Špinavá hra

8. 4. 2004

Předesílám, že jsem vždycky považoval a i nadále považuji za normální, že členové mediálních rad občas hovoří s politiky nebo s lidmi z mediální branže i mimo rámec oficiálních vztahů. Po celých devět let, co jsem v RRTV zasedal, jsem se také tímto názorem řídil. Kdykoli to bylo třeba, bez jakýchkoli zábran jsem se sešel, s kým bylo třeba nebo s kýmkoli, kdo mne o schůzku požádal. Pokládám to totiž za jediný způsob, jak lze být „in“ v tak složité problematice, jako je ta mediální. Problematice složité vztahově, osobnostně, politicky, legislativně, společensky i jinak.

Předesílám to proto, abych zdůraznil, že jsem to nebyl ani já ani lidé obdobných názorů, kdo se v minulosti pohoršoval nad styky radních s politiky. Pohoršovali se jiní. Kupříkladu redaktorům České televize v době jejich stávky posloužil pouhý nezákonně získaný a zveřejněný výpis telefonických hovorů nejen k dehonestaci některých politiků a radních, ale také k rozpoutání všeobecné hysterie, že televize je v politickém ohrožení. Pozadu tehdy nezůstali ani další novináři a politici.

Mezitím uběhly tři roky. Vyměnila se mocenská garnitura, k jejímu obrazu se rovněž změnilo obsazení mediálních rad. Radní a politici si dnes nejen telefonují, ale doslova koordinují svoje kroky a pracovní postupy. Předseda poslanecké sněmovny Zaorálek a ministr kultury Dostál obědvá se členy mediálních rad navrženými sociální demokracií. V mediální skupině ČSSD spolupracují poslanci a radní, dokonce pod taktovkou píárové agentury. A nyní vyplouvá na povrch, že mezi utajovanými poradci premiéra Špidly figuruje také člen Rady ČT filosof Erazim Kohák. Tentýž Kohák, který nedávno nestoudným a trapným způsobem v přímém přenosu ČT lobboval za větší provětrání peněženek koncesionářů.

To, že si premiér Špidla do své tajné poradní skupiny zve ekologistické rudozelené extremisty typu Jakuba Patočky a vydává je za reprezentanty „autenticky demokratické orientace v české politice“, je koneckonců jeho věc. Vrána k vráně sedá a nejvíce to vypovídá o českém premiérovi. Ale že Špidlovi – mimo jiné i ve věcech, na které má nezávisle dohlížet – radí člen Rady České televize Kohák, je na pováženou. To už se totiž nevejde ani do mého poměrně svobodomyslného názoru na styk politiků s členy nezávislých mediálních rad.

O to horší je, že nikomu z novinářů to ani v nejmenším nevadí. Přitom ještě před pár měsíci se v boji za „svobodu slova“ a „nezávislost médií“ mohli přetrhnout. Jenže to šlo o jiné osoby, jiné politiky, jiné radní. Nezměrné pokrytectví našeho novinářského stavu, který na  zastánce rozličných politických názorů používá různé metry, je jedním slovem prostě skandální. Je to trapas, ostuda, hanba. Lze brát české novináře píšící o politice a médiích po tom všem ještě vážně? A lze za těchto okolností vůbec brát vážně podstatnou část redakcí zpravodajství a publicistiky České televize, tedy veřejnoprávní instituce, kterou si všichni – ať už máme politické názory takové nebo onaké – platíme dokonce právě proto, aby používala pouze jeden metr?

Nevím, jestli to dochází alespoň té slušnější části novinářů z Kavčích hor. Ale zvonku to vážně vyzerá, že ruka ruku myje. Přesněji – českotelevizní ruka špidlovskou ruku myje. Ve stylu: Soudruzi, totiž přátelé, my vám, vy nám!

4. 4. 2004

Dne 4. dubna 2003 odvolal předseda vlády Vladimír Špidla na návrh poslanecké sněmovny Radu pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV). Podle řady právních stanovisek však sněmovna a premiér postupovali v rozporu s jednacím řádem, několika zákony i Ústavou. Na mimořádné schůzi sněmovny konané 2. dubna 2003 padla z úst koaličních poslanců na adresu rady řada velmi vážných obvinění:

– RRTV je prý viníkem prohrané arbitráže se CME (P. Dostál, H. Marvanová, T. Fischerová, C. Svoboda)
– rada prý vyjádřila souhlas s ukončením spolupráce mezi držitelem licence CET 21 a zahraničním investorem CME (P. Dostál)
– RRTV prý tunelovala státní rozpočet (P. Šulák)
– členové Rady prý kupčili s rozhlasovými licencemi (L. Zaorálek, P. Dostál, H. Marvanová)
– rada prý udělovala rozhlasové licence pouze jedné podnikatelské skupině (H. Marvanová)
– rada se prý neorientovala ve vlastnictví celoplošných televizí (P. Dostál)
– RRTV prý udělovala České televizi neoprávněné pokuty, dokonce prý za politickou satiru (P. Dostál, T. Fischerová, H. Marvanová)
– RRTV prý neoprávněně povolila provozovateli TV Nova měsíční splátkový kalendář na 200 milionový správní poplatek za prodloužení licence (B. Sobotka)
– rada prý nepracovala nezávisle, neboť byla pod politickým vlivem (B. Sobotka)

Politici obvinění nedoložili

Od odvolání RRTV uplynul rok a nikdo z poslanců nedoložil žádné obvinění byť jedním jediným důkazem. Naopak další vývoj ve všech případech potvrzuje, že rada jednala v souladu se zákonem. Odvolaným členům RRTV nepřísluší dělat předčasné závěry k vyšetřování prohrané stockholmské arbitráže, ale průběžné dílčí výstupy ze sněmovní vyšetřovací komise naznačují, že:

– ministerstvo financí arbitráž hrubě podcenilo
– ministerstvo financí nevybralo optimálního právního zástupce ČR
– klíčový důkaz proti České republice je podvržený dokument
– tento důkaz paradoxně předložili sami právní zástupci ČR (rada v této souvislosti podala trestní oznámení.)

– vysoký státní úředník se zřejmě dopustil křivé výpovědi, pravděpodobně za úplatu
– podle expertízy Právnické fakulty Plzeňské univerzity se společnost CME při svém podnikání na území ČR dopouštěla kriminálních činů
– orgány činné v trestním řízení to věděly, neboť expertíza vznikla na objednávku Úřadu vyšetřování, ale přesto nekonaly
– poslanci vládní koalice (P. Dostál, T. Fischerová) v předvečer závěrečných řečí před stockholmským odvolacím soudem pronášeli v poslanecké sněmovně lživá nařčení z „píárové“ dílny mediálního zástupce CME poškozující Českou republiku
– arbitráž nerespektovala pravidla UNCITRAL, když nezohlednila právní řád České republiky

RRTV byla mimo jiné odvolána proto, že prý neochránila zahraniční investici. Nikdo z koaličních politiků však za uplynulý rok blíže nespecifikovat, čím se toho rada měla dopustit. Nález londýnské arbitráže mezi Ronaldem Lauderem a Českou republikou, která pracovala se stejnými ději, stejnými svědky a stejnými důkazy, navíc v odstavci 313 uvádí pravý opak: „Arbitrážní soud zastává názor, že žádná z činností nebo nečinností mediální rady nezpůsobila přímou ani nepřímou škodu investicím pana Laudera.“ O meritu sporu o Novu, kterým bylo odstoupení CET 21 od smlouvy s ČNTS, rada nikdy nerozhodovala. Řešení bylo zcela v kompetenci soudů. O kompetenci zasahovat do vztahů mezi licencovanou společností a její servisní organizací radu připravila sama poslanecká sněmovna zákonem 301/95 Sb. Od 14. prosince 2001 do 14. listopadu 2002, tedy téměř celý rok, navíc dokonce platil pravomocný rozsudek Vrchního soudu, že k odstoupení CET 21 od smlouvy s ČNTS došlo podle práva.

Osočení členové RRTV očekávají, že poslanci svá obvinění buď doloží, nebo se omluví. Podobně jako to již učinil Miroslav Kalousek. Postup předsedy KDU-ČSL pokládáme za korektní a jeho omluvu přijímáme.

Právní kroky odvolaných členů RRTV

Exčlenové RRTV považují svoje odvolání za protiprávní akt, motivovaný politickými a ekonomickými zájmy. Šest členů odvolané rady proto postup předsedy vlády a poslanecké sněmovny napadlo soudní cestou. Společně podali ústavní stížnost a žaloby k obecnému a ke správnímu soudu. Předseda odvolané rady Ing. Martin Muchka podal žalobu individuálně. Jediným výsledkem za uplynulý rok však je pouze to, že Ústavní soud se kauzou odmítl zabývat s odůvodněním, že stěžovatelé nevyčerpali možnosti soudní ochrany svých práv u obecných, respektive správních soudů. Ústavní soud rovněž odmítl návrh odvolaných členů, aby se kauzou zabýval přednostně, neboť na rychlém řešení existuje vyšší společenský zájem. I při respektu k názoru Ústavního soudu nicméně faktem zůstává, že pokud by se ukázalo, že odvolání „staré“ rady bylo protiprávní, pak je právně sporná rovněž sama existence rady „nové“, přičemž všechna její dosavadní rozhodnutí mohou být zpochybněna. Za připomenutí také stojí, že senát Ústavního soudu o odmítnutí zabývat se ústavní stížností členů RRTV rozhodl až poté, co už ve věci vykonal několik procesních úkonů. Odvolaní členové RRTV přesto věří, že české soudy budou tuto kauzu posuzovat zcela nestranně a nezávisle a že se pravomocného rozhodnutí dočkají v dohledné době.   

Další postup odvolaných členů RRTV

Bývalí členové RRTV pozorně sledují vývoj na české mediální scéně. Většina z nich se nadále pohybuje v oboru, ať už v akademické sféře či jako mediální konzultanti a experti. S jistou shovívavostí v uplynulém roce rovněž sledovali činnost „nové“ RRTV. Po prvotních silných slovech a snahy odlišit se totiž nemohlo následovat nic jiného, než že noví členové rady tím, jak postupně pronikali do obtížné problematiky, a poněvadž pracují v mantinelech stejných zákonů, plynule navázali na dosavadní praxi rady a charakter jejich rozhodnutí se v zásadě nijak neliší od kroků odvolaných předchůdců. Rozpaky proto vzbuzuje pouze fakt, že naprosto stejné skutky a postupy „staré“ rady byly ještě před pár měsíci pro politiky vládní koalice záminkou k jejímu odvolání a pro novináře důvodem k její permanentní kritice, zatímco nyní politici i novináři mlčí.

Toto prohlášení, kromě toho, že připomíná první výročí problematického a soudy dosud nevyřešeného odvolání RRTV, sleduje ještě jeden cíl. Protiprávně odvolaní členové RRTV touto cestou chtějí dát najevo, že pokud se domohou svých práv, obratem učiní takové kroky a rozhodnutí, které zajistí (případně neohrozí) právní jistoty několika stovek mediálních podnikatelských subjektů.

RNDr. Josef Musil, CSc., 1. místopředseda odvolané RRTV
Mgr. Petr Štěpánek, místopředseda odvolané RRTV
Ing. Zdeněk Duspiva, člen odvolané RRTV
JUDr. Pavel Foltán, člen odvolané RRTV
PhDr. ThLic. Radek Mezuláník, člen odvolané RRTV
Jiří Novotný, člen odvolané RRTV
Mgr. Petr Žantovský, člen odvolané RRTV

V Praze dne 4. dubna 2004

10. 3. 2004

Předseda KDU-ČSL Miroslav Kalousek v Sedmičce prohlásil, že Rada pro rozhlasové a televizní vysílání byla odvolána proto, že porušila zákon. Ohradil jsem se proti tomu otevřeným dopisem a světe div se, stala se věc v českých luzích a hájích zcela nevídaná. Miroslav Kalousek se členům rady omluvil.

Jenže Kalousek zdaleka není jediný, kdo se na adresu RRTV v minulosti dopustil neuvěřitelných výroků. Během schůze poslanecké sněmovny, na které byla rada odvolávána, tedy v přímého přenosu České televize (2. dubna 2003) vypustili někteří poslanci ze svých úst řadu hanebných nařčení, pomluv a obvinění. Uplynul rok a nikdo z nich se nenamáhal alespoň jedno jediné doložit. Ze stenozáznamu poslanecké sněmovny jsem vybral jen některé poslanecké perly a opatřil je poznámkami.

Vlastnické poměry v Nově a kupčení s licencemi

Pavel Dostál: “Kupříkladu ve vlastnictví licencovaných celoplošných televizí se rada v poslední době už naprosto neorientovala. A v oblasti rozhlasových licencí – bohužel na první pohled to tak vypadá – nestydatě kupčila …“

Ve vlastnické struktuře celoplošných televizí se rada samozřejmě orientovala velmi dobře, podle zákona však regulační orgán nemůže při řešení vlastnických sporů nahrazovat soudy. Nová rada je na tom ostatně úplně stejně. Proč nyní Dostál mlčí? Jenom proto, že v nové radě teď sedí jeho kamarádi?

Lubomír Zaorálek: “Například dopis pana ing. Pýchy, který mi sděluje o praktikách, které jsou v současné Radě České republiky pro rozhlasové a televizní vysílání, o praktikách, které charakterizuje jako kupčení s rádiovými frekvencemi.“

Hana Marvanová: “Ještě bych chtěla zdůraznit jednu věc, která je velmi zásadní a která bude muset být předmětem velkých šetření. Zmiňovala jsem, že jeden z důvodů pro odvolání rady já vidím v podezřeních, která byla vznesena při udělování rozhlasových licencí. Před týdnem obdržel premiér vlády i předsedové obou komor, obdrželi i poslanci v mediální komisi stížnost jednoho z provozovatelů rozhlasové stanice, konkrétně Rádia Sázava… Tito stěžovatelé upozorňují na to, že zejména v posledním období rada přiděluje licence jenom jedné podnikatelské skupině spojené s firmou GES Holding a že provozovatel, který není spojen s touto jednou ekonomickou skupinou, že nemá u rady šanci.“

Není pravda, že rada udělovala licence pouze jedné podnikatelské skupině – GES Holdingu. Naopak skutečností se mezitím stalo, že všechna Hey rádia GES Holdingu dosáhla výborných výsledků v měření poslechovosti. Svědčí to o jediném: rada vybrala dobré a životaschopné projekty. V kauze rádia Sázava drží nová rada stejný kurs jako rada stará. Naopak firma spojená s autorem onoho udavačského dopisu musela rozhodnutím arbitráže zaplatit pokutu ve výši jednoho milionu korun.

Pokuty České televizi
 
Pavel Dostál: „Místo řešení zásadních záležitostí, o kterých jsem se zmínil, se závažnými celospolečenskými dopady, uděluje pokuty různých parametrů veřejnoprávní České televizi, např. za vysílání filmu Obrázkáři a za vysílání pořadu – podle mne vynikajícího dokumentu – Nesmrtelný život a smrt Mikiho Volka. V nedávné době se rada proslavila tím, že pokutovala dokonce satirický pořad ve výši půl milionu korun.“

Táňa Fischerová: „Dalším skandálním, již zmiňovaným příkladem je v poslední době hojně citovaná půlmilionová pokuta České televizi za uvedení politické satiry, což už není pouze finanční oslabování České televize, ale přímo cenzurní zásah do nezávislosti veřejnoprávní televize a svobody tvorby, který bohužel velmi připomíná léta minulého režimu.“

Hana Marvanová: „Dále je to zneužívání zákona o vysílání ze strany rady při udělování pokut. Například naposledy mediální komise jednala o pokutě udělené České televizi za politickou satiru.“

Pokuty České televizi potvrdily nezávislé soudy. Půlmilionovou pokutu za pořad České hlasování následně – což je zvláště pikantní – znovu projednala a potvrdila nová rada, v níž mají naprostou většinu lidé nominovaní současnou vládní koalicí. Paní poslankyně Fischerová to má s tou cenzurou nějaké pomotané.

Prohraná arbitráž

Pavel Dostál: „Jako přímý důkaz o pomoci členů rady ke znehodnocení zahraniční investice může mj. posloužit zápis z jednání Rady pro rozhlasové a televizní vysílání z března 1999, kterým členové rady dali jasně najevo svou vůli písemně vyjádřit souhlas s ukončením spolupráce mezi držitelem licence a zahraničním investorem.“

Klíčový důkaz proti České republice je zfalšovaný podvrh. Je neuvěřitelné, že ho ve Stockholmu předložili sami právní zástupci ČR. Rada se k ukončení spolupráce mezi držitelem licence a zahraničním investorem nevyjadřovala a už vůbec o něm nerozhodovala. O tuto kompetenci ji připravila sama poslanecká sněmovna zákonem 301/95 Sb. Člen vlády, v jehož kompetenci je mediální problematika, říká úplné nesmysly.

Táňa Fischerová: „Kdybychom totiž náhodou u odvolacího soudu uspěli, nic to přece nezmění na nálezech arbitráže, která konstatovala nezákonnost jednání rady.“

Paní poslankyně zřejmě vůbec netuší, že arbitráž není soud.

Lubomír Zaorálek: „Mezinárodní řízení kritizuje radu za to, že nerespektuje zákony České republiky.“

Předseda poslanecké sněmovny se fatálně mýlí. Bylo to přesně naopak. Arbitři Radu pro rozhlasové a televizní vysílání kritizovali nikoli za nedodržování českých zákonů, nýbrž paradoxně za jejich dodržování. Naopak oni sami porušili arbitrážní pravidla UNCITRAL, která arbitry zavazují ctít zákony té které země.

Petr Šulák: „Pokud tunelování státního rozpočtu ve výši 10 miliard Kč je slabý argument pro svolání mimořádné schůze a pro odvolání Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, pak myšlení pana poslance Tlustého a postoj klubu ODS je pro mne naprosto nepřijatelný.“

Poslanec ČSSD Petr Šulák se svým „tunelováním“ zřejmě spadl přímo z měsíce a ještě k tomu na hlavu. Jeho výrok uvádím spíše pro pobavení, komentovat ho snad ani nemá cenu.

Hloupost, nebo korupce?

Další výroky se sice netýkají přímo rady, ale rozhodně by neměly být zapomenuty.

Táňa Fischerová: „Sám zástupce České republiky soudce Hándl pět dnů po vynesení závěrečného výroku uznal na zasedání švédského odvolacího soudu svou podjatost.“

Pavel Dostál: „Při včerejším zasedání švédského odvolacího soudu, který projednává námitky České republiky proti částečnému rozhodnutí arbitrážního tribunálu ve sporu CME a ČR, došlo k zásadnímu obratu. Jaroslav Hándl, původní arbitr jmenovaný Českou republikou, který měl jako arbitr v celém sporu být nezávislý na stranách, byl podle své vlastní včerejší výpovědi v arbitrážním řízení podjatý.“

V předvečer výroku švédského odvolacího soudu četli někteří poslanci ve sněmovně a v přímém přenosu ČT lživé píárové materiály společnosti CME, které poškozovaly Českou republiku. Byla za tím jen jejich nezměrná hloupost, nebo korupce?

Když dva dělají totéž, není to totéž

Bohuslav Sobotka: „Rada pro rozhlasové a televizní vysílání poté vyhověla žádosti subjektu, kterému byla tato licence prodloužena, a povolila mu rozložení splátkování tohoto správního poplatku … a pro mne jako pro poslance Bohuslava Sobotku je to jednoznačný důvod pro to, abych pokud zde zazní návrh na odvolání rady, abych bez nejmenší pochybnosti pro odvolání rady hlasoval …“

Když stará RRTV po předchozí konzultaci s ministerstvem financí (!!!) povolila měsíční splátkový kalendář dvousetmilionového správního poplatku za prodloužení licence televizi Nova, byl to pro ministra financí Bohuslava Sobotku důvod pro odvolání rady. Když o několik měsíců později úplně totéž povolila nová rada televizi Prima, ministr již ani nehlesl.

Bohuslav Sobotka: „Když se podíváme na složení Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, … tak zjistíme, že jejím členem je člověk, který kandidoval do Senátu za Občanskou demokratickou stranu. Já se ptám, jestli je to v souladu s tím, aby zde byl nezávislý orgán, který reguluje oblast rozhlasového a televizního vysílání, a v čele tohoto orgánu s ne nevýznamným vlivem na fungování tohoto orgánu byl člověk, který kandiduje do Senátu za jednu politickou stranu.“

Do nové rady vládní koalice navolila sedm bývalých poslanců a senátorů. Lze to hodnotit jako vskutku originální způsob odpolitizování mediální rady.

Žádáme omluvu

Nabízí se otázka, zda naši zákonodárci jsou zodpovědní lidé, kteří pečlivě váží svá slova, zvláště když je pronášejí v přímém televizním přenosu. Nebo to jsou tlučhubové, kterým je dovoleno pod ochranou imunity urážet, pomlouvat a nactiutrhat vlastní spoluobčany? Není pravda, že čas všechno smaže. Jménem odvolaných kolegů proto jmenované poslance vyzývám, aby svá obvinění prokázali. V opačném případě očekávám, že se omluví.

Předseda KDU-ČSL Miroslav Kalousek prokázal, že to jde. Budiž mu za to čest.

2. 3. 2004

Výroční zpráva Rady pro rozhlasové a televizní vysílání za rok 2003 je nekorektní, v některých ohledech dokonce lživá. Předseda RRTV Petr Pospíchal v úvodním slovu píše: „Nakonec jsme se naprostou většinou shodli, že tu část roku 2003, po kterou byli ve funkci naši předchůdci, nebudeme opatřovat hodnotícími komentáři, ale že se jich naopak zdržíme i v těch případech, jejichž faktická i právní historie zasahuje do předchozích let … Zpráva se tak v tomto ohledu omezuje pouze na faktografii nejsledovanějšího případu, a to sporu mezi firmou CME Czech Republic a Českou republikou.“ Problém je v tom, že toto předsevzetí Rada dodržela pouze z poloviny. Zdržela se sice hodnotících komentářů, leč faktografii událostí let minulých podrobila nekorektní selekci. Ale nejen to. Dokonce i faktografie za rok 2003, ke kterému se výroční zpráva přímo vztahuje, je neúplná.

V kapitole o Nově se kupříkladu na jednu stranu uvádí: „Rada 21. prosince 1999 schválila navýšení jmění v CET 21, s.r.o., kterým se majoritní 60% podíl Vladimíra Železného v CET 21, s.r.o. snížil na necelých 12 %.“ Zároveň je však v samém závěru téže kapitoly bez jakéhokoli vysvětlení najednou citován rozsudek Městského soudu z 10. prosince 2003, který určuje, že Železný má v CET 21 stále 60 %. Tak jak to tedy je? Došlo v roce 1999 k nějaké změně? Pozbyl Železný rozhodnutím Rady svých šedesát procent, nebo ne?  Je v tom evidentní rozpor. Samotné tvrzení, že Rada v roce 1999 „schválila navýšení jmění“ je rovněž nekorektní, protože vyvolává dojem, že rozhodnutí Rady mělo konstitutivní charakter. Ale to není pravda. Postup Rady upravoval § 14 odst. 1 zákona 468/91 Sb., který předepisoval, že „provozovatel je povinen požádat předem Radu o souhlas se změnou týkající se údajů uvedených v žádosti (§ 11) …“ Rada požadovanou změnu sama neprováděla, dala pouze dobrozdání, že změna není v rozporu se zákonem o vysílání a vydala k ní předběžný souhlas.

Autoritativní věcný rozbor složitých dějů okolo (nakonec nerealizovaného) navýšení základního jmění, peripetií spojených s problematickou exekucí Železného podílu ani problematiku majetkového podílu společnosti Vilja, které vedly k dnešnímu nepřehlednému stavu, ve výroční zprávě nenalezneme. Přitom to je vlastně to nejpodstatnější, co by zpráva za rok 2003 měla obsahovat. Kdo jiný než RRTV by měl poslanecké sněmovně i veřejnosti přiblížit, jaké mechanismy vedly k tomu, že po všech oněch známých peripetiích rejstříkový soud v prosinci 2003 vynesl (zatím nepravomocný) verdikt, že CET 21 vlastně stále patří ze šedesáti procent Železnému? O zajišťovacích smlouvách, které by naopak do role většinového vlastníka posouvaly finanční skupinu PPF se ve zprávě rovněž nedočteme.

Další nekorektnosti se Rada ve zprávě dopouští, když odkazuje na předběžné opatření amsterdamské arbitráže mezi Vladimírem Železným a CME, ale vůbec už nezmiňuje její konečný nález. Zřejmě se nehodí. Připomeňme si ho: Arbitři rozhodli, že strany si vymění původní plnění, Železný vrátí peníze a dostane od CME zpět akcie, žádnou škodu však CME nepřiznali.  

Rada rovněž cituje z nálezu stockholmské arbitráže ze 14. září 2001, ale vůbec nezmiňuje nález souběžně probíhající arbitráže londýnské. Londýnští arbitři přitom vyhodnotili stejné děje, stejná svědectví a stejné důkazy zcela opačně než arbitři stockholmští a Ronaldu Laderovi žádné odškodnění nepřiznali. Věcný rozbor, jak je něco takového vůbec možné, ve zprávě rovněž není. Také se to nehodí?

Výroční zpráva RRTV je však neúplná, dokonce i co se týká zásadních dějů roku 2003. Není v ní ani zmínka o zpochybnění klíčového důkazu použitého ve Stockholmu proti České republice. Jde o podvržený a zfalšovaný zápis z jednání RRTV s Vladimírem Železným během tzv. návštěvního dne 2. března 1999, který arbitrům paradoxně předložili sami právní zástupci České republiky (!!!) a který posloužil jako hlavní důkaz proti České republice, důkaz o údajném spolčení Rady s Vladimírem Železným při „zničení“ investice CME. Na 7. zasedání konaném 1. dubna 2003 RRTV tento „zápis“ označila za podvrh a rozhodla, že podá trestní oznámení. Nestihla to však, protože tři dny na to byla odvolána. Rada v novém složení tento již odsouhlasený postup nerealizovala. Nyní o tom ani neinformuje. 

Není důvod dělat si iluze, že většina nových členů Rady již pronikla do hloubky složitého propletence soudních sporů a arbitráží. Selektivní výběr faktů ve zprávě nese jasný rukopis radního Václava Žáka, jednoho z předních exponentů Lauderovy verze sporu o Novu a samozvaného experta na tuto problematiku. Proč samozvaného? Protože krátce po nedávném – mírně řečeno nestandardním – pracovním obědě vybraných členů RRTV a Rady ČT s předsedou poslanecké sněmovny Lubomírem Zaorálkem a ministrem kultury Pavlem Dostálem se právě Žák sám nabídl Křečkově parlamentní vyšetřovací komisi jako svědek. Vznikl tak podivný precedens. Vyšetřovací komise vyslechla člověka, který s celou kauzou prokazatelně nemá vůbec nic společného, jenom o sobě tvrdí, že ji sledoval. Podivně to kontrastuje s faktem, že kupříkladu dlouholetý 1. místopředseda Rady RNDr. Josef Musil, CSc., který ve Stockholmu dokonce vypovídal jako svědek a který má k celé věci co říci mnohonásobně více než Žák, vůbec vyslechnut nebyl.

Co z toho všeho vyplývá? Jsme svědky pokusu zatajit před veřejností důležitá fakta a svádět vyšetřování na falešnou stopu. Tradiční verze o vině odvolané Rady se pod tíhou nových důkazů pomalu hroutí a zůstává pachuť z její spektakulární likvidace v přímém přenosu veřejnoprávní televize, provedené na politickou a ekonomickou objednávku. A pak také rozpaky nad svérázným způsobem, jakým jiné státní orgány včetně ministerstva financí v arbitráži (ne)hájily státní zájem, a oči pro pláč ze zbytečného desetimiliardového vylepšení účetní bilance CME na úkor českých daňových poplatníků. Nekorektní výroční zpráva RRTV je pokusem oprášit alespoň „vinu“ bývalé rady skrze navýšení základního jmění CET 21. S Václavem Žákem jsem v minulosti absolvoval několik rozhlasových besed, takže vím, že to je tradiční číslo jeho repertoáru. Tato věc však s jádrem sporu o Novu ve skutečnosti nemá prakticky nic společného. Meritem sporu byla právoplatnost odstoupení CET 21 od smlouvy o spolupráci se servisní ČNTS. Řešení tohoto problému bylo v kompetenci soudů, nikoli Rady. Jestli v dané chvíli společnost CET 21 většinově patřila Železnému či někomu jinému nebo zda základní jmění bylo či nebylo navýšené, je z hlediska právoplatnosti odstoupení od smlouvy vedlejší věc. 

1. 3. 2004

Dne 9. 12. 2003 odvysílala televize Nova v Televizních novinách reportáž o chystané kandidatuře pornohvězdy českého původu Dolly Buster do Evropského parlamentu. Na ilustračních záběrech se kromě (oblečené) pornoherečky na okamžik v pozadí objevil také masturbující muž. Sama televize Nova uznala své pochybení, zodpovědného pracovníka potrestala a přijala opatření, aby se něco podobného nemohlo opakovat. Rada pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV) tedy postupovala v souladu se zákonem, když s provozovatelem televize Nova společností CET 21 zahájila správní řízení. Potud je vše v pořádku, za chyby se platí.

Banálním správním řízením tato kauzička přestala být v okamžiku, kdy RRTV Nově udělila pokutu ve výši jednoho milionu korun a zdůvodnění opřela o § 32 odst. 1 písm. e) zákona o vysílání. V tomto paragrafu se píše: „Provozovatel vysílání je povinen nezařazovat do vysílání pořady, které mohou vážně narušit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých zejména tím, že obsahují pornografii a hrubé samoúčelné násilí.“ Je totiž poněkud odvážné tvrdit, že Nova odvysílala pornografický pořad a že kratičký záběr s masturbujícím mužem v pozadí, kterého si devět z deseti diváků ani nevšimlo, mohl vážně narušit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých. Odůvodnění rozhodnutí rady se navíc opět – jak už se bohužel stalo zvykem – ani neopírá o znalecký posudek.

Dá se očekávat, že CET 21 se odvolá k soudu, a s pravděpodobností hraničící s jistotou lze předpokládat, že soud chybnou právní kvalifikaci i neadekvátní pokutu zruší. Varovné je něco jiného. Militantní antinovácká část RRTV uplatnila paragraf, za jehož opakované porušení se odebírá licence. Nejspíše to spolu nesouvisí, ale děje se tak přesně v okamžiku, kdy si vládní koalice do třináctičlenné rady prosadila již svého devátého zástupce a nejvyšší mediální regulační orgán má zcela ve svých rukou. K udělování či odnímání licencí je totiž třeba právě devíti hlasů.

Kouzlo nechtěného je v tom, že přísní radní jaksi pozapomněli, že hned vzápětí budou rozhodovat o obdobné kauze České televize. Jenže podstatný rozdíl tu přece jenom je. Zatímco Nova se dopustila několikavteřinové zpravodajské chyby, Česká televize vyprodukovala s pořadem Fantastické obrazy 5. prosince 2003 v 17,00 na ČT 2 dokonalý dramaturgický omyl, na který stejná právní kvalifikace opravdu sedí. A tak radním nezbylo nic jiného, než ČT udělit pokutu ještě vyšší, dva miliony korun. Problém je v tom, že míra provinění je tak propastně rozdílná, že pokud Nova dostala pokutu jeden milion, měla Česká televize vyfasovat deset. Pokud ČT dostala dva miliony, měla Nova dostat maximálně tak dvě stě tisíc. Skoro to vypadá, že radní mají po kapsách různé metry.

25. 2. 2004

Jan Macháček a Sabina Slonková položili v Hospodářských novinách (24. 2. 2004) v rozhovoru s nejvyšší státní zástupkyní Marií Benešovou mimo jiné tuto otázku: „A proč se tak dlouho táhl případ Vladimíra Železného?“

Benešová odpověděla takto: „Dohled nad touto kauzou nepatří nám, ale Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze. My jsme jen připravili pro ministra spravedlnosti, jako člena vlády, obecnou zprávu o skutcích, z nichž byl pan Železný obviněn či vyšetřován. Pan Železný už rok říká, že to je skandální. Co je ale skandálního na tom, že se vláda ptá, za co je pan Železný stíhán, když má v souvislosti s jeho aktivitami platit 10,5 miliardy.“

Vůbec se necítím povolán jakkoli se vyjadřovat ke kauzám, kvůli kterým je Vladimír Železný vyšetřován (daně, obrazy, Astrona), neboť s podstatou sporu o Novu vůbec nesouvisejí. Ve sporu mezi držitelem licence společností CET 21 a její někdejší servisní firmou ČNTS se však orientuji poměrně dobře. Proto se odvažuji konstatovat, že z výše uvedeného výroku vyplývá, že paní nejvyšší zástupkyně Benešová to má nějaké popletené. Jakou hodnotu pak asi mají zprávy, které píše pro vládu? 

Kde paní Benešová přišla na to, že vláda zaplatila 10,5 miliardy právě v souvislosti s aktivitami Vladimíra Železného? V novinách? V televizi? Či snad vyšetřováním? Jestliže podobnou propagandu trousí novináři a politici, je to neomluvitelné, ale když takovou argumentaci převezme nejvyšší státní zástupkyně, je to tragedie.

Nejenom pro paní Benešovou proto připomínám, že jádrem sporu o Novu byla právoplatnost odstoupení držitele licence společnosti CET 21 od smlouvy se servisní ČNTS, ke kterému došlo 5. srpna 1999. Vrchní soud 14. prosince 2001 pravomocně rozhodl ve prospěch CET 21, tedy Železného. Až do 14. listopadu 2002, tedy skoro celý rok, tak platil pravomocný rozsudek, že Železný (CET 21) vypověděl smlouvu podle práva. Toho dne rozsudek zrušil Nejvyšší soud a vrátil celou kauzu k novému projednání. Ani potom ČNTS nebyla příliš úspěšná a celá kauza vyšuměla, když finanční skupina PPF koupila ČNTS, čímž se spořící se firmy dostaly do jedněch rukou. Ať dělám, co dělám, nějakou vinu Vladimíra Železného zde nenalézám.

Vedle toho běžely arbitráže. Ta londýnská konstatovala, že Česká republika Ronaldu Lauderovi žádnou škodu nezpůsobila. Stockholmská naopak rozhodla, že Lauderově společnosti CME náleží odškodné 10,5 miliardy korun. Jako „viník“ tu však figuruje Česká republika, nikoli Vladimír Železný. Ten ve své amsterodamské arbitráži se CME víceméně uspěl. Arbitři rozhodli, že strany si vymění původní plnění, Železný vrátí peníze a dostane zpět akcie, žádnou škodu však CME nepřiznali. Oporu pro tvrzení paní Benešové zde opět nenalézám.

Korunu všemu Benešová nasazuje, když v závěru rozhovoru řinčí zbraněmi: „Já si naopak myslím, že skandální je opakovaný výrok pana Železného, že u nás se národ dělí na dvě kategorie lidí: na ty, co už jsou stíhaní a na ty, co to teprve čeká. To není nic jiného než šíření poplašné zprávy a pan Železný může být rád, že nebyl postižen za další trestný čin.“

Nechci hodnotit, jestli je Železného výrok pravdivý či skandální, mě připadá naprosto skandální jiná věc. Začíná být zcela evidentní, že Česká republika prohrála ve Stockholmu na základě křivých svědectví. Klíčový důkaz proti ní předložili sami právní zástupci České republiky. Byl jím podvržený a zfalšovaný zápis z jednání RRTV. Kdo za to nese odpovědnost? Tohle nejvyšší státní zástupkyni nezajímá? Přičtěme k tomu, že ještě v průběhu arbitráže si Úřad vyšetřovaní nechal u Právnické fakulty Plzeňské univerzity vypracovat právní expertízu, ze které vyplývá, že Lauderovi lidé se při podnikaní na území České republiky dopouštěli kriminálních činů. Nikdo to však dál nešetřil. Kdyby orgány činné v trestním řízení byly v těchto případech stejně aktivní, jako když šlo o Železného, nemusela Česká republika ve Stockholmu vůbec prohrát. I za to nesou odpovědnost zcela konkrétní lidé. A co na to nevyšší státní zástupkyně? Nic.

Tak mě tak napadá – když mohla být Rada pro rozhlasové a televizní vysílání odvolána za prohřešky, kterých se nikdy nedopustila, co kdyby někdo odvolal nejvyšší státní zástupkyni za neprofesionální a ještě k tomu hloupé výroky, které opravdu pronáší.

15. 2. 2004

Vážený pane předsedo!

Z obrazovky televize Nova jste 15. 2. 2004 v pořadu Sedmička prohlásil, že Rada pro rozhlasové a televizní vysílání byla poslaneckou sněmovnou odvolána proto, že v souvislosti s kauzou TV Nova, respektive arbitráží mezi Českou republikou a společností CME porušila zákon. 

Předpokládám, že jako předseda významné politické strany nejste mluvka, který v přímém přenosu na nejsledovanější televizi plácá, co mu slina přinese na jazyk. Žádám Vás proto, abyste svoje tvrzení doložil, a proto se Vás ptám: Kdy a jak Rada pro rozhlasové a televizní vysílání ve zmiňované souvislosti porušila zákon? Předpokládám, že uvedete konkrétní paragraf.

Pokud něco takového nebudete s to prokázat, očekávám, že v sobě máte tolik slušnosti, že se omluvíte.

S pozdravem

Petr Štěpánek

V Hradci Králové 15. 2. 2004

15. 2. 2004

„Zpravodajství na Nově absolutně ztratilo po roce 1999 nezávislost,“ říká v rozhovoru pro Mladou frontu Dnes (14. 2. 2004) Jan Vávra. Je to groteskní, neboť to říká muž, který ovlivňoval zpravodajství Novy ve prospěch svých politických přátel a který proslul jako manipulátor politické scény. Právě ve Vávrově režii zpravodajství Novy v roce 1996 hanebným způsobem ovlivnilo výsledek voleb. Pověstné jsou rovněž jeho pravidelné páteční snídaně s Janem Kalvodou a později s Josefem Luxem.

„Ale kromě toho si myslím, že to není ani profesionálně dobrá práce,“ nasazuje Vávra všemu korunu. V době jeho šéfredaktorování Nova vypustila desinformaci o Klausově švýcarské vile či způsobila mezinárodní karambol, když amatérským způsobem prozradila totožnost a ohrozila život agenta zpravodajské služby. Podobných kardinálních úletů Vávra vyprodukoval více než deset. O ztrátě nezávislosti hovoří člověk, který klestil cestu pro nově vzniklou Unii svobody a mydlil schody ODS. O zpravodajské profesionalitě káže kreatura novináře, která si v redakci vydržoval všehoschopné redaktory ochotné za příplatek „osolit“ kohokoli podle šéfredaktorova zadání. Vím, o čem mluvím, zažil jsem to na vlastní kůži. Zunovo pojetí Televizních novin kritizuje amatér, který zpravodajství komerčních televizí zdiskreditoval potoky krve a sám coby moderátor Sedmičky proslul jako koktající blekota.

„Teď mám dobrý pocit z toho,“ pokračuje Vávra, „že se ukázalo, že Železného chování bylo nezákonné. I když za to tahle země nakonec zaplatila strašnou cenu. Zaplatila ale za to, že určitá politická garnitura a její televizní rada se Železným hrály jeho hru.“ Že má Vávra dobrý pocit se není co divit. Astronomická výše jidášského žoldu, který zinkasoval, je pro normálního smrtelníka nepředstavitelná. Daleko problematičtější je to s dalšími Vávrovými tvrzeními. Pro běžného čtenáře to po vší té mediální masáži asi bude překvapivé, ale tvrzení, že Železného chování (v souvislosti s konfliktem s Ronaldem Lauderem) bylo nezákonné, nikdy nikdo neprokázal. Naopak – řadu měsíců platil pravomocný rozsudek, že odstoupení CET 21 od smlouvy s ČNTS proběhlo po právu. Rovněž arbitráž mezi Železným a CME žádnou nezákonnost nekonstatovala, naopak říká, že Železný nezpůsobil CME žádnou škodu. Jediné, co zůstává, je problematický nález stockholmské arbitráže mezi CME a Českou republikou. Jenomže v té Železný nefiguroval.

A proč je nález stockholmské arbitráže problematický? Protože začíná být čím dál víc jasné, že arbitři rozhodovali na základě podvržených a zfalšovaných důkazů a na základě křivých svědectví, o kterých se lze oprávněně domnívat, že byla dobře zaplacená. Právě tak problematická začíná být ve světle nových skutečností role ministerstva financí, které zájem České republiky hájilo značně svérázným způsobem.

Koho Vávra myslí onou politickou garniturou, která hrála Železného hru? Prezidenta Klause? Expremiéra Zemana? Ať to tedy řekne rovnou. Ale nejen to, ať také předloží důkazy, že něco hráli. A televizní rada? Kategoricky odmítám, že by Rada pro rozhlasové a televizní vysílání hrála Železného hru. Odmítla však hrát Lauderovu hru a dokonce si po americkém miliardáři dovolila požadovat, aby dodržoval české zákony. Za hloupost Lauderova managementu, který servisní firmu vehnal do války s většinovým vlastníkem licence, žádná rada nezodpovídá.

„Jsem přesvědčen, že z mediálního a společenského hlediska je už Železný mrtvý člověk,“ uzavírá Vávra. No, nevím, nevím. Kdybych se měl rozhodovat, kdo z dvojice senátor Železný – „nezaměstnaný“ Vávra má blíže k mrtvolnosti, bez váhání bych vsadil na Jidáše Vávru.

8. 2. 2004

Desáté výročí televize Nova se stalo námětem řady článků a komentářů. Každý má jistě právo na svůj názor, přesto je docela zajímavé, že mnohá tato ohlédnutí vlastně nejsou ani tak pohledem do „duše“ Novy, ale daleko spíše do duše autora. Tato charakteristika přesně sedí i na článek Milana Šmída na Louči nazvaný Dary a dluhy televize Nova.

„Zatímco však Ivo Mathé odcházel od nedokončeného díla transformace v okamžiku, když prestiž České televize byla na vzestupu,“ píše kupříkladu Šmíd, „Vladimír Železný byl vyhozen z Novy, která měla zenit své největší slávy za sebou.“ Už užitím tak rozdílně zabarvených sloves „odcházel“ a „byl vyhozen“, když ve skutečnosti byly – sice z různých důvodů – „odejiti“ oba dva, na sebe Šmíd prozrazuje víc, než si uvědomuje. Opravdu byla ČT na vzestupu? Ivo Mathé je bezesporu výrazná televizní osobnost a zanechal za sebou na Kavčích horách spoustu práce. Na druhou stranu je však také pravda, že mnoho věcí neřešil, některé problémy zakonzervoval a ony později zcela zákonitě vyhřezly na povrch. A jak to je se zenitem Novy? Vždyť druhá Nova tu první v lecčems ještě překonala, třeba ve sledovanosti Televizních novin. Ano, celková procenta šla v polauderovském období dolů, ale to přece na prvním místě souvisí s úspěšným restartováním Primy, tedy dalšího silného hráče na trhu, nikoli s výkonem samotné Novy.

„Naprostá většina toho pozitivního, co televize Nova přinesla na českou televizní scénu, se odehrálo v prvních třech letech její existence,“ píše dále Šmíd. Ale sám sebe posléze, když ne přímo vyvrací, tak do jisté míry zpochybňuje, když jako jedno z pozitiv kupříkladu uvádí, že Nova jako první „uvedla na obrazovku moderátora tmavší pleti“. Jako moderátor Televizních novin, tedy novácká tvář první kategorie, se Ray Koranteng objevil až na Barrandově. A to je přece stejně pozitivní krok, jako jeho prvotní angažmá v Počasí, které zřejmě má na mysli Šmíd.  

Šmíd dále píše: „Po prvních letech vzestupu se však Nova začala měnit. Její sebevědomý postoj vůči politikům začal erodovat kdesi v roce 1998 po nepravdivé reportáži o Klausově vile ve Švýcarsku. Její politická nezávislost definitivně odešla do propadliště dějin v létě 1999, když Vladimír Železný se s licencí přestěhoval na Barrandov a od té doby se musel starat o to, jak si nerozhněvat mocné tohoto světa.“ To jsou oblíbené teze, které již pět let bez hlubšího prozkoumání opisuje jeden novinář od druhého. Skutečnost je však i v tomto případě o něco složitější. I stará Nova přece měla velmi úzké vazby na některé politické síly, chcete-li –   závislost. V roce 1996 hanebným způsobem ovlivnila výsledek voleb. O rok později pomohla zinscenovala podraz s Klausovou švýcarskou vilou a zametala cestu pro Unii svobody. Málokdo však ví, že oním hlavním politickým manipulátorem v té době nebyl Železný, nýbrž tehdejší šéfredaktor zpravodajství Jan Vávra. Jeho pravidelné páteční snídaně s Kalvodou a později s Luxem jsou pověstné, leč veřejnosti zcela neznámé. Trpělivost s tímto „mocenským centrem“ tehdy došla i Železnému a Vávra dostal vyhazov. V září 1999 měl odejít. Se znalostí těchto nepříliš známých dějů je možná jasnější, jaká také byla Vávrova motivace, když se ve sporu o Novu postavil na Lauderovu stranu. Každopádně platí, že už tehdy bylo jasné, že na tom neprodělá, ať už spor o Novu dopadne jakkoli. 

Jako přímo fatální nepochopení fungování tvrdých mechanismů moci, obchodu a politiky lze označit Šmídovo (a nejen jeho) hodnocení vztahů Železného s rozhodujícími politickými stranami. „Tenhle spor nemůžeme prohrát, pokud nás však nevydají politici naší vlastní země,“ prohlásil tehdy Vladimír Železný. To ještě netušil, jak osudovou pravdu říká. Politickou oporu přece nehledal jenom Železný, stejně postupoval i Lauder. Rozdíl je v tom, že jeden každý z amerických politiků nekoukal napravo ani nalevo a tvrdě hájil obchodní zájem svého krajana. Ani trochu žádného nezajímalo, že jejich povedený krajan se tu – zřejmě v přesvědčení, že tu ještě žijeme na stromech – dopouštěl kriminálních činů. (Tak to hodnotí expertíza Právnické fakulty Plzeňské univerzity vzniklá na objednávku Úřadu vyšetřování. Křečkova vyšetřovací komise ji má k dispozici. Ví také, že odpovědné orgány činné v trestním řízení během arbitráže zcela nepochopitelně vůbec nic raději nešetřily. Proč asi?) Pravda však je to poslední, o co americkým politikům šlo. Z tohoto pohledu se právě Klaus se Zemanem zachovali jako normální politici, prostě se postavili za českého podnikatele. Ne tak mnozí jiní. Však se také od té doby na Nově vypráví tato anekdota: Víte, jaký je rozdíl mezi americkým a českým politikem? Žádný. Oba dva hájí americké obchodní zájmy. Tahle špidlovská, dostálovská, svobodovská, mlynářovská (a mnoho dalších adjektiv by mohlo následovat) malost stála daňové poplatníky deset miliard korun a mezinárodní ostudu. Malí politici z toho vytloukli stranický profit, co na tom, že poškodili svoji zemi.

Všichni zřejmě již zapomněli, že české soudy klíčový spor CET 21 versus ČNTS ve věci odstoupení od smlouvy pravomocně rozhodly. Ve prospěch Železného. Jenom spekulovat můžeme, jaký že to politický vítr foukal okolo Nejvyššího soudu, když na základě mimořádného odvolacího prostředku pravomocný rozsudek věcně naprosto vadným rozhodnutím zrušil. (Rozhodnout, že denní vysílací plán je prakticky to samé jako měsíční vysílací plán, je odborně asi na takové úrovni jako tvrdit, že kniha je to samé co stránka s obsahem kapitol.) Nikdo to ještě nevyslovil, ale troufám si tvrdit, že toto politické soudní rozhodnutí se na výsledku stockholmské arbitráže podepsalo také. Kdo a k jakému obrazu Nejvyšší soud najmenoval, snad netřeba dodávat.

„Rovněž kreativita, s níž Nova aplikovala v českých podmínkách osvědčené formáty zahraničních komerčních televizí, se postupem času začala vytrácet. Ne, že by chyběly nápady, ale chyběla chuť riskovat investice do větších a dlouhodobějších projektů,“ pokračuje Šmíd. Opravdu? A co Milionář, Nejslabší, máte padáka!, Pálí vám to, testy národa nebo nejnověji Česko hledá superstar? Tady už Šmíd píše vyloženou nepravdu.

„Poprvé se stroj zadrhl, když se projevila únava z amerických seriálů a akčních filmů, která se časově shodovala s probuzením české společnosti let 1996-97 ze snu o rychlém a snadném zbohatnutí. Televize Nova na změnu reagovala tím, že získanou image média podnikavých a úspěšných lidí nové doby přeměnila na image média, které vás nechá zapomenout na starosti běžného dne, protože vás baví. Ve víkendových večerech vystřídali Martina Dejdara a Šípa s Uhlířem baviči typu Ivana Mládka a Petra Novotného, znovu ožily stálice pop music z let minulých.“ Šmíd má trochu zmatek v tom, kdo a koho vystřídal. Šíp i Mládek s Novou spolupracují od prvopočátku. Podstatná je však jiná věc. Retromóda vracející se do 60., 70. i 80. let přece zasáhla celý svět. Co jiné byly vlny opětovného zájmu o Beatles, Abbu či třeba Modern Talking? Stejná vlna zasáhla i Česko. Ale jen u nás novináři po rejžkovském způsobu kádrují kumštýře na před-  a po-listopadové a ještě k tomu podivuhodně nedůsledně, aby náhodou nepoškodili kamarády. Ve skutečnosti tedy žádné zadrhnutí, Nova pouze vyhověla zákonu (celosvětové) poptávky.   

„Otázka „Co nám vzala, co nám dala televize Nova“ svádí k laciné odpovědi, že každému z naší kapsy vytáhla tisícikorunu za prohranou arbitráž se CME. Podle mého názoru za to však nemůže televize Nova, ale její bývalý ředitel,“ končí Milan Šmíd. Neberu nikomu právo na jakýkoli názor, ale u vědomí neuvěřitelných skutečností, které v souvislosti s prohranou arbitráží a rolí vlády, respektive ministerstva financí v ní postupně vycházejí na povrch, takovéhle tvrzení pokládám za čiročirou a ještě k tomu populistickou demagogii. Už jsem to nedávno napsal, takže jenom zopakuji: Právě od Milana Šmída bych očekával více. Moje představa o něm, představa publicisty pečlivě studujícího hory dokumentů, dostává další vážnou trhlinu. V poslední době mi připadá, že Milan Šmíd studuje jenom to, co zapadá do teorií, jež jsou jeho (politické) duši blízké.

4. 2. 2004

U příležitosti 10 let televize Nova se rozepsal také bývalý generální ředitel České televize Ivo Mathé (Lidové noviny, 4. 2. 2004). Což o to, v lecčems má pravdu, ale některé věci je třeba dopovědět do konce. To Mathé nedělá.

Z toho, že Nova původně získala licenci na jiný program, se stal již mýtus. Zajímavé je ale něco jiného. Novináři si toho masově „všimli“ až šest let poté, tedy v roce 1999, když se v Lauderově (přesněji Donathově) režii pustili do Novy kvůli něčemu úplně jinému. V době, kdy to bylo aktuální, na to poukazovalo pouze pár jednotlivců.  Peter Kršák tím vymezoval svoje „výsadní“ postavení v CET 21. Petr Pleva na to poukazoval ve sněmovně a já v RRTV. Oba jsme se posléze zasadili o dvojnásobné přešetření všech skutečností spojených s udělením licence Nově i rozvolněním licenčních podmínek. Jedním z výsledků bylo zjištění, že po formálně právní stránce vše proběhlo v souladu se zákonem. Nova si o změnu formátu řádně požádala a Korteho rada vyhověla. K mému tehdejšímu překvapení o tom velmi smířlivě během naší debaty na ČRo6 – RSE hovořil mediální expert Milan Šmíd, který rozhodně nepatří do nováckého fanklubu. Nepopisoval to jako kdovíjak rafinovaný podvod, nýbrž jako oboustrannou obavu, aby se právě počaté soukromé televizní vysílání nenarodilo jako mrtvé dítě.

Také „předčasné“ vkládání reklamy do pořadů je Mathého oblíbené téma. Čistě faktograficky má pravdu, ale smlčuje společenský kontext. V době, kdy RRTV „protizákonné“ vkládání reklam tiše tolerovala, již panovala všeobecná politická shoda, že zákon se změní. Jestliže společnost řekla ano existenci komerčních televizí, bylo jen logické vytvořit také normální podmínky pro jejich existenci. Přerušování pořadů reklamou je v tomto smyslu celosvětovým standardem. Stejným způsobem by bylo možné se pohoršovat nad faktem, že první soukromě vyprodukovaný polistopadový film Tankový prapor měl premiéru dávno předtím, než nový zákon zrušil znárodněnou kinematografii. Někteří by se asi pohoršovali, ale to by v tom zřejmě musela mít prsty Nova.

Ivo Mathé má rovněž pravdu v tom, že držitel licence společnost CET 21 byla v dobách Novy č. 1 prázdná skořápka s jednou sekretářkou. Jednalo se o kardinální obcházení zákona. Tak to hodnotily nesčetné právní expertízy, tak to hodnotila i rada, v níž jsem zasedal. Proto také rada vedla příslušná správní řízení. Přesně o tom byly i moje spory s Vladimírem Železným z poloviny devadesátých let. Jenže i tenhle příběh má svoje pokračování. Nebyl by to asi ani Železný, kdyby svoji slabinu neuměl obratem proměnit ve svůj prospěch. Prostě obrátil o 180 stupňů. Barrandovskou Novu č. 2 postavil zcela podle zákona. CET 21 nyní zaměstnává více než sto lidí včetně rozhodujících manažerů a šéfredaktorů odpovědných podle zákona za vysílání. No, protestujte proti tomu! Ale uznávám, že verze, že jsem obrátil já, protože jsem si na Nově zazpíval písničku, je impresivnější.

Kapitola sama pro sebe je Volejte řediteli. Jsem úplně ten poslední, kdo by chtěl Železného one man show hájit, jen si dovolím připomenout, že i tenhle pořad se v čase změnil. Po správním řízení o odejmutí licence, které ta – dle Mathého –  Železným ovládaná rada s držitelem licence kvůli Volejte řediteli vedla, si Vladimír Železný již nikdy  na obrazovce nedovolil to, co v dřevních dobách Novy. Dovolil si však něco horšího, zcela neodpustitelného. V době vzbouřenecké stávky v ČT pojmenoval ve Volejte řediteli počínání zpovykaných redaktorů a s nimi spřízněných politiků – včetně Mathého hradního šéfa – těmi pravými slovy. A to se neodpouští. Nikdy mu to neodpustila ani současná vládní koalice počatá právě na barikádách Kavčích hor. Ale to už je jiný příběh. Jeho scénář zatím veřejnost nezná, cenu už ano.

30. 1. 2004

Rada pro rozhlasové a televizní vysílání neví, komu patří televize Nova, prohlásil v Radiofóru na ČRo 1 v diskusi s autorem této glosy její předseda Petr Pospíchal. Respektive ví o vlastnické struktuře Novy úplně to samé, co věděla rada před rokem odvolaná, tedy ta, v níž jsem byl místopředsedou. Trvá tedy stav, kdy rada zná, kdo fakticky Novu ovládá a řídí, kdo a proč se o ni spoří, ale naprostou jistotu nemá a nemůže mít, dokud nejrůznější vlastnické spory nevyřeší soudy, včetně toho rejstříkového.

Kardinální rozpor je v něčem jiném. Zatímco stará rada byla za tento stav politiky i novináři dennodenně kritizována a posloužilo to jako jeden z argumentů pro její odvolání, na adresu nové rady nepadlo v této souvislosti jedno jediné kritické slovo. Pozoruhodné pokrytectví!

Když stará rada (po předchozí konzultaci s ministerstvem financí !!!) povolila Nově rozložení  dvousetmilionového správního poplatku za prodloužení licence do měsíčních splátek, hřímal ministr financí Bohuslav Sobotka v poslanecké sněmovně, že rada okradla stát a požadoval její odvolání. Když nová rada o několik měsíců později povolila to samé Primě, Sobotka ani nehlesl. Proč? Že by proto, že noví „nezpolitizovaní“ radní chodí na obědy s jeho stranickými kolegy Zaorálkem a Dostálem? Nebo proto, že pár měsíců předtím hlásal naprosté nesmysly?

Další záminkou k odvolání staré rady byla prohraná arbitráž. Nyní však vycházejí najevo neuvěřitelné věci, dokládající, že v celé věci je nejvíce namočena sama vláda, respektive ministerstvo financí. Poslední novinkou je, že se vynořily velmi zajímavé zápisy z vlády, které měly být skartovány (proč asi?), leč nebyly.

Každým dnem se blíží soudní projednávání žaloby, kterou na předsedu vlády a poslaneckou sněmovnu podalo šest bývalých radních a ve které se s poukazem na zjevnou nezákonnost svého odvolání domáhají satisfakce. Bohorovné pokrytectví vládních představitelů a jejich dvojí metr bývalým radním postupně přihrávají další a další zajímavé argumenty. 

21. 1. 2004

Milan Šmíd je jedním z nemnoha českých novinářů, píšících o médiích, který svá tvrzení opírá o studium dokumentů. Obvykle se pak staví do role jakéhosi neutrála, člověka nad věcí, jenž bývá kritický ke všem stranám. Tahle role se však stává poněkud problematickou, jestliže z jeho textu přímo sálá křečovitá snaha být v rámci své „neutrality“ kritický za každou cenu, a ještě k tomu pouze vůči jedné straně.

Naposledy to předvedl, když ve své Louči (19. 1.) reaguje na Nedělní rozhovor Radka Johna na Českých médiích. John totiž v odpovědi na otázku, týkající se prohrané arbitráže se společností CME, odpověděl: „Pochybení českého státu v celé kauze jsou opravdu neuvěřitelná. Až člověk pochybuje, jestli šlo opravdu jen o krystalickou neschopnost některých konkrétních lidí anebo už o zlý úmysl anebo dokonce dobře zaplacenou špinavost. A já skutečně žasnu, že se tím nezávislá média, která by nemohla být podezřívána z touhy cokoliv manipulovat nezabývají. Nějak to není v módě. Zřejmě až historici si jednou smlsnou a národ bude žasnout.“  

Šmíd na to reaguje těmito slovy: „Nepochybuji o nečistotě boje, který se ve sporu o televizi Nova vedl. Pro mě však nemají daleko ke špinavostem také tvrzení Vladimíra Železného, která přednesl ve své prezentaci před vyšetřovací komisi parlamentu ve věci arbitráže. Využívaje komplikovanosti případu a neznalosti nezasvěcených zde nejen neuvěřitelným způsobem mlží, ale přímo lže. Toto ostré tvrzení jsem schopen dokázat na základě archivu shromažďovaného po léta z veřejných zdrojů.“ 

Nic proti tomu, jenom by asi Milan Šmíd měl posléze uvést nějaký pádnější argument než onu kytici růží pro poslankyni Marvanovou za novelu vysílacího zákona. Železný se přeci nikdy netajil tím, že Američanům do jisté doby sloužil do roztrhání těla. Sám o tom hovořil již dříve a nepopíral to ani před vyšetřovací komisí. Ano, Železný s Lauderem ovlivňovali podobu mediálně legislativního prostředí ruku v ruce, častokrát svérázným způsobem. Deset miliard však poté, co se oba pánové rozhádali, od státu a za přispění některých politiků a úředníků zkasíroval Lauder, nikoli Železný. Od Šmída je hezké, že je na základě svého archivu schopen dokazovat „špinavosti Vladimíra Železného“. Jenže vzhledem k oněm deseti miliardám by bylo mnohem zajímavější, kdyby odborníci jeho formátu spíše nalezli odvahu popsat špinavosti Ronalda Laudera a jeho pomahačů.

Další Šmídovo tvrzení je dokonce zcela nepravdivé. V souvislosti s jinou věcí píše: „Nikdo si na Železného tenkrát netroufal a panáčkovala před ním i mediální komise. (Mám na mysli například jednání v Harrachově 1996).“ Všichni nepanáčkovali. Přesně v tomto období – a dokonce i v tom Harrachově – jsem s Vladimírem Železným vedl řadu polemik a upozorňoval jsem na právní nedostatky organizačního uspořádání Novy. Také díky této mé iniciativě došlo v RRTV i Poslanecké sněmovně ke znovuprověření celého procesu udělení licence a rozvolnění licenčních podmínek a posléze k postupnému uvedení celé struktury Novy do souladu se zákonem.

Pikantní na celé věci je, že čeští novináři tyto dávno vysvětlené a vyřešené (!!!) kauzy “objevili“ s pětiletým zpožděním, až když se na Železného houfně sesypali poté, co byl poprvé odvolán z funkce ředitele a pustil se do křížku s Lauderem. Přímo klasické pak je, že chudáci čtenáři jsou dodnes některými mediálními „odborníky“ masírováni mýty typu, že Nova vysílá v rozporu s předloženým programovým schématem. To však samozřejmě není případ Milana Šmída, to jsem si jen dovolil malou odbočku.

Proto zpátky ke Šmídovu článku. Na to, že vyšetřovací komisi leží na stole důkazy o naprosto skandálním přístupu odpovědných politiků a úředníků k prohrané neprohratelné arbitráži – a to je, oč tu běží a o čem mluví také Radek John –, se mediální expert Milan Šmíd věnuje svéráznému kritickému žabomyšímu hnidopišství! Právě od něho bych očekával více.

To už není neutralita, nýbrž pohodlné surfování na bezpečné vlně českého novinářského mainstreamu.

21. 1. 2004

Jestliže se koná nějaká opravdu důležitá vnitropolitická událost, nechybějí u ní kamery ČT a veřejnoprávní televize ji divákům přibližuje přímým přenosem. Kolik takových superdůležitých událostí loni bylo? Moc ne, dají se spočítat na prstech jedné ruky. Připomeňme si je jen tak po paměti a bez nároku na úplný výčet: opakovaná volba prezidenta, vyslovování (ne)důvěry vládě a … kupodivu také odvolávání Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV).

Na Nový rok ve 22 hodin pak Česká televize odvysílala Přehled nejvýznamnějších domácích událostí roku 2003. Volba prezidenta samozřejmě nechyběla, peripetie okolo Špidlovy vlády také ne, o RRTV však ani slovo, pouze jediná věta o deseti miliardách za arbitráž.

Něco tady nesedí. Proč v dubnu v den, kdy byla RRTV odvolávána, Česká televize prakticky z hodiny na hodinu zařadila mimořádný přímý přenos ze sněmovny? Opravdu to byla tak supervýznamná událost? A pokud ano, proč tedy o devět měsíců později v souhrnu nejdůležitějších událostí loňského roku o tom naopak neřekne ani slovo? To už  to najednou superdůležitá událost není? Kdy Česká televize diváky klamala? Letos, nebo loni? 

Odpověď je smutná, ba přímo tragická. Česká televize nehrála se svými diváky poctivou hru ani loni, ani na Nový rok. Česká televize neinformuje stylem padni, komu padni. Česká televize dělá propagandu. Loni v dubnu její redaktoři aktivně pomáhali při likvidaci jimi nemilované rady. Letos, kdy snad už i slepý vidí, co, jak a proč vládní koalice zinscenovala a co se z toho za několik měsíců vyvinulo, pro změnu pomáhá vytvářet dojem, že se vlastně nic tak zásadního neděje.

Jenom pro připomenutí: Česká televize 2. dubna po celé odpoledne přímým přenosem vysílala mimořádnou schůzi poslanecké sněmovny s jediným bodem programu, odvoláním členů RRTV. Během několikahodinového přenosu padala z úst koaličních politiků neuvěřitelná obvinění na adresu odvolávaných radních. Přesně v okamžiku, kdy mělo dojít na reakci, respektive obhajobu předsedy RRTV Martina Muchky Česká televize přímý přenos ukončila, aby mohla odvysílat „plánovaný“ a jistě veledůležitý záznam volejbalového utkání. Jako nášup pak ČT ještě přidala aktuální besedy s nezapomenutelnou Danielou Drtinovou, besedy „vyvážené“ a „objektivní“, ve stylu všichni – včetně moderátorky – proti jednomu.

Odvoláním rady ale příběh neskončil. Několik odvolaných a při té příležitosti znectěných radních si to nenechalo líbit a obrátilo se s několika žalobami a ústavní stížností na soudy. Pokud svůj spor s předsedou vlády a poslaneckou sněmovnou vyhrají, spatříme mnohé vládní politiky v trenýrkách a spolu s nimi jejich novinářské pomahače, ty z ČT nevyjímaje. Tyto soudy rovněž budou zajímavým testem nezávislosti naší justice. Řada renomovaných právníků totiž tvrdí, že pokud se bude soudit podle paragrafů, výsledek je takřka jednoznačný. Co o tom ví divák, který sleduje ČT?

Druhý problém je v tom, že vládní koalice se posléze dopustila hrubé taktické chyby, protože připustila zřízení vyšetřovací komise k prohrané arbitráži. Místo aby se všechno potichu zametlo pod koberec a raději se na vše zapomnělo, byl vytvořen oficiální orgán, který si nemůže zacpat uši a zakrýt oči. A tak se stalo, že důkazy o tom, že odpovědní politici a úředníci záměrně prohráli neprohratelnou arbitráž, leží na stole. A naopak – o tom, že celou věc zavinili radní spolu se Železným už nikdo raději ani moc nemluví, natož o trestních oznámeních, kterých měl kdekdo ještě v dubnu plná ústa.

Českou televizi to ale zjevně nezajímá. Podle ní – viz pořad z 1. ledna – se vlastně nic nestalo. Ronald Lauder se sice napakoval neuvěřitelnými, bezpracnými deseti miliardami korun a vládní koalice z toho na oplátku vytěžila politický profit, ale co na tom. Milí diváci, respektive daňoví poplatníci, kteří jste to zasponzorovali, raději zapomeňte! My vám v tom pomůžeme. Skoro to svádí k zásadní otázce: K čemu taková televize vlastně je?

5. 12. 2003

(Polemika psaná pro internetový deník Neviditelný pes)

Byl bych nerad, aby vznikl dojem, že jsem si právě z Mrože udělal objekt svého nadstandardního zájmu. Ale co mám dělat, když mi tak pilně nahrává na smeče. Otázka: Jakou hodnotu má komentář vystavěný na chybném základním východisku? Odpověď: Nulovou, je to spíše novinářský trapas. Přesně tohle se Mrožovi opět povedlo v komentáři nazvaném Podivná paní L. (Neviditelný pes 2. 12. 2003).

Hned na začátku svého komentáře totiž Mrož popletl dvě výpovědi. Marína Landová svědčila na vlastní žádost nikoli před sněmovní vyšetřovací komisí, jak píše Mrož, nýbrž v arbitráži. Jako svědek Ronalda Laudera. Jinými slovy: vysoká státní úřednice České republiky – zřejmě v náhlém záchvatu konat Dobro a odhalovat Pravdu – se sama nabídla firmě, která žaluje u arbitrážního soudu její zemi a požaduje po ní miliardové odškodné. A kupodivu právě její svědectví poskytlo oporu pro účelové a lživé konstrukce, na kterých bylo vystavěno celé obvinění České republiky.

Ač prakticky všichni ostatní zainteresovaní tvrdí opak, Mrož kupodivu vůbec nepochybuje o tom, že právě Landová vypovídala pravdivě. Co na tom, že v ten samý čas, kdy paní Landová – jistě zcela nezištně – nabídla své služby Ronaldu Lauderovi, byl její manžel ing. Jiří Koubek (bývalý člen RRTV, jeden z těch, co Nově udělili licenci) zrovna ve službách CME. A ještě maličkost pro dokreslení: Ta samá Marína Landová před časem bez mrknutí oka a stejně „zasvěceně“ vypovídala v reportáži České televize jako „očitý“ svědek o věcech, které se na Radě pro vysílání odehrály v roce 1999. Co je na tom divného? Landová na radě skončila v roce 1998 (!). Chlapcům z Faktů to vůbec nevadilo, měli co potřebovali.

Mrož svůj komentář uzavírá tradičně: Diví se „bývalým členům RRTV, tedy i panu Štěpánkovi, kteří … nepřestávají osočovat stát kvůli ‚nedostatečné‘ obhajobě“. Proč se diví? Protože „svědectví paní Landové u arbitráže … dokazuje, že ten největší kus másla měla na hlavě právě RRTV“. Teda Mroži, není nad to, když si novinář umí pro své závěry vybrat důvěryhodnou oporu!

Mrož – a spolu s ním všichni ti, kteří vinu určují podle svých politických sympatií a antipatií – asi očekává, že členové odvolané RRTV sklapnou kufry a nechají si na hlavě nikoli máslo, ale všechny ty neuvěřitelné sračky, které na ně nakydali vládní politici a novináři. Novináři – v tom lepším případě jenom hloupí, v tom horším hmotně zainteresovaní. Mroži, nenechají!

Zřízení vyšetřovací komise bylo vážnou politickou chybou vládní koalice. Vždyť viníci byli dopředu stanoveni, v případě Rady pro vysílání dokonce již „popraveni“, v médiích tisíckrát znectěni. A najednou vzniklo oficiální fórum, kde zaznívají neuvěřitelná fakta, před kterými si nelze zacpat uši a dál se tvářit, že neexistují. S mírnou nadsázkou se dá říct, že to připomíná zapálení říšského sněmu. Z „žalovaných“ se stávají žalobci. Každý, kdo se mohl seznámit kupříkladu s Železného svědeckou výpovědí, ví, že ani trochu nepřeháním.

4. 12. 2003

Vzpomínáte si na ten obrovský humbuk, co nastal, když Rada pro rozhlasové a televizní vysílání udělila České televizi pokutu za vulgarismy v Obrázkářích a dokumentu o Miki Volkovi? Novináři – a spolu s nimi někteří politici – se doslova předháněli v napadání členů rady. Do Lidových novin jsem v reakci na to tehdy napsal: „Škála názorů mezi diváky i odborníky na to, co morální vývoj dětí ohrožuje a co nikoli, je velmi široká a různorodá. Právě proto se také rada nakonec rozhodla udělit tu nejmenší možnou pokutu, jakou zákon připouští, tedy 20.000 Kč. A kdyby to bylo možné, udělila by symbolickou jednu korunu. V ‚tiché dohodě‘ s vedením ČT totiž počítá s tím, že se Česká televize obrátí na soud, protože jedině tak může vzniknout směrodatný výrok, který pro příště určí, jak v budoucnosti v obdobných případech postupovat. Patent na výklad zákona nemá ani rada ani Česká televize.“ A ukončil jsem: „Otázka totiž nestojí, zda Obrázkáře a podobná díla uvádět či neuvádět, ale jen a pouze, zda je uvádět před či po 22. hodině.“

Česká televize se proti pokutám skutečně odvolala k soudu, a ten nedávno s konečnou platností rozhodl. Beze zbytku dal za pravdu Radě pro vysílání. Nikdo z oněch pobouřených novinářů o tom nenapsal už ani slovo. Nikdo z politiků se neomluvil.

Podobnou mediální sprchu radní dostali za pokutu, kterou České televizi udělili za odvysílání pořadu České hlasování mezi dvěma koly senátních voleb. Poslankyni Táně Fischerové (US-DEU) to dokonce posloužilo jako další argument pro odvolání rady. Na mimořádné schůzi sněmovny 2. dubna 2003 prohlásila: „Dalším skandálním, již zmiňovaným příkladem je v poslední době hojně citovaná půlmilionová pokuta České televizi za uvedení politické satiry, což už není pouze finanční oslabování České televize, ale přímo cenzurní zásah do nezávislosti veřejnoprávní televize a svobody tvorby, který bohužel velmi připomíná léta minulého režimu.“

Také tahle pokuta skončila u soudu. ČT k tomu dala stanovisko a soud radu vyzval, aby se k němu vyjádřila. Mezitím však byla „stará“ a „špatná“ rada odvolána a nastoupila rada „nová“ a „správná“. V první reakci chtěli noví radní pokutu zrušit. Pak se však jeden rýpal zeptal, zda inkriminovaný pořad vůbec viděli. Zjistilo se, že většina nikoli. Takže si ho o polední přestávce pustili na videu. A co se nestalo? Odpoledne „nová“ rada poměrem hlasů devět pro, jeden proti, jeden se zdržel, potvrdila rozhodnutí rady „staré“. Dokonce i ti největší sympatizanti České televize z řad nových radních prohlásili, že odvysílat něco takového mezi dvěma koly senátních voleb byla od ČT politická hanebnost. V zápise z 16. zasedání se to v bodě 44 skrývá za nic neříkající formulkou: „Rada schvaluje vyjádření ve znění návrhu.“

Teď jenom stále marně čekám, kdy Táňa Fischerová navrhne odvolání i této rady. Napadá mne však lepší řešení. Pro naprostou nekompetentnost by měla odstoupit sama. Ke stejnému čertu by se mohli odebrat i pokrytečtí novináři, kteří pro svůj aktivismus zapomněli na základní žurnalistickou povinnost – informovat.

3. 12. 2003

Na svědectví vysoké státní úřednice PhDr. Maríny Landové (ZDE) reagují bývalí členové Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV). Landová byla řadu let zástupkyní vedoucího Úřadu RRTV a od roku 1998 pracovala na Ministerstvu kultury jako vedoucí odboru hromadných sdělovacích prostředků. V arbitráži svědčila na vlastní žádost, jako svědek Ronalda Laudera, respektive CME.

RNDr. Josef Musil, CSc., vědecký pracovník a ekolog, místopředseda a člen RRTV v letech 1994 – 2003:

Předpokládám, že soudný čtenář je schopen si utvořit vlastní názor na základní postoj a angažovanost dr. Landové v předmětné kauze. 

Pokud jde o věcné detaily, je snad vhodné upozornit, že Landová pozoruhodně důsledně rozlišuje pravdu v právním smyslu od nějakého jiného popisu skutečnosti, který nelze nazvat jinak než jako její vlastní vidění věci. Při takovém přístupu se nelze divit, že neuvádí jediný faktický argument oproti věcnému obsahu svědeckých výpovědí, zato ale přičinlivě mění logickou interpretaci faktů – které nebyla schopna nijak vyvrátit – to právě na základě vlastní optiky: „všichni jsme to brali tak“, „podle toho co vím“ (= typické svědectví z doslechu), „RRTV si uvědomila, až když se rozhodla“, „žadateli, u něhož se zdálo, „i když nejsem právničkou, zdálo se mi velmi jasné“. Skutečně nechápu, jak např. prohlídka budovy za přítomnosti nedospělého syna může vést k „velmi jasnému závěru“ o tom, kdo řídí instituci, která v budově sídlí (viz odstavec 25).

Podrobná právní analýza dokumentu může říci o kvalitě argumentů i o kvalitě jejich posuzování v průběhu řízení samozřejmě mnohem více. Pokud byla takováto metoda zjišťování skutečností také metodou arbitrů, nedivím se ani výsledku stockholmské arbitráže.
 
Zůstává však jedna zásadní věc, která k podivení je: Pouze dr. Landová dostala možnost prostudovat si výpovědi dalších svědků a vyjádřit se k nim, ať už na základě vlastní žádosti nebo z jiného popudu. V každém případě vzniká otázka, zda lze přístup arbitrů k oběma stranám sporu považovat za rovný. A to je věc, která mě udivuje a znepokojuje daleko nejvíce.

Josef Josefík, podnikatel, předseda a člen RRTV v letech 1992 – 2000:

Podle mého názoru výpověď Landové, ač byla pravděpodobně motivována opačně, potvrzuje, že nároky CME jsou neoprávněné. Odmítám přistoupit na názor, že CEDC byla přímým účastníkem licenčního řízení – vždy jsem CEDC chápal jako budoucího investora a ne jako žadatele o licenci, což ostatně žádost o licenci jednoznačně dokládá. CET 21 podala žádost o licenci samostatně. Ostatně CEDC nebyla jediným investorem, dalším byla Česká spořitelna. Z tohoto pohledu je průkazný bod 12 výpovědi Landové.

Tvrzení Landové vztahující se např. ke snaze Rady pomoci Kršákovi jsou naprosté spekulace.  Byla-li by navíc její tvrzení vyslovená v bodě 20 jen z části pravdivá, pak by to byl alarmující doklad o zcela nepřípustném chování státního úředníka. Mohu hovořit jen za sebe, ale jednoznačně se distancuji od domněnky, že bych jako člen Rady měl záměr podporovat některého ze společníků CET 21 nebo jiný privátní subjekt. Podle mých vzpomínek bylo řízení s ČNTS zahájeno zcela v souladu se zákonem o vysílání kvůli důvodnému podezření z vysílání bez oprávnění.

Landová nikdy nebyla členkou Rady a nemůže směrodatně hovořit o smýšlení Rady nebo motivech jejího jednání. Výrazy jako „my všichni jsme si mysleli“  nebo „každý na Radě chápal“ v nejlepším případě znamenají, že „Landová si myslela“. Právě na této spekulativní rovině, vydávané za důkazy, byla vystavěna celá stockholmská arbitráž.

Mgr. Petr Štěpánek, hudebník, publicista a podnikatel, místopředseda a člen RRTV v letech 1994 – 2003:

Během své svědecké výpovědi před parlamentní vyšetřovací komisí, jsem předložil řadu písemných dokumentů, z kterých jednoznačně vyplývá, že jedinou motivací Rady pro vysílání, proč vedla příslušná správní řízení, byla snaha uvést organizační strukturu Novy do souladu s českým právním řádem. Jestliže Landová tvrdí cosi o snaze Rady pomoci pánům Kršákovi či Železnému a poškodit investici Ronalda Laudera, je to křivé svědectví. Marína Landová podle mého názoru hrubým způsobem poškodila Českou republiku a nese přímou osobní spoluodpovědnost za zbytečnou arbitrážní prohru a škodu ve výši 10 miliard korun.  Poznal jsem Marínu Landovou jako chytrou, pracovitou a velmi schopnou úřednici. Také v arbitráži zvolila efektivní metodu. Většinou neříká vyložené lži, ale šikovné polopravdy. Faktem však zůstává, že právě ona svým svědectvím poskytla oporu pro účelové a lživé konstrukce Ronalda Laudera a CME o jejich poškození. Myslím, že lze s úspěchem pochybovat o nezištnosti jejího konání. Na vlastní oči jsem viděl dokument, kterým se mi její manžel ing. Jiří Koubek vykazoval pověřením jednat jménem CME. 

Ing. Martin Muchka, předseda Odborového svazu hromadných sdělovacích prostředků, předseda a člen RRTV v letech 1997 – 2003:

Nejsem jistě sám, kdo po přečtení obdivuje ryzí charakter dr. Landové, která hned v úvodu svého prohlášení akcentuje jako leitmotiv svého konání  snahu „napomoci, aby nedošlo k omylu“. Stejně tak jsem hluboce přesvědčen, že její snaha napomoci byla zcela nezištná a motivována výlučně  lidsky srozumitelnou těžko zvládnutelnou touhou konat dobro. Jen zatím  neumím identifikovat, pro koho.

S přihlédnutím k logice věci mi ale nějak nejde do hlavy, proč tehdy dr. Landová nenabídla svoje služby zcela nezištně v zájmu zabránění omylu oběma stranám sporu? Červ pochybností  hlodá dál a jako občan ČR se ptám, proč občanka téhož státu, navíc tehdy ještě státní úřednice, svědčila proti svému státu, když  náš právní řád umožňuje nepoškodit svědectvím třeba jen své blízké?

Nemohu se vyjadřovat k událostem z doby, kdy jsem ještě nebyl členem RRTV, tj. před prosincem 1997. S okolnostmi udělení licence CET 21 a dalším průběhem kauzy do konce roku 1997 jsem ale měl možnost a pracovní povinnost se seznámit nadstandardním způsobem z dokumentace archivované v Úřadě RRTV. Mohu prohlásit, že můj subjektivní obraz a hodnocení průběhu událostí, získaný studiem více než tisíce stran dokumentů, s výkladem dr. Landové nekoresponduje.

K popisu dění v letech 1998-99 jen připomínám, že jsem ve věci dvakrát jako předseda RRTV podával Poslanecké sněmovně velmi obsáhlá vysvětlení a zdůvodnění postupů RRTV – vše je přístupno v otevřených zdrojích. Takže jen drobnosti:

– Mediální panel ani stav přípravy nového vysílacího zákona neměl na rozhodování RRTV žádný vliv, protože Rada se řídila pouze zákonem v platném znění a nemohla ani nesměla ve svém rozhodování nic předjímat. Pro dr.Landovou a některé lidi z jejího okolí je ale tento druh právní optiky charakteristický i dnes.
– Otevřený spor mezi CET 21 a ČNTS (viz bod 46) počátkem března 1999 ještě neexistoval, dr.Železný byl tou dobou ještě vrcholovým manažerem obou organizací.
– Označovat problematiku rozhlasů za méně kontroverzní než u televizí je nekorektní jak obecně, tak i ve vztahu k účasti zahraničního kapitálu v podnikání v mediálním oboru. Podstata kauzy arbitráží kolem TV Nova je přeci spíše příběhem o chování subjektů na českém mediálním trhu v režimu obchodního a občanského zákoníku.
– RRTV v r.1996 změnila licenční podmínky CET 21 jako důsledek změny zákona, a to až na základě příkazu sněmovní komise pro sdělovací prostředky. Změna majetkových podílů ve společnosti CET 21 v závěru r.1999, kvalifikovaná dr. Landovou rovněž jako zvýhodnění dr. Železného proti R. Lauderovi, na další průběh událostí neměla a ze zákona ani nemohla mít žádný vliv. Licence tehdy ani dnes nebyla a není majetkem držitele, nepodléhá exekuci a nemůže být ani předmětem jakýchkoliv jednání o případném majetkovém urovnání sporů mezi obchodními partnery. Teorii a tvrzení dr. Landové v závěru její výpovědi nemohu už vzhledem ke skutečnosti, že oba hlavní aktéři sporu (Lauder i Železný) neměli v době udělení licence k této licenci ani společnosti držitele žádný právní vztah, hodnotit jinak, než jako nepravdivá a účelově zavádějící.

Vysvětlení postojů dr. Landové mi ale v tomto  případě usnadňuje a logicky nabízí jednoduchá analogie se známým českým příslovím, kde se jedná o chlebu a zpěvu písně.

Mgr. Petr Žantovský, nakladatel a publicista, člen RRTV v letech 2000 – 2003:

Marina Landová je typický „nezainteresovaný“ jedinec, jakými se causa CME vs. ČR jen hemží. Nezaujatě vyprávěla o svých neblahých zkušenostech se zločinným „volejte-ředitelem“ do České televize v době, kdy arbitráž ve Stockholmu ještě nerozhodla, takže se každý argument ve prospěch žalující strany (CME) samozřejmě hodil. Stejně nezávisle chodila v podpaždí s Janem Vávrou po kuloárech Sněmovny vždy, když se poslanci radili na dané téma. Samozřejmě nechyběla ani 2. dubna při odvolávání minulé vysílací rady, čekání na verdikt trávila aktivně: přátelskými rozpravami s poslanci US-DEU, KDU-ČSL a některými z ČSSD. O čem si tak mohli povídat, co myslíte?

Nově „objevený“ dokument jen vychází z této praxe. Mně osobně na něm k dokonalosti chybí číslo účtu a specifický symbol. Ostatně: zlí jazykové tvrdí, že na výplatnici CME byl i Jiří Koubek, taktéž bývalý vysílací radní, dnes nepochybně nezávislý poradce generálního ředitele veřejnoprávního rozhlasu. Nemýlím-li se, pak by Koubek s Landovou měli mít něco společného. Že by to číslo účtu?

1. 12. 2003

Mladá fronta Dnes věnovala (27. 11. 2003) po delší době celou stránku Vladimíru Železnému. Vylíčila ho jako člověka na sestupu, který dokonce přijde o služební auto, které mu doteď podle dohod zajišťovali vlastníci televize Nova. Ponechme stranou, zda je to opravdu tak strašný pád být senátorem a zda je pro Železného opravdu vážným životním problémem, že si bude muset pořídit jiné vozidlo. Zajímavější jsou jiné otázky.

Kdy se v novinách obvykle objevují rozsáhlejší materiály? Jen tak pro nic za nic? Nikoli. Vesměs to bývá tehdy, je-li třeba reflektovat aktuální události, při příležitosti nějakého výročí nebo je-li po nějakém tématu poptávka. Proč tedy najednou celostránkový materiál o Železném, když se okolo něj v posledních dnech vlastně nic podstatného neodehrálo? Nebo snad odehrálo? Ano, jedna výjimka existuje.

Jelikož v našich médiích – a speciálně v MF Dnes – se nikdy nic neděje bez nějakého důvodu, není na škodu věnovat náhlému mladofrontovnímu zájmu o Vladimíra Železného trochu pozornosti. Jediné, co v souvislosti se Železným stojí v posledních dnech za zmínku (o jeho svatbě se ještě nevědělo), je jeho výpověď před vyšetřovací komisí pro arbitráž se společností CME. Pokud by se potvrdila byť jen polovina z toho, co Železný před komisí vypověděl, znamená to zásadní obrat v pohledu na celou arbitráž a možné viníky desetimiliardové škody. Problém je v tom, že právě o této věci není v celostránkovém materiálu MF Dnes ani slovo.

A o to nejspíše také paradoxně jde. MF Dnes patří už několik let mezi hlásné trouby tradiční verze celé kauzy s Železným coby hlavním padouchem. V okamžiku, kdy se tahle verze ve světle nových faktů začíná povážlivě hroutit, je třeba dlouhodobě vytvářený negativní obraz „hlavního viníka“ maličko přiživit. Ber kde ber. V případě MF Dnes vlastně nic překvapivého. A nepřekvapuje ani, že pod článkem je podepsán Jindřich Šídlo.

26. 11. 2003

Před nedávnem jsem všem našim zákonodárcům zaslal dopis tohoto znění: „Vážený pane poslanče, kulturní výbor PSP ČR odložil projednávání novely zákona o České televizi, aby předtím mohla proběhnout diskuse o definici veřejné služby. Rád bych do této diskuse přispěl, a proto Vám v příloze zasílám „projekt“, se kterým jsem se v červnu zúčastnil výběrového řízení na funkci generálního ředitele České televize. Myslím, že je korektní zopakovat, že ani tehdy ani teď jsem neměl a nemám ambici ani chuť stanout v čele České televize, a netajil jsem se tím, že účast ve výběrovém řízení beru jako ‚pozitivní provokaci‘. Nabídla mi totiž skvělou příležitost připomenout odborné i laické veřejnosti, že současná podoba České televize není jediná možná a že existuje reálná alternativa. Vůbec netvrdím, že moje názory na budoucnost České televize jako veřejnoprávní instituce jsou jediné možné a jediné správné. Ani neříkám, že vše pochází pouze z mé hlavy. Přesto jsem si jist, že jsem v „projektu“ na poměrně malé ploše a v koncentrované podobě shrnul teze, jež v diskusi o definici veřejné služby a budoucnosti České televize stojí za pozornost. Budu rád, pokud Vás zaujmou a pomohou Vám při vytváření názoru na poměrně složitou problematiku. V úctě Petr Štěpánek“

Ohlas byl – pokud vím – vesměs pozitivní. Několik zákonodárců ze všech politických stran dokonce odepsalo a poděkovalo. Byl mezi nimi i jeden ministr: Pavel Němec z US-DEU. Sice bych předpokládal, že v rámci obyčejné slušnosti by jednořádková odpověď nezabila žádného z adresátů, ale to bych toho asi chtěl po politicích příliš. Z řady vybočila jediná odpověď. Poslanec ČSSD Jan Mládek mi napsal toto (uvádím doslovné znění včetně chyb):

„Vážený pane Štepánku, jste-li pan Štěpánek co se v radě pro rozhlasové a televizní vysílání a přispěl výrazným dílem ke škodě 10,5 mld. Kč v prohrané arbitráži s panem Laudrem, tak mi již prosím nepište. V opačné případě se omlouvám. Jan Mládek“

Panu Mládkovi asi nedochází, že je ústavním činitelem placeným z našich daní a že se na něho ve vší slušnosti obrátil občan. Jelikož odedávna ctím zásadu, že na hrubý pytel patří hrubá záplata, odpověděl jsem panu poslanci takto:

„Vážený pane Mládku, jste-li pan Mládek, co na Ministerstvu financí přispěl svým výrazným dílem k tomu, že Česká republika prohrála neprohratelnou arbitráž a musela zaplatit 10,5 miliardy korun, pak Vaši odpověď pokládám za vskutku mimořádnou drzost. V opačném případě se omlouvám. S pozdravem Petr Štěpánek“

Kladu si otázku, zda tyto způsoby bývalý náměstek ministra financí nepochytil na svých četných schůzkách s Ronaldem Lauderem. Ten zas dával hanlivé inzeráty do novin.

7. 11. 2003

Bydlím v Hradci Králové a bez problému v televizi chytám také polské programy. Na vlastní oči jsem proto v průběhu minulých měsíců viděl, jakou pozornost věnovala polská veřejnoprávní televize vyšetřovaní velké polské mediální aféry, která zasáhla do nejvyšších polských politických míst. Před vyšetřovací komisí vypovídali členové mediální rady i politici včetně předsedy vlády. U všeho byly kamery.

Také v Česku máme velkou mediální aféru. Kvůli prohrané stockholmské arbitráži se společností CME musela Česká republika zaplatit více než deset miliard korun. Poslanecká sněmovna posléze k této kauze zřídila vyšetřovací komisi. V nejbližších dnech bude před komisí vypovídat řada významných osob.

Žádám proto vedení České televize, aby ve spolupráci s poslaneckou sněmovnou zajistilo přímý přenos. O procesu s Karlem Srbou nám lidé z ČT tvrdili, že je to téma natolik společensky důležité, že si žádá přítomnost televizních kamer. Odvážím se tvrdit, že kauza prohrané stockholmské arbitráže je společensky ještě důležitější. Navíc se dotkla peněženky každé občana.

A ještě osobní douška: Na svědeckou výpověď před vyšetřovací komisí se opravdu těším. A nejsem sám. Je to totiž první orgán v České republice, který – chtě nechtě – bude muset vyslechnout i to, co zatím vůbec nikoho (!!!) – včetně novinářů – ani trochu nezajímalo. Asi proto, že to nezapadalo do schématu předem stanovených viníků. A nebude možné si před tím zacpat uši. Těch podivných skutečností, které naznačují – a mnohé přímo dokazují –, že stát arbitráž vůbec prohrát nemusel, ba dokonce, že mnozí významní činitelé učinili leccos, aby Česká republika prohrála, je tolik, že je prostě nebude možné přeslechnout a dál se tvářit, že neexistují.

6. 11. 2003

Tuhle příležitost si nemůžu nechat ujít. Příležitost pochválit ministra kultury Pavla Dostála a vyjádřit souhlas s jeho názorem se mi, co se týká mediální problematiky, nenaskytla už několik let. V případě článku, který napsal pro deník Právo (Strach z médií?, 5. 11. 2003) o Faktech, termitech, malostranských palácích a amatérismu novinářů z České televize se však tentokrát dá vřele souhlasit s každou jeho větou. 

Ale abych Dostála nepřechválil. Je třeba dodat, že právě on nese přímou politickou odpovědnost za chaotický stav české mediální legislativy, za hrubý politický nátlak na mediální sféru, za politicky motivované a zpackané odvolání Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, které bude mít soudní dohru, či za zpolitizování mediálních rad do míry do té doby nevídané. Nelze také nezmínit jeho motivaci. Vesměs za ní jsou osobní nenávisti a osobní pomsty. Je to ostatně jeho výrok, kterým v záchvatu chvilkové pravdomluvnosti v rozhovoru s prezidentem Asociace provozovatelů soukromého vysílání Michalem Zelenkou vyjevil své skutečné motivy odvolání bývalé RRTV. Doslova řekl: „Je to krevní msta.“

Jestliže nyní Dostál na jednom příkladu vpravdě realisticky popsal diagnózu České televize, je třeba dodat, že právě on má lví podíl na postupné devastaci televize veřejné služby. Protože právě on byl jedním z politiků, kteří běsům, jež nyní kritizuje, poskytovali politické krytí a oporu.