Válka o Novu

Ale ani „správně“ interpretovaná verze všech událostí, ani svědkyně ochotná potvrdit prakticky cokoli („aby nedošlo k omylu“) by k úspěchu CME možná nestačily. Bylo třeba předložit ještě „předmět doličný“. A tak se jednoho dne ve spisu CET 21 zničehonic objevil i klíčový důkaz: „zápis“ ze Železného návštěvy na Radě 2. března 1999.

Vladimír Železný o tom 14. listopadu 2003 před vyšetřovací komisí vypovídal takto:

… v arbitrážním spisu se však nachází podivuhodný dokument. Stránka z počítačové tiskárny, kterou může kdokoli z vás vyrobit na vašem počítači během deseti minut. Bez podpisu, bez autorizace, bez autora! Tento papír je v arbitrážním spise vydáván za zápis z „inspekčního dne RRTV“, jak hrozivě to zní, ve kterém je volně, velmi nepřesně a s věcnými chybami sledován průběh návštěvního dne 2. 3. 1999. Náhle, jako čertík z krabičky, zde vyskočí vsunutá věta, ve které dr. Železný z ničeho nic sděluje Radě, že hodlá poškozovat ČNTS nebo CME. A světě, div se! Rada na to nijak nereaguje, klidně a téměř přátelsky pokračuje v předchozím dialogu o předpokládaných změnách ve struktuře kolem televize Nova. Konečně je na světě jediný a tedy klíčový důkaz, že Železný měl intenci poškodit CME a také jediný a tedy klíčový důkaz, že Rada svojí nečinností – nebo dokonce aktivně – s ním byla ve spiknutí.

Myslím, že není pochyb, že autorkou tohoto „zápisu“ je bývalá vedoucí Úřadu Rady PhDr. Helena Havlíková. Desítky otázek vzbuzují jiné věci. Jak je možné, že její soukromé poznámky jsou v nálezu arbitráže vydávány za zápis Rady? Jsou její poznámky autentické, nebo je někdo ještě dodatečně upravil? Jak se mohly soukromé poznámky ocitnout ve složce CET 21 na Radě, tj. v šanonech s oficiální dokumentací držitele licence Novy? Kdo je tam zařadil? Jak je možné, že právě tento zápis si protistrana, tedy CME, vyžádala spolu s dalšími dokumenty, aby byly předloženy arbitrážnímu tribunálu? Kdo jí o tom řekl? Proč soukromé poznámky zůstaly v balíku materiálů, které někdo na Radě kompletoval k odeslání advokátní kanceláři Clifford Chance? Jak je možné, že „profesionálové“ z Clifford Chance ani zástupci Ministerstva financí neodhalili kukaččí vejce ukryté v materiálech, které předávali do Stockholmu? Jak je možné, že při jednání ve Stockholmu připustili jejich hrubou desinterpretaci? Suma sumárum: Jak je možné, že klíčový důkaz proti České republice vnesla do arbitráže sama Česká republika, respektive její právní zástupci? Kdo za to nese odpovědnost?

A ještě jednou Železný před vyšetřovací komisí:

Původně jsem z výroby tohoto podvrhu, když jsem ho až po skončení arbitráže poprvé viděl, podezíral CME. Náhle však přišlo prohlášení pana Donatha, mluvčího CME v České republice, ve kterém s jemnou jedovatostí uvedl, že tento důkaz přece vnesla do arbitráže obhajoba České republiky. Jak by ne, když rozvíjela tezi o zločinném Železném, a když klíčový důkaz chyběl, náhle se tedy objevil! Kancelář Clifford-Chance možná ani nedohlédla, jak obratně s tímto padělkem naloží druhá strana. Anebo že by předem věděla, jak naléhavě ten kus papíru druhá strana potřebuje?

V pracovní verzi zprávy Křečkovy vyšetřovací komise z června 2004 se píše:

Tento dokument předložila arbitráži česká strana a z provedených důkazů nejsou okolnosti tohoto předložení zcela zřejmé. Pokud např. svědek L. Zelinka (náměstek ministra financí) ve svém písemném vyjádření tvrdí, že se tak stalo „podle nařízení Tribunálu z 22. 12. 2000 (viz Order No. 6), podle kterého byla Česká republika povinna předložit dokumenty uvedené v Revused Reques for Dokuments včetně záznamů nebo jiných poznámek z jednání mezi dr. Železným a Radou ze dne 2. 3. 1999“, lze vyslovit vážnou pochybnost, že by česká strana byla povinna předložit i soukromé neidentifikovatelné a nikterak neověřitelné a neověřené poznámky všech účastníků.

Takový dokument se však v obsáhlé písemné dokumentaci nálezu nenachází. Order No. 6 – Nařízení č. 6 – je ze dne 16. 4. 2002 a vůbec se této problematiky netýká!

Ale i kdyby se tak stalo a česká strana byla, podle nařízení arbitráže a na žádost protistrany, povinna předložit i takové záznamy, zůstává nezodpovězena otázka, jak se vůbec druhá strana dozvěděla, že takový soukromý záznam existuje, jak se dozvěděla jeho obsah, aby mohla požádat arbitráž o nařízení jeho vydání protistranou a jak ta věděla, že obsah tohoto soukromého záznamu je pro ni příznivý a dokládá její tvrzení. Tyto skutečnosti vzbuzují vážné pochybnosti o úrovni důkazního řízení …

V dalším textu vyšetřovací komise vyjadřuje zásadní pochybnost o tom, že by Vladimír Železný takto otevřeně, před členy Rady, vyjadřoval v podstatě zákon porušující názory, když bylo zřejmé, že několik členů Rady není jeho záměrům … příznivě nakloněno, respektive pochybnost o tom, že by tito členové Rady (Milota, Trojan) ponechali takové záměry bez povšimnutí, a ty by „vyšly na světlo“ až při arbitrážním řízení.

Ohledně obsahu tohoto zápisu byla svědkyně Havlíková dotazována i Komisí, ale její výpověď nejen že skutečný obsah zápisu – natož pak okolnosti jeho vzniku – neobjasnila. Vypověděla, že obsah zápisu „v mnohém připomíná“ to, co skutečně napsala, ale současný text, který je obsahem dokumentace arbitráže, nemůže ani potvrdit, ani vyvrátit. Podle svědectví dalších osob, které se arbitráže účastnily (L. Zelinka) však svědkyně autenticitu zápisu při svém slyšení před arbitráží potvrdila. K dalším podrobnostem se svědkyně před Komisí odmítla vyjádřit a odvolala se na závazek mlčenlivosti.

To je další velmi zajímavý moment. Ministerstvo financí již v průběhu arbitráže zavázalo všechny své svědky mlčenlivostí. Pokud arbitráž běží, má to svoji logiku. Už méně pochopitelné je, že mlčenlivosti svědky dodnes nezbavilo, dokonce ani když probíhá vyšetřování. Proč asi? (Pozn. po uzávěrce: Havlíková byla mlčenlivosti zbavena až v listopadu 2004. Potvrdila, že tzv. „zápis“ je zfalšovaný.)

A co si o tom o všem myslím já? Rada 2. března 1999 přijala statutárního zástupce držitele licence, tedy jedinou osobu oprávněnou jednat za Novu. Vyslechla informaci o reálných aktuálních problémech v největším soukromém médiu v zemi. Souhlasila, že v obecné formě zrekapituluje závěry předchozího správního řízení. Zkrátka normálně pracovala. Interpretace, že se toho dne Rada s Vladimírem Železným spolčila, aby zničila investici Ronalda Laudera – a ještě k tomu za přítomnosti členů, kteří měli k Železnému dlouhodobě velmi kritický vztah, kupříkladu Stanislava Miloty –,  je tak dokonale absurdní, že mi nad tím zůstává rozum stát. 

RRTV podala v souvislosti s podvrženým klíčovým důkazem trestní oznámení. Těsně před svým odvoláním o tom ještě 1. dubna 2003 rozhodla Rada, ve které jsem zasedal, zrealizovala to Rada, která přišla po nás. Není mi známo, že by se od té doby něco dělo a že by orgány činné v trestním řízení cokoli šetřily. Skoro to působí dojmem, jako by se obávaly, že na něco opravdu přijdou.

Opakovaně jsem pročítal některé odstavce (539 – 544) stockholmského nálezu a spíše podvědomě cítil, že je na nich něco divného, že mi na nich něco strašně vadí. Jenže stále jsem nemohl přijít na to, co. A pak mě to najednou trklo: přímé řeči v uvozovkách. Klíčové odstavce arbitrážního nálezu obsahují kurzívou přepsané a uvozovkami ohraničené promluvy Vladimíra Železného z návštěvy na Radě 2. března 1999. Jenže poznámky Havlíkové, tedy onen počítačový soubor, který arbitři Kühn a Schwebel vydávají za zápis a který mám k dispozici, nic takového neobsahují. To jsou skutečně jen více či méně stručné poznámky, občas pouze heslovité. V nálezu jsou ale citovány Železného promluvy, jako by se jednalo o přepis nějaké nahrávky. Žádný odkaz na takový zdroj tu však není. Co tedy arbitři citují? Havlíkovou, nebo něco jiného? Pak jsem si ony „citace“ srovnal s originálem poznámek Havlíkové a zjistil, že si jsou sice podobné, ale v některých věcech se dost podstatně liší. Otázka je, zda je to způsobeno pochybnými překlady z češtiny do angličtiny a zase zpátky, nebo jako zdroj sloužilo něco jiného? Pokud ano, co? Nějaký předchůdce agenta Gazely? O Gazele bude řeč už za chvíli.

A jsou tedy citované výroky skutečně autentické? Nebo je to jenom přibližný přepis toho, co Železný říkal? Nebo jsou to spíše domněnky zapisovatelky o skutečném významu Železného slov? Kde se v arbitrech vzala ta jistota, že přesně takhle a s významem, který tomu připisují, to 2. března 1999 na Radě skutečně zaznělo? Vzhledem k tomu, že tahle hra se slovíčky stála Českou republiku posléze 10 miliard korun, není to zas až tak nepodstatná věc.

V poznámkách Havlíkové se kupříkladu píše: Když bude Železný poškozovat zájmy ČNTS… V českém překladu stockholmského nálezu je pro změnu tato formulace: Pokud dojde k porušení zájmů ČNTS …

Kolem správného překladu tohoto klíčového „důkazu“ byly spory už i u londýnské arbitráže. Podle písemného vyjádření náměstka ministra financí Ladislava Zelinky pro vyšetřovací komisi „došlo během arbitrážních jednání ke sporům o skutečný význam jednotlivých slov v angličtině (např. zda „poškozovat“ znamená „to cause lasting harm“ apod.).

Patřím mezi třináct přímých účastníků jednání z 2. března 1999. V místnosti sedělo 11 radních, vedoucí Úřadu a Železný. Nikdo z účastníků, ani ti, co byli vůči šéfovi Novy vždy hodně kriticky naladěni, však neinterpretují schůzku jako arbitři Kühn a Schwebel. Neinterpretuje ji tak ani třetí stockholmský arbitr Jaroslav Hándl. Neinterpretovali ji tak ani tři londýnští arbitři. Vykládá ji tak pouze Ronald Lauder, kterému se to evidentně hodí do krámu, a spolu s ním dva jmenovaní pánové.

Mohu potvrdit, že Železný Radu skutečně informoval o svém problematickém postavení. Mohu potvrdit, že skutečně řekl, že sedí na dvou židlích, které se rozjíždějí. No a co? Vždyť to byla pravda! Vždyť realitou skutečně bylo, že se zájmy CET 21 a ČNTS/CME začaly rozcházet. CME byla v obrovských finančních potížích, které chtěla řešit fúzí s SBS, jinými slovy svým prodáním se konkurenci, de facto svojí likvidací. Držitel licence CET 21 se tím cítil ohrožen. Je snad něco divného nebo nepřípustného na tom, že o tom hovořil před regulačním orgánem? Naprosto zásadním způsobem ale vylučuji, že by Železný před Radou říkal cokoli, co by se dalo vyložit jako snaha poškozovat nebo dokonce zničit investici Ronalda Laudera. To je čiročirá fantazmagorie. 

Navíc: on existuje ještě jeden „zápis“! Do svého poznámkového bloku si ho pořídil tehdejší člen RRTV Jiří Novotný. Tenhle „zápis“ je – na rozdíl od toho podvrženého a vyjetého z počítače – dokonale identifikovatelný. A vzhledem k tomu, že se nachází uprostřed tlustého vázaného sešitu s tvrdými deskami a je psán rukou, je prakticky nefalšovatelný. Teorii o spolčení Rady se Železným za účelem zničení investice pana Laudera nepotvrzuje. Tenhle „zápis“ si však nikdo nevyžádal.

Podle pánů Kühna a Schwebela však zřejmě smí svůj podnikatelský zájem hájit pouze americký občan. Českému občanovi je to zapovězeno. Jenže, pokud se zájmy CET 21 a ČNTS/CME začaly rozcházet, pak je logické, že když Železný hájil své zájmy, „poškozoval“ tím ČNTS. To samé ovšem platí i obráceně. Jestliže Lauder hájil zájem svůj, „poškozoval“ tím zase Železného.

Ale i kdyby Železný slovo „poškozovat“ nebo nějaké obdobné před Radou skutečně užil, znamená to snad něco protizákonného, tak jak to nakonec vyložili dva arbitři v nálezu? Ať už to bylo jakkoli, ať už Železný tohle nebo nějaké podobné slovo vyslovil nebo nevyslovil – ono je to vlastně úplně jedno – to se opravdu pánové Kühn a Schwebel domnívají, že povinností českých podnikatelů je zahodit vlastní zájmy a hájit obchodní zájem zahraničního partnera?

Jak arbitři nakládali se slovy a jejich významy, dobře ilustruje i jiná věc. V odstavci 540 je Železnému do úst vloženo toto:

„Jako jednu z listin by potřeboval nově datovaný příslušný dokument. Společníci považují za vhodnější na něj nereagovat a neriskovat tak trestní postih, pokud by okamžitě pravdivě neinformovali o provedených změnách (dodatku) …“

Vzbuzuje to zdání, že Železného společníci chtěli něco zatajit. A arbitři pak skutečně v odstavci 555 jako fakt sdělují:

Dopis ze dne 15. března 1999, oficiální dopis regulačního orgánu pro vysílání, byl vykonstruován v tajném dorozumění mezi dr. Železným a Radou pro rozhlasové a televizní vysílání za zády ČNTS (TV Nova), aby poskytl CET 21 nástroj pro podrytí právního základu investice CME.

Jenže v poznámkách dr. Havlíkové je něco úplně jiného:

Potřeboval by jako podpůrnou věc relevantní dokument s novým datem, pro partnery je pohodlnější to nevnímat a nevystavit se trestnímu postihu za to, že nereportovali korektně o změnách (novela).

Železný vůbec nemluvil o svých společnících z CET 21, nýbrž o obchodních partnerech ze CME. A zmiňoval je v negativní souvislosti s jejich lživými reporty pro americké úřady a vlastní akcionáře. To však arbitři s klidným svědomím přehlédli jako krajinu. Vždyť by to nepotvrzovalo jejich verzi celého sporu.

Podobných příkladů značně „kreativního“ nakládání arbitrů Kühna a Schwebela s významy slov lze v jejich nálezu nalézt celou řadu. Když to sečteme a podtrhneme, vyjeví se v plné nahotě pracovní metoda stockholmské arbitráže: překrucování faktů, vkládání nepřesných a nepravdivých citací do úst aktérů sporu, záměrné posunování významu slov, nepřesné překlady. Neříká se něčemu podobnému za jiných okolností podvod?

Pro širší veřejnost tahle informace vždycky zůstala utajená, takřka jistým faktem nicméně je, že Lauderova společnost CME si uvnitř Rady platila svého informátora. To je kriminální čin. V příslušných materiálech informátor figuruje jako agent Gazela. Rada pro rozhlasové a televizní vysílání podala v této souvislosti trestní oznámení. V zápise ze zasedání Rady konaného 16. květně 2000 se lze pod bodem 23 dočíst:

Rada jednomyslně souhlasí s odesláním trestního oznámení na neznámého pachatele Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 10. Termín: ihned.

Rada souhlasí s odesláním informace a materiálů předsedovi Stálé komise PSP dr. Ivanu Langerovi.

V souvislosti s arbitrážním řízením R. Lauder vs. Česká republika Rada souhlasí s poskytnutím informací a materiálů Clifford Chance a Ministerstvu financí.

V tentýž den Rada vydala tiskovou zprávu tohoto znění:

Vladimír Železný (jednatel společnosti CET 21, spol. s r. o.), který vede mezinárodní arbitrážní spor se společností CME, oznámil členům Rady ČR pro rozhlasové a televizní vysílání, že při ústním jednání před arbitrážním orgánem zástupci společnosti CME předložili zápisy podrobných informací z řádných zasedání Rady s tím, že společnost CME byla pravidelně o probíhajících jednáních Rady informována. Na základě této ústní informace pak Vladimír Železný zaslal následně Radě ukázku několika „reportů“, které naznačují, že někdo z členů Rady pro rozhlasové a televizní vysílání bez jejího souhlasu předává důvěrné informace ze zasedání Rady, které nejsou určeny ke zveřejnění. V. Železný dále uvedl, že v týdenních platbách CME právní kanceláři Dewey & Ballantine jsou pravidelně fakturovány položky „Výdaje na Radu pro rozhlasové a televizní vysílání“ v řádu desítek až stovek tisíc korun.

Rada jako celek se důrazně distancuje od podobných praktik, neboť v souladu se svým dlouhodobým stanoviskem odmítá být zatahována nejen do obchodních, ale i mediálních a zpravodajských sporů.

Informace však Rada považuje za natolik závažné, že na dnešním zasedání rozhodla je okamžitě poskytnout orgánům činným v trestním řízení…

S jakým nasazením české policejní orgány tuto kauzu šetřily, se lze jenom dohadovat. Vladimír Železný si před parlamentní vyšetřovací komisí každopádně v této souvislosti položil následující řečnickou otázku a hned na ni také odpověděl:

Proč zcela zmizela ze světa trestní kauza „Gazela“, kterou mohla při obhajobě činnosti Rady česká strana v arbitráži užít? I tady jde o případ, který má původ v paměťovém médiu, zaslaném neznámým zrádcem z řad CME do právního oddělení CET 21 a které bylo „včas“ zabaveno a zmraženo českou policií. Na význam tohoto důkazu… byly orgány, které reprezentovaly Českou republiku jako klienta, upozorněny. O jaký důkaz šlo? Mezi sděleními, která americké vedení ČNTS odesílalo do centrály CME v Londýně a New Yorku se pravidelně objevují reporty, které vypracoval a dodal tajný informátor pod krycím jménem „Gazela“. Jedná se o velmi přesné, detailní zprávy z průběhu zavřených zasedání Rady pro rozhlasové a televizní vysílání České republiky. CME tedy mělo svého agenta, který pronikl do našeho orgánu státní správy a prováděl tam špionážní činnost. Mimochodem aktivita, kterou přísně zapovídají americké zákony a pravidla vydaná americkými kontrolními úřady. Už jen vyšetřování tohoto případu, které měla Česká republika iniciovat ve Spojených státech, by významně měnilo klima arbitráží a poukazovalo by na fakt nezákonného chování investora na území České republiky.

Pokud jsem byl správně informován, pak po zveřejnění některých reportů „Gazely“ podala Rada nebo její Úřad trestní oznámení na neznámého pachatele. Vyšetřovací orgány, zřejmě zcela pohlceny prací na desítkách trestních kauz dr. Železného, které všechny byly vyvolány CME, však v průběhu arbitráže nedospěly k žádnému závěru a ani mi není známo, že by české orgány upozornily na nezákonné chování Lauderovy skupiny příslušné orgány americké.

S kolegy z Rady jsme svého času vedli nesčetné úvahy, kdo z našich řad by mohl být oním informátorem. Někteří kolegové tehdy nejvíce podezírali Zdenu Hůlovou, ale spíše v souvislosti s jejími některými vlastnostmi, než že by k tomu měli jakékoli faktické důkazy. Uměl bych vůči Zdeně zformulovat některé výhrady, ale názor, že by právě ona byla „Gazelou“, nesdílím.

Mnohem dál zašel 29. března 2003 ve Volejte řediteli Železný, když se pustil do spekulací o bývalé vedoucí Úřadu RRTV. Nevím, nechci Heleně Havlíkové křivdit, ale některé věci do sebe opravdu až překvapivě zapadají. Jakoby na ráně (myšleno v podezření) byli vždy pouze členové Rady, faktem ale je, že vedoucí Úřadu se v rámci činnosti Rady účastní spolu s radními úplně všeho. Ba dokonce je to právě on (ona), kdo má – narozdíl od radních – přístup do archívu, tedy i ke složce CET 21. Radní mohou po úřednících Úřadu Rady naopak něco požadovat pouze jeho (jejím) prostřednictvím. Volný přístup do archívu vůbec nemají. Lze mít za prokázané, že právě Havlíková je autorkou onoho problematického „zápisu“, který nakonec posloužil jako klíčový důkaz proti České republice. Otázkou je, zda tento zápis byl později ještě zfalšován, respektive náležitě „vylepšen“. Havlíková se k tomu však během vyšetřování nikdy jednoznačně nevyjádřila a odvolávala se na závazek mlčenlivosti, který v souvislosti s arbitráží podepsala Ministerstvu financí. Nevím, jestli u kompletování materiálů ze složky CET 21 pro advokátní kancelář Clifford Chance, které si arbitři prý vyžádali, byl ještě někdo jiný, vedoucí Úřadu Rady Havlíková však u toho byla stoprocentně. Zařadila tam svoje soukromé poznámky, vydávané později arbitry za zápis, jenom z hloupé úřednické pilnosti, nebo v tom byl nějaký záměr? Nevím. A pak si vedoucí Úřadu vzala roční neplacené volno a odjela na zahraniční stáž. Kam? Do Spojených států amerických.

Neodvažuji se ukazovat prstem, ani si netroufám tvrdit, že všechny ty věci, které do sebe opravdu docela dobře zapadají, přímo souvisejí také s „Gazelou“. Také netvrdím, že je stoprocentně jisté, že Gazela musela nutně být ženského rodu. Ale stín pochybností o roli dr. Havlíkové v duši mám.

Začátkem července 2000 a v jednom případě v listopadu 2000 doběhl šestiletý mandát osmi členům Josefíkovy Rady. Definitivně se s Radou rozloučili Bohuslav Hanuš, Josef Josefík a Oldřich Tomek. Končil jim druhý mandát a podle zákona lze být členem RRTV maximálně dvě funkční období. Ostatní, tedy Marie Hakenová, Zdena Hůlová, Josef Musil, Jiří Novotný a Petr Štěpánek, se teoreticky mohli ucházet o znovuzvolení. Důvěru Poslanecké sněmovny nakonec znovu dostali Musil, Novotný (4. července 2000) a já. V mém případě se tak stalo až na druhý pokus (11. července 2000). Zlí jazykové tvrdí, že to bylo díky třem komunistickým hlasům, ale není to pravda, byl bych zvolen i bez nich. Ke zvolení jsem potřeboval 88 hlasů a dostal jsem jich 94.

Bývá zvykem hledat za podobným hlasováním tajné dohody napříč politickým spektrem, ale věřte mi nebo nevěřte, občas to bývá o něco jednodušší. Ty tři hlasy zpunktoval poslanec za KSČM JUDr. Dalibor Matulka. Shodou okolností ten samý Matulka, který se v květnu 2003 po odvolání naší Rady stane členem Rady nové. S Matulkou jsme se totiž spolu opili už v roce 1994 na výjezdním zasedání Stálé komise v Harrachově. Nejlepší na tom je, že jsem tehdy coby regulátorský novic zprvu ani nevěděl, za kterou stranu poslancuje. Třetího do party nám dělala Kateřina Lojdová, poslankyně za ODA a manželka Michala Fleischmanna. Snad se na mě Dalibor nebude zlobit, když na něj prozradím, že rudou barvu jeho poslaneckého dresu jsem odhalil teprve v okamžiku, kdy asi tak o půl druhé vykřikoval: „Zaplať Pánbůh za toho Klause, ale tohle před těmi svými nesmím říkat.“ 

Musila, Novotného a mě do Rady opětovně navrhl poslanecký klub ODS. 12. prosince 2000 nás pak doplnili ještě ze stejného zdroje navržení doc. JUDr. et Dr. Alena Macková a Mgr. Petr Žantovský. V případě Aleny Mackové jsem vzhledem k počtu jejích titulů a zaměstnání na Právnické fakultě Univerzity Karlovy očekával, že se dostaví nějaká vyschlá akademička, leč konalo se velmi příjemné překvapení. Přibyla mezi nás krásná mladá dáma s havraními vlasy až do pasu. Ale nejen to, také skvělá právnička.

Vystudovaný žurnalista Petr Žantovský je nepřehlédnutelný už vzhledem ke své více než dvoumetrové výšce. Od senátora a bývalého předsedy ODA téhož jména se liší nejen vzrůstem, ale i politickými názory. V Poslanecké sněmovně dělal poradce jejímu tehdejšímu předsedovi Václavu Klausovi (s čímž při nástupu do Rady skončil) a vedle toho rovněž řediteloval v nakladatelství Votobia. V roce 2003 mi u „něho“ ve Votobii vyšla už zmiňovaná knížka Ukradená televize.

Na návrh poslaneckého klubu US-DEU byl 4. července do Rady zvolen také brněnský vysokoškolský učitel, básník a publicista PhDr. František Schildberger. Předtím byl členem Jirákovy Rady České televize, která zvolila generálním ředitelem ČT nejprve Jakuba Puchalského a po jeho rezignaci Dušana Chmelíčka. S řadou postupů této Rady ČT však Schildberger nesouhlasil a na protest rezignoval. Ze strany US-DEU to ale vlastně byl politický omyl, protože František v naprosté většině věcí posléze v RRTV hlasoval podobně jako radní navržení klubem ODS. Ovšem nikoli proto, že by se účastnil nějakého politického komplotu, z čehož právě unionističtí poslanci Radu tak rádi obviňovali, nýbrž proto, že prostě hlasoval podle svého svědomí. František je hluboce věřící člověk, kdo ho zná, potvrdí, že je to svým způsobem „boží člověk“. Pokládám za absolutně nemožné ho jakkoli ovlivnit nebo korumpovat. Právě František také patřil mezi největší kritiky svého „čtyřkoaličního“ kolegy Wagnera.

Arnošt Wagner byl členem Rady už od 8. března 2000. Navrhli ho lidovci, ač – dle mého soudu – s nimi vlastně neměl téměř nic společného. Ani názory. Návrh údajně vzešel od Vlasty Parkanové, bývalé ministryně spravedlnosti. Vzhledem k tomu, že Wagner je manželem tehdejší předsedkyně Nejvyššího soudu a pozdější místopředsedkyně Ústavního soudu Elišky Wagnerové a Parkanová i Wagnerová jsou z Havlova „fan clubu“, asi odtud vítr opravdu fouká. Když jsem se posléze s Arnoštem Wagnerem dostal do tvrdých sporů, které vyústily až do přestřelky v novinách, složitým způsobem mě vyhledali naši kanadští emigranti. Právě v Kanadě totiž Wagner před svým návratem do vlasti žil. Proč mě vyhledali? Aby mi barvitě vylíčili, jakým způsobem Wagner v Kanadě rozkládal českou komunitu. Jen potvrdili informace, které jsme už v Radě měli, protože stejná pověst, totiž pověst člověka, který dokáže rozeštvat jakýkoli kolektiv, Arnošta předcházela i z brněnských redakcí, kde po návratu působil jako novinář.

Vždycky si dovedl vytipovat nejkřehčí článek společenství a na ten se zaměřil. V Radě to byla docentka Macková. Měla v té době velké starosti s vážně nemocnou maminkou, a občas proto absentovala. To bylo něco pro Arnošta. Jednou ve svých neomalených útocích zašel tak daleko, že jsem se se slovy, že tohle nebudu poslouchat, zvedl a odešel. A se mnou skoro celá Rada. Arnošt zůstal se svojí zlobou a nenávistí v zasedací místnosti sám a zasedání nemohlo pokračovat. Zkrátka a dobře: v téhle Radě Arnošt Wagner se svými metodami tvrdě narazil.

Jeho rozesrávačství přicházelo ve vlnách. A protože se v dané problematice orientoval spíše povrchně, bylo docela snadné identifikovat, kdo mu co zrovna napovídal a jak ho zaúkoloval.
 
Je to paradoxní. Ten, který ostatní neustále obviňoval z politické závislosti, sám v Radě působil jako nástroj čtyřkoalice. Několikrát otevřeně prohlásil, že pracuje na likvidaci Rady. Jestli mě při odvolání Rady v dubnu 2003 něco potěšilo, pak pouze to, že Wagnera, který nám aktivně pomáhal stavět šibenici, jeho vládní kumpáni bez mrknutí oka „pověsili“ s námi. Mouřenín odvedl špinavou práci a pak už si na něj nikdo ani nevzpomněl. Od té doby je z něho opět pouze choť ustavní činitelky. Jó, takhle svět oplácí, milý Arnošte!

28. února 2001 se členem Rady stal doc. Mgr. Ing. Daniel Novák, CSc. Poprvé v regulačním orgánu zasedl člověk navržený poslaneckým klubem KSČM. Arnoštova největší starost byla, aby vedle něho nemusel sedět. Jenže brzy se ukázalo, že Dan Novák je narozdíl od Arnošta nejen slušný, ale také odborně připravený. Působil současně jako docent na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy, ale měl i technické vzdělání jako elektroinženýr. Vždycky s ním byla úplně normální domluva. Ačkoli Špidlova vládní koalice vyhlásila po našem odvolání stoprocentní personální diskontinuitu, Dan byl nakonec jako jediný zvolen i do nové Rady. Šlo o už zmiňovaný výměnný obchod mezi KSČM a ČSSD, my vám Žáka, vy nám Nováka.

Ve stejný den Radu také posílil folkový zpěvák a právník JUDr. Pavel Foltán, navržený sociálními demokraty, čímž se v Radě rozrostl počet „mániček“ a posílila muzikantská lobby. 22. května 2001 Sněmovna zvolila ještě podnikatele z Českého Krumlova Ing. Zdeňka Duspivu, také na návrh ČSSD. V únoru pak Františka Schildbergera, který se v Radě rozhodl skončit z vlastní vůle, nahradil lidovec Mgr. Radek Mezuláník. Unionisté právem někoho navrhnout pohrdli, a tak je jejich čtyřkoaliční partneři ochotně a rychle zaskočili.

Panuje všeobecná představa, že radní hlasují, jak politici pískají, a že všichni drží stranickou linii. Tak jednoduché to ale není. Ne, že by neexistovali radní, kteří některé věci raději na patřičných místech konzultovali. Ne, že by neexistovaly politické strany, které dle zákona nezávislé radní považovaly za svoji prodlouženou ruku. Abych pravdu řekl, zas až tak strašně mě to nepohoršuje, neboť i správa věcí mediálních je správa věcí veřejných a správa věcí veřejných je prostě politika, ať už se to někomu líbí nebo nelíbí. Jestli mě něco popuzuje, tak neuvěřitelné pokrytectví některých politiků, především z ČSSD a tehdejší čtyřkoalice, kteří se navenek vždycky zaklínali nezávislostí mediálních rad a ve skutečnosti do jejich činnosti zasahovali, kde se jen dalo. Věřte mi to nebo nevěřte, ODS byla v tomto směru vůči „svým“ lidem nesrovnatelně zdrženlivější.

Je vcelku logické, že lidé stejného politického přesvědčení v Radě obvykle hlasují stejně.  Neplatí to však stoprocentně. A bylo také několik kauz, kde jsme se s kolegy rozešli naprosto diametrálně. Jednou z nich byl případ televize TV 3, případ v lecčems podobný válce o Novu. Také to byl vlastně obchodní spor, spor českého podnikatele Martina Kindernaye a zahraničního investora. A Rada tentokrát podlehla všeobecnému politickému tlaku (ze všech stran politického spektra, snad s výjimkou KSČM)  a odhlasovala odejmutí licence Martinu Kindernayovi. Důrazně proti tomu jsme v Radě byli jenom tři: Dan Novák, Jiří Novotný a já. Kolem kauzy TV 3 bylo v Radě hodně zlé krve, zvláště mezi mnou a dr. Musilem. Dopadlo to ale přesně, jak jsem předpokládal. Soud rozhodnutí Rady zrušil a Kindernayovi licenci vrátil. Tvrdím, že to byla názorná ukázka toho, jak by Rada dopadla i v případě Novy, kdyby podlehla politickým tlakům a odebrala společnosti CET 21 licenci.
 
Kindernayův telefonát o vyhraném soudu mě zastihl na Vltavě kousek pod Vyšším Brodem. Na raftu. Vzhledem k tomu, že součástí našeho vodáckého proviantu byla i láhev šampaňského, okamžitě jsme ji k poctě paní Spravedlnosti bouchli. Nevím, jaká to byla satisfakce pro Martina Kindernaye, ale pro mě obrovská. Byl jsem zvyklý hlasování v Radě spíše vyhrávat, ale v kauze TV 3 mě dlouhodobě válcovali jak obvyklí protivníci, tak vlastní kolegové. Jenže platí ono okřídlené „kdo se směje naposled…“ To, s čím jsem argumentoval a co jsem předpovídal, se vyplnilo do posledního písmene. Přál bych vám vidět ty protáhlé obličeje některých kolegů. Dokonce i Arnošt Wagner pak šel do sebe a posléze mne s podanou rukou oslovil, že prý zapomeneme na předchozí sváry. Moc dlouho mu to ale nevydrželo.

Do druhé poloviny roku 2000 rovněž spadá moje kandidatura do Senátu, kolem které toho bylo také hodně napsáno. Skoro nikdo z novinářů se ale nezeptal přímo mne. Jak to tedy bylo? V Radě mi dobíhal mandát a s opětovným zvolením jsem vůbec nepočítal. Přesně v té době se na mě obrátili z chrudimské ODS, jestli bych v jejich obvodě nechtěl kandidovat do Senátu. Rozmýšlel jsem si to jen chvíli. Postavit se místopředsedovi Senátu Petru Pithartovi (KDU-ČSL) a šéfovi poradců předsedy vlády Miloše Zemana Miroslavu Šloufovi (ČSSD) to přece byla výzva. Pak jsem uvnitř ODS vyhrál vnitrostranické primárky a kandidátem se skutečně stal. A tehdy se stala věc, se kterou jsem opravdu nepočítal. Jaksi automaticky jsem se coby senátní kandidát stal v ODS „chráněnou“ osobou. Takže i ti občansko demokratičtí poslanci, kteří by nejspíš moje znovuzvolení do RRTV nepodporovali, byli zticha. Pak jsem byl do Rady opravdu neočekávaně znovu zvolen a ocitl se najednou v dvojjediné roli člena mediální rady a kandidáta do Senátu. Nic protizákonného na tom nebylo, ale do řečí jsem se dostal.

Výsledek je známý. Spolu s Petrem Pithartem jsem postoupil do druhého kola, naopak už v prvním kole skončil Miroslav Šlouf. Ve druhém kole jsem sice s Pithartem svedl vyrovnaný souboj v Chrudimi, tam to dopadlo fifty fifty, ale prohrál jsem s ním na venkově a doslova fatálně v „katolických“ obcích. Ve všech kostelech se četl pastýřský list od pana biskupa, koho mají věřící ovečky volit. Je to legrační, já jsem z katolické rodiny a Pithart bývalý bolševik, ale to na nerozborné jednotě katolické církve a lidovců nic nemění. Když to zpětně hodnotím, myslím, že za tehdejší politické konstelace, kdy čtyřkoalice byla ve svém politickém zenitu, a navíc v takhle silně religiosním volebním obvodu, Pitharta porazit nešlo. Spolu s Jackem Nicolsonem z Formanova Přeletu nad kukaččím hnízdem ale můžu říct: „Aspoň jsem to zkusil!“

Od poloviny roku 2000 Rada dlouhodobě pracovala v neúplném složení, odešel předseda Josefík, Musil byl sice zvolen znovu, ale místopředsednický mandát mu skončil. Jedinou místopředsedkyní zůstala Hůlová, ale i ta k 1. listopadu 2000 v Radě skončila. Rada měla hluboko pod stav, s volbou vedení jsme stále otáleli, protože jsme čekali až Poslanecká sněmovna dovolí nové členy. Odchodem Hůlové se Rada ocitla prakticky bez statutárního zástupce, takže déle už čekat nešlo. Po předsednickém postu nikdo moc netoužil, snad s výjimkou Martina Muchky. Ono totiž opravdu není o co stát. Takže nakonec mezi námi došlo k dohodě: Muchka (navržen do Rady ČSSD) bude předseda, Musil (navržen ODS) první místopředseda a Trojan (ČSSD) a Štěpánek (ODS) místopředsedové. Hlasoval pro to i Arnošt, který se zrovna nacházel v jednom ze svých mírnějších období.

Krize v České televizi z přelomu let 2000 – 2001 sice nemá s válkou o Novu přímou souvislost, přesto tento spor výrazně ovlivnila, především některé jeho aktéry. Vzpoura zaměstnanců České televize, podporovaných vlivnou „kulturně mediální frontou“ (to je termín z úst Zdeňka Svěráka), na svoje objektivní historické zhodnocení teprve čeká, leccos se ale dá povědět už dnes.

Samotné vzbouřence a jejich motivaci lze rozdělit přibližně do tří skupin. Do první skupiny patří někteří redaktoři, zvláště ti mladí, kteří si opravdu mysleli, že dělají správnou věc, že stojí na správné straně a že opravdu bojují za nezávislost České televize a svobodu slova. V jejich motivaci se snoubila naivita a hloupost mládí, které se dá strhnout stejně snadno jako zmanipulovat, s podlehnutím atmosféře opožděné či spíše nastavované revoluce. Někteří z nich už dnes vědí, že hráli kompars v kuse, který režíroval někdo jiný. Kdo?

Političtí aktivisté, u nichž ani na vteřinu netřeba pochybovat, že jejich motivace byla čistě politická. Pro někoho to asi bude silná káva, ale pro tvrdé jádro téhle skupiny byla krize České televize prostředkem ke změně mocenských poměrů v zemi. Za jiných okolností se tomu obvykle říká státní převrat. Pro dosažení svých cílů neváhali užít jakýchkoli prostředků, proto hnali lidi do ulic. Charakteristická je historka, kterou mi vyprávěl novinář Jefim Fištejn. Poté, co napsal článek proti vzbouřencům, telefonoval mu jeho známý, redaktor ČT a rusista Libor Dvořák. Co prý Jefim blázní, na jakou stranu se to staví, že oni to tlačí k předčasným volbám, ve kterých ODS nepřeleze přes pět procent. Vskutku – svérázný boj za svobodu slova a nezávislost ČT!

Třetí skupinu pak tvořili lidé, kteří bojovali za svůj ekonomický zájem. Česká televize s rozpočtem téměř pět miliard korun, nejasnými hodnotícími kritérii a slabými kontrolními mechanismy je přitažlivým zdrojem obživy pro řadu zájmových skupin. Prim mezi nimi vždycky hrály osoby, které lze řadit spíše k levicovým liberálům, socialistům či tzv. občanským aktivistům v té podivné české „nepoliticko politické“ podobě. Samostatnou podmnožinu téhle skupiny pak tvořili lidé, pro které se vzpoura stala vítaným krytím pro jejich de facto kriminální praxi spojenou s tzv. racketeeringem, tj. organizovaným obchodováním s informacemi.

Některými politickými kruhy bylo odvolání generálního ředitele ČT Dušana Chmelíčka a následná volba Jiřího Hodače, které vzpouru odstartovaly, interpretováno jako vánoční mediální puč ODS. Přesně takhle o tom kupříkladu mluvil na RRTV Stanislav Milota, který se na zasedání Rady dostavil jak na frontovou linii. Jenže to je naprostý nesmysl. Když pominu fakt, že ODS svoji mediální politiku vlastně nikdy neměla přesně definovanou, že celá mediální problematika vždy šla spíše mimo zájem Václava Klause a že mediální praxe ODS vždycky byla spíše amatérská, neměla na to v Radě ČT ani dost lidí. Na návrh poslaneckého klubu ODS zasedali v devítičlenné Radě ČT pouze tři lidé – Jana Dědečková, Miroslav Mareš a František Mikš. A mám ještě jeden argument, který je vlastně hloupý, protože mi nikdo z „druhého břehu“ stejně nebude věřit, nicméně vyslovím ho: Kdyby ODS plánovala nějaký vánoční mediální puč, asi bych o tom něco věděl.

Výrazní jedinci v podobných kolektivních orgánech dovedou prosadit hodně ze svých vlastních názorů. Něco o tom vím. A právě takovouhle osobností se ukázala být Jana Dědečková. Znám Janu řadu let. Je to neuvěřitelně statečná a poctivá ženská. Před listopadem 1989 nechyběla se svým manželem na žádné demonstraci, jako řadový pěšák boje proti totalitě poctivě opisovala a šířila texty slavnějších osob disentu. Svoje přesvědčení a mravní principy si ponechala i po sametové revoluci a hájí je se stejnou vehemencí a statečností. Když šlo v roce 1999 na Václavském náměstí do tuhého kvůli výzvě Děkujeme, odejděte!, rozvinula tam se svým manželem transparent na podporu Václava Klause. Jako jediná se také tváří v tvář postavila davu na Kavčích horách. I tam na ni plivali.

Její odpůrci jí vždycky spílali – v lepším případě – do hospodských. Jenže pravda je taková, že po všech těch intelektuálních hvězdách musela přijít do Rady ČT tahle majitelka penzionu v Krkonoších, aby si spočítala docela jednoduché „má dáti – dal“. A to byla její největší „vina“. Ohrozila dosavadní bezproblémový život struktur finančně napojených na Českou televizi. Předchozí praxe totiž bývala jiná. Kupříkladu tolik opěvovaná Grygarova Rada ČT odmávala řediteli Ivu Mathé rozpočet za půl hodiny. „Hospodská“ Dědečková byla první, kdo se začal v rozpočtu opravdu do hloubky šťourat a klást nepříjemné otázky, zda to opravdu takhle musí být. 

Dědečková se neztratila ani po likvidačním politickém odvolání Marešovy Rady ČT. Založila si internetový server Virtually a se sveřepostí sobě vlastní se dál pere za svoje názory. Na počátku byl reakcí posměch, po několika letech nabídka na odkoupení serveru i jeho značky v řádu sedmimístného čísla. Neprodala. Jana Dědečková je pro mne – na rozdíl od mnohých, kteří se tím holedbají – občanský aktivista v tom nejvlastnějším slova smyslu.

Krizí České televize se počátkem roku 2001 zabývalo šetření Britské helsinské skupiny pro lidská práva (British Helsinki Human Rights Group, BHHRG), která sleduje vývoj demokracie v evropských postkomunistických zemích. Okruh lidí, se kterými britští gentlemani hovořili, byl obrovský a zahrnoval zástupce obou znesvářených stran v ČT, členy mediálních rad, české novináře i vrcholové politiky celého politického spektra. Jejich obsáhlá, zasvěcená a dobře vyargumentovaná zpráva však občanům zůstala dokonale utajena. Prakticky všechna česká média ji ignorovala. A není se vlastně co divit. Výsledky šetření britských aktivistů totiž vůbec nezapadaly do falešného obrazu hrdinských bojovníků za svobodu slova, který pro domácí veřejnost vytvořili se vzbouřenci spříznění čeští novináři. Příčinou zájmu britské helsinské skupiny o Českou republiku sice byla televizní krize, výsledná zpráva však nakonec nebyla ani tak o televizi, nýbrž – docela logicky – o anomáliích našeho politického systému. I britští gentlemani totiž velice záhy narazili na české specifikum nazývané nepolitická politika. Nemohlo jim totiž uniknout, že jedna zájmová politická skupina se v posledních letech dere k moci nikoli standardní cestou politické soutěže, tedy ve volbách, nýbrž mimoparlamentní, možná přesněji dokonce „mimopolitickou“ cestou (ve smyslu ignorace platných pravidel hry), zato však s o to větším mediálním humbukem. A že své scénáře rok od roku vylepšuje. Dřevíčská výzva ještě nikoho nezaujala, Impuls 99 vyšuměl do ztracena, Děkujeme, odejděte! zaznamenalo jistý ohlas a televizní rebelie z přelomu let 2000 – 2001 už měla profesionální organizaci, potřebné finanční zázemí a především ukradenou televizní obrazovku.

Televizní vzpoura prý byla reakcí na postup Marešovy Rady ČT. Řada událostí však vzbouřence usvědčuje, že leccos bylo jinak a že s důvěřivými občany manipulovali. Zde jsou dva drobné příklady. Plným Václavákem lidí vyhrožoval předseda českého PEN klubu Jiří Stránský dávno předtím, než došlo k odvolání Chmelíčka a zvolení Hodače. Stalo se tak už dva měsíce před vzpourou v kuloárech konference Česká televize – věc veřejná. Na jinou zajímavou skutečnost zase narazila tehdejší členka Rady ČT spisovatelka Marcella Marboe Hrabincová, shodou okolností také členka PEN klubu. Zmiňuje se o ní ve své knížce Bitva na Kavčí hoře. Líčí, jak ji vzbouřenci pozvali k jednání do obsazených prostor zpravodajství. Kupodivu ji však nevedli blokovaným hlavním vchodem, a tím pádem skrz shromážděný dav, nýbrž pěkně potichu zadními dveřmi, od kterých měli po celou dobu klíče. Teprve tehdy jí došlo, že všechny ty košíky s jídlem a chemické záchody na špagátech byly jenom divadýlko pro veřejnost.

Škoda, že některým lidem nelze nahlédnout do duší a číst si v jejich třináctých komnatách svědomí. Zaklínali se svobodou slova a politickou nezávislostí, přičemž málem uštvali generálního ředitele Jiřího Hodače, novináře s jedenáctiletou praxí z BBC, k smrti. Páter Halík k tomu sloužil mši, další vytvářeli živé „betlémy“, Ruml s Buzkovou bivakovali ve spacáku ve velíně, Svěrák a Smoljak během toho šílenství mnoha lidem (i mně) zabili Cimrmana. Připadá mi, že někteří lidé poztráceli veškerou soudnost. Byla to odporná novodobá hilsneriáda!

Jako člen RRTV jsem zdaleka nebyl v takovém centru pozornosti, jako jiní, kteří si „užili“ víc. Přesto i mě někteří neohrožení bojovníci za „svobodu slova“ telefonovali, že budu viset, a mým dětem sdělovali, že tatínka zřídí tak, že ho nepoznají. I takovouhle podobu na sebe tehdy brala havlovská Pravda a Láska. Každý, kdo tehdy na Kavčích horách a na Václaváku hulákal, nese svůj díl viny.

Ale zpátky k souvislostem s válkou o Novu. V okamžiku, kdy většina antivzbouřeneckých politiků spíše mlčela, na plná ústa počínání naší „kulturní elity“ pojmenoval Vladimír Železný. Ve Volejte řediteli vzbouřence přirovnal k novodobým svazákům a přesně také definoval politické motivy jejich protektorů. Ale kdyby jen to. Předtím ještě oficiálnímu zpravodajství Jany Bobošíkové na čas poskytl technické zázemí. Tohle mu lidé z České televize, „kulturně – mediální fronta“ a hlavně některé vlivné politické kruhy už nikdy neodpustí.

Na přelomu let 2000 – 2001 selhal stát. Nebylo na Hodačovi, Bobošíkové či najaté ochrance, aby se se vzbouřenci prali. Pořádek a dodržování zákonů měli zajistit jiní. Předseda vlády Miloš Zeman 5. ledna 2001 v Poslanecké sněmovně řekl:

„Každý z nás, byť by to i byla hlava státu, kdo vyzývá k porušování platných zákonů, nemá podle mého názoru v české politice co dělat.“

Jenže co je platné, že premiér přednese skvělý plamenný projev, ve kterém věci přesně pojmenuje, včetně trapné úlohy prezidenta Václava Havla, když jeho ministr vnitra Stanislav Gross raději populisticky neudělá vůbec nic. A vicepremiér Vladimír Špidla se dokonce odebere nadbíhat davu na Václavské náměstí, zatímco jeho kolega Pavel Rychetský (dnes předseda Ústavního soudu) v zákulisí tlačí Hodače k rezignaci. Právě na barikádách českotelevizní vzpoury se rodila pozdější Špidlova vládní koalice.

Esenci tehdejšího pragmatického přístupu vyjádřil 5. ledna 2001 na interní schůzi ČSSD, svolané kvůli televizní rebelii, Stanislav Gross. Byla to předzvěst jeho budoucí politiky. K tomu, co se okolo České televize dělo, řekl: “V politice není důležité, jaké jsou věci ve své podstatě, ale jak se veřejnosti jeví – a to ovládají média.“

Jediný státní orgán, který si nezakryl oči před platnými zákony a nerezignoval na své povinnosti, byla Rada pro rozhlasové a televizní vysílání. Ani to se samozřejmě neodpouští a členové Rady se o tom již brzy přesvědčí. Rada okamžitě zahájila s Českou televizí správní řízení, které nakonec vyústilo v udělení nejvyšší možné pokuty dva miliony korun. Předseda Rady a mediální šéfodborář Martin Muchka sice „brzdil“, jak to jen šlo, Stanislav Milota zase s prásknutím dveřmi rezignoval, načež se odebral mezi „své“ a rozdával rozhovory do ochotných mikrofonů a ještě ochotnějších kamer, ale většinový postoj Rady byl jednoznačný.

Ne, že by Česká televize do té doby byla ztělesněním objektivnosti a nestrannosti, ale teprve od této chvíle začnou redaktoři ČT v plné míře předvádět, jak také lze informovat o instituci, která se stala jejich úhlavním nepřítelem. Ronald Lauder, aniž o to usiloval, získal nečekaného spojence.

Už jsem se zmiňoval o tom, že kvůli vyšetřování kauzy spojené se zajišťovací smlouvou s lichtenštejnskou nadací Astrona se Vladimír Železný vyspal ve vazební cele. Jeho právník JUDr. Aleš Rozehnal na tom byl hůř. Ve vazbě se ocitl na řadu týdnů. Říkalo se leccos, že to tam prý špatně snášel a že ho nalomili, on sám však tuhle verzi při našem rozhovoru rozhodně popřel. Jisté ale je, že dlouhodobý pobyt ve vazbě určitě nikomu nepřidá. Pak Rozehnala z vazby pustili a prakticky vzápětí každý z návštěvníků tradiční únorové (2002) novácké narozeninové párty v barrandovských ateliérech zaznamenal, že Železný tam Rozehnala zpucoval jak malého kluka. Rozehnal předtím v novinovém rozhovoru otevřeně hovořil o některých převodech Železného majetku. Dovedu pochopit, že se to Železnému příliš nelíbilo, vůbec ale nechápu, proč se neovládl a celou věc impulsivně řešil před stovkami přítomných lidí. Byl to trapas.

Nemohu stoprocentně tvrdit, že právě tohle byl onen spouštěcí mechanismus, i to totiž Rozehnal při našem rozhovoru popřel. Skutečností ale je, že Aleš Rozehnal posléze udělal věc, která advokáta příliš nešlechtí: zradil svého klienta.

Ať už to tedy s předchozími událostmi souvisí anebo nesouvisí, realitou každopádně je, že Rozehnal, který byl nejen právním zástupcem společnosti CET 21, ale i jejím jednatelem, Železného zkrátka opustil. Ve zlém. Ale kdyby jen to. Využil své plné moci a poslední den před vypršením lhůty stáhl odvolání CET 21 proti dřívějšímu rozhodnutí rejstříkového soudu, který kvůli jeho vlastní (Rozehnalově) formální chybě z roku 2000 nezapsal majetkové změny ve struktuře CET 21, vyplývající ze zamýšleného navýšení základního jmění. Navýšení se proto nekonalo a ze hry tak prakticky nenávratně vypadly MEF Media a Edikon, tedy firmy, které měly v CET 21 dohromady držet takřka padesát procent.

Když k tomu ještě přičteme, že Železného podíl byl mezitím zkonfiskován, rozhodujícím podílem se v CET 21 rázem stal podíl společnosti Vilja. Právě do této právnické osoby předtím se souhlasem Rady převedli své původní podíly fyzických osob zakladatelé CET 21 Peter Hunčík, Jozef Alán a Vlastimil Venclík. A právě Rozehnal zprostředkoval prodej Vilji finanční skupině PPF, patřící nejbohatšímu Čechovi Petru Kellnerovi.

Na scéně se tak ocitl nový silný a dravý hráč. Vzhledem ke konfiskaci Železného podílu se podle právního výkladu PPF roztáhl podíl Vilji do majoritní pozice, tedy něco přes padesát procent. PPF se proto prohlásila za většinového vlastníka CET 21. Druhým největším podílníkem dál zůstal další ze zakladatelů CET 21 režisér Peter Kršák.

Vladimír Železný s Jiřím Šmejcem se nejdříve pustili s PPF do boje, ale finanční útok na Novu se rozhořel na více frontách. Některé bankovní domy začaly požadovat okamžité splacení úvěrů a Nova, přesněji spíše Šmejcův MEF, která předtím v podobě sesterské televize Joj expandovala na Slovensko, se ocitla v platební neschopnosti. Krvavé válce nakonec předešlo racionální rozhodnutí Jiřího Šmejce, který odletěl do Španělska za Petrem Kellnerem a překvapivě se s ním naopak dohodl na spolupráci. Koneckonců Nova tak jako tak hledala strategického partnera. V první fázi došlo k rozdělení televize půl na půl.

Součástí dohod bylo i to, že PPF za Vladimíra Železného uhradilo zbytek jeho dluhu vůči CME (viz amsterdamská arbitráž). Šlo o částku ve výši přibližně tři čtvrti miliardy korun. Menší část pohledávky byla CME uhrazena již předtím ze Železného konfiskovaného podílu.

Mezitím společnost CME zvítězila ve stockholmské arbitráži proti České republice a inkasovala více než 10 miliard korun. Bude o tom řeč hned v následující kapitole. Namlsaný Ronald Lauder okamžitě zaútočil znovu a pohrozil další arbitráží, tentokrát „vídeňskou“, ve které požadoval více než 30 miliard korun, tentokrát pro změnu po CET 21. V jednom komentáři jsem tehdy Laudera přirovnal k povedenému číšníkovi, který opilé hosty kasíruje dvakrát. Třicet miliard sice byla další zcela iracionální suma, nicméně PPF zareagovalo rychle a efektivně. Nabídlo CME dohodu a původní servisní firmu Novy, Českou nezávislou televizní společnost, odkoupilo za více než jednu miliardu. Prostě si koupilo klid. Obě původní strany války o Novu, držitel licence CET 21 i servisní ČNTS, se tak ocitly v jedněch rukou. Jan Vávra dostal od nových majitelů výpověď a CME definitivně ukončila své podnikatelské aktivity v České republice.

Někteří pozorovatelé očekávali, že PPF využije svého nově nabytého dvojjediného postavení v Nově k odstranění Šmejcova MEFu, ale stal se opak. Došlo naopak k utužení spolupráce. A po vyplacení Šmejcových menšinových společníků také k definitivnímu majetkovému rozdělení, ve kterém PPF patří dvě třetiny a Šmejcovi jedna třetina televize.

Špidlova vláda využila otřesů kolem Novy k tvrdému politickému nátlaku. Vladimír Železný však zatím stále ještě zůstal v pozici generálního ředitele. Již brzy se to ale změní.

První část stockholmské arbitráže skončila pouze výrokem o „vině“ České republiky. O výši  „škody“ se rozhodovalo až ve druhé fázi arbitráže. Mezitím se odehrálo několik věcí. Arbitr JUDr. Jaroslav Hándl, který částečný (mezitímní) nález odmítl podepsat a distancoval se od něho ve svém separátním Záporném stanovisku, na protest proti počínání svých dvou kolegů, Wolfganga Kühna a Stephena M. Schwebela, na post arbitra rezignoval. Česká republika se zase odvolala ke švédskému obecnému soudu, u kterého napadla proceduru arbitráže. Hándla v arbitrážním tribunálu nahradil Ian Brownlie z Velké Británie.

Pod bodem 2 se v rozhodnutí mezitímního nálezu z první fáze arbitráže píše:

Odpůrce (Česká republika) je povinen odškodnit Navrhovatele (CME) za poškození, které Navrhovatel utrpěl v důsledku porušení dohody o ochraně investic, a to vyplacením regulérní tržní hodnoty investice Navrhovatele, kterou měla investice před uskutečněním porušení Dohody o ochraně investic odpůrcem v roce 1999, a to v částce, jejíž výše bude stanovena ve druhém kole tohoto arbitrážního řízení.

Jestliže nad některými vývody pánů Kühna a Schwebela z první fáze arbitráže zůstává rozum stát, pak o jejich určení výše regulérní tržní hodnoty investice CME z druhé fáze stockholmského klání lze bez jakýkoli rozpaků prohlásil, že je doslova z říše fantazmagorie. Základem, ze kterého páni arbitři vyšli, se totiž nestalo nic jiného, než čísla z nerealizované fúze CME se společností SBS, tedy oněch 640 milionů dolarů, o kterých už byla řeč v kapitole SBS – třetí vzadu. Co na tom, že to původně bylo ocenění pěti televizí v pěti zemích. Co na tom, že sám běh událostí ukázal, že nejhodnotnější věcí z tohoto balíku, ceněnou až na 400 milionů dolarů, byla licence společnosti CET 21, která však Ronaldu Lauderovi ani CME zcela evidentně nikdy nepatřila.

V odstavci 527 konečného nálezu se píše:

Ve svém dodatečném svědeckém prohlášení ze dne 26. července 2002 pan Stogel (svědek CME) v rekalkulaci „správného ocenění ČNTS“ došel k hodnotě 639,592 milionů dolarů …

Pravda, arbitři tohle čarování s čísly, ve kterém se cena pěti televizí z pěti zemí najednou přelila do ohodnocení jedné jediné servisní firmy, neskousli úplně a za reálnou hodnotu ČNTS označili 400 milionů dolarů. Zřejmě jen čistě náhodou jde o stejnou cifru, na kterou byla v nerealizované fúzi ceněna nikoli ČNTS, nýbrž licencovaná CET 21. Ale protože se RRTV dle jejich interpretace v březnu 1999 s Vladimírem Železným spolčila, licitovali ještě s tzv. „faktorem Železný“ ve výši 125 milionů dolarů.

Leč nedosti na tom. Ať už arbitři při stanovení výchozí částky vycházeli z čehokoli, bylo by docela logické, kdyby se období, za které společnosti CME přiznali náhradu ušlých zisků, alespoň krylo s platností licence. Licence byla udělena v roce 1993 na dvanáct let, její platnost tedy končila v roce 2005. S touto licenci měl Ronald Lauder, respektive původní investor CEDC a za jisté interpretace i CME skutečně něco společného. Jenže arbitři CME přiznali rovněž náhradu ušlých zisků za období prodloužené licence až do roku 2017 – viz odstavec 605 konečného nálezu. Co na tom, že k prodloužení licence CET 21 o dalších dvanáct let, tedy do roku 2017, došlo až 22. ledna 2002 a umožnila ho až novela zákona o vysílání 231/2001 Sb. platná od 4. července 2001. Jinými slovy: zákon, který prodloužení licence umožnil, vstoupil v platnost až rok a půl poté, co byla arbitráž zahájena, a k samotnému prodloužení licence došlo až dva roky poté. 

Nemá vcelku smysl podrobně se rozepisovat o položkách, které arbitři k tíži České republiky přičítali a které odečítali a jakými koeficienty čísla násobili. Podstatné je, že v bodě 1 konečného rozhodnutí se píše:

Odpůrci (Česká republika) se nařizuje zaplatit Navrhovateli (CME) 269 814 000 USD (slovy: dvě stě šedesát devět milionů osm set čtrnáct tisíc U. S. dolarů). V přepočtu na české koruny tedy asi deset a půl miliardy.

Zajímavá je i cifra pod bodem 4:

Tribunál stanovuje výši honorářů arbitrům částkou 1 351 203,44 USD.

Tak tak, arbitři odvedli dobrou práci, a ta musí být dobře zaplacena. Pro pořádek je třeba ještě uvést, že ani konečné rozhodnutí se neobešlo bez separátního stanoviska. Arbitr Ian Brownlie v něm nesouhlasí s výší a způsobem výpočtu škody.

Částka, kterou má Česká republika společnosti CME zaplatit, byla oznámena 14. března 2003. Někteří lidé v Česku se ještě upínali ke švédskému odvolacímu soudu. Marně. Tady se vůbec nejednalo o meritu věci, nýbrž pouze o proceduře první části arbitráže a soud 15. května 2003 námitkám České republiky nevyhověl. I tady proti sobě vlastně stála svědectví dvou arbitrů (Kühn a Schwebel), mocně podporovaných CME, proti jednomu (Hándl), nesměle hájenému Českou republikou.

Fred Klinkhammer ještě stihl vyhrožovat, že když Česká republika rychle nezaplatí, nechá CME zabavit českým hokejistům dresy a hokejky. Vyhrožovat však ani nemusel. Ministr financí Bohuslav Sobotka s uhrazením částky s hujerovskou úslužností pospíchal tak, že dalších pár milionů korun stát prodělal ještě na pohybu kursů mezi dolarem a korunou.

Obrazně se dá říct, že právě v okamžiku převodu 10 miliard na účet CME válka o Novu skončila. Ronald Lauder se během ní k televizi, na kterou si neoprávněně činil nárok, nepřiblížil ani o krok. Přesto se může považovat za vítěze. Tento svérázný podnikatel, který během oficiální návštěvy předsedy vlády Miloše Zemana v USA zveřejnil v amerických novinách celostránkové inzeráty varující před investováním v České republice, zde zrealizoval nejlepší „obchod“ svého života. Stačila k tomu šikovná výměna protivníka: obratného Železného vyměnit za hloupý stát.

Než se pustíme do líčení událostí, které následovaly po skončení stockholmské arbitráže, a do závěrečného hodnocení, podívejme se, kdože to tedy vlastně zkasíroval oněch více než 10 miliard z kapes českých daňových poplatníků. Nebude na škodu zrekapitulovat si, jaké metody Ronald Lauder a jeho lidé při podnikání na území České republiky užívali. Pro leckoho to asi bude poněkud překvapivé čtení. Proč? Protože zatímco Vladimíru Železnému věnovali čeští novináři vždycky nadstandardní pozornost – koneckonců vcelku zaslouženou –, druhá strana sporu o Novu se zájmu našich hlídacích psů demokracie nikdy netěšila. Vše tak vlastně probíhalo v režii a ke spokojenosti estébáka Michala Donatha a jeho PR agentury, jež si Lauder najal k mediálnímu zastupování CME. Přitom se vůbec nedá říct, že by nebylo o čem psát.

Společnost CME vstoupila do ČNTS, tehdejší servisní firmy Novy, v rozporu s českými zákony (!!!), bez souhlasu Rady pro rozhlasové a televizní vysílání a za jejími zády. Což je obzvláště zajímavé v kontextu stockholmské arbitráže, ve které Lauderova CME tvrdila, že za její škodu může RRTV, respektive Česká republika. Vstup CME později nepřímo legalizovala teprve nešťastná novela vysílacího zákona (301/95 Sb., Marvanová a spol.), jež otevřela prostor pro zrušení licenčních podmínek.

Podobně se CME zachovala, když jí RRTV kvůli problematickému křížení vlastnictví nepovolila majetkově vstoupit do rádia Alfa. Američané Radu opět obešli a Alfu fakticky ovládli přes servisní firmu.

Když RRTV vedla v roce 1997 správní řízení s ČNTS kvůli neoprávněnému provozování Novy, Američané si několikrát z úst radních vyslechli, že Rada by za ideální považovala spojení CET 21 (televize de iure) a ČNTS (televize de facto) do jedné firmy. Nikdy na to nepřistoupili a nadále využívali všech výhod servisní firmy, která už nespadala pod dohled regulačního orgánu. Později v arbitrážích Radu obviní, že právě tím, na čem sami trvali, znehodnotila jejich investici.

Ve svých výročních zprávách CME pravidelně obelhávala vlastní akcionáře, neboť se před nimi vždy vydávala za plnohodnotného majitele televize se vším všudy, včetně licence. Je jasné, že právě tímto způsobem CME zvyšovala hodnotu svých akcií. Stejně Lauder postupoval, když CME chtěla fúzovat se společností SBS. Předmětem obchodu byla i licence CET 21, která však CME nikdy nepatřila. Na tiskové konferenci ve Švýcarsku to prozradil jeden z šéfů SBS Martin Lindskog. 

Po vypuknutí sporu o Novu se zástupci CME v čele s Fredem Klinkhammerem dostavili na Radu s protiprávním požadavkem, aby licenci Novy „přepsala“ na CME nebo tam CME alespoň „připsala“. Cituji doslova. Dle zákona je licence nepřevoditelná. Vzpomínám, jak jsme tehdy – poté, co pánové opustili jednací místnost – na sebe s kolegy hleděli v němém úžasu. S takovou povzneseností nad české zákony jsme se tváří v tvář ještě nesetkali.

Ve sporu o Novu podpořili Ronalda Laudera také někteří někdejší členové RRTV. Ti, co v roce 1993 udělili CET 21 licenci. Ač byl Daniel Korte v médiích citován jako nezávislý odborník, nikdy se on sám ani CME veřejně nepochlubili, že jej Lauder ve skutečnosti platil. Podotýkám, že velmi slušně. Bývalý radní Jiří Koubek se mi dokonce prokazoval pověřením jednat jménem CME. Jistě bude také jenom pouhá shoda náhod, že jeho manželka Marína Landová, někdejší úřednice Rady, svědčila u arbitráže ve Stockholmu ve prospěch CME. Křečkova vyšetřovací komise má k dispozici svědectví, že Koubek pobíral 3.000,- dolarů měsíčně a že pro něho a Landovou byla rovněž vypsána vysoká prémie, pokud se jim podaří Železného připravit o licenci.

O placeném informátorovi z Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, který je v materiálech CME označován jako agent Gazela, už byla řeč. Ale jsou zde ještě jiné kauzy, o kterých zatím nepadlo ani slovo. Třeba kauza Český plán, kterým se společnost CME chtěla nezákonným způsobem zmocnit televize Nova, či kauza počítačového experta Jakuba Olexy. Více si o nich lze přečíst v příloze této knihy v kompletním přepisu výpovědi Vladimíra Železného před vyšetřovací komisí ze dne 14. listopadu 2003. Český plán je pod bodem 7, Olexa pod bodem 9.

Orgány činné v trestním řízení o Lauderových postupech buď věděly nebo na ně byly upozorněny. Úřad vyšetřování ČR si na toto téma dokonce u Právnické fakulty Západočeské univerzity v Plzni objednal právní expertízu. Doslova se v ní píše: … z některých zjištění vyplývá, že osoby, o nichž se v posouzení hovoří, se dopustily jednání, jež je zřejmě kriminálním činem, tedy trestným činem ve smyslu Trestního zákona České republiky. Dlouho bylo prakticky nemožné se k tomuto dokumentu nějak propracovat. Nakonec se mi to podařilo a při své svědecké výpovědi jsem kopii předal parlamentní vyšetřovací komisi.

Jenže orgány činné v trestním řízení v souvislosti s aktivitami Ronalda Laudera a CME nevyšetřily nikdy nic. Podle Železného naopak zjištěné důkazy „zmrazily“, takže pro nějaké důkazní řízení v arbitrážích nebyly k dispozici. Sám Železný je naopak předtím ve své – amsterdamské – arbitráži úspěšně použil.

Ale tím výčet Lauderových podnikatelských praktik zdaleka ještě nekončí. Pověstná „krabice od bot“ si zaslouží samostatnou kapitolu.

I pro tuto kauzu by bylo asi lepší udělat odkaz na Železného výpověď před Křečkovou vyšetřovací komisí, protože pro její potvrzení nemám informace z více zdrojů. Připadá mi ale pro způsob podnikaní CME na území naší republiky natolik charakteristická, že ji s tímto upozorněním, uvádím již zde. I kdyby totiž jen polovina z toho, co Železný vypověděl, byla pravda, je to poněkud silná káva. Navíc – je to vlastně očité svědectví. U většiny popisovaných věcí Železný – tehdy ještě ve službách Ronalda Laudera – byl. A nevyprávěl to někde v restauraci, nýbrž před vyšetřovacím orgánem.

Vladimír Železný před sněmovní vyšetřovací komisí, 14. listopadu 2003:

Reálné finanční prostředky, které pomohly Nově, zejména pak její servisní organizaci, se rozběhnout, byly ve srovnání s jinými televizemi malé a ve značné výši je poskytoval také druhý investor, tehdy čistě česká banka Česká spořitelna. Jen nedůvěra České spořitelny v perspektivu komerční televize, se kterou nebyla na území České republiky do té doby žádná podnikatelská zkušenost, vedla k její nechuti převzít větší, ne-li dokonce majoritní, podíl ve strukturách televize Nova nebo její servisní organizace. Televize Nova by byla jen s Českou spořitelnou naprosto stejně úspěšná a bez zahraničního investora by se vyhnula všem krkolomným právním konstruktům a problémům do budoucna. Takto jistý díl úvodních investic vložil do ČNTS zahraniční investor prostřednictvím německé společností CEDC Management Services GmbH.

Zbytek prostředků, na nákup budovy Měšťanské besedy a technologie, platila už přímo ČNTS ze svého zisku formou splácení úvěru, který opět velkoryse poskytla Česká spořitelna. Z výnosů televize Nova byla totiž její servisní organizace zisková už půl roku po svém startu. 

Svůj majoritní podíl v ČNTS získal zahraniční investor, reprezentovaný později společností CME, údajným navýšením základního jmění o 173 milióny 148 tisíc korun ve formě  nefinančního vkladu v podobě know-how a některých dalších nefinančních položek. Údajně! CET 21, jako společník ČNTS, upozornil i rejstříkový soud, že k navýšení nedošlo v souladu se zákonem, ale spíše způsobem, který je snad ještě možný v některých odlehlých částech Afriky, kde lze místo peněz investovat lesklé skleněné korálky.

Zahraniční investor svojí většinou na valné hromadě a na zasedání zástupců vlastníků prosadil uznání tohoto navýšení, a proto byli jednatelé ČNTS pověřeni, aby  tuto „krabici od bot“, jak se navýšení interně v ČNTS nazývalo, předali na rejstříkový soud. Mimochodem ten tehdy existoval snad jen pár týdnů. Byla to nová instituce, která teprve hledala standardy, uplatňované při zápisu. Aby CME dodalo váhu souboru papírků, který byl údajně jeho nefinančním vkladem, přiložilo opravdu kuriózní dokument auditorské firmy Coopers-Lybrand, vypracovaný ing. Miladou Špačkovou, který neříkal nic více a nic méně, než že účty a přiložená prohlášení CME auditorka prošla a že součet odpovídá. Mimochodem neodpovídá. Podle dodatku číslo 3 Společenské smlouvy ČNTS činil vklad 173 148 000,- Kč, auditorka však uvádí ve „Jmenovitém seznamu nepeněžitých vkladů“, tedy v oné podivné nic neříkající inventuře, částku 173 417 503,86  Kč. Když ale sečtete položky, které jsou dodnes vedeny na rejstříkovém soudu, dospějete zase k jinému číslu, 190 863 551,83 Kč.

Přestože údajně navyšovala společnost CME, bylo v oficiálním dokumentu o přistoupení CME k ČNTS uvedeno již dříve složené základní jmění, ovšem ještě společností CEDC MS GmbH, 264 000 000,- Kč. A to přesto, že oficiální audit ČNTS, prováděný společností Arthur Andersen (auditorka Irena Liškařová) vykazuje k 31. 12. 1994, tedy už po údajném přistoupení CME, stále „díru“ v základním jmění ČNTS ve výši  172 504 000,- Kč jako nesplacenou pohledávku.

Čím tedy byla investice CME, chráněná podle nizozemské Úmluvy, vlastně tvořena, co jako základní jmění dodnes leží v základech České nezávislé televizní společnosti? Jaký nefinanční vklad umožnil později CME vydělat na arbitrážním nálezu 10 miliard korun? Tedy jen namátkou! Neomaleně jsou tu účty související s náklady Lauderových společností na licenční řízení v Polsku, náklady na licenční řízení na Ukrajině, letenka jakési paní Kleinové letadlem Concorde z New Yorku do Paříže, platby za taxi v Praze i jinde, spropitné číšníkům v pražských restauracích. Jsou tu účty za večeře dávno snědené, dávno strávené a také dávno … mnoho měsíců před vznikem ČNTS. Snad nejvíce pobuřující jsou ovšem xeroxové kopie převodů peněz v amerických bankách mezi neznámými fyzickými a právnickými osobami ve Spojených státech, z nichž ani jedna nemá žádnou právní vazbu na CME nebo ČNTS. Jsou tu i odkazy na účty za čistírnu. Naleznete zde účty, které byly z doby před tím, než vůbec ČNTS vznikla. Jsou započítány předměty, které již před tím nakoupila a proplatila ČNTS. CME si do svého navýšení znovu započítalo některé položky, které jako vklad vložilo CEDC. Některé vklady, například podivná platba za bezpečnostní audit od izraelské společnosti Shafran je adresována TV Nova, nikoli ČNTS. Dokumenty jsou nejen v rozporu s českou účetní legislativou, ale i s legislativou americkou US GAAP. Je tu výpis z banky z účtu CEDC Bermuda a telefaxové potvrzení přijetí jakéhosi šeku ve výši 1,6 miliónu německých marek bez uvedení jakéhokoli účelu platby a bez doložení faktury. Je tu dopis, kterým jen sděluje pan Honig ze CEDC Bermuda, že tato společnost zaplatila jiné společnosti v Darmstadtu částku 833 000,- DM s výzvou, aby ČNTS tuto částku na účet CEDC Bermuda převedla. Některé částky jsou rukou přepisovány. Je tu uvedena platba faktury společnosti Arthur Andersen, která účtuje služby panu R. Beckiemu v Německu na částku 5 575,- USD za období ke 31. 3. 2003. Připomínám, že ČNTS byla založena 8. 7. 1993. Na sedmi listech jsou uvedeny dokumenty, které se vůbec netýkají ČNTS, ale jsou již dávno účtovány mezi CET 21 a CEDC. Nemají nic společného ani se CME, které navyšuje, ani s ČNTS, která je příjemcem navýšení. Ostatně i tyto platby jsou datovány hluboko před vznikem ČNTS. Totéž se týká několika desítek dalších účtů. 29 935,- USD je účtováno společností Penthouse FS NV společnosti CME New York, která vůbec není uvedena ani v seznamu auditorské firmy Coopers-Lybrand. List 112 a list 132, které ostatně nemají žádnou souvislost s navyšující firmou, jsou shodné, ale jsou počítány zvlášť, tedy dvakrát. CEDC Praha, další tajemná společnost, která dvakrát uvádí své účty u Živnobanky v Praze, nemá dodnes nic společného s navyšující firmou CME. A tak dále, a tak dále…

V navýšení jsou hojné platby za americké know-how. O televizi obecně a o televizi ve střední Evropě toho ovšem naši partneři věděli tolik, jako my o ještěrkách a hadech v Arizoně. Jen na okraj uvádím příklad takového know-how. Poradce pro architekturu z New Yorku zapomněl v projektu zvukově odizolovat dabingová studia od vnějšího hlučného prostředí. Museli jsme v ČNTS, samozřejmě už na náklady této společnosti, později vestavovat do studií ještě jedny vnitřní izolované místnosti. Ve Spojených státech se totiž vysílají převážně jen americké, tedy anglicky mluvené pořady. A dabing tam neznají. Takové to bylo know-how. Naopak připomínám, že pro úvodní fázi budování svého televizního impéria ve východní a střední Evropě CME hojně užilo skutečné know-how českého managementu televize Nova.

Podnět o nezákonném způsobu navýšení základního jmění ČNTS, který byl prezentován v roce 2000 na tiskové konferenci, byl českým rejstříkovým soudem ignorován. Ke stejnému závěru, precizně právně argumentovanému, dospěl i rozbor Právnické fakulty Západočeské univerzity pro Úřad vyšetřování ČR. Podle něj dokonce CME stále dluží svůj vklad, jako investici do ČNTS, navýšený o úrok. Rejstříkový soud má přitom povinnost trvale sledovat soulad skutečného stavu se stavem zapsaným v rejstříku. Nic tedy soudu nebránilo, ba naopak, aby v době arbitráže proti České republice přezkoumal, zda CME vůbec do ČNTS investovalo, kolik a v jaké podobě, zda tato investice byla v souladu se zákonem a může tedy být legitimně chráněna mezinárodní úmluvou. Na nesoulad zápisu o navýšení základního jmění ČNTS velmi kvalifikovaně již v roce 2000 upozornila společnost CET 21, která je společníkem ČNTS. Pokud by soud podnět přezkoumal, pak by v arbitráži získala Česká republika velmi podstatný argument a pravděpodobně by ani nebylo Úmluvou o ochraně investic co chránit.

Tolik Vladimír Železný. Nechci ho přeceňovat jako stoprocentně důvěryhodný informační zdroj. Faktem ale zůstává, že ani v tomto případě orgány činné v trestním řízení skutečně neučinily, respektive nevyšetřily vůbec nic. Rovněž Ministerstvo financí ani advokátní kancelář Clifford Chance nic z výše uvedených informací nevyužily pro zlepšení pozice České republiky před arbitrážním tribunálem.

Ještě ani nedozněly poslední výstřely války o Novu mezi Ronaldem Lauderem a Vladimírem Železným, ve které prohrála Česká republika (To je krásný nesmysl, že!), a její povedení vojevůdci honem honem spěchali stavět šibenici. Davu je přece třeba předhodit nějaké viníky a vykonat rituální oběť. V nastalém poprasku se lépe ukryje vlastní neschopnost.

Připomeňme si i další souvislosti. Ministr kultury Pavel Dostál ronil krokodýlí slzy, kolik by prý za 10 miliard opravil památek. Česká televize zase škodu 10 miliard iniciativně rozpočítala mezi obyvatele, že prý každý občan zaplatí tisíc korun. Nikdy předtím ani potom žádnou jinou ztrátu státního rozpočtu podobně demagogickým a podpásovým způsobem nerozpočítávala. Tentokrát ano a navíc s jasným poselství, kdo že to za těch tisíc korun může. Proč asi?

Když Česká televize v lednu 2004 vysílala tradiční souhrn nejdůležitějších událostí loňského roku, dubnové odvolání Rady pro rozhlasové a televizní vysílání v něm kupodivu chybělo. Je to zvláštní, protože 2. dubna 2003 Česká televize aktuálně zařadila přímý přenos z mimořádné schůze Poslanecké sněmovny, která se sešla s jediným bodem programu, odvoláním členů RRTV. Kromě odvolání Rady ten rok Česká televize divákům z domácích politických událostí nabídla v přímém přenosu už jen volbu prezidenta a hlasování o důvěře vládě. Logicky se nabízí otázka, kdy veřejnoprávní televize diváky manipulovala? Když se podílela na kampani proti nenáviděné Radě a z jejího odvolání učinila politickou událost prvořadého významu? Nebo o pár měsíců později, kdy už proběhla mediální normalizace na  špidlovsko – dostálovský způsob a veřejnoprávní televize se tvářila, že nic zásadního se loni vlastně nestalo?

Ten přímý přenos byl vůbec zvláštní. Napřed vládní poslanci odhlasovali, že „popravovaní“ radní se nemohou osobně účastnit, pouze předseda, a potom na jejich hlavy celé odpoledne kydali doslova – s prominutím – kýble sraček. Když pak večer konečně došla řada alespoň na reakci předsedy Martina Muchky, ČT přímý přenos rychle ukončila. Musela totiž odvysílat plánované volejbalové utkání. Ze záznamu!

Ještě zajímavější bylo, co mimořádné schůzi Sněmovny předcházelo. Zařadit odvolání Rady na pořad jednání se Špidlova vládní koalice pokusila už o den dříve na řádné schůzi 1. dubna 2003. Vůbec se však nepodařilo odhlasovat program schůze, čímž plenární zasedání skončilo dříve, než vůbec začalo. A pak se začaly dít věci. Slabé články koalice (rozuměj poslanci s vlastním názorem) putovaly na kobereček, prý přímo do Kramářovy vily, kde zrovna toho času bydlel jeden vášnivý čtenář, jehož nejoblíbenějším čtivem byly svodky z telefonních odposlechů. Co jim tam kdo povídal a jaké použil „argumenty“, nevím, nebyl jsem u toho. Faktem však je, že již večer se objevila listina s podpisy poslanců požadujících mimořádné zasedání, že předseda Sněmovny Lubomír Zaorálek toto zasedání  promptně svolal hned na druhý den (možná že ne v rozporu s jednacím řádem, ale zcela jistě v rozporu se všemi demokratickými zvyklostmi) a že nikdo z poslanců vládní koalice se neodvážil vybočit z řady. Někteří zákonodárci se za to (Za co? Za svoji nestatečnost?) členům Rady v kuloárech Sněmovny omluvili. Takhle pracuje „pan Čistý“.

Ze 179 přítomných poslanců hlasovalo pro odvolání Rady 90, tedy přesně tolik, aby usnesení o jediný hlas prošlo. Pro byli všichni poslanci ČSSD, KDU-ČSL a US-DEU, proti všichni poslanci ODS a KSČM. Existuje vážné podezření, že jeden každý z poslanců, co pro odvolání zvedli ruku, porušili zákon.

V ten samý čas probíhal ve Stockholmu odvolací soud. Je mi líto, ale ono to opravdu vypadá, jako by čeští vládní politici v panickém strachu, aby se to snad ve Stockholmu, nedej Bože, ještě na poslední chvíli nezvrátilo v náš prospěch, spěchali s potvrzením viny České republiky. A tak honem honem a ještě k tomu s obrovským mediálním humbukem ocejchovali domácí viníky.

Postup Špidlovy koalice je jak vystřižený ze Švejka. Tam se dobrý voják rovněž podivuje, proč by se napřed měl číst druhý díl knížky. Sněmovna také nejdříve Radu odvolala a teprve poté k arbitráži zřídila vyšetřovací komisi.

Předseda KDU-ČSL Miroslav Kalousek v Sedmičce 15. února 2004 prohlásil, že Rada pro rozhlasové a televizní vysílání byla odvolána proto, že porušila zákon. Ohradil jsem se proti tomu otevřeným dopisem a světe div se, stala se věc v českých krajích nevídaná. Miroslav Kalousek se členům Rady prostřednictvím ČTK omluvil. Budiž mu za to čest. Jenže Kalousek zdaleka není jediný, kdo se na adresu členů odvolané Rady dopustil neuvěřitelných výroků. Během schůze Poslanecké sněmovny, na které byla Rada odvolána, vypustili někteří poslanci ze svých úst celou řadu hanebných nařčení, pomluv a obvinění. Uplynul více než rok a nikdo z nich se nenamáhal alespoň jedno jediné doložit. Nebo se omluvit. Ze stenozáznamu jsem vybral jen některé poslanecké perly, tematicky je seřadil a opatřil poznámkami.

Vlastnické poměry v Nově a kupčení s licencemi

Pavel Dostál: „Kupříkladu ve vlastnictví licencovaných celoplošných televizí se Rada v poslední době už naprosto neorientovala. A v oblasti rozhlasových licencí – bohužel na první pohled to tak vypadá – nestydatě kupčila…“

Ve vlastnické struktuře celoplošných televizí se Rada samozřejmě orientovala velmi dobře, podle zákona však regulační orgán nemůže při řešení vlastnických sporů nahrazovat soudy. Nová Rada je na tom ostatně úplně stejně. Proč nyní Dostál mlčí? Jenom proto, že v nové Radě teď sedí jeho kamarádi?

Lubomír Zaorálek: „Například dopis pana ing. Pýchy, který mi sděluje o praktikách, které jsou v současné Radě České republiky pro rozhlasové a televizní vysílání, o praktikách, které charakterizuje jako kupčení s rádiovými frekvencemi.“

Hana Marvanová: „Ještě bych chtěla zdůraznit jednu věc, která je velmi zásadní a která bude muset být předmětem velkých šetření. Zmiňovala jsem, že jeden z důvodů pro odvolání Rady já vidím v podezřeních, která byla vznesena při udělování rozhlasových licencí. Před týdnem obdržel premiér vlády i předsedové obou komor, obdrželi i poslanci v mediální komisi stížnost jednoho z provozovatelů rozhlasové stanice, konkrétně Rádia Sázava… Tito stěžovatelé upozorňují na to, že zejména v posledním období Rada přiděluje licence jenom jedné podnikatelské skupině spojené s firmou GES Holding a že provozovatel, který není spojen s touto jednou ekonomickou skupinou, že nemá u Rady šanci.“

Že Rada udělovala licence pouze jedné podnikatelské skupině, totiž GES Holdingu, není samozřejmě pravda. Pravdou ale je, že právě rádia spojená s touto firmou posléze dosáhla výborných výsledků v poslechovosti. Svědčí to o jediném: Rada vybrala dobré a životaschopné projekty. V kauze rádia Sázava držela nová Rada stejný kurs jako Rada odvolaná. Naopak firma spojená s autorem onoho udavačského dopisu, kterým není nikdo jiný než Ing. Miroslav Pýcha, někdejší radní z doby udělení licence Nově a svědek CME, musela rozhodnutím jiné arbitráže, dotýkající se právě rádia Sázava, zaplatit pokutu ve výši jednoho milionu korun.

Pokuty České televizi
 
Pavel Dostál: „Místo řešení zásadních záležitostí, o kterých jsem se zmínil, se závažnými celospolečenskými dopady, (Rada) uděluje pokuty různých parametrů veřejnoprávní České televizi, např. za vysílání filmu Obrázkáři a za vysílání pořadu –  podle mne vynikajícího dokumentu –  Nesmrtelný život a smrt Mikiho Volka. V nedávné době se Rada proslavila tím, že pokutovala dokonce satirický pořad ve výši půl milionu korun.“

Táňa Fischerová: „Dalším skandálním, již zmiňovaným příkladem je v poslední době hojně citovaná půlmilionová pokuta České televizi za uvedení politické satiry, což už není pouze finanční oslabování České televize, ale přímo cenzurní zásah do nezávislosti veřejnoprávní televize a svobody tvorby, který bohužel velmi připomíná léta minulého režimu.“

Hana Marvanová: „Dále je to zneužívání zákona o vysílání ze strany Rady při udělování pokut. Například naposledy mediální komise jednala o pokutě udělené České televizi za politickou satiru.“

Rada samozřejmě ve všech případech postupovala podle zákona. Pokuty České televizi posléze obvykle potvrdily soudy. Půlmilionovou pokutu za pořad České hlasování (to je ta satira) následně – což je zvláště pikantní – znovu projednala a potvrdila také nová Rada, v níž mají naprostou většinu lidé nominovaní současnou vládní koalicí. To už ale zmiňovaní poslanci ani nehlesli. Paní Fischerová to má s tou cenzurou opravdu nějaké pomotané.

Prohraná arbitráž

Pavel Dostál: „Jako přímý důkaz o pomoci členů Rady ke znehodnocení zahraniční investice může mj. posloužit zápis z jednání Rady pro rozhlasové a televizní vysílání z března 1999, kterým členové Rady dali jasně najevo svou vůli písemně vyjádřit souhlas s ukončením spolupráce mezi držitelem licence a zahraničním investorem.“

O podvrženém a zfalšovaném klíčovém důkazu jsem toho už v téhle knize napsal dost, netřeba to opakovat. Rovněž tvrzení, že členové Rady písemně vyjádřili souhlas s ukončením spolupráce mezi držitelem licence a zahraničním investorem, je naprostý nesmysl a lež. Zajímavá je jiná věc. Když jsem v monitoringu pročítal veškeré Dostálovy výroky pronesené po oznámení výsledku stockholmské arbitráže, zjistil jsem, že jediné, co k tomu ministr kultury říkal, bylo „zasvěcené“ kolovrátkovité omílání odstavce 552. To je ten, ve kterém se píše o spolčení Rady se Železným během jeho návštěvy 2. března 1999. Vzhledem k tomu, že mediální problematika patří do kompetence ministra kultury, to opravdu není mnoho.

Dostál však zašel ve své prostomyslnosti ještě dál. Radu si jaksi automaticky rozdělil na tu špatnou (štěpánkovskou) část a na tu poctivou (milotovskou). A pak jen zíral, když ho předseda RRTV Martin Muchka během besedy v České televizi 7. dubna 2003 upozornil, že disident a jeho (Dostálův) přítel Stanislav Milota na onom inkriminovaném návštěvním dni seděl spolu se všemi ostatními a vůbec si nevšiml, že i on – dle interpretace stockholmských arbitrů Kühna a Schwebela – se právě spolčil s Vladimírem Železným. Zkrátka – zaujatost a nekompetentnost resortního ministra v mediálních věcech je takřka absolutní. Jeho dalším problémem je, že politiku provozuje jako osobní vendetu. Byl to on, kdo před svědky prohlásil, že „odvolání Rady je krevní msta.“

Lubomír Zaorálek: „Mezinárodní řízení kritizuje Radu za to, že nerespektuje zákony České republiky.“

Předseda Poslanecké sněmovny se fatálně mýlí. Bylo to přesně naopak. Arbitři Radu kritizovali nikoli za nedodržování českých zákonů, nýbrž paradoxně za jejich dodržování. Naopak oni sami porušili arbitrážní pravidla UNCITRAL, která arbitry zavazují ctít zákony té které země.

Petr Šulák: „Pokud tunelování státního rozpočtu ve výši 10 miliard Kč je slabý argument pro svolání mimořádné schůze a pro odvolání Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, pak myšlení pana poslance Tlustého a postoj klubu ODS je pro mne naprosto nepřijatelný.“

Poslanec ČSSD Petr Šulák se svým „tunelováním“ zřejmě spadl přímo z měsíce a ještě k tomu na hlavu. Jeho výrok uvádím spíše pro pobavení, komentovat ho snad ani nemá cenu.

Hloupost, nebo korupce?

Táňa Fischerová: „Sám zástupce České republiky soudce Hándl pět dnů po vynesení závěrečného výroku uznal na zasedání švédského odvolacího soudu svou podjatost.“

Pavel Dostál: „Při včerejším zasedání švédského odvolacího soudu, který projednává námitky České republiky proti částečnému rozhodnutí arbitrážního tribunálu ve sporu CME a ČR, došlo k zásadnímu obratu. Jaroslav Hándl, původní arbitr jmenovaný Českou republikou, který měl jako arbitr v celém sporu být nezávislý na stranách, byl podle své vlastní včerejší výpovědi v arbitrážním řízení podjatý.“

Lež jako věž! V předvečer výroku švédského odvolacího soudu Fischerová a Dostál ve Sněmovně a v přímém přenosu ČT předčítali lživé píárové materiály společnosti CME, které poškozovaly Českou republiku. Byly to pochopitelně špinavosti z dílny estébáka Michala Donatha. Je za tím jen jejich hloupost, nebo korupce?

Když dva dělají totéž, není to totéž

Bohuslav Sobotka: „Rada pro rozhlasové a televizní vysílání poté vyhověla žádosti subjektu, kterému byla tato licence prodloužena, a povolila mu rozložení splátkování tohoto správního poplatku … a pro mne jako pro poslance Bohuslava Sobotku je to jednoznačný důvod pro to, abych, pokud zde zazní návrh na odvolání Rady, abych bez nejmenší pochybnosti pro odvolání Rady hlasoval …“

Když stará Rada po předchozí konzultaci s Ministerstvem financí (!!!) povolila měsíční splátkový kalendář dvousetmilionového správního poplatku za prodloužení licence televizi Nova, byl to pro ministra financí Bohuslava Sobotku důvod k odvolání Rady. Když o několik měsíců později úplně totéž povolila nová špidlovsko – dostálovská Rada televizi Prima, ministr již ani nehlesl.

Bohuslav Sobotka: „Když se podíváme na složení Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, … tak zjistíme, že jejím členem je člověk, který kandidoval do Senátu za Občanskou demokratickou stranu. Já se ptám, jestli je to v souladu s tím, aby zde byl nezávislý orgán, který reguluje oblast rozhlasového a televizního vysílání, a v čele tohoto orgánu s ne nevýznamným vlivem na fungování tohoto orgánu byl člověk, který kandiduje do Senátu za jednu politickou stranu.“

Tohle se mě týká přímo osobně. Do nové Rady vládní koalice navolila sedm bývalých poslanců a senátorů. Lze to hodnotit jako vskutku originální způsob jejího odpolitizování. Hlasoval pro to i ministr Sobotka. Člen Rady České televize Erazim Kohák v roce 2004 kandidoval do Senátu za ČSSD. Haló, pane Sobotko, nějak vás neslyším! 

Nabízí se několik otázek. Jsou naši zákonodárci zodpovědní lidé, kteří pečlivě váží svá slova, zvláště když je pronášejí v přímém televizním přenosu? Nebo to jsou tlučhubové, kterým je pod ochranou imunity dovoleno urážet, pomlouvat a nactiutrhat vlastní spoluobčany? Nebo si myslí, že všechno smaže čas? Nesmaže.

Když Vladimír Mečiar po svém návratu k moci uskutečnil ve slovenském parlamentu tzv. „noc dlouhých nožů“, během které byly mimo jiné převoleny všechny mediální rady, oprávněně za to sklidil všeobecnou kritiku. Jako projev mocenské arogance to hodnotily i české sdělovací prostředky. Jak vyplývá z níže uvedených čísel o odvolání a následné volbě Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, koaliční vláda Vladimíra Špidly uskutečnila během jednoho roku prakticky to samé. V tomto případě však čeští novináři kupodivu mlčeli, přestože vypovídací hodnota následujících čísel je jednoznačná. Spěchající čtenář může následující řádky klidně přeskočit. Kdo se však do nich zahloubá, narazí na zajímavé souvislosti. 

Odvolání členů (staré) RRTV – 13. mimořádná schůze PSP ČR (2. 4. 2003)

návrh na tajné hlasování: 89 pro (ODS a KSČM), 87 proti (ČSSD, KDU-ČSL, US-DEU), návrh nebyl přijat, bylo třeba 90 hlasů

návrh na veřejné hlasování: 90 pro (ČSSD, KDU-ČSL, US-DEU), 84 proti (ODS a KSČM), návrh byl přijat, bylo třeba přesně 90 hlasů, odvolávalo se tedy veřejně

hlasování o odvolání RRTV: 90 pro (ČSSD, KDU-ČSL, US-DEU), 87 proti (ODS a KSČM), návrh byl přijat, bylo třeba přesně 90 hlasů

Volba členů (nové) RRTV – 14. schůze PSP ČR (29. 4. 2003)

návrh na tajné hlasování: 98 pro (ODS, KSČM), 92 proti (ČSSD, KDU-ČSL, US-DEU), návrh nebyl přijat, bylo třeba 99 hlasů, volilo se tedy veřejně

Milan Jakobec – navržen US-DEU: 102 pro (ČSSD, KDU-ČSL, US-DEU plus 3 KSČM)

Eva Kantůrková – navržena ČSSD: 137 pro (ČSSD, KDU-ČSL, US-DEU plus KSČM)

Jan Kostrhun – navržen ČSSD: 138 pro (ČSSD, KDU-ČSL, US-DEU plus KSČM a 1 ODS)

Petr Pospíchal – navržen ČSSD: 99 pro (ČSSD, KDU-ČSL, US-DEU plus 1 KSČM), ke zvolení bylo třeba právě 99 hlasů

Jiří Šenkýř – navržen KDU-ČSL: 110 pro (ČSSD, KDU-ČSL, US-DEU plus 10 KSČM)

Dalibor Matulka – navržen KSČM: 104 pro (ČSSD a KSČM)

Tento den bylo zvoleno pět zástupců koalice (ČSSD, KDU-ČSL, US-DEU), všichni s dílčí podporou KSČM, a jeden zástupce opozice (KSČM) s podporou ČSSD.

Volba členů RRTV – 16. schůze PSP ČR (13. 5. 2003)

návrh na tajnou volbu: 97 pro (ODS a KSČM), 85 proti (ČSSD, KDU-ČSL, US-DEU), návrh nebyl přijat, bylo třeba 99 hlasů, volilo se tedy veřejně

Petr Kolář – navržen KDU-ČSL: 99 pro (ČSSD, KDU-ČSL, US-DEU), ke zvolení bylo třeba právě 99 hlasů

Katarína Vaculíková – navržena ČSSD: 99 pro (ČSSD, KDU-ČSL, US-DEU), ke zvolení bylo třeba právě 99 hlasů

Václav Žák – navržen ČSSD: 137 pro (ČSSD, KDU-ČSL, US-DEU plus KSČM)

Daniel Novák – navržen KSČM: 144 pro (ČSSD, KSČM plus 38 ODS)

František Pejřil – navržen ODS: 104 pro (ODS, KSČM plus 1 ČSSD, 1 KDU-ČSL, 5 US-DEU)

Tento den byli zvoleni tři zástupci koalice a dva zástupci opozice. Byl realizován „výměnný obchod“ mezi ČSSD a KSČM o volbě Daniela Nováka (KSČM) a Václava Žáka (ČSSD). Novák je jediným znovuzvoleným členem odvolané Rady. Byl zvolen přesto, že vládní koalice původně vyhlásila naprostou personální diskontinuitu nové Rady.

Volba členů RRTV – 18. schůze PSP ČR (8. 7. 2003)

návrh na tajnou volbu: 86 pro (ODS a KSČM), 47 proti, návrh nebyl přijat, bylo třeba 87 hlasů, volilo se tedy veřejně

Irena Ondrová – navržena ODS: 104 pro (ODS, KSČM, KDU-ČSL plus 3 ČSSD)

Volba členů RRTV – 27. schůze PSP ČR (25. 2. 2004)

návrh na tajnou volbu: 95 pro (ODS a KSČM), 40 proti, návrh nebyl přijat, bylo třeba 96 hlasů, volilo se tedy veřejně

Pavla Gomba – navržena US-DEU: 96 pro (ČSSD, KDU-ČSL, US-DEU), ke zvolení bylo třeba právě 96 hlasů

Zvolením Pavly Gomba měla Rada pro vysílání opět plný stav, tedy 13 členů. Devět radních bylo navrženo stranami vládní koalice (ČSSD, KDU-ČSL, US-DEU), pouze čtyři opozičními stranami (ODS a KSČM). Podle zákona je k udílení či odnímání vysílacích licencí třeba právě devět hlasů. V Poslanecké sněmovně má koalice 101 hlasů, opozice 99. V procentuálním vyjádření má vládní koalice ve Sněmovně 50,5 % hlasů, opozice 49,5 %. V Radě pro rozhlasové a televizní vysílání je procentuální poměr 70 % pro vládní koalici, 30 % pro opozici. Ignorování zásad poměrného zastoupení charakterizuje rovněž následující nepoměr. Poslanecký klub ODS má ve sněmovně 58 (později bez Petra Kotta 57) členů, poslanecký klub US-DEU 10 členů. V RRTV však obě strany mají shodně po dvou nominovaných radních. Ke zvyklostem civilizovaných demokratických zemí patří hlasovat o personálních záležitostech tajně. Svobodné rozhodování našich poslanců bylo znemožněno brutálním prosazením veřejných hlasování.

Po nástupu Špidlovy vlády došlo též k volbě tří členů Rady Českého rozhlasu a šesti členů Rady České televize. Přestože volba probíhá nikoli z návrhů poslaneckých klubů, nýbrž na základě návrhů společenských organizací, lze konstatovat, že ve všech případech byly zvoleny osoby, které mají blízko k vládní koalici.

Čistě po formální stránce není postup Špidlovy vládní koalice v rozporu se zákonem, stejně jako nebyl v rozporu se zákonem postup Mečiarovy vlády na Slovensku. (S výjimkou odvolání staré RRTV, při kterém Špidlova koalice porušila jednací řád Sněmovny, zákon o vysílání i Ústavu.) Rozhodně je však v rozporu se zvyklostmi evropských demokratických zemí. Praxe Špidlovy vlády je rovněž v příkrém rozporu s jejími vlastními proklamacemi o odpolitizování mediálních rad.

V čem se tedy vlastně liší Špidla od Mečiara? Pouze v rychlosti, s jakou pohřbil nepsané demokratické zvyklosti. Profesionální řezník Mečiar to stihl za noc, Špidlovi to trvalo rok.

Podle zákona členy RRTV jmenuje a odvolává předseda vlády na návrh Poslanecké sněmovny. Takže když Sněmovna 2. dubna 2003 odhlasovala odvolání Rady, Vladimír Špidla hned druhý den poslal do sídla Rady v Krátké 10 na Praze 10 dvě (velmi nesympatické a ošklivé) kurýrky s dopisem, že Radu odvolává. Jenom tím však pokračoval ve výrobě úředních a právních zmetků, kterou započala už Sněmovna. Každý radní je totiž jmenován individuálně, takže každý radní samozřejmě také musí být individuálně odvolán. Kurýrkám jsme tedy pověděli, ať se pan premiér laskavě uráčí napsat úředně správný dokument a nejlepší že bude, když nám ho každému pošle domů v úřední obálce s modrým pruhem, přesně tak, jak se to dělá v civilizované zemi. Nafrněné kurýrky odkráčely a neomalený ministr Dostál hned přispěchal s tvrzením, že radní se nechtějí nechat odvolat, aby za sebou mohli zametat stopy. Kdybych ho měl tehdy po ruce, opravdu bych mu snad nafackoval.

Jenže tenhle neúspěšný pokus o faktické odvolání Rady byl pouze komickým vyvrcholením právního paskvilu, který Špidlova vládní koalice při likvidaci naší Rady vyprodukovala. Podle zákona lze odvolání provést dvojím způsobem. Podle § 6 odst. 3 zákona o vysílání lze Radu odvolat jako celek:

Poslanecká sněmovna může předsedovi vlády navrhnout odvolání Rady, neplní-li Rada opakovaně závažným způsobem povinnosti uvedené v § 5 a v odstavcích 1 a 2 nebo pokud opětovně neschválí pro závažné nedostatky výroční zprávu.

Podle § 7 pak lze odvolat jednotlivého člena:

Poslanecká sněmovna může navrhnout předsedovi vlády odvolání člena Rady z funkce z těchto důvodů: a) nevykonává-li řádně svoji funkci, b) nesplňuje-li podmínky pro výkon funkce uvedené v tomto zákoně, c) dopustil-li se takového jednání, které zpochybňuje jeho nestrannost, nezávislost nebo nestrannost Rady.

Jestliže Špidlova vláda chtěla Radu zlikvidovat, jako nejsnadnější a zároveň nejelegantnější způsob se doslova nabízelo dvojí neschválení její Výroční zprávy, která zrovna ležela ve Sněmovně. Trvalo by to sice o pár dní déle, ale nikdo by nemohl říct ani popel. Nějaké „závažné nedostatky“ k takovému kroku se přece vždycky najdou. Jenže vláda z nějakých důvodů s popravou pospíchala (o souvislosti se stockholmským odvolacím soudem jsem se už zmiňoval) a ministr kultury Pavel Dostál, který měl likvidaci Rady na starosti, to celé poněkud „zvojtil“.

Mimořádná schůze Sněmovny byla svolána s programem, na kterém byl jediný jednací bod, nazvaný Návrh na odvolání členů Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Podle jednacího řádu Sněmovny, což je také zákon, nelze pořad mimořádné schůze měnit. Jenže Dostál posléze přednesl návrh usnesení v této podobě:

Poslanecká sněmovna Parlamentu navrhuje předsedovi vlády České republiky, aby neprodleně odvolal Radu České republiky pro rozhlasové a televizní vysílání z důvodu opakovaného závažného neplnění povinností uvedených v odst. 5 zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání.

Ponechme stranou, že Dostál popletl i oficiální název Rady, do kterého už nepatří Česká republika. Důležitější jsou jiné věci. V jednacím bodě o odvolání jednotlivých členů Rady, Dostál navrhl odvolání Rady jako celku. Namísto aby postupoval podle paragrafu 7, použil paragraf 6. Namísto toho, aby Sněmovna odvolávala radní kus po kuse, vzali to vládní poslanci jedním řezem. Na mimořádné schůzi, jejíž program podle zákona nelze měnit, hlasovali o jednacím bodu, který nebyl na pořadu jednání. Ve své bohorovnosti tak dokonce učinili navzdory upozorněním z řad opozičních poslanců, že porušují zákon.

Ale i kdybychom tohle pominuli, ani odvolání Rady jako celku neproběhlo v souladu se zákonem. Zákon, tak jak je zkonstruován, se totiž snaží předcházet možnému účelovému politickému zneužívání odvolání, a proto přesně specifikuje, za jakých okolností lze Radu jako celek odvolat. Buď dvojím neschválením její výroční zprávy, to však nebyl tento případ, nebo kvůli opakovanému a závažnému neplnění povinností. Legislativci tomu říkají kumulativní podmínky odvolání. Jenže žádné předchozí usnesení Poslanecké sněmovny, natož opakované, o tom, že by Rada závažným způsobem neplnila své povinnosti, neexistuje. Naopak – Sněmovna Radě všechny její předchozí výroční zprávy schválila. Nesmyslná a nedoložená obvinění z projevů jednotlivých vládních poslanců, navíc většinou typu „jedna paní povídala“, lze za nějaké usnesení Sněmovny považovat jen ztěží.

Každý zloděj a vrah má možnost, je-li obviněn, říct něco na svoji obhajobu. Členům Rady to vládní poslanci neumožnili. Plenárnímu zasedání Sněmovny nepředcházelo ani obvyklé jednání a doporučení příslušného výboru či komise, v tomto případě tedy kulturního výboru a Stálé komise pro sdělovací prostředky. Neexistovala ani žádná důvodová zpráva.

Šest členů odvolané Rady, Ing. Zdeněk Duspiva, JUDr. Pavel Foltán, RNDr. Josef Musil, CSc., Jiří Novotný, Mgr. Petr Štěpánek a Mgr. Petr Žantovský, si to nenechalo líbit. Se žalobou v pracovněprávní věci se obrátili na obecný soud, se žalobou ve správní věci na správní soud a k Ústavnímu soudu podali ústavní stížnost. Bývalý předseda Ing. Martin Muchka postupoval individuálně.

Všechny žaloby a stížnost byly podány v červnu 2003. Od té doby se vlastně nic neděje. Pouze Ústavní soud se naší stížností odmítl zabývat s odůvodněním, že prý jsme nevyčerpali možnosti právní ochrany u soudů nižší instance. Což o to, i takhle to lze pojmout. Faktem však je, že obdobné stížnosti, která se týkala odvolání členů správní rady VZP, taktéž Sněmovnou, senát ÚS (dokonce za předsednictví stejného ústavního soudce JUDr. Pavla Varvařovského) vyhověl. Nepříliš standardní rovněž je, že Ústavní soud o odmítnutí naší stížnosti rozhodl až po provedení několika procesních úkonů. To nebývá zvykem. Když odmítnout, tak hned. Ale což, buďme trpěliví. Ta věc je po právní stránce jasná jako facka. Jsem opravdu zvědavý, jak se s ní naše nezávislé soudy nakonec vypořádají.

Postup Poslanecké sněmovny nepřímo kritizuje stanovisko členských zemí EPRA – Evropské platformy úřadů regulujících rozhlasové a televizní vysílání ze dne 9. května 2003. Uvádí se v něm:

U vědomí nedávného vývoje v audiovizuálním odvětví, jakož i soudobých tlaků, jimž čelí příslušné regulační úřady v několika zemích, členové Evropské platformy regulujících úřadů (EPRA) by rádi zdůraznili význam nezávislých regulujících orgánů v oblasti vysílání v demokratických společnostech. Členové EPRA by rádi zejména připomněli body II.6 a 7 Doporučení Rady Evropy Rec(2000)23 k nezávislosti a působnosti regulujících úřadů v odvětví rozhlasového a televizního vysílání, které stanovují, že:

„Přesná pravidla by měla být stanovena rovněž ohledně možnosti odvolat členy regulačních orgánů, a to tak, aby se zabránilo využívání odvolání jakožto prostředku politického nátlaku. Konkrétně by odvolání mělo být možné pouze v případě nerespektování pravidel upravujících neslučitelnost funkcí, které členové musí dodržovat, nebo neschopnosti vykonávat své funkce, pokud je tato neschopnost řádně konstatována, aniž by tím byla pro dotyčnou osobu dotčena možnost napadnout své odvolání u soudů. Odvolání členů z důvodu porušení zákona, ať šlo o skutek související či nesouvisející s výkonem jejich funkcí, by mělo být možné pouze v závažných případech jasně vymezených zákonem s podmínkou, že v dotyčné věci bylo vyneseno pravomocné soudní rozhodnutí.“

I tohle stanovisko samozřejmě zůstalo dokonale utajeno.

Celá tahle legrace s odvoláním Rady přišla daňové poplatníky na spoustu peněz. Ke všem ostatním položkám je třeba přičíst také dva a půl milionů korun, které musely být vyplaceny, protože všem odvolaným členům ze zákona vznikl nárok na odstupné. Pravidla pro stanovení výše odstupného jsou pro radní stejná jako u poslanců: za každý odsloužený rok jeden měsíční plat, maximálně však pět. Bylo to trochu komické, protože když pak byli zvoleni noví radní, první, co museli udělat, bylo, že Sněmovnu žádali o mimořádné navýšení rozpočtu Rady, poněvadž v kase chyběly peníze na jejich výplaty.

To byla ale asi ta jediná trochu příjemnější stránka tehdejší organizované denunciace odvolaných radních. Cožpak ty peníze, ale vidět socany a unionisty, jak se čertili, když zjistili, že vedlejším produktem odvolání je i odstupné a že s tím nic nenadělají, i kdyby se vztekli, to opravdu stálo za to. 

Tahanice o sociální pojištění už tak veselé nebyly. Krátce po našem odvolání Pražská správa sociálního zabezpečení náhle zjistila, že Úřad Rady prý po celá léta odváděl standardní sociální pojištění radních neoprávněně a poslala je zpět na Úřad. A Úřad peníze zase přeposlal radním. Reagoval jsem na to dopisem ze dne 27. července 2003 adresovaným Úřadu Rady:

Po návratu z dovolené jsem zjistil, že od Úřadu RRTV přibyla na můj účet částka 175.575,- Kč, prý přeplatek sociálního pojištění. Zároveň jsem obdržel Váš dopis ze dne 8. července 2003, kterým mi oznamujete, že Pražská správa sociálního zabezpečení mě spolu s dalšími bývalými členy Rady odsunula z hlediska sociálního zabezpečení do bezprávného postavení. 

Jinými slovy: po devíti letech vykonávání veřejné funkce, do které mne v červenci 1994 zvolili poslanci nejvyššího zákonodárného sboru, do funkce, kterou jsem po celou dobu vykonával jako svoji hlavní pracovní činnost, prakticky na plný úvazek, a která byla po celou tu dobu hlavním zdrojem mých příjmů, mi stát oznámil, že jsem devět let vlastně nic nedělal, nikde nepracoval a nenáleží mi sociální zabezpečení a jistoty normálního občana. Navíc, nejen že mne stát na toto bezprávné postavení předem neupozornil, dokonce mne uvedl v omyl, protože po celých devět let Úřad Rady standardně odváděl z mých odměn všechny sociální dávky. Ale nejen to. Stát mi nyní vrací dávky za pět let dozadu, nicméně platby za další čtyři roky si ponechal.

Postup Pražské správy sociálního zabezpečení pokládám za naprosto skandální, zvláště vůči kolegům nacházejícím se v důchodovém věku. Neschopný úředník řeší nedokonalost zákona na úkor řádově desítek lidí zcela asociálním a lidsky nepřijatelným způsobem. Pokud jsou správné mé informace, že vše se odehrálo dokonce v součinnosti s Ministerstvem práce a sociálních věcí, toho času řízeným ministrem sociální demokracie, zůstává mi nad takovým pohrdáním sociálními právy občana rozum stát.

Podobným způsobem se 29. července 2003 ohradil i kolega Jiří Novotný:

Z Vašeho dopisu ze dne 8. 7. 2003 na mne celá ta obludnost dolehla znovu a se všemi nepříznivými důsledky, které jsem před tím ani nedomyslel, protože jsem nepředpokládal, že by takové řešení celé záležitosti mohl někdo vymyslet a realizovat.

Patřím, bohužel, do té věkové kategorie bývalých radních, které by tento (cituji): „…důsledek několika jednotlivých nedopatření, jež od sebe nelze oddělit“, mohl připravit o podstatnou část důchodu. A to vše za osm a půl roku ne právě lehké práce v Radě.

Zjištění a návazné rozhodnutí PSSZ má v mém případě zpoždění osm let a osm měsíců a považuji je za absurdní a nelidské. V této situaci mne nenapadá nic jiného, než poukázaný „přeplatek“ ve výši 161.472,- Kč Úřadu Rady vrátit. Berte to prosím jako zoufalé gesto mého nesouhlasu …

Krátce nato postihl Jirku Novotného těžký infarkt.

I já jsem ty peníze poslal zpátky. V současné době se ztratily kdesi v černé díře státního rozpočtu. Je to zřejmě čistě jen náhoda, že problémy se sociálním pojištěním radních se objevily přesně v okamžiku, kdy šest odvolaných členů Rady je se státem v pracovněprávním sporu a jedna z otázek, které soud musí rozlousknout, je, zda radní vůbec byli v nějakém pracovněprávním vztahu.

Zřízení Vyšetřovací komise pro zjištění skutečností v souvislosti s arbitrážním řízením ve věci CME versus Česká republika, ke kterému ve Sněmovně došlo 21. května 2003, nelze hodnotit jinak, než jako obrovskou strategickou chybu stran Špidlovy vládní koalice. Viníci přece už byli nejen označeni, ale v přímém televizním přenosu dokonce i „popraveni“, tak proč se v tom ještě rýpat. Vždyť by se ještě mohlo vyvalit, že to všechno ve skutečnosti bylo jinak. Vznikl orgán, který si nemohl zacpat uši a zakrýt oči. Věci, které do té doby nikdo nechtěl poslouchat, bylo najednou komu říct.

Komise měla deset členů, každá parlamentní strana nominovala dva poslance. Za ČSSD v komisi zasedli JUDr. Stanislav Křeček a Ing. Miloslav Vlček, za KDU-ČSL MUDr. Josef Janeček a MUDr. Vladimír Říha, za US-DEU Taťána Fischerová a JUDr. Hana Marvanová, za ODS Miroslava Němcová a Ing. Jiří Patočka a za KSČM Mgr. Ivana Levá a RSDr. Antonín Zralý.

Zvláště unionistická nominace Hany Marvanové mi připadá velmi pikantní. Asi tak jako kdyby byl vyšetřováním událostí 17. listopadu 1989 pověřen Miroslav Štěpán. Nicméně Marvanovou po její těhotenské rezignaci na poslanecký mandát brzy nahradil Tomáš Vrbík. Nebyla to však jediná personální výměna, neboť v červnu 2004 za zemřelého Jiřího Patočku z ODS nastoupil MUDr. Mgr. Ivan Langer. Předsedou vyšetřovací komise se stal poslanec ČSSD Stanislav Křeček.

Z logiky věci vyplývá, že existují dvě možné varianty nějaké viny. Buď platí tradiční verze,  že se RRTV spolčila s Vladimírem Železným, společně zničili investici CME, a Česká republika proto musela zaplatit 10 miliard korun. Tohle by platilo v případě, že jsou správné závěry stockholmských arbitrů. Pokud jsou však správné závěry londýnských arbitrů – a obojí naráz prostě platit nemůže –, podle kterých Česká republika žádnou škodu nezpůsobila, pak žádní viníci v tom tradičním smyslu neexistují. Jelikož však Česká republika přesto 10 miliard korun musela zaplatit, přímo se nabízí důvodné podezření, že tomu někdo napomohl. A to je ta druhá varianta. Tyhle stopy však určitě nevedou na Radu pro rozhlasové a televizní vysílání, nýbrž na Ministerstvo financí a k některým politikům. 

Křečkova komise v první fázi spíše překvapila. Po počátečních průtazích, kdy policejní složky komisi vůbec nepřidělily profesionálního vyšetřovatele (proč asi?), jak v podobných případech bývá zvykem, se poslanci pustili do práce. A k překvapení mnohých se šetření brzy zaměřilo i na druhou variantu, takže se před komisí potili lidé jako bývalý náměstek ministra financí a poslanec ČSSD Jan Mládek, který je zřejmě odpovědný za tragický výběr advokátní kanceláře Clifford Chance.

U příležitosti prvního výročí odvolání naší Rady jsem v dubnu 2004 poskytl rozhovor internetovému serveru Česká média (www.ceskamedia.cz). Na tom, co jsem tehdy řekl o Křečkově komisi, není třeba nic měnit. Zde je úryvek z onoho rozhovoru:

Sledujete práci Křečkovy vyšetřovací komise?

Jistě, někteří z nás před ní vypovídali… Musím říct, že práce vyšetřovací komise je pro mne spíše příjemným překvapením, hlavně její předseda Stanislav Křeček. Zatím z něho mluví daleko více právník než politik. Uvidíme, jestli to takhle vydrží.

Co máte na mysli?

Z dosavadních veřejných výstupů vyplývá, že vyšetřování se ubírá spíše jiným směrem, než leckdo na začátku asi předpokládal. Vyjádření pana Křečka, že „ministerstvo financí arbitráž hrubě podcenilo“ a že „nevybralo optimální právní zastoupení“, hovoří za vše. Komisi navíc leží na stole řada písemných dokumentů, které dokazují, že někteří úředníci a politici rozhodně neudělali vše pro úspěch České republiky, ba naopak, že někteří přímo napomáhali protistraně. Dříve či později se tedy koaliční poslanci ocitnou před dilematem, zda naplnit – ať už pomyslnou nebo faktickou – politickou objednávku nebo dát průchod spravedlnosti padni komu padni.

Co tipujete vy?

Obávám se, že to všechno skončí ve stylu, že za to tak trochu mohou všichni a přitom vlastně nikdo. Byl bych velice příjemně překvapen, kdyby výstupem byla zcela konkrétní trestní oznámení. Podvržený a zřejmě i zfalšovaný „zápis nezápis“ z jednání mezi Radou a Železným, který posloužil jako klíčový důkaz proti České republice a který paradoxně předložili sami právní zástupci ČR, si o to doslova říká. Koneckonců sama RRTV takové trestní oznámení už také podala.

Před komisí jsem vypovídal 14. listopadu 2003 a s trochou nadsázky si dovolím říct, že jsem si tu připadal jak Dimitrov při procesu kvůli zapálení Říšského sněmu. Ve škole nás učili, jak se z obžalovaného stal žalujícím. Měli na mě původně vyhrazeno půl hodiny. Hovořil jsem však více než půl druhé hodiny. Skoro na žádné otázky nedošlo. Jednu zmatenou otázku položila pouze Táňa Fischerová (US-DEU) a jen mě utvrdila, že pokud ji někdo od „Donathů“ nenapíše, co má říkat – třeba jako když v předvečer stockholmského odvolacího soudu ve Sněmovně přednášela píárový materiál CME, který denuncioval českého arbitra Jaroslava Hándla –, je poněkud mimo.

Využil jsem svědecké výpovědi také k tomu, abych komisi oficiálně předal řadu písemných dokumentů, které vcelku jednoznačně dokládají, jakou měla RRTV motivaci, když usilovala o uvedení rozdvojené organizační struktury Novy do souladu s českými zákony. Kromě toho jsem poslancům rovněž předal Prohlášení Maríny Landové, ve kterém křivě svědčí ve prospěch CME („aby nedošlo k omylu“), a právní expertízu Právnické fakulty Západočeské  univerzity, která podnikatelské aktivity CME kvalifikuje jako kriminální činy. A abych nezapomněl, také jsem komisi předal stenografický záznam píárové řeči poslankyně Fischerové.

V ten samý den vypovídal před vyšetřovací komisí také Vladimír Železný. Jeho kompletní výpověď najdete mezi přílohami této knihy.

Že to s odvahou komise něco skutečně vyšetřit nebude zas až tak horké, začalo být jasné v červnu 2004, kdy měla předložit Sněmovně svoji zprávu. V Česku se samozřejmě nic neutají, takže se mi její první verze brzy dostala do rukou. A bylo to přesně tak, jak jsem už v dubnu předpovídal: za prohranou arbitráž mohou všichni a zároveň nikdo. V zákulisí se tehdy povídalo o tom, že Křeček prý od Špidly dostal jasné zadání, že ve zprávě prý má být zvýrazněna úloha Rady a potlačeny jakékoli zmínky o Janu Mládkovi. Jestli je to pravda, nevím, nechci dr. Křečkovi křivdit. Faktem ale je, že v ten samý čas se najednou vynořila také jeho nominace na prezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu. K prezentaci žádné zprávy nakonec nedošlo, protože mandát vyšetřovací komise byl prodloužen o dalšího půl roku, až do prosince 2004.

Žádné iluze o odvaze vládních poslanců podívat se na kobylku Ministerstvu financí, řízenému sociálně demokratickým ministrem, si ale opravdu nedělám. Takže abych pravdu řekl, co komise do závěrečné zprávy nakonec napíše, mě s odplývajícím časem vzrušuje méně a méně. Valný význam to mít nebude. A kdyby se poslanci – nedej Bože – přece jenom pochlapili, můžu být jenom příjemně překvapený.

Pro normálního člověka je velmi těžké si představit, že vládní politici arbitráž prohráli naschvál nebo – když to neřeknu takhle natvrdo – že neudělali všechno pro vítězství. Kdykoli na to někde přijde řeč, vždycky se objeví otázka, proč by to proboha dělali, vždyť z toho nic nemají. Jenže právě tohle není pravda. Oni z toho něco mají. Zatímco Ronald Lauder kasíroval peníze, oni inkasovali politický profit.

Snaha odstranit Radu pro rozhlasové a televizní vysílání, respektive její vlivné jádro, byla dlouhodobá a pokusů o její odvolání se ve Sněmovně uskutečnilo několik. Proč? Protože Rada byla jedinou institucí v zemi, kterou vládní moc neměla plně pod kontrolou. Za Zemana to ještě docela šlo, ale po českotelevizní krizi a po ustavení Špidlovy vlády se útoky vystupňovaly. S trochou nadsázky jsem od jisté doby začal výkon funkce v Radě přirovnávat k chůzi v minovém poli uprostřed válčících armád, politických i televizních.

Ale zdaleka nešlo pouze o RRTV. Ovládnutí Rady nebylo pro vládní strany cíl, nýbrž prostředek. Prostředek k uplatnění daleko většího vlivu na elektronická média a na prvním místě na Novu. Všechno, co se po oznámení výsledku stockholmské arbitráže odehrálo, moje slova potvrzuje.

Jen se objevila zpráva o deseti miliardách, následoval obrovský mediální atak na Radu. Postraní špína padala na ODS a Václava Klause. Fakta a racionální argumenty nikoho nezajímaly. Může za to Rada, která Železnému dovolila okrást zahraničního investora, a hotovo! Přesně tohle vykřikoval Pavel Dostál, kudy chodil. Že to není pravda? Že je to z hlediska zákona a kompetencí nesmysl? No a co? Koho to zajímá? Železo se musí kout, dokud je žhavé! Už čtrnáct dní nato (1. dubna 2003) vládní koalice uskutečnila první pokus o likvidaci Rady. Ke schválení programu schůze Sněmovny, kam operativně zařadila odvolání Rady, však chyběl jeden hlas. Už na druhý den proto vládní poslanci svolali mimořádnou schůzi. A tentokrát si Špidla docházku i poslušnost všech svých oveček ohlídal. Byla to pro něho navíc první příležitost pomstít se ODS za nedávnou volbu prezidenta Václava Klause a znovu semknout  pošramocené vládní řady.  

Novou Radu si vládní strany zvolily k obrazu svému. Poměrné zastoupení bylo zapomenuto a Špidla a spol. si do Rady prosadili devět lidí. Opozici ponechali čtyři místa. Přesně devět hlasů je podle zákona třeba k přidělování a odnímání licencí. Kdykoli přijde řada na podobné spekulace, noví radní se brání, že přece nejsou pouhou převodovou pákou vlády. Ano, to je pravda, některým z nich to i věřím. Ale k vytvoření tlaku stačí už sama latentní hrozba, že potřebné počty hlasů jsou eventuálně k dispozici. Faktem navíc je, že počet správních řízení s Novou, častokrát i dost nesmyslných, se podstatně zvýšil.

Soustředěný politický tlak přinesl výsledky. Úspěšný šéfredaktor zpravodajství Novy Pavel Zuna byl „povýšen“ na programového ředitele a kritické ostří Televizních novin vůči vládě a především ČSSD se otupilo. Hlavním cílem však bylo odstranění Vladimíra Železného. I to se nakonec podařilo. Majitelé televize se tlaku poměrně dlouho bránili a zvláště pro Jiřího Šmejce, který se Železným na pět let spojil svoje podnikatelské osudy, to bylo velmi těžké rozhodování. Ale ani tak silná finanční skupina, jako je PPF, si nemůže dovolit být v permanentním sporu s vládou. Její obchodní zájmy nekončí u plotu televize. Vladimír Železný byl odvolán 14. května 2003, přesně dva měsíce po oznámení desetimiliardového verdiktu stockholmské arbitráže. Ve funkci generálního ředitele ho nahradil jeden z vysokých manažerů PPF Petr Dvořák.

Politické tlaky na televizi Nova potvrdil sám nový generální ředitel Dvořák. V Press klubu na  Frekvenci 1 dne 15. ledna 2004 řekl:

„My jsme byli pod poměrně silným politickým tlakem a byli jsme i pod tlakem z toho důvodu, že tehdy byla Nově přisuzována vina za prohranou arbitráž.“

Jelikož šéfové Novy jsou třicátníci, když už se rozhodli k řezu, udělali to s razancí svého mládí. Kdyby jim bylo o deset patnáct let více, možná že by Vladimíru Železnému nabídli přijatelnější ústupovou variantu. Určitě by si tím ušetřili další starosti, které se v souvislosti s ním již co nevidět objeví. Přímo se totiž nabízelo, nabídnout Železnému ředitelský post ve slovenské sesterské televizi Joj. Jeho společenský status by zůstal zachován a byl by navíc ve svém budovatelském živlu. Leč nestalo se.

Železného není radno podceňovat. Předvedl to už v roce 2002, když si usmyslel kandidovat ve znojemském volebním obvodě do Senátu. Jako jediný ze všech kandidátů zvítězil už v prvním kole, když získal 50,82 % hlasů. Mnozí si mysleli, že se vstupem do politiky svět televize opustí, ale nestalo se tak. Železný není zvyklý dobrovolně ustupovat ze svých pozic. 

V souvislosti se Železného kandidaturou do Senátu došlo k dalšímu střetu Muchkovy Rady s některými politiky, kupříkladu opět s Dostálem. Železný – kandidatura nekandidatura – vesele pokračoval ve Volejte řediteli a politikům se to nelíbilo. Ani se jim nedivím. Jedna věc však je, co se komu líbí či nelíbí, a druhá věc jsou zákony. Nepochybuji o tom, že pravidelný vlastní televizní pořad kandidáta zvýhodňuje. Jenže co je neetické, ještě nemusí být protizákonné. A přesně tohle byl Železného případ. Rada si pochopitelně nechala zpracovat právní posudek a přesně podle očekávání se v něm dočetla, že Železný žádný zákon neporušuje, protože – marná sláva – svoboda slova platí i pro něho. Vyučený chemik Dostál v roli právníka amatéra byl ale jiného názoru. Nic proti tomu, svoboda slova platí koneckonců i pro chemika, takže proč by ministr kultury nemohl říkat nesmysly.

S podobnými ředitelskými pořady nejsou problémy jenom u nás. Na Slovensku něco podobného provozuje nejen Milan Kňažko na komerční Jojce, ale i Richard Rybníček ve veřejnoprávní Slovenské televizi. Některým tamním politiků se to také nelíbí. No, a to je asi tak všechno, co s tím nadělají.
 
První zvěsti o tom, že Železnému v Nově znovu patří šedesátiprocentní podíl, začaly postupně prosakovat v druhé polovině roku 2003. Na veřejnosti tahle informační bomba vybuchla až koncem ledna 2004. Byly z toho opět palcové titulky a Železný bezkonkurenčně ovládl první stránky novin. Zvláště pro laiky to vypadalo docela vážně, protože celý ten humbuk se docela reálně opíral o rozhodnutí soudu. Jak se něco podobného mohlo stát?

Sešly se tři okolnosti a ač první dvě byly původně namířeny proti Železnému, kouzlem nechtěného se obrátily v jeho prospěch. První věcí byla Rozehnalova zrada. Tím, že bývalý Železného právník Aleš Rozehnal znemožnil zapsání navýšení základního jmění CET 21 rejstříkovým soudem, nejen že vyřadil ze hry společnosti MEF Media a Edikon, které tenkrát navyšovaly místo Železného, ale paradoxně tím také oživil původní Železného 60 procentní podíl.

Druhá okolnost souvisí právě se Železného podílem. Už o něm víme, že byl konfiskován. Ale jaký podíl? Ten původní 60 procentní, nebo ten umenšený 11 procentní, který existoval vedle podílů MEF Media a Edikonu, dokud panovalo všeobecné přesvědčení, že navýšení základního jmění bude zapsáno? Železný ve své verzi tvrdil, že jeho podíl vlastně zkonfiskován nebyl vůbec a zaklínal se precedentními rozhodnutími Ústavního soudu.

Třetí věc souvisí s nezapsáním společnosti Vilja coby podílníkem CET 21. Už o ní víme, že v ní své původní podíly sdružili zakladatelé CET 21 Jozef Alán, Peter Hunčík a Vlastimil Venclík a že Aleš Rozehnal posléze zprostředkoval prodej Vilji finanční skupině PPF. Jenže jaký podíl drží Vilja v CET 21? Ten původní ve výši 21,46 %, což je součet podílů tří fyzických osob? Nebo ten roztažený více než padesátiprocentní podíl, vzniklý v důsledku konfiskace Železného podílu? Právě kvůli těmhle nejasnostem rejstříkový soud změnu nezapsal.  

Patří tedy CET 21 skutečně zase Železnému? Lze o tom mít vážné pochybnosti. I kdyby tohle všechno, co Železnému hraje do karet, platilo, ještě je tu tzv. zajišťovací smlouva. V té se Železný pro případ, že by se podíl v CET 21 nějakým způsobem znovu ocitl v jeho rukou, zavazuje převést jej na MEF Holding. Železný sice říká pravdu, když tvrdí, že žádnou zajišťovací smlouvu s PPF nepodepsal, ale neříká pravdu celou. Zajišťovací smlouvu podepsal Šmejcově MEF Holdingu, který posléze fúzoval s Českou produkční 2000 a právě tahle společnost se v rámci Novy posléze stala součástí struktury PPF.

Téhle verzi dává za pravdu i další vývoj událostí, protože následným předběžným opatřením soud Železnému zakázal s podílem jakkoli nakládat, kromě jediné věci: převést ho na Českou produkční 2000. A v dubnu 2004 bylo ono rozhodnutí rejstříkového soudu o Železného 60 procentním podílu v CET 21, které vzbudilo tolik rozruchu, rozsudkem Vrchního soudu v Praze zrušeno.

Malá odbočka: I nová Pospíchalova Rada se potýká s problémem, že televizi ve skutečnosti ovládá někdo jiný, než je napsáno v papírech. Vlastně nic nového pod sluncem, jenom pokračování staré praxe, kdy reálný stav vlastnických poměrů předbíhá jejich obraz v zápise rejstříkového soudu. Rozdíl je v jediném. U staré Rady to politikům sloužilo jako záminka k útokům a návrhům na její odvolání, v případě nové špidlovsko – dostálovské Rady, ač je na tom úplně stejně, je ticho po pěšině.

Ale zpátky k Železnému. Myslím, že v celé téhle mediálně velmi vděčné akci šlo o něco úplně jiného. A koneckonců sám Železný byl při našem listopadovém (2003) rozhovoru ke svým šancím znovu ovládnout Novu poměrně skeptický a dával tomu tak 15 – 20 procent pravděpodobnosti. Ale je to zkušený stratég a opět všem předvedl, jak se dělá mediální kampaň. Usmyslel si totiž, že v červnu 2004 bude kandidovat do Evropského parlamentu. A pak už si novináře vodil jako mopslíky na krátkém vodítku.

Oznámením, že znovu ovládl Novu, vzbudil opětovný zájem o svoji osobu. A potom už to jen dávkoval. „Železný hodlá kandidovat do Evropského parlamentu, vybírá si ze tří nabídek.“ Bum! První stránky novin. „Železný bude do EP kandidovat za hnutí Nezávislí.“ Bum! První stránky novin. „Železný slibuje další esa na kandidátce Nezávislých.“ Bum! První stránky novin. „Za Nezávislé bude kandidovat také Bobošíková.“ Bum! První stránky novin. Kdyby si kdokoli takovouhle kampaň chtěl zaplatit, musel by sáhnout hodně hluboko do prasátka. Železný to měl zadarmo.

Do Evropského parlamentu nakonec zasedl nejen Vladimír Železný, ale i Jana Bobošíková. Tohle spojenectví ale příliš dlouho nevydrželo. Jejich následné mediální přestřelky a vzájemné obviňování neposloužily ke cti ani Bobošíkové, ani Železnému. Bylo to trapné.

Oblíbeným příslovím Vladimíra Železného je židovské: Jsme jako olivy. Nejlepší olej vydáváme, jsme-li drceni. A také ho v životě naplňuje. Má nadstandardní schopnost po jakémkoli otřesu znovu vstát a opět stoupat vzhůru. Předvedl to ve válce o Novu i ve volbách do Senátu a Evropského parlamentu. K jeho návratu do Novy jsem však skeptický. Jsem navíc přesvědčen, že jeho poslední akce nebyla úplně košer. A taky si myslím, že zjistil, že v politice se mu otevírá daleko větší hřiště. Jsem docela zvědavý, čím překvapí příště.

Nejvýnosnější právní případy jsou obvykle ty nejnesmyslnější. Vzpomeňme jen na žaloby tlouštíků, kteří se najednou rozpomněli, že za jejich překypující sádlo mohou výrobci hamburgerů, či na celoživotní kuřáky, kteří si svoje prokouřené plíce chtějí nechat zaplatit od tabákových koncernů. Myslím, že skoro každému soudnému člověku je jasné, že v takovýchhle případech nejde ani tak o právo, ale daleko spíše o výnosný byznys. Ve hře jsou obrovské balíky peněz a vyhrává ten, kdo si dokáže najmout úskočnější a kreativnější právníky. Pro některé advokáty se právě takovéhle kauzy staly výnosnou specializací. Jde zkrátka o to nalézt někoho dostatečně nešikovného a hloupého, kdo se nechá právními kličkami oškubat, a zvolit k tomu správnou metodu. Z podobného rodu jsou i Lauderovy arbitráže.

U klasických soudů se totiž ukázalo, že Lauderovy nároky jsou značně pochybné a že na Vladimíru Železném či na CET 21 se Lauder ani CME s největší pravděpodobností ničeho nedomohou. Arbitráže však mají mnohem volnější režim, zdaleka tady nejde pouze o zákony a paragrafy, ale také o atmosféru a dojem, jaký kdo vytvoří. A tak se z původně spíše špatného a v evropském kontextu nepříliš úspěšného televizního podnikatele Laudera stal úspěšný byznysmen v oboru arbitráží. Nejdříve jeho právníci vymysleli onu substituci, ve které obratného Železného coby protivníka nahradili hloupým státem se všemi jeho línými a vypočítavými úředníky a politiky a pak to zkusili na několik způsobů. Můžete vést třeba deset arbitráží, v devíti prohrát a pouze v jediné uspět. A jste vítěz.

Stačí sehnat ochotné svědky, „dodat“ klíčové důkazy, ale hlavně je třeba alespoň pro jednu z arbitráží zajistit dva velmi kreativní arbitry, kteří budou ochotni porušovat všechna možná pravidla hry. Tohle o arbitrech Kühnovi a Schwebelovi netvrdím já, takhle o nich ve svém separátním stanovisku píše jejich kolega arbitr JUDr. Jaroslav Hándl. Jeho stanovisko je také jednou z příloh této knihy.

Za dobu trvání války o Novu jsem v českých médiích zaznamenal desítky spekulací o korupci. Vždycky však šlo o přetřásání možné korupce mezi Železným a členy Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Čeští novináři do svých spekulací kupodivu nikdy nezahrnuli Ronalda Laudera a jeho lidi. Trochu to postrádá logiku. Stačilo si položit tradiční otázku: Cui bono? Rada pro vysílání totiž v souvislosti s válkou o Novu nerozhodovala prakticky o ničem a Vladimír Železný navíc dokonce od určitého okamžiku vlastně přestal být stranou sporu, protože do tohoto postavení byla šikovným manévrem Lauderových právníků namísto něho posunuta Česká republika. Proč by si tedy Železný měl platit lidi, kteří o jeho osudu vůbec nerozhodovali? Naopak ten, kdo o něco usiloval, konkrétně o obrovskou finanční částku – a výsledných více než 10 miliard je nepředstavitelná hromada peněz –, byla Lauderova strana. Spekulace o jisté motivaci ovlivnit běh věcí ve svůj prospěch se tady doslova nabízejí.

Faktografie tuto úvahu potvrzuje. Za prvé: Železný přece ve své amsterdamské arbitráži uspěl, arbitři rozhodli, že CME žádnou škodu nezpůsobil. Za druhé: Soudy mezi CET 21 a ČNTS nejprve daly pravomocně za pravdu Železnému, respektive CET 21, a po znovuotevření kauzy problematickým rozhodnutím Nejvyššího soudu zamířil celý tenhle spor definitivně do ztracena, když do hry vstoupila PPF a koupila obě spořící se strany. Za třetí: Regulační orgán, tedy RRTV, o ničem podstatném – a už vůbec ne o meritu sporu mezi CET 21 a ČNTS – nerozhodoval. Vše bylo v kompetenci soudů. A na druhou stranu: Není skvělé, když se najednou objeví svědek typu Landová? A když se jako na zavolanou vynoří nějaký klíčový důkaz? Nebo že přihopsá nějaká Gazela?

Naprosté většině českých novinářů uniklo, že celý spor se neodehrával na přímce, na jejíchž koncích jsou na jedné straně Lauder a na druhé Železný s Českou republikou, nýbrž v trojúhelníku. Pro veřejnost vytvořili falešný obraz, že každý, kdo hájí Českou republiku, je automaticky Železného člověkem. Tahle praxe byla pro zájem státu zničující. Dokonale nahrávala Lauderovým právníkům, kteří ji v arbitráži uměli zužitkovat.

Vyprávění příběhu války o Novu se pomalu chýlí ke konci. Válčící strany sečítají ztráty, případně kořist. Docela logicky se nabízí otázka: Kdo za to může? Zastavme se proto na závěr u jednotlivých hlavních aktérů. Nejprve se vydáme po linii tradiční verze, která předpokládá, že Lauderově firmě CME byla v České republice způsobena nějaká škoda. Pokud je to pravda a skutečně tu existuje nějaká vina, měli bychom narazit také na nějaké viníky. Nelze začít u nikoho jiného než u Vladimíra Železného.

Skutečně obdivuji, s jakou lehkostí někteří lidé vystřelují suverénní obvinění, že Železný Lauderovi ukradl televizi nebo že zavinil 10 miliardovou škodu, aniž by se namáhali opřít svá tvrzení o nějaká věrohodná fakta a důkazy. Půjdeme-li totiž čistě po faktografii, pak lze mít za prokázané, že podle amsterdamské arbitráže Železný společnosti CME žádnou škodu nezpůsobil.

Také u českých soudů nenarazíme na žádný rozsudek, který by konstatoval nějaké zavinění Vladimíra Železného či společnosti CET 21. Naopak – české soudy hlavní spor války o Novu pravomocně rozhodly ve prospěch CET 21, tedy Železného. Teprve problematickým rozhodnutím Nejvyššího soudu, o kterém ještě bude řeč, se celá kauza po několika letech vrátila zase na začátek. Jelikož však finanční skupina PPF posléze vlastnicky ovládla obě spořící se strany, jak licencovanou CET 21, tak servisní ČNTS, a celý spor zastavila, konečné rozhodnutí soudu, na čí straně bylo více práva, se už nikdy nedozvíme.

Ano, je pravda, že Železný je dlouhodobě vyšetřován orgány činnými v trestním řízení, i to, že se dokonce na chvíli ocitl i ve vazbě. Nicméně tyhle kauzy nemají s meritem vlastního sporu o Novu vůbec nic společného. Týkají se daní, obrazů a údajného poškozování věřitele. A otázka je, zda minimálně některé z nich neběží na politickou objednávku.

Zmínka, že na začátku Lauderových potíží stálo Železného rozhodnutí odstoupit od smlouvy se servisní ČNTS, se objevuje v nálezech londýnské a stockholmské arbitráže. V těchto arbitrážích však Železný ani CET 21 nevystupovali coby strana sporu a nemohli se hájit. Faktem naopak je, že advokátní kancelář Clifford Chance, zatupující Českou republiku, v těchto arbitrážích zvolila, jak se později ukázalo, zcela chybnou strategii, protože obhajobu českého státu založila právě na tvrzení, že nikoli Česká republika, nýbrž Vladimír Železný způsobil Lauderově CME škodu. Po verdiktu Železného vlastní amsterdamské arbitráže, konstatujícím, jak už víme, že CME žádnou škodu nezpůsobil, se tato strategie ukázala jako naprosto kontraproduktivní. Ve Stockholmu v tom nakonec zůstala sama Česká republika.

Dalším zcela nepopiratelným faktem je, že válka o Novu nezačala až 5. srpna 1999, kdy se Železný od Laudera odstřihl. Předcházel tomu problematický pokus CME o fúzi s SBS, při které se Ronald Lauder pokusil zpeněžit i licenci CET 21, která mu však nepatřila. Ale netřeba znovu opakovat, co tahle knížka v předchozích kapitolách podrobně popisuje.

Železný se však dopustil také jedné fatální chyby. Váhal se zaplacením oné miliardy společnosti CME. Právě toto je kritický bod, od kterého začal jeho kredit klesat. Byl označen za neseriozního podnikatele a spolu s ním dostala cejch i celá Nova. Přímá souvislost mezi tím sice neexistuje, ale pravda je taková, že právě v tomto období následovalo problematické rozhodnutí Nejvyššího soudu, které zvrátilo ohňostrojem oslavené vítězství CET 21 ve sporu s ČNTS. Na konci dalšího řetězce událostí pak bylo Železného druhé odvolání z postu generálního ředitele a jeho problematický pokus vstoupit do vln Novy potřetí. Říká se: Nevstoupíš dvakrát do téže řeky. Železnému se to v jistém slova smyslu podařilo. Potřetí už ale ne.

Tolik faktografie soudní a arbitrážní. Železného suverénní obviňovatelé, by měli více vážit slova. Rychleji mluví, než přemýšlejí.

Teď se podívejme, jak Železného vnímá česká veřejnost. Navzdory dlouhodobé snaze médií vykreslovat ho jako hlavního viníka a zločince, lidé ho zdaleka nevnímají tak negativně, jak by se dalo očekávat. Naopak. Železný byl suverénně – už v prvním kole – zvolen do Senátu, stejně úspěšně si vedl i ve volbách do Evropského parlamentu. Pokud za kritérium zvolíme vztah k Železnému, pak lze veřejnost rozdělit do tří – pravděpodobně stejně velkých – skupin. První třetina k němu má vyloženě negativní vztah. Pokládá ho za prznitele kulturních hodnot a podvodníka. Druhá třetina s ním naopak sympatizuje a v jeho sporu s mocným a bohatým Američanem mu držela palce. Lidem z téhle skupiny imponuje jeho manažerský drajv a nepopiratelný úspěch TV Nova, na kterém má největší zásluhu. Třetí skupina nemá vyhraněný názor a v propletenci sporů o Novu se vůbec neorientuje. To samé (myšlena orientace ve sporech o Novu) ale platí o naprosté většině příslušníků první i druhé skupiny.

V souvislosti s fenomenálním úspěchem TV Nova se nabízí otázka, co bylo důležitější, zda Lauderovy peníze, nebo Železného manažerování? Nechci zjednodušovat, neboť v každé ze zemí, kde se Ronald Lauder pustil do televizního podnikaní, byly jiné startovní podmínky. Přesto nelze nevidět, že v Maďarsku, Polsku a Německu totálně pohořel a na Slovensku, na Ukrajině, v Rumunsku a ve Slovinsku to také není žádná velká sláva. Jediného skutečně výrazného finančního zhodnocení své investice se Lauder dočkal pouze v televizi ředitelované Železným. Nepochybuji o tom, že Železný je natolik obratný manažer, že Lauderův novácký penězovod na Bermudy uměl šikovně navrtat, aby něco zůstávalo doma i přímo u něho doma, přesto není pochyb, že i takhle se to Lauderovi bohatě vyplácelo.

S Vladimírem Železným nemám nic společného a už vůbec nechci být jeho advokátem. Ale tak jako jsem v určitém okamžiku neváhal ho ostře kritizovat, za stejně správné jsem později považoval se ho zastat. Mám hodně důvodů myslet si o něm mnoho špatného. Ale mám také hodně důvodů myslet si o něm mnoho dobrého, neboť to bezesporu je charismatický a výjimečný muž. Vedle Václava Klause, Václava Havla a Miloše Zemana patří do čtveřice osobností, které nejvíce ovlivnily naše devadesátá léta.

Nemám nejmenší důvod tvrdit, že Železný je vzorem podnikatelských ctností. Moc dobře vím, že se ve svých aktivitách mnohdy pohyboval na samé hranici dovoleného a občas možná i kousek za ní. Bez jeho bezskrupulózních metod by ale Nova nikdy nedosáhla svých výsledků. Podnikání prostě není žádná charita a někdy je třeba mít setsakra ostré lokty. Buď já, nebo ten druhý.

O soukromých kauzách Vladimíra Železného tahle knížka nepojednává. Nemám o nich dost informací, a i kdybych měl, s hlavním tématem souvisejí pouze okrajově. Nepíši ani o řadě vedlejších sporů války o Novu. Obě strany, Lauderova i Železného, na sebe zvláště na počátku sporu podávaly řadu trestních oznámení a soudy jak na běžícím pásu vydávaly předběžná opatření, která vzápětí obvykle zase rušily. Za rozsudky následovala odvolání a nové rozsudky. Nic podstatného z toho však nevzešlo.

V linii tradiční verze je za hlavního spoluviníka prohrané arbitráže považována Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, hned vedle Vladimíra Železného. Jenže zatímco Železný má navzdory všem obviněním v řadách českého obyvatelstva své sympatizanty, neboť jeho spor s americkým multimilionářem může třeba i připomínat souboj Davida s Goliášem, Rada je na tom hůř. Není se ostatně co divit. Proč by také lidé měli sympatizovat s nějakým regulačním úřadem, na který si může beztrestně plivnout každý, komu se zachce. Proč by se měli ztotožňovat s podivným spolkem, který jedni obviňují z cenzury, druzí z pitomosti, třetí s politické závislosti, čtvrtí z kriminálních zločinů, další z korupce a zbytek vůbec nechápe, proč tak zbytečná instituce vůbec existuje. Tak už to ale chodí, úřady nikdo příliš nemiluje. S tím nezbývá než se smířit.

Jsem poslední, kdo by chtěl tvrdit, že Rada je dokonalá instituce a lidé, kteří v ní zasedali, neomylní vševědové. Svoji kritiku do vlastních řad jsem vyslovoval často a občas dokonce hodně natvrdo. Mám jistě hodně špatných vlastností, ale mezi ty dobré určitě patří loajalita. V naprosté většině případů jsem proto kritizoval přímo na půdě Rady, nikoli přes média. Naopak navenek jsem Radu téměř vždy hájil, i když někdy nebylo o co stát. Proto si na druhou stranu dovoluji ultimativně trvat na tom, že Rada jako celek svojí úrovní nijak nevybočuje z průměru českých státních orgánů. Přesto byla po dlouhá léta terčem mediálních útoků v tak obludné míře, že si to v jiných institucích ani nedovedou představit. Proč? Protože předmětem jejího zájmu jsou sama média. A neexistuje na světě ješitnější tvor, než je novinář. Lidé, kteří mají v popisu práce nastavovat zrcadlo jiným, většinou neunesou, nastaví-li někdo zrcadlo jim. Zvláště pak, je-li to instituce, která k tomu občas připojí i nějakou tu pokutu. Mediím a zvláště televizi rozumí navíc každý, stejně jako fotbalu, a ze všech nejvíc politici. A koho všichni tradičně nejvíc kritizují? Přece rozhodčího.

Tu naprosto šílenou praxi, kdy vůči Radě bylo dovoleno prakticky vše, a to v takové míře, že to opravdu nemá obdobu v žádné z okolních zemí, zavedl v polovině devadesátých let Vladimír Železný ve Volejte řediteli. Paradoxem je, že právě jemu to později bylo nejvíce ke škodě. Právě Rada totiž byla prakticky jediná instituce v zemi, která mohla dosvědčit, že vina za rozpoutání války o Novu zdaleka nepadá pouze na Železného a že spoustu másla na hlavě mají také Lauder a jeho lidé. S jakým respektem ale asi mohli lidé naslouchat instituci, o jejíž nulovou autoritu se nevybíravými útoky nejprve postaral Železný sám a posléze dílo dokonali desítky jeho učenlivých následovníků?

Obvinění, která v souvislosti s prohranou arbitráží obvykle padají Radě na hlavu, jsou samozřejmě dokonale absurdní a vyvracejí je desítky, či spíše stovky argumentů této knížky. Svůj názor ale nechci nikomu vnucovat, nechť si obrázek i vlastní závěry každý učiní sám. Nabízím k tomu ještě několik provokativních otázek:

Více než 10 miliardovou škodu prý způsobila Rada. Fajn. Ale proč tedy nejsem zavřený? Nebo alespoň policejně vyšetřovaný? Jak to, že není zavřený ani vyšetřovaný nikdo z kolegů z Rady? Vždyť jsme prý zavinili ztrátu pro normálního smrtelníka nepředstavitelné sumy peněz! Tvrdili to o nás nejen novináři, ale i nejvyšší ústavní činitelé. Dokonce přímo v parlamentu a v přímém televizním přenosu. A kdyby jen to. Také jsme prý kupčili s licencemi a zneužívali své postavení k šikanování veřejnoprávní České televize. To je přece příliš zločinů na to, aby okamžitě po našem odvolání prakticky všechno usnulo. Nebo to je tak, že jsme ve vysoké politické hře pouze posloužili jako obětní beránci pro odvedení pozornosti jinam? Logika je ale neúprosná: Pokud existuje nějaká vina, měli by být viníci potrestáni. A naopak – neexistuje-li vina, nemohou být ani viníci.

Ještě těsně před odvoláním Rady, někteří její tradiční kritici, třeba Hana Marvanová, Pavel Dostál či Václav Žák, tvrdili, že kdyby Rada chtěla, mohla a stále ještě může proti společnosti CET 21 okamžitě zasáhnout. Svoje tvrzení opírali o § 21 odst. 5 nového (a podobný § 14 odst. 5 starého) zákona o vysílání, ve kterém se uvádí, že: Rada může podmínky licence změnit i v případě, že je to nezbytné k dodržení mezinárodních závazků, jimiž je Česká republika vázána.

Hodně mírně řečeno, to samozřejmě byl ryzí právní romantismus. Ten paragraf je v zákoně kvůli mezinárodním smlouvám o kmitočtech a podobným věcem. Představa, že by podle něj Rada jedné soukromé firmě (CET 21) přikázala, že musí spolupracovat s jinou soukromou firmou (ČNTS) a odvádět jí sto procent svého zisku, a to všechno v okamžiku, kdy obchodní spor těchto firem řeší soud, takže Rada by vlastně rozhodla místo soudu, je naprosto nesmyslná. Zmiňované právní romantiky usvědčuje z amatérského aktivismu i následný vývoj. Václav Žák se záhy sám stal (za odměnu) členem RRTV a kupodivu ani on nic podobného nenavrhl. Naopak – přístup nové Rady začal brzy v mnohém kopírovat Radu starou. A ani se není co divit. Není za tím žádné nové spiknutí, noví radní se pouze pohybují v mantinelech stejných zákonů jako jejich předchůdci. Václav Žák by se měl stydět a Hana Marvanová vrátit diplom.

Nedělám si nejmenší iluze, že na všeobecném přesvědčení, že RRTV nese za prohranou arbitráž odpovědnost, mohu něco změnit, i kdybych napsal deset knížek. Na to byla mediální masáž veřejnosti příliš dlouhá, intenzivní a jednostranná. Neexistuje navíc médium, které by k tomu poskytlo prostor. Vždyť by novináři sami sebe usvědčovali, že jejich práce nebyla profesionální a nezávislá. Jediné médium, které by na tom snad mohlo mít zájem, je sama TV Nova, jenomže ta se z pochopitelných důvodů tomuto tématu dlouhodobě spíše vyhýbá. Jediným svobodným prostorem, kde lze argumenty uplatnit, proto zůstává internet. Boj s lidskou hloupostí se vyhrát nedá, ale vzdát se to nesmí.

V souvislosti s prohranou arbitráží se v tradiční linii hledání viníků občas objevují také ojedinělé výkřiky o vině samotných poslanců. Čistě teoreticky by na tom něco mohlo být, protože právě poslanci mají na svědomí podobu našich zákonů. Ale přestože je to lákavé se na nedokonalé a někdy dokonce hloupé zákony vymlouvat a zveličováním chyb poslanců umenšovat svoji vlastní odpovědnost, neudělám to.

Ano, je pravda, že poslanci odhlasovali hloupou novelu zákona o vysílání (301/95 Sb.), která umožnila zrušení licenčních podmínek. A je také pravda, že lví podíl na tom měla Hana Marvanová a spol. Ano, je pravda, že poslanci posléze soustředěným tlakem přinutili Radu, aby zrušila i klíčovou licenční podmínku č. 17. Je rovněž pravda, že nepříliš šťastným dopisem se v tom angažoval kupříkladu tehdejší předseda Stálé komise pro sdělovací prostředky Jan Kasal (KDU-ČSL). A je také pravda, že i později se politici vměšovali do věcí, kde se slušelo být spíše zdrženlivý. Ale tohle všechno je podle mého názoru úplně normální politický kolorit, ve kterém probíhá správa věcí veřejných. Opravdu Marvanovou ani Kasala nepodezřívám ze zlých úmyslů. Dokonce jsem s to vidět i to, že Marvanová měla dobrý úmysl pohnout věci směrem k větší liberalizaci, byť výsledek byl nakonec značně problematický. Jestli mi něco vadí, pak pouze pokrytectví, s jakým se právě ti politici, kteří nejvíce svůj nos strkají, kam nepatří, na veřejnosti zaklínají nezávislostí a odpolitizováním mediálních rad. Marvanová nebo Dostál jsou toho odstrašujícím příkladem.

Ale vyvozovat z toho všeho, že poslanci nesou ve výše zmiňovaných souvislostech za prohranou arbitráž spoluodpovědnost, je absurdní. Hloupá novela zákona o vysílání ani žádný jiný, byť i nedokonalý zákon nezpůsobily Ronaldu Lauderovi žádnou škodu.

Jsme suverénní země se suverénním zákonodárným sborem. Bylo by obrovskou chybou, kdybychom přistoupili na falešnou hru, ve které se do pozice „autority“ mistrující náš právní pořádek samozvaně postavili pánové Kühn a Schwebel. Pravidla neporušili naši zákonodárci, nýbrž právě tito dva stockholmští arbitři. Podle pravidel UNCITRAL se arbitři nemohou stavět nad zákony té které země, zvláště jde-li o zákony mandatorní povahy. A právě toto, jak dokládá Hándlovo separátní stanovisko, se stalo.

Nyní udělejme střih. Přes to přese všechno tvrdím, že někteří politici odpovědnost za prohranou arbitráž nesou. Ale je to vina v úplně jiném slova smyslu. Abychom se jí dopátrali, musíme opustit linii tradiční verze hledání viníků, která vychází z předpokladu, že Lauderově společnosti CME byla v České republice způsobena nějaká škoda, a vydat se po jiné stopě.
 
Pokud totiž Česká republika žádnou škodu nezpůsobila a přesto nakonec musela CME vyplatit více než 10 miliard korun, přímo se nabízí podezření, že tomu na české straně někteří lidé hanebným způsobem napomohli. Podívejme se proto nyní na celou věc právě z tohoto úhlu