo či mohlo odehrát. Naopak, nechávám jen a jen na čtenáři, aby si sám vybral, která verze mu připadá logická, a tedy pravděpodobná.

Svůj vlastní názor na věc zároveň před čtenářem neschovávám, ale hned z kraje ho upozorňuji, že se jedná o můj subjektivní pohled. To mi sice přiznává i Jakobec, ale jaksi přehlíží výše řečené.

Kladu si otázku, co může vést současného radního, který předtím o dané věci nenapsal ani řádku, k tak náhlé publikační hyperaktivitě. A opět nechávám na laskavém čtenáři, aby posoudil, zda za tím není například i to, že knížka Válka o Novu (str. 105) zmiňuje právě Milana Jakobce v souvislosti s křivým svědectvím Maríny Landové před arbitrážním tribunálem. Odcitujme si ten úryvek:

A ještě jedna drobná pikantnost. Pan Jakobec, zmiňovaný v Prohlášení Maríny Landové, není nikdo jiný než Mgr. Milan Jakobec, bývalý člen Federální rady pro rozhlasové a televizní vysílání a v době udělení licence CET 21 zaměstnanec Úřadu Rady ČR pro rozhlasové a televizní vysílání. Pokud je pravdivé tvrzení Landové, že to byl právě on, kdo přišel s myšlenkou rozdvojené konstrukce Novy, pak se historický kruh s potměšilostí sobě vlastní dokonale uzavřel. Po odvolání (Muchkovy, chcete-li Štěpánkovy) Rady v roce 2003, byl právě Milan Jakobec coby kandidát US-DEU zvolen Špidlovou vládní koalicí za člena nové Rady. Asi aby napravoval, co předchozí Rady pokazily.

17. 2. 2005

Když se v roce 2003 chýlila ke konci stockholmská arbitráž, věnovala tomu Česká televize několik hodin svého vysílání. Aby zdůraznila odpovědnost Rady pro rozhlasové a televizní vysílání za škodu více než 10 miliard korun, kterou Česká republika musela CME zaplatit, očerňovala radu opakovaně jak ve zpravodajství, tak v publicistických pořadech. Když byla rada 2. 4. 2003 odvolávána, odvysílala Česká televize iniciativně z mimořádné schůze poslanecké sněmovny onen památný několikahodinový přímý přenos, který ukončila přesně v okamžiku, kdy slovo dostal předseda rady. A aby nebylo mýlky, kdo že je tím zločincem, který zavinil, že každý z občanů musí zaplatit tisíc korun (ano, přesně takhle to na Kavčích horách rozpočítávali), zařadila ČT ještě 7. 4. a 14. 4 2003 dvě hodinové besedy s „nezapomenutelnou“ Danielou Drtinovou v roli moderátorky.

Takřka po dvou letech nyní ukončila činnost parlamentní komise zřízená k vyšetření okolností prohrané arbitráže se CME. Z její závěrečné zprávy předložené poslanecké sněmovně jednoznačně vyplývá, že Rada pro vysílání viníkem prohrané arbitráže není a za více než desetimiliardovou škodu odpovědnost nenese.

Česká televize tomu 16. 2. 2005 věnovala 30 vteřin na samém konci Událostí. Redaktorům to nestálo ani za obrazový šot. Čtená zpráva ze studia měla všeho všudy těchto 76 slov:  

Za škodu CME kvůli Nově stát nemohl. Stockholmská arbitráž Českou republiku poškodila. Vyplývá to ze závěrečné zprávy sněmovní vyšetřovací komise, která důvody prohrané arbitráže od roku 2003 zkoumala. Zprávu dnes schválili poslanci. Česká republika se ale přesto podle ní dopustila několika chyb. Třeba, že její orgán, Rada pro rozhlasové a televizní vysílání porušila své závazky v oblasti ochrany zahraničních investic. Rozhodnutí arbitráže, která státu nařídila zaplatit CME deset miliard korun, bylo ale podle této zprávy nespravedlivé.

A propos: Že se ono pochybení rady odehrálo již v roce 1993, tedy v době udělení licence, kdy nikdo z o deset let později odvolaných radních ještě v radě nepůsobil, zůstalo divákům samozřejmě utajeno.

Co k tomu říci? Je to jen malá ukázka toho, jakými metodami Česká televize manipuluje s diváky. Tu se na politickou objednávku podílí na denunciačních kampaních, tu cenzuruje skutečnosti nezapadající do virtuální reality, kterou sama pomáhala vytvořit. Závěr o tom, zda a jakým způsobem Česká televize naplňuje svoje veřejnoprávní poslání, nechť si každý učiní sám.

4. 2. 2005

V posledních dnech dostávám od novinářů otázku, proč se členové RRTV, odvolaní v dubnu 2003, ještě dnes se státem soudí a jaké jsou jejich argumenty. Docela podrobně jsem celou věc popsal v knížce Válka o Novu v kapitole nazvané Šest až sedm „statečných“. Cituji:

Podle zákona členy RRTV jmenuje a odvolává předseda vlády na návrh Poslanecké sněmovny. Takže když Sněmovna 2. dubna 2003 odhlasovala odvolání Rady, Vladimír Špidla hned druhý den poslal do sídla Rady v Krátké 10 na Praze 10 dvě (velmi nesympatické a ošklivé) kurýrky s dopisem, že Radu odvolává. Jenom tím však pokračoval ve výrobě úředních a právních zmetků, kterou započala už Sněmovna. Každý radní je totiž jmenován individuálně, takže každý radní samozřejmě také musí být individuálně odvolán. Kurýrkám jsme tedy pověděli, ať se pan premiér laskavě uráčí napsat úředně správný dokument a nejlepší že bude, když nám ho každému pošle domů v úřední obálce s modrým pruhem, přesně tak, jak se to dělá v civilizované zemi. Nafrněné kurýrky odkráčely a neomalený ministr Dostál hned přispěchal s tvrzením, že radní se nechtějí nechat odvolat, aby za sebou mohli zametat stopy. Kdybych ho měl tehdy po ruce, opravdu bych mu snad nafackoval.

Jenže tenhle neúspěšný pokus o faktické odvolání Rady byl pouze komickým vyvrcholením právního paskvilu, který Špidlova vládní koalice při likvidaci naší Rady vyprodukovala. Podle zákona lze odvolání provést dvojím způsobem. Podle § 6 odst. 3 zákona o vysílání lze Radu odvolat jako celek:

Poslanecká sněmovna může předsedovi vlády navrhnout odvolání Rady, neplní-li Rada opakovaně závažným způsobem povinnosti uvedené v § 5 a v odstavcích 1 a 2 nebo pokud opětovně neschválí pro závažné nedostatky výroční zprávu.

Podle § 7 pak lze odvolat jednotlivého člena:

Poslanecká sněmovna může navrhnout předsedovi vlády odvolání člena Rady z funkce z těchto důvodů: a) nevykonává-li řádně svoji funkci, b) nesplňuje-li podmínky pro výkon funkce uvedené v tomto zákoně, c) dopustil-li se takového jednání, které zpochybňuje jeho nestrannost, nezávislost nebo nestrannost Rady.

Jestliže Špidlova vláda chtěla Radu zlikvidovat, jako nejsnadnější a zároveň nejelegantnější způsob se doslova nabízelo dvojí neschválení její Výroční zprávy, která zrovna ležela ve Sněmovně. Trvalo by to sice o pár dní déle, ale nikdo by nemohl říct ani popel. Nějaké „závažné nedostatky“ k takovému kroku se přece vždycky najdou. Jenže vláda z nějakých důvodů s popravou pospíchala (o souvislosti se stockholmským odvolacím soudem jsem se už zmiňoval) a ministr kultury Pavel Dostál, který měl likvidaci Rady na starosti, to celé poněkud „zvojtil“.

Mimořádná schůze Sněmovny byla svolána s programem, na kterém byl jediný jednací bod, nazvaný Návrh na odvolání členů Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Podle jednacího řádu Sněmovny, což je také zákon, nelze pořad mimořádné schůze měnit. Jenže Dostál posléze přednesl návrh usnesení v této podobě:

Poslanecká sněmovna Parlamentu navrhuje předsedovi vlády České republiky, aby neprodleně odvolal Radu České republiky pro rozhlasové a televizní vysílání z důvodu opakovaného závažného neplnění povinností uvedených v odst. 5 zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání.

Ponechme stranou, že Dostál popletl i oficiální název Rady, do kterého už nepatří Česká republika. Důležitější jsou jiné věci. V jednacím bodě o odvolání jednotlivých členů Rady, Dostál navrhl odvolání Rady jako celku. Namísto aby postupoval podle paragrafu 7, použil paragraf 6. Namísto toho, aby Sněmovna odvolávala radní kus po kuse, vzali to vládní poslanci jedním řezem. Na mimořádné schůzi, jejíž program podle zákona nelze měnit, hlasovali o jednacím bodu, který nebyl na pořadu jednání. Ve své bohorovnosti tak dokonce učinili navzdory upozorněním z řad opozičních poslanců, že porušují zákon.

Ale i kdybychom tohle pominuli, ani odvolání Rady jako celku neproběhlo v souladu se zákonem. Zákon, tak jak je zkonstruován, se totiž snaží předcházet možnému účelovému politickému zneužívání odvolání, a proto přesně specifikuje, za jakých okolností lze Radu jako celek odvolat. Buď dvojím neschválením její výroční zprávy, to však nebyl tento případ, nebo kvůli opakovanému a závažnému neplnění povinností. Legislativci tomu říkají kumulativní podmínky odvolání. Jenže žádné předchozí usnesení Poslanecké sněmovny, natož opakované, o tom, že by Rada závažným způsobem neplnila své povinnosti, neexistuje. Naopak – Sněmovna Radě všechny její předchozí výroční zprávy schválila. Nesmyslná a nedoložená obvinění z projevů jednotlivých vládních poslanců, navíc většinou typu „jedna paní povídala“, lze za nějaké usnesení Sněmovny považovat jen ztěží.

Každý zloděj a vrah má možnost, je-li obviněn, říct něco na svoji obhajobu. Členům Rady to vládní poslanci neumožnili. Plenárnímu zasedání Sněmovny nepředcházelo ani obvyklé jednání a doporučení příslušného výboru či komise, v tomto případě tedy kulturního výboru a Stálé komise pro sdělovací prostředky. Neexistovala ani žádná důvodová zpráva.

Tolik citace z knížky. Příslušné žaloby ke správnímu a obecnému soudu šest radních podalo v červnu 2003. Správní soud – ač už to brzy budou dva roky (!!!) – dosud žádné jednání nenařídil. Ve věci pracovněprávní žaloby proběhlo první jednání u Obvodního soudu pro Prahu 10 3. února 2005. Soud žalobu radních zamítl s odůvodněním, že „členství v radě upravuje vysílací zákon, a nelze tedy použít zákoník práce.“ Samotným meritem žaloby se prakticky vůbec nezabýval.

Hlavním důvodem sporu totiž je, že stát nemůže odvolat radu bez udání konkrétních důvodů, které jsou vyjmenovány v zákoně. A právě to se stalo. Po vynesení rozsudku jsem novinářům na chodbě řekl: „V zákoně jsou výčtově uvedeny důvody, pro které radu lze odvolat. Není tam důvod politické odvolání, politická vůle vládnoucí moci. To je přesně to, čemu ten zákon má naopak zabraňovat. Bojujeme dál.“

10. 1. 2005

S blížícím se ukončením činnosti poslanecké vyšetřovací komise k prohrané arbitráži se společností CME se objevují spekulace, co bude obsahovat její závěrečná zpráva. Lidové noviny na toto téma 6. ledna 2004 přinesly poměrně rozsáhlý materiál (Za arbitráž s CME nebude asi nikdo stíhán; Papír, který rozhodl. Nebo nerozhodl?; Skončili jsme, zapomeňte …). Mimo jiné se tu píše:

„Už nyní je podle informací LN jasné, že v závěrečné zprávě nebude přímo pojmenován žádný konkrétní viník, ať už z Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV), z ministerstva financí, nebo z právní kanceláře Clifford Chance, která Česko zastupovala. Stejně tak členové poslanecké komise policii nenavrhnou, aby někoho trestně stíhala.“

Obvyklý novinářský závěr z toho je, že podobné vyšetřovací komise jsou k ničemu. Jenže ona to není úplně pravda. Nechci hodnotit práci jiných parlamentních vyšetřovacích komisí, ale tuhle jsem sledoval opravdu pozorně. A musím konstatovat, že mě vlastně příjemně překvapila. Ona totiž mechanismus prohry České republiky skutečně rozmotala. A není ani pravda, že se v jejích závěrech neobjevují viníci. Objevují. Jenomže trochu jiní, než kdekdo očekával.

Lidové noviny také citují nejmenovaný zdroj: „V zájmu ČSSD je, aby vyšetřování neukazovalo na pochybení ministerstva financí. ODS zase nechce připustit, že mohla pochybit RRTV, kterou vždy hájila. Je proto nepsaná dohoda, že v závěrečné zprávě má být kompromis, který spíše pojmenuje děje, ale neoznačí konkrétní chyby osob.“

Kdyby skutečným viníkem prohrané arbitráže byla Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, před půl druhým rokem nemilosrdně odvolaná a denunciovaná většinou médií, asi by ji žádné politické dohody neochránily. Jenže nejenom několika právníkům z vyšetřovací komise, ale i všem jejím laickým členům je po prostudování příslušných materiálů jasné, že zničení zahraniční investice (CME) asi těžko mohla způsobit rada tím, že jednomu českému „eseróčku“ (CET 21) vydala předběžný souhlas k navýšení základního jmění, které se navíc nakonec stejně nekonalo. Podobně se rozplynul i klíčový důkaz o spolčení rady se Železným. Dnes už je nade vší pochybnost jasné, že onen „zápis nezápis“ je zfalšovaný podvrh. Víc toho na radu prostě není. A vyčítat radě, že dodržovala zákony České republiky, jako to udělali stockholmští arbitři? To by asi byla příliš silná káva.

Řada stop naopak vede na ministerstvo financí a k jím vybrané advokátní kanceláři Clifford Chance. Když se to řekne mírně: zdaleka neudělaly všechno pro vítězství České republiky. Když se to řekne natvrdo: prohrály to naschvál, leccos napovídá tomu, že dokonce na objednávku. Dovedete si ovšem představit politickou vyšetřovací komisi, které předsedá sociálně demokratický poslanec, že na plná ústa pojmenuje vinu ministerstva financí řízeného sociálně demokratickým ministrem? Stanislav Křeček je prostě ve velmi delikátním postavení.

Ano, je pravda že vyšetřovací komise má své (politické) limity. Jen těžko můžeme očekávat, že ukáže na konkrétní lidi. Jenže v tom okamžiku by měly nastoupit orgány činné v trestním řízení. Ty jsou – nebo by alespoň měly být – nezávislé. Důvodů, aby se o celou věc začaly zajímat, je víc než dost. Více než 10 ztracených miliard je hodně velký balík peněz.

Kolik že to dostal sparťanský Petr Mach za údajný daňový unik, který byl o čtyři řády nižší?

29. 12. 2004

Soudě podle rozhovoru nazvaného Soumrak hypnotizérů (Reflex 29/2003), není pochyb o tom, že Přemyslem Palcátem zpovídaný Petr Vrána, malíř, producent a pedagog FAMU, je typický levicový intelektuál. Všude byl, všemu rozumí. Nemá rád Bushe, a proto do USA už nejezdí. Dokud pro Novu pracoval on sám, dělali to skvěle. Když on odešel, nedá se na to koukat. Zavedl by kulturní policii a policajty by nadělal z Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Co je kulturní a co ne, ví přesně. Není pochyb, že by o tom rozhodoval on sám. Vlastně nic překvapujícího, Vrána říká obvyklou snůžku banalit, co lze slýchat od lidí podobného ustrojení. S nějakými zákony se jako správný hybatel všehomíra nijak nezatěžuje.

Když Železný začal vysílat z Barrandova bez ČNTS, rada pro vysílání podle něj měla „pružně zasáhnout“. Ve prospěch Jana Vávry. Co na tom, že v rozporu s českými zákony tehdy byl právě Vávra, viz třeba jeho pirátský pokus o vstup do vysílání, a nikoli Železný. Prý se tak mohla „odvrátit desetimiliardová škoda“. O tom, že londýnská arbitráž na postupu rady neshledala vůbec nic závadného, právě naopak, nemá Vrána zřejmě ani tušení. A že dva šílení arbitři ze Stockholmu opřeli svůj desetimiliardový verdikt – jak teď vychází najevo –  o zfalšovaný a podvržený dokument, také ne. Ani se není co divit, nezapadalo by to do těch jedině správných konstrukcí předem stanovených vin. V tomhle přece mají hoši, co spolu mluví, jasno už dávno a nějakými hloupými fakty se nedají vychýlit. Jestli tohle má být ta schopnost „vidět české mediální prostředí fundovaně a s kritickým nadhledem“, jak v úvodu píše Palcát, pak nám nebe budiž milostivo.

Proč Vrána vykládá cosi o mém prohánění v červeném ferrari a kde k této pitomosti přišel, mi uniká zcela. Ale vlastně tomu docela rozumím. Protože to zmiňuje v souvislosti s mým působením v Radě pro rozhlasové a televizní vysílání, má to asi dokumentovat moji zlotřilost a zkorumpovanost. Co na tom, že v jakémkoli červeném ani jinak zbarveném ferrari jsem v životě neseděl, natož abych se v něm proháněl. Lidé typu Vrány však podobná podpásová svinstva papouškují s takovou chutí, až jim ve své bezmezné Pravdě a Lásce sami dávno uvěřili.

A proč píšu, že Petr Vrána žere psy? A proč ne? Není to o nic větší pitomost než jeho zhovadilé plky o mém červeném ferrari.

28. 12. 2004

Ve svém článku nazvaném Příběhy plné omylů (Louč, 26. 12. 2004) Milan Šmíd reaguje na aktuální publicistiku kolem prodeje televize Nova, konkrétně na Erika Taberyho (Návrat okradeného investora, Respekt 20. 12. 2004) a Václava Žáka (Prodej v pravý čas, Ekonom 23. 12. 2004). Šmíd v úvodu píše:

„Nelze v krátkosti reagovat na všechny nepřesnosti, které se v minulých dvou týdnech při líčení historie případu televize Nova v médiích objevily. Chápu, že případ je tak složitý, že vyžaduje novinářskou zkratku. Ale ta by neměla vycházet z mylných východisek a zkreslovat fakta.“

S pečlivostí sobě vlastní pak Šmíd uvádí na pravou míru nejen nepřesnosti, ale i některé mýty a záměrné propagandistické desinformace.

V souvislostí s prací na knížce Válka o Novu, ve které jsem shrnul všechno podstatné, co se kolem Novy v posledních letech seběhlo, jsem prostudoval prakticky všechno, co o této problematice Milan Šmíd napsal, a poměrně často ho také cituji. Proto si také troufám mít na jeho publicistiku názor, vesměs pozitivní. Šmídův postoj k celé věci samozřejmě není úplně totožný s mým, v interpretaci některých faktů se lišíme. Ale právě to je to podstatné: Lišíme se v interpretaci některých faktů, nikoli ve faktech samotných. V tom je ten zásadní rozdíl oproti dojmologům Taberyho typu. Ti se nikdy ani nenamáhali si prostá fakta prostudovat.

Milan Šmíd ovšem také píše: „Nemám rád silná slova, proto nesouhlasím se závěry, které ve svém komentáři ‚Propagandistický škvár senátora Schwarzenberga‘ (Česká média, 22. 12. 2004) uvádí Petr Štěpánek.“

Nic proti tomu. Jenže když si od mého článku odpreparujete poslední odstavec, ve kterém Respekt nelítostně nazývám propagandistickým škvárem, zjistíte, že moje a Šmídovo hodnocení Taberyho „novácké“ publicistiky se vlastně zas až tak neliší.

Máme jen jinou životní zkušenost. Zatímco Šmíd si v klidu své vysokoškolské pracovny hloubá o nepravostech mediálního světa, já jsem byl coby místopředseda Rady pro rozhlasové a televizní vysílání ze strany propagandistů Taberyho typu po několik let vystaven těm nejhrubším mediálním útokům a desinformacím, jaké si jen lze představit. Právě proto si nedělám ty nejmenší iluze a neberu si servítky.

Koneckonců – sečtete-li si všechny Taberyho poslední nepřesnosti, chyby a omyly a vynásobíte-li si je počtem článků a komentářů, které Respekt za několik let kupříkladu jen v souvislosti s kauzou TV Nova zveřejnil, možná že připustíte, že moje hodnocení Respektu jako propagandistického škváru má k pravdě blíž než to Šmídovo „slušné“, čistě akademické.

Ale ať už je vašemu naturelu bližší to či ono, Šmídova publicistika rozhodně stojí za prostudování. V Respektu by to měli mít jako povinnou literaturu a speciálně Erik Tabery by měl poslední Šmídův komentář alespoň stokrát opsat za trest.

22. 12. 2004

Jestliže po tom všem, co už bylo o prohrané arbitráži se CME objektivně zjištěno (a také zveřejněno), napíše nějaký novinář něco podobného, jako Erik Tabery v Respektu (Návrat okradeného investora, Respekt 52/2004), nabízejí se jako vysvětlení pouze tři možnosti: autorova slepá víra, hloupost, nebo ještě něco horšího. Případně nějaká kombinace.

„Když se před pěti lety rozhodl tehdejší generální ředitel televize Nova Vladimír Železný vyšoupnout americké společníky, kritizovala to většina médií. Byl to čistý podvod, u kterého navíc sekundoval stát (konkrétně Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, která byla v rukou ODS a ČSSD),“ píše Tabery.

Skutečnost: Nejprve „vyšoupl“ Lauder – přesněji spíše Fred Klinkhammer – Železného. Jenže vstoupit do války s tehdejším 60ti procentním vlastníkem licence a ještě k tomu v okamžiku, kdy CME byla v obrovských finančních potížích a Nova byla její jedinou zlatou slepicí, bylo čiročiré bláznovství. Jestli něco ohrozilo Lauderovu investici, pak právě toto. Vše ostatní, co následovalo, bylo už jen řetězcem následků. V jednom má Tabery pravdu: o podvod později skutečně šlo. Ale v úplně jiném slova smyslu, než má na mysli (viz níže).

Dále Tabery píše: „Návrat CME není známkou jen toho, že nakonec existuje určitá spravedlnost a dá se jí dovolat, ale i toho, že se v Česku pomalu mění politická a podnikatelská kultura.“

Skutečnost: Návrat CME do Novy je normální obchod. Pro nakupujícího (Lauder) navýsost prestižní a pro prodávajícího (PPF) tím pádem neuvěřitelně výhodný. Nalhávat sobě i čtenářům, že jde o spravedlnost, je směšné a ještě k tomu hloupé.

Taberymu v tomtéž čísle úspěšně sekunduje také Marek Pokorný: „(Laudera) o Novu v roce 1999 připravil její ředitel Vladimír Železný za přihlížení poslanců a Rady pro rozhlasové a televizní vysílání…“

Skutečnost: Obchodní spory v právním státě nemohou řešit ani poslanci ani regulační orgán, náleží to pouze soudům. Poslanecká vyšetřovací komise svoji závěrečnou zprávu teprve vydá. Ale už i s tím, co z jejího šetření dosud proniklo na veřejnost, lze mít za objektivně prokázané, že ani Rada pro vysílání ani poslanci společnosti CME žádnou škodu nezpůsobili. Zcela jednoznačně to konstatuje i nález paralelní londýnské arbitráže. Hlavní díl odpovědnosti za prohranou stockholmskou arbitráž a tím pádem i za ztrátu 10 miliard padá (a právě zde je slovo podvod namístě) na ministerstvo financí, jím vybranou advokátní kanceláře Clifford Chance a v neposlední řadě také na dva podjaté stockholmské arbitry, pány Kühna a Schwebela.

Nevidět po celou dobu arbitrážních sporů nic, co by hovořilo ve prospěch České republiky, a naopak všechny proběhlé děje pokřivit tak, aby vlastní zemi poškozovaly, to chce vpravdě značnou dávku křiváctví. Tabery  i další novináři z Respektu ho po několik let projevovali vskutku víc než dost. Majitel Respektu Karel Schwarzenberg možná žije v iluzi, že vydává prestižní časopis. Skutečnost je však bohužel jiná. Respekt je propagandistický škvár, který nese svůj díl viny na vytvoření atmosféry, která vedla k poškození republiky o 10 miliard korun. Čím dřív na to nový pan senátor přijde, tím lépe především pro něho. U lesníka se to totiž možná tak nebere, ale pro politika je to doslova diskvalifikující, je-li něco podobného jeho vizitkou.

18. 12. 2004

Jako téměř každá jiná událost má i návrat CME do televize Nova své klady i zápory. Zastavme se nejdříve u negativ.

Do nejsilnější české soukromé televize se vrací investor, který si v minulosti nikdy nedělal příliš těžkou hlavu s českými zákony. Pokud mu nevyhovovaly, v lepším případě je obcházel, v horším přímo porušoval. A nebo se je ruku v ruce s Vladimírem Železným ovlivňováním legislativního procesu snažil ohýbat ku svému prospěchu.

Obdobným způsobem společnost CME přistupovala k jednání s regulátorem elektronické mediální scény Radou pro rozhlasové a televizní vysílání. Kdykoli jí něco nešlo pod nos, zákon nezákon, radu prostě obešla. Přímo ukázkovým příkladem byl vstup CME do rádia Alfa.

Rozhodně také nelze zapomenout na způsob, jakým společnost CME navyšovala své základní jmění v České nezávislé televizní společnosti, tehdejší servisní firmě televize Nova, či na akce typu Český plán, kterým se Novy chtěla po rozchodu se Železným zmocnit. Dlužno dodat, že nezákonným způsobem. V tomto výčtu by se dalo pokračovat.

Během návštěvy tehdejšího českého premiéra Miloše Zemana v USA Ronald Lauder zveřejnil  v největších amerických denících celostránkové inzeráty, které varovaly před investováním v České republice. Na českých zákonech se od té doby nic zas až tak zásadního nezměnilo, a přesto se nyní CME do republiky vrací. Jednoznačně z toho vyplývá, že tehdejší inzeráty byly ryze účelovou propagandou.

Bylo by ale nesmyslné vést dál války, které již skončily, ať už si o jejich výsledku a metodách myslíme cokoli. Podívejme se proto raději na pozitiva návratu amerického investora do Novy.

Návrat CME do Novy je dobrou zprávou pro česko – americké vztahy. Však se také americký velvyslanec William Cabaniss dal v tomto smyslu okamžitě slyšet: „Akvizice majoritního podílu v TV Nova společností CME je největší americkou přímou investicí v historii České republiky a je potvrzením obnovené důvěry investorů ve stabilitu a investiční příležitosti v této zemi.“ Americké politiky totiž nikdy nezajímaly skutečné příčiny a právní pozadí nováckého sporu. Oni jen tvrdě hájili obchodní zájem svého krajana. Možná, že by nebylo na škodu, kdyby se čeští politici uměli v tomto smyslu poučit a vzít si příklad.

Za dobrou zprávu lze návrat amerického investora považovat i v souvislosti s tím, že jedinou další variantou byl vstup německé RTL. Samozřejmě, nic proti německému kapitálu, ale  vezmeme-li v potaz, že většina českých printů je v rukou německých majitelů, rozhodně není na škodu, že se nejsilnější privátní televize ubírá jiným směrem.

V neposlední řadě pak nelze nevidět, že v osobě Michaela Garina přichází jiná CME, než byla ta z časů Freda Klinkhammera. „Dřevorubec“ Klinkhammer totiž měl vskutku lví podíl na tom, že válka o Novu se takovým způsobem vyhrotila. Není nic charakterističtějšího, než že za svého nejbližšího českého spolupracovníka si vybral milovníka zpravodajských her Jana Vávru. To prostě nemohlo nemít dopad na vztahy s některými politiky. Vávra nikdy nebyl chápán jako politicky indiferentní osoba. Vím přesně, o čem hovořím. Sám jsem na to Klinkhammera předem upozorňoval. Marně.

Nejvíce natěšení na stínání hlav na Nově a na příští politickou vendetu jsou ti čeští novináři, kteří nepokrytě  kolaborovali s Michalem  Donathem a jeho PR agenturou, které si Klinkhammer na počátku sporu v roce 1999 (navzdory Donathově několikanásobné přítomnosti v Cibulkových seznamech) vybral k mediálnímu zastupování CME. Právě jim by proto neměla uniknout informace, že jedna z prvních věcí, které Garin udělal, bylo zrušení smlouvy s Donathem.

A možná by také nebylo na škodu, kdyby naši žurnalisté dohlédli dál než za první roh a zamysleli se, zda některé personální změny, které změna majitele Novy jistě přinese, daleko více nesouvisejí s řešením sporů současných, než těch minulých. Ale to asi chci po našich mistrech pera moc. Koneckonců logika ve stylu „zabili jste mi strejčka, tu máte přes držku“ má v českých zemích tradici.