Válka o Novu

Ta zpráva tehdy zapůsobila jako bomba. Železný kupuje Novu! Ve skutečnosti sice Železný nezískal Novu, nýbrž většinový podíl ve společnosti CET 21, přesto to způsobilo hodně rozruchu.

První to na Internetu vyšťoural Milan Šmíd. CME jako společnost kotovaná na americké burze Nasdaq musí zveřejňovat pravidelné reporty o své činnosti a Šmíd zde objevil text smlouvy mezi CME a Vladimírem Železným. CME Železnému půjčovala peníze na nákup podílů od společníků v ČNTS a potažmo v CET 21 a Železný se zároveň zavazoval rozhodovat v CET 21 podle pokynů CME. Licenční podmínka č. 17 už neplatila, Železný i Lauder měli volné ruce.

V článku nazvaném CME vs. Železný (Louč, 13. listopadu 2001) o tom Šmíd píše:

24. 2. 1997 –  uzavřela CME s Vladimírem Železným „Dohodu o vzájemných právech a povinnostech“ (text smlouvy z 24. 2. 1997 …). V této dohodě Železný dělá „brokera“ svým společníkům v CET 21, kteří převedli obchodní podíly v prosperující a vydělávající servisní společnosti ČNTS do akciové společnosti Nova Consulting (NC). Jednalo se o 5,8 procenta podílu v ČNTS (5,2 procenta podílu v ČNTS už dříve Železný pro CME ne příliš průhledně vykoupil za 5 milionů dolarů).

11. 8. 1997 – se koupě akcií NC uskutečnila smlouvou podepsanou v Bostonu. Železný za akcie NC měl ve splátkách dostat 28 537 500 US dolarů. Kolik z toho vyplatil svým společníkům z CET 21, není známo. Obě smlouvy měly tzv. nekonkurenční doložku …

Právě kvůli této operaci bude Vladimír Železný později trestně stíhán. Měl se prý dopustit údajného krácení daně. Trochu se mi to nezdá, neznám sice podrobnosti, ale je to poněkud nelogické, protože Železný vůči svým kolegům z CET 21 (Alánovi, Gálovi, Hunčíkovi a Venclíkovi) vystupoval jako kupující. On tedy peníze vydával, nikoli přijímal. Nevím. Železného soukromé trestní kauzy ale nejsou předmětem zájmu této knížky.

Železný po odhalení obchodní transakce nejdříve trochu kličkoval, ale pak ve Volejte řediteli rezolutně prohlásil: „Ano, chci vlastnit televizi! Chci vlastnit Novu!“ Rada proti změně většinového vlastníka CET 21, která byla vedlejším produktem operace, nemohla nic namítat, protože Železný splňoval kritéria, která Rada pro vlastnické změny v právnických osobách držitelů licence stanovila (tzv. pravidlo „51 : 49“, kdy vzhledem k obecnému ustanovení zákona, že licence je nepřevoditelná, povolovala maximálně 49 procentní vstup nových vlastníků). Železný totiž z tohoto pohledu nebyl „nově“ vstupujícím vlastníkem, nýbrž „starým“ podílníkem, takže se na něho oněch 49 procent nevztahovalo. Jedinou podstatnou překážkou byl Železného závazek hlasovat dle pokynů CME, ten však obratem ze smlouvy zmizel. Železného ovládnutí CET 21 však mělo jednu vadu na kráse. Vůbec se tehdy nenamáhal požádat Radu o předchozí souhlas. To, že se proti tomu Rada důrazně neohradila, byla její velká chyba. Na druhou stranu to docela pěkně ilustruje, jak zvysoka mocná Nova na nějakou Radu tehdy kašlala.

Vladimír Železný se stal vlastníkem 60 procentního podílu ve společnosti CET 21, a tedy – dle našich zákonu – většinovým vlastníkem televize. Je naprosto nesporné, že se tak stalo se souhlasem, ba dokonce přímo z vůle Ronalda Laudera.

Dne 1. října 1997 vystřídal Bohuslava Hanuše na postu předsedy RRTV Josef Josefík. Při starém zůstalo to, že předsedou byl i nadále jeden ze staronových členů Rady, spojených s udělením licence Novy. Výrazně se však změnila efektivita a rychlost jednání Rady. K horšímu. Pepa Josefík jako psycholog docela dobře ovládal způsoby, jak rozpravu vést směrem, který mu vyhovoval, ale častokrát to bylo za cenu, že dokonale uspal i své příznivce. Nezapomenu, jak jsme při jeho rozumbradování ve stylu uspavače hadů na sebe občas přes jednací stůl pohlédli s Boganem Hanušem s očima obrácenýma v sloup. Zasedání Rady začala být několikadenní a zdaleka to nebylo způsobeno pouze nárůstem agendy.

Dne 3. prosince 1997 Poslanecká sněmovna zvolila čtyři nové členy Rady, dle gentlemanské dohody všechny na návrh ČSSD. Počet radních se tak rozšířil na třináct. Předcházela tomu samozřejmě změna zákona.

Nejvýraznější osobou mezi novými kolegy rozhodně byl Stanislav Milota. Vynikající kameraman (Spalovač mrtvol), odvážný disident, po listopadu 1989 blízký spolupracovník Václava Havla, ale také jeden z prvních, kdo ho po zvolení prezidentem – víceméně ve zlém – opustil, manžel Vlasty Chramostové. Také velmi zábavný vypravěč. Týden co týden jsme spolu chodili na oběd, takže jsem o Havlovi a disentu vůbec vyslechl bezpočet povedených a nepublikovatelných historek. Rozdílné politické i jiné názory nikdy nebyly překážkou v komunikaci, k fatálnímu názorovému střetu mezi námi došlo až v souvislosti s krizí v České televizi.

Ing. Martina Muchka je původní profesí stavební inženýr. Dlouhá léta pracoval v České televizi a posléze se stal předsedou mediálních odborů. Jeho příbuzenský vztah s tehdejším generálním ředitelem Českého rozhlasu Vlastimilem Ježkem (tchán a zeť) se nikdy negativně neprojevil. To samé se však nedá říct o předsednické funkci v mediálních odborech. V době krize v České televizi svůj střet zájmů neustál a výrazně preferoval zájmy českotelevizních odborářů. Jako další předseda Rady, kterým se stal 21. listopadu 2000, k tomu měl dostatek příležitostí.

Milan Trojan do Rady přišel coby podnikatel z Pavlic u Znojma. Nejvíce se o to zasloužil jeho krajan a kamarád, poslanec za ČSSD Ladislav Skopal. V minulosti se Trojan neúspěšně ucházel o rozhlasovou licenci ve Znojmě. V Radě vždycky působil jako velký zastánce malých regionálních televizí. Zpočátku to byl takový „slušný kluk z venkova“, posléze se v Praze poněkud „otrkal“.

Prof. Ing. Jan Uhlíř, CSc. rozšířil řady akademiků v Radě a výrazně se zasloužil o navýšení počtu titulů v jednací místnosti. Působil současně jako děkan Elektrotechnické fakulty Českého vysokého učení technického v Praze. Myslím si o něm jen to dobré. Racionální otevřená hlava, systémově uvažující člověk, se kterým byla radost spolupracovat i polemizovat, odborník na digitalizaci.

Koncem srpna 1998 na členství v Radě rezignoval Jindřich Kabát a 1. dubna 1999 ho na návrh poslaneckého klubu KDU-ČSL nahradil mladý právník Mgr. Jan Levíček. Moc velkou stopu po sobě nezanechal. Zprvu se snažil do Rady zapadnout, ale na turbulence spojené s členstvím ve vrcholném regulačním orgánu, zvláště když zrovna začala válka o Novu a on se do toho všeho ženil, zřejmě nebyl stavěný. Stačil ještě vypustit trochu jedu a po devíti měsících, konkrétně 11. ledna 2000, Radu opustil. Nevím, že by se po něm někomu příliš stýskalo.

Dne 9. ledna 1999 dobíhal tříletý mandát místopředsedů, takže se chystala nová volba. Předběžná většinová domluva mezi radními byla, že Musil a já budeme pokračovat a nově se místopředsedou stane Martin Muchka. Jenže předseda Josefík toho dne dokonale předvedl v čem je výhoda řídícího schůze a zasadil mi tvrdou ránu. Probíhal jednací bod volba místopředsedů, kandidáti přednesli své představy a už už se schylovalo k hlasování. Leč předseda tento bod náhle přerušil, že prý za dveřmi je návštěva, která chce Radě něco sdělit. A pozval do jednací místnosti Michala Zelenku, který mi doslova nalil na hlavu kýbl sraček. Není účelem téhle knížky líčit podrobnosti, o co šlo, ale nebylo to poprvé ani naposled, co se prezident Asociace provozovatelů soukromého vysílání, ale hlavně neúspěšný žadatel o rozhlasovou licenci – a to je, myslím, ta nejpodstatnější informace –, Michal Zelenka propůjčil k podobné sviňárně. S Josefíkem byli pochopitelně domluveni. A zafungovalo to. Zelenka odešel, Josefík znovuotevřel přerušený jednací bod, radní vyplnili hlasovací lístky a mě ke zvolení rázem chyběly dva hlasy. Život je zkrátka boj. Jednou jste dole, jednou nahoře.

Do tohoto období také spadá další z útoků, co na mě směřovaly. Vůbec nemám potřebu dělat ze sebe ublíženého hrdinu, koneckonců byla to moje vlastní volba pouštět se do některých konfliktů, takže člověk musel počítat také s tím, že utrží nějaké rány. Uvádím to spíše na ukázku, jaké se také v mediálním zákulisí používají metody.

Jednoho dne se v mnoha redakcích objevil docela důvěryhodně vypadající materiál s hlavičkou Středoevropské informační společnosti. Už nadpis byl bombastický: „Další korupční skandál v Radě ČR pro rozhlasové a televizní vysílání“. Celé to bylo o mě, že prý jsem zapleten do „do posledního korupčního skandálů na českém mediálním nebi“. Že jsem „sponzorován rádii Frekvence 1 a Evropa 2“, a proto „Rada ČR pro rozhlasové a televizní vysílání rozhodla potichu, neoprávněně a bez informování veřejnosti o vzniku třetí celoplošné rozhlasové stanice – Evropa 2“. A ještě něco: také jsem pomohl „vytunelovat“ pražské rádio City. Pod materiálem byl podepsán Karel Mádr.

V naprosté většině redakcí si pochopitelně zjistili, že ve skutečnosti neexistuje ani pan Mádr ani Středoevropská informační společnost a tento docela šikovně vyrobený desinformační materiál zaslouženě skončil v koši. Leč jedna výjimka se našla. Regionální deník Moravskoslezský den to 10. března 1998 celé přetiskl. A teprve nyní přichází celý vtip této akce. S odvoláním nikoli na neexistující Středoevropskou informační společnost, nýbrž už na „důvěryhodný“ Moravskoslezský den to v Televizních novinách rozmázla televize Nova. A moji „korupční aféru“ posléze řešila Rada pro vysílání i Stálá komise Poslanecké sněmovny. Samozřejmě – obhájil jsem se, ale život mi to pochopitelně znepříjemnilo. Navíc přece stále platí ono dávné: Pomlouvej směle, vždycky něco uvízne! 

Na jaře 1997 se také stala věc, která mě sice poněkud zaskočila, ale vlastně i příjemně překvapila. Jednoho dne mě kontaktoval šéf východočeské expozitury Bezpečnostní informační služby (BIS) s tím, že si vyhodnotili, že míra mediálních útoků na mě přesáhla únosnou míru, a zároveň mně i rodině nabídl, bude-li to třeba, ochranu. Nikdy jsem to nevyužil. Myslím, že k tomu ani nebyl důvod. Nicméně docela mě překvapilo, že některé věci fungují.

Napětí na mediální scéně v první polovině roku 1998 by se dalo doslova krájet. Děje, které probíhaly, se dají rozdělit na viditelné a neviditelné. Nejprve o těch viditelných.

25. května udělila Rada Nově nejvyšší možnou pokutu 2 miliony korun za odvysílání diskusního pořadu Áčko. Název inkriminovaného Áčka byl Živím se svým tělem a tématem homosexuální prostituce. Rada nepokutovala ani téma, ani přítomnost mladých prostitutů v přímé přenosu, nýbrž amatérskou, ba přímo návodnou dramaturgii a nezvládnuté moderování. Na straně Rady víceméně stál jeden z účastníků pořadu doc. Jaroslav Zvěřina, v tisku se naopak do Rady zhurta pustil jiný sexuolog Radim Uzel. Mediálně vděčná kauza měla typický průběh: obrovský humbuk na začátku, naprosté ticho, když po řadě měsíců dospěla rozhodnutím soudu ke svému konci. Soud dal za pravdu Radě.

Teprve po letech, když už veškeré vášně opadly, mi dr. Uzel prozradil, že svůj článek pochopitelně napsal na přímou objednávku Novy. Programová ředitelka Novy Líba Šmuclerová mi zase pověděla, že dvoumilionová pokuta Áčku paradoxně prodloužila život. Jeho sledovanost klesala a vedení televize ho chtělo zrušit. Ve vypjaté atmosféře po pokutě to nešlo. Vypadalo by to, že mocná Nova skáče podle Rady.

Po celou dobu se také stupňovaly Železného útoky ve Volejte řediteli. 3. července 1998 Radě došla trpělivost a zahájila s Novou správní řízení o odejmutí licence s odůvodněním, že Nova neposkytuje objektivních a vyvážené informace. To byla tvrdá rána. Rada to musela vzít oklikou. Sankcionovat jednotlivý pořad není možné. Nechala proto zpracovat rozsáhlou analýzu všech zpravodajských a publicistických pořadů, včetně Volejte řediteli, a posléze vyhodnotila, jestli mediálně politické informace, které Železný poskytuje ve své sobotní polední „one man show“, jsou někde ve zbytku vysílání nějakým způsobem vyvažovány. Nebyly.

Všem bylo samozřejmě jasné, že cílem správního řízení není samotné odejmutí licence a že Rada správní řízení použila jako „výchovný“ prostředek, to však nic nemění na tom, že Železného z toho málem trefil šlak. Než Rada 17. listopadu téhož roku správní řízení zase zastavila, nechala si předložit záruky, že podobné excesy se ve vysílání Novy již nebudou opakovat. A faktem je, že Železný si ve Volejte řediteli již nikdy nedovolil to, co v dřevních dobách Novy.

Ještě ten samý den, co bylo správní řízení zahájeno, si na mě „někdo“ stěžoval u vedení ODS. A grémium ODS nenapadlo nic lepšího, než že se ode mne veřejně distancovalo. Strašně se mě to dotklo a napsal jsem velmi ostrý dopis Václavu Klausovi a všem místopředsedům. Vyčetl jsem jim, že mají plná ústa loajality, pokud jde o řadové členy k vedení, ale když by se mohla projevit loajalita vedení k řadovému členovi, nikdo nezvedne ani telefon, aby se zeptal, jak se věci mají. Nevím, jestli se někdo chytil za nos, faktem ale je, že grémium pověřilo místopředsedu Miroslava Macka, aby se mnou celou věc projednal a moje vztahy s ODS se postupně zase znormalizovaly.     

Další ranou pro Vladimíra Železného a jeho americké partnery bylo licenční řízení na celoplošná rádia završené 9. června 1998. Frekvenci 1 a Alfě totiž končila platnost jejich licencí. A Alfa sklidila, co manažeři CME svým přezíravým postojem k českým zákonům zaseli. Licenci narozdíl od Frekvence 1 neobhájila a namísto ní začalo vysílat rádio Impuls.

Jakoby pod hladinou, tedy pro běžného občana v zatím ještě v neviditelné rovině, zároveň začal hořet konflikt uvnitř samotné Novy. Zájmy zahraničního investora a českého držitele licence se začaly rozcházet. CME utrpěla v okolních evropských zemích obrovské finanční ztráty a ze své jediné skutečně ziskové televize – Novy – je potřebovala sanovat. Peníze proto proudily ven. Naopak český management potřeboval v souvislosti s měnícími se preferencemi domácích diváků více peněz na tvorbu programu. Český divák se již nabažil amerických seriálů a v jakési dějinné spirále se navracel k estrádám v novém střihu. Jenže finanční náročnost jedné špičkově obsazené estrády je několikanásobně vyšší než nákupní cena jednoho dílu standardního seriálu.

V téhle atmosféře se konalo tradiční podzimní výjezdní zasedání Stálé komise PSP, tentokrát nikoli v Harrachově, nýbrž na zámku v Lánech. Bylo tu hodně dusno.

Právě v reakci na to se v hlavě prezidenta Frekvence 1 a Evropy 2 Michala Fleischmanna zrodil chytrý nápad. Z jeho iniciativy se několikrát sešel tzv. mediální panel. Zástupci největších broadcasterů v zemi, celoplošných rádií a televizí, privátních i veřejnoprávních, a členové mediálních rad se posadili k jednomu stolu. A namísto oficiálních dopisů a úředních jednání si při neformálním povídání tváří v tvář vyříkávali svoje rozdílné pohledy na otázky společného zájmu. S odstupem času to jednoznačně hodnotím jako pozitivní věc, která aspoň trochu přispěla k uklidnění české mediální scény. Starý lišák Fleischmann to dokonce zařídil tak, abych na tom úplně první panelu v hotelu S.E.N. v Senohrabech seděl vedle Železného. Vzhledem k tomu, že jsme spolu už několik měsíců „nemluvili“, nezbývalo nic jiného než to protrhnout.

Druhým člověkem, který zapracoval na obnovení normální komunikace mezi Železným a mnou, byl spisovatel a šikovný hybatel mediálního zákulisí Martin Nezval. Výsledkem toho bylo, že jsme se se Železným nakonec domluvili, že si naše spory vyříkáme „face to face“. Na podzim 1998, mohlo to být tak na přelomu října a listopadu, jsme spolu zašli na večeři do čínské restaurace na Václavském náměstí. A právě tady jsem si poprvé vyslechl Železného představu o budoucím organizačním uspořádání Novy.

Železný sondoval, jak by Rada přijala, kdyby se CET 21 a ČNTS spojily do jedné firmy. Majoritu chtěl pro českou stranu, aby o strategických rozhodnutích v Nově nerozhodovaly zájmy CME v jiných zemích, naprostá většina zisku (cca 90 procent) měla nadále plynout Lauderovi. Tak to mělo být až do vypršení první licence. Pokud by došlo k prodloužení licence, měl se zisk dělit již napůl. Jeho zdůvodnění mělo jistou logiku: za fenomenálním úspěchem Novy stojí především skvělá práce české strany, nikoli zahraniční peníze. Kdyby v tom prim hrály zahraniční investice, byly by stejně profitní i jiné Lauderovy televize.

Zajímavé je, že obdobné představy o možném splynutí CET 21 a ČNTS tehdy už měli i Američané. Jejich úvahy se lišily pouze v procentech, jak si podělit vlastnictví a zisky. Ta čísla přitom od sebe nebyla zas až tak vzdálená. Ovšem nový šéf CME, kanadský „dřevorubec“ Fred Klinkhammer namísto jemného diplomatického vyjednávání spustil palbu z kanónu. Nejdříve Železného odvolal a pak ho zahnal do kouta. A potom se nestačil divit, co český furiant – znectěný a smrtelně uražený – dovede.

Díky českým novinářům a některým politikům se jako téměř „oficiální“ vylíčení sporu o Novu ujala verze, že zlý český podnikatel okradl hodného amerického strýčka, když s ním zpřetrhal vazby a odcizil mu televizi. Jenže takhle jednoduché to není a nikdy nebylo. Příběh války o Novu nezačal 5. srpna 1999, kdy Železný zahájil vysílání Novy č. 2 z barrandovského podzemí, ba dokonce nezačal ani 19. dubna 1999, kdy byl Železný odvolán z funkce generálního ředitele ČNTS. Ve skryté podobě konflikt klíčil dlouho předtím. Na jaře roku 1999 jen nabral viditelnou podobu.

V úterý 2. března 1999 se na RRTV uskutečnila během zasedání Rady návštěva Vladimíra Železného. Za několik měsíců ji CME označí za počátek spolčení Rady se Železným. Podrobně se k ní vrátím později. Dne 30. března 1999 proběhla na Radě jiná návštěva. Shodou okolností se tehdy také konalo normální zasedání, leč odpoledne v 15,00 Rada přijala – opět v režimu tzv. návštěvního dne – zástupce společnosti SBS (Scandinavian Broadcasting System). Dostavili se čtyři pánové na čele s Martinem Lindskogem a spolu s nimi dáma ze CME, mající na starost rozvoj.

Společnost SBS nebyla pro Radu neznámým partnerem. Dlouhodobě usilovala o vstup do České republiky. Měla kontakty s Martinem Kindernayem a TV Galaxie, usilovala rovněž o vstup do TV Prima (Premiéra). Jenže Lindskog Radě oznámil něco úplně jiného: včera podepsali smlouvu se CME o fúzi a kupují tedy Novu. A jal se líčit historii a úspěchy SBS v různých zemích.

Radní z toho byli poněkud per plex, protože se dozvídali o prodeji největšího provozovatele vysílání v zemi, ale nepřišel jim to říct ani držitel licence CET 21, ani jeho zahraniční partner CME. Vcelku logicky padla otázka, vyslovil ji člen Rady prof. Uhlíř, zda už o tom vůbec hovořili se Železným, protože pro Radu je podle zákona jediným oficiálním partnerem CET 21. Odpovědí bylo tvrzení, že pan Železný o tom ví od začátku a že jen, co skončí u nás, jdou mu to sdělit (?!?!).

Jenže jak se později ukázalo, Železný s tím vůbec nebyl srozuměn. Ne, že by o námluvách CME a SBS nevěděl, ale jako většinový majitel licencované společnosti CET 21 a partner CME, kterého se to bytostně dotýkalo, s podobným obchodem nesouhlasil. A bránil se mu. Jako dnes ho slyším, jak skoro úpí: „Ale já nechci podnikat se Sloanem!“, což byl jeden ze šéfů  SBS. A kdykoli na to přišla řeč, argumentoval, že s Lauderem ho spojovala spousta věcí, židovství či vztah k výtvarnému umění, ale arogantního Harryho Slonea, že přímo nesnáší a nechce s ním mít nic společného.

Jenže CME byla, když ne pokraji krachu, tak nesporně v obrovských finančních potížích. Pád jejích akcií na burze byl strmý. Musela něco podniknout. Milan Šmíd o tom píše v článku nazvaném Jak velký bude účet? (Ekonom, 17. září 2002):

Když se CME stala v roce 1994 akciovou společností, získala investiční kapitál třemi emisemi akcií v hodnotě přibližně 300 miliónů US dolarů. V roce 1997, kdy připravované projekty v Maďarsku a Polsku potřebovaly další peníze, přišla CME na peněžní trh s dluhopisy, které jí vynesly asi 170 miliónů US dolarů, a byly rozdělené z poloviny na dolary a německé marky.

Ovšem tyto peníze, které měly přinášet zisk, nakonec generovaly ztrátu, protože investice v Polsku a Maďarsku skončily neúspěchem a dluhopisy úročené sazbami 9,375 a 8,125 procent se staly zátěží každoročního účetnictví CME.

V roce 1998 stála CME před otázkou, jak dál. V březnu 1998 odchází ředitel CME Leonard Fertig a nahrazuje ho Michel Delloye se zkušenostmi z mediálního koncernu CLT.
 
V srpnu 1998 přišla krize ruského a východních trhů a akcie CME se zřítily na čtvrtinovou hodnotu. V listopadu 1998 poskytl Ronald Lauder CME finanční injekci 22 milionů US dolarů ze svého majetku v telekomunikační společnosti RSL Capital LLC.

Delloy se snažil CME konsolidovat. V londýnské centrále provedl rasantní úsporná opatření, nicméně na pobočky ve východní Evropě nedosáhl. Tam náklady stále stoupaly a jedinou televizí, která produkovala nejen obrat v účetních knihách, ale také dividendy a hotové peníze, byla televize Nova.

V březnu 1999 to Delloy v CME vzdává, nastupuje Fred Klinkhammer a ve stejném měsíci CME uzavírá dohodu o spojení s SBS Broadcasting SA, která znamená prakticky pohlcení a zánik CME. Právě tato fúze odstartovala známý spor o televizi Nova, který vyústil až do mezinárodních arbitráží.

CME tedy měla problém a musela ho řešit. Jenže v cestě stál Železný. Bylo proto třeba zpacifikovat ho. Po dobrém, nebo po zlém. Sám Železný o tom 14. listopadu 2003 před Křečkovou vyšetřovací komisí vypověděl (mluví o sobě, jak u něho občas bývá zvykem, ve 3. osobě):

Ani v dějinách televize nebývalý nástup a následný finanční úspěch televize Nova nemohl zabránit kolapsu Lauderova televizního podnikání ve východní a střední Evropě. Jedině Nova reálně vydělávala, a to opravdu hodně. Proto se Ronald Lauder  v roce 1998 pustil do riskantního prodeje CME a jak se až 7. 9. 1999 prozradilo na tiskové konferenci kupujícího, tedy SBS, v Curychu, neváhal pro dosažení vysoké ceny 640 miliónů dolarů vše vsadit na jednu kartu a do obchodu zahrnout i licenci na vysílání televize Nova, kterou nevlastnil. Slíbil ji jako součást prodávaného majetku a pak ji nebyl schopen včas dodat. Proto prezident kupující společnosti SBS Lindskog na oné tiskové konferenci v Curychu celou tuto záležitost prozradil a oznámil, že vzhledem k nesplnění příslibu ze strany CME dodat v rámci prodávaného majetku i licenci Novy, SBS odstupuje od koupě.

R. Lauder ovšem původně věřil, že má do podpisu konečné kupní smlouvy s SBS dost času na to, aby majoritu v licencované společnosti od Železného koupil. Poslední písemná nabídka z dubna roku 1999 dr. Železnému zněla: za 60 procent CET 135 miliónů dolarů, což v tehdejším kursu byly 3,5 miliardy korun. Železný bláznivě odmítl a hrubě podcenil, co americký miliardář, kterému nevyhovíte, dokáže na území České republiky. Cokoli se mu zlíbí! Dostane vás do vězení, připraví vás o majetek, spustí na našem území se svými nájemnými žurnalisty zatím nejdelší a nejnákladnější propagandistickou kampaň v dějinách země. Dnes už vím, že zde může téměř cokoli.

Po dobrém to tedy nešlo, a tak byl 19. dubna 1999 Vladimír Železný odvolán z funkce generálního ředitele ČNTS. Spory doposud spíše doutnající v zákulisí se v plné síle rozhořely na veřejnosti. Začala otevřená válka o Novu.

Šlo o hodně. Lauderova CME si totiž vyjednala docela dobrý obchod. Za pět televizí (v Česku, na Slovensku, ve Slovinsku, v Rumunsko a na Ukrajině) měla inkasovat 640 milionů dolarů (podle jiných informací 615 milionů USD). Vyřešilo by to všechny její finanční problémy a napravilo již hodně pošramocenou podnikatelskou pověst Ronalda Laudera. V okamžiku, kdy se však ukázalo, že součástí prodávaného balíku není licence Novy, klesla cena o téměř 400 milionů dolarů. To znamená, že nejcennější věcí z celého balíku nebyly všechny ty budovy, technická zařízení a programové fondy v pěti zemích, nýbrž jeden jediný papír. Papír s licencí ke zlaté slepici, jediné skutečně profitní televizi z říše CME. Papír však ležel v Železného šupleti.

Odvolání Vladimíra Železného, jednoho z nejvlivnějších lidí v zemi, bylo pro česká média událostí prvořadého významu. Palcové titulky! Titulní stránky novin! Železný se však nedal a následovaly jeho protiakce. K věci se vyslovoval kde kdo. A prakticky všichni upínali zraky k Radě pro rozhlasové a televizní vysílání. Co s tím udělá? Jak to vyřeší? Politici, novináři, tím pádem i veřejnost, ale kupodivu také představitelé CME.

Politici zapomněli, že to byli právě oni, kdo Radu novelou zákona o vysílání 301/95 Sb. připravil o potřebné kompetence. Novinářům zase asi stačilo, že jde o televizi a Rada pro vysílání má ve svém názvu slůvko „televizní“. Tak ať něco udělá! Svatá prostoto! Že se však k Radě upjali i zástupci CME, pokládám nikoli za zapomnětlivost jako u politiků či hloupost jako u novinářů, ale doslova za nehoráznost. Byli to totiž právě manažeři CME, co si ještě nedávno z Rady dělali dobrý den a ruku v ruce se Železným ji obcházeli, kde se jen dalo.

Když Rada nechtěla povolit kapitálový vstup CME do celoplošného rádia Alfa, ovládla CME rádio prostřednictvím nové servisní organizace a Radě se vysmála. Vzpomínám, jak jsem tehdy panu Fertigovi říkal, že riskují, protože serviska Alfy je pro Radu cizí (rozuměj neregulovaná) firma a brzy přijde doba znovuudílení rozhlasových licencí. A že jim Rada nebude moci přiznat výhodu dosavadního provozovatele. Když pak Alfu nahradilo rádio Impuls, zbyly CME oči pro pláč a Železný dštil na Radu ve Volejte řediteli oheň a síru.

Obdobně to hodnotil i Milan Šmíd (Louč, 5. března 2001):

… je paradoxem, že Ronald Lauder se dovolává Rady jako orgánu státní správy ČR, aby ochránil jeho zájmy, když to byla právě jeho společnost CME, která v roce 1996 tak bezostyšně tento orgán ignorovala a obcházela (smlouvy o nákupu podílů České spořitelny, smlouva o půjčce Vladimíru Železnému na ovládnutí CET 21 apod.).
 
Byla to CME, jejíž peníze tehdy učinily pánem a vládcem CET 21 Vladimíra Železného. Byl to tehdejší ředitel CME Leonard Fertig, který – společně s Vladimírem Železným – vehementně usiloval o zrušení hlavní právní ochrany exkluzivního vztahu CME k licenci, a to podmínky číslo 17. A protože se to podařilo, tak o tři roky později musela CME od Rady vyslechnout: vážení pánové, ČNTS už není předmětem našeho zájmu, vyřiďte si to se Železným jako obchodní spor.

CME se na čas splnil sen všech broadcasterů. Vlastním přičiněním se zcela vymkla dohledu regulačního orgánu. Před svými akcionáři v USA – jak vyplývá z jejích reportů – se zároveň vydávala za provozovatele televize se vším všudy. Samozřejmě, že v rozporu se skutečností. Uznávám, bylo přece tak lákavé mít chleba o jedné kůrce.

Stálá komise Sněmovny si od Rady vyžádala k nastalé situaci stanovisko. Stanovisko má datum 26. července 1999 a později se stalo (str. 45) součástí Výroční zprávy za rok 1999:

Na základě dostupných informací je spor, který probíhá mezi CET 21 a CME, typickým sporem obchodním, ve kterém se jedná o skutečnou hodnotu CME, s níž tato společnost vstupuje do oznámené fúze SBS a CME. V tisku oznámená hodnota transakce 615 mil. USD (podle jiných údajů 640 milionů dolarů) patrně vycházela z mylné informace šířené CME, že je majitelem provozovatele, tedy podle českého práva licencovaného subjektu vysílání Nova (viz např. zpráva pro akcionáře CME za 3. čtvrtletí 1997: V ČR společnost, tj. CME vlastní 99 % obchodních podílů a má 97 % hlasovacích práv v ČNTS, která provozuje – v anglickém textu „operates“ TV Nova). Tyto a obdobné údaje, které se objevovaly opakovaně a byly běžně dostupné na Internetu zřejmě vedly vedoucí činitele CME, zejména R. Laudera k přesvědčení, že součástí hodnoty CME je i podíl na licenci a v tomto duchu byla vedena i jednání mezi SBS a CME, jejichž výsledkem mělo být řešení negativních ekonomických dopadů neúspěšných mediálních aktivit CME v SRN, Polsku a Maďarsku v posledních dvou letech. Zásadní chybou R. Laudera v jednání s SBS byla nekorektní vstupní informace, protože mylně zhodnotil skutečný právní stav ve věci držení licence a provozování TV Nova…

Skutečnost, že ČNTS vlastní pouze objekt Měšťanské Besedy, televizní technologii a programové provozní fondy, nemá však žádný podíl ani práva k licenci, znamenala proto ve svém dopadu po jejím zjištění a ověření velké znepokojení v řadách SBS a následné personální změny v CME. Znamená totiž výrazné snížení hodnoty ČNTS a tím i transakce mezi SBS a CME z původních 615 mil. USD na cca 250 – 300 mil. USD. To spolu s dalšími aktivitami ze strany CET 21 i Vladimíra Železného osobně, směřujícími k jinému modelu dělení zisku, mělo za následek okamžité kroky ze strany CME a ČNTS s odvetnými akcemi druhé strany…

V září 2002 jsem o tehdejším postupu CME psal v MF Dnes:

Najednou byla RRTV Američanům dobrá a hledali u ní zastání. Jenže jejich naivním a z hlediska českých zákonů dokonce protiprávním návrhům, aby Rada licenci Novy „přepsala“ na ně nebo je tam alespoň „připsala“ (cituji doslova), nebylo samozřejmě možné vyhovět. Nesmyslná byla rovněž varianta odebrání licence CET 21. Za co? Za to, že přerušili spolupráci s ČNTS? Ale k tomu je už přeci žádná licenční podmínka nezavazovala. Navíc: Vávrovo odmítnutí předání denního vysílacího plánu (DVP), které předcházelo odchodu na Barrandov, byla pro Železného sice jenom záminka k přerušení spolupráce s ČNTS, ale každý, kdo o vysílání něco ví, potvrdí, že záminka setsakra dobrá. DVP je totiž ten základní dokument, kterým držitel licence prokazuje, že má kontrolu nad vysíláním. Kdyby kontrolu neměl, přijde o licenci. Jan Vávra se tehdy dopustil fatální školácké chyby.

Když se nový šéf CME Fred Klinkhammer pustil do křížku se Železným, jaksi automaticky předpokládal, že budu stát na jeho straně. A spolu se mnou většina Rady. Vždyť nikdo jiný neměl se Železným předtím tolik konfliktů a po všech těch desinformačních svinstvech také osobních důvodů pro hezkou pomstičku. Však mě také obratem oslovil vyslanec CME, bývalý radní Ing. Jiří Koubek. Spíš jako veselou zajímavost uvádím, že si se mnou dal schůzku před strašnickým krematoriem – no nic, je to kousek od Rady – a právě tady se mi prokazoval svým písemným pověřením od CME.

Začátkem května, byla to tuším středa 5. května 1999, si se mnou Klinkhammer domluvil osobní schůzku. Jeho najatým prostředníkem byl můj dlouholetý přítel Karel „Charlie“ Kasal, Čechokanaďan, a tedy Klinkhammerův krajan. Schůzky se zúčastnil ještě jeden Američan. Takto ve čtyřech jsme večeřeli na Malé Straně v restauraci U Vladaře. Klinkhammer stále nemohl pochopit, proč se nechci jednoznačně postavit na jejich stranu, když mi Železný předtím tolik ublížil. Jenže mě se jeho představy o budoucím uspořádání Novy jevily jako zvláštní směs naivity a přezíravosti k českým zákonům.

Mimo jiné mi také prozradil, že se chystá do funkce generálního ředitele ČNTS jmenovat Jana Vávru a že podniknou rázné kroky proti Volejte řediteli. Reagoval jsem na to, že bych mu to nedoporučoval, protože Vávra tu není vnímán jako politicky indiferentní osoba, viz jeho pravidelné páteční snídaně s Janem Kalvodou (ODA) a později s Josefem Luxem (KDU-ČSL). K Volejte řediteli jsem Klinkhammerovi řekl, že mě změněný postoj CME k Volejte řediteli sice těší, ale že mi připadá poněkud pokrytecký, protože dokud svůj pořad Železný užíval ve prospěch jejich zájmů, neřekli proti němu nikdy ani slovo. A dodal jsem, že na jeho místě bych proti Železného sobotnímu magazínu rozhodně nepodnikal nějakou unáhlenou akci, protože Rada by to musela považovat za pirátské vysílání.

Kdo chce kam, pomozme mu tam! Dva dny na to Klinkhammer jmenoval Jana Vávru generálním ředitelem a hned další den se společně nabořili do Volejte řediteli. To bylo to památné pokračování, ve kterém se Vávra na několik vteřin objevil na obrazovce Novy s titulkem, že je generální ředitel. Jenže Železný a CET 21 prokázali, že mají – přesně tak, jak to předepisuje zákon – kontrolu nad vysíláním a Klinkhammerovo a Vávrovo pirátské dobrodružství utnuli. Na obrazovce se potom objevil vysvětlující a omluvný titulek. Ještě humorná informace na okraj: titulek po celou půlhodinu dle peoplemetrů vykazoval sledovanost asi jeden a půl milionu diváků.

Podruhé jsme se s Klinkhammerem ve stejné sestavě sešli o několik týdnů později v jedné dejvické vile. Řekl jsem mu, že jsou blázni, pokud volí takovéhle metody a že můžou být rádi, že Rada jejich pirátský vstup do Volejte řediteli se zavřenýma očima kvalifikovala jako pouhý pokus o neoprávněné vysílání a raději to přešla. (S odstupem času to hodnotím jako velkou chybu Rady.) Nicméně Klinkhammer dál rozvíjel svoje spiklenecké teorie, že Železný měl celou akci na převzetí Novy připravenou už od roku 1994 (!!!). Tehdy mě poprvé hlavou probleskla myšlenka: proboha, vždyť tenhle sympatický usměvavý chlapík s vizáží kanadského dřevorubce je dokonalý magor.

Později mi Charlie Kasal prozradil, že v následujících týdnech Klinkhammer nabyl přesvědčení, že mě Železný uplatil novým vozem (rovněž Jan Vávra to naznačoval v Press klubu na Frekvenci 1), a posílal ho do Hradce Králové, aby mi lezl pod auto a opsal z něj veškeré údaje. Měl jsem v té době už několik let stále stejný VW Golf. To bylo i na Charlieho trochu moc. Při rozchodu se málem poprali a Klinkhammer mu dodnes zůstal dlužen nějaké peníze.

Když se mě později při debatě o Nově v jednom z poslaneckých klubů ptali, jaká role v celé kauze přísluší Janu Vávrovi, odpověděl jsem jedním slovem – Jidáš. Jen o málo lidech si myslím pouze to úplně nejhorší. Jan Vávra mezi ně patří. Je neskonalou Železného vinou, že tohoto špatného novináře, ještě horšího moderátora a křivého člověka učinil na pět let šéfem zpravodajství nejvlivnější televize. 

Nezasvěcené asi Vávrovo rozhodnutí postavit se na stranu Američanů překvapilo, protože byl vždycky vnímám jako Železného alter ego. To však platilo spíše v počátcích Novy. Časem si Vávra vybudoval ve zpravodajské redakci vlastní mocenské centrum, na které byl i Železný krátký. Vávra byl milovníkem politických a zpravodajských desinformačních her. Nejznámější z nich byla ta o Klausově vile ve Švýcarsku. V jiné zase ohrozil život agenta britské tajné služby, když na obrazovce amatérským způsobem prozradil jeho totožnost. Tehdy došla Železnému trpělivost a Vávra dostal padáka. Formálně měl být povýšen, myslím, že do Londýna, ve skutečnosti to však znamenalo, že v září jako mocný šéf zpravodajství skončí.

Vávra by na svém jidášském angažmá neprodělal, ani kdyby CME žádnou z arbitráží nevyhrála. Jeho plat coby generálního ředitele ČNTS a různé odměny byla doslova královské. Výsledek stockholmské arbitráže a cílová prémie z něho učinily multimilionáře. I takovouhle podobu může mít věčný příběh o třiceti stříbrných.

Jestliže v roce 2004 učiní US-DEU a KDU-ČSL Jana Vávru svým kandidátem do Senátu (dokonce přímo s odvoláním na jeho postoje v téhle kauze), nelze to hodnotit jinak, než jako naprostou ztrátu soudnosti či přiznání spolupachatelství.

Ve čtvrtek 5. srpna 1999 spustila vysílání televize, jejíž vznik zřejmě nemá v dějinách televizního vysílání obdoby. Vladimír Železný spolu se zaměstnanci, kteří mu zůstali věrni, vybudoval během několika dní v provizorních prostorách barrandovského podzemí novou, či spíše staronovou televizi. Novu číslo dvě. Zpráva o tom mě zastihla na dovolené v česko – saském Švýcarsku, jeli jsme zrovna s rodinou do Drážďan do Zwingeru. A do toho mi zazvonil telefon. Na druhém konci byl vyděšený Jirka Balvín, můj dlouholetý známý a kamarád, po svém prvním odchodu z České televize toho času zrovna ředitel programové výroby v ČNTS, a zděšeně se ptal, co se to děje, že Železný spustil vysílání odjinud než z Měšťanské besedy. Moc jsem mu toho povědět nemohl, protože sám jsem se to dozvěděl právě od něho. Sice jsem tušil, že Železný něco chystá, ale to bylo všechno.

Ač to již několik týdnů viselo ve vzduchu, myslím, že Železného američtí protivníci do poslední chvíle nevěřili, že by se něco takového skutečně mohlo stát. Ono by se to totiž v amerických podmínkách opravdu asi nemohlo stát. A teď vůbec nemám na mysli právní stránku věci. Ono by se to nemohlo stát proto, že by to nejspíš nepovolily odbory. Na všechno tam mají přesné pracovní předpisy, takže redaktor nemůže vzít do ruky kladivo nebo zapojit nějaký kabel. Rovněž existují přesná pravidla, kdy se musí udělat pracovní přestávka.

Nova č. 2 totiž doslova vznikla na koleně. Německé sloveso „basteln“ znamená kutit. A tohle opravdu byla, alespoň v první fázi, zbastlená televize. V jeden okamžik se zde protnula  tradiční šikovnost českých rukou, které dovedou nedostižně improvizovat, s typickým českým furiantstvím. A také nevídané pracovní nasazení, elán a vůle.

Na Barrandov se Železným přešla většina zaměstnanců Novy. Ani je nemusel nějak přetahovat. Věděli, kdo i tu původní Novu vybudoval. Rozhodujícím okamžikem zřejmě bylo, když se na Železného stranu postavila celá redakce publicistiky v čele s Radkem Johnem, který Vávru opravdu, ale opravdu nikdy nemusel, a všichni sportovní redaktoři. Naopak dvě původní moderátorské dvojice svoje rozhodování prokaučovaly. Eva Jurinová a Zbyněk Merunka pak párkrát ještě moderovali (truc)Televizní noviny ČNTS z velkoplošné obrazovky na Václavském náměstí a potom ze své nouze udělali ctnost. Jitka Obzinová se uchytila alespoň v Sedmičce, Martin Severa to chvíli zkoušel v zábavních pořadech a po čase zmizel. Ze třetí moderátorské dvojice (Mirky Čejkové a Pavla Zuny), kterou si ještě ve staré Nově proti vůli Vávry prosadil Železný, se staly největší hvězdy barrandovské Novy. Zuna navíc zaujal místo nového šéfredaktora zpravodajství. Zastavil ve zprávách potoky krve i vávrovské zpravodajské hry. Přesto se sledovanost Televizních novin ještě zvýšila.

Záminkou k přerušení spolupráce s ČNTS bylo nedodání denního vysílacího plánu (DVP). To je detailní scénář úplně všeho, co se ten den objeví na televizní obrazovce. Nejen samotných pořadů, ale i všech upoutávek a reklam. Kontrola denního vysílacího plánu znamená kontrolu nad televizí. Dokud byl Železný dvojjedinou hlavou Novy, tedy šéfem CET 21 i ČNTS, byl DVP víceméně formální záležitostí. Šéf servisní firmy Železný hlásil šéfovi držitele licence Železnému, co se bude vysílat. A ten druhý Železný k tomu prvnímu Železnému vydával souhlas. V okamžiku, kdy byl Železný z postu ředitele ČNTS odvolán a obě firmy se navíc ocitly víceméně ve válečném stavu, význam DVP nabyl úplně jiného rozměru. Znám tuhle epizodu přímo z první ruky, vyprávěla mi ji dlouholetá právnička Novy JUDr. Markéta Havlová, která na onen papír ve vestibulu Měšťanské besedy několik hodin čekala. Nedočkala se. Vávra se pokoušel rozšířit svoje území. Tehdy padlo definitivní rozhodnutí. Začaly svištět telefony. Do rána se stalo nemožné. Začala vysílat nová televize.

Podstatnou roli v tomto přechodném období sehráli dva lidé. Na Železného stranu se překvapivě postavil jeho dosavadní největší kritik z řad původních zakladatelů CET 21 a druhý největší podílník, režisér Peter Kršák. Brzy poté natočí pro Novu svůj první a zároveň i poslední celovečerní dokument o sametové revoluci a jeho kroky se se Železným zase rozejdou. Nejdůležitější osobou při rozjezdu Novy č. 2 se však stal Mgr. Jiří Šmejc, v televizním byznysu úplně nová tvář. Milan Šmíd o něm 23. ledna 2002 v Hospodářských novinách napsal:

Média se začala o jednatřicetiletého Jiřího Šmejce zajímat v roce 1999. Tehdy si ho Vladimír Železný po svém rozchodu s americkým investorem vybral jako nového partnera pro televizi Nova. V rozhovoru pro deník Právo Šmejc tehdy uvedl, že podnikat začal v roce 1992, když s přáteli vytvořil softwarovou firmu, která pracovala pro mediální agentury. V roce 1994 se svými spolužáky z univerzity založil společnost Middle Europe Finance, která se zabývala obchodováním s cennými papíry. Její zkratka MEF se dnes objevuje u názvů řady dalších obchodních společností … V roce 1999 Šmejc nabídl Vladimíru Železnému, že získá peníze pro nový rozjezd Novy. Od IPB získal miliardový úvěr, který umožnil CET 21 opustit „americkou“ společnost ČNTS a začít vysílat z nového sídla na Barrandově. S novou servisní firmou Česká produkční 2000 – dcerou MEF Holding.

Železný moc dobře věděl, že není dobré vést válku na několika frontách. A proto novou Novu vystavěl v doslova v excelentním souladu se zákonem. I na Barrandově fungovala nová servisní firma – Česká produkční 2000, ale tentokrát už opravdu pouze jako dodavatel nejrůznějších služeb a výrobce pořadů. Veškeré důležité rozhodování Železný přenesl do CET 21. Zaměstnanci CET 21 se stali všichni rozhodující manažeři, včetně generálního ředitele. Železný tak doslova přes noc vyhověl všem letitým výtkám Rady a do posledního puntíku zrealizoval všechny závěry právních expertíz, které činnosti náležejí provozovateli vysílání, tedy držiteli licence.

Proto mi opravdu připadají k smíchu všechny ty pitomosti, které píší mediální „experti“ z řad našich novinářů, jak jsem najednou ve vztahu k Nově změnil názor a začal se Železným kamarádit. Ne, ten kdo o sto osmdesát stupňů obrátil, byl Železný. Náš spor z devadesátých let jsem vyhrál já.

V době, kdy jsem se Železným vedl největší spory, mi sice někteří lidé plácali po ramenou, ale přesně v téhle chvíli jsem zjistil, že mě a jim šlo o něco úplně jiného. Já se Železným vedl právní spor, oni politickou válku. Nějaké organizační uspořádání Novy jim bylo ukradené.

Mojí největší vinou, kterou mi všichni, co nemají rádi Novu a nenávidí Železného, nikdy neodpustí, je ovšem něco jiného. Nezachoval jsem se jako „správný“ Čech a nenahrál tím jejich zájmům. V okamžiku, kdy byl Železný po svém prvním odvolání skoro na kolenou a kdy jsem se mu mohl pomstít za všechny ty tajtrlíky, jsem si do něj také nekopl. Naopak, dokonce jsem se ho zastal. I s odstupem let si ale myslím, že jsem se zachoval správně. Kdybych se postavil do jedné řady se všemi těmi opožděnými mediálními „experty“, popřel bych všechno, co jsem předtím v našich sporech hájil.

Dopustil jsem se však v té době také jedné hrubé chyby. Coby hudebník jsem se objevil v zábavném pořadu na Nově. Za dobu mého členství v Radě pro vysílání jsme se skupinou Unisono vydali tři CD. V roce 1995 u vlastní firmy Unisound, v roce 1997 u B&M Music a v roce 1999 u firmy Monitor – EMI. Vždycky jsem o tom předem dopisem informoval Radu (v roce 1999 dokonce i Stálou komisi PSP) s tím, že promo aktivity spojené s vydáním CD budou v rozsahu běžných českých zvyklostí a že svoje honoráře z televizních vystoupení věnuji na dobročinné účely. Unisono se občas objevilo ve všech českých televizích. Jenže to, co je banalita, kterou nikdo ani nezaznamená, v roce 1995 nebo 1997, je v roce 1999, kdy plane válka o Novu, nepřehlédnutelná a neodpustitelná věc. Zvláště když to jedna z válčících stran umí chytře rozmáznout. Žádný zákon jsem samozřejmě neporušil, přesto jsem si dokonale naběhl na vidle. Jenom idiot by asi korupci provozoval na televizní obrazovce před několika milióny diváků, ale legenda o radním, který se nechal koupit za jednu písničku, byla na světě. Byla to moje obrovská chyba.

Rada pro vysílání čelila v tomto období opakovaným výtkám, že měla nastalou situaci nějakým způsobem řešit. Problém je v tom, že Rada je státní orgán a na rozdíl od občana, kterému je povoleno vše, co zákon nezakazuje, pro ni platí přesný opak: může dělat pouze to, co jí zákon dovoluje. A toho po okleštění jejích pravomocí skutečně nebylo mnoho. Vyjádřila se k tomu ve Výroční zprávě za rok 1999 (str. 49):

Podle názoru tisku i některých poslanců Rada měla s CET 21 zahájit řízení o odnětí licence. Tento názor vychází z přesvědčení, že Rada mohla vzniklé situaci zabránit, protože měla nástroje, jak konfliktu předejít nebo jej usměrnit. Skutečnost je však jiná:

Zahájit správní řízení o odnětí licence lze pouze v případě vážného porušení zákona o vysílání a musí být řádně a doložitelně zdůvodněno. Přerušení spolupráce dvou privátních společností takovým důvodem není, navíc exkluzivní vztah provozovatele vysílání a jediné servisní organizace Rada pokládá za nežádoucí pro nebezpečí skrytého převodu licence. Připomínáme, že k takovým pokusům oba dnešní účastníci sporu – tehdy ještě společníci – v minulosti směřovali.

Pokud by Rada takové řízení zahájila, patrně by bylo zastaveno nebo nanejvýš překvalifikováno na řízení o vydání upozornění nebo na řízení o pokutě. S jistotou lze ale v případě odnětí licence předpokládat odvolání postižené strany k soudu. Kromě dalších následků by časový horizont soudního řízení, jehož výsledek navíc nelze předvídat, řešení sporu neuspíšil a tím nepřispěl k jeho aktuálnímu řešení.

I v případě odnětí licence vůbec nepřichází v úvahu možnost, na které zcela nepochopitelně stále trvá CME, tedy předání licence, nebo jakési „přepsání“ licence ve prospěch ČNTS. Jediným možným zákonným následkem by bylo zcela nové licenční řízení, ve kterém by žádná ze stran sporu neměla v předpokládaném množství dalších uchazečů žádnou výhodu.
 
Možným důvodem zahájení správního řízení o odnětí licence je porušování povinnosti poskytovat objektivní a vyvážené informace (§ 4 zák. 468/91 Sb.). Rada se opakovaně setkává – nejenom ze strany ČNTS (CME), ale i od některých poslanců – s účelovou interpretací tohoto ustanovení zákona, protože v minulosti zahájila správní řízení o odnětí licence pro podezření z porušování poskytování objektivních a vyvážených informací ve vysílání zpravodajských a publicistických pořadů televize Nova. Toto správní řízení Rada v minulosti skutečně vedla a na základě podrobné analýzy pořadu Volejte řediteli a zpravodajských a publicistických pořadů jej posléze zastavila. V tomto případě podobná analýza žádné prohřešky proti zákonu neprokázala.

Myslíte, že lze někoho obvinit, že skutkem, který se vůbec nestal, zavinil něco, z čeho ho ani rozsudek vůbec neviní? Ano, lze.

Existují dvě věci, které politickým a novinářským přisluhovačům Ronalda Laudera slouží k obviňování RRTV, že „něco“ zavinila. Kupodivu mezi nimi není samotné ustavení rozdvojené struktury Novy, které problematické nesporně bylo. Jenže to měla na svědomí Korteho Rada, která byla dávno passé. Politickým „nepřítelem“, na kterého bylo třeba něco najít, byla Rada, ve které jsem zasedal. O událostech z března 1999 bude řeč později, teď se věnujme navýšení základního jmění CET 21. Kuriózní a kouzelné na tomto obvinění je, že se samotnou arbitráží ani s meritem sporu o Novu, kterým bylo odstoupení CET 21 od smlouvy s ČNTS, vlastně vůbec nijak nesouvisí.

Souhlas s navýšením základního jmění CET 21 z 200.000,- Kč na 10.200.000,- Kč Rada vyslovila 21. prosince 1999. Jako svědek jsem o tom na policii vypovídal v souvislosti s úplně jinou Železného kauzou, totiž s jeho údajným poškozováním věřitele souvisejícím s nadací Astrona. Policejní rada mne požádal, abych celou věc nejprve popsal vlastními slovy, poté mi on i přítomní advokáti obviněných kladli otázky. Zde je přepis podstatné části policejního protokolu.  

Protokol o výslechu svědka

V Praze dne 29. 7. 2003 v 11,00 hod.

Mgr. Petr Štěpánek vyslýchán ve věci obv. PhDr. Železný, JUDr. Rozehnal, Mgr. Kuchař, stíhaných pro pokus trestného činu poškozování věřitele …

Pozn. policejního rady: O úkonu byli obhájci písemně vyrozuměni a úkonu jsou přítomni JUDr. Monsport, JUDr. Krejčí a Mgr. Jilg.

K věci:
V roce 1999 RRTV projednávala jednací bod navýšení základního jmění společnosti CET 21. Příslušelo jí to z důvodu, že zákon předepisoval, že regulační orgán s takovýmto navýšením vysloví souhlas. Rada se žádostí CET 21 zabývala opakovaně. V první fázi toto navýšení nepovolila, protože navýšení by v tomto případě přineslo změnu vlastnické struktury, která by byla v rozporu s tehdy uplatňovanou zásadou Rady nazývanou „51 : 49“. Zásada „51 : 49“ bylo vnitřní pravidlo Rady, tímto způsobem si Rada vyložila znění zákona zakazujícího převod licence. Rada povolovala pouze takové změny, kdy změna původních vlastníků nepřevýšila 49 procent. Poté CET 21 žádost upravil a v druhé fázi se tato žádost do tohoto vnitřního kritéria už vešla, tím že nové vlastnické subjekty nepřesáhly vlastnicky těch 50 procent. Rada si v této souvislosti nechala vypracovat také právní expertízy, jestli ve svém rozhodnutí není omezena probíhajícími soudními a arbitrážními spory. Výsledek zněl, že není. Rozhodnutí Rady nemělo konstitutivní charakter, Rada se k meritu vyjadřuje z toho pohledu, zda změna není v rozporu se zákonem o rozhlasovém a televizním vysílání, respektive zda zamýšlená změna by nevedla k takovému stavu, který by mohl být příčinou neudělení licence. Z tohoto pohledu Rada konstatovala, že vše je v souladu se zákonem a koncem roku 1999, někdy před Vánoci, svým hlasováním navýšení základního jmění CET 21 povolila. Důkazem toho, že rozhodnutí skutečně nemá konstitutivní charakter je fakt, že k faktickému navýšení nakonec nedošlo, protože k navýšení dochází rozhodnutím majitelů, zároveň však navýšení musí zapsat rejstříkový soud. Poslední věc se nakonec nestala, tudíž k navýšení nedošlo. Rada navýšení základního jmění u společnosti s ručením omezeným z řádově statisíců na miliony považovala u společnosti, jejíž obrat je několik miliard korun, za pozitivní krok. To platí obecně.

Otázka policejního rady:
Můžete se prosím vyjádřit, jak závazné jsou výzvy Stálé komise Poslanecké sněmovny pro sdělovací prostředky pro rozhodování Rady?

Odpověď svědka:
Rada je zcela nezávislý orgán, jakési „příkazy“ nebo „doporučení“ Poslanecké sněmovny může, ale nemusí akceptovat.

Otázka policejního rady:
Policejním radou je Vám předložena fotokopie usnesení Stálé komise Poslanecké sněmovny pro sdělovací prostředky ze 6. schůze konané dne 30. září 1999. V bodě 2 tohoto usnesení je konstatováno: Stálá komise vyzývá Radu pro rozhlasové a televizní vysílání, aby zabránila nevratným krokům v rámci současných majetkových poměrů ve společnosti CET 21. Můžete se vyjádřit k předložené listině, zejména k důvodům předmětné výzvy?

Odpověď svědka:
Tato výzva byla učiněna v souvislosti s probíhajícím sporem o televizi Nova. Rada si v této věci nechala vypracovat nezávislé právní expertízy, jestli existuje nějaká předběžná otázka, která by ji bránila žádost CET 21 vyřídit. Výsledek byl, že předběžné otázky neexistují. Svůj postup Rada popsala ve Výroční zprávě z roku 1999, kterou předkládá Poslanecké sněmovně. Poslanecká sněmovna tuto výroční zprávu posléze schválila.

Otázka policejního Rady:
Uvedl jste, že si Rada nechala vypracovat nezávislé právní expertízy, můžete upřesnit od koho?

Odpověď svědka:
Konkrétní instituce nebo jména nejsem schopen po čtyřech letech z hlavy uvést, ale seznam těchto expertíz je součástí zmiňované Výroční zprávy za rok 1999.

Otázka policejního rady:
Můžete se vyjádřit, jaké důvody byly zástupci společnosti CET 21, s. r. o . prezentovány ohledně navýšení základního jmění, zejména přistoupení nových společníků spol. EDIKON, a. s. a MEF MEDIA, a. s.?

Odpověď svědka:
Důvodem přistoupení spol. EDIKON a MEF byla skutečnost, že jeden z vlastníků CET 21 dr. Vladimír Železný měl zablokované účty, tuším, že na podnět ČNTS nebo CME, to nevím přesně, a nemohl se navyšování účastnit. Vstupem spol. MEF by došlo k vlastnickému provázání se servisní firmou Česká produkční 2000, která zajišťovala servis pro spol. CET 21. Spol. EDIKON byla Radě prezentována jako firma, která by posléze měla vydávat zaměstnanecké akcie, čímž by došlo k většímu provázání s jejich zaměstnavatelem.

Otázka JUDr. Monsporta:
Činila někdy Rada vědomé kroky směřující k poškozování oprávněných zájmů spol. ČNTS, CME nebo CEDC?

Odpověď svědka:
Ne, Rada nikdy takové kroky nečinila. Rada řešila běžnou agendu, tak jak přicházela, v souladu s českým právním řádem. Po přijetí zákona č. 301/95 Sb., který umožnil zrušení neprogramových licenčních podmínek, o což CET 21 hned, jak to bylo možné, požádal, navíc Rada neměla zákonný rámec, jak vstupovat do vztahu licencované společnosti a její servisní organizace, v daném případě CET 21 a ČNTS. Konkrétně se jednalo o zrušení licenční podmínky č. 17.

Jestliže Lauderovi čeští přisluhovači obviňují RRTV z nějakého pochybení právě v souvislosti s navýšením základního jmění CET 21, opravdu si nevybrali příliš dobře. Z účelovosti je usvědčuje obyčejná logika. Na hlavním sporu mezi CET 21 a ČNTS, tedy na odstoupení od smlouvy, se nemění vůbec nic, ať už je základní jmění CET 21 dvě stě tisíc anebo deset miliónů, či jestli CET 21 aktuálně patří Petrovi nebo Pavlovi. Stále spolu jsou ve sporu dvě stejné právnické osoby.

Také si dost dobře neumím přestavit, že by RRTV standardně podanou žádost o souhlas s navýšením základního jmění odmítla s odůvodněním, že si to nepřejí poslanci. K odmítnutí musejí existovat zákonné důvody. Právě proto si také Rada nechala vypracovat právní expertízy, zda existuje nějaká předběžná otázka, která by jí bránila souhlas udělit.

Rovněž vztah navýšení k arbitrážím vedeným s Českou republikou je značně problematický. Železný nenavyšoval proto, že mu Američané zablokovali účty. Po Radě pak chtěli, aby zamezila, aby místo něho navýšil někdo jiný. Tak proč mu neodblokovali účty? Ano, je pravda, že amsterdamská arbitráž předběžně Železnému nařídila, aby se vrátil do náruče CME. Když pomineme, že arbitráž subjektu A (Železný), nařizovala, co má udělat subjekt B (CET 21), bylo to stejně prakticky nevykonatelné, protože Železný i jako šedesátiprocentní vlastník potřeboval ke všem úkonům podpis ještě dalšího jednatele. V zápětí však arbitři svoje předběžné opatření zase zrušili a v konečném výroku naopak konstatují, že Železný nezpůsobil CME žádnou škodu. Hlavně však: nezapomínejme, prosím, že celá tato debata je vlastně hypotetická, protože k faktickému navýšení nakonec stejně vůbec nedošlo.

Kritici Rady také tvrdí, že Ronald Lauder arbitráž zahájil v reakci na to, že mu RRTV znemožnila domoci se náhrady škody na Vladimíru Železném. Ale ani to není pravda. Souhlas s navýšením základního jmění Rada vyslovila 21. prosince 1999, zatímco první arbitráž proti České republice Lauder zahájil už 19. srpna 1999.

To nejlepší nakonec. Nález (prohrané) stockholmské arbitráže navýšení základního jmění CET 21 sice okrajově zmiňuje, ale prakticky vůbec ho neřeší. Londýnští arbitři se navýšením zabývali, ale jejich nález jakékoli pochybení RRTV v odstavci 313 přímo odmítá: Arbitrážní soud zastává názor, že žádná z činností nebo nečinností Mediální Rady nezpůsobila přímou ani nepřímou škodu investicím pana Laudera.

To však Lauderovým komplicům nebrání, aby si dál vedli svou. Naposledy před Křečkovou vyšetřovací komisí. Publicista a člen nové špidlovsko – dostálovské RRTV Václav Žák, který několik let sepisoval články o vině Rady, až se mu kouřilo od pera, se tam dokonce iniciativně vnutil jako svědek. Svědek, který sice u ničeho nebyl, ale o to více má ve všem jasno.

Válku o Novu provázela řada soudních sporů mezi ČNTS a CET 21. Ve Výroční zprávě za rok 1999 (str. 48) k tomu Rada napsala:

Jde o řadu žalob vztahujících se k porušování smluvních vztahů mezi ČNTS a CET 21. Tyto typické obchodní spory řeší příslušné obchodní soudy (ochranné známky, autorská práva atd.). Rozhodnutí soudu se v některých případech mohou dotýkat zákona o vysílání, ale Rada ve věci může rozhodnout až po pravomocném rozhodnutí soudu, což se dosud nestalo. Přehlednost konfliktu komplikuje také řada předběžných opatření příslušných soudů, převážně vzápětí zrušených. I v tomto případě by však Rada mohla reagovat až na rozhodnutí soudu ve věci – takové rozhodnutí však doposud nebylo vyneseno. Jediný subjekt figurující v celém komplexu sporů, se kterým dnes má Rada podle zákona o vysílání co do činění, je CET 21 jako provozovatel celoplošného televizního vysílání s licencí.

Pozoruhodné je, že v souvislosti s válkou o Novu byla předmětem kritiky českých médií vždy pouze Rada pro rozhlasové a televizní vysílání. Tedy instituce, která k řešení tohoto obchodního sporu neměla žádné kompetence. O jediný nástroj, totiž licenční podmínku č. 17, ji připravila již několikrát zmiňovaná novela zákona o vysílání 301/95 Sb. (Marvanová a spol.). Naopak o soudech, v jejichž kompetenci kauza byla a které ji nikdy uspokojivě nevyřešily, nenapsal nikdo nic. Není to trochu zvláštní? Za chvíli bude řeč o Michalu Donathovi a jeho PR agentuře. Že by byl až tak šikovný?

Ačkoli soudních sporů byla celá řada, ten skutečně důležitý byl pouze jeden. Šlo o spor, kterým ČNTS napadla odstoupení CET 21 od smlouvy o spolupráci, k němuž došlo 5. srpna 1999. Jinými slovy – soud měl rozhodnout, zda k odstoupení od smlouvy došlo podle práva či nikoli. Spor měl několik zásadních zvratů, od 14. prosince 2000 do 14. listopadu 2001, tedy téměř rok, dokonce platil pravomocný rozsudek, který rozhodl ve prospěch Železného strany. Peripetie této soudní války popsal v materiálu nazvaném Chronologie sporu mezi ČNTS a CET 21 na své internetové Louči Milan Šmíd:

Spor se vede „o určení neplatnosti odstoupení, o určení existence právního vztahu a o povinnosti plnění vyplývající z právního vztahu.“

– 9. 8. 1999 – ČNTS podává žalobu u Krajského obchodního soudu, podle něhož vypovězení smlouvy Železným (CET 21) je neplatné, a CET 21 by se měla k ČNTS vrátit.

–  4. 5. 2000 – Krajský obchodní soud vydává rozhodnutí příznivé pro ČNTS.

– 14. 12. 2000 – Vrchní soud rozsudek Krajského obchodního soudu jako konečná instance ruší (na Barrandově se slaví ohňostrojem v přímém přenosu televize Nova).

– 14. 11. 2001 – dovolání ČNTS k Nejvyššímu soudu slaví úspěch. Jeho rozsudek ruší předchozí rozhodnutí a vrací případ k novému projednání, tentokráte soudu městskému, neboť obchodní soudy mezitím zanikly.

– 4. 7. 2002 – Městský soud znovu projednal žalobu ČNTS a odmítl ji z toho důvodu, že požadavky ČNTS nebyly dostatečně a reálně specifikovány.

– duben 2003 – Vrchní soud ruší rozhodnutí Městského soudu a vrací ho k novému projednání.

– 28. 7. 2003 – stání u Městského soudu, jednání odročeno na 6. října 2003.

– 4. 8. 2003 – CME/ČNTS podává u Městského soudu další novou žalobu, ve které se už nemluví o exkluzivitě, ale přímo se žádá náhrada škody.

– 6. 10. 2003 – stání u Městského soudu v Praze po dohodě právních zástupců obou stran odročeno na prosinec.

– 8. 10. 2003 – CME a PPF souběžně oznamují, že uzavřely transakci, podle níž PPF kupuje ČNTS, čímž se žalovaný i žalobce ocitají u jediného majitele.

Následovalo pochopitelně zastavení soudního řízení. Vyplývá z toho, že konečný verdikt, jestli postup Vladimíra Železného a CET 21 z 5. srpna 1999, kdy přerušili spolupráci s ČNTS, odstoupili od smlouvy a odstěhovali Novu na Barrandov, proběhl či neproběhl podle práva, se už nikdy nedozvíme.

Tady by mohl celý příběh války o Novu končit. Kdyby ovšem Lauderovi právníci – paralelně s probíhajícím soudem – nevymysleli geniální úkrok stranou. Říkám tomu substituce protivníka. Výsledek soudu mezi ČNTS a CET 21 byl od začátku nejistý. I Lauderovým lidem muselo být jasné, že procento možného úspěchu v soudní při není příliš vysoké. Ale co to zkusit jinak? Což takhle vyměnit protivníka? Co kdyby Vladimíra Železného, který je kluzký jako úhoř, umí se bránit všemi možnými i nemožnými prostředky, má šikovné právníky a řada paragrafů navíc hraje v jeho prospěch, nahradili někým jiným, kdo je neohrabaný, nemá motivaci a jeho úředníci jsou častokrát líní a neschopní a možná, že i úplatní? Asi tohle se početnému týmu Lauderových právníků honilo hlavou. A tak se jednoho dne stalo, že spor Lauder – Železný se z ničeho nic změnil na spor Lauder – Česká republika. Co na tom, že Česká republika nikdy nebyla garantem smluv mezi ČNTS a CET 21. Co na tom, že Železného si „vymyslel“ a do dvojjediné role neomezeného šéfa Novy instaloval sám Lauder. Co na tom, že mizerné smlouvy, na kterých stála problematická rozdvojená konstrukce Novy, sepsali právě Lauderovi právníci. Co na tom, že meritem sporu bylo ono odstoupení od smlouvy. Objevilo se kouzelné slovo – arbitráž.

S tímhle šikovným manévrem Lauderových právníků souvisí rovněž nekonečná vina většiny českých novinářů, kteří o válce o Novu psali. Příliš si nelámali hlavu s tím, jak je to možné, že hlavním protivníkem Ronalda Laudera a jeho CME najednou přestal být Vladimír Železný a na jeho místo nastoupila Česká republika. Dokonce šli ještě dál a Železného a Českou republiku rovnou hodili do jednoho pytle. A tak se stalo, že každý, kdo se jen trochu odvážil hájit zájem České republiky a poukazoval na nesrovnalosti v tvrzení Lauderových lidí či na protizákonnou činnost CME, byl automaticky označen za Železného komplice a patřičně vymáchán v bahně českého tisku. Něco o tom vím.

Přitom právě tohle zaměňování je podstatný moment. V zásadě totiž existovaly pouze čtyři varianty, jak mohla celá kauza dopadnout, přičemž pouze tři měly jakous takous logiku.

První varianta: Vladimír Železný ani Česká republika nezpůsobili Ronaldu Lauderovi (respektive CME) žádnou škodu.

Druhá varianta: Vladimír Železný i Česká republika způsobili Ronaldu Lauderovi škodu.

Třetí varianta: Vladimír Železný způsobil Ronaldu Lauderovi škodu, Česká republika nikoli.

Jenomže výsledkem je to, že po skončení všech soudů a arbitráží platí nejméně pravděpodobná a ve skutečnosti zcela nesmyslná čtvrtá varianta: Vladimír Železný žádnou škodu Ronaldu Lauderovi nezpůsobil, škodu v neuvěřitelné výši více než deseti miliard korun mu způsobila Česká republika.

Jak se něco takového mohlo stát? V arbitrážích zdaleka nejde pouze o paragrafy, důležitá je i atmosféra kolem. Velkou roli hraje i politická a společenská atmosféra, zkrátka veřejné mínění, které šikovní právníci umějí před arbitrážním tribunálem „prodat“. A to je něco pro „píárové“ šamany z mediálního zákulisí. Vladimíra Železného a CET 21 zpočátku války o Novu mediálně zastupoval Roman Bajčan, později PR agentura Cepra. Avšak ani Ronald Lauder a CME/ČNTS neponechali nic náhodě. A jak se na konci ukáže, jejich volba byla dobrá.

Pro své mediální a „píárové“ zastupování si vybrali PR agenturu Donath – Burson – Marsteller, což je česká pobočka renomované zahraniční PR firmy s filiálkami po celém světě. Tam však má v názvu pouze druhé a třetí jméno. To první jméno z českého názvu patří šéfovi a spolumajiteli domácí odbočky Michalu Donathovi. A Donath se ukázal být mužem na svém místě. Odvedl profesionální práci. Většina českých novinářů přebrala jím vytvořenou variantu sporu. Koneckonců Michal Donath má pro takovou činnost tu „nejlepší“ průpravu. Dle otevřených zdrojů (www.cibulka.com) je to dvojnásobný agent StB, vedený pod krycími jmény Kurt a Lev, důvěrník StB vedený pod krycím jménem Don a tajný spolupracovník StB vedený pod krycím jménem Kurt. Z jeho nepřímých náznaků v tisku lze odhadovat, že mu tahle zakázka vynesla necelých 100 milionů korun. V porovnání s Lauderovými 10 miliardami je to vlastně pakatel.

Výroční zpráva RRTV za rok 1999 (str.48) k tomu uvádí:

Spor o Novu je provázen znepokojivou skutečností: To, co si lze o sporu přečíst, slyšet a vidět v médiích, se výrazně rozchází s obrazem, který vychází z věcného studia dokumentů a zákonů, vztahujících se ke kauze. Virtuální realita zde zatím vítězí nad fakty. Není účelem … (této zprávy) analyzovat příčiny tohoto stavu, rozhodně to však vypovídá o profesionalitě, odpovědnosti, nezávislosti a korektnosti našich médií. Bude třeba vyhodnotit relativně nový prvek, tj. práci PR agentur a jejich masivní dopad na vytváření veřejného mínění. Dotazy i hodnocení kauzy ze strany poslanců, členů Stálé komise na 6. schůzi Stálé komise ostatně vycházely právě z tohoto mediálního obrazu kauzy, vytvořeného převážně PR agenturami.

Co je to arbitráž? Řada lidí si myslí, že arbitráž je soud. Svádí k tomu podobná terminologie, která se i zde používá. Jenže arbitráž není součástí justice, nýbrž je to vlastně soukromý podnik, takové „eseróčko“. Předmětem činnosti „eseróčka“ je rozhodování sporů, většinou obchodních. Firma A uzavře smlouvu s firmou B a její součástí je také ujednání, že v případě nějakého budoucího sporu, který mezi nimi vznikne, se obrátí nikoli na soud, nýbrž k té a té rozhodčí instituci, která jejich při rozhodne, a zároveň se už ve smlouvě zavážou, že takové rozhodnutí budou respektovat. Asi tak jako kdyby se Franta s Pepíkem dohodli, že když se pohádají, rozsoudí je Láďa a bude to platit. Vzhledem k tomu, že vlastně neexistuje žádná možnost odvolání, největší výhodou arbitráže oproti klasickému soudnímu řízení je její rychlost. V praxi to probíhá tak, že každá strana sporu jmenuje svého arbitra a ti se společně dohodnou na arbitru třetím. „Rozsudku“ se v arbitrážní praxi říká nález a jeho součástí je i tzv. rozhodnutí.

Arbitráže související s válkou o Novu proběhly tři: amsterdamská, londýnská a stockholmská. Tou čtvrtou – vídeňskou – Lauder pouze vyhrožoval.

Tzv. amsterdamská arbitráž proběhla mezi CME a Vladimírem Železným. Předmětem sporu byla údajná škoda, kterou měl Železný způsobit společnosti CME. Arbitrážní tribunál nakonec 13. února 2001 rozhodl, že Železný CME žádnou škodu nezpůsobil, ale protože porušil nekonkurenční doložku smlouvy se CME, musí CME vrátit 27,1 miliónů dolarů (v přepočtu asi 1 miliardu korun), za což dostane zpátky 5,8 % (bezcenného) podílu v ČNTS v akciích společnosti Nova Consulting. Jinými slovy – rozhodčí soud zrušil jejich obchodní transakci z roku 1997 a rozhodl, že strany si vymění původní plnění. Celá věc souvisela s poměrně složitou obchodní transakcí, během které Železný za vypůjčené peníze získal části podílů ostatních společníků v CET 21, čímž pro sebe získal 60 procentní majoritu, a naopak CME navýšilo svůj podíl v servisní ČNTS.

Lauderovi „píáristé“ vydávali výsledek téhle arbitráže za vítězství CME, Železný vcelku střízlivě mluvil o remíze. Já si myslím, že to ve skutečností bylo jeho velké vítězství, protože právě tímhle verdiktem mohla pro Železného a Novu celá kauza definitivně skončit. Zbývalo zaplatit tu miliardu. To byla cena za „klid“. Jenže právě v téhle chvíli se Železný dopustil doslova fatální chyby. Ačkoliv jeho noví investoři z okruhu Jiřího Šmejce potřebnou miliardu shromáždili, Železný nezaplatil a začal spekulovat. Od téhle chvíle to s ním půjde dolů. Zpochybní sám sebe i celou Novu. Brzy se vynoří zajišťovací smlouva s lichtenštejnskou nadací Astrona, ale také jeho trestní stíhání za poškozování věřitele. Vyspí se i ve vazbě.

V souvislosti právě s touto kauzou jsem jako svědek vypovídal na policii. Policejní rada se mě ptal na okolnosti navýšení základního jmění CET 21 v roce 1999. Píšu o tom v kapitole Mnoho povyku pro nic. Spíše pro zajímavost uvádím, že to bylo poprvé a naposledy, co jsem byl v souvislosti s válkou o Novu, respektive spíše s jednou z jejích vedlejších kauz, orgány činnými v trestním řízení na cokoli tázán. (Pozn. 2008: Knihu Válka o Novu jsem napsal v roce 2004. V roce 2005 policejní vyšetřování proběhlo. Psal jsem o něm tehdy v článku Veřejné oznámení o Martinu Janu Stránském.)

V tzv. londýnské arbitráži proti sobě stáli Ronald Lauder a Česká republika. Lauder se v ní podle česko – americké dohody o ochraně investic coby americký občan domáhal náhrady škody za svoji údajně zničenou investici. Lauder tuhle arbitráž zahájil 19. srpna 1999, konečný verdikt zazněl 3. září 2001. Ačkoli londýnskou arbitráž Ronald Lauder prohrál na celé čáře, našla se spousta politiků a novinářů, kteří bez mrknutí oka tvrdili pravý opak. Kdopak jim to asi našeptával? Že by Michal Donath a spol.?

V rozhodnutí londýnského arbitrážního tribunálu se v bodě 2 sice praví:

Odpůrce (Česká republika) se dopustil porušení své povinnosti upustit od svévolných a diskriminačních opatření, když v zimě 1993 změnil svůj původní názor, který byl znám Navrhovateli (Ronald Lauder) i široké veřejnosti, umožňující Navrhovateli vložit kapitálovou investici do držitele licence na televizní vysílání CET 21, a trval na tom, že účast Navrhovatele nebude provedena ve formě majetkové účasti, ale pouze prostřednictvím společného podniku.

Jenže arbitráž se nevedla o to, zda se Česká republika dopustila či nedopustila diskriminačního opatření, ale o náhradu škody. A hned v bodě 3 rozhodnutí se říká: Požadavek na vyhlášení, že Odpůrce (Česká republika) se dopustil dalšího porušení Dohody se zamítá a veškeré náhrady škod se zamítají. Ano, ta poslední věta je nejdůležitější: Veškeré náhrady škody se zamítají. Pro Laudera a spol. to byla studená sprcha. Vždyť jako svého zástupce do tribunálu jmenoval jednoho z nejlepších právníků na světě Lloyda Cutlera. Ale i ten hlasoval proti Lauderovým nárokům na odškodnění.

Proč se vlastně vedla také tzv. stockholmská arbitráž mezi CME a Českou republikou, ve které nakonec Česko utrpělo fatální porážku, pro mě dodnes zůstává záhadou. Rozumím samozřejmě tomu, že Lauderovi právníci to chtěli zkusit ještě v jiném gardu, takže o náhradu škody se tentokrát ucházela společnost CME, a to podle česko – nizozemské dohody o ochraně investic. Jenže už v počátku arbitráže se nabízela možnost obě arbitráže – londýnskou a stockholmskou – spojit do jednoho řízení. Tím, kdo to odmítl, ale kupodivu nebyl Lauder, nýbrž právní zástupci České republiky. Opravdu mne nenapadá žádný argument, v čem to mohlo být pro Českou republiku výhodné. Jeden důvod mne vlastně napadá, ale nechce se mi tomu skoro věřit. Že by si právní kancelář zastupující Českou republiku chtěla naúčtovat dvojnásobné palmáre? Každopádně by bylo velmi zajímavé vědět, kdo s tím nápadem přišel a kdo ho na Ministerstvu financí schválil. Výpovědi svědků z Ministerstva financí před Křečkovou vyšetřovací komisí byly značně zmatené a jen posílily podezření, že tu cosi smrdí.

Vzhledem k výsledku obou arbitráží je paradoxní, že podle tvrzení právníků je česko – americká dohoda o ochraně investic, podle které jsme v Londýně „vyhráli“, vůči České republice mnohem přísnější než česko – nizozemská dohoda, podle které jsme ve Stockholmu „prohráli“.

A pro úplnost ještě dodejme, že žádnou z těchto arbitráží jménem České republiky nevedla Rada pro rozhlasové a televizní vysílání. Jménem státu vystupovalo Ministerstvo financí. V jeho pravomoci byl rovněž výběr právní kanceláře, která Českou republiku zastupovala. 

Kompletní nálezy londýnské a stockholmské arbitráže (tzv. „mezitímní“ či „částečný“ nález, který rozhodl o vině Český republiky, přičemž o výši odškodnění se rozhodovalo až ve druhé fázi arbitráže), jakož i Záporné stanovisko arbitra JUDr. Jaroslava Hándla k mezitímnímu (částečnému) stockholmskému nálezu lze vyhledat na internetových stránkách Ministerstva financí (www.mfcr.cz) pod odkazem Odd. pro styk s veřejností a dalším odkazem Různé.

Podnět k zahájení arbitrážního řízení dala společnost CME 22. února 2000. Jako svého arbitra jmenovala soudce Stephena M. Shwebela z Washingtonu (USA). Česká strana jmenovala arbitrem JUDr. Jaroslava Hándla z Prahy (ČR). Oba jmenovaní se posléze dohodli na třetím arbitrovi dr. Wolfgangu Kühnovi z Düsseldorfu (SRN), který se stal předsedou tribunálu.

Jako svědkové CME v první fázi vypovídali Laura DeBruce, Michael Delloye, Fred T. Klinkhammer, Martin Radvan, Jan Vávra, Leonard M. Fertig a Marína Landová (bývalá zástupkyně vedoucího Úřadu RRTV). Písemně ve prospěch CME svědčili rovněž bývalí členové RRTV, kteří Nově udělili licenci, Jiří Brož a Miroslav Pýcha. Je to tentýž Pýcha, který v březnu 2003 napíše udavačský dopis, který se pro Špidlovu vládní koalici stane jednou ze záminek k odvolání Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Pozdější policejní vyšetřování ovšem nic z jeho nařčení nepotvrdí.

Jako svědkové České republiky vypovídali Josef Josefík (předseda RRTV), Josef Musil (místopředseda RRTV) a Helena Havlíková (vedoucí Úřadu RRTV)

Českou republiku zastupovala advokátní kancelář Clifford Chance, 200 Aldersgate Street, Londýn, konkrétně Jeremy Carver a Audley Sheppard, a její česká pobočka Clifford Chance Pünder, Charles Bridge Center, Křižovnické náměstí 2, Praha 1, konkrétně Vladimír Petrus a Miroslav Dubovský. Za výběr této advokátní kanceláře bylo odpovědné Ministerstvo financí.

Předseda sněmovní vyšetřovací komise poslanec za ČSSD Stanislav Křeček k tomu později novinářům (14. listopadu 2003) řekne:

„Ministerstvo financí nevybralo optimálního zástupce zájmů České republiky. Clifford Chance totiž, jak se ukazuje, zastupoval zájmy pana Laudera, nebo dokonce zájmy CME v Maďarsku. I když samozřejmě advokát může zastupovat různé klienty, není obvyklé, aby byl pověřen advokát zastupováním své protistrany, dokonce je to v České republice v rozporu s advokátní etikou.“

Otázkou je, kdo konkrétně o tomto výběru na ministerstvu rozhodl. Byl to tehdejší náměstek ministra financí Pavla Mertlíka a pozdější poslanec za ČSSD Jan Mládek? Pokud ano, znamenalo by to, že v kauze CME se najednou vynořují stejná jména jako při likvidaci banky IPB a jejím předání do rukou „spřátelené“ ČSOB.

O Janu Mládkovi Vladimír Železný říká, že mu od Ronalda Laudera vyřizoval vzkazy. Což o to, na tom, že i mezi znesvářenými stranami občas pendlují poslíčci, ještě není nic divného. Poněkud nestandardní je, když v této roli figuruje náměstek českého ministra financí.

Za pozornost rovněž stojí podívat se podrobněji, kdo konkrétně vlastně Českou republiku zažaloval. Spletenec firem s názvem CME je totiž poměrně složitý a mají sídlo v různých zemích. Žalující stranou byla v tomto případě nizozemská CME Czech Republic B. V. Jak ke svému vlastnickému podílu v ČNTS přišla, vyplývá z jejího podání, jež je součástí nálezu arbitráže, konkrétně jde o odstavce 5 a 6:

5
CME (Czech Republic B. V.) získala 99 procentní podíl v ČNTS postupně. V roce 1997 získala 5,8 procentní podíl nákupem české holdingové společnosti Nova Consulting, jež byla vlastníkem tohoto podílu, a v květnu 1997 získala 93,2 procenta od příbuzné společnosti CME Media Enterprises B. V., která sama v roce 1996 zakoupila 22 procent těchto akcií ČNTS od České spořitelny a. s. a 5,2 procent od CET 21 spol. s r.o.

6
Předtím, v roce 1994, zakoupila CME Media Enterprises B. V. 66 procentní podíl v ČNTS od společnosti Central European Development Corporation GmbH (CEDC), německé společnosti, jejímž skutečným vlastníkem byla táž americká společnost, jaká vlastnila CME i CME Media Enterprises B.V., a jejímž skutečným vlastníkem byl americký obchodník pan Ronald S. Lauder s bydlištěm ve Spojených státech amerických.

Všimněme si, že slovutní arbitři hovoří o akciích, ač ČNTS vždy byla společností s ručením omezeným. Ale to je jen malý detail. Důležitější je jiná věc. Všechny majetkové přesuny v ČNTS po zrušení licenční podmínky č. 17 už probíhaly mimo jakoukoli kontrolu Rady pro vysílání. Podstatné však je, že i ten hlavní a nejdůležitější majetkový přesun z německé CEDC na nizozemskou CME Media Enterprises B. V. se uskutečnil za zády Rady. Licenční podmínka č. 17 byla v roce 1994 ještě v platnosti a Rada k této operaci nikdy nedala souhlas. To samé platí i o přesunu 5,2 procenta v roce 1996. Šlo proto o zjevné porušení zákona. Jenže Lauder a spol. zašli ve svých tvrzeních před arbitrážním tribunálem ještě dál. Vytvořili teorii, že CME investovala prostřednictvím CEDC.

Vzhledem k pozdějšímu desetimiliardovému verdiktu arbitráže je takřka neuvěřitelné, co o převodu podílu v servisní ČNTS od původního německého investora CEDC na nizozemskou CME napsal ve svém separátním Záporném stanovisku arbitr JUDr. Jaroslav Hándl:

Je opravdu právně absurdní tvrdit, že investice CEDC provedené v r. 1993 jsou investicemi CME provedenými prostřednictvím CEDC, jelikož z dokumentu předloženého stěžovatelem v tomto řízení je jasně vidět, že CME Media Enterprises B. V. byl řádně zřízen (začal existovat) registrací v Nizozemí dnem 4. 8. 1994. CEDC by byl nemohl provést investici v r. 1993 jménem společnosti, která v tu dobu ještě neexistovala. CEDC jako právnická osoba neodpovídá podmínkám článku 1, paragraf b/, bod (ii) nizozemsko-české Dohody, kde se praví, že termín „investor“ zahrnuje „právnické osoby založené podle zákonů jedné ze smluvních stran“. Je tudíž jasné, že investice provedená v r. 1993 CEDC byla investicí německé společnosti, a tudíž nemohla být chráněna Dohodou uzavřenou mezi Nizozemím a Českou republikou.

Vyplývá z toho, že stockholmská arbitráž měla být zastavena už na samém počátku. Problém je v tom, že Hándl se svými logickými argumenty neuspěl. Zbývající dva arbitři ho přehlasovali a rozhodli jinak. Sice v rozporu se zdravým rozumem, ale i takové rozhodnutí v arbitráži platí. A nejde se proti němu odvolat.

Londýnská a stockholmská arbitráž řešily stejnou kauzu, vystupovali zde stejní svědci, k dispozici byly stejné důkazy. Přesto se stala věc, která by se asi v soudní ani arbitrážní praxi stávat neměla. Dva arbitrážní tribunály rozhodly stejnou věc naprosto obráceně.

Náměstek ministra financí Ing. Ladislav Zelinka, Ph. D., který měl později spor na starosti, napíše 4. dubna 2003, shodou okolností ve stejný den, kdy bude RRTV předsedou vlády odvolána, dopis tehdejšímu předsedovi Rady Ing. Martinu Muchkovi. Mimo jiné se v něm uvádí:

To, že mezitímní rozhodčí nález stockholmského arbitrážního tribunálu obsahuje zcela odlišné skutkové nálezy od nálezů londýnského arbitrážního tribunálu, není důsledkem rozdílného způsobu, jakým byl důkazní materiál předkládán těmto dvěma arbitrážním tribunálům ze strany České republiky, protože žádný rozdíl v tomto směru neexistuje, a není ani důsledkem rozdílného způsobu, jakým právní zástupci České republiky ve věci argumentovali, protože v tomto ohledu žádný rozdíl neexistuje také. Tato skutečnost je pouze důsledkem toho, že dva ze tří arbitrů stockholmského arbitrážního tribunálu byli pevně odhodláni dospět k takovému skutkovému nálezu, na jehož základě by bylo možno Českou republiku shledat odpovědnou za náhradu škody způsobené porušením příslušné úmluvy o ochraně investic – a to bez ohledu na předložené důkazy.

Arbitr JUDr. Jaroslav Hándl k témuž ve svém Záporném stanovisku uvádí:

Omyly a chyby v soudním rozhodnutí byly způsobeny hlavně tím, že dva arbitři (dr. Wolfgang Kühn a Stephen M. Shwebel) se, jak se zdá, nejprve dohodli na konečném výroku, jak je vyjádřen v nálezu, a teprve potom hledali argumenty ve prospěch stěžovatele. Základem jejich rozhodnutí bylo, jakož i jejich jediným cílem, odsoudit Českou republiku a tito dva arbitři přizpůsobili veškeré své závěry tomuto cíli …

… V nálezu oba arbitři znovu jednostranně přijímají veškerá stanoviska stěžovatele (CME) a zamítají jakýkoliv argument odpůrce (Česká republika). Dá se velmi těžko uvěřit, že by veškeré argumenty odpůrce byly tak slabé, že by je bylo možno odmítnout bez uvedení přesvědčivých důvodů pro odmítnutí. Stejné stanovisko obou arbitrů lze vidět při jejich hodnocení svědeckých výpovědí. V nálezu se nenajde jediný negativní údaj při hodnocení svědků stěžovatele, ale není tomu tak u svědků odpůrce…

Milan Šmíd k tomu 1. října 2001 na své internetové Louči v článku nazvaném Jak se soudce Kühn díval brýlemi CME napsal:

Při čtení rozsudku, zvláště kapitoly „Rozbor provedený Tribunálem“, jsem si opět vzpomněl na fotbalového rozhodčího Collinu, když jsem podobně jako naši fotbalisté na Mistrovství Evropy zakoušel pocity křivdy a nespravedlnosti. To, co mě na rozsudku stockholmské arbitráže rozčilovalo, snad ani nebylo to konečné rozhodnutí nebo uváděná fakta, z nichž některá svědčí v náš neprospěch. To, co mně nejvíce vadilo, byla interpretace těchto fakt a tím i celého sporu. Při čtení textu jsem měl často pocit, že čtu záznam z tiskové konference pana Klinkhammera ze CME, který si z toku událostí vybírá jenom to, co je příznivé pro CME, a tiše přechází vše, co by mohlo mluvit ve prospěch české strany.

Veškeré správní akty naší Rady pro rozhlasové a televizní vysílání tribunál interpretuje jako nezákonný nátlak (odst. 515), záměrné ničení investic CME (odst. 480, 481), aniž by se vzalo v úvahu, že Rada v letech 1996 – 97 jednala tak, jak jednala, a měla k tomu dobrý důvod – zákon o vysílání, jehož jeden paragraf stanovuje, že licence je nepřevoditelná.

Vrcholem této podujaté interpretace je odstavec 588, který tvrdí, že „zásadní vliv“ na změnu, která tak oslabila Lauderovu investici, byla novela zákona 301/95 Sb., protože „umožnila požadovat upuštění od podmínek licence“. Skutečnost, že to nebyl nový zákon, ale žádost CET 21/CME o zrušení všech pro ČNTS nepohodlných podmínek licence, která oslabila Lauderovu investici, to se v textu přechází mlčením.
 
Zcela se ignoruje fakt, že mezi těmi podmínkami, o jejichž zrušení tehdy Železný – Fertig – Lauder tvrdě usilovali, byla i podmínka 17, která udržovala jakous takous kontrolu Rady nad vztahy mezi držitelem licence CET 21 a investory CME a České spořitelny. Naopak, text odstavce 588 říká, že poskytovatel služeb (ČNTS) „unikl dohledu a kontrole Rady v důsledku nového mediálního zákona“. Stejné zdůvodnění se uvádí i v odstavci 519. To je na mne trochu příliš.
 
Jenomže proti rozhodnutí soudce Colliny (arbitráže, které předsedal pan doktor Wolfgang Kühn z Düsseldorfu) se nedá nic dělat. Pan Kühn zkrátka ty věci viděl trochu z jiného úhlu pohledu a pravidla arbitráže stojí na jeho straně.
 
Při svém rozhodování se zaštítil řadou precedentů, jako je ten z Venezuely v odstavci číslo 418, podle něhož i akvizice dluhopisů je zahraniční investicí, i když zahraniční investor do země nepřinese v hotovosti ani dolar. Takže investice 75 milionů Kč, což bylo asi 2,5 milionu dolarů, které CME – vlastně ještě CEDC – účetně do Česka vložila (podle odstavců 393 a 394 byl zbytek investic úvěrován u České spořitelny), se v Klinkhammerově podání (odstavec 459) rozrůstá na 140 milionů, aby tribunál bez jakéhokoli zpochybnění poté konstatoval v textu (odstavec 477) „zničení investice v hodnotě 500 milionů US dolarů“, aniž by před slovo „hodnota“ přidal slůvko „údajná“.
 
Ten, kdo zná příslušné dokumenty, se musí zasmát, když si přečte (odstavec 435), že dokument nazvaný „Základní struktura nového českého komerčního televizního subjektu“ z 5. února 1993 byl „pečlivě zpracovaným plánem“. Jedná se totiž o jednu hustě psanou stranu tezovitých prohlášení, ve které CEDC dokonce chybně vystupuje jako Company a nikoli jako Corporation.

To, co mě v textu arbitráže přímo uráží, je však interpretace významu amerického investora pro komerční úspěch televize Nova. Mám na mysli odstavce 428 a 429, kde se praví, že „byla to CEDC, kdo musel dodat know-how pro rozvoj nové televizní stanice“ nebo že „bylo zapotřebí podstatné účasti zahraničního kapitálu a know-how z oboru televizního vysílání“.

I když si o Vladimíru Železném, jeho slovech a činech i jeho současné integritě myslím své, faktem zůstává, že to byl on, který si dokázal vybrat takové spolupracovníky (Kateřina Fričová, Ivo Ferkl, Pavel Koukol a další), se kterými tu televizi postavil na nohy, přičemž to americké know-how se omezilo v podstatě na peníze a na účetnictví.

Mohu dodat svědectví amerického profesora Franka Kaplana, který tenkrát Prahu jako stipendista IREX navštívil a který ve své přednášce z roku 1993 … popisuje jednoho takového televizního experta z USA, co se ptal, kde chce TV Nova vysílat baseball.

Já vím, že tohle všechno není z hlediska práva dostatečně relevantní, ale vyvolává to ve mně otázky. Co dělal český zástupce v tribunálu JUDr. Jaroslav Hándl? Jak to, že svědci hájící Českou republiku byli postaveni pod tlak zpochybňující jejich výpovědi, zatímco výpovědi Franka Klinkhammera a jeho svědků nenarazily na kvalifikovanou oponenturu (soudím dle textu). Jak pracovala advokátní kancelář Clifford Chance?

Tolik Milan Šmíd. A co o tom soudím já? Vůbec si nemyslím, že Česká republika má dokonalé zákony a už vůbec si nemyslím, že Rada pro rozhlasové a televizní vysílání je neomylný orgán. Když mám ale porovnat arbitrážní nálezy z Londýna a Stockholmu, vidím naprosto zásadní rozdíl. Zatímco londýnští rozhodci se v daleko kratším a přitom jasně strukturovaném textu dívají na celou kauzu z vyšší perspektivy a přitom v souvislostech, dva stockholmští arbitři se v upovídaném nálezu upnuli k jediné myšlence, která se jako červená nit táhne celým textem: Rada pro rozhlasové a televizní vysílání se spolčila s Vladimírem Železným, aby zničila investici společnosti CME. A to si žádá exemplární potrestání. A tak se pánové Kühn a Schwebel zkrátka rozhodli, že těm barbarům z divokého Východu, kteří ještě žijí na stromech, udělí lekci.

Možná, že je v tom i kus pravdy, protože náš právní řád ani společenská atmosféra po čtyřiceti letech totality samozřejmě nemohou být na stejné úrovni, jako v zemích s dlouhodobou tradicí demokracie. Jenže právě naše posttotalitní „džungle“ byla největším lákadlem pro nejrůznější zahraniční zlatokopy. Umožňovala totiž nadstandardně rychlé zhodnocení investic, ale zároveň ukrývala i zvýšená rizika. To jsou dvě strany jedné mince. Jenže podle pánů Kühna a Schwebela je zřejmě žádoucí brát si z toho jenom to příjemné. Mohl by snad Ronald Lauder investovat do televizního podnikání v USA či Německu, abych jmenoval země původu obou arbitrů, a již druhý rok být profitní a veškerý další provoz televize i nákupy dalších podílů již realizovat ze zisků? Strpěli by mu tam kriminální praktiky, které uplatňoval v naší zemi? Právě takovíhle zlatokopové nejvíce využívali nedostatků a děr v našich zákonech. Ba dokonce podobu našich zákonů svým nemalým vlivem a lobbingem dál ohýbali k horšímu. Přesně toto je i případ Ronalda Laudera a jeho lidí.

Dopustit se ve svém televizním podnikání tak fatálních chyb, jako se to stalo Ronaldu Lauderovi, a pak ze sebe udělat okradeného chudáka, je natolik diskvalifikující, že by pan Lauder měl být pro příště vyloučen ze společenství slušných podnikatelů. A jestliže toto všechno svým skandálním a zmanipulovaným rozhodnutím pánové Kühn a Schwebel posvětili, platí o nich v právním světě to samé.  

Hlavní zájem obou arbitráží se soustředil do tří období. Za prvé – do roku 1993, kdy byla ustavena rozdvojená organizační struktura Novy. Za druhé – do let 1996 – 97, kdy Rada vedla se servisní ČNTS správní řízení o neoprávněném provozování vysílání. A za třetí – do počátku roku 1999, kdy se RRTV měla údajně s Vladimírem Železným spolčit za účelem zničení investice CME. Podívejme se proto nyní, jak v tomto smyslu vypadá srovnání závěrů obou arbitráží. Nejdříve si porovnejme, jak arbitrážní tribunály v Londýně a ve Stockholmu vyhodnotily to, co se odehrálo v roce 1993.

Londýnská arbitráž shledala jediné porušení dohody o ochraně investic právě v tomto období. Zároveň však konstatovala, že tím Ronaldu Lauderovi nevznikla žádná škoda.

230
Arbitrážní soud se domnívá, že rozhodnutí Mediální Rady odstoupit od přímé účasti CEDC, německé společnosti ovládané panem Lauderem – americkým občanem, a přistoupit k smluvnímu vztahu za předpokladu založení třetí společnosti, představuje svévolné a diskriminační opatření.

233
Neexistuje však ani jediný důkaz, že by se CEDC postavilo proti, protestovalo nebo v nejmenším bojovalo proti tomuto opatření. Naopak vyplývá z okolností, že CEDC okamžitě navrhlo novou strukturu, ve které by se spíše než akcionářem CET 21 stalo jeho smluvním partnerem …

235
… Údajná škoda však byla způsobena v roce 1999 jednáním CET 21, ovládaným panem Železným. Porušení Dohody (o ochraně investic) v roce 1993 bylo příliš vzdálené, aby je bylo možno kvalifikovat jako relevantní důvod pro způsobenou škodu. Výrok o škodě, kterou Odpůrce (Česká republika) způsobil Navrhovateli (Ronald Lauder), by tedy nebyl přiměřený. 

Oproti tomu stockholmská arbitráž vlastně v uspořádání vzniklém v roce 1993 nenachází žádnou chybu.

435
Z různých svědeckých výpovědí je zřejmé, že „rozdělená struktura“ z 5. února 1993 představovala pečlivě vypracovaný projekt, který měl umožnit zahraničnímu investorovi CEDC podílet se na provozu televizní stanice, aniž by se musel stát akcionářem držitele licence, tj. společnosti CET 21.

Ač to pro Českou republiku není příliš lichotivé, musím se spíše ztotožnit se závěry z Londýna. Na nesmyslnost tvrzení stockholmských arbitrů upozorňuje Milan Šmíd – už o tom byla zmínka – v článku nazvaném Jak se soudce Kühn díval brýlemi CME (Louč 1. října 2001):

Ten, kdo zná příslušné dokumenty, se musí zasmát, když si přečte (odstavec 435), že dokument nazvaný „Základní struktura nového českého komerčního televizního subjektu“ z 5. února 1993 byl „pečlivě zpracovaným plánem“. Jedná se totiž o jednu hustě psanou stranu tezovitých prohlášení, ve které CEDC dokonce chybně vystupuje jako Company a nikoli jako Corporation.

V hodnocení správního řízení, které Rada v letech 1996 – 97 vedla s ČNTS kvůli podezření z neoprávněného provozování vysílání, se londýnští a stockholmští arbitři rozešli naprosto fatálně. Takto hodnotili důvody zahájení správního řízení a jeho výsledky v Londýně:

248
Arbitrážní soud je toho názoru, že zahájení administrativního řízení proti ČNTS v roce 1996 z důvodu neoprávněného televizního vysílání nepředstavovalo svévolné a diskriminační opatření České republiky

249
Existuje vskutku dostatečné množství důkazů o tom, že Mediální Rada si myslela – nebo si mohla myslet – že společnost ČNTS porušila Mediální zákon … Jakožto regulační orgán pro rozhlasové a televizní vysílání  měla zodpovědnost, kromě jiných povinností, zajistit dodržování Mediálního zákona.

251
Licence byla udělena společnosti CET 21 a nikoli společnosti ČNTS. Společnost ČNTS fakticky nezapadala do žádné z kategorií Mediálního zákona.

252
Existovalo několik objektivních skutečností, které mohly zpochybňovat, zda faktickým provozovatelem vysílání TV Nova byla společnost CET 21 nebo společnost ČNTS…

253
… Mediální Rada se tedy mohla legitimně obávat, že nastala situace, kdy došlo k de facto převodu licence ze společnosti CET 21 na ČNTS.

255
Zahájení správního řízení proti ČNTS pro údajné neoprávněné vysílání představovalo normální výkon regulačních povinností Rady. Proto toto opatření nebylo svévolné.

257
Arbitrážní soud je toho názoru, že rozhodnutí Mediální Rady zahájit správní řízení proti ČNTS bylo objektivně nediskriminační, protože totéž opatření bylo podniknuto proti společnosti Premiéra TV, která byla ovládána domácím investorem. Se zahraničními investicemi pana Laudera se tedy nenakládalo méně příznivě než s domácími investicemi.

258
Proto také zahájení správního řízení proti ČNTS nebylo diskriminační.

259
Po tomto konstatování arbitrážní soud poukazuje na to, že ani ČNTS, ani CME si v době, kdy bylo správní řízení zahájeno, nepodaly jakoukoli stížnost, že by tento úkon byl porušením nějakého českého zákona, ani že se jím porušila Dohoda nebo jakékoli povinnosti České republiky.

263
Arbitrážní soud je toho názoru, že jednání Mediální Rady, které vedlo ke změnám ve Společenské smlouvě a uzavření různých smluv mezi CET 21 a ČNTS, nepředstavovalo svévolná a diskriminační opatření.

264
Arbitrážní soud je toho názoru, že hlavní důvod, proč Mediální Rada nařídila společnostem CME, CET 21 a ČNTS, aby provedly některé úpravy svých právních vztahů, byl tentýž, jako důvod zahájení správního řízení proti ČNTS z důvodu neoprávněného vysílání, tj. obava, že nejasná právní a faktická situace by mohla vlastně představovat de facto převod licence ze společnosti CET 21 na ČNTS, a tedy porušení mediálního zákona.

274
Konečně, arbitrážní soud poukazuje na to, že nebyly předloženy dostatečné důkazy o škodách, jejichž náhradu požaduje pan Lauder v tomto arbitrážním řízení, tj. o tom, že odstoupení od smluvního vztahu mezi CET 21 a ČNTS dne 5. srpna 1999 z iniciativy CET 21 byla způsobeno tím, že Mediální Rada v letech 1996 a 1997 trvala na dodržování mediálního zákona. Naopak, tyto škody byly přímým důsledkem chování samotného pana Železného, které v roce 1996 a 1997 nepodporovala ani Mediální Rada, ani žádný jiný orgán odpůrce.

A takhle se s tím pánové Kühn a Schwebel vypořádali ve Stockholmu:

520
Rada pro rozhlasové a televizní vysílání porušila Dohodu, když rozbila právní základnu investice zahraničního investora tím, že donutila společný podnik zahraničního investora, společnost ČNTS, aby se vzdala podstatné části svých nově vzniklých zákonných práv. Rada pro rozhlasové a televizní vysílání měla v této situaci zřejmou alternativu – zdržet se veškerého tlaku na CME/ČNTS a umožnit zahraničnímu investorovi zachovat svou investici na základě právní struktury vytvořené v součinnosti s Radou, na jejímž základě se zahraniční investor rozhodl investovat.

530
Není rozhodující, zda by české soudy tuto strukturu podpořily a obhajovaly, či nikoliv. Rada pro rozhlasové a televizní vysílání měla za povinnost takto vytvořenou strukturu obhajovat a zajistit, neboť právě na jejím základě se jí podařilo přilákat zahraniční investici. Tím vznikla Radě pro rozhlasové a televizní vysílání povinnost nezasahovat do právního základu investice navrhovatelova předchůdce.

538
V roce 1996 Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, vystupující jménem České republiky, porušila Dohodu o ochraně investic tím, že donutila CME a ČNTS, aby se vzdaly právního zabezpečení investice CME v České republice.

582
Rada pro rozhlasové a televizní vysílání v roce 1996 zasáhla do investice CME, když odřízla vysílací činnost ČNTS od výlučného užívání vysílací licence, kterou poskytla CET 21 ČNTS jako společný vklad …

588
Parlament České republiky navíc přijetím nového mediálního zákona k 1. lednu 1996 významně ovlivnil licence už přidělené Radou pro rozhlasové a televizní vysílání, zejména díky tomu, že umožnil držiteli licence, aby požádal o zřeknutí se licenčních podmínek. Tato změna mediálního zákona měla podstatný vliv na rozdělenou strukturu z roku 1993, vyvinutou Radou pro rozhlasové a televizní vysílání pro CET 21/ČNTS a další vysílací stanice, která měla zajistit řádnou spolupráci držitele licence a poskytovatele služeb.

To jsou vskutku zajímavé závěry. (Hanušova, resp. Josefíkova) Rada by jim samozřejmě mohla vyhovět, respektive předejít, ale pouze za cenu porušování českých zákonů. Na povznesený postoj vůči českým zákonům upozorňuje ve svém Záporném stanovisku třetí stockholmský arbitr JUDr. Jaroslav Hándl, když v souvislosti se svými dvěma kolegy zmiňuje jejich „nepřihlížení k českým zákonům a špatný výklad českých zákonů“ a rovněž „nerespektování ustanovení českých zákonů mandatorní povahy, například zákona o sdělovacích prostředcích nebo Správního řádu, a tím porušování zásady dodržování obecného zájmu v dané zemi“.

K samotnému správnímu řízení z let 1996 – 97 pak Hándl uvádí:

– správní řízení bylo započato podle českého zákona o správním řízení, tzn. před ukončením takového řízení neexistují žádné právní důsledky takového řízení, a tudíž zahájení takového řízení nelze považovat za druh nátlaku na ČNTS,

 – v případě, že toto řízení skončí bez konečného rozhodnutí, bude to znamenat, že je to situace, jako by se nic nestalo a tato zásada je stejná na celém světě v občanském stejně jako správním řízení, i v trestním řízení,

 – jediným důvodem pro zahájení řízení bylo podezření Mediální Rady, že ČNTS provádí televizní vysílání bez pověření, ale v žádném případě nebyl předmětem tohoto řízení pokus nebo záměr Mediální Rady odebrat licenci CET 21 a o tom také není nikde zmínka v žádném oficiálním dokumentu Rady, nikdy to nebylo prokázáno a tvrzení v tomto ohledu jsou čistým výmyslem některých osob kolem ČNTS a CME,

 – ze shora uvedených důvodů zahájení tohoto správního řízení a jeho uzavření bez jakéhokoliv konečného rozhodnutí, tj. pouhé zastavení řízení v žádném případě nemůže být příčinou škody údajně způsobené ČNTS/CME nebo důkazem porušení Smlouvy Českou republikou (diskriminace),

– správní řízení bylo zastaveno na základě závěru, že všechno bylo uvedeno do pořádku v souladu se zákonem.

V jednom mají stockholmští arbitři pravdu. Správní řízení z let 1996 – 97 Rada skutečně použila jako nátlakový prostředek. Jenže nikoli k tomu, aby poškodila zahraniční investici nebo aby rozbila právní základ spolupráce, nýbrž aby ČNTS a CET 21 dotlačila k tomu, aby rozdvojenou strukturu Novy uvedly do souladu s českými zákony. Veškeré zisky i po ukončení správního řízení nadále plynuly – dokonce ve zvětšené míře – do pokladny CME.

Lauderovu investici rovněž nezničila novela zákona o vysílání 301/95 Sb., byť nešťastná, která vytvořila prostor ke zrušení licenčních podmínek. Semínko zkázy do konstrukce rozdvojené Novy z roku 1993 zaselo zrušení licenční podmínky č. 17, protože právě ta dávala Radě do ruky nástroj, jak do vztahu mezi licencovanou a servisní společností vstupovat. Jenže o zrušení licenční podmínky č. 17 si společnost CET 21, tehdy ještě plně pod vlivem a kontrolou Lauderovy CME, už v lednu 1996 požádala sama a z vlastní vůle. Nikdo, Rada ani Česká republika, ji k tomu nenutil. Ba naopak, byla to právě Rada, kdo licenční podmínku č. 17 hájil do posledního dechu. Od okamžiku zrušení licenční podmínky č. 17 byla ČNTS pro Radu společnost, se kterou nemá nic společného. Když pak začala válka o Novu, radní logicky odkázali ČNTS/CME na soud.

Obsáhle se k této problematice během arbitrážního řízení vyjádřila Rada v dopise z 8. listopadu 2000 adresovaném advokátní kanceláři Clifford Chance, zatupující Českou republiku.

Dne 21. 4. 1993 Rada v souladu s licenčními podmínkami vyslovila souhlas s předloženým zněním obchodní, resp. společenské smlouvy a dohody o investicích (dále jen smlouva) uzavřené mezi držitelem licence CET 21, CEDC a Českou spořitelnou.

Držitel licence se v této smlouvě zavazuje „vložit do společnosti bezpodmínečně, neodvolatelně a na výlučné bázi právo používat, učinit předmětem svého prospěchu a udržovat licenci společnosti“. Ostatní strany smlouvy vložily do společnosti peněžitý vklad. Z některých ustanovení smlouvy je pak po celou dobu její platnosti vyvozován závěr, že vztah mezi CET 21 a ČNTS je vztahem exkluzivním, který Rada tímto souhlasem „posvětila a měla garantovat“. Rada však nikdy neměla dánu takovou kompetenci, aby mohla hodnotit a schvalovat vzniklé soukromoprávní vztahy. Rada je orgánem státní správy (sui generis), který byl ustanoven zákonem (103/92 Sb., o Radě ČR pro rozhlasové a televizní vysílání) a který má v rámci tohoto zákona dánu i svou pravomoc a působnost. Pokud Rada v souladu s ustanovením licenčních podmínek schválila smlouvu, schvalovala ji s úmyslem a se zájmem státu zajistit fungování první soukromé celoplošné televize v jejím počátečním období a maximálně tak eliminovat zejména finanční problémy při provozování vysílání. Rada v rámci své zákonné působnosti, tj. dozoru nad dodržováním právních předpisů v oblasti rozhlasového a televizního vysílání (§ 1 zák. č. 103/92 Sb.), nemohla garantovat definitivní jistotu a profit zúčastněných subjektů, neboť toto jí ani nepřísluší. Pouze vytvářela prostor pro vznik žádané obchodní spolupráce, jejíž fungování, ziskovost a zajištění bylo věcí smluvních stran, které musely zvažovat i podnikatelské riziko a prostřednictvím smluv si zajistit potřebné podmínky pro fungování své obchodní spolupráce. Toto podnikatelské riziko však  nelze účelově přenášet na stát, jak se to snaží uplatnit CME CR (CME Czech Republic B. V.).

V právním státě není možné, aby státní moc (zde reprezentovaná Radou) nařizovala držiteli licence obchodní spolupráci s konkrétním subjektem a garantovala, že ke spolupráci nebude držitel licence využívat někoho jiného, nebo dokonce takovou spolupráci zakazovala. Z uvedeného vyplývá, že Rada nemůže nést odpovědnost za to, že vzniklý obchodní vztah mezi držitelem licence a ČNTS byl porušen. Mohla by tuto odpovědnost nést tehdy, pokud by se porušení týkalo zákonů o vysílání, což se nestalo. V právním prostředí ČR má CME CR rovné postavení jako kterýkoli jiný subjekt podnikající na daném území. CME CR tedy nemůže požadovat od Rady, aby jí bylo poskytnuto více ochrany, než je poskytováno tuzemským subjektům …

Dříve než budeme pokračovat ve srovnávání nálezů z Londýna a Stockholmu, vraťme se na začátek roku 1999 a popišme si, co se tehdy odehrálo. Jsme u klíčového okamžiku, na kterém Lauderova CME vystavěla obvinění České republiky.

Kdyby 2. března 1999 někdo radním, kteří se v podvečer rozcházeli z Rady do svých domovů, oznámil, že se právě spolčili s Vladimírem Železným, aby společně zničili investici Ronalda Laudera, asi by se mu vysmáli a významně by si ťukali na čelo. Za čtyři roky bude všechno jinak. Na čelo si budou ťukat stále, ale smích je přejde.

Právě v ten den navštívil RRTV Vladimír Železný, v té době stále ještě dvojjediný šéf Novy, jednatel CET 21 i ČNTS. Podobných informačních schůzek absolvovala Rada předtím i potom desítky, možná stovky. Většinou přímo v tzv. návštěvní den, kdy běží jedna schůzka za druhou, čas od času i přímo v den zasedání. Ať tak či tak, podstatné je to, že každá taková schůzka probíhá v režimu „návštěvního dne“. To znamená, že takové jednání má čistě informativní charakter, a proto se z něho také nepořizuje zápis. Právě v tom je podstatný rozdíl od tzv. nařízeného ústního jednání podle Správního řádu, které Rada občas nařizuje při správních řízeních. Z těch se naopak povinně zápis a obvykle i záznam pořizuje. Správnost takového zápisu musejí podepsal účastníci jednání a Rada jako kolektivní orgán ho musí odhlasovat.

Stručná zmínka o Železného návštěvě je v zápise z 5. zasedání RRTV, konkrétně pod bodem č. 5: Otázky provozování televizního vysílání PRV 41/99 – 14,00 hod. návštěva V. Železného – Rada bere na vědomí stanovisko právního odboru k jednotlivým problémům. Ještě se zde můžeme dozvědět, že přítomni byli členové Rady Milota, Trojan, Novotný, Josefík, Musil, Hanuš, Uhlíř, Muchka, Hůlová, Tomek a Štěpánek a za Úřad Havlíková.

Když to přeložíme do normální mluvy, znamená to, že ve dvě odpoledne se dostavil pan Železný, projednávaly se otázky provozování televizního vysílání a podklady připravil právní odbor Úřadu Rady. Žádný oficiální zápis z průběhu samotné návštěvy neexistuje a jak vyplývá z výše uvedené charakteristiky režimu tzv. návštěvního dne, ani existovat nemůže, natož aby prošel schválením Radou. Tohle je velmi důležitý moment. Zapamatujme si ho.

To však neznamená, že si kdokoli z přítomných nemůže dělat své vlastní soukromé poznámky. Což se také stalo. Na služebním notebooku tak činila kupříkladu vedoucí Úřadu PhDr. Helena Havlíková. Ručně si poznámky dělali i jiní.

Proč Železný Radu navštívil? Přišel ji informovat o aktuálním vývoji v Nově. Nezapomínejme na kontext té doby. Bylo veřejným tajemstvím, že uvnitř Novy to vře v souvislostmi s finančními problémy CME. Zájem členů regulačního orgánu o dění v nejsilnějším a nejvlivnějším médiu v zemi je proto, myslím, pochopitelný. Železný Radu informoval o finančních potížích CME v Německu, Maďarsku, Rumunsku, o propadu jejích akcií, o možné fúzi CME s SBS. Hovořil také o pnutí mezi CET 21 a CME a své problematické pozici člověka, jenž sedí na dvou židlích, které se rozjíždějí. Nakonec Radu požádal, jestli by mohla zrekapitulovat obecné zásady smluvního uspořádání mezi držitelem licence a servisní firmou, tak jak vyplynuly ze správního řízení s ČNTS. Radní vesměs odpověděli, že to možné je, ale že by bylo lepší, kdyby poslal dopis s konkrétními otázkami.

Železný dopis napsal hned druhý den – 3. března 1999. Je na hlavičkovém papíře CET 21 a on je na něm podepsán jako jednatel CET 21. Starý lišák Železný však chtěl dostat víc, než o co původně žádal, a otázky záměrně naformuloval tak, aby Rada definovala konkrétní smluvní uspořádání CET 21 a ČNTS. Jenže na to mu Rada neskočila a odpověděla v obecné rovině. Dopis má datum 15. března 1999, je na hlavičkovém papíře Rady, je adresován Vladimíru Železnému, generálnímu řediteli TV Nova a jednateli CET 21, je pod ním podepsán předseda RRTV Josef Josefík, Rada ho před odesláním projednala a v korespondenci RRTV je zapsán pod č.j. 638/99. Uvádím to takto detailně proto, neboť kolem tohoto dopisu bude později spousta dohadů, dva stockholmští arbitři jej budou vydávat za tajný a stane se záminkou k nehorázným obviněním. Myslím, že pod teze, které v dopise charakterizují provozovatele vysílání, tzn. držitele licence, se s naprosto klidným svědomím může podepsat kterýkoli člen regulačního orgánu. Nejen na jaře 1999, ale i dnes. Zde jsou:

– provozovatel působí, funguje a jedná jako provozovatel, tj. vykonává příslušné řídící, administrativní a účetní úkony. Odpovědní pracovníci programu i skladby programu jsou osoby zaměstnané, jmenované (pověřené) přímo provozovatelem licence;

– obchodní vztahy mezi provozovatelem vysílání a servisními organizacemi jsou budovány na neexkluzivním základě. Exkluzivní vztah mezi (nimi) totiž může zakládat faktický převod některých funkcí a práv příslušejících provozovateli vysílání a tím i faktický převod licence;

– provozovatel plně odpovídá za skladbu a sestavování programu a nese za něj redakční odpovědnost. Provozovatel šíří program vlastním jménem, na vlastní účet a na vlastní odpovědnost. Musí tedy jednoznačně rozhodovat o obsahu vysílání, jeho časové a žánrové skladbě, o poměru domácí výroby a zahraničních pořadů;

– provozovatel vlastním jménem uzavírá smlouvy s ochrannými organizacemi autorů a výkonných umělců. Umořování programových a autorských práv formou vysílání přísluší výhradně provozovateli. Provozovatel je pro účel vysílání povinen získávat licence a práva od obstaravatelských organizací nebo přímo od jejich vlastníků;

– provozovatel vlastním jménem uzavírá smlouvy s organizací zabezpečující technické šíření signálů;

– tržby z reklamy jsou výsledkem prodeje reklamního času, který je přímo spojen s licencí; musí je tedy přihlašovat a zdaňovat ta osoba, u níž fakticky dochází k plnění, tedy provozovatel. (Pochopitelně je však přípustné, aby v této oblasti podnikání provozovatel uzavřel smlouvu s agenturou, která pro něj bude reklamu nakupovat.)

Rada zopakovala přesně to, co bylo výsledkem správního řízení s ČNTS. Nad tento rámec je zde pouze obecný názor na exkluzivitu. Rada se však zcela záměrně nevyslovovala k exkluzivitě či neexkluzivitě aktuálních smluvních vztahů uvnitř Novy. Ve Výroční zprávě za rok 1999 (str. 45) k tomu uvádí:

Obě strany staví svou verzi podstaty sporu na odlišném výkladu vzájemně uzavřených smluv. CME trvá na exkluzivitě a povinnosti CET 21 vysílat výhradně prostřednictvím ČNTS, zatímco CET 21 tuto exkluzivitu popírá a deklaruje právo uzavírat servisní smlouvy s libovolnými organizacemi. Postoj Rady v této věci je stejně jako v minulosti blíže názoru, že exkluzivita ve vztahu držitele licence a servisní organizace není žádoucí, protože dává větší možnost s licencí manipulovat. Rada ale nebude v tomto sporu poskytovat výklad příslušných ustanovení smluv uzavřených mezi oběma stranami sporu, protože jí to z povahy věci nepřísluší.

Ano, nepřísluší. Od toho tu jsou soudy a ne regulační orgán. To však neznamená, že regulační orgán na to nemůže mít svůj názor a prezentovat ho. Postoj zcela shodný s názorem Rady později zaujmou i poslanci a do nového zákona o vysílání 231/2001 Sb. už vtělí naprosto jednoznačný paragraf 32: Provozovatel vysílání je povinen provozovat vysílání vlastním jménem, na vlastní účet a na vlastní odpovědnost a nést odpovědnost za obsah programů.

A teď se podívejme, jak se s hodnocením událostí z jara 1999 vypořádali londýnští a stockholmští arbitři. I tentokrát se diametrálně rozešli. V Londýně je vyhodnotili takto:

277
Arbitrážní soud je toho názoru, že odeslání dopisu Mediální Rady z 15. 3. 1999 nepředstavuje svévolné opatření, a proto nemůže být ani považováno za porušení Dohody.

284
Protože dopis Mediální Rady z 15. května nepředstavoval „opatření“, Odpůrce jím neporušil zákaz svévolných a diskriminačních opatření.

285
Arbitrážní soud je také toho názoru, že řečený dopis nebyl ani svévolný, ani diskriminační. Mediální Rada měla vskutku přiměřené důvody, i když tyto důvody nebyly nutně nezvratné, k tomu, aby pokládala existenci výlučného vztahu mezi CET 21 a ČNTS jako nebezpečí de facto převodu licence.

286
Mediální Rada si kromě toho zachovala nezávislost na sporu CET 21 a ČNTS. Dopis z 15. března 1999 byl vskutku podstatně odlišný od žádosti o řečený dopis, který podala společnost CET 21 dne 3. března 1999… Tyto rozdíly mezi žádostí CET 21 a dopisem Mediální Rady prokazují, že tento dopis nebyl pouhým naplněním přání pana Železného, který v té době ovládal CET 21.

Pro dva stockholmské arbitry se naopak události z 2., 3. a 15. března (návštěva Železného na Radě, dopis Železného Radě, dopis Rady Železnému) staly prakticky hlavním důkazem o spolčení Rady pro rozhlasové a televizní vysílání s Vladimírem Železným za účelem zničení investice společnosti CME.

539
V roce 1999 Rada pro rozhlasové a televizní vysílání aktivně podpořila zničení investice CME v ČNTS. Tento závěr se zakládá zejména na dokumentech předložených arbitrážnímu tribunálu a výpovědích svědků. Podle zápisu ze zasedání Rady ze dne 2. března 1999 dr. Železný, který byl v té době generálním ředitelem TV NOVA (ČNTS) a výkonným ředitelem CET 21, navštívil Radu pro rozhlasové a televizní vysílání u příležitosti tzv. „návštěvního dne“. Podle zápisu byly důvodem k jeho návštěvě „současné vztahy se zahraničním investorem a současná vnitřní situace investora…“

550
Dopis regulačního orgánu pro vysílání byl další ranou zasazenou už tak křehkému smluvnímu základu investice CME z let 1996 – 97 (výlučné užívání know-how pro licenci stanovené ve společenské smlouvě a výlučná servisní smlouva). Jednalo se o jasný zásah Rady do struktury z let 1996 – 97, která byla ČNTS zavedena pod nátlakem Rady, kdy byla ČNTS donucena uzavřít servisní smlouvu a souhlasit se změnou společenské smlouvy…

551
Tento zásah Rady pro rozhlasové a televizní vysílání do ekonomické a právní základny investice CME nese znamení porušení Dohody o ochraně investic. Rada pro rozhlasové a televizní vysílání zjevně postupovala ruku v ruce s dr. Železným, když ho podpořila v útoku na již tak křehkou základnu investice CME v ČNTS…

552
Na schůzce s Radou pro rozhlasové a televizní vysílání, konané dne 2. března 1999, dr. Železný otevřeně sdělil Radě, že účelem požadovaného zásahu Rady je „poškodit ČNTS“. Dr. Železný dále otevřeně projednával s Radou svůj konflikt zájmů (dr. Železný: „Sedím na dvou židlích, které se od sebe vzdalují.“). Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, jako regulační orgán vysílání v České republice, se na svém zasedání dne 2. března 1999 při projednávání bodu „současné vztahy se zahraničním investorem“ nezdržela aktivní podpory dr. Železného, který jasně a otevřeně porušil své povinnosti jako ředitel ČNTS, společného podniku a oprávněného příjemce investice zahraničního investora.

573
Poté, co si Rada pro rozhlasové a televizní vysílání nátlakem vynutila změnu právního základu investice CME v letech 1996 – 97 a poté, co ve spojení s dr. Železným dále ohrozila již tak křehké právní uspořádání mezi ČNTS a CET 21 svým dopisem ze dne 15. března 1999, měla Rada povinnost obnovit a zajistit právní ochranu investice CME. Minimální krok, který měla Rada podniknout pro vyřešení právní nejistoty ohledně investice navrhovatele (způsobené jednáním Rady), bylo odvolání tajně dohodnutého dopisu ze dne 15. března 1999 potvrzením výlučného servisního vztahu mezi CET 21 a ČNTS. Rada se z titulu své funkce regulátora vysílání měla zdržet podpory zničení investice CME dr. Železným.

Podrobně se těmto stockholmským závěrům budu věnovat za chvíli v kapitole Klíčový „důkaz“. Teď si pouze neodpustím poznámku k tvrzení arbitrů Kühna a Swebela, že dopis z 15. března 1999 byl „tajně dohodnutý“. Je to naprostý nesmysl. Jak může být tajné něco (v tomto případě vzájemná korespondence), co je součástí spisu CET 21? Jak může být tajné něco, co prošlo schválením Radou a v korespondenci Rady to má své jednací číslo? Za chvíli se rovněž dozvíme, že svědkyně Marína Landová ve Stockholmu dosvědčila, že odeslání dopisu bylo „v rozporu s předchozí praxí RRTV“ a že prý byl „naprosto nevhodný“. Ve skutečnosti Rada obdobně postupovala i v případě TV Prima a rádia (Nová) Alfa, které se potýkaly s podobnými problémy. 

Vytvořit pro arbitrážní tribunál svoji verzi událostí z let 1993 – 94 (ustavení rozdvojené struktury), 1996 – 97 (správní řízení s ČNTS) a 1999 (začátek války o Novu), častokrát za cenu naprostého převrácení skutečnosti, to byla pouze polovina budoucího úspěchu Ronalda Laudera a CME. Bylo ještě třeba sehnat nějakého „ochotného“ svědka, který by jejich verzi potvrdil. A tehdy přišla hvězdná chvíle Maríny Landové.

Je to opravdu kouzelné, když ve svém Prohlášení, datovaném 5. prosince 2000, kterým se sama nabídla jako svědkyně v arbitrážích proti České republice, píše:

V posledních měsících jsem sledovala tiskové zprávy o tomto velmi medializovaném sporu a začalo mi dělat starosti, že fakta rozhodně tak, jak si je pamatuji, se ztrácejí. Mé obavy mě nakonec vedly k tomu, že jsem kontaktovala osoby spřízněné s Českou nezávislou televizní společností, spol. s r.o. (ČNTS). Řekla jsem jim, že chci podat v této věci své svědectví, abych napomohla tomu, že nedojde k omylu.
 
Aby to bylo naprosto jasné: Marína Landová, bývalá vysoká státní úřednice, dlouholetá zástupkyně vedoucího Úřadu RRTV a později ředitelka odboru hromadných sdělovacích prostředků na Ministerstvu kultury, se dobrovolně přihlásila nikoli jako svědek České republiky, nýbrž jako svědek Ronalda Laudera a CME. Její „obava, aby nedošlo k omylu“ bude o tři roky později vyčíslena částkou deseti miliard korun. Zřejmě jen shodou okolností její „starosti“ vyklíčily přesně v té samé době, co jejího manžela Jiřího Koubka vedla společnost CME na výplatní pásce. Vyšetřovací komise zjistila, že Koubek tehdy pobíral 3.000 dolarů měsíčně. No, nekupte to! Ano, jde o toho samého Koubka, o kterém už byla řeč. Ing. Jiří Koubek byl členem Rady ČR pro rozhlasové a televizní vysílání a za předsedování Daniela Korteho byl jedním z těch šesti, co Nově udělili licenci. 

Kdo je PhDr. Marína Landová? Její dívčí jméno je Lajčiaková a je to dcera slovenského komunistického funkcionáře a básníka Milana Lajčiaka. Na Filosofické fakultě UK absolvovala obor vědecký komunismus, mimo jiné také studovala v Sovětském svazu. V letech 1994 – 97 jsem měl možnost poznat ji na Radě osobně. A bez jakékoli ironie musím říct, že to vždy byla schopná a pracovitá úřednice, navíc dobře jazykově vybavená. Naše vztahy bývaly velmi korektní. Když ji po odchodu z Úřadu Rady postihla mozková příhoda a bylo to s ní opravdu docela špatné, byl jsem dokonce jediný z radních, kdo ji navštívil v rehabilitačním ústavu. Brzy mi to oplatí po svém. V roce 1997 vyhrála konkurs a stala se ředitelkou odboru na Ministerstvu kultury. To bylo již za ministrování Pavla Dostála a Landová tehdy připravila onu nechvalně známou tzv. „policejní“ verzi zákona o vysílání, se kterou Dostál ve Sněmovně neuspěl.

Landová však také s typickou ženskou důsledností dovedla nenávidět. A Železného opravdu neměla ráda. Lze jenom spekulovat, do jaké míry to souvisí s Koubkovým extempore v Železného ředitelské kanceláři. Každopádně již brzy se znovu potvrdí, že od schopnosti občas bývá jen krůček ke všehoschopnosti.

Naplno jsem si to uvědomil, když mě v jedné reportáži o „zločinech“ RRTV v publicistickém magazínu České televize Fakta z pozice očitého svědka označila za hlavního Železného napomahače v Radě. Vypadalo to poměrně věrohodně: na kameru přece vypovídala zaměstnankyně Rady, která u toho všeho byla. Leč malá chybička se vloudí. „Profesionálům“ okolo Marka Vítka, kteří Fakta připravovali a kteří měli s Radou nevyřízené účty za televizní krizi ČT, jaksi uniklo (přesněji: bylo jim to úplně jedno), že Landová žádným očitým svědkem není. Válka o Novu začala v roce 1999 a Landová na Radě skončila již v roce 1997. Coby očitý svědek tedy mohla povyprávět leda tak o mých sporech se Železným z poloviny devadesátých let. Ale to by se do scénáře asi nehodilo.

Co Landová dosvědčila? Zde jsou citace z jejího písemného Prohlášení z 5. prosince 2000:

Právníci pana Laudera mně dovolili prostudovat si výpovědi svědků za Českou republiku v tomto rozhodčím řízení – zejména výpověď pana Josefa Josefíka, dr. Josefa Musila a dr. Heleny Havlíkové…

Udělení licence CET 21 a CEDC

Každému, kdo byl zapojen do posuzování materiálů žádosti CET 21, bylo jasné, že CET 21 žádá o licenci na vysílání ve spojení s Central European Development Corporation Management Services GmbH (CEDC)…

Výpovědi pana Josefíka a dr. Havlíkové, že RRTV rozuměla věci tak, že žádost udělila jen CET 21 a že Rada pohlížela na CEDC jako na „budoucího investora“ v projektu, jsou jen částečně pravdivé a zároveň jsou velmi zavádějící…

Vytvoření struktury ČNTS

… Další den, v pondělí 1. 2. 1993 nebo možná následující den, pan Jakobec upozornil RRTV na to, že CEDC není fakticky signatářem žádosti CET 21 o licenci ze srpna 1992, a že tedy po formální stránce může být licence udělena pouze jedné straně. Pan Jakobec zavolal dr. Kortemu a mně a vysvětlil nám, že i když RRTV zamýšlela udělit licenci CET 21 s tím, že CEDC bude „přímým účastníkem“, ve skutečnosti CEDC (a tak financování) nemá právně definovanou roli…

Na naléhání dr. Korteho dal tudíž pan Jakobec panu Fertigovi a právníkům CET 21 a CEDC … úkol navrhnout strukturu, která by poskytla CEDC formální roli podle licence na vysílání, aniž by došlo k faktickému převzetí držitele licence…

Když byl nyní vyřešen problém, jak svázat CET 21 a CEDC dohromady, pan Jakobec se souhlasem Rady naformuloval jednu podmínku licence CET 21 (podmínka číslo 17), která požadovala dodržet strukturu, jež byla dohodnuta ve smlouvě z 5. 2. 1993…

Změny v RRTV a vznikající obavy o TV Novu

… Zároveň se transformovaná RRTV spatřovala jako jiný administrativní orgán než ten, který dal v roce 1993 vzniknout struktuře ČNTS – CET 21 a alespoň někteří noví členové Rady (zejména pan Štěpánek) otevřeně kritizovali zahraniční investice v českém vysílání. V průběhu dalšího přibližně roku od začátku roku 1995 do začátku roku 1996 řada událostí vedla mnoho členů RRTV k zaujetí čím dál tím nepřátelštějšího postoje k činnostem ČNTS…

Mnoho nás na RRTV sympatizovalo s panem Kršákem … Dohodli jsme se, že se vezmeme za jeho věc a že se pokusíme vnutit dr. Železnému, CET 21 a ČNTS  takové změny, jimiž by vzrostla pravomoc pana Kršáka jako menšinového člena CET 21. Hledali jsme způsoby, kterými by se vyvinul tlak zejména na ČNTS, protože to byla společnost, která prováděla veškeré vysílání…

Proto 12. 2. 1996 RRTV napsala dr. Janu Bártovi z Ústavu státu a práva Akademie věd ČR (Ústav), s požadavkem o dobrozdání, že uspořádání vysílání TV Novy je nelegální.

Správní řízení RRTV proti ČNTS

… Tak například panu Štěpánkovi šlo o to, ukončit roli ČNTS jako manažera a operátora stanice…

Svědci ČR tvrdí, že následný postup RRTV byl založen na přesvědčení, že určité „atributy subjektu vysílání byly převedeny z CET 21 na ČNTS“. Výpověď dr. Josefa Musila odstavec 17. Opět je to formálně vzato pravdivá charakteristika právního stanoviska, které RRTV zaujala v roce 1996, aby dosáhla svých cílů. Avšak Rada přijala toto hledisko s plnou vědomostí, že to bylo úplným popřením uspořádání, které RRTV oficiálně schválila a nařídila, když v roce 1993 udělila licenci TV Nova…

Dr. Havlíková uvádí jako cíl RRTV při zahájení správního řízení „uvést do souladu“ vztah CET 21 – ČNTS „s platným zákonem“ tak, jak začal být interpretován RRTV. Výpověď Havlíkové odstavec 18. Tato charakteristika cíle je v podstatě přesná, ale účelově vágní…

Dr. Musil tvrdí, že „si nepamatuji(e), že by ČNTS kdy tvrdila, že udělala tyto změny, protože by se byla cítila být v tísni“. Výpověď Musila odstavec 7. Samozřejmě (pokud si pamatuji) žádný člen CET 21 ani ČNTS nikdy nepoužil slova tíseň vůči RRTV. I když se cítili být v tísni, vůči nám používali ty nejlepší argumenty, jaké mohli.  Ale není pochybností o tom, že RRTV vyvíjela na majitele ČNTS nejsilnější možný tlak, aby je přiměla ke kapitulaci vůči našim požadavkům…

Události v roce 1998 a 1999

Jsem si samozřejmě vědoma toho, že vztah mezi CET 21 a ČNTS se v té době zhoršil s tím, že nakonec CET 21 odřízla ČNTS od vysílacího provozu TV Nova. Také vím o tom, že před konečným rozchodem mezi CET 21 a ČNTS dr. Železný hledal pomoc RRTV při svém boji s americkými majiteli ČNTS… Mohu prohlásit bez zaváhání, že dopis RRTV z 15. 3. 1999, který poskytoval všeobecně použitelný výklad požadavků zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání v době, kdy neprobíhalo správní řízení, byl naprosto v rozporu s předchozí praxí RRTV a (podle mého názoru) byl naprosto nevhodný.

Zahraniční subjekty ve vysílání

… Krátce řečeno, se mi zdá, že Česká republika v roce 1993 potřebovala peníze a odbornost od pana Laudera a že to RRTV věděla a schválila jeho investice za jistých podmínek. RRTV udělala v roce 1996 (ve správním řízení) a v roce 1999 (když pomohla dr. Železnému) to, že změnila podmínky, za nichž pan Lauder provedl tuto investici. Kdyby se TV Nova nestala ziskovou tak rychle a kdyby ČNTS bývala i nadále potřebovala finanční podporu od svých zahraničních investorů, RRTV by bývala nikdy nesáhla k těm opatřením proti ČNTS, která udělala.

Potvrzuji, že výše uvedené je pravda.

Podpis PhDr. Marina Landová

Během své svědecké výpovědi před Křečkovou parlamentní vyšetřovací komisí, jsem předložil řadu písemných dokumentů, z kterých průkazně vyplývá, že jedinou motivací Rady pro vysílání, proč vedla správní řízení s ČNTS, byla snaha uvést organizační strukturu Novy do souladu s českým právním řádem. Jestliže Landová tvrdí cosi o snaze Rady pomoci pánům Kršákovi či Železnému a poškodit investici Ronalda Laudera, je to doslova a do písmene křivé svědectví. Už jsem napsal, že jsem Landovou poznal jako chytrou, pracovitou a velmi schopnou úřednici. Také v arbitráži zvolila efektivní metodu. Většinou neříká vyložené lži, ale šikovné polopravdy. Myslím, že lze s úspěchem pochybovat o nezištnosti jejího konání. Na vlastní oči jsem viděl dokument, kterým se mi v květnu 1999 její manžel Jiří Koubek vykazoval pověřením jednat jménem CME. 

A co o svědectví Maríny Landové říkají některé další zainteresované osoby? Takhle se o něm na mé požádání písemně vyjádřili někteří kolegové z Rady.

RNDr. Josef Musil, CSc., místopředseda a člen RRTV v letech 1994 – 2003:

Předpokládám, že soudný čtenář je schopen si utvořit vlastní názor na základní postoj a angažovanost dr. Landové v předmětné kauze. Pokud jde o věcné detaily, je snad vhodné upozornit, že Landová pozoruhodně důsledně rozlišuje pravdu v právním smyslu od nějakého jiného popisu skutečnosti, který nelze nazvat jinak než jako její vlastní vidění věci. Při takovém přístupu se nelze divit, že neuvádí jediný faktický argument oproti věcnému obsahu svědeckých výpovědí, zato ale přičinlivě mění logickou interpretaci faktů – které nebyla schopna nijak vyvrátit – to právě na základě vlastní optiky: „všichni jsme to brali tak“, „podle toho co vím“ (= typické svědectví z doslechu), „RRTV si uvědomila, až když se rozhodla“, „i když nejsem právničkou, zdálo se mi velmi jasné“.

Podrobná právní analýza dokumentu může říci o kvalitě argumentů i o kvalitě jejich posuzování v průběhu řízení samozřejmě mnohem více. Pokud byla takováto metoda zjišťování skutečností také metodou arbitrů, nedivím se ani výsledku stockholmské arbitráže. Zůstává však jedna zásadní věc, která k podivení je: Pouze dr. Landová dostala možnost prostudovat si výpovědi dalších svědků a vyjádřit se k nim, ať už na základě vlastní žádosti nebo z jiného popudu. V každém případě vzniká otázka, zda lze přístup arbitrů k oběma stranám sporu považovat za rovný. A to je věc, která mě udivuje a znepokojuje daleko nejvíce.

Josef Josefík, předseda a člen RRTV v letech 1992 – 2000:

Odmítám přistoupit na názor, že CEDC byla přímým účastníkem licenčního řízení. Vždy jsem CEDC chápal jako budoucího investora a ne jako žadatele o licenci, což ostatně žádost o licenci jednoznačně dokládá. CET 21 podala žádost o licenci samostatně. Ostatně CEDC nebyla jediným investorem, dalším byla Česká spořitelna.

Tvrzení Landové vztahující se např. ke snaze Rady pomoci panu Kršákovi jsou naprosté spekulace. Mohu hovořit jen za sebe, ale jednoznačně se distancuji od domněnky, že bych jako člen Rady měl záměr podporovat některého ze společníků CET 21 nebo jiný privátní subjekt. Podle mých vzpomínek bylo řízení s ČNTS zahájeno zcela v souladu se zákonem o vysílání kvůli důvodnému podezření z vysílání bez oprávnění.

Landová nikdy nebyla členkou Rady a nemůže směrodatně hovořit o smýšlení Rady nebo motivech jejího jednání. Výrazy jako „my všichni jsme si mysleli“  nebo „každý na Radě chápal“, v nejlepším případě znamenají, že „Landová si myslela“. Právě na této spekulativní rovině, vydávané za důkazy, byla vystavěna celá stockholmská arbitráž.

Ing. Martin Muchka, předseda a člen RRTV v letech 1997 – 2003:

Nejsem jistě sám, kdo po přečtení obdivuje ryzí charakter dr. Landové, která hned v úvodu svého Prohlášení akcentuje jako leitmotiv svého konání  snahu „napomoci, aby nedošlo k omylu“. Stejně tak jsem hluboce přesvědčen, že její snaha napomoci byla zcela nezištná a motivována výlučně lidsky srozumitelnou těžko zvládnutelnou touhou konat dobro. Jen zatím neumím identifikovat, pro koho. S přihlédnutím k logice věci mi ale nějak nejde do hlavy, proč tehdy dr. Landová nenabídla svoje služby zcela nezištně v zájmu zabránění omylu oběma stranám sporu? Červ pochybností hlodá dál a jako občan ČR se ptám, proč občanka téhož státu, navíc tehdy ještě státní úřednice, svědčila proti svému státu, když náš právní řád umožňuje nepoškodit svědectvím třeba jen své blízké?

Nemohu se vyjadřovat k událostem z doby, kdy jsem ještě nebyl členem RRTV, tj. před prosincem 1997. S okolnostmi udělení licence CET 21 a dalším průběhem kauzy do konce roku 1997 jsem ale měl možnost a pracovní povinnost se seznámit nadstandardním způsobem z dokumentace archivované v Úřadě RRTV. Mohu prohlásit, že můj subjektivní obraz a hodnocení průběhu událostí, získaný studiem více než tisíce stran dokumentů, s výkladem dr. Landové nekoresponduje. Vysvětlení postojů dr. Landové mi ale v tomto  případě usnadňuje a logicky nabízí jednoduchá analogie se známým českým příslovím, kde se jedná o chlebu a zpěvu písně.

Mgr. Petr Žantovský, člen RRTV v letech 2000 – 2003:

Marina Landová je typický „nezainteresovaný“ jedinec, jakými se kauza CME vs. ČR jen hemží. Nezaujatě vyprávěla o svých neblahých zkušenostech se zločinným „volejte-ředitelem“ do České televize v době, kdy arbitráž ve Stockholmu ještě nerozhodla, takže se každý argument ve prospěch žalující strany (CME) samozřejmě hodil. Stejně nezávisle chodila v podpaždí s Janem Vávrou po kuloárech Sněmovny vždy, když se poslanci radili na dané téma. Samozřejmě nechyběla ani 2. dubna 2003 při odvolávání minulé vysílací Rady, čekání na verdikt trávila aktivně: přátelskými rozpravami s poslanci US-DEU, KDU-ČSL a některými z ČSSD. O čem si tak mohli povídat, co myslíte? Nově „objevený“ dokument s jejím Prohlášením jen vychází z této praxe. Mně osobně na něm k dokonalosti chybí jen číslo účtu a specifický symbol.

A ještě jedna drobná pikantnost. Pan Jakobec, zmiňovaný v Prohlášení Maríny Landové, není nikdo jiný než Mgr. Milan Jakobec, bývalý člen Federální rady pro rozhlasové a televizní vysílání a v době udělení licence CET 21 zaměstnanec Úřadu Rady ČR pro rozhlasové a televizní vysílání. Pokud je pravdivé tvrzení Landové, že to byl právě on, kdo přišel s myšlenkou rozdvojené konstrukce Novy, pak se historický kruh s potměšilostí sobě vlastní dokonale uzavřel. Po odvolání (Muchkovy, chcete-li Štěpánkovy) Rady v roce 2003, byl právě Milan Jakobec coby kandidát US-DEU zvolen Špidlovou vládní koalicí za člena nové Rady. Asi aby napravoval, co předchozí Rady pokazily.