Autor: <span>Petr Štěpánek</span>

Myslíte, že lze někoho obvinit, že skutkem, který se vůbec nestal, zavinil něco, z čeho ho ani rozsudek vůbec neviní? Ano, lze.

Existují dvě věci, které politickým a novinářským přisluhovačům Ronalda Laudera slouží k obviňování RRTV, že „něco“ zavinila. Kupodivu mezi nimi není samotné ustavení rozdvojené struktury Novy, které problematické nesporně bylo. Jenže to měla na svědomí Korteho Rada, která byla dávno passé. Politickým „nepřítelem“, na kterého bylo třeba něco najít, byla Rada, ve které jsem zasedal. O událostech z března 1999 bude řeč později, teď se věnujme navýšení základního jmění CET 21. Kuriózní a kouzelné na tomto obvinění je, že se samotnou arbitráží ani s meritem sporu o Novu, kterým bylo odstoupení CET 21 od smlouvy s ČNTS, vlastně vůbec nijak nesouvisí.

Souhlas s navýšením základního jmění CET 21 z 200.000,- Kč na 10.200.000,- Kč Rada vyslovila 21. prosince 1999. Jako svědek jsem o tom na policii vypovídal v souvislosti s úplně jinou Železného kauzou, totiž s jeho údajným poškozováním věřitele souvisejícím s nadací Astrona. Policejní rada mne požádal, abych celou věc nejprve popsal vlastními slovy, poté mi on i přítomní advokáti obviněných kladli otázky. Zde je přepis podstatné části policejního protokolu.  

Protokol o výslechu svědka

V Praze dne 29. 7. 2003 v 11,00 hod.

Mgr. Petr Štěpánek vyslýchán ve věci obv. PhDr. Železný, JUDr. Rozehnal, Mgr. Kuchař, stíhaných pro pokus trestného činu poškozování věřitele …

Pozn. policejního rady: O úkonu byli obhájci písemně vyrozuměni a úkonu jsou přítomni JUDr. Monsport, JUDr. Krejčí a Mgr. Jilg.

K věci:
V roce 1999 RRTV projednávala jednací bod navýšení základního jmění společnosti CET 21. Příslušelo jí to z důvodu, že zákon předepisoval, že regulační orgán s takovýmto navýšením vysloví souhlas. Rada se žádostí CET 21 zabývala opakovaně. V první fázi toto navýšení nepovolila, protože navýšení by v tomto případě přineslo změnu vlastnické struktury, která by byla v rozporu s tehdy uplatňovanou zásadou Rady nazývanou „51 : 49“. Zásada „51 : 49“ bylo vnitřní pravidlo Rady, tímto způsobem si Rada vyložila znění zákona zakazujícího převod licence. Rada povolovala pouze takové změny, kdy změna původních vlastníků nepřevýšila 49 procent. Poté CET 21 žádost upravil a v druhé fázi se tato žádost do tohoto vnitřního kritéria už vešla, tím že nové vlastnické subjekty nepřesáhly vlastnicky těch 50 procent. Rada si v této souvislosti nechala vypracovat také právní expertízy, jestli ve svém rozhodnutí není omezena probíhajícími soudními a arbitrážními spory. Výsledek zněl, že není. Rozhodnutí Rady nemělo konstitutivní charakter, Rada se k meritu vyjadřuje z toho pohledu, zda změna není v rozporu se zákonem o rozhlasovém a televizním vysílání, respektive zda zamýšlená změna by nevedla k takovému stavu, který by mohl být příčinou neudělení licence. Z tohoto pohledu Rada konstatovala, že vše je v souladu se zákonem a koncem roku 1999, někdy před Vánoci, svým hlasováním navýšení základního jmění CET 21 povolila. Důkazem toho, že rozhodnutí skutečně nemá konstitutivní charakter je fakt, že k faktickému navýšení nakonec nedošlo, protože k navýšení dochází rozhodnutím majitelů, zároveň však navýšení musí zapsat rejstříkový soud. Poslední věc se nakonec nestala, tudíž k navýšení nedošlo. Rada navýšení základního jmění u společnosti s ručením omezeným z řádově statisíců na miliony považovala u společnosti, jejíž obrat je několik miliard korun, za pozitivní krok. To platí obecně.

Otázka policejního rady:
Můžete se prosím vyjádřit, jak závazné jsou výzvy Stálé komise Poslanecké sněmovny pro sdělovací prostředky pro rozhodování Rady?

Odpověď svědka:
Rada je zcela nezávislý orgán, jakési „příkazy“ nebo „doporučení“ Poslanecké sněmovny může, ale nemusí akceptovat.

Otázka policejního rady:
Policejním radou je Vám předložena fotokopie usnesení Stálé komise Poslanecké sněmovny pro sdělovací prostředky ze 6. schůze konané dne 30. září 1999. V bodě 2 tohoto usnesení je konstatováno: Stálá komise vyzývá Radu pro rozhlasové a televizní vysílání, aby zabránila nevratným krokům v rámci současných majetkových poměrů ve společnosti CET 21. Můžete se vyjádřit k předložené listině, zejména k důvodům předmětné výzvy?

Odpověď svědka:
Tato výzva byla učiněna v souvislosti s probíhajícím sporem o televizi Nova. Rada si v této věci nechala vypracovat nezávislé právní expertízy, jestli existuje nějaká předběžná otázka, která by ji bránila žádost CET 21 vyřídit. Výsledek byl, že předběžné otázky neexistují. Svůj postup Rada popsala ve Výroční zprávě z roku 1999, kterou předkládá Poslanecké sněmovně. Poslanecká sněmovna tuto výroční zprávu posléze schválila.

Otázka policejního Rady:
Uvedl jste, že si Rada nechala vypracovat nezávislé právní expertízy, můžete upřesnit od koho?

Odpověď svědka:
Konkrétní instituce nebo jména nejsem schopen po čtyřech letech z hlavy uvést, ale seznam těchto expertíz je součástí zmiňované Výroční zprávy za rok 1999.

Otázka policejního rady:
Můžete se vyjádřit, jaké důvody byly zástupci společnosti CET 21, s. r. o . prezentovány ohledně navýšení základního jmění, zejména přistoupení nových společníků spol. EDIKON, a. s. a MEF MEDIA, a. s.?

Odpověď svědka:
Důvodem přistoupení spol. EDIKON a MEF byla skutečnost, že jeden z vlastníků CET 21 dr. Vladimír Železný měl zablokované účty, tuším, že na podnět ČNTS nebo CME, to nevím přesně, a nemohl se navyšování účastnit. Vstupem spol. MEF by došlo k vlastnickému provázání se servisní firmou Česká produkční 2000, která zajišťovala servis pro spol. CET 21. Spol. EDIKON byla Radě prezentována jako firma, která by posléze měla vydávat zaměstnanecké akcie, čímž by došlo k většímu provázání s jejich zaměstnavatelem.

Otázka JUDr. Monsporta:
Činila někdy Rada vědomé kroky směřující k poškozování oprávněných zájmů spol. ČNTS, CME nebo CEDC?

Odpověď svědka:
Ne, Rada nikdy takové kroky nečinila. Rada řešila běžnou agendu, tak jak přicházela, v souladu s českým právním řádem. Po přijetí zákona č. 301/95 Sb., který umožnil zrušení neprogramových licenčních podmínek, o což CET 21 hned, jak to bylo možné, požádal, navíc Rada neměla zákonný rámec, jak vstupovat do vztahu licencované společnosti a její servisní organizace, v daném případě CET 21 a ČNTS. Konkrétně se jednalo o zrušení licenční podmínky č. 17.

Jestliže Lauderovi čeští přisluhovači obviňují RRTV z nějakého pochybení právě v souvislosti s navýšením základního jmění CET 21, opravdu si nevybrali příliš dobře. Z účelovosti je usvědčuje obyčejná logika. Na hlavním sporu mezi CET 21 a ČNTS, tedy na odstoupení od smlouvy, se nemění vůbec nic, ať už je základní jmění CET 21 dvě stě tisíc anebo deset miliónů, či jestli CET 21 aktuálně patří Petrovi nebo Pavlovi. Stále spolu jsou ve sporu dvě stejné právnické osoby.

Také si dost dobře neumím přestavit, že by RRTV standardně podanou žádost o souhlas s navýšením základního jmění odmítla s odůvodněním, že si to nepřejí poslanci. K odmítnutí musejí existovat zákonné důvody. Právě proto si také Rada nechala vypracovat právní expertízy, zda existuje nějaká předběžná otázka, která by jí bránila souhlas udělit.

Rovněž vztah navýšení k arbitrážím vedeným s Českou republikou je značně problematický. Železný nenavyšoval proto, že mu Američané zablokovali účty. Po Radě pak chtěli, aby zamezila, aby místo něho navýšil někdo jiný. Tak proč mu neodblokovali účty? Ano, je pravda, že amsterdamská arbitráž předběžně Železnému nařídila, aby se vrátil do náruče CME. Když pomineme, že arbitráž subjektu A (Železný), nařizovala, co má udělat subjekt B (CET 21), bylo to stejně prakticky nevykonatelné, protože Železný i jako šedesátiprocentní vlastník potřeboval ke všem úkonům podpis ještě dalšího jednatele. V zápětí však arbitři svoje předběžné opatření zase zrušili a v konečném výroku naopak konstatují, že Železný nezpůsobil CME žádnou škodu. Hlavně však: nezapomínejme, prosím, že celá tato debata je vlastně hypotetická, protože k faktickému navýšení nakonec stejně vůbec nedošlo.

Kritici Rady také tvrdí, že Ronald Lauder arbitráž zahájil v reakci na to, že mu RRTV znemožnila domoci se náhrady škody na Vladimíru Železném. Ale ani to není pravda. Souhlas s navýšením základního jmění Rada vyslovila 21. prosince 1999, zatímco první arbitráž proti České republice Lauder zahájil už 19. srpna 1999.

To nejlepší nakonec. Nález (prohrané) stockholmské arbitráže navýšení základního jmění CET 21 sice okrajově zmiňuje, ale prakticky vůbec ho neřeší. Londýnští arbitři se navýšením zabývali, ale jejich nález jakékoli pochybení RRTV v odstavci 313 přímo odmítá: Arbitrážní soud zastává názor, že žádná z činností nebo nečinností Mediální Rady nezpůsobila přímou ani nepřímou škodu investicím pana Laudera.

To však Lauderovým komplicům nebrání, aby si dál vedli svou. Naposledy před Křečkovou vyšetřovací komisí. Publicista a člen nové špidlovsko – dostálovské RRTV Václav Žák, který několik let sepisoval články o vině Rady, až se mu kouřilo od pera, se tam dokonce iniciativně vnutil jako svědek. Svědek, který sice u ničeho nebyl, ale o to více má ve všem jasno.

Válku o Novu provázela řada soudních sporů mezi ČNTS a CET 21. Ve Výroční zprávě za rok 1999 (str. 48) k tomu Rada napsala:

Jde o řadu žalob vztahujících se k porušování smluvních vztahů mezi ČNTS a CET 21. Tyto typické obchodní spory řeší příslušné obchodní soudy (ochranné známky, autorská práva atd.). Rozhodnutí soudu se v některých případech mohou dotýkat zákona o vysílání, ale Rada ve věci může rozhodnout až po pravomocném rozhodnutí soudu, což se dosud nestalo. Přehlednost konfliktu komplikuje také řada předběžných opatření příslušných soudů, převážně vzápětí zrušených. I v tomto případě by však Rada mohla reagovat až na rozhodnutí soudu ve věci – takové rozhodnutí však doposud nebylo vyneseno. Jediný subjekt figurující v celém komplexu sporů, se kterým dnes má Rada podle zákona o vysílání co do činění, je CET 21 jako provozovatel celoplošného televizního vysílání s licencí.

Pozoruhodné je, že v souvislosti s válkou o Novu byla předmětem kritiky českých médií vždy pouze Rada pro rozhlasové a televizní vysílání. Tedy instituce, která k řešení tohoto obchodního sporu neměla žádné kompetence. O jediný nástroj, totiž licenční podmínku č. 17, ji připravila již několikrát zmiňovaná novela zákona o vysílání 301/95 Sb. (Marvanová a spol.). Naopak o soudech, v jejichž kompetenci kauza byla a které ji nikdy uspokojivě nevyřešily, nenapsal nikdo nic. Není to trochu zvláštní? Za chvíli bude řeč o Michalu Donathovi a jeho PR agentuře. Že by byl až tak šikovný?

Ačkoli soudních sporů byla celá řada, ten skutečně důležitý byl pouze jeden. Šlo o spor, kterým ČNTS napadla odstoupení CET 21 od smlouvy o spolupráci, k němuž došlo 5. srpna 1999. Jinými slovy – soud měl rozhodnout, zda k odstoupení od smlouvy došlo podle práva či nikoli. Spor měl několik zásadních zvratů, od 14. prosince 2000 do 14. listopadu 2001, tedy téměř rok, dokonce platil pravomocný rozsudek, který rozhodl ve prospěch Železného strany. Peripetie této soudní války popsal v materiálu nazvaném Chronologie sporu mezi ČNTS a CET 21 na své internetové Louči Milan Šmíd:

Spor se vede „o určení neplatnosti odstoupení, o určení existence právního vztahu a o povinnosti plnění vyplývající z právního vztahu.“

– 9. 8. 1999 – ČNTS podává žalobu u Krajského obchodního soudu, podle něhož vypovězení smlouvy Železným (CET 21) je neplatné, a CET 21 by se měla k ČNTS vrátit.

–  4. 5. 2000 – Krajský obchodní soud vydává rozhodnutí příznivé pro ČNTS.

– 14. 12. 2000 – Vrchní soud rozsudek Krajského obchodního soudu jako konečná instance ruší (na Barrandově se slaví ohňostrojem v přímém přenosu televize Nova).

– 14. 11. 2001 – dovolání ČNTS k Nejvyššímu soudu slaví úspěch. Jeho rozsudek ruší předchozí rozhodnutí a vrací případ k novému projednání, tentokráte soudu městskému, neboť obchodní soudy mezitím zanikly.

– 4. 7. 2002 – Městský soud znovu projednal žalobu ČNTS a odmítl ji z toho důvodu, že požadavky ČNTS nebyly dostatečně a reálně specifikovány.

– duben 2003 – Vrchní soud ruší rozhodnutí Městského soudu a vrací ho k novému projednání.

– 28. 7. 2003 – stání u Městského soudu, jednání odročeno na 6. října 2003.

– 4. 8. 2003 – CME/ČNTS podává u Městského soudu další novou žalobu, ve které se už nemluví o exkluzivitě, ale přímo se žádá náhrada škody.

– 6. 10. 2003 – stání u Městského soudu v Praze po dohodě právních zástupců obou stran odročeno na prosinec.

– 8. 10. 2003 – CME a PPF souběžně oznamují, že uzavřely transakci, podle níž PPF kupuje ČNTS, čímž se žalovaný i žalobce ocitají u jediného majitele.

Následovalo pochopitelně zastavení soudního řízení. Vyplývá z toho, že konečný verdikt, jestli postup Vladimíra Železného a CET 21 z 5. srpna 1999, kdy přerušili spolupráci s ČNTS, odstoupili od smlouvy a odstěhovali Novu na Barrandov, proběhl či neproběhl podle práva, se už nikdy nedozvíme.

Tady by mohl celý příběh války o Novu končit. Kdyby ovšem Lauderovi právníci – paralelně s probíhajícím soudem – nevymysleli geniální úkrok stranou. Říkám tomu substituce protivníka. Výsledek soudu mezi ČNTS a CET 21 byl od začátku nejistý. I Lauderovým lidem muselo být jasné, že procento možného úspěchu v soudní při není příliš vysoké. Ale co to zkusit jinak? Což takhle vyměnit protivníka? Co kdyby Vladimíra Železného, který je kluzký jako úhoř, umí se bránit všemi možnými i nemožnými prostředky, má šikovné právníky a řada paragrafů navíc hraje v jeho prospěch, nahradili někým jiným, kdo je neohrabaný, nemá motivaci a jeho úředníci jsou častokrát líní a neschopní a možná, že i úplatní? Asi tohle se početnému týmu Lauderových právníků honilo hlavou. A tak se jednoho dne stalo, že spor Lauder – Železný se z ničeho nic změnil na spor Lauder – Česká republika. Co na tom, že Česká republika nikdy nebyla garantem smluv mezi ČNTS a CET 21. Co na tom, že Železného si „vymyslel“ a do dvojjediné role neomezeného šéfa Novy instaloval sám Lauder. Co na tom, že mizerné smlouvy, na kterých stála problematická rozdvojená konstrukce Novy, sepsali právě Lauderovi právníci. Co na tom, že meritem sporu bylo ono odstoupení od smlouvy. Objevilo se kouzelné slovo – arbitráž.

S tímhle šikovným manévrem Lauderových právníků souvisí rovněž nekonečná vina většiny českých novinářů, kteří o válce o Novu psali. Příliš si nelámali hlavu s tím, jak je to možné, že hlavním protivníkem Ronalda Laudera a jeho CME najednou přestal být Vladimír Železný a na jeho místo nastoupila Česká republika. Dokonce šli ještě dál a Železného a Českou republiku rovnou hodili do jednoho pytle. A tak se stalo, že každý, kdo se jen trochu odvážil hájit zájem České republiky a poukazoval na nesrovnalosti v tvrzení Lauderových lidí či na protizákonnou činnost CME, byl automaticky označen za Železného komplice a patřičně vymáchán v bahně českého tisku. Něco o tom vím.

Přitom právě tohle zaměňování je podstatný moment. V zásadě totiž existovaly pouze čtyři varianty, jak mohla celá kauza dopadnout, přičemž pouze tři měly jakous takous logiku.

První varianta: Vladimír Železný ani Česká republika nezpůsobili Ronaldu Lauderovi (respektive CME) žádnou škodu.

Druhá varianta: Vladimír Železný i Česká republika způsobili Ronaldu Lauderovi škodu.

Třetí varianta: Vladimír Železný způsobil Ronaldu Lauderovi škodu, Česká republika nikoli.

Jenomže výsledkem je to, že po skončení všech soudů a arbitráží platí nejméně pravděpodobná a ve skutečnosti zcela nesmyslná čtvrtá varianta: Vladimír Železný žádnou škodu Ronaldu Lauderovi nezpůsobil, škodu v neuvěřitelné výši více než deseti miliard korun mu způsobila Česká republika.

Jak se něco takového mohlo stát? V arbitrážích zdaleka nejde pouze o paragrafy, důležitá je i atmosféra kolem. Velkou roli hraje i politická a společenská atmosféra, zkrátka veřejné mínění, které šikovní právníci umějí před arbitrážním tribunálem „prodat“. A to je něco pro „píárové“ šamany z mediálního zákulisí. Vladimíra Železného a CET 21 zpočátku války o Novu mediálně zastupoval Roman Bajčan, později PR agentura Cepra. Avšak ani Ronald Lauder a CME/ČNTS neponechali nic náhodě. A jak se na konci ukáže, jejich volba byla dobrá.

Pro své mediální a „píárové“ zastupování si vybrali PR agenturu Donath – Burson – Marsteller, což je česká pobočka renomované zahraniční PR firmy s filiálkami po celém světě. Tam však má v názvu pouze druhé a třetí jméno. To první jméno z českého názvu patří šéfovi a spolumajiteli domácí odbočky Michalu Donathovi. A Donath se ukázal být mužem na svém místě. Odvedl profesionální práci. Většina českých novinářů přebrala jím vytvořenou variantu sporu. Koneckonců Michal Donath má pro takovou činnost tu „nejlepší“ průpravu. Dle otevřených zdrojů (www.cibulka.com) je to dvojnásobný agent StB, vedený pod krycími jmény Kurt a Lev, důvěrník StB vedený pod krycím jménem Don a tajný spolupracovník StB vedený pod krycím jménem Kurt. Z jeho nepřímých náznaků v tisku lze odhadovat, že mu tahle zakázka vynesla necelých 100 milionů korun. V porovnání s Lauderovými 10 miliardami je to vlastně pakatel.

Výroční zpráva RRTV za rok 1999 (str.48) k tomu uvádí:

Spor o Novu je provázen znepokojivou skutečností: To, co si lze o sporu přečíst, slyšet a vidět v médiích, se výrazně rozchází s obrazem, který vychází z věcného studia dokumentů a zákonů, vztahujících se ke kauze. Virtuální realita zde zatím vítězí nad fakty. Není účelem … (této zprávy) analyzovat příčiny tohoto stavu, rozhodně to však vypovídá o profesionalitě, odpovědnosti, nezávislosti a korektnosti našich médií. Bude třeba vyhodnotit relativně nový prvek, tj. práci PR agentur a jejich masivní dopad na vytváření veřejného mínění. Dotazy i hodnocení kauzy ze strany poslanců, členů Stálé komise na 6. schůzi Stálé komise ostatně vycházely právě z tohoto mediálního obrazu kauzy, vytvořeného převážně PR agenturami.

Co je to arbitráž? Řada lidí si myslí, že arbitráž je soud. Svádí k tomu podobná terminologie, která se i zde používá. Jenže arbitráž není součástí justice, nýbrž je to vlastně soukromý podnik, takové „eseróčko“. Předmětem činnosti „eseróčka“ je rozhodování sporů, většinou obchodních. Firma A uzavře smlouvu s firmou B a její součástí je také ujednání, že v případě nějakého budoucího sporu, který mezi nimi vznikne, se obrátí nikoli na soud, nýbrž k té a té rozhodčí instituci, která jejich při rozhodne, a zároveň se už ve smlouvě zavážou, že takové rozhodnutí budou respektovat. Asi tak jako kdyby se Franta s Pepíkem dohodli, že když se pohádají, rozsoudí je Láďa a bude to platit. Vzhledem k tomu, že vlastně neexistuje žádná možnost odvolání, největší výhodou arbitráže oproti klasickému soudnímu řízení je její rychlost. V praxi to probíhá tak, že každá strana sporu jmenuje svého arbitra a ti se společně dohodnou na arbitru třetím. „Rozsudku“ se v arbitrážní praxi říká nález a jeho součástí je i tzv. rozhodnutí.

Arbitráže související s válkou o Novu proběhly tři: amsterdamská, londýnská a stockholmská. Tou čtvrtou – vídeňskou – Lauder pouze vyhrožoval.

Tzv. amsterdamská arbitráž proběhla mezi CME a Vladimírem Železným. Předmětem sporu byla údajná škoda, kterou měl Železný způsobit společnosti CME. Arbitrážní tribunál nakonec 13. února 2001 rozhodl, že Železný CME žádnou škodu nezpůsobil, ale protože porušil nekonkurenční doložku smlouvy se CME, musí CME vrátit 27,1 miliónů dolarů (v přepočtu asi 1 miliardu korun), za což dostane zpátky 5,8 % (bezcenného) podílu v ČNTS v akciích společnosti Nova Consulting. Jinými slovy – rozhodčí soud zrušil jejich obchodní transakci z roku 1997 a rozhodl, že strany si vymění původní plnění. Celá věc souvisela s poměrně složitou obchodní transakcí, během které Železný za vypůjčené peníze získal části podílů ostatních společníků v CET 21, čímž pro sebe získal 60 procentní majoritu, a naopak CME navýšilo svůj podíl v servisní ČNTS.

Lauderovi „píáristé“ vydávali výsledek téhle arbitráže za vítězství CME, Železný vcelku střízlivě mluvil o remíze. Já si myslím, že to ve skutečností bylo jeho velké vítězství, protože právě tímhle verdiktem mohla pro Železného a Novu celá kauza definitivně skončit. Zbývalo zaplatit tu miliardu. To byla cena za „klid“. Jenže právě v téhle chvíli se Železný dopustil doslova fatální chyby. Ačkoliv jeho noví investoři z okruhu Jiřího Šmejce potřebnou miliardu shromáždili, Železný nezaplatil a začal spekulovat. Od téhle chvíle to s ním půjde dolů. Zpochybní sám sebe i celou Novu. Brzy se vynoří zajišťovací smlouva s lichtenštejnskou nadací Astrona, ale také jeho trestní stíhání za poškozování věřitele. Vyspí se i ve vazbě.

V souvislosti právě s touto kauzou jsem jako svědek vypovídal na policii. Policejní rada se mě ptal na okolnosti navýšení základního jmění CET 21 v roce 1999. Píšu o tom v kapitole Mnoho povyku pro nic. Spíše pro zajímavost uvádím, že to bylo poprvé a naposledy, co jsem byl v souvislosti s válkou o Novu, respektive spíše s jednou z jejích vedlejších kauz, orgány činnými v trestním řízení na cokoli tázán. (Pozn. 2008: Knihu Válka o Novu jsem napsal v roce 2004. V roce 2005 policejní vyšetřování proběhlo. Psal jsem o něm tehdy v článku Veřejné oznámení o Martinu Janu Stránském.)

V tzv. londýnské arbitráži proti sobě stáli Ronald Lauder a Česká republika. Lauder se v ní podle česko – americké dohody o ochraně investic coby americký občan domáhal náhrady škody za svoji údajně zničenou investici. Lauder tuhle arbitráž zahájil 19. srpna 1999, konečný verdikt zazněl 3. září 2001. Ačkoli londýnskou arbitráž Ronald Lauder prohrál na celé čáře, našla se spousta politiků a novinářů, kteří bez mrknutí oka tvrdili pravý opak. Kdopak jim to asi našeptával? Že by Michal Donath a spol.?

V rozhodnutí londýnského arbitrážního tribunálu se v bodě 2 sice praví:

Odpůrce (Česká republika) se dopustil porušení své povinnosti upustit od svévolných a diskriminačních opatření, když v zimě 1993 změnil svůj původní názor, který byl znám Navrhovateli (Ronald Lauder) i široké veřejnosti, umožňující Navrhovateli vložit kapitálovou investici do držitele licence na televizní vysílání CET 21, a trval na tom, že účast Navrhovatele nebude provedena ve formě majetkové účasti, ale pouze prostřednictvím společného podniku.

Jenže arbitráž se nevedla o to, zda se Česká republika dopustila či nedopustila diskriminačního opatření, ale o náhradu škody. A hned v bodě 3 rozhodnutí se říká: Požadavek na vyhlášení, že Odpůrce (Česká republika) se dopustil dalšího porušení Dohody se zamítá a veškeré náhrady škod se zamítají. Ano, ta poslední věta je nejdůležitější: Veškeré náhrady škody se zamítají. Pro Laudera a spol. to byla studená sprcha. Vždyť jako svého zástupce do tribunálu jmenoval jednoho z nejlepších právníků na světě Lloyda Cutlera. Ale i ten hlasoval proti Lauderovým nárokům na odškodnění.

Proč se vlastně vedla také tzv. stockholmská arbitráž mezi CME a Českou republikou, ve které nakonec Česko utrpělo fatální porážku, pro mě dodnes zůstává záhadou. Rozumím samozřejmě tomu, že Lauderovi právníci to chtěli zkusit ještě v jiném gardu, takže o náhradu škody se tentokrát ucházela společnost CME, a to podle česko – nizozemské dohody o ochraně investic. Jenže už v počátku arbitráže se nabízela možnost obě arbitráže – londýnskou a stockholmskou – spojit do jednoho řízení. Tím, kdo to odmítl, ale kupodivu nebyl Lauder, nýbrž právní zástupci České republiky. Opravdu mne nenapadá žádný argument, v čem to mohlo být pro Českou republiku výhodné. Jeden důvod mne vlastně napadá, ale nechce se mi tomu skoro věřit. Že by si právní kancelář zastupující Českou republiku chtěla naúčtovat dvojnásobné palmáre? Každopádně by bylo velmi zajímavé vědět, kdo s tím nápadem přišel a kdo ho na Ministerstvu financí schválil. Výpovědi svědků z Ministerstva financí před Křečkovou vyšetřovací komisí byly značně zmatené a jen posílily podezření, že tu cosi smrdí.

Vzhledem k výsledku obou arbitráží je paradoxní, že podle tvrzení právníků je česko – americká dohoda o ochraně investic, podle které jsme v Londýně „vyhráli“, vůči České republice mnohem přísnější než česko – nizozemská dohoda, podle které jsme ve Stockholmu „prohráli“.

A pro úplnost ještě dodejme, že žádnou z těchto arbitráží jménem České republiky nevedla Rada pro rozhlasové a televizní vysílání. Jménem státu vystupovalo Ministerstvo financí. V jeho pravomoci byl rovněž výběr právní kanceláře, která Českou republiku zastupovala. 

Kompletní nálezy londýnské a stockholmské arbitráže (tzv. „mezitímní“ či „částečný“ nález, který rozhodl o vině Český republiky, přičemž o výši odškodnění se rozhodovalo až ve druhé fázi arbitráže), jakož i Záporné stanovisko arbitra JUDr. Jaroslava Hándla k mezitímnímu (částečnému) stockholmskému nálezu lze vyhledat na internetových stránkách Ministerstva financí (www.mfcr.cz) pod odkazem Odd. pro styk s veřejností a dalším odkazem Různé.

Podnět k zahájení arbitrážního řízení dala společnost CME 22. února 2000. Jako svého arbitra jmenovala soudce Stephena M. Shwebela z Washingtonu (USA). Česká strana jmenovala arbitrem JUDr. Jaroslava Hándla z Prahy (ČR). Oba jmenovaní se posléze dohodli na třetím arbitrovi dr. Wolfgangu Kühnovi z Düsseldorfu (SRN), který se stal předsedou tribunálu.

Jako svědkové CME v první fázi vypovídali Laura DeBruce, Michael Delloye, Fred T. Klinkhammer, Martin Radvan, Jan Vávra, Leonard M. Fertig a Marína Landová (bývalá zástupkyně vedoucího Úřadu RRTV). Písemně ve prospěch CME svědčili rovněž bývalí členové RRTV, kteří Nově udělili licenci, Jiří Brož a Miroslav Pýcha. Je to tentýž Pýcha, který v březnu 2003 napíše udavačský dopis, který se pro Špidlovu vládní koalici stane jednou ze záminek k odvolání Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Pozdější policejní vyšetřování ovšem nic z jeho nařčení nepotvrdí.

Jako svědkové České republiky vypovídali Josef Josefík (předseda RRTV), Josef Musil (místopředseda RRTV) a Helena Havlíková (vedoucí Úřadu RRTV)

Českou republiku zastupovala advokátní kancelář Clifford Chance, 200 Aldersgate Street, Londýn, konkrétně Jeremy Carver a Audley Sheppard, a její česká pobočka Clifford Chance Pünder, Charles Bridge Center, Křižovnické náměstí 2, Praha 1, konkrétně Vladimír Petrus a Miroslav Dubovský. Za výběr této advokátní kanceláře bylo odpovědné Ministerstvo financí.

Předseda sněmovní vyšetřovací komise poslanec za ČSSD Stanislav Křeček k tomu později novinářům (14. listopadu 2003) řekne:

„Ministerstvo financí nevybralo optimálního zástupce zájmů České republiky. Clifford Chance totiž, jak se ukazuje, zastupoval zájmy pana Laudera, nebo dokonce zájmy CME v Maďarsku. I když samozřejmě advokát může zastupovat různé klienty, není obvyklé, aby byl pověřen advokát zastupováním své protistrany, dokonce je to v České republice v rozporu s advokátní etikou.“

Otázkou je, kdo konkrétně o tomto výběru na ministerstvu rozhodl. Byl to tehdejší náměstek ministra financí Pavla Mertlíka a pozdější poslanec za ČSSD Jan Mládek? Pokud ano, znamenalo by to, že v kauze CME se najednou vynořují stejná jména jako při likvidaci banky IPB a jejím předání do rukou „spřátelené“ ČSOB.

O Janu Mládkovi Vladimír Železný říká, že mu od Ronalda Laudera vyřizoval vzkazy. Což o to, na tom, že i mezi znesvářenými stranami občas pendlují poslíčci, ještě není nic divného. Poněkud nestandardní je, když v této roli figuruje náměstek českého ministra financí.

Za pozornost rovněž stojí podívat se podrobněji, kdo konkrétně vlastně Českou republiku zažaloval. Spletenec firem s názvem CME je totiž poměrně složitý a mají sídlo v různých zemích. Žalující stranou byla v tomto případě nizozemská CME Czech Republic B. V. Jak ke svému vlastnickému podílu v ČNTS přišla, vyplývá z jejího podání, jež je součástí nálezu arbitráže, konkrétně jde o odstavce 5 a 6:

5
CME (Czech Republic B. V.) získala 99 procentní podíl v ČNTS postupně. V roce 1997 získala 5,8 procentní podíl nákupem české holdingové společnosti Nova Consulting, jež byla vlastníkem tohoto podílu, a v květnu 1997 získala 93,2 procenta od příbuzné společnosti CME Media Enterprises B. V., která sama v roce 1996 zakoupila 22 procent těchto akcií ČNTS od České spořitelny a. s. a 5,2 procent od CET 21 spol. s r.o.

6
Předtím, v roce 1994, zakoupila CME Media Enterprises B. V. 66 procentní podíl v ČNTS od společnosti Central European Development Corporation GmbH (CEDC), německé společnosti, jejímž skutečným vlastníkem byla táž americká společnost, jaká vlastnila CME i CME Media Enterprises B.V., a jejímž skutečným vlastníkem byl americký obchodník pan Ronald S. Lauder s bydlištěm ve Spojených státech amerických.

Všimněme si, že slovutní arbitři hovoří o akciích, ač ČNTS vždy byla společností s ručením omezeným. Ale to je jen malý detail. Důležitější je jiná věc. Všechny majetkové přesuny v ČNTS po zrušení licenční podmínky č. 17 už probíhaly mimo jakoukoli kontrolu Rady pro vysílání. Podstatné však je, že i ten hlavní a nejdůležitější majetkový přesun z německé CEDC na nizozemskou CME Media Enterprises B. V. se uskutečnil za zády Rady. Licenční podmínka č. 17 byla v roce 1994 ještě v platnosti a Rada k této operaci nikdy nedala souhlas. To samé platí i o přesunu 5,2 procenta v roce 1996. Šlo proto o zjevné porušení zákona. Jenže Lauder a spol. zašli ve svých tvrzeních před arbitrážním tribunálem ještě dál. Vytvořili teorii, že CME investovala prostřednictvím CEDC.

Vzhledem k pozdějšímu desetimiliardovému verdiktu arbitráže je takřka neuvěřitelné, co o převodu podílu v servisní ČNTS od původního německého investora CEDC na nizozemskou CME napsal ve svém separátním Záporném stanovisku arbitr JUDr. Jaroslav Hándl:

Je opravdu právně absurdní tvrdit, že investice CEDC provedené v r. 1993 jsou investicemi CME provedenými prostřednictvím CEDC, jelikož z dokumentu předloženého stěžovatelem v tomto řízení je jasně vidět, že CME Media Enterprises B. V. byl řádně zřízen (začal existovat) registrací v Nizozemí dnem 4. 8. 1994. CEDC by byl nemohl provést investici v r. 1993 jménem společnosti, která v tu dobu ještě neexistovala. CEDC jako právnická osoba neodpovídá podmínkám článku 1, paragraf b/, bod (ii) nizozemsko-české Dohody, kde se praví, že termín „investor“ zahrnuje „právnické osoby založené podle zákonů jedné ze smluvních stran“. Je tudíž jasné, že investice provedená v r. 1993 CEDC byla investicí německé společnosti, a tudíž nemohla být chráněna Dohodou uzavřenou mezi Nizozemím a Českou republikou.

Vyplývá z toho, že stockholmská arbitráž měla být zastavena už na samém počátku. Problém je v tom, že Hándl se svými logickými argumenty neuspěl. Zbývající dva arbitři ho přehlasovali a rozhodli jinak. Sice v rozporu se zdravým rozumem, ale i takové rozhodnutí v arbitráži platí. A nejde se proti němu odvolat.

Londýnská a stockholmská arbitráž řešily stejnou kauzu, vystupovali zde stejní svědci, k dispozici byly stejné důkazy. Přesto se stala věc, která by se asi v soudní ani arbitrážní praxi stávat neměla. Dva arbitrážní tribunály rozhodly stejnou věc naprosto obráceně.

Náměstek ministra financí Ing. Ladislav Zelinka, Ph. D., který měl později spor na starosti, napíše 4. dubna 2003, shodou okolností ve stejný den, kdy bude RRTV předsedou vlády odvolána, dopis tehdejšímu předsedovi Rady Ing. Martinu Muchkovi. Mimo jiné se v něm uvádí:

To, že mezitímní rozhodčí nález stockholmského arbitrážního tribunálu obsahuje zcela odlišné skutkové nálezy od nálezů londýnského arbitrážního tribunálu, není důsledkem rozdílného způsobu, jakým byl důkazní materiál předkládán těmto dvěma arbitrážním tribunálům ze strany České republiky, protože žádný rozdíl v tomto směru neexistuje, a není ani důsledkem rozdílného způsobu, jakým právní zástupci České republiky ve věci argumentovali, protože v tomto ohledu žádný rozdíl neexistuje také. Tato skutečnost je pouze důsledkem toho, že dva ze tří arbitrů stockholmského arbitrážního tribunálu byli pevně odhodláni dospět k takovému skutkovému nálezu, na jehož základě by bylo možno Českou republiku shledat odpovědnou za náhradu škody způsobené porušením příslušné úmluvy o ochraně investic – a to bez ohledu na předložené důkazy.

Arbitr JUDr. Jaroslav Hándl k témuž ve svém Záporném stanovisku uvádí:

Omyly a chyby v soudním rozhodnutí byly způsobeny hlavně tím, že dva arbitři (dr. Wolfgang Kühn a Stephen M. Shwebel) se, jak se zdá, nejprve dohodli na konečném výroku, jak je vyjádřen v nálezu, a teprve potom hledali argumenty ve prospěch stěžovatele. Základem jejich rozhodnutí bylo, jakož i jejich jediným cílem, odsoudit Českou republiku a tito dva arbitři přizpůsobili veškeré své závěry tomuto cíli …

… V nálezu oba arbitři znovu jednostranně přijímají veškerá stanoviska stěžovatele (CME) a zamítají jakýkoliv argument odpůrce (Česká republika). Dá se velmi těžko uvěřit, že by veškeré argumenty odpůrce byly tak slabé, že by je bylo možno odmítnout bez uvedení přesvědčivých důvodů pro odmítnutí. Stejné stanovisko obou arbitrů lze vidět při jejich hodnocení svědeckých výpovědí. V nálezu se nenajde jediný negativní údaj při hodnocení svědků stěžovatele, ale není tomu tak u svědků odpůrce…

Milan Šmíd k tomu 1. října 2001 na své internetové Louči v článku nazvaném Jak se soudce Kühn díval brýlemi CME napsal:

Při čtení rozsudku, zvláště kapitoly „Rozbor provedený Tribunálem“, jsem si opět vzpomněl na fotbalového rozhodčího Collinu, když jsem podobně jako naši fotbalisté na Mistrovství Evropy zakoušel pocity křivdy a nespravedlnosti. To, co mě na rozsudku stockholmské arbitráže rozčilovalo, snad ani nebylo to konečné rozhodnutí nebo uváděná fakta, z nichž některá svědčí v náš neprospěch. To, co mně nejvíce vadilo, byla interpretace těchto fakt a tím i celého sporu. Při čtení textu jsem měl často pocit, že čtu záznam z tiskové konference pana Klinkhammera ze CME, který si z toku událostí vybírá jenom to, co je příznivé pro CME, a tiše přechází vše, co by mohlo mluvit ve prospěch české strany.

Veškeré správní akty naší Rady pro rozhlasové a televizní vysílání tribunál interpretuje jako nezákonný nátlak (odst. 515), záměrné ničení investic CME (odst. 480, 481), aniž by se vzalo v úvahu, že Rada v letech 1996 – 97 jednala tak, jak jednala, a měla k tomu dobrý důvod – zákon o vysílání, jehož jeden paragraf stanovuje, že licence je nepřevoditelná.

Vrcholem této podujaté interpretace je odstavec 588, který tvrdí, že „zásadní vliv“ na změnu, která tak oslabila Lauderovu investici, byla novela zákona 301/95 Sb., protože „umožnila požadovat upuštění od podmínek licence“. Skutečnost, že to nebyl nový zákon, ale žádost CET 21/CME o zrušení všech pro ČNTS nepohodlných podmínek licence, která oslabila Lauderovu investici, to se v textu přechází mlčením.
 
Zcela se ignoruje fakt, že mezi těmi podmínkami, o jejichž zrušení tehdy Železný – Fertig – Lauder tvrdě usilovali, byla i podmínka 17, která udržovala jakous takous kontrolu Rady nad vztahy mezi držitelem licence CET 21 a investory CME a České spořitelny. Naopak, text odstavce 588 říká, že poskytovatel služeb (ČNTS) „unikl dohledu a kontrole Rady v důsledku nového mediálního zákona“. Stejné zdůvodnění se uvádí i v odstavci 519. To je na mne trochu příliš.
 
Jenomže proti rozhodnutí soudce Colliny (arbitráže, které předsedal pan doktor Wolfgang Kühn z Düsseldorfu) se nedá nic dělat. Pan Kühn zkrátka ty věci viděl trochu z jiného úhlu pohledu a pravidla arbitráže stojí na jeho straně.
 
Při svém rozhodování se zaštítil řadou precedentů, jako je ten z Venezuely v odstavci číslo 418, podle něhož i akvizice dluhopisů je zahraniční investicí, i když zahraniční investor do země nepřinese v hotovosti ani dolar. Takže investice 75 milionů Kč, což bylo asi 2,5 milionu dolarů, které CME – vlastně ještě CEDC – účetně do Česka vložila (podle odstavců 393 a 394 byl zbytek investic úvěrován u České spořitelny), se v Klinkhammerově podání (odstavec 459) rozrůstá na 140 milionů, aby tribunál bez jakéhokoli zpochybnění poté konstatoval v textu (odstavec 477) „zničení investice v hodnotě 500 milionů US dolarů“, aniž by před slovo „hodnota“ přidal slůvko „údajná“.
 
Ten, kdo zná příslušné dokumenty, se musí zasmát, když si přečte (odstavec 435), že dokument nazvaný „Základní struktura nového českého komerčního televizního subjektu“ z 5. února 1993 byl „pečlivě zpracovaným plánem“. Jedná se totiž o jednu hustě psanou stranu tezovitých prohlášení, ve které CEDC dokonce chybně vystupuje jako Company a nikoli jako Corporation.

To, co mě v textu arbitráže přímo uráží, je však interpretace významu amerického investora pro komerční úspěch televize Nova. Mám na mysli odstavce 428 a 429, kde se praví, že „byla to CEDC, kdo musel dodat know-how pro rozvoj nové televizní stanice“ nebo že „bylo zapotřebí podstatné účasti zahraničního kapitálu a know-how z oboru televizního vysílání“.

I když si o Vladimíru Železném, jeho slovech a činech i jeho současné integritě myslím své, faktem zůstává, že to byl on, který si dokázal vybrat takové spolupracovníky (Kateřina Fričová, Ivo Ferkl, Pavel Koukol a další), se kterými tu televizi postavil na nohy, přičemž to americké know-how se omezilo v podstatě na peníze a na účetnictví.

Mohu dodat svědectví amerického profesora Franka Kaplana, který tenkrát Prahu jako stipendista IREX navštívil a který ve své přednášce z roku 1993 … popisuje jednoho takového televizního experta z USA, co se ptal, kde chce TV Nova vysílat baseball.

Já vím, že tohle všechno není z hlediska práva dostatečně relevantní, ale vyvolává to ve mně otázky. Co dělal český zástupce v tribunálu JUDr. Jaroslav Hándl? Jak to, že svědci hájící Českou republiku byli postaveni pod tlak zpochybňující jejich výpovědi, zatímco výpovědi Franka Klinkhammera a jeho svědků nenarazily na kvalifikovanou oponenturu (soudím dle textu). Jak pracovala advokátní kancelář Clifford Chance?

Tolik Milan Šmíd. A co o tom soudím já? Vůbec si nemyslím, že Česká republika má dokonalé zákony a už vůbec si nemyslím, že Rada pro rozhlasové a televizní vysílání je neomylný orgán. Když mám ale porovnat arbitrážní nálezy z Londýna a Stockholmu, vidím naprosto zásadní rozdíl. Zatímco londýnští rozhodci se v daleko kratším a přitom jasně strukturovaném textu dívají na celou kauzu z vyšší perspektivy a přitom v souvislostech, dva stockholmští arbitři se v upovídaném nálezu upnuli k jediné myšlence, která se jako červená nit táhne celým textem: Rada pro rozhlasové a televizní vysílání se spolčila s Vladimírem Železným, aby zničila investici společnosti CME. A to si žádá exemplární potrestání. A tak se pánové Kühn a Schwebel zkrátka rozhodli, že těm barbarům z divokého Východu, kteří ještě žijí na stromech, udělí lekci.

Možná, že je v tom i kus pravdy, protože náš právní řád ani společenská atmosféra po čtyřiceti letech totality samozřejmě nemohou být na stejné úrovni, jako v zemích s dlouhodobou tradicí demokracie. Jenže právě naše posttotalitní „džungle“ byla největším lákadlem pro nejrůznější zahraniční zlatokopy. Umožňovala totiž nadstandardně rychlé zhodnocení investic, ale zároveň ukrývala i zvýšená rizika. To jsou dvě strany jedné mince. Jenže podle pánů Kühna a Schwebela je zřejmě žádoucí brát si z toho jenom to příjemné. Mohl by snad Ronald Lauder investovat do televizního podnikání v USA či Německu, abych jmenoval země původu obou arbitrů, a již druhý rok být profitní a veškerý další provoz televize i nákupy dalších podílů již realizovat ze zisků? Strpěli by mu tam kriminální praktiky, které uplatňoval v naší zemi? Právě takovíhle zlatokopové nejvíce využívali nedostatků a děr v našich zákonech. Ba dokonce podobu našich zákonů svým nemalým vlivem a lobbingem dál ohýbali k horšímu. Přesně toto je i případ Ronalda Laudera a jeho lidí.

Dopustit se ve svém televizním podnikání tak fatálních chyb, jako se to stalo Ronaldu Lauderovi, a pak ze sebe udělat okradeného chudáka, je natolik diskvalifikující, že by pan Lauder měl být pro příště vyloučen ze společenství slušných podnikatelů. A jestliže toto všechno svým skandálním a zmanipulovaným rozhodnutím pánové Kühn a Schwebel posvětili, platí o nich v právním světě to samé.  

Hlavní zájem obou arbitráží se soustředil do tří období. Za prvé – do roku 1993, kdy byla ustavena rozdvojená organizační struktura Novy. Za druhé – do let 1996 – 97, kdy Rada vedla se servisní ČNTS správní řízení o neoprávněném provozování vysílání. A za třetí – do počátku roku 1999, kdy se RRTV měla údajně s Vladimírem Železným spolčit za účelem zničení investice CME. Podívejme se proto nyní, jak v tomto smyslu vypadá srovnání závěrů obou arbitráží. Nejdříve si porovnejme, jak arbitrážní tribunály v Londýně a ve Stockholmu vyhodnotily to, co se odehrálo v roce 1993.

Londýnská arbitráž shledala jediné porušení dohody o ochraně investic právě v tomto období. Zároveň však konstatovala, že tím Ronaldu Lauderovi nevznikla žádná škoda.

230
Arbitrážní soud se domnívá, že rozhodnutí Mediální Rady odstoupit od přímé účasti CEDC, německé společnosti ovládané panem Lauderem – americkým občanem, a přistoupit k smluvnímu vztahu za předpokladu založení třetí společnosti, představuje svévolné a diskriminační opatření.

233
Neexistuje však ani jediný důkaz, že by se CEDC postavilo proti, protestovalo nebo v nejmenším bojovalo proti tomuto opatření. Naopak vyplývá z okolností, že CEDC okamžitě navrhlo novou strukturu, ve které by se spíše než akcionářem CET 21 stalo jeho smluvním partnerem …

235
… Údajná škoda však byla způsobena v roce 1999 jednáním CET 21, ovládaným panem Železným. Porušení Dohody (o ochraně investic) v roce 1993 bylo příliš vzdálené, aby je bylo možno kvalifikovat jako relevantní důvod pro způsobenou škodu. Výrok o škodě, kterou Odpůrce (Česká republika) způsobil Navrhovateli (Ronald Lauder), by tedy nebyl přiměřený. 

Oproti tomu stockholmská arbitráž vlastně v uspořádání vzniklém v roce 1993 nenachází žádnou chybu.

435
Z různých svědeckých výpovědí je zřejmé, že „rozdělená struktura“ z 5. února 1993 představovala pečlivě vypracovaný projekt, který měl umožnit zahraničnímu investorovi CEDC podílet se na provozu televizní stanice, aniž by se musel stát akcionářem držitele licence, tj. společnosti CET 21.

Ač to pro Českou republiku není příliš lichotivé, musím se spíše ztotožnit se závěry z Londýna. Na nesmyslnost tvrzení stockholmských arbitrů upozorňuje Milan Šmíd – už o tom byla zmínka – v článku nazvaném Jak se soudce Kühn díval brýlemi CME (Louč 1. října 2001):

Ten, kdo zná příslušné dokumenty, se musí zasmát, když si přečte (odstavec 435), že dokument nazvaný „Základní struktura nového českého komerčního televizního subjektu“ z 5. února 1993 byl „pečlivě zpracovaným plánem“. Jedná se totiž o jednu hustě psanou stranu tezovitých prohlášení, ve které CEDC dokonce chybně vystupuje jako Company a nikoli jako Corporation.

V hodnocení správního řízení, které Rada v letech 1996 – 97 vedla s ČNTS kvůli podezření z neoprávněného provozování vysílání, se londýnští a stockholmští arbitři rozešli naprosto fatálně. Takto hodnotili důvody zahájení správního řízení a jeho výsledky v Londýně:

248
Arbitrážní soud je toho názoru, že zahájení administrativního řízení proti ČNTS v roce 1996 z důvodu neoprávněného televizního vysílání nepředstavovalo svévolné a diskriminační opatření České republiky

249
Existuje vskutku dostatečné množství důkazů o tom, že Mediální Rada si myslela – nebo si mohla myslet – že společnost ČNTS porušila Mediální zákon … Jakožto regulační orgán pro rozhlasové a televizní vysílání  měla zodpovědnost, kromě jiných povinností, zajistit dodržování Mediálního zákona.

251
Licence byla udělena společnosti CET 21 a nikoli společnosti ČNTS. Společnost ČNTS fakticky nezapadala do žádné z kategorií Mediálního zákona.

252
Existovalo několik objektivních skutečností, které mohly zpochybňovat, zda faktickým provozovatelem vysílání TV Nova byla společnost CET 21 nebo společnost ČNTS…

253
… Mediální Rada se tedy mohla legitimně obávat, že nastala situace, kdy došlo k de facto převodu licence ze společnosti CET 21 na ČNTS.

255
Zahájení správního řízení proti ČNTS pro údajné neoprávněné vysílání představovalo normální výkon regulačních povinností Rady. Proto toto opatření nebylo svévolné.

257
Arbitrážní soud je toho názoru, že rozhodnutí Mediální Rady zahájit správní řízení proti ČNTS bylo objektivně nediskriminační, protože totéž opatření bylo podniknuto proti společnosti Premiéra TV, která byla ovládána domácím investorem. Se zahraničními investicemi pana Laudera se tedy nenakládalo méně příznivě než s domácími investicemi.

258
Proto také zahájení správního řízení proti ČNTS nebylo diskriminační.

259
Po tomto konstatování arbitrážní soud poukazuje na to, že ani ČNTS, ani CME si v době, kdy bylo správní řízení zahájeno, nepodaly jakoukoli stížnost, že by tento úkon byl porušením nějakého českého zákona, ani že se jím porušila Dohoda nebo jakékoli povinnosti České republiky.

263
Arbitrážní soud je toho názoru, že jednání Mediální Rady, které vedlo ke změnám ve Společenské smlouvě a uzavření různých smluv mezi CET 21 a ČNTS, nepředstavovalo svévolná a diskriminační opatření.

264
Arbitrážní soud je toho názoru, že hlavní důvod, proč Mediální Rada nařídila společnostem CME, CET 21 a ČNTS, aby provedly některé úpravy svých právních vztahů, byl tentýž, jako důvod zahájení správního řízení proti ČNTS z důvodu neoprávněného vysílání, tj. obava, že nejasná právní a faktická situace by mohla vlastně představovat de facto převod licence ze společnosti CET 21 na ČNTS, a tedy porušení mediálního zákona.

274
Konečně, arbitrážní soud poukazuje na to, že nebyly předloženy dostatečné důkazy o škodách, jejichž náhradu požaduje pan Lauder v tomto arbitrážním řízení, tj. o tom, že odstoupení od smluvního vztahu mezi CET 21 a ČNTS dne 5. srpna 1999 z iniciativy CET 21 byla způsobeno tím, že Mediální Rada v letech 1996 a 1997 trvala na dodržování mediálního zákona. Naopak, tyto škody byly přímým důsledkem chování samotného pana Železného, které v roce 1996 a 1997 nepodporovala ani Mediální Rada, ani žádný jiný orgán odpůrce.

A takhle se s tím pánové Kühn a Schwebel vypořádali ve Stockholmu:

520
Rada pro rozhlasové a televizní vysílání porušila Dohodu, když rozbila právní základnu investice zahraničního investora tím, že donutila společný podnik zahraničního investora, společnost ČNTS, aby se vzdala podstatné části svých nově vzniklých zákonných práv. Rada pro rozhlasové a televizní vysílání měla v této situaci zřejmou alternativu – zdržet se veškerého tlaku na CME/ČNTS a umožnit zahraničnímu investorovi zachovat svou investici na základě právní struktury vytvořené v součinnosti s Radou, na jejímž základě se zahraniční investor rozhodl investovat.

530
Není rozhodující, zda by české soudy tuto strukturu podpořily a obhajovaly, či nikoliv. Rada pro rozhlasové a televizní vysílání měla za povinnost takto vytvořenou strukturu obhajovat a zajistit, neboť právě na jejím základě se jí podařilo přilákat zahraniční investici. Tím vznikla Radě pro rozhlasové a televizní vysílání povinnost nezasahovat do právního základu investice navrhovatelova předchůdce.

538
V roce 1996 Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, vystupující jménem České republiky, porušila Dohodu o ochraně investic tím, že donutila CME a ČNTS, aby se vzdaly právního zabezpečení investice CME v České republice.

582
Rada pro rozhlasové a televizní vysílání v roce 1996 zasáhla do investice CME, když odřízla vysílací činnost ČNTS od výlučného užívání vysílací licence, kterou poskytla CET 21 ČNTS jako společný vklad …

588
Parlament České republiky navíc přijetím nového mediálního zákona k 1. lednu 1996 významně ovlivnil licence už přidělené Radou pro rozhlasové a televizní vysílání, zejména díky tomu, že umožnil držiteli licence, aby požádal o zřeknutí se licenčních podmínek. Tato změna mediálního zákona měla podstatný vliv na rozdělenou strukturu z roku 1993, vyvinutou Radou pro rozhlasové a televizní vysílání pro CET 21/ČNTS a další vysílací stanice, která měla zajistit řádnou spolupráci držitele licence a poskytovatele služeb.

To jsou vskutku zajímavé závěry. (Hanušova, resp. Josefíkova) Rada by jim samozřejmě mohla vyhovět, respektive předejít, ale pouze za cenu porušování českých zákonů. Na povznesený postoj vůči českým zákonům upozorňuje ve svém Záporném stanovisku třetí stockholmský arbitr JUDr. Jaroslav Hándl, když v souvislosti se svými dvěma kolegy zmiňuje jejich „nepřihlížení k českým zákonům a špatný výklad českých zákonů“ a rovněž „nerespektování ustanovení českých zákonů mandatorní povahy, například zákona o sdělovacích prostředcích nebo Správního řádu, a tím porušování zásady dodržování obecného zájmu v dané zemi“.

K samotnému správnímu řízení z let 1996 – 97 pak Hándl uvádí:

– správní řízení bylo započato podle českého zákona o správním řízení, tzn. před ukončením takového řízení neexistují žádné právní důsledky takového řízení, a tudíž zahájení takového řízení nelze považovat za druh nátlaku na ČNTS,

 – v případě, že toto řízení skončí bez konečného rozhodnutí, bude to znamenat, že je to situace, jako by se nic nestalo a tato zásada je stejná na celém světě v občanském stejně jako správním řízení, i v trestním řízení,

 – jediným důvodem pro zahájení řízení bylo podezření Mediální Rady, že ČNTS provádí televizní vysílání bez pověření, ale v žádném případě nebyl předmětem tohoto řízení pokus nebo záměr Mediální Rady odebrat licenci CET 21 a o tom také není nikde zmínka v žádném oficiálním dokumentu Rady, nikdy to nebylo prokázáno a tvrzení v tomto ohledu jsou čistým výmyslem některých osob kolem ČNTS a CME,

 – ze shora uvedených důvodů zahájení tohoto správního řízení a jeho uzavření bez jakéhokoliv konečného rozhodnutí, tj. pouhé zastavení řízení v žádném případě nemůže být příčinou škody údajně způsobené ČNTS/CME nebo důkazem porušení Smlouvy Českou republikou (diskriminace),

– správní řízení bylo zastaveno na základě závěru, že všechno bylo uvedeno do pořádku v souladu se zákonem.

V jednom mají stockholmští arbitři pravdu. Správní řízení z let 1996 – 97 Rada skutečně použila jako nátlakový prostředek. Jenže nikoli k tomu, aby poškodila zahraniční investici nebo aby rozbila právní základ spolupráce, nýbrž aby ČNTS a CET 21 dotlačila k tomu, aby rozdvojenou strukturu Novy uvedly do souladu s českými zákony. Veškeré zisky i po ukončení správního řízení nadále plynuly – dokonce ve zvětšené míře – do pokladny CME.

Lauderovu investici rovněž nezničila novela zákona o vysílání 301/95 Sb., byť nešťastná, která vytvořila prostor ke zrušení licenčních podmínek. Semínko zkázy do konstrukce rozdvojené Novy z roku 1993 zaselo zrušení licenční podmínky č. 17, protože právě ta dávala Radě do ruky nástroj, jak do vztahu mezi licencovanou a servisní společností vstupovat. Jenže o zrušení licenční podmínky č. 17 si společnost CET 21, tehdy ještě plně pod vlivem a kontrolou Lauderovy CME, už v lednu 1996 požádala sama a z vlastní vůle. Nikdo, Rada ani Česká republika, ji k tomu nenutil. Ba naopak, byla to právě Rada, kdo licenční podmínku č. 17 hájil do posledního dechu. Od okamžiku zrušení licenční podmínky č. 17 byla ČNTS pro Radu společnost, se kterou nemá nic společného. Když pak začala válka o Novu, radní logicky odkázali ČNTS/CME na soud.

Obsáhle se k této problematice během arbitrážního řízení vyjádřila Rada v dopise z 8. listopadu 2000 adresovaném advokátní kanceláři Clifford Chance, zatupující Českou republiku.

Dne 21. 4. 1993 Rada v souladu s licenčními podmínkami vyslovila souhlas s předloženým zněním obchodní, resp. společenské smlouvy a dohody o investicích (dále jen smlouva) uzavřené mezi držitelem licence CET 21, CEDC a Českou spořitelnou.

Držitel licence se v této smlouvě zavazuje „vložit do společnosti bezpodmínečně, neodvolatelně a na výlučné bázi právo používat, učinit předmětem svého prospěchu a udržovat licenci společnosti“. Ostatní strany smlouvy vložily do společnosti peněžitý vklad. Z některých ustanovení smlouvy je pak po celou dobu její platnosti vyvozován závěr, že vztah mezi CET 21 a ČNTS je vztahem exkluzivním, který Rada tímto souhlasem „posvětila a měla garantovat“. Rada však nikdy neměla dánu takovou kompetenci, aby mohla hodnotit a schvalovat vzniklé soukromoprávní vztahy. Rada je orgánem státní správy (sui generis), který byl ustanoven zákonem (103/92 Sb., o Radě ČR pro rozhlasové a televizní vysílání) a který má v rámci tohoto zákona dánu i svou pravomoc a působnost. Pokud Rada v souladu s ustanovením licenčních podmínek schválila smlouvu, schvalovala ji s úmyslem a se zájmem státu zajistit fungování první soukromé celoplošné televize v jejím počátečním období a maximálně tak eliminovat zejména finanční problémy při provozování vysílání. Rada v rámci své zákonné působnosti, tj. dozoru nad dodržováním právních předpisů v oblasti rozhlasového a televizního vysílání (§ 1 zák. č. 103/92 Sb.), nemohla garantovat definitivní jistotu a profit zúčastněných subjektů, neboť toto jí ani nepřísluší. Pouze vytvářela prostor pro vznik žádané obchodní spolupráce, jejíž fungování, ziskovost a zajištění bylo věcí smluvních stran, které musely zvažovat i podnikatelské riziko a prostřednictvím smluv si zajistit potřebné podmínky pro fungování své obchodní spolupráce. Toto podnikatelské riziko však  nelze účelově přenášet na stát, jak se to snaží uplatnit CME CR (CME Czech Republic B. V.).

V právním státě není možné, aby státní moc (zde reprezentovaná Radou) nařizovala držiteli licence obchodní spolupráci s konkrétním subjektem a garantovala, že ke spolupráci nebude držitel licence využívat někoho jiného, nebo dokonce takovou spolupráci zakazovala. Z uvedeného vyplývá, že Rada nemůže nést odpovědnost za to, že vzniklý obchodní vztah mezi držitelem licence a ČNTS byl porušen. Mohla by tuto odpovědnost nést tehdy, pokud by se porušení týkalo zákonů o vysílání, což se nestalo. V právním prostředí ČR má CME CR rovné postavení jako kterýkoli jiný subjekt podnikající na daném území. CME CR tedy nemůže požadovat od Rady, aby jí bylo poskytnuto více ochrany, než je poskytováno tuzemským subjektům …

Dříve než budeme pokračovat ve srovnávání nálezů z Londýna a Stockholmu, vraťme se na začátek roku 1999 a popišme si, co se tehdy odehrálo. Jsme u klíčového okamžiku, na kterém Lauderova CME vystavěla obvinění České republiky.

Kdyby 2. března 1999 někdo radním, kteří se v podvečer rozcházeli z Rady do svých domovů, oznámil, že se právě spolčili s Vladimírem Železným, aby společně zničili investici Ronalda Laudera, asi by se mu vysmáli a významně by si ťukali na čelo. Za čtyři roky bude všechno jinak. Na čelo si budou ťukat stále, ale smích je přejde.

Právě v ten den navštívil RRTV Vladimír Železný, v té době stále ještě dvojjediný šéf Novy, jednatel CET 21 i ČNTS. Podobných informačních schůzek absolvovala Rada předtím i potom desítky, možná stovky. Většinou přímo v tzv. návštěvní den, kdy běží jedna schůzka za druhou, čas od času i přímo v den zasedání. Ať tak či tak, podstatné je to, že každá taková schůzka probíhá v režimu „návštěvního dne“. To znamená, že takové jednání má čistě informativní charakter, a proto se z něho také nepořizuje zápis. Právě v tom je podstatný rozdíl od tzv. nařízeného ústního jednání podle Správního řádu, které Rada občas nařizuje při správních řízeních. Z těch se naopak povinně zápis a obvykle i záznam pořizuje. Správnost takového zápisu musejí podepsal účastníci jednání a Rada jako kolektivní orgán ho musí odhlasovat.

Stručná zmínka o Železného návštěvě je v zápise z 5. zasedání RRTV, konkrétně pod bodem č. 5: Otázky provozování televizního vysílání PRV 41/99 – 14,00 hod. návštěva V. Železného – Rada bere na vědomí stanovisko právního odboru k jednotlivým problémům. Ještě se zde můžeme dozvědět, že přítomni byli členové Rady Milota, Trojan, Novotný, Josefík, Musil, Hanuš, Uhlíř, Muchka, Hůlová, Tomek a Štěpánek a za Úřad Havlíková.

Když to přeložíme do normální mluvy, znamená to, že ve dvě odpoledne se dostavil pan Železný, projednávaly se otázky provozování televizního vysílání a podklady připravil právní odbor Úřadu Rady. Žádný oficiální zápis z průběhu samotné návštěvy neexistuje a jak vyplývá z výše uvedené charakteristiky režimu tzv. návštěvního dne, ani existovat nemůže, natož aby prošel schválením Radou. Tohle je velmi důležitý moment. Zapamatujme si ho.

To však neznamená, že si kdokoli z přítomných nemůže dělat své vlastní soukromé poznámky. Což se také stalo. Na služebním notebooku tak činila kupříkladu vedoucí Úřadu PhDr. Helena Havlíková. Ručně si poznámky dělali i jiní.

Proč Železný Radu navštívil? Přišel ji informovat o aktuálním vývoji v Nově. Nezapomínejme na kontext té doby. Bylo veřejným tajemstvím, že uvnitř Novy to vře v souvislostmi s finančními problémy CME. Zájem členů regulačního orgánu o dění v nejsilnějším a nejvlivnějším médiu v zemi je proto, myslím, pochopitelný. Železný Radu informoval o finančních potížích CME v Německu, Maďarsku, Rumunsku, o propadu jejích akcií, o možné fúzi CME s SBS. Hovořil také o pnutí mezi CET 21 a CME a své problematické pozici člověka, jenž sedí na dvou židlích, které se rozjíždějí. Nakonec Radu požádal, jestli by mohla zrekapitulovat obecné zásady smluvního uspořádání mezi držitelem licence a servisní firmou, tak jak vyplynuly ze správního řízení s ČNTS. Radní vesměs odpověděli, že to možné je, ale že by bylo lepší, kdyby poslal dopis s konkrétními otázkami.

Železný dopis napsal hned druhý den – 3. března 1999. Je na hlavičkovém papíře CET 21 a on je na něm podepsán jako jednatel CET 21. Starý lišák Železný však chtěl dostat víc, než o co původně žádal, a otázky záměrně naformuloval tak, aby Rada definovala konkrétní smluvní uspořádání CET 21 a ČNTS. Jenže na to mu Rada neskočila a odpověděla v obecné rovině. Dopis má datum 15. března 1999, je na hlavičkovém papíře Rady, je adresován Vladimíru Železnému, generálnímu řediteli TV Nova a jednateli CET 21, je pod ním podepsán předseda RRTV Josef Josefík, Rada ho před odesláním projednala a v korespondenci RRTV je zapsán pod č.j. 638/99. Uvádím to takto detailně proto, neboť kolem tohoto dopisu bude později spousta dohadů, dva stockholmští arbitři jej budou vydávat za tajný a stane se záminkou k nehorázným obviněním. Myslím, že pod teze, které v dopise charakterizují provozovatele vysílání, tzn. držitele licence, se s naprosto klidným svědomím může podepsat kterýkoli člen regulačního orgánu. Nejen na jaře 1999, ale i dnes. Zde jsou:

– provozovatel působí, funguje a jedná jako provozovatel, tj. vykonává příslušné řídící, administrativní a účetní úkony. Odpovědní pracovníci programu i skladby programu jsou osoby zaměstnané, jmenované (pověřené) přímo provozovatelem licence;

– obchodní vztahy mezi provozovatelem vysílání a servisními organizacemi jsou budovány na neexkluzivním základě. Exkluzivní vztah mezi (nimi) totiž může zakládat faktický převod některých funkcí a práv příslušejících provozovateli vysílání a tím i faktický převod licence;

– provozovatel plně odpovídá za skladbu a sestavování programu a nese za něj redakční odpovědnost. Provozovatel šíří program vlastním jménem, na vlastní účet a na vlastní odpovědnost. Musí tedy jednoznačně rozhodovat o obsahu vysílání, jeho časové a žánrové skladbě, o poměru domácí výroby a zahraničních pořadů;

– provozovatel vlastním jménem uzavírá smlouvy s ochrannými organizacemi autorů a výkonných umělců. Umořování programových a autorských práv formou vysílání přísluší výhradně provozovateli. Provozovatel je pro účel vysílání povinen získávat licence a práva od obstaravatelských organizací nebo přímo od jejich vlastníků;

– provozovatel vlastním jménem uzavírá smlouvy s organizací zabezpečující technické šíření signálů;

– tržby z reklamy jsou výsledkem prodeje reklamního času, který je přímo spojen s licencí; musí je tedy přihlašovat a zdaňovat ta osoba, u níž fakticky dochází k plnění, tedy provozovatel. (Pochopitelně je však přípustné, aby v této oblasti podnikání provozovatel uzavřel smlouvu s agenturou, která pro něj bude reklamu nakupovat.)

Rada zopakovala přesně to, co bylo výsledkem správního řízení s ČNTS. Nad tento rámec je zde pouze obecný názor na exkluzivitu. Rada se však zcela záměrně nevyslovovala k exkluzivitě či neexkluzivitě aktuálních smluvních vztahů uvnitř Novy. Ve Výroční zprávě za rok 1999 (str. 45) k tomu uvádí:

Obě strany staví svou verzi podstaty sporu na odlišném výkladu vzájemně uzavřených smluv. CME trvá na exkluzivitě a povinnosti CET 21 vysílat výhradně prostřednictvím ČNTS, zatímco CET 21 tuto exkluzivitu popírá a deklaruje právo uzavírat servisní smlouvy s libovolnými organizacemi. Postoj Rady v této věci je stejně jako v minulosti blíže názoru, že exkluzivita ve vztahu držitele licence a servisní organizace není žádoucí, protože dává větší možnost s licencí manipulovat. Rada ale nebude v tomto sporu poskytovat výklad příslušných ustanovení smluv uzavřených mezi oběma stranami sporu, protože jí to z povahy věci nepřísluší.

Ano, nepřísluší. Od toho tu jsou soudy a ne regulační orgán. To však neznamená, že regulační orgán na to nemůže mít svůj názor a prezentovat ho. Postoj zcela shodný s názorem Rady později zaujmou i poslanci a do nového zákona o vysílání 231/2001 Sb. už vtělí naprosto jednoznačný paragraf 32: Provozovatel vysílání je povinen provozovat vysílání vlastním jménem, na vlastní účet a na vlastní odpovědnost a nést odpovědnost za obsah programů.

A teď se podívejme, jak se s hodnocením událostí z jara 1999 vypořádali londýnští a stockholmští arbitři. I tentokrát se diametrálně rozešli. V Londýně je vyhodnotili takto:

277
Arbitrážní soud je toho názoru, že odeslání dopisu Mediální Rady z 15. 3. 1999 nepředstavuje svévolné opatření, a proto nemůže být ani považováno za porušení Dohody.

284
Protože dopis Mediální Rady z 15. května nepředstavoval „opatření“, Odpůrce jím neporušil zákaz svévolných a diskriminačních opatření.

285
Arbitrážní soud je také toho názoru, že řečený dopis nebyl ani svévolný, ani diskriminační. Mediální Rada měla vskutku přiměřené důvody, i když tyto důvody nebyly nutně nezvratné, k tomu, aby pokládala existenci výlučného vztahu mezi CET 21 a ČNTS jako nebezpečí de facto převodu licence.

286
Mediální Rada si kromě toho zachovala nezávislost na sporu CET 21 a ČNTS. Dopis z 15. března 1999 byl vskutku podstatně odlišný od žádosti o řečený dopis, který podala společnost CET 21 dne 3. března 1999… Tyto rozdíly mezi žádostí CET 21 a dopisem Mediální Rady prokazují, že tento dopis nebyl pouhým naplněním přání pana Železného, který v té době ovládal CET 21.

Pro dva stockholmské arbitry se naopak události z 2., 3. a 15. března (návštěva Železného na Radě, dopis Železného Radě, dopis Rady Železnému) staly prakticky hlavním důkazem o spolčení Rady pro rozhlasové a televizní vysílání s Vladimírem Železným za účelem zničení investice společnosti CME.

539
V roce 1999 Rada pro rozhlasové a televizní vysílání aktivně podpořila zničení investice CME v ČNTS. Tento závěr se zakládá zejména na dokumentech předložených arbitrážnímu tribunálu a výpovědích svědků. Podle zápisu ze zasedání Rady ze dne 2. března 1999 dr. Železný, který byl v té době generálním ředitelem TV NOVA (ČNTS) a výkonným ředitelem CET 21, navštívil Radu pro rozhlasové a televizní vysílání u příležitosti tzv. „návštěvního dne“. Podle zápisu byly důvodem k jeho návštěvě „současné vztahy se zahraničním investorem a současná vnitřní situace investora…“

550
Dopis regulačního orgánu pro vysílání byl další ranou zasazenou už tak křehkému smluvnímu základu investice CME z let 1996 – 97 (výlučné užívání know-how pro licenci stanovené ve společenské smlouvě a výlučná servisní smlouva). Jednalo se o jasný zásah Rady do struktury z let 1996 – 97, která byla ČNTS zavedena pod nátlakem Rady, kdy byla ČNTS donucena uzavřít servisní smlouvu a souhlasit se změnou společenské smlouvy…

551
Tento zásah Rady pro rozhlasové a televizní vysílání do ekonomické a právní základny investice CME nese znamení porušení Dohody o ochraně investic. Rada pro rozhlasové a televizní vysílání zjevně postupovala ruku v ruce s dr. Železným, když ho podpořila v útoku na již tak křehkou základnu investice CME v ČNTS…

552
Na schůzce s Radou pro rozhlasové a televizní vysílání, konané dne 2. března 1999, dr. Železný otevřeně sdělil Radě, že účelem požadovaného zásahu Rady je „poškodit ČNTS“. Dr. Železný dále otevřeně projednával s Radou svůj konflikt zájmů (dr. Železný: „Sedím na dvou židlích, které se od sebe vzdalují.“). Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, jako regulační orgán vysílání v České republice, se na svém zasedání dne 2. března 1999 při projednávání bodu „současné vztahy se zahraničním investorem“ nezdržela aktivní podpory dr. Železného, který jasně a otevřeně porušil své povinnosti jako ředitel ČNTS, společného podniku a oprávněného příjemce investice zahraničního investora.

573
Poté, co si Rada pro rozhlasové a televizní vysílání nátlakem vynutila změnu právního základu investice CME v letech 1996 – 97 a poté, co ve spojení s dr. Železným dále ohrozila již tak křehké právní uspořádání mezi ČNTS a CET 21 svým dopisem ze dne 15. března 1999, měla Rada povinnost obnovit a zajistit právní ochranu investice CME. Minimální krok, který měla Rada podniknout pro vyřešení právní nejistoty ohledně investice navrhovatele (způsobené jednáním Rady), bylo odvolání tajně dohodnutého dopisu ze dne 15. března 1999 potvrzením výlučného servisního vztahu mezi CET 21 a ČNTS. Rada se z titulu své funkce regulátora vysílání měla zdržet podpory zničení investice CME dr. Železným.

Podrobně se těmto stockholmským závěrům budu věnovat za chvíli v kapitole Klíčový „důkaz“. Teď si pouze neodpustím poznámku k tvrzení arbitrů Kühna a Swebela, že dopis z 15. března 1999 byl „tajně dohodnutý“. Je to naprostý nesmysl. Jak může být tajné něco (v tomto případě vzájemná korespondence), co je součástí spisu CET 21? Jak může být tajné něco, co prošlo schválením Radou a v korespondenci Rady to má své jednací číslo? Za chvíli se rovněž dozvíme, že svědkyně Marína Landová ve Stockholmu dosvědčila, že odeslání dopisu bylo „v rozporu s předchozí praxí RRTV“ a že prý byl „naprosto nevhodný“. Ve skutečnosti Rada obdobně postupovala i v případě TV Prima a rádia (Nová) Alfa, které se potýkaly s podobnými problémy. 

Vytvořit pro arbitrážní tribunál svoji verzi událostí z let 1993 – 94 (ustavení rozdvojené struktury), 1996 – 97 (správní řízení s ČNTS) a 1999 (začátek války o Novu), častokrát za cenu naprostého převrácení skutečnosti, to byla pouze polovina budoucího úspěchu Ronalda Laudera a CME. Bylo ještě třeba sehnat nějakého „ochotného“ svědka, který by jejich verzi potvrdil. A tehdy přišla hvězdná chvíle Maríny Landové.

Je to opravdu kouzelné, když ve svém Prohlášení, datovaném 5. prosince 2000, kterým se sama nabídla jako svědkyně v arbitrážích proti České republice, píše:

V posledních měsících jsem sledovala tiskové zprávy o tomto velmi medializovaném sporu a začalo mi dělat starosti, že fakta rozhodně tak, jak si je pamatuji, se ztrácejí. Mé obavy mě nakonec vedly k tomu, že jsem kontaktovala osoby spřízněné s Českou nezávislou televizní společností, spol. s r.o. (ČNTS). Řekla jsem jim, že chci podat v této věci své svědectví, abych napomohla tomu, že nedojde k omylu.
 
Aby to bylo naprosto jasné: Marína Landová, bývalá vysoká státní úřednice, dlouholetá zástupkyně vedoucího Úřadu RRTV a později ředitelka odboru hromadných sdělovacích prostředků na Ministerstvu kultury, se dobrovolně přihlásila nikoli jako svědek České republiky, nýbrž jako svědek Ronalda Laudera a CME. Její „obava, aby nedošlo k omylu“ bude o tři roky později vyčíslena částkou deseti miliard korun. Zřejmě jen shodou okolností její „starosti“ vyklíčily přesně v té samé době, co jejího manžela Jiřího Koubka vedla společnost CME na výplatní pásce. Vyšetřovací komise zjistila, že Koubek tehdy pobíral 3.000 dolarů měsíčně. No, nekupte to! Ano, jde o toho samého Koubka, o kterém už byla řeč. Ing. Jiří Koubek byl členem Rady ČR pro rozhlasové a televizní vysílání a za předsedování Daniela Korteho byl jedním z těch šesti, co Nově udělili licenci. 

Kdo je PhDr. Marína Landová? Její dívčí jméno je Lajčiaková a je to dcera slovenského komunistického funkcionáře a básníka Milana Lajčiaka. Na Filosofické fakultě UK absolvovala obor vědecký komunismus, mimo jiné také studovala v Sovětském svazu. V letech 1994 – 97 jsem měl možnost poznat ji na Radě osobně. A bez jakékoli ironie musím říct, že to vždy byla schopná a pracovitá úřednice, navíc dobře jazykově vybavená. Naše vztahy bývaly velmi korektní. Když ji po odchodu z Úřadu Rady postihla mozková příhoda a bylo to s ní opravdu docela špatné, byl jsem dokonce jediný z radních, kdo ji navštívil v rehabilitačním ústavu. Brzy mi to oplatí po svém. V roce 1997 vyhrála konkurs a stala se ředitelkou odboru na Ministerstvu kultury. To bylo již za ministrování Pavla Dostála a Landová tehdy připravila onu nechvalně známou tzv. „policejní“ verzi zákona o vysílání, se kterou Dostál ve Sněmovně neuspěl.

Landová však také s typickou ženskou důsledností dovedla nenávidět. A Železného opravdu neměla ráda. Lze jenom spekulovat, do jaké míry to souvisí s Koubkovým extempore v Železného ředitelské kanceláři. Každopádně již brzy se znovu potvrdí, že od schopnosti občas bývá jen krůček ke všehoschopnosti.

Naplno jsem si to uvědomil, když mě v jedné reportáži o „zločinech“ RRTV v publicistickém magazínu České televize Fakta z pozice očitého svědka označila za hlavního Železného napomahače v Radě. Vypadalo to poměrně věrohodně: na kameru přece vypovídala zaměstnankyně Rady, která u toho všeho byla. Leč malá chybička se vloudí. „Profesionálům“ okolo Marka Vítka, kteří Fakta připravovali a kteří měli s Radou nevyřízené účty za televizní krizi ČT, jaksi uniklo (přesněji: bylo jim to úplně jedno), že Landová žádným očitým svědkem není. Válka o Novu začala v roce 1999 a Landová na Radě skončila již v roce 1997. Coby očitý svědek tedy mohla povyprávět leda tak o mých sporech se Železným z poloviny devadesátých let. Ale to by se do scénáře asi nehodilo.

Co Landová dosvědčila? Zde jsou citace z jejího písemného Prohlášení z 5. prosince 2000:

Právníci pana Laudera mně dovolili prostudovat si výpovědi svědků za Českou republiku v tomto rozhodčím řízení – zejména výpověď pana Josefa Josefíka, dr. Josefa Musila a dr. Heleny Havlíkové…

Udělení licence CET 21 a CEDC

Každému, kdo byl zapojen do posuzování materiálů žádosti CET 21, bylo jasné, že CET 21 žádá o licenci na vysílání ve spojení s Central European Development Corporation Management Services GmbH (CEDC)…

Výpovědi pana Josefíka a dr. Havlíkové, že RRTV rozuměla věci tak, že žádost udělila jen CET 21 a že Rada pohlížela na CEDC jako na „budoucího investora“ v projektu, jsou jen částečně pravdivé a zároveň jsou velmi zavádějící…

Vytvoření struktury ČNTS

… Další den, v pondělí 1. 2. 1993 nebo možná následující den, pan Jakobec upozornil RRTV na to, že CEDC není fakticky signatářem žádosti CET 21 o licenci ze srpna 1992, a že tedy po formální stránce může být licence udělena pouze jedné straně. Pan Jakobec zavolal dr. Kortemu a mně a vysvětlil nám, že i když RRTV zamýšlela udělit licenci CET 21 s tím, že CEDC bude „přímým účastníkem“, ve skutečnosti CEDC (a tak financování) nemá právně definovanou roli…

Na naléhání dr. Korteho dal tudíž pan Jakobec panu Fertigovi a právníkům CET 21 a CEDC … úkol navrhnout strukturu, která by poskytla CEDC formální roli podle licence na vysílání, aniž by došlo k faktickému převzetí držitele licence…

Když byl nyní vyřešen problém, jak svázat CET 21 a CEDC dohromady, pan Jakobec se souhlasem Rady naformuloval jednu podmínku licence CET 21 (podmínka číslo 17), která požadovala dodržet strukturu, jež byla dohodnuta ve smlouvě z 5. 2. 1993…

Změny v RRTV a vznikající obavy o TV Novu

… Zároveň se transformovaná RRTV spatřovala jako jiný administrativní orgán než ten, který dal v roce 1993 vzniknout struktuře ČNTS – CET 21 a alespoň někteří noví členové Rady (zejména pan Štěpánek) otevřeně kritizovali zahraniční investice v českém vysílání. V průběhu dalšího přibližně roku od začátku roku 1995 do začátku roku 1996 řada událostí vedla mnoho členů RRTV k zaujetí čím dál tím nepřátelštějšího postoje k činnostem ČNTS…

Mnoho nás na RRTV sympatizovalo s panem Kršákem … Dohodli jsme se, že se vezmeme za jeho věc a že se pokusíme vnutit dr. Železnému, CET 21 a ČNTS  takové změny, jimiž by vzrostla pravomoc pana Kršáka jako menšinového člena CET 21. Hledali jsme způsoby, kterými by se vyvinul tlak zejména na ČNTS, protože to byla společnost, která prováděla veškeré vysílání…

Proto 12. 2. 1996 RRTV napsala dr. Janu Bártovi z Ústavu státu a práva Akademie věd ČR (Ústav), s požadavkem o dobrozdání, že uspořádání vysílání TV Novy je nelegální.

Správní řízení RRTV proti ČNTS

… Tak například panu Štěpánkovi šlo o to, ukončit roli ČNTS jako manažera a operátora stanice…

Svědci ČR tvrdí, že následný postup RRTV byl založen na přesvědčení, že určité „atributy subjektu vysílání byly převedeny z CET 21 na ČNTS“. Výpověď dr. Josefa Musila odstavec 17. Opět je to formálně vzato pravdivá charakteristika právního stanoviska, které RRTV zaujala v roce 1996, aby dosáhla svých cílů. Avšak Rada přijala toto hledisko s plnou vědomostí, že to bylo úplným popřením uspořádání, které RRTV oficiálně schválila a nařídila, když v roce 1993 udělila licenci TV Nova…

Dr. Havlíková uvádí jako cíl RRTV při zahájení správního řízení „uvést do souladu“ vztah CET 21 – ČNTS „s platným zákonem“ tak, jak začal být interpretován RRTV. Výpověď Havlíkové odstavec 18. Tato charakteristika cíle je v podstatě přesná, ale účelově vágní…

Dr. Musil tvrdí, že „si nepamatuji(e), že by ČNTS kdy tvrdila, že udělala tyto změny, protože by se byla cítila být v tísni“. Výpověď Musila odstavec 7. Samozřejmě (pokud si pamatuji) žádný člen CET 21 ani ČNTS nikdy nepoužil slova tíseň vůči RRTV. I když se cítili být v tísni, vůči nám používali ty nejlepší argumenty, jaké mohli.  Ale není pochybností o tom, že RRTV vyvíjela na majitele ČNTS nejsilnější možný tlak, aby je přiměla ke kapitulaci vůči našim požadavkům…

Události v roce 1998 a 1999

Jsem si samozřejmě vědoma toho, že vztah mezi CET 21 a ČNTS se v té době zhoršil s tím, že nakonec CET 21 odřízla ČNTS od vysílacího provozu TV Nova. Také vím o tom, že před konečným rozchodem mezi CET 21 a ČNTS dr. Železný hledal pomoc RRTV při svém boji s americkými majiteli ČNTS… Mohu prohlásit bez zaváhání, že dopis RRTV z 15. 3. 1999, který poskytoval všeobecně použitelný výklad požadavků zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání v době, kdy neprobíhalo správní řízení, byl naprosto v rozporu s předchozí praxí RRTV a (podle mého názoru) byl naprosto nevhodný.

Zahraniční subjekty ve vysílání

… Krátce řečeno, se mi zdá, že Česká republika v roce 1993 potřebovala peníze a odbornost od pana Laudera a že to RRTV věděla a schválila jeho investice za jistých podmínek. RRTV udělala v roce 1996 (ve správním řízení) a v roce 1999 (když pomohla dr. Železnému) to, že změnila podmínky, za nichž pan Lauder provedl tuto investici. Kdyby se TV Nova nestala ziskovou tak rychle a kdyby ČNTS bývala i nadále potřebovala finanční podporu od svých zahraničních investorů, RRTV by bývala nikdy nesáhla k těm opatřením proti ČNTS, která udělala.

Potvrzuji, že výše uvedené je pravda.

Podpis PhDr. Marina Landová

Během své svědecké výpovědi před Křečkovou parlamentní vyšetřovací komisí, jsem předložil řadu písemných dokumentů, z kterých průkazně vyplývá, že jedinou motivací Rady pro vysílání, proč vedla správní řízení s ČNTS, byla snaha uvést organizační strukturu Novy do souladu s českým právním řádem. Jestliže Landová tvrdí cosi o snaze Rady pomoci pánům Kršákovi či Železnému a poškodit investici Ronalda Laudera, je to doslova a do písmene křivé svědectví. Už jsem napsal, že jsem Landovou poznal jako chytrou, pracovitou a velmi schopnou úřednici. Také v arbitráži zvolila efektivní metodu. Většinou neříká vyložené lži, ale šikovné polopravdy. Myslím, že lze s úspěchem pochybovat o nezištnosti jejího konání. Na vlastní oči jsem viděl dokument, kterým se mi v květnu 1999 její manžel Jiří Koubek vykazoval pověřením jednat jménem CME. 

A co o svědectví Maríny Landové říkají některé další zainteresované osoby? Takhle se o něm na mé požádání písemně vyjádřili někteří kolegové z Rady.

RNDr. Josef Musil, CSc., místopředseda a člen RRTV v letech 1994 – 2003:

Předpokládám, že soudný čtenář je schopen si utvořit vlastní názor na základní postoj a angažovanost dr. Landové v předmětné kauze. Pokud jde o věcné detaily, je snad vhodné upozornit, že Landová pozoruhodně důsledně rozlišuje pravdu v právním smyslu od nějakého jiného popisu skutečnosti, který nelze nazvat jinak než jako její vlastní vidění věci. Při takovém přístupu se nelze divit, že neuvádí jediný faktický argument oproti věcnému obsahu svědeckých výpovědí, zato ale přičinlivě mění logickou interpretaci faktů – které nebyla schopna nijak vyvrátit – to právě na základě vlastní optiky: „všichni jsme to brali tak“, „podle toho co vím“ (= typické svědectví z doslechu), „RRTV si uvědomila, až když se rozhodla“, „i když nejsem právničkou, zdálo se mi velmi jasné“.

Podrobná právní analýza dokumentu může říci o kvalitě argumentů i o kvalitě jejich posuzování v průběhu řízení samozřejmě mnohem více. Pokud byla takováto metoda zjišťování skutečností také metodou arbitrů, nedivím se ani výsledku stockholmské arbitráže. Zůstává však jedna zásadní věc, která k podivení je: Pouze dr. Landová dostala možnost prostudovat si výpovědi dalších svědků a vyjádřit se k nim, ať už na základě vlastní žádosti nebo z jiného popudu. V každém případě vzniká otázka, zda lze přístup arbitrů k oběma stranám sporu považovat za rovný. A to je věc, která mě udivuje a znepokojuje daleko nejvíce.

Josef Josefík, předseda a člen RRTV v letech 1992 – 2000:

Odmítám přistoupit na názor, že CEDC byla přímým účastníkem licenčního řízení. Vždy jsem CEDC chápal jako budoucího investora a ne jako žadatele o licenci, což ostatně žádost o licenci jednoznačně dokládá. CET 21 podala žádost o licenci samostatně. Ostatně CEDC nebyla jediným investorem, dalším byla Česká spořitelna.

Tvrzení Landové vztahující se např. ke snaze Rady pomoci panu Kršákovi jsou naprosté spekulace. Mohu hovořit jen za sebe, ale jednoznačně se distancuji od domněnky, že bych jako člen Rady měl záměr podporovat některého ze společníků CET 21 nebo jiný privátní subjekt. Podle mých vzpomínek bylo řízení s ČNTS zahájeno zcela v souladu se zákonem o vysílání kvůli důvodnému podezření z vysílání bez oprávnění.

Landová nikdy nebyla členkou Rady a nemůže směrodatně hovořit o smýšlení Rady nebo motivech jejího jednání. Výrazy jako „my všichni jsme si mysleli“  nebo „každý na Radě chápal“, v nejlepším případě znamenají, že „Landová si myslela“. Právě na této spekulativní rovině, vydávané za důkazy, byla vystavěna celá stockholmská arbitráž.

Ing. Martin Muchka, předseda a člen RRTV v letech 1997 – 2003:

Nejsem jistě sám, kdo po přečtení obdivuje ryzí charakter dr. Landové, která hned v úvodu svého Prohlášení akcentuje jako leitmotiv svého konání  snahu „napomoci, aby nedošlo k omylu“. Stejně tak jsem hluboce přesvědčen, že její snaha napomoci byla zcela nezištná a motivována výlučně lidsky srozumitelnou těžko zvládnutelnou touhou konat dobro. Jen zatím neumím identifikovat, pro koho. S přihlédnutím k logice věci mi ale nějak nejde do hlavy, proč tehdy dr. Landová nenabídla svoje služby zcela nezištně v zájmu zabránění omylu oběma stranám sporu? Červ pochybností hlodá dál a jako občan ČR se ptám, proč občanka téhož státu, navíc tehdy ještě státní úřednice, svědčila proti svému státu, když náš právní řád umožňuje nepoškodit svědectvím třeba jen své blízké?

Nemohu se vyjadřovat k událostem z doby, kdy jsem ještě nebyl členem RRTV, tj. před prosincem 1997. S okolnostmi udělení licence CET 21 a dalším průběhem kauzy do konce roku 1997 jsem ale měl možnost a pracovní povinnost se seznámit nadstandardním způsobem z dokumentace archivované v Úřadě RRTV. Mohu prohlásit, že můj subjektivní obraz a hodnocení průběhu událostí, získaný studiem více než tisíce stran dokumentů, s výkladem dr. Landové nekoresponduje. Vysvětlení postojů dr. Landové mi ale v tomto  případě usnadňuje a logicky nabízí jednoduchá analogie se známým českým příslovím, kde se jedná o chlebu a zpěvu písně.

Mgr. Petr Žantovský, člen RRTV v letech 2000 – 2003:

Marina Landová je typický „nezainteresovaný“ jedinec, jakými se kauza CME vs. ČR jen hemží. Nezaujatě vyprávěla o svých neblahých zkušenostech se zločinným „volejte-ředitelem“ do České televize v době, kdy arbitráž ve Stockholmu ještě nerozhodla, takže se každý argument ve prospěch žalující strany (CME) samozřejmě hodil. Stejně nezávisle chodila v podpaždí s Janem Vávrou po kuloárech Sněmovny vždy, když se poslanci radili na dané téma. Samozřejmě nechyběla ani 2. dubna 2003 při odvolávání minulé vysílací Rady, čekání na verdikt trávila aktivně: přátelskými rozpravami s poslanci US-DEU, KDU-ČSL a některými z ČSSD. O čem si tak mohli povídat, co myslíte? Nově „objevený“ dokument s jejím Prohlášením jen vychází z této praxe. Mně osobně na něm k dokonalosti chybí jen číslo účtu a specifický symbol.

A ještě jedna drobná pikantnost. Pan Jakobec, zmiňovaný v Prohlášení Maríny Landové, není nikdo jiný než Mgr. Milan Jakobec, bývalý člen Federální rady pro rozhlasové a televizní vysílání a v době udělení licence CET 21 zaměstnanec Úřadu Rady ČR pro rozhlasové a televizní vysílání. Pokud je pravdivé tvrzení Landové, že to byl právě on, kdo přišel s myšlenkou rozdvojené konstrukce Novy, pak se historický kruh s potměšilostí sobě vlastní dokonale uzavřel. Po odvolání (Muchkovy, chcete-li Štěpánkovy) Rady v roce 2003, byl právě Milan Jakobec coby kandidát US-DEU zvolen Špidlovou vládní koalicí za člena nové Rady. Asi aby napravoval, co předchozí Rady pokazily.

Ale ani „správně“ interpretovaná verze všech událostí, ani svědkyně ochotná potvrdit prakticky cokoli („aby nedošlo k omylu“) by k úspěchu CME možná nestačily. Bylo třeba předložit ještě „předmět doličný“. A tak se jednoho dne ve spisu CET 21 zničehonic objevil i klíčový důkaz: „zápis“ ze Železného návštěvy na Radě 2. března 1999.

Vladimír Železný o tom 14. listopadu 2003 před vyšetřovací komisí vypovídal takto:

… v arbitrážním spisu se však nachází podivuhodný dokument. Stránka z počítačové tiskárny, kterou může kdokoli z vás vyrobit na vašem počítači během deseti minut. Bez podpisu, bez autorizace, bez autora! Tento papír je v arbitrážním spise vydáván za zápis z „inspekčního dne RRTV“, jak hrozivě to zní, ve kterém je volně, velmi nepřesně a s věcnými chybami sledován průběh návštěvního dne 2. 3. 1999. Náhle, jako čertík z krabičky, zde vyskočí vsunutá věta, ve které dr. Železný z ničeho nic sděluje Radě, že hodlá poškozovat ČNTS nebo CME. A světě, div se! Rada na to nijak nereaguje, klidně a téměř přátelsky pokračuje v předchozím dialogu o předpokládaných změnách ve struktuře kolem televize Nova. Konečně je na světě jediný a tedy klíčový důkaz, že Železný měl intenci poškodit CME a také jediný a tedy klíčový důkaz, že Rada svojí nečinností – nebo dokonce aktivně – s ním byla ve spiknutí.

Myslím, že není pochyb, že autorkou tohoto „zápisu“ je bývalá vedoucí Úřadu Rady PhDr. Helena Havlíková. Desítky otázek vzbuzují jiné věci. Jak je možné, že její soukromé poznámky jsou v nálezu arbitráže vydávány za zápis Rady? Jsou její poznámky autentické, nebo je někdo ještě dodatečně upravil? Jak se mohly soukromé poznámky ocitnout ve složce CET 21 na Radě, tj. v šanonech s oficiální dokumentací držitele licence Novy? Kdo je tam zařadil? Jak je možné, že právě tento zápis si protistrana, tedy CME, vyžádala spolu s dalšími dokumenty, aby byly předloženy arbitrážnímu tribunálu? Kdo jí o tom řekl? Proč soukromé poznámky zůstaly v balíku materiálů, které někdo na Radě kompletoval k odeslání advokátní kanceláři Clifford Chance? Jak je možné, že „profesionálové“ z Clifford Chance ani zástupci Ministerstva financí neodhalili kukaččí vejce ukryté v materiálech, které předávali do Stockholmu? Jak je možné, že při jednání ve Stockholmu připustili jejich hrubou desinterpretaci? Suma sumárum: Jak je možné, že klíčový důkaz proti České republice vnesla do arbitráže sama Česká republika, respektive její právní zástupci? Kdo za to nese odpovědnost?

A ještě jednou Železný před vyšetřovací komisí:

Původně jsem z výroby tohoto podvrhu, když jsem ho až po skončení arbitráže poprvé viděl, podezíral CME. Náhle však přišlo prohlášení pana Donatha, mluvčího CME v České republice, ve kterém s jemnou jedovatostí uvedl, že tento důkaz přece vnesla do arbitráže obhajoba České republiky. Jak by ne, když rozvíjela tezi o zločinném Železném, a když klíčový důkaz chyběl, náhle se tedy objevil! Kancelář Clifford-Chance možná ani nedohlédla, jak obratně s tímto padělkem naloží druhá strana. Anebo že by předem věděla, jak naléhavě ten kus papíru druhá strana potřebuje?

V pracovní verzi zprávy Křečkovy vyšetřovací komise z června 2004 se píše:

Tento dokument předložila arbitráži česká strana a z provedených důkazů nejsou okolnosti tohoto předložení zcela zřejmé. Pokud např. svědek L. Zelinka (náměstek ministra financí) ve svém písemném vyjádření tvrdí, že se tak stalo „podle nařízení Tribunálu z 22. 12. 2000 (viz Order No. 6), podle kterého byla Česká republika povinna předložit dokumenty uvedené v Revused Reques for Dokuments včetně záznamů nebo jiných poznámek z jednání mezi dr. Železným a Radou ze dne 2. 3. 1999“, lze vyslovit vážnou pochybnost, že by česká strana byla povinna předložit i soukromé neidentifikovatelné a nikterak neověřitelné a neověřené poznámky všech účastníků.

Takový dokument se však v obsáhlé písemné dokumentaci nálezu nenachází. Order No. 6 – Nařízení č. 6 – je ze dne 16. 4. 2002 a vůbec se této problematiky netýká!

Ale i kdyby se tak stalo a česká strana byla, podle nařízení arbitráže a na žádost protistrany, povinna předložit i takové záznamy, zůstává nezodpovězena otázka, jak se vůbec druhá strana dozvěděla, že takový soukromý záznam existuje, jak se dozvěděla jeho obsah, aby mohla požádat arbitráž o nařízení jeho vydání protistranou a jak ta věděla, že obsah tohoto soukromého záznamu je pro ni příznivý a dokládá její tvrzení. Tyto skutečnosti vzbuzují vážné pochybnosti o úrovni důkazního řízení …

V dalším textu vyšetřovací komise vyjadřuje zásadní pochybnost o tom, že by Vladimír Železný takto otevřeně, před členy Rady, vyjadřoval v podstatě zákon porušující názory, když bylo zřejmé, že několik členů Rady není jeho záměrům … příznivě nakloněno, respektive pochybnost o tom, že by tito členové Rady (Milota, Trojan) ponechali takové záměry bez povšimnutí, a ty by „vyšly na světlo“ až při arbitrážním řízení.

Ohledně obsahu tohoto zápisu byla svědkyně Havlíková dotazována i Komisí, ale její výpověď nejen že skutečný obsah zápisu – natož pak okolnosti jeho vzniku – neobjasnila. Vypověděla, že obsah zápisu „v mnohém připomíná“ to, co skutečně napsala, ale současný text, který je obsahem dokumentace arbitráže, nemůže ani potvrdit, ani vyvrátit. Podle svědectví dalších osob, které se arbitráže účastnily (L. Zelinka) však svědkyně autenticitu zápisu při svém slyšení před arbitráží potvrdila. K dalším podrobnostem se svědkyně před Komisí odmítla vyjádřit a odvolala se na závazek mlčenlivosti.

To je další velmi zajímavý moment. Ministerstvo financí již v průběhu arbitráže zavázalo všechny své svědky mlčenlivostí. Pokud arbitráž běží, má to svoji logiku. Už méně pochopitelné je, že mlčenlivosti svědky dodnes nezbavilo, dokonce ani když probíhá vyšetřování. Proč asi? (Pozn. po uzávěrce: Havlíková byla mlčenlivosti zbavena až v listopadu 2004. Potvrdila, že tzv. „zápis“ je zfalšovaný.)

A co si o tom o všem myslím já? Rada 2. března 1999 přijala statutárního zástupce držitele licence, tedy jedinou osobu oprávněnou jednat za Novu. Vyslechla informaci o reálných aktuálních problémech v největším soukromém médiu v zemi. Souhlasila, že v obecné formě zrekapituluje závěry předchozího správního řízení. Zkrátka normálně pracovala. Interpretace, že se toho dne Rada s Vladimírem Železným spolčila, aby zničila investici Ronalda Laudera – a ještě k tomu za přítomnosti členů, kteří měli k Železnému dlouhodobě velmi kritický vztah, kupříkladu Stanislava Miloty –,  je tak dokonale absurdní, že mi nad tím zůstává rozum stát. 

RRTV podala v souvislosti s podvrženým klíčovým důkazem trestní oznámení. Těsně před svým odvoláním o tom ještě 1. dubna 2003 rozhodla Rada, ve které jsem zasedal, zrealizovala to Rada, která přišla po nás. Není mi známo, že by se od té doby něco dělo a že by orgány činné v trestním řízení cokoli šetřily. Skoro to působí dojmem, jako by se obávaly, že na něco opravdu přijdou.

Opakovaně jsem pročítal některé odstavce (539 – 544) stockholmského nálezu a spíše podvědomě cítil, že je na nich něco divného, že mi na nich něco strašně vadí. Jenže stále jsem nemohl přijít na to, co. A pak mě to najednou trklo: přímé řeči v uvozovkách. Klíčové odstavce arbitrážního nálezu obsahují kurzívou přepsané a uvozovkami ohraničené promluvy Vladimíra Železného z návštěvy na Radě 2. března 1999. Jenže poznámky Havlíkové, tedy onen počítačový soubor, který arbitři Kühn a Schwebel vydávají za zápis a který mám k dispozici, nic takového neobsahují. To jsou skutečně jen více či méně stručné poznámky, občas pouze heslovité. V nálezu jsou ale citovány Železného promluvy, jako by se jednalo o přepis nějaké nahrávky. Žádný odkaz na takový zdroj tu však není. Co tedy arbitři citují? Havlíkovou, nebo něco jiného? Pak jsem si ony „citace“ srovnal s originálem poznámek Havlíkové a zjistil, že si jsou sice podobné, ale v některých věcech se dost podstatně liší. Otázka je, zda je to způsobeno pochybnými překlady z češtiny do angličtiny a zase zpátky, nebo jako zdroj sloužilo něco jiného? Pokud ano, co? Nějaký předchůdce agenta Gazely? O Gazele bude řeč už za chvíli.

A jsou tedy citované výroky skutečně autentické? Nebo je to jenom přibližný přepis toho, co Železný říkal? Nebo jsou to spíše domněnky zapisovatelky o skutečném významu Železného slov? Kde se v arbitrech vzala ta jistota, že přesně takhle a s významem, který tomu připisují, to 2. března 1999 na Radě skutečně zaznělo? Vzhledem k tomu, že tahle hra se slovíčky stála Českou republiku posléze 10 miliard korun, není to zas až tak nepodstatná věc.

V poznámkách Havlíkové se kupříkladu píše: Když bude Železný poškozovat zájmy ČNTS… V českém překladu stockholmského nálezu je pro změnu tato formulace: Pokud dojde k porušení zájmů ČNTS …

Kolem správného překladu tohoto klíčového „důkazu“ byly spory už i u londýnské arbitráže. Podle písemného vyjádření náměstka ministra financí Ladislava Zelinky pro vyšetřovací komisi „došlo během arbitrážních jednání ke sporům o skutečný význam jednotlivých slov v angličtině (např. zda „poškozovat“ znamená „to cause lasting harm“ apod.).

Patřím mezi třináct přímých účastníků jednání z 2. března 1999. V místnosti sedělo 11 radních, vedoucí Úřadu a Železný. Nikdo z účastníků, ani ti, co byli vůči šéfovi Novy vždy hodně kriticky naladěni, však neinterpretují schůzku jako arbitři Kühn a Schwebel. Neinterpretuje ji tak ani třetí stockholmský arbitr Jaroslav Hándl. Neinterpretovali ji tak ani tři londýnští arbitři. Vykládá ji tak pouze Ronald Lauder, kterému se to evidentně hodí do krámu, a spolu s ním dva jmenovaní pánové.

Mohu potvrdit, že Železný Radu skutečně informoval o svém problematickém postavení. Mohu potvrdit, že skutečně řekl, že sedí na dvou židlích, které se rozjíždějí. No a co? Vždyť to byla pravda! Vždyť realitou skutečně bylo, že se zájmy CET 21 a ČNTS/CME začaly rozcházet. CME byla v obrovských finančních potížích, které chtěla řešit fúzí s SBS, jinými slovy svým prodáním se konkurenci, de facto svojí likvidací. Držitel licence CET 21 se tím cítil ohrožen. Je snad něco divného nebo nepřípustného na tom, že o tom hovořil před regulačním orgánem? Naprosto zásadním způsobem ale vylučuji, že by Železný před Radou říkal cokoli, co by se dalo vyložit jako snaha poškozovat nebo dokonce zničit investici Ronalda Laudera. To je čiročirá fantazmagorie. 

Navíc: on existuje ještě jeden „zápis“! Do svého poznámkového bloku si ho pořídil tehdejší člen RRTV Jiří Novotný. Tenhle „zápis“ je – na rozdíl od toho podvrženého a vyjetého z počítače – dokonale identifikovatelný. A vzhledem k tomu, že se nachází uprostřed tlustého vázaného sešitu s tvrdými deskami a je psán rukou, je prakticky nefalšovatelný. Teorii o spolčení Rady se Železným za účelem zničení investice pana Laudera nepotvrzuje. Tenhle „zápis“ si však nikdo nevyžádal.

Podle pánů Kühna a Schwebela však zřejmě smí svůj podnikatelský zájem hájit pouze americký občan. Českému občanovi je to zapovězeno. Jenže, pokud se zájmy CET 21 a ČNTS/CME začaly rozcházet, pak je logické, že když Železný hájil své zájmy, „poškozoval“ tím ČNTS. To samé ovšem platí i obráceně. Jestliže Lauder hájil zájem svůj, „poškozoval“ tím zase Železného.

Ale i kdyby Železný slovo „poškozovat“ nebo nějaké obdobné před Radou skutečně užil, znamená to snad něco protizákonného, tak jak to nakonec vyložili dva arbitři v nálezu? Ať už to bylo jakkoli, ať už Železný tohle nebo nějaké podobné slovo vyslovil nebo nevyslovil – ono je to vlastně úplně jedno – to se opravdu pánové Kühn a Schwebel domnívají, že povinností českých podnikatelů je zahodit vlastní zájmy a hájit obchodní zájem zahraničního partnera?

Jak arbitři nakládali se slovy a jejich významy, dobře ilustruje i jiná věc. V odstavci 540 je Železnému do úst vloženo toto:

„Jako jednu z listin by potřeboval nově datovaný příslušný dokument. Společníci považují za vhodnější na něj nereagovat a neriskovat tak trestní postih, pokud by okamžitě pravdivě neinformovali o provedených změnách (dodatku) …“

Vzbuzuje to zdání, že Železného společníci chtěli něco zatajit. A arbitři pak skutečně v odstavci 555 jako fakt sdělují:

Dopis ze dne 15. března 1999, oficiální dopis regulačního orgánu pro vysílání, byl vykonstruován v tajném dorozumění mezi dr. Železným a Radou pro rozhlasové a televizní vysílání za zády ČNTS (TV Nova), aby poskytl CET 21 nástroj pro podrytí právního základu investice CME.

Jenže v poznámkách dr. Havlíkové je něco úplně jiného:

Potřeboval by jako podpůrnou věc relevantní dokument s novým datem, pro partnery je pohodlnější to nevnímat a nevystavit se trestnímu postihu za to, že nereportovali korektně o změnách (novela).

Železný vůbec nemluvil o svých společnících z CET 21, nýbrž o obchodních partnerech ze CME. A zmiňoval je v negativní souvislosti s jejich lživými reporty pro americké úřady a vlastní akcionáře. To však arbitři s klidným svědomím přehlédli jako krajinu. Vždyť by to nepotvrzovalo jejich verzi celého sporu.

Podobných příkladů značně „kreativního“ nakládání arbitrů Kühna a Schwebela s významy slov lze v jejich nálezu nalézt celou řadu. Když to sečteme a podtrhneme, vyjeví se v plné nahotě pracovní metoda stockholmské arbitráže: překrucování faktů, vkládání nepřesných a nepravdivých citací do úst aktérů sporu, záměrné posunování významu slov, nepřesné překlady. Neříká se něčemu podobnému za jiných okolností podvod?

Pro širší veřejnost tahle informace vždycky zůstala utajená, takřka jistým faktem nicméně je, že Lauderova společnost CME si uvnitř Rady platila svého informátora. To je kriminální čin. V příslušných materiálech informátor figuruje jako agent Gazela. Rada pro rozhlasové a televizní vysílání podala v této souvislosti trestní oznámení. V zápise ze zasedání Rady konaného 16. květně 2000 se lze pod bodem 23 dočíst:

Rada jednomyslně souhlasí s odesláním trestního oznámení na neznámého pachatele Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 10. Termín: ihned.

Rada souhlasí s odesláním informace a materiálů předsedovi Stálé komise PSP dr. Ivanu Langerovi.

V souvislosti s arbitrážním řízením R. Lauder vs. Česká republika Rada souhlasí s poskytnutím informací a materiálů Clifford Chance a Ministerstvu financí.

V tentýž den Rada vydala tiskovou zprávu tohoto znění:

Vladimír Železný (jednatel společnosti CET 21, spol. s r. o.), který vede mezinárodní arbitrážní spor se společností CME, oznámil členům Rady ČR pro rozhlasové a televizní vysílání, že při ústním jednání před arbitrážním orgánem zástupci společnosti CME předložili zápisy podrobných informací z řádných zasedání Rady s tím, že společnost CME byla pravidelně o probíhajících jednáních Rady informována. Na základě této ústní informace pak Vladimír Železný zaslal následně Radě ukázku několika „reportů“, které naznačují, že někdo z členů Rady pro rozhlasové a televizní vysílání bez jejího souhlasu předává důvěrné informace ze zasedání Rady, které nejsou určeny ke zveřejnění. V. Železný dále uvedl, že v týdenních platbách CME právní kanceláři Dewey & Ballantine jsou pravidelně fakturovány položky „Výdaje na Radu pro rozhlasové a televizní vysílání“ v řádu desítek až stovek tisíc korun.

Rada jako celek se důrazně distancuje od podobných praktik, neboť v souladu se svým dlouhodobým stanoviskem odmítá být zatahována nejen do obchodních, ale i mediálních a zpravodajských sporů.

Informace však Rada považuje za natolik závažné, že na dnešním zasedání rozhodla je okamžitě poskytnout orgánům činným v trestním řízení…

S jakým nasazením české policejní orgány tuto kauzu šetřily, se lze jenom dohadovat. Vladimír Železný si před parlamentní vyšetřovací komisí každopádně v této souvislosti položil následující řečnickou otázku a hned na ni také odpověděl:

Proč zcela zmizela ze světa trestní kauza „Gazela“, kterou mohla při obhajobě činnosti Rady česká strana v arbitráži užít? I tady jde o případ, který má původ v paměťovém médiu, zaslaném neznámým zrádcem z řad CME do právního oddělení CET 21 a které bylo „včas“ zabaveno a zmraženo českou policií. Na význam tohoto důkazu… byly orgány, které reprezentovaly Českou republiku jako klienta, upozorněny. O jaký důkaz šlo? Mezi sděleními, která americké vedení ČNTS odesílalo do centrály CME v Londýně a New Yorku se pravidelně objevují reporty, které vypracoval a dodal tajný informátor pod krycím jménem „Gazela“. Jedná se o velmi přesné, detailní zprávy z průběhu zavřených zasedání Rady pro rozhlasové a televizní vysílání České republiky. CME tedy mělo svého agenta, který pronikl do našeho orgánu státní správy a prováděl tam špionážní činnost. Mimochodem aktivita, kterou přísně zapovídají americké zákony a pravidla vydaná americkými kontrolními úřady. Už jen vyšetřování tohoto případu, které měla Česká republika iniciovat ve Spojených státech, by významně měnilo klima arbitráží a poukazovalo by na fakt nezákonného chování investora na území České republiky.

Pokud jsem byl správně informován, pak po zveřejnění některých reportů „Gazely“ podala Rada nebo její Úřad trestní oznámení na neznámého pachatele. Vyšetřovací orgány, zřejmě zcela pohlceny prací na desítkách trestních kauz dr. Železného, které všechny byly vyvolány CME, však v průběhu arbitráže nedospěly k žádnému závěru a ani mi není známo, že by české orgány upozornily na nezákonné chování Lauderovy skupiny příslušné orgány americké.

S kolegy z Rady jsme svého času vedli nesčetné úvahy, kdo z našich řad by mohl být oním informátorem. Někteří kolegové tehdy nejvíce podezírali Zdenu Hůlovou, ale spíše v souvislosti s jejími některými vlastnostmi, než že by k tomu měli jakékoli faktické důkazy. Uměl bych vůči Zdeně zformulovat některé výhrady, ale názor, že by právě ona byla „Gazelou“, nesdílím.

Mnohem dál zašel 29. března 2003 ve Volejte řediteli Železný, když se pustil do spekulací o bývalé vedoucí Úřadu RRTV. Nevím, nechci Heleně Havlíkové křivdit, ale některé věci do sebe opravdu až překvapivě zapadají. Jakoby na ráně (myšleno v podezření) byli vždy pouze členové Rady, faktem ale je, že vedoucí Úřadu se v rámci činnosti Rady účastní spolu s radními úplně všeho. Ba dokonce je to právě on (ona), kdo má – narozdíl od radních – přístup do archívu, tedy i ke složce CET 21. Radní mohou po úřednících Úřadu Rady naopak něco požadovat pouze jeho (jejím) prostřednictvím. Volný přístup do archívu vůbec nemají. Lze mít za prokázané, že právě Havlíková je autorkou onoho problematického „zápisu“, který nakonec posloužil jako klíčový důkaz proti České republice. Otázkou je, zda tento zápis byl později ještě zfalšován, respektive náležitě „vylepšen“. Havlíková se k tomu však během vyšetřování nikdy jednoznačně nevyjádřila a odvolávala se na závazek mlčenlivosti, který v souvislosti s arbitráží podepsala Ministerstvu financí. Nevím, jestli u kompletování materiálů ze složky CET 21 pro advokátní kancelář Clifford Chance, které si arbitři prý vyžádali, byl ještě někdo jiný, vedoucí Úřadu Rady Havlíková však u toho byla stoprocentně. Zařadila tam svoje soukromé poznámky, vydávané později arbitry za zápis, jenom z hloupé úřednické pilnosti, nebo v tom byl nějaký záměr? Nevím. A pak si vedoucí Úřadu vzala roční neplacené volno a odjela na zahraniční stáž. Kam? Do Spojených států amerických.

Neodvažuji se ukazovat prstem, ani si netroufám tvrdit, že všechny ty věci, které do sebe opravdu docela dobře zapadají, přímo souvisejí také s „Gazelou“. Také netvrdím, že je stoprocentně jisté, že Gazela musela nutně být ženského rodu. Ale stín pochybností o roli dr. Havlíkové v duši mám.

Začátkem července 2000 a v jednom případě v listopadu 2000 doběhl šestiletý mandát osmi členům Josefíkovy Rady. Definitivně se s Radou rozloučili Bohuslav Hanuš, Josef Josefík a Oldřich Tomek. Končil jim druhý mandát a podle zákona lze být členem RRTV maximálně dvě funkční období. Ostatní, tedy Marie Hakenová, Zdena Hůlová, Josef Musil, Jiří Novotný a Petr Štěpánek, se teoreticky mohli ucházet o znovuzvolení. Důvěru Poslanecké sněmovny nakonec znovu dostali Musil, Novotný (4. července 2000) a já. V mém případě se tak stalo až na druhý pokus (11. července 2000). Zlí jazykové tvrdí, že to bylo díky třem komunistickým hlasům, ale není to pravda, byl bych zvolen i bez nich. Ke zvolení jsem potřeboval 88 hlasů a dostal jsem jich 94.

Bývá zvykem hledat za podobným hlasováním tajné dohody napříč politickým spektrem, ale věřte mi nebo nevěřte, občas to bývá o něco jednodušší. Ty tři hlasy zpunktoval poslanec za KSČM JUDr. Dalibor Matulka. Shodou okolností ten samý Matulka, který se v květnu 2003 po odvolání naší Rady stane členem Rady nové. S Matulkou jsme se totiž spolu opili už v roce 1994 na výjezdním zasedání Stálé komise v Harrachově. Nejlepší na tom je, že jsem tehdy coby regulátorský novic zprvu ani nevěděl, za kterou stranu poslancuje. Třetího do party nám dělala Kateřina Lojdová, poslankyně za ODA a manželka Michala Fleischmanna. Snad se na mě Dalibor nebude zlobit, když na něj prozradím, že rudou barvu jeho poslaneckého dresu jsem odhalil teprve v okamžiku, kdy asi tak o půl druhé vykřikoval: „Zaplať Pánbůh za toho Klause, ale tohle před těmi svými nesmím říkat.“ 

Musila, Novotného a mě do Rady opětovně navrhl poslanecký klub ODS. 12. prosince 2000 nás pak doplnili ještě ze stejného zdroje navržení doc. JUDr. et Dr. Alena Macková a Mgr. Petr Žantovský. V případě Aleny Mackové jsem vzhledem k počtu jejích titulů a zaměstnání na Právnické fakultě Univerzity Karlovy očekával, že se dostaví nějaká vyschlá akademička, leč konalo se velmi příjemné překvapení. Přibyla mezi nás krásná mladá dáma s havraními vlasy až do pasu. Ale nejen to, také skvělá právnička.

Vystudovaný žurnalista Petr Žantovský je nepřehlédnutelný už vzhledem ke své více než dvoumetrové výšce. Od senátora a bývalého předsedy ODA téhož jména se liší nejen vzrůstem, ale i politickými názory. V Poslanecké sněmovně dělal poradce jejímu tehdejšímu předsedovi Václavu Klausovi (s čímž při nástupu do Rady skončil) a vedle toho rovněž řediteloval v nakladatelství Votobia. V roce 2003 mi u „něho“ ve Votobii vyšla už zmiňovaná knížka Ukradená televize.

Na návrh poslaneckého klubu US-DEU byl 4. července do Rady zvolen také brněnský vysokoškolský učitel, básník a publicista PhDr. František Schildberger. Předtím byl členem Jirákovy Rady České televize, která zvolila generálním ředitelem ČT nejprve Jakuba Puchalského a po jeho rezignaci Dušana Chmelíčka. S řadou postupů této Rady ČT však Schildberger nesouhlasil a na protest rezignoval. Ze strany US-DEU to ale vlastně byl politický omyl, protože František v naprosté většině věcí posléze v RRTV hlasoval podobně jako radní navržení klubem ODS. Ovšem nikoli proto, že by se účastnil nějakého politického komplotu, z čehož právě unionističtí poslanci Radu tak rádi obviňovali, nýbrž proto, že prostě hlasoval podle svého svědomí. František je hluboce věřící člověk, kdo ho zná, potvrdí, že je to svým způsobem „boží člověk“. Pokládám za absolutně nemožné ho jakkoli ovlivnit nebo korumpovat. Právě František také patřil mezi největší kritiky svého „čtyřkoaličního“ kolegy Wagnera.

Arnošt Wagner byl členem Rady už od 8. března 2000. Navrhli ho lidovci, ač – dle mého soudu – s nimi vlastně neměl téměř nic společného. Ani názory. Návrh údajně vzešel od Vlasty Parkanové, bývalé ministryně spravedlnosti. Vzhledem k tomu, že Wagner je manželem tehdejší předsedkyně Nejvyššího soudu a pozdější místopředsedkyně Ústavního soudu Elišky Wagnerové a Parkanová i Wagnerová jsou z Havlova „fan clubu“, asi odtud vítr opravdu fouká. Když jsem se posléze s Arnoštem Wagnerem dostal do tvrdých sporů, které vyústily až do přestřelky v novinách, složitým způsobem mě vyhledali naši kanadští emigranti. Právě v Kanadě totiž Wagner před svým návratem do vlasti žil. Proč mě vyhledali? Aby mi barvitě vylíčili, jakým způsobem Wagner v Kanadě rozkládal českou komunitu. Jen potvrdili informace, které jsme už v Radě měli, protože stejná pověst, totiž pověst člověka, který dokáže rozeštvat jakýkoli kolektiv, Arnošta předcházela i z brněnských redakcí, kde po návratu působil jako novinář.

Vždycky si dovedl vytipovat nejkřehčí článek společenství a na ten se zaměřil. V Radě to byla docentka Macková. Měla v té době velké starosti s vážně nemocnou maminkou, a občas proto absentovala. To bylo něco pro Arnošta. Jednou ve svých neomalených útocích zašel tak daleko, že jsem se se slovy, že tohle nebudu poslouchat, zvedl a odešel. A se mnou skoro celá Rada. Arnošt zůstal se svojí zlobou a nenávistí v zasedací místnosti sám a zasedání nemohlo pokračovat. Zkrátka a dobře: v téhle Radě Arnošt Wagner se svými metodami tvrdě narazil.

Jeho rozesrávačství přicházelo ve vlnách. A protože se v dané problematice orientoval spíše povrchně, bylo docela snadné identifikovat, kdo mu co zrovna napovídal a jak ho zaúkoloval.
 
Je to paradoxní. Ten, který ostatní neustále obviňoval z politické závislosti, sám v Radě působil jako nástroj čtyřkoalice. Několikrát otevřeně prohlásil, že pracuje na likvidaci Rady. Jestli mě při odvolání Rady v dubnu 2003 něco potěšilo, pak pouze to, že Wagnera, který nám aktivně pomáhal stavět šibenici, jeho vládní kumpáni bez mrknutí oka „pověsili“ s námi. Mouřenín odvedl špinavou práci a pak už si na něj nikdo ani nevzpomněl. Od té doby je z něho opět pouze choť ustavní činitelky. Jó, takhle svět oplácí, milý Arnošte!

28. února 2001 se členem Rady stal doc. Mgr. Ing. Daniel Novák, CSc. Poprvé v regulačním orgánu zasedl člověk navržený poslaneckým klubem KSČM. Arnoštova největší starost byla, aby vedle něho nemusel sedět. Jenže brzy se ukázalo, že Dan Novák je narozdíl od Arnošta nejen slušný, ale také odborně připravený. Působil současně jako docent na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy, ale měl i technické vzdělání jako elektroinženýr. Vždycky s ním byla úplně normální domluva. Ačkoli Špidlova vládní koalice vyhlásila po našem odvolání stoprocentní personální diskontinuitu, Dan byl nakonec jako jediný zvolen i do nové Rady. Šlo o už zmiňovaný výměnný obchod mezi KSČM a ČSSD, my vám Žáka, vy nám Nováka.

Ve stejný den Radu také posílil folkový zpěvák a právník JUDr. Pavel Foltán, navržený sociálními demokraty, čímž se v Radě rozrostl počet „mániček“ a posílila muzikantská lobby. 22. května 2001 Sněmovna zvolila ještě podnikatele z Českého Krumlova Ing. Zdeňka Duspivu, také na návrh ČSSD. V únoru pak Františka Schildbergera, který se v Radě rozhodl skončit z vlastní vůle, nahradil lidovec Mgr. Radek Mezuláník. Unionisté právem někoho navrhnout pohrdli, a tak je jejich čtyřkoaliční partneři ochotně a rychle zaskočili.

Panuje všeobecná představa, že radní hlasují, jak politici pískají, a že všichni drží stranickou linii. Tak jednoduché to ale není. Ne, že by neexistovali radní, kteří některé věci raději na patřičných místech konzultovali. Ne, že by neexistovaly politické strany, které dle zákona nezávislé radní považovaly za svoji prodlouženou ruku. Abych pravdu řekl, zas až tak strašně mě to nepohoršuje, neboť i správa věcí mediálních je správa věcí veřejných a správa věcí veřejných je prostě politika, ať už se to někomu líbí nebo nelíbí. Jestli mě něco popuzuje, tak neuvěřitelné pokrytectví některých politiků, především z ČSSD a tehdejší čtyřkoalice, kteří se navenek vždycky zaklínali nezávislostí mediálních rad a ve skutečnosti do jejich činnosti zasahovali, kde se jen dalo. Věřte mi to nebo nevěřte, ODS byla v tomto směru vůči „svým“ lidem nesrovnatelně zdrženlivější.

Je vcelku logické, že lidé stejného politického přesvědčení v Radě obvykle hlasují stejně.  Neplatí to však stoprocentně. A bylo také několik kauz, kde jsme se s kolegy rozešli naprosto diametrálně. Jednou z nich byl případ televize TV 3, případ v lecčems podobný válce o Novu. Také to byl vlastně obchodní spor, spor českého podnikatele Martina Kindernaye a zahraničního investora. A Rada tentokrát podlehla všeobecnému politickému tlaku (ze všech stran politického spektra, snad s výjimkou KSČM)  a odhlasovala odejmutí licence Martinu Kindernayovi. Důrazně proti tomu jsme v Radě byli jenom tři: Dan Novák, Jiří Novotný a já. Kolem kauzy TV 3 bylo v Radě hodně zlé krve, zvláště mezi mnou a dr. Musilem. Dopadlo to ale přesně, jak jsem předpokládal. Soud rozhodnutí Rady zrušil a Kindernayovi licenci vrátil. Tvrdím, že to byla názorná ukázka toho, jak by Rada dopadla i v případě Novy, kdyby podlehla politickým tlakům a odebrala společnosti CET 21 licenci.
 
Kindernayův telefonát o vyhraném soudu mě zastihl na Vltavě kousek pod Vyšším Brodem. Na raftu. Vzhledem k tomu, že součástí našeho vodáckého proviantu byla i láhev šampaňského, okamžitě jsme ji k poctě paní Spravedlnosti bouchli. Nevím, jaká to byla satisfakce pro Martina Kindernaye, ale pro mě obrovská. Byl jsem zvyklý hlasování v Radě spíše vyhrávat, ale v kauze TV 3 mě dlouhodobě válcovali jak obvyklí protivníci, tak vlastní kolegové. Jenže platí ono okřídlené „kdo se směje naposled…“ To, s čím jsem argumentoval a co jsem předpovídal, se vyplnilo do posledního písmene. Přál bych vám vidět ty protáhlé obličeje některých kolegů. Dokonce i Arnošt Wagner pak šel do sebe a posléze mne s podanou rukou oslovil, že prý zapomeneme na předchozí sváry. Moc dlouho mu to ale nevydrželo.

Do druhé poloviny roku 2000 rovněž spadá moje kandidatura do Senátu, kolem které toho bylo také hodně napsáno. Skoro nikdo z novinářů se ale nezeptal přímo mne. Jak to tedy bylo? V Radě mi dobíhal mandát a s opětovným zvolením jsem vůbec nepočítal. Přesně v té době se na mě obrátili z chrudimské ODS, jestli bych v jejich obvodě nechtěl kandidovat do Senátu. Rozmýšlel jsem si to jen chvíli. Postavit se místopředsedovi Senátu Petru Pithartovi (KDU-ČSL) a šéfovi poradců předsedy vlády Miloše Zemana Miroslavu Šloufovi (ČSSD) to přece byla výzva. Pak jsem uvnitř ODS vyhrál vnitrostranické primárky a kandidátem se skutečně stal. A tehdy se stala věc, se kterou jsem opravdu nepočítal. Jaksi automaticky jsem se coby senátní kandidát stal v ODS „chráněnou“ osobou. Takže i ti občansko demokratičtí poslanci, kteří by nejspíš moje znovuzvolení do RRTV nepodporovali, byli zticha. Pak jsem byl do Rady opravdu neočekávaně znovu zvolen a ocitl se najednou v dvojjediné roli člena mediální rady a kandidáta do Senátu. Nic protizákonného na tom nebylo, ale do řečí jsem se dostal.

Výsledek je známý. Spolu s Petrem Pithartem jsem postoupil do druhého kola, naopak už v prvním kole skončil Miroslav Šlouf. Ve druhém kole jsem sice s Pithartem svedl vyrovnaný souboj v Chrudimi, tam to dopadlo fifty fifty, ale prohrál jsem s ním na venkově a doslova fatálně v „katolických“ obcích. Ve všech kostelech se četl pastýřský list od pana biskupa, koho mají věřící ovečky volit. Je to legrační, já jsem z katolické rodiny a Pithart bývalý bolševik, ale to na nerozborné jednotě katolické církve a lidovců nic nemění. Když to zpětně hodnotím, myslím, že za tehdejší politické konstelace, kdy čtyřkoalice byla ve svém politickém zenitu, a navíc v takhle silně religiosním volebním obvodu, Pitharta porazit nešlo. Spolu s Jackem Nicolsonem z Formanova Přeletu nad kukaččím hnízdem ale můžu říct: „Aspoň jsem to zkusil!“

Od poloviny roku 2000 Rada dlouhodobě pracovala v neúplném složení, odešel předseda Josefík, Musil byl sice zvolen znovu, ale místopředsednický mandát mu skončil. Jedinou místopředsedkyní zůstala Hůlová, ale i ta k 1. listopadu 2000 v Radě skončila. Rada měla hluboko pod stav, s volbou vedení jsme stále otáleli, protože jsme čekali až Poslanecká sněmovna dovolí nové členy. Odchodem Hůlové se Rada ocitla prakticky bez statutárního zástupce, takže déle už čekat nešlo. Po předsednickém postu nikdo moc netoužil, snad s výjimkou Martina Muchky. Ono totiž opravdu není o co stát. Takže nakonec mezi námi došlo k dohodě: Muchka (navržen do Rady ČSSD) bude předseda, Musil (navržen ODS) první místopředseda a Trojan (ČSSD) a Štěpánek (ODS) místopředsedové. Hlasoval pro to i Arnošt, který se zrovna nacházel v jednom ze svých mírnějších období.

Krize v České televizi z přelomu let 2000 – 2001 sice nemá s válkou o Novu přímou souvislost, přesto tento spor výrazně ovlivnila, především některé jeho aktéry. Vzpoura zaměstnanců České televize, podporovaných vlivnou „kulturně mediální frontou“ (to je termín z úst Zdeňka Svěráka), na svoje objektivní historické zhodnocení teprve čeká, leccos se ale dá povědět už dnes.

Samotné vzbouřence a jejich motivaci lze rozdělit přibližně do tří skupin. Do první skupiny patří někteří redaktoři, zvláště ti mladí, kteří si opravdu mysleli, že dělají správnou věc, že stojí na správné straně a že opravdu bojují za nezávislost České televize a svobodu slova. V jejich motivaci se snoubila naivita a hloupost mládí, které se dá strhnout stejně snadno jako zmanipulovat, s podlehnutím atmosféře opožděné či spíše nastavované revoluce. Někteří z nich už dnes vědí, že hráli kompars v kuse, který režíroval někdo jiný. Kdo?

Političtí aktivisté, u nichž ani na vteřinu netřeba pochybovat, že jejich motivace byla čistě politická. Pro někoho to asi bude silná káva, ale pro tvrdé jádro téhle skupiny byla krize České televize prostředkem ke změně mocenských poměrů v zemi. Za jiných okolností se tomu obvykle říká státní převrat. Pro dosažení svých cílů neváhali užít jakýchkoli prostředků, proto hnali lidi do ulic. Charakteristická je historka, kterou mi vyprávěl novinář Jefim Fištejn. Poté, co napsal článek proti vzbouřencům, telefonoval mu jeho známý, redaktor ČT a rusista Libor Dvořák. Co prý Jefim blázní, na jakou stranu se to staví, že oni to tlačí k předčasným volbám, ve kterých ODS nepřeleze přes pět procent. Vskutku – svérázný boj za svobodu slova a nezávislost ČT!

Třetí skupinu pak tvořili lidé, kteří bojovali za svůj ekonomický zájem. Česká televize s rozpočtem téměř pět miliard korun, nejasnými hodnotícími kritérii a slabými kontrolními mechanismy je přitažlivým zdrojem obživy pro řadu zájmových skupin. Prim mezi nimi vždycky hrály osoby, které lze řadit spíše k levicovým liberálům, socialistům či tzv. občanským aktivistům v té podivné české „nepoliticko politické“ podobě. Samostatnou podmnožinu téhle skupiny pak tvořili lidé, pro které se vzpoura stala vítaným krytím pro jejich de facto kriminální praxi spojenou s tzv. racketeeringem, tj. organizovaným obchodováním s informacemi.

Některými politickými kruhy bylo odvolání generálního ředitele ČT Dušana Chmelíčka a následná volba Jiřího Hodače, které vzpouru odstartovaly, interpretováno jako vánoční mediální puč ODS. Přesně takhle o tom kupříkladu mluvil na RRTV Stanislav Milota, který se na zasedání Rady dostavil jak na frontovou linii. Jenže to je naprostý nesmysl. Když pominu fakt, že ODS svoji mediální politiku vlastně nikdy neměla přesně definovanou, že celá mediální problematika vždy šla spíše mimo zájem Václava Klause a že mediální praxe ODS vždycky byla spíše amatérská, neměla na to v Radě ČT ani dost lidí. Na návrh poslaneckého klubu ODS zasedali v devítičlenné Radě ČT pouze tři lidé – Jana Dědečková, Miroslav Mareš a František Mikš. A mám ještě jeden argument, který je vlastně hloupý, protože mi nikdo z „druhého břehu“ stejně nebude věřit, nicméně vyslovím ho: Kdyby ODS plánovala nějaký vánoční mediální puč, asi bych o tom něco věděl.

Výrazní jedinci v podobných kolektivních orgánech dovedou prosadit hodně ze svých vlastních názorů. Něco o tom vím. A právě takovouhle osobností se ukázala být Jana Dědečková. Znám Janu řadu let. Je to neuvěřitelně statečná a poctivá ženská. Před listopadem 1989 nechyběla se svým manželem na žádné demonstraci, jako řadový pěšák boje proti totalitě poctivě opisovala a šířila texty slavnějších osob disentu. Svoje přesvědčení a mravní principy si ponechala i po sametové revoluci a hájí je se stejnou vehemencí a statečností. Když šlo v roce 1999 na Václavském náměstí do tuhého kvůli výzvě Děkujeme, odejděte!, rozvinula tam se svým manželem transparent na podporu Václava Klause. Jako jediná se také tváří v tvář postavila davu na Kavčích horách. I tam na ni plivali.

Její odpůrci jí vždycky spílali – v lepším případě – do hospodských. Jenže pravda je taková, že po všech těch intelektuálních hvězdách musela přijít do Rady ČT tahle majitelka penzionu v Krkonoších, aby si spočítala docela jednoduché „má dáti – dal“. A to byla její největší „vina“. Ohrozila dosavadní bezproblémový život struktur finančně napojených na Českou televizi. Předchozí praxe totiž bývala jiná. Kupříkladu tolik opěvovaná Grygarova Rada ČT odmávala řediteli Ivu Mathé rozpočet za půl hodiny. „Hospodská“ Dědečková byla první, kdo se začal v rozpočtu opravdu do hloubky šťourat a klást nepříjemné otázky, zda to opravdu takhle musí být. 

Dědečková se neztratila ani po likvidačním politickém odvolání Marešovy Rady ČT. Založila si internetový server Virtually a se sveřepostí sobě vlastní se dál pere za svoje názory. Na počátku byl reakcí posměch, po několika letech nabídka na odkoupení serveru i jeho značky v řádu sedmimístného čísla. Neprodala. Jana Dědečková je pro mne – na rozdíl od mnohých, kteří se tím holedbají – občanský aktivista v tom nejvlastnějším slova smyslu.

Krizí České televize se počátkem roku 2001 zabývalo šetření Britské helsinské skupiny pro lidská práva (British Helsinki Human Rights Group, BHHRG), která sleduje vývoj demokracie v evropských postkomunistických zemích. Okruh lidí, se kterými britští gentlemani hovořili, byl obrovský a zahrnoval zástupce obou znesvářených stran v ČT, členy mediálních rad, české novináře i vrcholové politiky celého politického spektra. Jejich obsáhlá, zasvěcená a dobře vyargumentovaná zpráva však občanům zůstala dokonale utajena. Prakticky všechna česká média ji ignorovala. A není se vlastně co divit. Výsledky šetření britských aktivistů totiž vůbec nezapadaly do falešného obrazu hrdinských bojovníků za svobodu slova, který pro domácí veřejnost vytvořili se vzbouřenci spříznění čeští novináři. Příčinou zájmu britské helsinské skupiny o Českou republiku sice byla televizní krize, výsledná zpráva však nakonec nebyla ani tak o televizi, nýbrž – docela logicky – o anomáliích našeho politického systému. I britští gentlemani totiž velice záhy narazili na české specifikum nazývané nepolitická politika. Nemohlo jim totiž uniknout, že jedna zájmová politická skupina se v posledních letech dere k moci nikoli standardní cestou politické soutěže, tedy ve volbách, nýbrž mimoparlamentní, možná přesněji dokonce „mimopolitickou“ cestou (ve smyslu ignorace platných pravidel hry), zato však s o to větším mediálním humbukem. A že své scénáře rok od roku vylepšuje. Dřevíčská výzva ještě nikoho nezaujala, Impuls 99 vyšuměl do ztracena, Děkujeme, odejděte! zaznamenalo jistý ohlas a televizní rebelie z přelomu let 2000 – 2001 už měla profesionální organizaci, potřebné finanční zázemí a především ukradenou televizní obrazovku.

Televizní vzpoura prý byla reakcí na postup Marešovy Rady ČT. Řada událostí však vzbouřence usvědčuje, že leccos bylo jinak a že s důvěřivými občany manipulovali. Zde jsou dva drobné příklady. Plným Václavákem lidí vyhrožoval předseda českého PEN klubu Jiří Stránský dávno předtím, než došlo k odvolání Chmelíčka a zvolení Hodače. Stalo se tak už dva měsíce před vzpourou v kuloárech konference Česká televize – věc veřejná. Na jinou zajímavou skutečnost zase narazila tehdejší členka Rady ČT spisovatelka Marcella Marboe Hrabincová, shodou okolností také členka PEN klubu. Zmiňuje se o ní ve své knížce Bitva na Kavčí hoře. Líčí, jak ji vzbouřenci pozvali k jednání do obsazených prostor zpravodajství. Kupodivu ji však nevedli blokovaným hlavním vchodem, a tím pádem skrz shromážděný dav, nýbrž pěkně potichu zadními dveřmi, od kterých měli po celou dobu klíče. Teprve tehdy jí došlo, že všechny ty košíky s jídlem a chemické záchody na špagátech byly jenom divadýlko pro veřejnost.

Škoda, že některým lidem nelze nahlédnout do duší a číst si v jejich třináctých komnatách svědomí. Zaklínali se svobodou slova a politickou nezávislostí, přičemž málem uštvali generálního ředitele Jiřího Hodače, novináře s jedenáctiletou praxí z BBC, k smrti. Páter Halík k tomu sloužil mši, další vytvářeli živé „betlémy“, Ruml s Buzkovou bivakovali ve spacáku ve velíně, Svěrák a Smoljak během toho šílenství mnoha lidem (i mně) zabili Cimrmana. Připadá mi, že někteří lidé poztráceli veškerou soudnost. Byla to odporná novodobá hilsneriáda!

Jako člen RRTV jsem zdaleka nebyl v takovém centru pozornosti, jako jiní, kteří si „užili“ víc. Přesto i mě někteří neohrožení bojovníci za „svobodu slova“ telefonovali, že budu viset, a mým dětem sdělovali, že tatínka zřídí tak, že ho nepoznají. I takovouhle podobu na sebe tehdy brala havlovská Pravda a Láska. Každý, kdo tehdy na Kavčích horách a na Václaváku hulákal, nese svůj díl viny.

Ale zpátky k souvislostem s válkou o Novu. V okamžiku, kdy většina antivzbouřeneckých politiků spíše mlčela, na plná ústa počínání naší „kulturní elity“ pojmenoval Vladimír Železný. Ve Volejte řediteli vzbouřence přirovnal k novodobým svazákům a přesně také definoval politické motivy jejich protektorů. Ale kdyby jen to. Předtím ještě oficiálnímu zpravodajství Jany Bobošíkové na čas poskytl technické zázemí. Tohle mu lidé z České televize, „kulturně – mediální fronta“ a hlavně některé vlivné politické kruhy už nikdy neodpustí.

Na přelomu let 2000 – 2001 selhal stát. Nebylo na Hodačovi, Bobošíkové či najaté ochrance, aby se se vzbouřenci prali. Pořádek a dodržování zákonů měli zajistit jiní. Předseda vlády Miloš Zeman 5. ledna 2001 v Poslanecké sněmovně řekl:

„Každý z nás, byť by to i byla hlava státu, kdo vyzývá k porušování platných zákonů, nemá podle mého názoru v české politice co dělat.“

Jenže co je platné, že premiér přednese skvělý plamenný projev, ve kterém věci přesně pojmenuje, včetně trapné úlohy prezidenta Václava Havla, když jeho ministr vnitra Stanislav Gross raději populisticky neudělá vůbec nic. A vicepremiér Vladimír Špidla se dokonce odebere nadbíhat davu na Václavské náměstí, zatímco jeho kolega Pavel Rychetský (dnes předseda Ústavního soudu) v zákulisí tlačí Hodače k rezignaci. Právě na barikádách českotelevizní vzpoury se rodila pozdější Špidlova vládní koalice.

Esenci tehdejšího pragmatického přístupu vyjádřil 5. ledna 2001 na interní schůzi ČSSD, svolané kvůli televizní rebelii, Stanislav Gross. Byla to předzvěst jeho budoucí politiky. K tomu, co se okolo České televize dělo, řekl: “V politice není důležité, jaké jsou věci ve své podstatě, ale jak se veřejnosti jeví – a to ovládají média.“

Jediný státní orgán, který si nezakryl oči před platnými zákony a nerezignoval na své povinnosti, byla Rada pro rozhlasové a televizní vysílání. Ani to se samozřejmě neodpouští a členové Rady se o tom již brzy přesvědčí. Rada okamžitě zahájila s Českou televizí správní řízení, které nakonec vyústilo v udělení nejvyšší možné pokuty dva miliony korun. Předseda Rady a mediální šéfodborář Martin Muchka sice „brzdil“, jak to jen šlo, Stanislav Milota zase s prásknutím dveřmi rezignoval, načež se odebral mezi „své“ a rozdával rozhovory do ochotných mikrofonů a ještě ochotnějších kamer, ale většinový postoj Rady byl jednoznačný.

Ne, že by Česká televize do té doby byla ztělesněním objektivnosti a nestrannosti, ale teprve od této chvíle začnou redaktoři ČT v plné míře předvádět, jak také lze informovat o instituci, která se stala jejich úhlavním nepřítelem. Ronald Lauder, aniž o to usiloval, získal nečekaného spojence.

Už jsem se zmiňoval o tom, že kvůli vyšetřování kauzy spojené se zajišťovací smlouvou s lichtenštejnskou nadací Astrona se Vladimír Železný vyspal ve vazební cele. Jeho právník JUDr. Aleš Rozehnal na tom byl hůř. Ve vazbě se ocitl na řadu týdnů. Říkalo se leccos, že to tam prý špatně snášel a že ho nalomili, on sám však tuhle verzi při našem rozhovoru rozhodně popřel. Jisté ale je, že dlouhodobý pobyt ve vazbě určitě nikomu nepřidá. Pak Rozehnala z vazby pustili a prakticky vzápětí každý z návštěvníků tradiční únorové (2002) novácké narozeninové párty v barrandovských ateliérech zaznamenal, že Železný tam Rozehnala zpucoval jak malého kluka. Rozehnal předtím v novinovém rozhovoru otevřeně hovořil o některých převodech Železného majetku. Dovedu pochopit, že se to Železnému příliš nelíbilo, vůbec ale nechápu, proč se neovládl a celou věc impulsivně řešil před stovkami přítomných lidí. Byl to trapas.

Nemohu stoprocentně tvrdit, že právě tohle byl onen spouštěcí mechanismus, i to totiž Rozehnal při našem rozhovoru popřel. Skutečností ale je, že Aleš Rozehnal posléze udělal věc, která advokáta příliš nešlechtí: zradil svého klienta.

Ať už to tedy s předchozími událostmi souvisí anebo nesouvisí, realitou každopádně je, že Rozehnal, který byl nejen právním zástupcem společnosti CET 21, ale i jejím jednatelem, Železného zkrátka opustil. Ve zlém. Ale kdyby jen to. Využil své plné moci a poslední den před vypršením lhůty stáhl odvolání CET 21 proti dřívějšímu rozhodnutí rejstříkového soudu, který kvůli jeho vlastní (Rozehnalově) formální chybě z roku 2000 nezapsal majetkové změny ve struktuře CET 21, vyplývající ze zamýšleného navýšení základního jmění. Navýšení se proto nekonalo a ze hry tak prakticky nenávratně vypadly MEF Media a Edikon, tedy firmy, které měly v CET 21 dohromady držet takřka padesát procent.

Když k tomu ještě přičteme, že Železného podíl byl mezitím zkonfiskován, rozhodujícím podílem se v CET 21 rázem stal podíl společnosti Vilja. Právě do této právnické osoby předtím se souhlasem Rady převedli své původní podíly fyzických osob zakladatelé CET 21 Peter Hunčík, Jozef Alán a Vlastimil Venclík. A právě Rozehnal zprostředkoval prodej Vilji finanční skupině PPF, patřící nejbohatšímu Čechovi Petru Kellnerovi.

Na scéně se tak ocitl nový silný a dravý hráč. Vzhledem ke konfiskaci Železného podílu se podle právního výkladu PPF roztáhl podíl Vilji do majoritní pozice, tedy něco přes padesát procent. PPF se proto prohlásila za většinového vlastníka CET 21. Druhým největším podílníkem dál zůstal další ze zakladatelů CET 21 režisér Peter Kršák.

Vladimír Železný s Jiřím Šmejcem se nejdříve pustili s PPF do boje, ale finanční útok na Novu se rozhořel na více frontách. Některé bankovní domy začaly požadovat okamžité splacení úvěrů a Nova, přesněji spíše Šmejcův MEF, která předtím v podobě sesterské televize Joj expandovala na Slovensko, se ocitla v platební neschopnosti. Krvavé válce nakonec předešlo racionální rozhodnutí Jiřího Šmejce, který odletěl do Španělska za Petrem Kellnerem a překvapivě se s ním naopak dohodl na spolupráci. Koneckonců Nova tak jako tak hledala strategického partnera. V první fázi došlo k rozdělení televize půl na půl.

Součástí dohod bylo i to, že PPF za Vladimíra Železného uhradilo zbytek jeho dluhu vůči CME (viz amsterdamská arbitráž). Šlo o částku ve výši přibližně tři čtvrti miliardy korun. Menší část pohledávky byla CME uhrazena již předtím ze Železného konfiskovaného podílu.

Mezitím společnost CME zvítězila ve stockholmské arbitráži proti České republice a inkasovala více než 10 miliard korun. Bude o tom řeč hned v následující kapitole. Namlsaný Ronald Lauder okamžitě zaútočil znovu a pohrozil další arbitráží, tentokrát „vídeňskou“, ve které požadoval více než 30 miliard korun, tentokrát pro změnu po CET 21. V jednom komentáři jsem tehdy Laudera přirovnal k povedenému číšníkovi, který opilé hosty kasíruje dvakrát. Třicet miliard sice byla další zcela iracionální suma, nicméně PPF zareagovalo rychle a efektivně. Nabídlo CME dohodu a původní servisní firmu Novy, Českou nezávislou televizní společnost, odkoupilo za více než jednu miliardu. Prostě si koupilo klid. Obě původní strany války o Novu, držitel licence CET 21 i servisní ČNTS, se tak ocitly v jedněch rukou. Jan Vávra dostal od nových majitelů výpověď a CME definitivně ukončila své podnikatelské aktivity v České republice.

Někteří pozorovatelé očekávali, že PPF využije svého nově nabytého dvojjediného postavení v Nově k odstranění Šmejcova MEFu, ale stal se opak. Došlo naopak k utužení spolupráce. A po vyplacení Šmejcových menšinových společníků také k definitivnímu majetkovému rozdělení, ve kterém PPF patří dvě třetiny a Šmejcovi jedna třetina televize.

Špidlova vláda využila otřesů kolem Novy k tvrdému politickému nátlaku. Vladimír Železný však zatím stále ještě zůstal v pozici generálního ředitele. Již brzy se to ale změní.

První část stockholmské arbitráže skončila pouze výrokem o „vině“ České republiky. O výši  „škody“ se rozhodovalo až ve druhé fázi arbitráže. Mezitím se odehrálo několik věcí. Arbitr JUDr. Jaroslav Hándl, který částečný (mezitímní) nález odmítl podepsat a distancoval se od něho ve svém separátním Záporném stanovisku, na protest proti počínání svých dvou kolegů, Wolfganga Kühna a Stephena M. Schwebela, na post arbitra rezignoval. Česká republika se zase odvolala ke švédskému obecnému soudu, u kterého napadla proceduru arbitráže. Hándla v arbitrážním tribunálu nahradil Ian Brownlie z Velké Británie.

Pod bodem 2 se v rozhodnutí mezitímního nálezu z první fáze arbitráže píše:

Odpůrce (Česká republika) je povinen odškodnit Navrhovatele (CME) za poškození, které Navrhovatel utrpěl v důsledku porušení dohody o ochraně investic, a to vyplacením regulérní tržní hodnoty investice Navrhovatele, kterou měla investice před uskutečněním porušení Dohody o ochraně investic odpůrcem v roce 1999, a to v částce, jejíž výše bude stanovena ve druhém kole tohoto arbitrážního řízení.

Jestliže nad některými vývody pánů Kühna a Schwebela z první fáze arbitráže zůstává rozum stát, pak o jejich určení výše regulérní tržní hodnoty investice CME z druhé fáze stockholmského klání lze bez jakýkoli rozpaků prohlásil, že je doslova z říše fantazmagorie. Základem, ze kterého páni arbitři vyšli, se totiž nestalo nic jiného, než čísla z nerealizované fúze CME se společností SBS, tedy oněch 640 milionů dolarů, o kterých už byla řeč v kapitole SBS – třetí vzadu. Co na tom, že to původně bylo ocenění pěti televizí v pěti zemích. Co na tom, že sám běh událostí ukázal, že nejhodnotnější věcí z tohoto balíku, ceněnou až na 400 milionů dolarů, byla licence společnosti CET 21, která však Ronaldu Lauderovi ani CME zcela evidentně nikdy nepatřila.

V odstavci 527 konečného nálezu se píše:

Ve svém dodatečném svědeckém prohlášení ze dne 26. července 2002 pan Stogel (svědek CME) v rekalkulaci „správného ocenění ČNTS“ došel k hodnotě 639,592 milionů dolarů …

Pravda, arbitři tohle čarování s čísly, ve kterém se cena pěti televizí z pěti zemí najednou přelila do ohodnocení jedné jediné servisní firmy, neskousli úplně a za reálnou hodnotu ČNTS označili 400 milionů dolarů. Zřejmě jen čistě náhodou jde o stejnou cifru, na kterou byla v nerealizované fúzi ceněna nikoli ČNTS, nýbrž licencovaná CET 21. Ale protože se RRTV dle jejich interpretace v březnu 1999 s Vladimírem Železným spolčila, licitovali ještě s tzv. „faktorem Železný“ ve výši 125 milionů dolarů.

Leč nedosti na tom. Ať už arbitři při stanovení výchozí částky vycházeli z čehokoli, bylo by docela logické, kdyby se období, za které společnosti CME přiznali náhradu ušlých zisků, alespoň krylo s platností licence. Licence byla udělena v roce 1993 na dvanáct let, její platnost tedy končila v roce 2005. S touto licenci měl Ronald Lauder, respektive původní investor CEDC a za jisté interpretace i CME skutečně něco společného. Jenže arbitři CME přiznali rovněž náhradu ušlých zisků za období prodloužené licence až do roku 2017 – viz odstavec 605 konečného nálezu. Co na tom, že k prodloužení licence CET 21 o dalších dvanáct let, tedy do roku 2017, došlo až 22. ledna 2002 a umožnila ho až novela zákona o vysílání 231/2001 Sb. platná od 4. července 2001. Jinými slovy: zákon, který prodloužení licence umožnil, vstoupil v platnost až rok a půl poté, co byla arbitráž zahájena, a k samotnému prodloužení licence došlo až dva roky poté. 

Nemá vcelku smysl podrobně se rozepisovat o položkách, které arbitři k tíži České republiky přičítali a které odečítali a jakými koeficienty čísla násobili. Podstatné je, že v bodě 1 konečného rozhodnutí se píše:

Odpůrci (Česká republika) se nařizuje zaplatit Navrhovateli (CME) 269 814 000 USD (slovy: dvě stě šedesát devět milionů osm set čtrnáct tisíc U. S. dolarů). V přepočtu na české koruny tedy asi deset a půl miliardy.

Zajímavá je i cifra pod bodem 4:

Tribunál stanovuje výši honorářů arbitrům částkou 1 351 203,44 USD.

Tak tak, arbitři odvedli dobrou práci, a ta musí být dobře zaplacena. Pro pořádek je třeba ještě uvést, že ani konečné rozhodnutí se neobešlo bez separátního stanoviska. Arbitr Ian Brownlie v něm nesouhlasí s výší a způsobem výpočtu škody.

Částka, kterou má Česká republika společnosti CME zaplatit, byla oznámena 14. března 2003. Někteří lidé v Česku se ještě upínali ke švédskému odvolacímu soudu. Marně. Tady se vůbec nejednalo o meritu věci, nýbrž pouze o proceduře první části arbitráže a soud 15. května 2003 námitkám České republiky nevyhověl. I tady proti sobě vlastně stála svědectví dvou arbitrů (Kühn a Schwebel), mocně podporovaných CME, proti jednomu (Hándl), nesměle hájenému Českou republikou.

Fred Klinkhammer ještě stihl vyhrožovat, že když Česká republika rychle nezaplatí, nechá CME zabavit českým hokejistům dresy a hokejky. Vyhrožovat však ani nemusel. Ministr financí Bohuslav Sobotka s uhrazením částky s hujerovskou úslužností pospíchal tak, že dalších pár milionů korun stát prodělal ještě na pohybu kursů mezi dolarem a korunou.

Obrazně se dá říct, že právě v okamžiku převodu 10 miliard na účet CME válka o Novu skončila. Ronald Lauder se během ní k televizi, na kterou si neoprávněně činil nárok, nepřiblížil ani o krok. Přesto se může považovat za vítěze. Tento svérázný podnikatel, který během oficiální návštěvy předsedy vlády Miloše Zemana v USA zveřejnil v amerických novinách celostránkové inzeráty varující před investováním v České republice, zde zrealizoval nejlepší „obchod“ svého života. Stačila k tomu šikovná výměna protivníka: obratného Železného vyměnit za hloupý stát.

Než se pustíme do líčení událostí, které následovaly po skončení stockholmské arbitráže, a do závěrečného hodnocení, podívejme se, kdože to tedy vlastně zkasíroval oněch více než 10 miliard z kapes českých daňových poplatníků. Nebude na škodu zrekapitulovat si, jaké metody Ronald Lauder a jeho lidé při podnikání na území České republiky užívali. Pro leckoho to asi bude poněkud překvapivé čtení. Proč? Protože zatímco Vladimíru Železnému věnovali čeští novináři vždycky nadstandardní pozornost – koneckonců vcelku zaslouženou –, druhá strana sporu o Novu se zájmu našich hlídacích psů demokracie nikdy netěšila. Vše tak vlastně probíhalo v režii a ke spokojenosti estébáka Michala Donatha a jeho PR agentury, jež si Lauder najal k mediálnímu zastupování CME. Přitom se vůbec nedá říct, že by nebylo o čem psát.

Společnost CME vstoupila do ČNTS, tehdejší servisní firmy Novy, v rozporu s českými zákony (!!!), bez souhlasu Rady pro rozhlasové a televizní vysílání a za jejími zády. Což je obzvláště zajímavé v kontextu stockholmské arbitráže, ve které Lauderova CME tvrdila, že za její škodu může RRTV, respektive Česká republika. Vstup CME později nepřímo legalizovala teprve nešťastná novela vysílacího zákona (301/95 Sb., Marvanová a spol.), jež otevřela prostor pro zrušení licenčních podmínek.

Podobně se CME zachovala, když jí RRTV kvůli problematickému křížení vlastnictví nepovolila majetkově vstoupit do rádia Alfa. Američané Radu opět obešli a Alfu fakticky ovládli přes servisní firmu.

Když RRTV vedla v roce 1997 správní řízení s ČNTS kvůli neoprávněnému provozování Novy, Američané si několikrát z úst radních vyslechli, že Rada by za ideální považovala spojení CET 21 (televize de iure) a ČNTS (televize de facto) do jedné firmy. Nikdy na to nepřistoupili a nadále využívali všech výhod servisní firmy, která už nespadala pod dohled regulačního orgánu. Později v arbitrážích Radu obviní, že právě tím, na čem sami trvali, znehodnotila jejich investici.

Ve svých výročních zprávách CME pravidelně obelhávala vlastní akcionáře, neboť se před nimi vždy vydávala za plnohodnotného majitele televize se vším všudy, včetně licence. Je jasné, že právě tímto způsobem CME zvyšovala hodnotu svých akcií. Stejně Lauder postupoval, když CME chtěla fúzovat se společností SBS. Předmětem obchodu byla i licence CET 21, která však CME nikdy nepatřila. Na tiskové konferenci ve Švýcarsku to prozradil jeden z šéfů SBS Martin Lindskog. 

Po vypuknutí sporu o Novu se zástupci CME v čele s Fredem Klinkhammerem dostavili na Radu s protiprávním požadavkem, aby licenci Novy „přepsala“ na CME nebo tam CME alespoň „připsala“. Cituji doslova. Dle zákona je licence nepřevoditelná. Vzpomínám, jak jsme tehdy – poté, co pánové opustili jednací místnost – na sebe s kolegy hleděli v němém úžasu. S takovou povzneseností nad české zákony jsme se tváří v tvář ještě nesetkali.

Ve sporu o Novu podpořili Ronalda Laudera také někteří někdejší členové RRTV. Ti, co v roce 1993 udělili CET 21 licenci. Ač byl Daniel Korte v médiích citován jako nezávislý odborník, nikdy se on sám ani CME veřejně nepochlubili, že jej Lauder ve skutečnosti platil. Podotýkám, že velmi slušně. Bývalý radní Jiří Koubek se mi dokonce prokazoval pověřením jednat jménem CME. Jistě bude také jenom pouhá shoda náhod, že jeho manželka Marína Landová, někdejší úřednice Rady, svědčila u arbitráže ve Stockholmu ve prospěch CME. Křečkova vyšetřovací komise má k dispozici svědectví, že Koubek pobíral 3.000,- dolarů měsíčně a že pro něho a Landovou byla rovněž vypsána vysoká prémie, pokud se jim podaří Železného připravit o licenci.

O placeném informátorovi z Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, který je v materiálech CME označován jako agent Gazela, už byla řeč. Ale jsou zde ještě jiné kauzy, o kterých zatím nepadlo ani slovo. Třeba kauza Český plán, kterým se společnost CME chtěla nezákonným způsobem zmocnit televize Nova, či kauza počítačového experta Jakuba Olexy. Více si o nich lze přečíst v příloze této knihy v kompletním přepisu výpovědi Vladimíra Železného před vyšetřovací komisí ze dne 14. listopadu 2003. Český plán je pod bodem 7, Olexa pod bodem 9.

Orgány činné v trestním řízení o Lauderových postupech buď věděly nebo na ně byly upozorněny. Úřad vyšetřování ČR si na toto téma dokonce u Právnické fakulty Západočeské univerzity v Plzni objednal právní expertízu. Doslova se v ní píše: … z některých zjištění vyplývá, že osoby, o nichž se v posouzení hovoří, se dopustily jednání, jež je zřejmě kriminálním činem, tedy trestným činem ve smyslu Trestního zákona České republiky. Dlouho bylo prakticky nemožné se k tomuto dokumentu nějak propracovat. Nakonec se mi to podařilo a při své svědecké výpovědi jsem kopii předal parlamentní vyšetřovací komisi.

Jenže orgány činné v trestním řízení v souvislosti s aktivitami Ronalda Laudera a CME nevyšetřily nikdy nic. Podle Železného naopak zjištěné důkazy „zmrazily“, takže pro nějaké důkazní řízení v arbitrážích nebyly k dispozici. Sám Železný je naopak předtím ve své – amsterdamské – arbitráži úspěšně použil.

Ale tím výčet Lauderových podnikatelských praktik zdaleka ještě nekončí. Pověstná „krabice od bot“ si zaslouží samostatnou kapitolu.

I pro tuto kauzu by bylo asi lepší udělat odkaz na Železného výpověď před Křečkovou vyšetřovací komisí, protože pro její potvrzení nemám informace z více zdrojů. Připadá mi ale pro způsob podnikaní CME na území naší republiky natolik charakteristická, že ji s tímto upozorněním, uvádím již zde. I kdyby totiž jen polovina z toho, co Železný vypověděl, byla pravda, je to poněkud silná káva. Navíc – je to vlastně očité svědectví. U většiny popisovaných věcí Železný – tehdy ještě ve službách Ronalda Laudera – byl. A nevyprávěl to někde v restauraci, nýbrž před vyšetřovacím orgánem.

Vladimír Železný před sněmovní vyšetřovací komisí, 14. listopadu 2003:

Reálné finanční prostředky, které pomohly Nově, zejména pak její servisní organizaci, se rozběhnout, byly ve srovnání s jinými televizemi malé a ve značné výši je poskytoval také druhý investor, tehdy čistě česká banka Česká spořitelna. Jen nedůvěra České spořitelny v perspektivu komerční televize, se kterou nebyla na území České republiky do té doby žádná podnikatelská zkušenost, vedla k její nechuti převzít větší, ne-li dokonce majoritní, podíl ve strukturách televize Nova nebo její servisní organizace. Televize Nova by byla jen s Českou spořitelnou naprosto stejně úspěšná a bez zahraničního investora by se vyhnula všem krkolomným právním konstruktům a problémům do budoucna. Takto jistý díl úvodních investic vložil do ČNTS zahraniční investor prostřednictvím německé společností CEDC Management Services GmbH.

Zbytek prostředků, na nákup budovy Měšťanské besedy a technologie, platila už přímo ČNTS ze svého zisku formou splácení úvěru, který opět velkoryse poskytla Česká spořitelna. Z výnosů televize Nova byla totiž její servisní organizace zisková už půl roku po svém startu. 

Svůj majoritní podíl v ČNTS získal zahraniční investor, reprezentovaný později společností CME, údajným navýšením základního jmění o 173 milióny 148 tisíc korun ve formě  nefinančního vkladu v podobě know-how a některých dalších nefinančních položek. Údajně! CET 21, jako společník ČNTS, upozornil i rejstříkový soud, že k navýšení nedošlo v souladu se zákonem, ale spíše způsobem, který je snad ještě možný v některých odlehlých částech Afriky, kde lze místo peněz investovat lesklé skleněné korálky.

Zahraniční investor svojí většinou na valné hromadě a na zasedání zástupců vlastníků prosadil uznání tohoto navýšení, a proto byli jednatelé ČNTS pověřeni, aby  tuto „krabici od bot“, jak se navýšení interně v ČNTS nazývalo, předali na rejstříkový soud. Mimochodem ten tehdy existoval snad jen pár týdnů. Byla to nová instituce, která teprve hledala standardy, uplatňované při zápisu. Aby CME dodalo váhu souboru papírků, který byl údajně jeho nefinančním vkladem, přiložilo opravdu kuriózní dokument auditorské firmy Coopers-Lybrand, vypracovaný ing. Miladou Špačkovou, který neříkal nic více a nic méně, než že účty a přiložená prohlášení CME auditorka prošla a že součet odpovídá. Mimochodem neodpovídá. Podle dodatku číslo 3 Společenské smlouvy ČNTS činil vklad 173 148 000,- Kč, auditorka však uvádí ve „Jmenovitém seznamu nepeněžitých vkladů“, tedy v oné podivné nic neříkající inventuře, částku 173 417 503,86  Kč. Když ale sečtete položky, které jsou dodnes vedeny na rejstříkovém soudu, dospějete zase k jinému číslu, 190 863 551,83 Kč.

Přestože údajně navyšovala společnost CME, bylo v oficiálním dokumentu o přistoupení CME k ČNTS uvedeno již dříve složené základní jmění, ovšem ještě společností CEDC MS GmbH, 264 000 000,- Kč. A to přesto, že oficiální audit ČNTS, prováděný společností Arthur Andersen (auditorka Irena Liškařová) vykazuje k 31. 12. 1994, tedy už po údajném přistoupení CME, stále „díru“ v základním jmění ČNTS ve výši  172 504 000,- Kč jako nesplacenou pohledávku.

Čím tedy byla investice CME, chráněná podle nizozemské Úmluvy, vlastně tvořena, co jako základní jmění dodnes leží v základech České nezávislé televizní společnosti? Jaký nefinanční vklad umožnil později CME vydělat na arbitrážním nálezu 10 miliard korun? Tedy jen namátkou! Neomaleně jsou tu účty související s náklady Lauderových společností na licenční řízení v Polsku, náklady na licenční řízení na Ukrajině, letenka jakési paní Kleinové letadlem Concorde z New Yorku do Paříže, platby za taxi v Praze i jinde, spropitné číšníkům v pražských restauracích. Jsou tu účty za večeře dávno snědené, dávno strávené a také dávno … mnoho měsíců před vznikem ČNTS. Snad nejvíce pobuřující jsou ovšem xeroxové kopie převodů peněz v amerických bankách mezi neznámými fyzickými a právnickými osobami ve Spojených státech, z nichž ani jedna nemá žádnou právní vazbu na CME nebo ČNTS. Jsou tu i odkazy na účty za čistírnu. Naleznete zde účty, které byly z doby před tím, než vůbec ČNTS vznikla. Jsou započítány předměty, které již před tím nakoupila a proplatila ČNTS. CME si do svého navýšení znovu započítalo některé položky, které jako vklad vložilo CEDC. Některé vklady, například podivná platba za bezpečnostní audit od izraelské společnosti Shafran je adresována TV Nova, nikoli ČNTS. Dokumenty jsou nejen v rozporu s českou účetní legislativou, ale i s legislativou americkou US GAAP. Je tu výpis z banky z účtu CEDC Bermuda a telefaxové potvrzení přijetí jakéhosi šeku ve výši 1,6 miliónu německých marek bez uvedení jakéhokoli účelu platby a bez doložení faktury. Je tu dopis, kterým jen sděluje pan Honig ze CEDC Bermuda, že tato společnost zaplatila jiné společnosti v Darmstadtu částku 833 000,- DM s výzvou, aby ČNTS tuto částku na účet CEDC Bermuda převedla. Některé částky jsou rukou přepisovány. Je tu uvedena platba faktury společnosti Arthur Andersen, která účtuje služby panu R. Beckiemu v Německu na částku 5 575,- USD za období ke 31. 3. 2003. Připomínám, že ČNTS byla založena 8. 7. 1993. Na sedmi listech jsou uvedeny dokumenty, které se vůbec netýkají ČNTS, ale jsou již dávno účtovány mezi CET 21 a CEDC. Nemají nic společného ani se CME, které navyšuje, ani s ČNTS, která je příjemcem navýšení. Ostatně i tyto platby jsou datovány hluboko před vznikem ČNTS. Totéž se týká několika desítek dalších účtů. 29 935,- USD je účtováno společností Penthouse FS NV společnosti CME New York, která vůbec není uvedena ani v seznamu auditorské firmy Coopers-Lybrand. List 112 a list 132, které ostatně nemají žádnou souvislost s navyšující firmou, jsou shodné, ale jsou počítány zvlášť, tedy dvakrát. CEDC Praha, další tajemná společnost, která dvakrát uvádí své účty u Živnobanky v Praze, nemá dodnes nic společného s navyšující firmou CME. A tak dále, a tak dále…

V navýšení jsou hojné platby za americké know-how. O televizi obecně a o televizi ve střední Evropě toho ovšem naši partneři věděli tolik, jako my o ještěrkách a hadech v Arizoně. Jen na okraj uvádím příklad takového know-how. Poradce pro architekturu z New Yorku zapomněl v projektu zvukově odizolovat dabingová studia od vnějšího hlučného prostředí. Museli jsme v ČNTS, samozřejmě už na náklady této společnosti, později vestavovat do studií ještě jedny vnitřní izolované místnosti. Ve Spojených státech se totiž vysílají převážně jen americké, tedy anglicky mluvené pořady. A dabing tam neznají. Takové to bylo know-how. Naopak připomínám, že pro úvodní fázi budování svého televizního impéria ve východní a střední Evropě CME hojně užilo skutečné know-how českého managementu televize Nova.

Podnět o nezákonném způsobu navýšení základního jmění ČNTS, který byl prezentován v roce 2000 na tiskové konferenci, byl českým rejstříkovým soudem ignorován. Ke stejnému závěru, precizně právně argumentovanému, dospěl i rozbor Právnické fakulty Západočeské univerzity pro Úřad vyšetřování ČR. Podle něj dokonce CME stále dluží svůj vklad, jako investici do ČNTS, navýšený o úrok. Rejstříkový soud má přitom povinnost trvale sledovat soulad skutečného stavu se stavem zapsaným v rejstříku. Nic tedy soudu nebránilo, ba naopak, aby v době arbitráže proti České republice přezkoumal, zda CME vůbec do ČNTS investovalo, kolik a v jaké podobě, zda tato investice byla v souladu se zákonem a může tedy být legitimně chráněna mezinárodní úmluvou. Na nesoulad zápisu o navýšení základního jmění ČNTS velmi kvalifikovaně již v roce 2000 upozornila společnost CET 21, která je společníkem ČNTS. Pokud by soud podnět přezkoumal, pak by v arbitráži získala Česká republika velmi podstatný argument a pravděpodobně by ani nebylo Úmluvou o ochraně investic co chránit.

Tolik Vladimír Železný. Nechci ho přeceňovat jako stoprocentně důvěryhodný informační zdroj. Faktem ale zůstává, že ani v tomto případě orgány činné v trestním řízení skutečně neučinily, respektive nevyšetřily vůbec nic. Rovněž Ministerstvo financí ani advokátní kancelář Clifford Chance nic z výše uvedených informací nevyužily pro zlepšení pozice České republiky před arbitrážním tribunálem.

Ještě ani nedozněly poslední výstřely války o Novu mezi Ronaldem Lauderem a Vladimírem Železným, ve které prohrála Česká republika (To je krásný nesmysl, že!), a její povedení vojevůdci honem honem spěchali stavět šibenici. Davu je přece třeba předhodit nějaké viníky a vykonat rituální oběť. V nastalém poprasku se lépe ukryje vlastní neschopnost.

Připomeňme si i další souvislosti. Ministr kultury Pavel Dostál ronil krokodýlí slzy, kolik by prý za 10 miliard opravil památek. Česká televize zase škodu 10 miliard iniciativně rozpočítala mezi obyvatele, že prý každý občan zaplatí tisíc korun. Nikdy předtím ani potom žádnou jinou ztrátu státního rozpočtu podobně demagogickým a podpásovým způsobem nerozpočítávala. Tentokrát ano a navíc s jasným poselství, kdo že to za těch tisíc korun může. Proč asi?

Když Česká televize v lednu 2004 vysílala tradiční souhrn nejdůležitějších událostí loňského roku, dubnové odvolání Rady pro rozhlasové a televizní vysílání v něm kupodivu chybělo. Je to zvláštní, protože 2. dubna 2003 Česká televize aktuálně zařadila přímý přenos z mimořádné schůze Poslanecké sněmovny, která se sešla s jediným bodem programu, odvoláním členů RRTV. Kromě odvolání Rady ten rok Česká televize divákům z domácích politických událostí nabídla v přímém přenosu už jen volbu prezidenta a hlasování o důvěře vládě. Logicky se nabízí otázka, kdy veřejnoprávní televize diváky manipulovala? Když se podílela na kampani proti nenáviděné Radě a z jejího odvolání učinila politickou událost prvořadého významu? Nebo o pár měsíců později, kdy už proběhla mediální normalizace na  špidlovsko – dostálovský způsob a veřejnoprávní televize se tvářila, že nic zásadního se loni vlastně nestalo?

Ten přímý přenos byl vůbec zvláštní. Napřed vládní poslanci odhlasovali, že „popravovaní“ radní se nemohou osobně účastnit, pouze předseda, a potom na jejich hlavy celé odpoledne kydali doslova – s prominutím – kýble sraček. Když pak večer konečně došla řada alespoň na reakci předsedy Martina Muchky, ČT přímý přenos rychle ukončila. Musela totiž odvysílat plánované volejbalové utkání. Ze záznamu!

Ještě zajímavější bylo, co mimořádné schůzi Sněmovny předcházelo. Zařadit odvolání Rady na pořad jednání se Špidlova vládní koalice pokusila už o den dříve na řádné schůzi 1. dubna 2003. Vůbec se však nepodařilo odhlasovat program schůze, čímž plenární zasedání skončilo dříve, než vůbec začalo. A pak se začaly dít věci. Slabé články koalice (rozuměj poslanci s vlastním názorem) putovaly na kobereček, prý přímo do Kramářovy vily, kde zrovna toho času bydlel jeden vášnivý čtenář, jehož nejoblíbenějším čtivem byly svodky z telefonních odposlechů. Co jim tam kdo povídal a jaké použil „argumenty“, nevím, nebyl jsem u toho. Faktem však je, že již večer se objevila listina s podpisy poslanců požadujících mimořádné zasedání, že předseda Sněmovny Lubomír Zaorálek toto zasedání  promptně svolal hned na druhý den (možná že ne v rozporu s jednacím řádem, ale zcela jistě v rozporu se všemi demokratickými zvyklostmi) a že nikdo z poslanců vládní koalice se neodvážil vybočit z řady. Někteří zákonodárci se za to (Za co? Za svoji nestatečnost?) členům Rady v kuloárech Sněmovny omluvili. Takhle pracuje „pan Čistý“.

Ze 179 přítomných poslanců hlasovalo pro odvolání Rady 90, tedy přesně tolik, aby usnesení o jediný hlas prošlo. Pro byli všichni poslanci ČSSD, KDU-ČSL a US-DEU, proti všichni poslanci ODS a KSČM. Existuje vážné podezření, že jeden každý z poslanců, co pro odvolání zvedli ruku, porušili zákon.

V ten samý čas probíhal ve Stockholmu odvolací soud. Je mi líto, ale ono to opravdu vypadá, jako by čeští vládní politici v panickém strachu, aby se to snad ve Stockholmu, nedej Bože, ještě na poslední chvíli nezvrátilo v náš prospěch, spěchali s potvrzením viny České republiky. A tak honem honem a ještě k tomu s obrovským mediálním humbukem ocejchovali domácí viníky.

Postup Špidlovy koalice je jak vystřižený ze Švejka. Tam se dobrý voják rovněž podivuje, proč by se napřed měl číst druhý díl knížky. Sněmovna také nejdříve Radu odvolala a teprve poté k arbitráži zřídila vyšetřovací komisi.

Předseda KDU-ČSL Miroslav Kalousek v Sedmičce 15. února 2004 prohlásil, že Rada pro rozhlasové a televizní vysílání byla odvolána proto, že porušila zákon. Ohradil jsem se proti tomu otevřeným dopisem a světe div se, stala se věc v českých krajích nevídaná. Miroslav Kalousek se členům Rady prostřednictvím ČTK omluvil. Budiž mu za to čest. Jenže Kalousek zdaleka není jediný, kdo se na adresu členů odvolané Rady dopustil neuvěřitelných výroků. Během schůze Poslanecké sněmovny, na které byla Rada odvolána, vypustili někteří poslanci ze svých úst celou řadu hanebných nařčení, pomluv a obvinění. Uplynul více než rok a nikdo z nich se nenamáhal alespoň jedno jediné doložit. Nebo se omluvit. Ze stenozáznamu jsem vybral jen některé poslanecké perly, tematicky je seřadil a opatřil poznámkami.

Vlastnické poměry v Nově a kupčení s licencemi

Pavel Dostál: „Kupříkladu ve vlastnictví licencovaných celoplošných televizí se Rada v poslední době už naprosto neorientovala. A v oblasti rozhlasových licencí – bohužel na první pohled to tak vypadá – nestydatě kupčila…“

Ve vlastnické struktuře celoplošných televizí se Rada samozřejmě orientovala velmi dobře, podle zákona však regulační orgán nemůže při řešení vlastnických sporů nahrazovat soudy. Nová Rada je na tom ostatně úplně stejně. Proč nyní Dostál mlčí? Jenom proto, že v nové Radě teď sedí jeho kamarádi?

Lubomír Zaorálek: „Například dopis pana ing. Pýchy, který mi sděluje o praktikách, které jsou v současné Radě České republiky pro rozhlasové a televizní vysílání, o praktikách, které charakterizuje jako kupčení s rádiovými frekvencemi.“

Hana Marvanová: „Ještě bych chtěla zdůraznit jednu věc, která je velmi zásadní a která bude muset být předmětem velkých šetření. Zmiňovala jsem, že jeden z důvodů pro odvolání Rady já vidím v podezřeních, která byla vznesena při udělování rozhlasových licencí. Před týdnem obdržel premiér vlády i předsedové obou komor, obdrželi i poslanci v mediální komisi stížnost jednoho z provozovatelů rozhlasové stanice, konkrétně Rádia Sázava… Tito stěžovatelé upozorňují na to, že zejména v posledním období Rada přiděluje licence jenom jedné podnikatelské skupině spojené s firmou GES Holding a že provozovatel, který není spojen s touto jednou ekonomickou skupinou, že nemá u Rady šanci.“

Že Rada udělovala licence pouze jedné podnikatelské skupině, totiž GES Holdingu, není samozřejmě pravda. Pravdou ale je, že právě rádia spojená s touto firmou posléze dosáhla výborných výsledků v poslechovosti. Svědčí to o jediném: Rada vybrala dobré a životaschopné projekty. V kauze rádia Sázava držela nová Rada stejný kurs jako Rada odvolaná. Naopak firma spojená s autorem onoho udavačského dopisu, kterým není nikdo jiný než Ing. Miroslav Pýcha, někdejší radní z doby udělení licence Nově a svědek CME, musela rozhodnutím jiné arbitráže, dotýkající se právě rádia Sázava, zaplatit pokutu ve výši jednoho milionu korun.

Pokuty České televizi
 
Pavel Dostál: „Místo řešení zásadních záležitostí, o kterých jsem se zmínil, se závažnými celospolečenskými dopady, (Rada) uděluje pokuty různých parametrů veřejnoprávní České televizi, např. za vysílání filmu Obrázkáři a za vysílání pořadu –  podle mne vynikajícího dokumentu –  Nesmrtelný život a smrt Mikiho Volka. V nedávné době se Rada proslavila tím, že pokutovala dokonce satirický pořad ve výši půl milionu korun.“

Táňa Fischerová: „Dalším skandálním, již zmiňovaným příkladem je v poslední době hojně citovaná půlmilionová pokuta České televizi za uvedení politické satiry, což už není pouze finanční oslabování České televize, ale přímo cenzurní zásah do nezávislosti veřejnoprávní televize a svobody tvorby, který bohužel velmi připomíná léta minulého režimu.“

Hana Marvanová: „Dále je to zneužívání zákona o vysílání ze strany Rady při udělování pokut. Například naposledy mediální komise jednala o pokutě udělené České televizi za politickou satiru.“

Rada samozřejmě ve všech případech postupovala podle zákona. Pokuty České televizi posléze obvykle potvrdily soudy. Půlmilionovou pokutu za pořad České hlasování (to je ta satira) následně – což je zvláště pikantní – znovu projednala a potvrdila také nová Rada, v níž mají naprostou většinu lidé nominovaní současnou vládní koalicí. To už ale zmiňovaní poslanci ani nehlesli. Paní Fischerová to má s tou cenzurou opravdu nějaké pomotané.

Prohraná arbitráž

Pavel Dostál: „Jako přímý důkaz o pomoci členů Rady ke znehodnocení zahraniční investice může mj. posloužit zápis z jednání Rady pro rozhlasové a televizní vysílání z března 1999, kterým členové Rady dali jasně najevo svou vůli písemně vyjádřit souhlas s ukončením spolupráce mezi držitelem licence a zahraničním investorem.“

O podvrženém a zfalšovaném klíčovém důkazu jsem toho už v téhle knize napsal dost, netřeba to opakovat. Rovněž tvrzení, že členové Rady písemně vyjádřili souhlas s ukončením spolupráce mezi držitelem licence a zahraničním investorem, je naprostý nesmysl a lež. Zajímavá je jiná věc. Když jsem v monitoringu pročítal veškeré Dostálovy výroky pronesené po oznámení výsledku stockholmské arbitráže, zjistil jsem, že jediné, co k tomu ministr kultury říkal, bylo „zasvěcené“ kolovrátkovité omílání odstavce 552. To je ten, ve kterém se píše o spolčení Rady se Železným během jeho návštěvy 2. března 1999. Vzhledem k tomu, že mediální problematika patří do kompetence ministra kultury, to opravdu není mnoho.

Dostál však zašel ve své prostomyslnosti ještě dál. Radu si jaksi automaticky rozdělil na tu špatnou (štěpánkovskou) část a na tu poctivou (milotovskou). A pak jen zíral, když ho předseda RRTV Martin Muchka během besedy v České televizi 7. dubna 2003 upozornil, že disident a jeho (Dostálův) přítel Stanislav Milota na onom inkriminovaném návštěvním dni seděl spolu se všemi ostatními a vůbec si nevšiml, že i on – dle interpretace stockholmských arbitrů Kühna a Schwebela – se právě spolčil s Vladimírem Železným. Zkrátka – zaujatost a nekompetentnost resortního ministra v mediálních věcech je takřka absolutní. Jeho dalším problémem je, že politiku provozuje jako osobní vendetu. Byl to on, kdo před svědky prohlásil, že „odvolání Rady je krevní msta.“

Lubomír Zaorálek: „Mezinárodní řízení kritizuje Radu za to, že nerespektuje zákony České republiky.“

Předseda Poslanecké sněmovny se fatálně mýlí. Bylo to přesně naopak. Arbitři Radu kritizovali nikoli za nedodržování českých zákonů, nýbrž paradoxně za jejich dodržování. Naopak oni sami porušili arbitrážní pravidla UNCITRAL, která arbitry zavazují ctít zákony té které země.

Petr Šulák: „Pokud tunelování státního rozpočtu ve výši 10 miliard Kč je slabý argument pro svolání mimořádné schůze a pro odvolání Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, pak myšlení pana poslance Tlustého a postoj klubu ODS je pro mne naprosto nepřijatelný.“

Poslanec ČSSD Petr Šulák se svým „tunelováním“ zřejmě spadl přímo z měsíce a ještě k tomu na hlavu. Jeho výrok uvádím spíše pro pobavení, komentovat ho snad ani nemá cenu.

Hloupost, nebo korupce?

Táňa Fischerová: „Sám zástupce České republiky soudce Hándl pět dnů po vynesení závěrečného výroku uznal na zasedání švédského odvolacího soudu svou podjatost.“

Pavel Dostál: „Při včerejším zasedání švédského odvolacího soudu, který projednává námitky České republiky proti částečnému rozhodnutí arbitrážního tribunálu ve sporu CME a ČR, došlo k zásadnímu obratu. Jaroslav Hándl, původní arbitr jmenovaný Českou republikou, který měl jako arbitr v celém sporu být nezávislý na stranách, byl podle své vlastní včerejší výpovědi v arbitrážním řízení podjatý.“

Lež jako věž! V předvečer výroku švédského odvolacího soudu Fischerová a Dostál ve Sněmovně a v přímém přenosu ČT předčítali lživé píárové materiály společnosti CME, které poškozovaly Českou republiku. Byly to pochopitelně špinavosti z dílny estébáka Michala Donatha. Je za tím jen jejich hloupost, nebo korupce?

Když dva dělají totéž, není to totéž

Bohuslav Sobotka: „Rada pro rozhlasové a televizní vysílání poté vyhověla žádosti subjektu, kterému byla tato licence prodloužena, a povolila mu rozložení splátkování tohoto správního poplatku … a pro mne jako pro poslance Bohuslava Sobotku je to jednoznačný důvod pro to, abych, pokud zde zazní návrh na odvolání Rady, abych bez nejmenší pochybnosti pro odvolání Rady hlasoval …“

Když stará Rada po předchozí konzultaci s Ministerstvem financí (!!!) povolila měsíční splátkový kalendář dvousetmilionového správního poplatku za prodloužení licence televizi Nova, byl to pro ministra financí Bohuslava Sobotku důvod k odvolání Rady. Když o několik měsíců později úplně totéž povolila nová špidlovsko – dostálovská Rada televizi Prima, ministr již ani nehlesl.

Bohuslav Sobotka: „Když se podíváme na složení Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, … tak zjistíme, že jejím členem je člověk, který kandidoval do Senátu za Občanskou demokratickou stranu. Já se ptám, jestli je to v souladu s tím, aby zde byl nezávislý orgán, který reguluje oblast rozhlasového a televizního vysílání, a v čele tohoto orgánu s ne nevýznamným vlivem na fungování tohoto orgánu byl člověk, který kandiduje do Senátu za jednu politickou stranu.“

Tohle se mě týká přímo osobně. Do nové Rady vládní koalice navolila sedm bývalých poslanců a senátorů. Lze to hodnotit jako vskutku originální způsob jejího odpolitizování. Hlasoval pro to i ministr Sobotka. Člen Rady České televize Erazim Kohák v roce 2004 kandidoval do Senátu za ČSSD. Haló, pane Sobotko, nějak vás neslyším! 

Nabízí se několik otázek. Jsou naši zákonodárci zodpovědní lidé, kteří pečlivě váží svá slova, zvláště když je pronášejí v přímém televizním přenosu? Nebo to jsou tlučhubové, kterým je pod ochranou imunity dovoleno urážet, pomlouvat a nactiutrhat vlastní spoluobčany? Nebo si myslí, že všechno smaže čas? Nesmaže.

Když Vladimír Mečiar po svém návratu k moci uskutečnil ve slovenském parlamentu tzv. „noc dlouhých nožů“, během které byly mimo jiné převoleny všechny mediální rady, oprávněně za to sklidil všeobecnou kritiku. Jako projev mocenské arogance to hodnotily i české sdělovací prostředky. Jak vyplývá z níže uvedených čísel o odvolání a následné volbě Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, koaliční vláda Vladimíra Špidly uskutečnila během jednoho roku prakticky to samé. V tomto případě však čeští novináři kupodivu mlčeli, přestože vypovídací hodnota následujících čísel je jednoznačná. Spěchající čtenář může následující řádky klidně přeskočit. Kdo se však do nich zahloubá, narazí na zajímavé souvislosti. 

Odvolání členů (staré) RRTV – 13. mimořádná schůze PSP ČR (2. 4. 2003)

návrh na tajné hlasování: 89 pro (ODS a KSČM), 87 proti (ČSSD, KDU-ČSL, US-DEU), návrh nebyl přijat, bylo třeba 90 hlasů

návrh na veřejné hlasování: 90 pro (ČSSD, KDU-ČSL, US-DEU), 84 proti (ODS a KSČM), návrh byl přijat, bylo třeba přesně 90 hlasů, odvolávalo se tedy veřejně

hlasování o odvolání RRTV: 90 pro (ČSSD, KDU-ČSL, US-DEU), 87 proti (ODS a KSČM), návrh byl přijat, bylo třeba přesně 90 hlasů

Volba členů (nové) RRTV – 14. schůze PSP ČR (29. 4. 2003)

návrh na tajné hlasování: 98 pro (ODS, KSČM), 92 proti (ČSSD, KDU-ČSL, US-DEU), návrh nebyl přijat, bylo třeba 99 hlasů, volilo se tedy veřejně

Milan Jakobec – navržen US-DEU: 102 pro (ČSSD, KDU-ČSL, US-DEU plus 3 KSČM)

Eva Kantůrková – navržena ČSSD: 137 pro (ČSSD, KDU-ČSL, US-DEU plus KSČM)

Jan Kostrhun – navržen ČSSD: 138 pro (ČSSD, KDU-ČSL, US-DEU plus KSČM a 1 ODS)

Petr Pospíchal – navržen ČSSD: 99 pro (ČSSD, KDU-ČSL, US-DEU plus 1 KSČM), ke zvolení bylo třeba právě 99 hlasů

Jiří Šenkýř – navržen KDU-ČSL: 110 pro (ČSSD, KDU-ČSL, US-DEU plus 10 KSČM)

Dalibor Matulka – navržen KSČM: 104 pro (ČSSD a KSČM)

Tento den bylo zvoleno pět zástupců koalice (ČSSD, KDU-ČSL, US-DEU), všichni s dílčí podporou KSČM, a jeden zástupce opozice (KSČM) s podporou ČSSD.

Volba členů RRTV – 16. schůze PSP ČR (13. 5. 2003)

návrh na tajnou volbu: 97 pro (ODS a KSČM), 85 proti (ČSSD, KDU-ČSL, US-DEU), návrh nebyl přijat, bylo třeba 99 hlasů, volilo se tedy veřejně

Petr Kolář – navržen KDU-ČSL: 99 pro (ČSSD, KDU-ČSL, US-DEU), ke zvolení bylo třeba právě 99 hlasů

Katarína Vaculíková – navržena ČSSD: 99 pro (ČSSD, KDU-ČSL, US-DEU), ke zvolení bylo třeba právě 99 hlasů

Václav Žák – navržen ČSSD: 137 pro (ČSSD, KDU-ČSL, US-DEU plus KSČM)

Daniel Novák – navržen KSČM: 144 pro (ČSSD, KSČM plus 38 ODS)

František Pejřil – navržen ODS: 104 pro (ODS, KSČM plus 1 ČSSD, 1 KDU-ČSL, 5 US-DEU)

Tento den byli zvoleni tři zástupci koalice a dva zástupci opozice. Byl realizován „výměnný obchod“ mezi ČSSD a KSČM o volbě Daniela Nováka (KSČM) a Václava Žáka (ČSSD). Novák je jediným znovuzvoleným členem odvolané Rady. Byl zvolen přesto, že vládní koalice původně vyhlásila naprostou personální diskontinuitu nové Rady.

Volba členů RRTV – 18. schůze PSP ČR (8. 7. 2003)

návrh na tajnou volbu: 86 pro (ODS a KSČM), 47 proti, návrh nebyl přijat, bylo třeba 87 hlasů, volilo se tedy veřejně

Irena Ondrová – navržena ODS: 104 pro (ODS, KSČM, KDU-ČSL plus 3 ČSSD)

Volba členů RRTV – 27. schůze PSP ČR (25. 2. 2004)

návrh na tajnou volbu: 95 pro (ODS a KSČM), 40 proti, návrh nebyl přijat, bylo třeba 96 hlasů, volilo se tedy veřejně

Pavla Gomba – navržena US-DEU: 96 pro (ČSSD, KDU-ČSL, US-DEU), ke zvolení bylo třeba právě 96 hlasů

Zvolením Pavly Gomba měla Rada pro vysílání opět plný stav, tedy 13 členů. Devět radních bylo navrženo stranami vládní koalice (ČSSD, KDU-ČSL, US-DEU), pouze čtyři opozičními stranami (ODS a KSČM). Podle zákona je k udílení či odnímání vysílacích licencí třeba právě devět hlasů. V Poslanecké sněmovně má koalice 101 hlasů, opozice 99. V procentuálním vyjádření má vládní koalice ve Sněmovně 50,5 % hlasů, opozice 49,5 %. V Radě pro rozhlasové a televizní vysílání je procentuální poměr 70 % pro vládní koalici, 30 % pro opozici. Ignorování zásad poměrného zastoupení charakterizuje rovněž následující nepoměr. Poslanecký klub ODS má ve sněmovně 58 (později bez Petra Kotta 57) členů, poslanecký klub US-DEU 10 členů. V RRTV však obě strany mají shodně po dvou nominovaných radních. Ke zvyklostem civilizovaných demokratických zemí patří hlasovat o personálních záležitostech tajně. Svobodné rozhodování našich poslanců bylo znemožněno brutálním prosazením veřejných hlasování.

Po nástupu Špidlovy vlády došlo též k volbě tří členů Rady Českého rozhlasu a šesti členů Rady České televize. Přestože volba probíhá nikoli z návrhů poslaneckých klubů, nýbrž na základě návrhů společenských organizací, lze konstatovat, že ve všech případech byly zvoleny osoby, které mají blízko k vládní koalici.

Čistě po formální stránce není postup Špidlovy vládní koalice v rozporu se zákonem, stejně jako nebyl v rozporu se zákonem postup Mečiarovy vlády na Slovensku. (S výjimkou odvolání staré RRTV, při kterém Špidlova koalice porušila jednací řád Sněmovny, zákon o vysílání i Ústavu.) Rozhodně je však v rozporu se zvyklostmi evropských demokratických zemí. Praxe Špidlovy vlády je rovněž v příkrém rozporu s jejími vlastními proklamacemi o odpolitizování mediálních rad.

V čem se tedy vlastně liší Špidla od Mečiara? Pouze v rychlosti, s jakou pohřbil nepsané demokratické zvyklosti. Profesionální řezník Mečiar to stihl za noc, Špidlovi to trvalo rok.

Podle zákona členy RRTV jmenuje a odvolává předseda vlády na návrh Poslanecké sněmovny. Takže když Sněmovna 2. dubna 2003 odhlasovala odvolání Rady, Vladimír Špidla hned druhý den poslal do sídla Rady v Krátké 10 na Praze 10 dvě (velmi nesympatické a ošklivé) kurýrky s dopisem, že Radu odvolává. Jenom tím však pokračoval ve výrobě úředních a právních zmetků, kterou započala už Sněmovna. Každý radní je totiž jmenován individuálně, takže každý radní samozřejmě také musí být individuálně odvolán. Kurýrkám jsme tedy pověděli, ať se pan premiér laskavě uráčí napsat úředně správný dokument a nejlepší že bude, když nám ho každému pošle domů v úřední obálce s modrým pruhem, přesně tak, jak se to dělá v civilizované zemi. Nafrněné kurýrky odkráčely a neomalený ministr Dostál hned přispěchal s tvrzením, že radní se nechtějí nechat odvolat, aby za sebou mohli zametat stopy. Kdybych ho měl tehdy po ruce, opravdu bych mu snad nafackoval.

Jenže tenhle neúspěšný pokus o faktické odvolání Rady byl pouze komickým vyvrcholením právního paskvilu, který Špidlova vládní koalice při likvidaci naší Rady vyprodukovala. Podle zákona lze odvolání provést dvojím způsobem. Podle § 6 odst. 3 zákona o vysílání lze Radu odvolat jako celek:

Poslanecká sněmovna může předsedovi vlády navrhnout odvolání Rady, neplní-li Rada opakovaně závažným způsobem povinnosti uvedené v § 5 a v odstavcích 1 a 2 nebo pokud opětovně neschválí pro závažné nedostatky výroční zprávu.

Podle § 7 pak lze odvolat jednotlivého člena:

Poslanecká sněmovna může navrhnout předsedovi vlády odvolání člena Rady z funkce z těchto důvodů: a) nevykonává-li řádně svoji funkci, b) nesplňuje-li podmínky pro výkon funkce uvedené v tomto zákoně, c) dopustil-li se takového jednání, které zpochybňuje jeho nestrannost, nezávislost nebo nestrannost Rady.

Jestliže Špidlova vláda chtěla Radu zlikvidovat, jako nejsnadnější a zároveň nejelegantnější způsob se doslova nabízelo dvojí neschválení její Výroční zprávy, která zrovna ležela ve Sněmovně. Trvalo by to sice o pár dní déle, ale nikdo by nemohl říct ani popel. Nějaké „závažné nedostatky“ k takovému kroku se přece vždycky najdou. Jenže vláda z nějakých důvodů s popravou pospíchala (o souvislosti se stockholmským odvolacím soudem jsem se už zmiňoval) a ministr kultury Pavel Dostál, který měl likvidaci Rady na starosti, to celé poněkud „zvojtil“.

Mimořádná schůze Sněmovny byla svolána s programem, na kterém byl jediný jednací bod, nazvaný Návrh na odvolání členů Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Podle jednacího řádu Sněmovny, což je také zákon, nelze pořad mimořádné schůze měnit. Jenže Dostál posléze přednesl návrh usnesení v této podobě:

Poslanecká sněmovna Parlamentu navrhuje předsedovi vlády České republiky, aby neprodleně odvolal Radu České republiky pro rozhlasové a televizní vysílání z důvodu opakovaného závažného neplnění povinností uvedených v odst. 5 zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání.

Ponechme stranou, že Dostál popletl i oficiální název Rady, do kterého už nepatří Česká republika. Důležitější jsou jiné věci. V jednacím bodě o odvolání jednotlivých členů Rady, Dostál navrhl odvolání Rady jako celku. Namísto aby postupoval podle paragrafu 7, použil paragraf 6. Namísto toho, aby Sněmovna odvolávala radní kus po kuse, vzali to vládní poslanci jedním řezem. Na mimořádné schůzi, jejíž program podle zákona nelze měnit, hlasovali o jednacím bodu, který nebyl na pořadu jednání. Ve své bohorovnosti tak dokonce učinili navzdory upozorněním z řad opozičních poslanců, že porušují zákon.

Ale i kdybychom tohle pominuli, ani odvolání Rady jako celku neproběhlo v souladu se zákonem. Zákon, tak jak je zkonstruován, se totiž snaží předcházet možnému účelovému politickému zneužívání odvolání, a proto přesně specifikuje, za jakých okolností lze Radu jako celek odvolat. Buď dvojím neschválením její výroční zprávy, to však nebyl tento případ, nebo kvůli opakovanému a závažnému neplnění povinností. Legislativci tomu říkají kumulativní podmínky odvolání. Jenže žádné předchozí usnesení Poslanecké sněmovny, natož opakované, o tom, že by Rada závažným způsobem neplnila své povinnosti, neexistuje. Naopak – Sněmovna Radě všechny její předchozí výroční zprávy schválila. Nesmyslná a nedoložená obvinění z projevů jednotlivých vládních poslanců, navíc většinou typu „jedna paní povídala“, lze za nějaké usnesení Sněmovny považovat jen ztěží.

Každý zloděj a vrah má možnost, je-li obviněn, říct něco na svoji obhajobu. Členům Rady to vládní poslanci neumožnili. Plenárnímu zasedání Sněmovny nepředcházelo ani obvyklé jednání a doporučení příslušného výboru či komise, v tomto případě tedy kulturního výboru a Stálé komise pro sdělovací prostředky. Neexistovala ani žádná důvodová zpráva.

Šest členů odvolané Rady, Ing. Zdeněk Duspiva, JUDr. Pavel Foltán, RNDr. Josef Musil, CSc., Jiří Novotný, Mgr. Petr Štěpánek a Mgr. Petr Žantovský, si to nenechalo líbit. Se žalobou v pracovněprávní věci se obrátili na obecný soud, se žalobou ve správní věci na správní soud a k Ústavnímu soudu podali ústavní stížnost. Bývalý předseda Ing. Martin Muchka postupoval individuálně.

Všechny žaloby a stížnost byly podány v červnu 2003. Od té doby se vlastně nic neděje. Pouze Ústavní soud se naší stížností odmítl zabývat s odůvodněním, že prý jsme nevyčerpali možnosti právní ochrany u soudů nižší instance. Což o to, i takhle to lze pojmout. Faktem však je, že obdobné stížnosti, která se týkala odvolání členů správní rady VZP, taktéž Sněmovnou, senát ÚS (dokonce za předsednictví stejného ústavního soudce JUDr. Pavla Varvařovského) vyhověl. Nepříliš standardní rovněž je, že Ústavní soud o odmítnutí naší stížnosti rozhodl až po provedení několika procesních úkonů. To nebývá zvykem. Když odmítnout, tak hned. Ale což, buďme trpěliví. Ta věc je po právní stránce jasná jako facka. Jsem opravdu zvědavý, jak se s ní naše nezávislé soudy nakonec vypořádají.

Postup Poslanecké sněmovny nepřímo kritizuje stanovisko členských zemí EPRA – Evropské platformy úřadů regulujících rozhlasové a televizní vysílání ze dne 9. května 2003. Uvádí se v něm:

U vědomí nedávného vývoje v audiovizuálním odvětví, jakož i soudobých tlaků, jimž čelí příslušné regulační úřady v několika zemích, členové Evropské platformy regulujících úřadů (EPRA) by rádi zdůraznili význam nezávislých regulujících orgánů v oblasti vysílání v demokratických společnostech. Členové EPRA by rádi zejména připomněli body II.6 a 7 Doporučení Rady Evropy Rec(2000)23 k nezávislosti a působnosti regulujících úřadů v odvětví rozhlasového a televizního vysílání, které stanovují, že:

„Přesná pravidla by měla být stanovena rovněž ohledně možnosti odvolat členy regulačních orgánů, a to tak, aby se zabránilo využívání odvolání jakožto prostředku politického nátlaku. Konkrétně by odvolání mělo být možné pouze v případě nerespektování pravidel upravujících neslučitelnost funkcí, které členové musí dodržovat, nebo neschopnosti vykonávat své funkce, pokud je tato neschopnost řádně konstatována, aniž by tím byla pro dotyčnou osobu dotčena možnost napadnout své odvolání u soudů. Odvolání členů z důvodu porušení zákona, ať šlo o skutek související či nesouvisející s výkonem jejich funkcí, by mělo být možné pouze v závažných případech jasně vymezených zákonem s podmínkou, že v dotyčné věci bylo vyneseno pravomocné soudní rozhodnutí.“

I tohle stanovisko samozřejmě zůstalo dokonale utajeno.