Špinavá hra

10. 10. 2003

Když o běžném občanovi řeknou něco nepěkného v televizi a ani mu posléze nevyhoví se zveřejněním jeho reakce, může se, či spíše musí se obrátit na soud. Ne tak ministr kultury Pavel Dostál a sama Rada pro rozhlasové a televizní vysílání. Dostál se v takovém případě obrátil na RRTV, a ta promptně rozhodla, že Nova musí reakci odvysílat. Jenže na Barrandově mají svoji hlavu, a protože si navíc přečetli zákon, odvysílali namísto toho ve Střepinách reportáž, ve které se šéfredaktoři zpravodajství všech celoplošných televizí a Českého rozhlasu nad postupem rady podivili. Kdo by si myslel, že se rada poté chytila za nos, se mýlí. V Krátké 10 namísto toho odhlasovali, že Nova je povinna zveřejnit reakci samotné rady. Jenže Nova tak opět neučinila, a tak s ní radní zahájili správní řízení.  

Tady je citace z tiskové zprávy RRTV: Rada zahájila správní řízení s CET 21 pro možné porušení povinnosti podle § 31 odst. 2 mediálního zákona pořadem Střepiny ze 14. září 2003; Rada témuž provozovateli vydala další upozornění na porušení povinnosti na žádost oprávněného uveřejnit odpověď na sdělení v tomto pořadu, obsahující skutkové tvrzení, které se dotýká jména nebo dobré pověsti právnické osoby.

Ministr kultury Pavel Dostál proto žije v představě, že svůj spor s Novou vyhrál. V rozhovoru  v Pressclubu na Frekvenci 1 řekl v úterý 7. 10. mimo jiné toto: „Kdybych neměl pravdu, tak by Rada pro rozhlasové a televizní vysílání nerozhodla tak, jak rozhodla. Rada pro rozhlasové a televizní vysílání rozhodla, že tam byly uvedeny nepravdivé informace.“ A také řekl toto: „Nova mi nevzkázala nic. Nova mi prostě neodpověděla na mou žádost o opravu, a to podle zákona, když na té opravě trvám, tak se mám obrátit na soud. Já, když jsem zjistil z předchozích záležitostí nějakých problémů, že soud vydá své rozhodnutí asi za rok a půl, dva až tři roky, tak jsem tehdy řekl svému právnímu oddělení, že to nemá cenu, nebudeme přeci tři roky čekat na to, aby řekli tady máte právo na odpověď a lidé by už dávno nevěděli, o co šlo.“

Když si to podtrhneme a sečteme, vyjde nám toto: Rada složená převážně z Dostálových kamarádů řekla, že Dostál má pravdu, a tak má teda Dostál pravdu. K soudu Dostál nepůjde, protože to moc dlouho trvá. A kdo do zákona prosadil ty soudy? Dostál. Jinými slovy: Dostál prosadil do zákona něco, o čem pak ten samý Dostál říká, že je to k ničemu. Rada se pro změnu převlékla za soud a dala mu na to razítko. Sobě také.

Ministr kultury si možná myslí, že vyhrál. Ve skutečnosti díky němu a Radě pro rozhlasové a televizní vysílání prohráváme všichni. Všichni jsme si rovni, jen někteří si jsou opět rovnější.

3. 10. 2003

Václav Žák, někdejší poslanec a místopředseda České národní rady a Občanského hnutí, později šéfredaktor Listů, proslul jako neúnavný kritik bývalé Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Jeho argumenty se sice vždycky až přespříliš kryly s účelovou argumentací Lauderových „píáristů“, ale asi právě proto bylo třeba odměnit jeho zásluhy při sestavování nové „Dostálovy“ rady. Ale ouha, tak lehce to nešlo. Žák se do RRTV nakonec na několikátý pokus prosmýkl, ale pouze za cenu socanského obchodu s komunisty. Vy nám Žáka, my vám staronového Nováka. Koalice tím sice popřela vlastní předsevzetí o absolutní personální diskontinuitě nové rady se starou, ale to zas až tak nepřekvapuje. Účel světí prostředky. Překvapilo něco jiného.

Hned poté, co se plodný mediální publicista Žák stal slušně placeným radním, přešel do ilegality. Lze tak soudit alespoň podle toho, že rázem se o své mediální názory přestal s veřejností dělit. Takže jaké názory a jaké principy dnes publicista a bývalý politik Žák v Dostálově „odpolitizované“ RRTV hájí, se můžeme jenom dohadovat. V minulosti jsem s ním zažil několik rozhlasových besed. Měl naprosto jasno, co naše (stará) rada dělá špatně. Kupodivu nová rada, odhlédneme-li od „povinného“ ratlíkovského poštěkávání na Novu kvůli kdejaké prkotině, skoro ve všech důležitých věcech drží stejný kurs jako rada odvolaná. Dokonce od ní lze slyšet úplně stejné argumenty o kompetencích a limitech, které jsou jí dány zákonem, jež zaznívaly z úst odvolaných radních. Zajímavé prozření!

Václav Žák v minulosti patřil do politicko mediální partičky, která se pohoršovala nad údajnou zpolitizovaností staré rady. Trnem v oku byla nejenom moje kandidatura do senátu, ale prakticky každý nahlas projevený názor či novinový článek. Šlo to až do takové absurdity, že někteří poslanci chtěli odvolávat mě z RRTV a Milana Knížáka z Rady ČT za to, že jsme na jedné besedě na akademické půdě otevřeně říkali své názory. Zdůrazňuji, že tento pohled na svět nesdílím, leč překvapuje mne, že ti, kteří v minulosti kázali vodu, se nyní opíjejí vínem.

Co jiného si myslet o tom, že „nezávislý“ radní Václav Žák v předvečer hlasování o vyslovení nedůvěry vládě, na stránkách Práva (Svět pohádek a skutečností, 19. 9. 2003) horuje pro Špidlu tak plamenně, až to skoro vzbuzuje úsměv. Mimo jiné napsal: „Obávám se, že jednou ze základních příčin je neschopnost české veřejnosti vnímat politiku realisticky.“ Pan radní by asi raději vyměnil voliče, nikoli vládu. Bez Špidly prý bude – podle pana radního – v české politice ouvej. No, aspoň že se Žákem je legrace.

Co k tomu říci? Z (politické) lásky ke Špidlovi se nám tedy Václav Žák již vyznal. Teď ještě kdyby vystoupil ze své nově nabyté ilegality stran mediální problematiky. Asi by to leckoho zajímalo více. Třeba by nám mohl povědět, proč – když je to nyní v jeho rukou – dosud nerealizoval své dávné recepty na všechny naše mediální boláky. Vždyť vždycky tak zasvěceně druhé poučoval, jak je to jednoduché.

24. 9. 2003

Každý protřelý právník, který zažil nějaké velké mezinárodní arbitrážní klání, vám potvrdí, že u arbitráže zdaleka nejde pouze o paragrafy. Argumenty, které zde zaznívají, nejednou odkazují nikoli na znění zákonů, nýbrž na to, co bylo napsáno v novinách, co kdy jaký potentát řekl. Uvědomíme-li si tento fakt, možná leckomu dojde, jakého neodpustitelného zločinu se během stockholmské arbitráže dopustily politické síly, jež se v současné době sdružují ve vládní koalici, a podstatná část našich médií. Dennodenně produkovaly výroky, které byly právníky protistrany okamžitě používány proti České republice. Možná také bude v tomto světle jasnější, proč si Ronald Lauder najal pro své mediální zastupování „píárového šamana“ Michala Donatha, přičemž mu vůbec nevadilo, že je to – dle otevřených zdrojů – dvojnásobný estébák. Zřejmě dokonce naopak, potřeboval přece člověka s praxí. Vždyť není nad to, když arbitráž doprovází ta „správná“ společenská atmosféra. O veřejné mínění je třeba pečovat.

Teď se schyluje k další arbitráži, tentokrát vídeňské. Svérázný americký podnikatel Ronald Lauder se pokouší nechat si za totéž platit již po čtvrté. Pro osvěžení paměti: Poprvé to bylo v amsterdamské arbitráži s Vladimírem Železným, poté v Londýně a ve Stockholmu s Českou republikou. Nyní se ve Vídni domáhá dalších astronomických více než 30 miliard na společnosti CET 21, držiteli licence k provozování TV Nova.

Vůbec se proto není co divit, že některé hlásné trouby už opět tlučou na tu „správnou“ strunu. Kam jinam také zařadit třeba onen fantazmagorický článek Jaroslava Spurného v Respektu, ve kterém semlel Novu, prezidenta Václava Klause a ruského podnikatele Alexandra Rebjonka. Cíl je jasný, vypouštět džina pochybností, vytvářet tu „správnou“ společenskou atmosféru. Peníze na druhý, barrandovský rozjezd Novy pocházely od ruské mafie, prsty v tom má i Klaus. Třeba se to ujme. Lauderovi právníci to posléze použijí.

Přičtěme k tomu další souběžné děje. Nová Dostálova „odpolitizovaná“ Rada pro rozhlasové a televizní vysílání zahajuje správní řízení a vydává televizi Nova upozornění na porušení zákona jak na běžícím pásu kvůli kdejaké prkotině vycucané z prstu. Lauderova CME radu zásobuje dalšími a dalšími stížnostmi na Novu. Předseda RRTV Petr Pospíchal se pilně schází s Janem Vávrou U černého orla. Když náhodou ministr financí Bohuslav Sobotka vypadne z role a v Sedmičce mu uklouzne, že stockholmská arbitráž neproběhla vůči České republice korektně, okamžitě následuje oběd s Fredem Klinhammerem. To by v tom byl čert, aby nějaká ta licence nakonec nebyla k mání.

Ale třeba je to všechno jinak a já mám jenom velké oči a jsem zaujatý. Třeba Jaroslav Spurný už pro Respekt sepisuje další článek. Třeba tentokrát bude – v rámci oné tolik vzývané vyváženosti – o kufru hotových peněz, které posloužily jako investice k prvnímu rozjezdu Novy. Třeba v něm Spurný bude spekulovat na téma, že je Lauder neměl od maminky, nýbrž od americké či izraelské mafie. A zamotá do toho i prezidenta Václava Havla.

19. 9. 2003

Když porovnáme kosmickou rychlost, s jakou vládní koalice svolala mimořádnou schůzi poslanecké sněmovny, aby odvolal Radu pro rozhlasové a televizní vysílání, s hlemýždí liknavostí, s jakou vznikla a nyní (ne)pracuje vyšetřovací komise, jež by měla vyšetřit okolnosti prohrané stockholmské arbitráže, nemůže nás nenapadnout, že tu něco nehraje.

Na oné mimořádné schůzi se střídali poslanci vládní koalice jak apoštolové na orloji a obviňovali nepřítomné radní, jejichž účast na vlastní „popravě“ a možnost obhajoby předtím „prozíravě“ zamítli, že zavinili stockholmskou arbitrážní prohru.

Malá pikantní vsuvka. Ministr Dostál tu dokonce ve své bezmezné prostodušnosti v předvečer ukončení odvolacího švédského soudu odříkával „píárový“ materiál CME, který měl znectít českého arbitra Jaroslava Hándla, jednoho z hlavních svědků České republiky. Jediná zajímavá otázka v této souvislosti zní, jestli je Dostál opravdu jenom hloupý, nebo už zkorumpovaný. Ať tak či tak, obojí je katastrofa.

Dál už to známe. Zřejmě v rámci svého tažení za tzv. odpolitizování mediálních rad poslanci vládní koalice navolili ke svému obrazu radu novou. Z dvanácti členů je sedm bývalých poslanců a senátorů. Hlavní pracovní náplní pak systematická buzerace Novy. Bylo vskutku zajímavé sledovat, jak mezi vládními politiky najednou začal opadat zájem celou věc řádně prošetřit. A aby také ne. Vždyť skoro všichni mohli být spokojeni. Ronald Lauder se napakoval několikanásobně víc, než kdyby dennodenně provozoval televizi. Vládní koalice ovládla mediální rady. Že to stálo deset miliard  a že to zaplatí daňoví poplatníci? Detail. A k čemu nějaká vyšetřovací komise! Ještě by něco opravdu vyšetřila. Plamennou řeč lidovecké poslankyně a doktorky práv Vlasty Parkanové na téma, že není třeba nic vyšetřovat, protože viník je přeci znám a byl již potrestán, by měli studenti práv studovat, jako ten neodpornější příklad bezcharakterního politicky motivovaného křiváctví. Právnička velebí znásilnění práva.

Před rozbouřeným veřejným mínění však nebylo možné utéct, takže sněmovna ustavení vyšetřovací komise nakonec 21. května přece jenom odhlasovala. Ta však po čtyřech měsících ještě prakticky nezačala pracovat a  nevyšetřila vůbec nic. Prý kvůli tomu, že jí dosud nebyl přidělen policejní vyšetřovatel. Nastává paradoxní situace. Zatímco ti, kteří mají být vyšetřování, se nemohou dočkat, vyšetřující mají dost času a skoro to vypadá, že se nechtějí nic dozvědět. Vlastně se jim ani moc nedivím. Bude to vskutku zajímavé, až se vyvalí ten stoh pro vládu nepohodlných informací, před kterými nebude možné si ucpat uši.

Třeba tohle: Rada, tedy onen již „popravený viník“, za čtyři roky od začátku sporu o Novu nikdy neměla na programu jeden jediný jednací bod, který by se týkal meritu tohoto sporu, totiž odstoupení CET 21 od smlouvy s ČNTS. Proč ho neměla? Protože k tomu neměla jedinou kompetenci. Kdo ji o tuto kompetenci připravil? Sama poslanecká sněmovna. A co z toho vyplývá? Teleministr Dostál zcela evidentně lhal, když na veřejnosti i před poslanci tvrdil, že rada Železnému dovolila odtrhnout se od Laudera. Nedovolila. On se jí na to vůbec nemusel ptát.

15. 9. 2003

Zaujala mě informace, že britská televizní stanice Channel Five dosáhla poprvé ve své sedmileté historii zisku. Vybízí to ke srovnání. Velká Británie je země s nepřerušenou tradicí svobodného podnikání, nabízí proto investorům naprosto standardní podmínky a relativně nízká rizika. Televizní investice je tu považována za běh na dlouhou trať. Nikoho nepřekvapí, že na zisk z televizního podnikání je třeba si pár let počkat.

Česká republika byla a je naopak země v transformačním procesu. Její právní řád i etické normy podnikání jsou zákonitě v pohybu. Investice v podobných zemích přinášejí zajímavé možnosti rychlého zhodnocení, ale zároveň v sobě ukrývají zvýšená rizika. Lze říci, že existuje ekonomická zákonitost, že rychlost vysokého zhodnocení investice je v přímé úměře se zvýšenými riziky daného teritoria. Chtít v transformující se zemi současně rychlé zhodnocení i bezrizikovost tradičních trhů je problematické. Případ Ronalda Laudera však ukazuje, že nikoli nemožné. Stačí být patřičně vykutálený a bezskrupulózní. 

Zatímco majitelé Channel Five čekali ve Velké Británii na svůj první zisk sedm let, Ronald Lauder se prvního zisku ze své investice do servisní firmy televize Nova České nezávislé televizní společnosti (ČNTS) dočkal v postkomunistickém Česku hned druhý rok. Přitom jeho investice byla doslova zlomkem z 10 miliard korun, kterých se později „zázračně“ domohl u stockholmské arbitráže. Jeho investice navíc byla – mírně řečeno – poněkud nestandardní. Jediný jeho skutečný vklad, kterým zvýšil množství disponibilního kapitálu na českém území, byly hotové peníze, které jeho lidé přinesli v kufru. Ano, opravdu, v kufru! Pak nesmíme zapomenout na „investici“ ve formě oné slavné „krabice od bot“ se všemi těmi letenkami, účty od obědů manželek a fakturami za projekty na televizi na Ukrajině, což bylo zapsáno jako navýšení základního jmění ČNTS. Samozřejmě, že v rozporu s českými zákony. Další část investice byl úvěr od českého bankovního ústavu a zbytek financování již obstarala sama televize Nova, neboť si na sebe – i na Laudera – proti veškeré logice televizního podnikání začala vydělávat už v druhém roce své existence.

Malá odbočka s kontrolní otázkou: Myslíte, že se tak stalo díky majiteli kufru peněz, nebo za tím byla spíše práce šikovného českého managementu na čele s neméně bezskrupolózním Vladimírem Železným? Malinko napovím. Podobné kufry peněz jistě přistály i v okolních postkomunistických zemích, zlatým teletem se však stala jenom Nova.

Ale zpátky k meritu věci. Co tím chci říct? Ani v nejmenším nezpochybňuji právo skutečných investorů na jejich zisk. Jen mi od Ronalda Laudera připadá nemravné, že využíval „divokého východu“ k nestandardně rychlému (srovnej s Channel Five) bohatnutí, přičemž aktivně zneužíval všech nedokonalostí zdejšího transformujícího se systému včetně účelového ovlivňování místní legislativy, a poté, co u partnera, jehož si sám vybral, vlastní hloupostí narazil, se domáhá ochrany, jako by své peníze investoval v londýnské City.

7. 9. 2003

Koukám na Sedmičku (Nova, 7. 9. 2003), poslouchám ministra financí Bohuslava Sobotku a nevěřím svým uším. Politik, který byl jedním z hlavních strůjců odvolání Rady pro rozhlasové a televizní vysílání najednou říká, že Česká republika byla ve stockholmské arbitráži poškozena a že tam s ní bylo špatně zacházeno. Na otázku, proč tedy byla rada odvolána, se pak pro jistotu rychle vrátil ke své tradiční argumentaci, že prý rada svojí činností poskytla protistraně důkazy.

To bylo moc i na jeho spoludiskutujícího Miroslava Grebeníčka, který mu připomenul, že důkaz, o kterém mluví, byl podvržený dokument, který se do Stockholmu dostal hloupostí nikoli rady pro vysílání, nýbrž ministerstva financí.

S plnou zodpovědností proto konstatuji, že český ministr financí je politický hochštapler skutečně mimořádného formátu. Jak dlouho ještě dopustíme, aby tu vládli podobní sedmilháři? 

4. 9. 2003

Rada pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV) zahájila z podnětu ministra kultury Pavla Dostála další správní řízení s TV Nova. Tentokrát za reportáž o zahájení jiného správního řízení za jinou reportáž. Zní to sice trochu komicky, ale na tomto samotném faktu by ještě nemuselo být nic divného. Pochybné jsou veškeré další okolnosti. Snaživí radní totiž správní řízení nezahájili ve standardním jednacím bodu, ke kterému úřad rady standardně připravuje potřebné podklady a stanoviska, nýbrž v rámci zcela jiného a poněkud odtažitého jednacího bodu  „práce úřadu“ a bez jakýchkoli podkladů a analýz. Prostě fik fik, radní honem honem vyhověli svému ministerskému chlebodárci. Postup rady vyvolává ty nejtemnější obavy. Nejvyšší mediální regulační orgán v zemi – ze zákona nezávislý – zcela otevřeně pracuje na politickou objednávku ministra kultury. A činí tak doslova na počkání. Tentokrát to bylo moc i na jinak věrnou Dostálovu souputnici Evu Kantůrkovou a s patřičným komentářem pro tohle svinstvo ruku nezvedla. Sedm nesvéprávných služebných pimprlových rukou se však přesto našlo.

Kouzelný je tradičně i principál Dostál. V dopise předsedovi rady píše: „Uplatnění práva u soudu podle ustanovení § 39 zákona však Ministerstvo kultury nerealizovalo, neboť vzhledem k absenci lhůty pro vydání rozhodnutí postrádá tento institut v daných případech smysl.“ Co je na tom kouzelného? Tím, kdo tento institut, co prý postrádá smysl, prosadil do zákona, totiž nebyl nikdo jiný než Pavel Dostál.

Nazvěme věci pravými jmény: Ministr kultury a Rada pro rozhlasové a televizní vysílání ohrožují svobodu slova. Dostál k tomu opakovaně zneužívá svoji ministerskou funkci. Rada na politickou objednávku šikanuje jednoho z provozovatelů vysílání. Kde jste Zdeňku Svěráku, Jane Hřebejku, Evo Holubová? Kde jsi, kulturně – mediální fronto? Že se tak hloupě ptám. Přece doma. Svoje kšefty v České televizi sis již ohlídala.

P. S. Můj článek asi vyvolá otázku, odkud se ke mně dostal dopis ministra kultury adresovaný předsedovi rady. Odpovím rovnou: indiskrecí některých úředníků. Už se na to nemohou dívat.

13. 8. 2003

Když v dubnu navrhla sněmovna odvolání Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, mohl se premiér Špidla přetrhnout, jak pospíchal s posíláním odvolávacích dopisů. Byla za tím obava, aby stará rada nestihla prodloužit licenci Primě. Ani nechci domýšlet, co by se na její hlavu sneslo, kdyby tak učinila. Za pár týdnů licenci Primě prodloužila rada nová a … bylo ticho po pěšině.

Staré radě politici vyčítali, že prý nezná vlastníky televizí. Nová rada po třech měsících svého účinkování dospěla k tomu samému co stará. V případě Primy ke třem fyzickým osobám, v případě Novy k poznání, že je třeba počkat, až řadu vlastnických sporů rozpletou soudy.

Stará rada prý dopustila propojování Novy a Primy. Nová rada teď konstatovala, že „propojení“ je v tom, že obě televize používají k nákupu programů společnost AQS a že stejně jako ony tak může činit kdokoli další. Nic nového pod sluncem, tohle se ví už několik let..

Stará rada prý byla zpolitizovaná. Nejvíce vadilo, že jsem kandidoval do senátu. Ministr financí Bohuslav Sobotka to jako jeden z důvodů k odvolání staré rady naposledy uváděl během rozpravy na mimořádné „odvolávací“ schůzi sněmovny. Pak vládní koalice navolila radu novou. Sedm z jejích dvanácti členů jsou bývalí poslanci či senátoři. Hlasoval pro ně i Sobotka.

Když stará rada povolila Nově měsíční splátkový kalendář na dvousetmilionový správní poplatek za prodloužení licence, bylo to podle téhož Sobotky okradení státu a další důvod k odvolání rady. Když totéž povolila nová rada Primě, ministr ani necekl.

Když jsem se coby hudebník objevil na obrazovce Novy, kdekdo se předháněl v komentářích o střetu zájmů. To, že jsem honoráře věnoval na dobročinné účely, nikoho nezajímalo. Dnes, když má Eva Kantůrková střet zájmů hned trojnásobný – jeden její syn pracuje v České televizi, druhý v Českém rozhlase a ona sama píše pro ČT scénáře a bere za to honoráře – nikdo z novinářů ani nehlesne.

Jsou tři možnosti, co z toho všeho vyplývá. Nová rada je stejně „zločinná“ jako ta stará. Stará rada byla stejně „skvělá“ jako ta nová. Politici a novináři jsou pěkní pokrytci. Vyberte si.

12. 8. 2003

Je to taková stará finta protřelých číšníků. Trochu si dáte do nosu, možná si i trochu klimbnete a ani netušíte, že ten povedený pingl vás zkasíroval dvakrát. Ronald Lauder na to jde podobně. Jako správný světový formát to zkouší dokonce už počtvrté.

První na řadě byl Vladimír Železný v amsterdamské arbitráži. Nepovedlo se. Arbitrážní tribunál konstatoval, že Železný společnosti CME žádnou škodu nezpůsobil. V Londýně to Ronald zkusil podruhé, tentokrát jako fyzická osoba, a přešaltroval na Českou republiku. To je zajímavý moment. Spor Lauder – Železný se mávnutím kouzelného proutku Ronaldových právníků přeměnil na spor Lauder – Česká republika. Říkejme tomu třeba substituce číslo jedna. Jenže ani londýnský tribunál americkému miliardáři žádnou škodu nepřiznal. Proto následovala další korekce.

Ve Stockholmu to na třetí pokus proti České republice rozjela Lauderova společnost CME. A operativně se změnila i doba, kdy Česká republika, respektive Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, údajně Lauderově firmě způsobila škodu. Najednou už to nebylo během správního řízení se servisní Českou nezávislou televizní společností (ČNTS) v letech 1996 – 97, nýbrž na jaře 1999.

Jako klíčový důkaz posloužil zápis z návštěvního dne RRTV, ze kterého se sice nikdy žádný zápis nepořizuje, ale co na tom. Dokonce ho arbitrážnímu tribunálu předložila sama česká strana. Na vyžádání CME. To je náhoda! A povedlo se! Tahle legrace nás stála deset a půl miliardy korun. Špidlovi vládní hoši ještě málem poděkovali, jak jim to přišlo vhod.

S jídlem ovšem roste chuť. Chce to ale nové aranžmá. Spor Lauder (CME) – Česká republika se opět mění na spor CME – CET 21. Říkejme tomu substituce číslo dvě. Česká republika ze hry jakoby mizí. Ti štědří strýčkové z Ameriky jsou ale tak hodní, že už předem slibují, že nějakou tu kačku prý do státního prasátka vrátí. Teleministr Dostál už je celý lačný. Třeba pak budou příslušné orgány státu povolnější a připraví tu správnou půdu. Vždyť arbitrážní šapitó se stěhuje do Vídně a Lauderovi hoši si ve čtvrtém kole tentokrát nárokují více než 30 miliard. Možná bychom se měli raději probudit, číšník se opět blíží!

9. 8. 2003

Kolem války o televizi Nova se toho už napsalo tolik, že na její skutečnou příčinu a první výstřely, již kdekdo zapomněl. Připomeňme si to. Ve světle další arbitráže se to může hodit. V podání tvůrců naší mediální virtuální reality je to tak, že Železný se chtěl zbavit Laudera, a proto mu televizi ukradl. Jenže tenhle příběh nezačal odstěhováním televize na Barrandov. Předcházela mu snaha amerického investora zmocnit se kontroly nad licencí, která mu nikdy nepatřila. Cíleně proto začal vytvářet situace, které licenci CET 21 ohrožovaly. Pirátský vstup do vysílání, nedodání DVP – denního vysílacího plánu. To všechno byly akce, které měly demonstrovat, že CET 21 nemá licenci pod kontrolou. A to byl zákonný důvod k odebrání licence. Není těžké domyslet, kdo by se o volnou licenci přihlásil jako první.

Železný a spol. však předvedli něco nepředstavitelného. Odstoupili od smlouvy a během pár dní spustili novou Novu. Bez zahraničního partnera, který je ohrožoval. Nabízí se zcela zásadní otázka. Má nebo nemá vůbec český podnikatel právo bránit se zvůli zahraničního partnera?   

Připomeňme si, že celý spor na začátku vůbec nebyl tak zpolitizovaný, jako je dnes. Rada pro rozhlasové a televizní vysílání držela neutrální pozici a do tohoto obchodního sporu pokud možno nezasahovala, koneckonců neměla k tomu ani kompetence. Kdyby tehdy do důsledku plnila své povinnosti, musela by zahájit správní řízení s ČNTS (Vávra) za pirátské vysílání. Což by bylo samozřejmě interpretováno, že se postavila na Železného stranu. Meritum sporu, tedy odstoupení od smlouvy, řešily soudy. A dospěly k pravomocnému rozhodnutí: CET 21 jednal po právu. Jenže ČNTS napadla rozsudek mimořádným opravným prostředkem a dovolala se k Nejvyššímu soudu. Ten rozsudek posléze zrušil a vrátil celý spor na začátek. Verdikt  Nejvyššího soudu se točí okolo nedodaného DVP – denního vysílacího plánu. Kupodivu dodnes se žádný soud neotázal rady nebo jejích členů, zda nedodání DVP byl či nebyl z jejich pohledu závažný důvod pro odstoupení od smlouvy, zda to ohrožovalo nebo neohrožovalo licenci CET 21.

Ronald Lauder to ještě neví, ale odstartováním další arbitráže se dopustil obrovské chyby. A je jedno, jestli je za tím ztráta soudnosti způsobená nenasytností či plnění dohod s částí naší vládní reprezentace, o čemž se také spekuluje. Podstatný rozdíl je v soupeři, který proti němu tentokrát stojí. Nejsou to plastelínoví státní úředníci, kteří zájem České republiky hájili s nasazením sobě vlastním. Tentokrát proti němu stojí jedna z nejsilnějších českých podnikatelských skupin. Udělá všechno pro to, aby ochránila svůj zájem i peníze. A v čem je ta hrubá chyba? Vedlejším efektem budou odhalení, jak nedůsledně, ba přímo vstřícně si v obdobném sporu počínal stát a jaké praktiky používala společnost CME.

Lauderův mediální kouzelník, bývalý estébák Michal Donath má kus pravdy, když tvrdí, že CME chce z požadovaných jednatřiceti miliard darovat šest České republice, protože si prý nechce nechat platit za jednu věc dvakrát. Opravdu je to jinak. Zkouší si ji nechat zaplatit již počtvrté (Amsterdam, Londýn, Stockholm a nyní Vídeň) a tentokrát sumu vyšroubovala na trojnásobek. Jak ušlechtilé!

22. 7. 2003

(Psáno pro internetový deník Neviditelný pes)

Internet je skvělé místo, kde můžete uplatnit i myšlenky a názory, které „kamenná média“ z rozličných – obvykle politických – důvodů ignorují či dokonce cenzurují. Zároveň je to však místo, které poskytuje beztrestný prostor pro exhibice anonymních hulvátů, nactiutrhačů a manipulátorů. Na jejich výplody většinou nereaguji, v diskusi se špinavci se lze jenom ušpinit. Mezi neúnavné grafomany, kteří nevynechají jedinou příležitost mne napadnout, urazit, pomluvit či jinak dehonestovat patří Ladislav N. a pavel 99. Někdy mi připadají, že doslova trpí jakousi obsesí. Možná však pouze plní pracovní zadání jisté zájmové skupiny. Pro korektnost ale dodávám, že důkazy pro toto tvrzení nemám. Ani nemohu mít, uchopte anonymní nic. Jejich základní pracovní metoda – kromě nezbytných nadávek a urážek – je obviňování ze lži. Sami si pak z celé škály faktů vyberou pouze to, co se jim hodí do krámu.

Kdo lže a kdo říká pravdu?

Opravdu tedy lžu, když hájím sebe i radu, ve které jsem zasedal, a kupříkladu tvrdím, že„londýnská arbitráž na postupu rady neshledala vůbec nic závadného, právě naopak“? Posuďte sami. V odstavci 248 arbitrážního nálezu se píše: „Arbitrážní soud je toho názoru, že zahájení administrativního řízení proti ČNTS v roce 1996 z důvodu neoprávněného televizního vysílání nepředstavovalo svévolné a diskriminační opatření České republiky.“ Odstavec 249: „Existuje vskutku dostatečné množství důkazů o tom, že mediální rada si myslela – nebo si mohla myslet – že společnost ČNTS porušila mediální zákon.“ Odstavec 263: „Arbitrážní soud je toho názoru, že jednání mediální rady, které vedlo ke změnám ve Společenské smlouvě a k uzavření různých smluv mezi CET 21 a ČNTS, nepředstavovalo svévolná a diskriminační opatření.“

Tohle londýnský tribunál uvádí ke klíčovému období března 1999 (návštěva Železného na radě a následný dopis rady CET 21), které ve Stockholmu naopak posloužilo jako hlavní důkaz o spolčení rady se Železným a záminka k desetimiliardové pokutě. Odstavec 277: „Arbitrážní soud je toho názoru, že odeslání dopisu mediální rady z 15. března 1999 nepředstavuje svévolné opatření, a proto nemůže být ani považováno za porušení Dohody“ (pozn.: o  ochraně investic). V odstavcích 293 a 313 se pak doslova píše: „Arbitrážní soud je toho názoru, že žádná z činností a nečinnosti mediální rady … nepředstavuje porušení povinnosti nestranného a spravedlivého nakládání … že žádná z činností nebo nečinnosti mediální rady nezpůsobila přímou ani nepřímou škodu investicím pana Laudera.“

Není sporu o tom, že londýnský tribunál také konstatoval, že Česká republika se dopustila diskriminačního opatření, když navrhovateli (Lauder) neumožnila investovat přímo do licencované společnosti. Jenže tohle se stalo už v roce 1993 za Korteho rady a je tedy demagogické vinit z toho mě či radu, ve které jsem zasedal až od července 1994. Navíc – londýnský tribunál konstatoval, že Lauder proti tomu nikdy neprotestoval ani to nechtěl změnit, ač k tomu později měl mnoho příležitostí. Proto také londýnský tribunál s patřičným podrobným zdůvodnění zamítl jakoukoli náhradu škody.

Právě organizační uspořádání Novy, tedy to, co i londýnský tribunál posoudil jako problematické,  bylo předmětem mých sporů s Vladimírem Železným v polovině 90. let. Jediné, co si z toho demagogové typu Ladislava N. či pavla 99 odnesli, je, že nikdy neopomenou připomenout, že mě Železný tehdy nazval tajtrlíkem. Pochopit o čem ten spor byl, kdo hájil jaký názor, že jsem vlastně od počátku tvrdil to samé, k čemu později dospěla i londýnská arbitráž, a že názor posléze změnil Železný a nikoli já, je zjevně nad jejich duševní možnosti.

Šílení stockholmští arbitři

Zkoumat, jestli je můj výrok o šílených stockholmských arbitrech pravdivý či nepravdivý, je  nesmyslné. Vyjadřuji pouze svůj názor. Nebo snad na něj nemám právo? Svá tvrzení opírám o pečlivé porovnání závěrů londýnské a stockholmské arbitráže. Obě arbitráže posuzovaly stejné skutky a dokumenty, vyslechly stejné svědky. Přesto dospěly k naprosto protikladnému závěru. Jen tak na okraj: do té londýnské, která nakonec Lauderovi nepřiznala vůbec nic, vyslal právě Lauder jako svého arbitra Lloyda Cutlera, který je považován za jednoho z nejlepších právníků na světě. Kdo má tedy pravdu? Cutler a spol. v Londýně, nebo Kühn a Schwebel ve Stockholmu? Nemám patent na jedinou pravdu, jen jsem u spousty těch věcí byl a mám na ně proto jasný – a troufám si říct, že i zasvěcený – názor.

Nález stockholmského tribunálu má stejně jako ten londýnský stovky odstavců. Jenže těch opravdu klíčových je jen několik. Jsou to právě ty, které se týkají klíčového období března 1999, kam po londýnském neúspěchu Lauderovi lidé operativně přesunuli (mimochodem, to je také zajímavá skutečnost) své údajné poškození. A zcela nesporným faktem dnes už je, že stockholmští arbitři opřeli svou desetimiliardovou pokutu o zfalšovaný a podvržený dokument z tohoto období. Je to šílené, nebo to není šílené? Troufám si tvrdit, že komparace obou arbitrážních nálezů spolu s fakty o problematickém zfalšovaném klíčovém důkazu – stockholmskými arbitry bezvýhradně akceptovaném – opravňuje učinit hypotetický závěr, že Kühn a Schwebel jsou mezinárodně nebezpeční šílenci, kteří zcela bezprecedentním způsobem poškodili Českou republiku..

Soudem usvědčený lhář?

Dalším z oblíbených evergreenů internetových nactiutrhačů je můj soudní spor se CME. CME mě žaluje za to, že jsem ve vysílání Radiožurnálu řekl, že „v mediálních kuloárech lze běžně slyšet, že to bylo uplacené“. Je to sice pravda (že to lze v kuloárech běžně slyšet), ale je možné, že se to nesmí říkat. Každopádně Lauder a CME jsou na tom asi špatně, protože po mě chtějí nejen omluvu, ale ještě 100.000,- Kč navrch. Přesně v duchu svého hesla: Usoudíme vás! Všechny! S tím soudem usvědčeným lhářem, jímž mne častují, by však internetoví hulváti měli zatím brzdit. Rozsudek není pravomocný a soud bude pokračovat. Každopádně v tomhle soudním sporu jsme zatím stejně daleko – u první instance – jako v jiném, který naopak rozhodl, že ČNTS se musí omluvit a zaplatit mé skupině Unisono odškodné ve výši 150.000,- Kč. Budou Ladislav N. a pavel 99 proto po internetu trousit, že Lauder a Vávra jsou usvědčení lháři?

Chápu, že někomu můj styl psaní, kdy své názorové protivníky obvykle nijak nešetřím, nesedí. (Koneckonců, šetří někdo mě?) Jenže rozdíl mezi mnou a anonymními internetovými hulváty je v tom, že já své spory vedu s otevřeným hledím, pod své názory se podepisuji a nesu za ně plnou odpovědnost. Internetové hyeny typu Ladislava N. či pavla 99 (a podobných nešťastníků by se dala jmenovat celá řadu) mne urazit nemohou. Jejich příspěvky nejvíce vypovídají o nich samotných.

12. 6. 2003

Šest bývalých členů Rady pro televizní a rozhlasové vysílání (RRTV), kteří byli odvoláni z funkce rozhodnutím předsedy vlády na základě návrhu poslanecké sněmovny, učinilo proti svému odvolání tyto právní kroky:

1) Na Ústavní soud ČR se obrátili s ústavní stížností, kterou se domáhají zrušení rozhodnutí předsedy vlády  a i usnesení poslanecké sněmovny. Bývalí členové rady jsou přesvědčeni, že rozhodnutím předsedy vlády, kterým byli z funkce odvoláni, a usnesením poslanecké sněmovny, jímž bylo předsedovi vlády odvolání rady navrženo, bylo zasaženo do jejich ústavně zaručených práv a svobod a že předseda vlády a poslanecká sněmovna porušili základní ústavní principy vyplývající z Ústavy ČR a z Listiny základních práv a svobod. 

Pochybení, jichž se dopustila poslanecká sněmovna a následně i předseda vlády byla celá řada. Nejenom že byla porušena konkrétní ustanovení Ústavy a Listiny (čl. 1 a 2 odst. 2 Ústavy, čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 2 a čl. 21 odst. 1 a 4 Listiny), ale byl porušen i zákon č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a také zákon č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu poslanecké sněmovny.

Podstatou pochybení poslanecké sněmovny bylo, že sněmovna jednala a usnesla se o jiném návrhu, než který byl předmětem jednání. Jednacím bodem schůze poslanecké sněmovny 2. dubna 2003, který podle zákona o jednacím řádu poslanecké sněmovny nemohl být změněn, bylo totiž odvolání (jednotlivých) členů rady. Usnesením poslanecké sněmovny však bylo navrženo odvolání rady jako celku, tedy došlo k nezákonné změně pořadu jednání sněmovny. Předseda vlády následně odvolal členy rady, nicméně jako jednotlivce, tedy v rozporu s usnesením poslanecké sněmovny. Ačkoliv pro odvolání jednotlivých členů rady předseda vlády neměl od poslanecké sněmovny mandát, přesto je odvolal.

Nehledě k tomu, zákon o rozhlasovém a televizním vysílání stanoví jak pro odvolání rady jako celku, tak pro odvolání jednotlivých členů určité důvody, které se liší podle toho, zda má být odvolána rada nebo pouze její členové. Reálně však nebyl dán ani důvod pro odvolání členů rady jako jednotlivců, ani pro odvolání rady jako celku, neboť žádná ze zákonem  předvídaných situací, které mohou být důvodem pro odvolání buď jednotlivých radních nebo rady jako celku, nenastala.

Všechna tato pochybení vyústila v porušení výše uvedených článků základních ústavních předpisů České republiky.

2) Odvolaní členové rady se dále obrátili na obecné soudy s žalobou na určení, že i přes odvolání z funkce členů rady, o němž se domnívají, že je neplatné, jim dále trvá pracovněprávní poměr k Radě pro rozhlasové a televizní vysílání.

Vzhledem k nejednoznačnosti zákonné úpravy lze dovodit, že i přes své odvolání jsou stále zaměstnanci rady a jejich postavení se řídí zákoníkem práce se všemi z toho vyplývajícími právy a povinnostmi.

3) Nakonec byla podána i žaloba ke správnímu soudu proti rozhodnutí předsedy vlády. Odvolaní členové rady spatřují v postupu předsedy vlády zásah do svých veřejných subjektivních práv. Proti takovému zásahu zákon umožňuje domáhat se ochrany u správního soudu.

Odvolaní členové Rady pro rozhlasové a televizní vysílání podnikli všechny tyto kroky v přesvědčení, že jejich odvolání z funkce bylo politicky motivované a došlo při něm k porušení celé řady právních předpisů, jež podobnému postupu mají bránit. Proto použili všech opravných prostředků, jež jim zákon poskytuje.

Členové odvolané rady odmítají veškerá obvinění

Odvolaní členové RRTV se tímto zároveň důrazně ohrazují proti všem obviněním, která na adresu rady padla během jejího odvolávání. Tato obvinění jsou nepravdivá a poslanci, kteří je vyslovili, nepředložili pro svá tvrzení jediný skutečný důkaz. Je neomluvitelné, že nejvyšší zákonodárný sbor pracuje s argumenty typu „jedna paní povídala“.
V rozporu s elementární logikou je i postup sněmovny v kauze prohrané stockholmské arbitráže, kdy nejdříve označila a potrestala „viníky“ a teprve poté zřídila vyšetřovací komisi. V této souvislosti stojí za zmínku, že za čtyři roky sporu o Novu neprojednávala RRTV žádný jednací bod, který by měl přímou souvislost s meritem věci, totiž odstoupením CET 21 od smlouvy s ČNTS. O kompetenci zasahovat do vztahů mezi licencovanou společností a její servisní firmou totiž radu připravila právě poslanecká sněmovna novelou zákona o vysílání 301/95 Sb. Vyřešení sporu bylo plně a pouze v kompetenci soudů. Do úplně absurdní roviny staví rozhodnutí sněmovny o odvolání rady fakt, že polovina radních nebyla v době vrcholícího sporu o Novu vůbec členy rady.

Ing, Zdeněk Duspiva
JUDr. Pavel Foltán
RNDr. Josef Musil, CSc.
Jiří Novotný
Mgr. Petr Štěpánek
Mgr. Petr Žantovský

015 Vláda chce, aby ODS ovládla mediální rady. Nesmysl? Nikoli!

24. 5. 2003

Nečiň druhým to, co nechceš, aby dělali oni tobě. Tohle staré moudré české přísloví zcela evidentně nezná vládní koalice a především ČSSD. Jinak by nebylo možné, že poslanecká stojedničková mašinérie se pustí do přeměny mediálních rad za pomoci tak brutálních metod.  Jde ještě pochopit, že vláda měla politický zájem odstranit bývalou Radu pro rozhlasové a televizní vysílání. Ale způsob, jakým se rozhodla instalovat radu novou, vyvolává řadu pochybností. Silové řešení, kterým vládní koalice postavila nejsilnější opoziční stranu (ODS) mimo hru, nemůže v budoucnu zůstat bez odezvy. Přitom již od roku 1997, kdy se devítičlenná rada přeměnila na třináctičlennou a na základě gentlemanské dohody v ní adekvátní místo zaujali členové nominovaní tehdejší opozicí (ČSSD), platila zásada obsazování rad na základě politického konsensu. Nejde o to, aby rada svým složením doslova kopírovala sněmovnu, různost názorů – i politických – je však i zde žádoucí.

Malá odbočka. U tehdejší (v roce 1997) rozumné dohody stál poslanec Dostál. Jenže časy se mění a lidé s nimi. Ministr Dostál je dnes hlavní tahoun silového politického znásilnění mediální sféry. Zaznamenal jsem,  že v internetových komentářích se v této souvislosti objevily zmínky o „ose zla Špidla – Zaorálek – Dostál“. Trefné.

Ale zpátky do dneška. Sněmovnu čeká dovolba pěti členů Rady České televize. Zvolí i zde vládní koalice stejně neomalený způsob? Zároveň parlament projednává novelu zákona o ČT. Její součástí je i nový způsob volby Rady ČT. Podle Dostálova  návrhu by pět míst měla volit sněmovna, pět senát a pět jmenovat předseda vlády z nabídky společenských organizací. Jestli však bude i nadále pokračovat katastrofální pokles volebních preferencí ČSSD a zároveň stoupat obliba ODS – poprvé v historii České republiky nějaká strana atakuje hranici 40 procent – dá se očekávat, že příští sněmovnu ovládnou občanští demokraté a do Strakovy akademie zasedne Mirek Topolánek. V senátu je ODS nejsilnější už dnes. Očekávají snad Špidla a spol. od těch, které dnes nesmyslným způsobem tlačí do kouta, po tom všem velkorysost? Myslí si, že jejich bezprecedentní metody zůstanou bez odezvy, až se jednoho dne karty obrátí? Skoro to vypadá, že vláda dělá všechno pro to, aby mediální rady v budoucnu zcela ovládla ODS.

18. 5. 2003

(Psáno pro MF Dnes)

Chápu, že je to pro Martina Komárka coby spolutvůrce i spoluoběť naší mediální virtuální reality  nepředstavitelné. Rozumím tomu, že pro čtenáře je to po mnohaletém mediálním  výplachu asi neuvěřitelné. Ba dokonce jsem dávno smířen s tím, že na tomto virtuálním obraze nemám šanci cokoli změnit. Přesto a právě proto po tisící opakuji, že Komárek ve svém komentáři (MFD 15. 5. 2003) nepíše pravdu, když ze mě dělá stranickou převodovou páku.

 Všechna rozhodnutí, která jsem jako člen Rady pro rozhlasové a televizní vysílání učinil, byla moje rozhodnutí, nikoli stranická objednávka ODS. Jestliže Martin Komárek tvrdí opak, pak ho tímto žádám, aby pro své tvrzení uvedl alespoň jeden jediný důkaz, jeden jediný příklad. Vůbec nepopírám, že jsem s mnohými poslanci, ať už z ODS či jiných politických stran, mnohokrát hovořil a poslouchal i jejich názory. To však neznamená, že jsem posléze nepostupoval podle svého vlastního svědomí.

 Historicky jsem dokonce jediný mediální radní, od kterého se politická strana, jež ho do rady nominovala, svého času distancovala. A to právě proto, že se řídil vlastní hlavou. Ale chápu, že takováto informace se do předem vytvořených klišé opravdu nehodí. Komárkovi ani jeho mnohým novinářským kolegům.

17. 5. 2003

(Psáno pro týdeník Marketing a Media)

Bilance volby nové Rady pro rozhlasové a televizní vysílání je pozoruhodná. Z jedenácti dosud zvolených radních je šest bývalých poslanců či senátorů. Zdůrazňuji, že mě osobně to nepohoršuje, neboť jsem vždycky tvrdil, že i správa věcí mediálních je správa věcí veřejných, tedy vlastně politika. Zarážející ovšem je, že tento postup zvolili právě ti, kteří se do poslední chvíle zaklínali odpolitizováním mediálních rad a jejich obsazením odborníky. Tedy sociální demokraté, lidovci a unionisté. Ještě těsně před odvoláním staré rady si kupříkladu ministr financí Sobotka znovu bral do úst moji (pouhou) kandidaturu do senátu. Pak i on spolu se všemi vládními poslanci hlasoval pro bývalé politiky.

Dalším hitem vládních potentátů bylo krátce po červnových volbách poměrné zastoupení. Volbou nové rady nabral i tento institut pod taktovkou Špidlovy kamarily svéráznou podobu. Vládní koalice, jež má ve sněmovně většinu jednoho hlasu, si do třináctičlenné rady prosadila osm svých zástupců a netají se tím, že chce i devátého. A aby také ne, když k zásadním rozhodnutím,  jako je udělování a odnímání licencí, je třeba právě devíti hlasů. Na nejsilnější opoziční stranu (ODS) zbylo jedno místo. Komunisté byli za spolupráci odměněni dvěma posty. I to je zaznamenání hodné. Byla to totiž právě kupříkladu unionistka Hana Marvanová, kdo neustále křičel, že ODS vytvořila mediální koalici s KSČM. Nakonec byli právě všichni koaliční radní z první várky zvoleni jen a pouze díky podpoře od komunistů.

Zajímavé je to i s onou odborností. Nabízí se následující srovnání. Ze strany vládních poslanců jsem byl zcela jistě nejkritizovanějším členem bývalé rady. Nepřísluší mi hodnotit sám sebe, pouze konstatuji, že jsem v minulosti pracoval jak v soukromé, tak ve veřejnoprávní televizi. Jako novinář jsem publikoval stovky článků (převážně o mediální problematice), které tiskla všechna renomovaná periodika. K tomu můžeme přičíst ještě tři knížky. A jelikož dnešní rádia jsou především o muzice a hudebních formátech, mohl jsem ještě nabídnout třicetiletou praxi rockového hudebníka. Nerad bych kupříkladu novému lidoveckému zástupci v radě Jiřímu Šenkýřovi nějak křivdil, ale moc jsem toho od něj o mediální problematice zatím nečetl. Zato vím, že donedávna byl předsedou senátorského klubu KDU-ČSL a že bydlí ve Žďáru nad Sázavou. Stejně jako lidovecký místopředseda Jan Kasal. Což o to, kvalifikace to je. Jen si nejsem jist, zda odborná. 

Co z toho všeho vyplývá? Vládní koalice nastartovala proces, který lze směle označit za mediální puč. První na řadě byl Jiří Balvín a postupné podřízení České televize, následovala Rada pro rozhlasové a televizní vysílání. I ta je však jenom prostředkem pro další útok tentokrát na privátní televize. O možném odnětí licence Nově hovoří ministr Dostál zcela otevřeně, plán na likvidaci Primy již existuje také, jen se o něm ještě nemluví.

Není to tak dlouho, co naše „kulturně – mediální fronta“ svolávala demonstrace na Václavák. Prý kvůli politickému ohrožení svobody médií. Teď je ticho po pěšině. Brutální atak vládní koalice na média naše „spravedlivé“ umělce a žurnalisty tentokrát nijak nevzrušuje. Asi přichází ze správné strany. Je to přehlídka vrcholného pokrytectví. Být Zdeňkem Svěrákem jdu si koupit revolver a spáchám sebevraždu.

5. 5. 2003

Václav Žák v Ekonomu znovu rozvíjí myšlenku, že Rada pro rozhlasové a televizní vysílání cosi zatajila. Píše: „Klíčová věta, která by popsala chování RRTV v roce 1999, měla znít: Rada se rozhodla povolit navýšení jmění v CET 21 o 10,2 mil. Kč a změnit poměry ve společnosti tak, že Vladimír Železný snížil svůj podíl ze 60 na necelých 12 procent. Tím mu umožnila vyhnout se předběžnému opatření mezinárodní arbitráže, které mu nařizovalo využít svůj majoritní podíl a navázat spolupráci s ČNTS. Tato věta ve zprávě není. Nezbývá než doufat, že z toho budou vyvozeny patřičné důsledky.“ Václav Žák se pochopitelně mýlí a jak už je u něho zvykem, vybírá si z faktů pouze ty, které zapadají do jeho teorií.

Jaká je tedy celá pravda? Amsterodamská arbitráž sice vydala podobné předběžné nařízení, ale posléze je sama zrušila. Předběžné opatření totiž bylo poněkud problematické, neboť subjektu A nařizovalo, co má učinit subjekt B. Žák zcela ignoruje, že tatáž arbitráž ve svém konečném (!) nálezu naopak konstatuje, že Železný nezpůsobil ČNTS žádnou škodu, a stranám sporu pouze přikazuje vyměnit si původní plnění. Železný vrátí peníze, ČNTS akcie. Žák rovněž zamlčuje, že příčinou, proč se Železný nemohl účastnit navýšení základního jmění, nebylo jeho vlastní rozhodnutí či rozhodnutí rady, nýbrž fakt, že právě CME (ČNTS) mu nechala zablokovat účty. Žák také zcela pomíjí fakt, že souhlas rady s navýšením nemá konstitutivní charakter. Tím, že rada navýšení „povolí“, pouze konstatuje, že tento krok není v rozporu se zákonem o rozhlasovém a televizním vysílání, případně s licenčními podmínkami. Ten, kdo samotné navýšení fakticky realizuje – a tedy případně respektuje či nerespektuje předběžné opatření –, není rada, nýbrž sám provozovatel vysílání. A aby byl celý proces navýšení úspěšně završen, musí změněné údaje ještě zapsat rejstříkový soud. (Což se nakonec – prý kvůli formální chybě – stejně nestalo.) Dále Žák nic neříká o tom, že navýšení základního jmění z řádu stotisíců na řád milionů je u „eseróčka“ s obratem v miliardách korun veskrze pozitivní věc. Naopak čtenáři podsouvá myšlenku, že rada tehdy snad postupovala utajeně či svévolně. Jenže ono to bylo právě naopak. Rada si před svým rozhodnutím nechala vypracovat několik právních expertíz, které konstatovaly, že neexistuje žádná předběžná otázka, jež by jí bránila o žádosti CET 21 rozhodnout. Vše je podrobně popsáno ve výroční zprávě za rok 1999. Jediný „problém“ tedy nejspíš bude v tom, že většina tehdejších členů rady nesdílí Žákovo vidění světa. Jedna věta skutečně chybí, jenže nikoli ve zprávě rady, nýbrž ve všech Žákových textech. Měla by znít: „Já, Václav Žák, novinářský aktivista Lauderovy CME, již řadu let všemi svými články pléduji za to, aby RRTV coby regulační orgán v rozporu se svými zákonnými kompetencemi rozhodla obchodní spor o Novu ve prospěch CME ještě předtím, než konečný verdikt vynese soud, který jediný k tomu naopak kompetence má.“

Ze všech těchto důvodů se jako úsměvné jeví i Žákovy „výhrůžky“, že „nezbývá než doufat, že z toho (zřejmě z jednání rady – pozn. pš) budou vyvozeny patřičné důsledky“. Jestli tím má na mysli nějaké vyšetřování, případně trestní postihy, pak se na podobné šetření opravdu moc těším. Skutečně důkladného vyšetření kauzy Nova se totiž mohou obávat pouze ty politické síly, které odvoláním rady spustily pokus o mediální puč. Jediný skandál, který může vyplavat na povrch, je ten, že někteří politici, úředníci a žurnalisté – včetně Václava Žáka – udělali vše pro to, aby jejich vlastní země prohrála neprohratelnou arbitráž.

Ze srdce Václavu Žákovi přeji, aby se mu splnil jeho mnohaletý sen a poslanecká sněmovna jej zvolila členem Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Jsem totiž nesmírně zvědavý, jak své představy a teorie, založené na selektivním výběrů faktů a svérázném ohýbání paragrafů, bude uvádět v život. Papír snese všechno, zákony ne.

22. 4. 2003

(Psáno pro MF Dnes jako reakce na jejích téměř deset – v několika případech dokonce posměšných – článků a komentářů o odvolání RRTV. MF Dnes článek zveřejnila až po16 dnech a několika urgencích, nikoli však jako předchozí články na názorové stránce sešitu A, nýbrž v sešitu C. Redakce požadovala úpravy textu, prý kvůli větší srozumitelnosti. Poté, co jsem vyhověl, nakonec stejně otiskla původní verzi.)

Poslanecká sněmovna odvolala Radu pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV). Za cenu několikanásobného porušení zákona. Poslanci svolali mimořádnou schůzi s jediným jednacím bodem, který se jmenoval „odvolání členů RRTV“. Pak však hlasovali o něčem jiném, totiž o  „odvolání RRTV“. Namísto aby postupovali podle § 7, použili § 6 vysílacího zákona. Podle jednacího řádu sněmovny, což je zákon, však program mimořádné schůze měnit nelze. Pro laika detail, pro ústavního právníka vážný problém.

Hluboce se také mýlí ti, kdo tvrdí, že sněmovna je suverén, který může kdykoli odvolat, koho chce, podobně jako třeba správní rada podniku ředitele. K odvolání RRTV musí být splněny podmínky, které zákon explicitně uvádí. Podle § 6 odst. 3 může sněmovna předsedovi vlády navrhnout odvolání rady, neplní-li rada opakovaně závažným způsobem své povinnosti. Z dikce zákona je tedy zřejmé, že § 6 odst. 3 obsahuje kumulativní podmínky. Musí dojít nejen k závažnému porušení zákona, které je navíc třeba přesně specifikovat a prokázat, ale současně také musí jít o opakované porušení zákona. Nikdy se nestalo to ani ono. Naopak, sněmovna v minulosti schválila všechny výroční zprávy rady.

Základní lidská práva radních sněmovna porušila i tím, že je vůbec nepřipustila na jednání sněmovny, aby mohli  být vyslechnuti a mohli se hájit. Že není předseda vlády schopen poslat radním formálně správný dopis s odvoláním, je už jenom legrační vykřičník za vládním pohrdáním zákony. Je jisté, že celá kauza odvolání rady rozhodnutím vládních poslanců nekončí a že pokračování bude u soudu, nejspíše ústavního.

Kdyby MF Dnes byly seriozní noviny, nejenom že by vše výše uvedené svým čtenářům nezatajily, ale poskytly by jim i odborný právní rozbor a seriozní nestranné komentáře. A co MF Dnes namísto toho nabídla? Jindřich Šídlo tradičně spekuloval o spojenectví ODS a KSČM. A to vše jen proto, že poslanci těchto stran se rozhodli neporušovat zákon. Martin Komárek po tisící čtenáře mystifikoval, že rada mohla zasáhnout do obchodního sporu. Vladimír Kučera sepsal „vtipný“ příběh, jak si jdu kupovat spacák. To, že se nikdo z radních nikde nebarikáduje a naopak, že svůj spor hodlají přenést přesně tam, kam patří, totiž k soudu, s velkorysostí profesionálního demagoga přehlédl jak krajinu. A korunu všemu nasadil nedostižný Jan Macháček, jenž se do dnešních dní zřejmě probudil přímo z padesátých let. Radní se mají „sbalit a mlčet“. Vládní papaláši zavelí a poslušný agitátor mudruje, že „drzost některých členů RRTV nezná mezí“, neboť si dovolují hájit svoje práva a čest. Už chybí jenom rezoluce pracovních kolektivů.

Na závěr otázka pro Josefa Chuchmu, který si opakovaně přisadil ve svém Zápisníku. Proč vy, pane Chuchmo, zůstáváte v novinách, které jsou služebné, aktivistické a propagandistické? Lze odpovědět variací vašich vlastních slov: Můžete přece odejít a míra vaší morální odpovědnosti a viny za novinářský marasmus bude jiná, než když si svůj redaktorský post ponecháváte.

21. 4. 2003

Politici  vládní koalice ve snaze dodatečně ospravedlnit svůj nezákonný postup při odvolání Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV) se uchylují k dalším a dalším křivým obviněním vůči tomuto orgánu. Žádnou ze svých spekulací však zatím nedoložili byť jedním jediným důkazem. Exemplárním příkladem takového nekorektního jednání je předseda Poslanecké sněmovny Lubomír Zaorálek (ČSSD). Zaorálek v rozhovoru pro českou redakci BBC řekl: „Podstatné je, že velká rada měla za úkol bdít nad tím, aby byla chráněna pluralita vysílání, nedocházelo k propojování vlastníků… Velká rada nebyla schopna ani říci, kdo je vlastníkem CET 21, kdo je vlastníkem té vysílací licence…“

Jenže předseda sněmovny neříká pravdu. Žádné šetření – ani Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, ani Úřadu pro hospodářskou soutěž – nikdy neprokázalo, že by v České republice docházelo k nezákonnému propojování vlastníků televizí nebo že by byla ohrožena pluralita vysílání. Ani nikdo jiný také nikdy nepředložil jediný relevantní důkaz, že by k něčemu podobnému docházelo. Stejně lživé je Zaorálkovo tvrzení, že rada nebyla schopna říci, kdo je vlastníkem CET 21.

Vlastnická struktura CET 21 vždy byla a je RRTV známa. Aktuální stav je následující: Vilja, a. s. (52,075 %), Peter Kršák (16,67 %), CEDC Management Services, GmbH (3,125 %), Česká spořitelna, a. s. (1,25 %), CET 21, s. r. o. (26,68 % – tím, že ze strany Petera Kršáka a České spořitelny nedošlo k úhradě za převod přerozděleného obchodního podílu).

Jestli v této oblasti někdy existoval nějaký problém, pak je to pomalá práce rejstříkového soudu. Jestliže rejstříkový soud dodnes nezapsal změny staré tři roky, jak vlastnické, tak na postech jednatelů, samozřejmě to radě pro vysílání komplikuje práci. Vinit z tohoto stavu radu je však naprosto absurdní.

Zaorálek si bere do úst také kandidaturu Aleny Mackové do RRTV. Amatér se sklony ke svéráznému ohýbání zákonů zpochybňuje vynikající právničku a renomovanou vysokoškolskou učitelku, jež je dvojnásobnou doktorkou a docentkou na Právnické fakultě Univerzity Karlovy, přičemž jeho jediným argumentem je, že už v radě působila. Nelze to hodnotit jinak, než jako naprostou ztrátu soudnosti.

Rozjetý Zaorálek se pustil i do Miloslava Kučery. Nová rada by ho prý měla odvolat z funkce vedoucího Úřadu RRTV. Žádný ze zákona vyplývající důvod však neuvádí. Předseda sněmovny se tak opět protizákonně vměšuje do kompetencí nezávislého regulačního orgánu, tentokrát dokonce v době, kdy ještě ani není zvolen. A navíc požaduje Kučerovu hlavu za věci (arbitráže), které nepatří do sféry rozhodování vedoucího úřadu a odehrály se v době, kdy Kučera na úřadu rady vůbec nepůsobil.

Je to smutný pohled, když se vysoký ústavní činitel svými vlastními nekompetentními výroky usvědčuje z právní negramotnosti, nekorektnosti a osobní a politické zaujatosti.

9. 4. 2003

(Tento článek odmítla minulý týden MF Dnes s odůvodněním, že se nehodí na názorovou stránku, protože komentuje informace, které předtím MF Dnes nezaznamenala /!!!/ na zpravodajských stránkách. Odpovědný redaktor mi doporučil, abych si o tom napřed popovídal se zpravodajci. Měl na mysli umanutého „protinováckého“ Jindřicha Šídla, který již řadu měsíců pracuje na tom, aby se ke čtenářům MF Dnes dostaly jenom ty „správné“ informace. Vypadá to sice jako špatný vtip, ale bylo to opravdu míněno vážně.) 

Stará poučka protřelých profesionálů zpravodajských služeb zní: Chcete-li ovlivnit běh událostí směrem, který potřebujete, nevymýšlejte velké lži. Vymyslete lež malou a tu pak nenápadně vložte do jinak pravdivých materiálů. I postup Ronalda Laudera a CME v kauze arbitráží vykazuje všechny znaky dobře vedené zpravodajské hry včetně manipulace veřejného mínění. A proč by také ne, když cílem je několik miliard korun. Vše je dovoleno.

V tzv. londýnské arbitráži Lauder ještě soustředil všechny své síly, aby arbitry přesvědčil, že jej Rada pro rozhlasové a televizní vysílání poškodila během správního řízení s jeho servisní ČNTS v letech 96 – 97. Nepodařilo se. Arbitráž naopak konstatovala, že zajistit dodržování mediálního zákona bylo povinností rady. O několik měsíců později ve Stockholmu proto Lauder už svoji taktiku pozměnil. Klíčový okamžik údajného „zničení“ své investice přesunul na březen 99. A tady začíná ona zpravodajská hra.

Jedním z důkazů stockholmské arbitráže je „zápis“ z jednání (v podání některých novinářů dokonce tajného jednání) rady s Vladimírem Železným dne 2.3.1999. Na této schůzce prý bylo dohodnuto, že rada Železného podpoří při jeho zničení investice CME. A skutečnost? Schůzka se Železným se toho dne opravdu uskutečnila, jenže nebyla ani tajná, ani inspekční, jak pro změnu uvádějí arbitři. Šlo o standardní informativní schůzku v režimu tzv. návštěvního dne. Takových schůzek rada absolvuje desítky, stovky. A co je důležité, žádný zápis se z nich nikdy nepořizuje. Do spisu CET 21 však posléze někdo vložil dokument, který se vydává za zápis rady z jednání se Železným. Řada věcí v něm souhlasí, ale obsahuje také klíčovou větu, že Železný požádal radu o podporu při poškozování zájmů ČNTS (CME). A to je ta „malá“ zpravodajská lež. Na jejím konci je škoda za 10 miliard.

A nyní přičítejme další fakta. Arbitrážní nález se zmiňuje také o tom, že CME mělo na radě svého informátora, agenta nazývaného Gazela. Jeho identita arbitry kupodivu vůbec nezajímala!!!  (Únik informací z rady byl v roce 1999 předmětem šetření policie, která však nic konkrétního nevypátrala.) Dále: Materiály pro ministerstvo financí, které republiku v arbitráži zastupovalo, kompletovala nikoli rada (ta se spisem nepřijde vůbec do styku), nýbrž úředník. Táž osoba vypovídala před arbitrážním tribunálem. A perlička nakonec: Úředník krátce poté odjel na dlouhodobou stáž do USA. Asi nejsem jediný, koho napadne myšlenka, zda Gazela, tedy onen od CME placený informátor, autor „zápisu“, ten, kdo jej vložil do spisu, a nakonec i ten, kdo poté svědčil o jeho pravosti, není stále jedna a tatáž osoba. Záhadou přesto zůstává, proč právní zástupci ČR takovýhle „důkaz“ vůbec připustili a arbitři jej akceptovali jako hodnověrný materiál.

O co šlo na jednání 2.3.1999? Železný informoval o vážných finančních problémech CME v okolních zemích a zároveň radu požádal, zda by mohla zrekapitulovat (Toto slovo si zapamatujme!) výsledky správního řízení z let 96 – 97. O totéž druhý den dle dohody požádal také oficiálním dopisem CET 21. Šlo o rekapitulaci několika zásad, jak mají být upraveny vztahy mezi licencovanou společností a její serviskou. Teze vycházely z odborných expertíz Ústavu státu a práva, přičemž všechny měly svůj základ přímo v zákoně. Stejné věci rada požadovala i po ostatních provozovatelích, domácích i zahraničních (Prima, Alfa). A tady opět přichází ke slovu onen „malý“ zpravodajský podvrh. CME s obrovským humbukem vypustila informaci, že podobné teze, nalezli i v počítači Železného. Bomba? Ale vůbec ne. Vždyť jsme se o ty teze, o každou větu, se Železným během správního řízení (96 – 97) handrkovali více než rok. Kdyby Lauderovi „detektivové“ pátrali i jinde, našli by obdobné věty také v počítačích Ústavu státu a práva, který pro radu vypracoval několik právních expertíz, ba dokonce přímo v zákoně.

Chápu, že to pro nezasvěcené zní naprosto neuvěřitelně a že budu podezříván, že si vymýšlím, že mlžím, že se vymlouvám. Ale je to opravdu tak: Podle stockholmských arbitrů, pánů Kühna a Schwebela, jsme Lauderovu investici zničili tím, že jsme si dovolili žádat jeho CME, aby dodržovala naše zákony. Přičemž hlavní předmět doličný je podvržený nepodepsaný cár papíru z počítače vydávaný za zápis a „korunní svědek“ je anonymní placený informátor jménem Gazela. Lauderův mediální zástupce Michal Donath, dle oficiálních stránek ministerstva vnitra několikanásobný agent StB, odvádí vskutku dobrou práci.

Aktuální poznámka č. 1: Onen trojjediný úředník se nyní objevuje mezi adepty na členství v nové RRTV. Bravo!

Aktuální poznámka č. 2: Pan Donath se nedávno v jednom pořadu ČT pochlubil, že pracuje za 250 dolarů na hodinu a že těch hodin odpracovaných pro CME bylo už více než sedm tisíc. Budiž mu ty peníze přány. Zaslouží si je. Ve srovnání s 10 miliardami je to stále jenom pakatel.

4. 4. 2003

(Tento článek byl napsán pro deník Právo. Měl vyjít v úterý 1. 4. 2003, v den kdy začínala řádná plenární schůze poslanecké sněmovny, jež se nakonec kvůli neschválení programu neuskutečnila. Nakonec vůbec nevyšel, prý po zásahu ministra kultury Pavla Dostála. Článek byl napsán týden před odvoláním Rady pro rozhlasové a televizní vysílání na středeční mimořádné schůzi sněmovny 2. 4. 2003.)

Pohádku o tom, jak zlý český podnikatel Železný okradl hodného amerického miliardáře Laudera převyprávěla české média už tisíckrát. Proč však všichni začínají až od poloviny příběhu, tedy až od 5. srpna 1999, kdy Železný odstěhoval Novu na Barrandov? Vždyť Železného odstoupení od smlouvy s ČNTS předcházel Lauderův pokus prodat licenci Novy, která mu však vůbec nepatřila. A když se Železný, coby tehdejší většinový vlastník licence k vysílání, vzbouřil, začali  Lauderovi lidé plánovitě vytvářet situace jak Železného vystavit do autu, aby o licenci přišel. Pochopitelně s motivací ji sami získat. Má český podnikatel právo bránit se zvůli a podrazům zahraničního partnera? Nebo musí přistoupit na diktát „silnějšího“?

Rada pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV) v průběhu let vyžaduje po všech provozovatelích vysílání, aby dodržovali české zákony. Po celou dobu uplatňuje stejný metr na domácí i zahraniční investory. Stejné správní řízení, které mělo dát (v letech 96 – 97) do pořádku nezákonné poměry v organizačním uspořádání Novy, vedla kupříkladu také s televizí Prima (Premiéra), která ovšem má české vlastníky. Nebo snad pro zahraniční investory české zákony neplatí?  Právě oni si často stěžují na náš „divoký východ“, ale ve skutečnosti jej právě oni svým přezíravým postojem k našim zákonům vytvářejí. Lauderova CME vstoupila na český trh v rozporu s našimi zákony. Podvodným způsobem navýšila základní jmění v servisní ČNTS, její vstup do Novy (ČNTS) byl také protiprávní. Nikdy k němu nezískala souhlas RRTV, v té době potřebný. Proč na tyto skutečnosti nikdy adekvátně nereagovaly nejrůznější orgány ČR? Rada pro vysílání na to opakovaně upozorňovala. Ke stockholmské arbitráži by vůbec nemuselo dojít a Lauder by měl navíc ještě mezinárodní ostudu. Vždyť není vůbec těžké prokázat nejenom to, že porušoval naše zákony, ale kupříkladu i to, že opakovaně lhal svým vlastním akcionářům.

Rozum zůstává stát, kolik českých novinářů (Žák, Plesl, Ciglerová, Potůček, Šídlo, celý Respekt a Literární noviny a dokonce veřejnoprávní Česká televize i mnozí další) ani na okamžik nepochybuje o pravdivosti nejrůznějších tvrzení pánů Klinkhammera a Vávry, jako by to bylo slovo boží. A automaticky zpochybňuje, případně rovnou denunciuje, každého, kdo se odváží postavit za zájmy a na obranu České republiky. To opravdu nejsou s to dohlédnout, že v tomto sporu vůbec nejde o nějakou „spravedlnost“, nýbrž o tak obrovskou sumu peněz, že se vymyká představám normálního občana. Ano, Lauderovým lidem jde o nepředstavitelné peníze a vypsané prémie, těm druhým pouze o vlastní čest. Dělají to naši novináři pouze z nedozírné naivity, nebo na objednávku? Vždyť přece není žádným tajemstvím, že na „mediální“ zastupování si pan Lauder najal (dle seznamů ministerstva vnitra) bývalého několikanásobného agenta StB Michala Donatha. A dlužno dodat, že pan Donath svoji práci dělá opravdu dobře. Postup CME vykazuje všechny znaky dobře vedené zpravodajské hry včetně manipulace veřejného mínění. Titulky z našich novin a hloupé výroky našich politiků používají Lauderovi právníci hned druhý den ve svůj prospěch u soudu: „Podívejte se, vážení soudci, vždyť i čeští politici a média nám dávají za pravdu.“

K čemu je nám politická reprezentace, která špiní orgány a občany vlastního státu? K čemu jsou nám ústavní činitelé, kteří předem sebemrskačsky vytvářejí viníky tam, kde žádná vina neexistuje, a vědomě tak oslabují pozici České republiky u odvolacího soudu? Proč se do toho zapojují i někteří ministři, ač to byla právě vláda, kdo se ke švédskému obecnému soudu odvolal a obvinil dva stockholmské arbitry z podjatosti? Dělají to pouze z hlouposti, nebo volí na domácí scéně taktiku politického boje ve stylu „čím hůř, tím líp“? K čemu jsou nám politici, kteří slepě věří prokazatelným nesmyslům z výroku stockholmské arbitráže? Za klíčový důkaz je v něm vydáván „zápis“ z tajného jednání rady s Vladimírem Železným. Ve skutečnosti to údajné tajné jednání vůbec nebylo tajné, nýbrž šlo o standardní schůzku v režimu tzv. návštěvního dne, ze kterého se žádný zápis nikdy ani nepořizuje. To, co arbitři vydávají za zápis rady, je podvržený dokument, který ve spisu vůbec nemá co dělat. A klíčová věta v něm je lež jako věž. Jak je možné, že zástupci české strany ve Stockholmu vůbec připustili podobné „důkazy“?

Skutečně se všichni politici a orgány ČR ve sporu s panem Lauderem bili a bijí za vlastní zem dle svého nejlepšího vědomí a svědomí? Nebo podezřele vysoké procento z nich projevuje nadstandarní horlivost pouze tehdy, mají-li utřít českého spoluobčana, a zároveň zavírá oči před evidentními fauly bohatého a mocného zahraničního podnikatele. Proč?