Autor: <span>Petr Štěpánek</span>

Celá tahle legrace s odvoláním Rady přišla daňové poplatníky na spoustu peněz. Ke všem ostatním položkám je třeba přičíst také dva a půl milionů korun, které musely být vyplaceny, protože všem odvolaným členům ze zákona vznikl nárok na odstupné. Pravidla pro stanovení výše odstupného jsou pro radní stejná jako u poslanců: za každý odsloužený rok jeden měsíční plat, maximálně však pět. Bylo to trochu komické, protože když pak byli zvoleni noví radní, první, co museli udělat, bylo, že Sněmovnu žádali o mimořádné navýšení rozpočtu Rady, poněvadž v kase chyběly peníze na jejich výplaty.

To byla ale asi ta jediná trochu příjemnější stránka tehdejší organizované denunciace odvolaných radních. Cožpak ty peníze, ale vidět socany a unionisty, jak se čertili, když zjistili, že vedlejším produktem odvolání je i odstupné a že s tím nic nenadělají, i kdyby se vztekli, to opravdu stálo za to. 

Tahanice o sociální pojištění už tak veselé nebyly. Krátce po našem odvolání Pražská správa sociálního zabezpečení náhle zjistila, že Úřad Rady prý po celá léta odváděl standardní sociální pojištění radních neoprávněně a poslala je zpět na Úřad. A Úřad peníze zase přeposlal radním. Reagoval jsem na to dopisem ze dne 27. července 2003 adresovaným Úřadu Rady:

Po návratu z dovolené jsem zjistil, že od Úřadu RRTV přibyla na můj účet částka 175.575,- Kč, prý přeplatek sociálního pojištění. Zároveň jsem obdržel Váš dopis ze dne 8. července 2003, kterým mi oznamujete, že Pražská správa sociálního zabezpečení mě spolu s dalšími bývalými členy Rady odsunula z hlediska sociálního zabezpečení do bezprávného postavení. 

Jinými slovy: po devíti letech vykonávání veřejné funkce, do které mne v červenci 1994 zvolili poslanci nejvyššího zákonodárného sboru, do funkce, kterou jsem po celou dobu vykonával jako svoji hlavní pracovní činnost, prakticky na plný úvazek, a která byla po celou tu dobu hlavním zdrojem mých příjmů, mi stát oznámil, že jsem devět let vlastně nic nedělal, nikde nepracoval a nenáleží mi sociální zabezpečení a jistoty normálního občana. Navíc, nejen že mne stát na toto bezprávné postavení předem neupozornil, dokonce mne uvedl v omyl, protože po celých devět let Úřad Rady standardně odváděl z mých odměn všechny sociální dávky. Ale nejen to. Stát mi nyní vrací dávky za pět let dozadu, nicméně platby za další čtyři roky si ponechal.

Postup Pražské správy sociálního zabezpečení pokládám za naprosto skandální, zvláště vůči kolegům nacházejícím se v důchodovém věku. Neschopný úředník řeší nedokonalost zákona na úkor řádově desítek lidí zcela asociálním a lidsky nepřijatelným způsobem. Pokud jsou správné mé informace, že vše se odehrálo dokonce v součinnosti s Ministerstvem práce a sociálních věcí, toho času řízeným ministrem sociální demokracie, zůstává mi nad takovým pohrdáním sociálními právy občana rozum stát.

Podobným způsobem se 29. července 2003 ohradil i kolega Jiří Novotný:

Z Vašeho dopisu ze dne 8. 7. 2003 na mne celá ta obludnost dolehla znovu a se všemi nepříznivými důsledky, které jsem před tím ani nedomyslel, protože jsem nepředpokládal, že by takové řešení celé záležitosti mohl někdo vymyslet a realizovat.

Patřím, bohužel, do té věkové kategorie bývalých radních, které by tento (cituji): „…důsledek několika jednotlivých nedopatření, jež od sebe nelze oddělit“, mohl připravit o podstatnou část důchodu. A to vše za osm a půl roku ne právě lehké práce v Radě.

Zjištění a návazné rozhodnutí PSSZ má v mém případě zpoždění osm let a osm měsíců a považuji je za absurdní a nelidské. V této situaci mne nenapadá nic jiného, než poukázaný „přeplatek“ ve výši 161.472,- Kč Úřadu Rady vrátit. Berte to prosím jako zoufalé gesto mého nesouhlasu …

Krátce nato postihl Jirku Novotného těžký infarkt.

I já jsem ty peníze poslal zpátky. V současné době se ztratily kdesi v černé díře státního rozpočtu. Je to zřejmě čistě jen náhoda, že problémy se sociálním pojištěním radních se objevily přesně v okamžiku, kdy šest odvolaných členů Rady je se státem v pracovněprávním sporu a jedna z otázek, které soud musí rozlousknout, je, zda radní vůbec byli v nějakém pracovněprávním vztahu.

Zřízení Vyšetřovací komise pro zjištění skutečností v souvislosti s arbitrážním řízením ve věci CME versus Česká republika, ke kterému ve Sněmovně došlo 21. května 2003, nelze hodnotit jinak, než jako obrovskou strategickou chybu stran Špidlovy vládní koalice. Viníci přece už byli nejen označeni, ale v přímém televizním přenosu dokonce i „popraveni“, tak proč se v tom ještě rýpat. Vždyť by se ještě mohlo vyvalit, že to všechno ve skutečnosti bylo jinak. Vznikl orgán, který si nemohl zacpat uši a zakrýt oči. Věci, které do té doby nikdo nechtěl poslouchat, bylo najednou komu říct.

Komise měla deset členů, každá parlamentní strana nominovala dva poslance. Za ČSSD v komisi zasedli JUDr. Stanislav Křeček a Ing. Miloslav Vlček, za KDU-ČSL MUDr. Josef Janeček a MUDr. Vladimír Říha, za US-DEU Taťána Fischerová a JUDr. Hana Marvanová, za ODS Miroslava Němcová a Ing. Jiří Patočka a za KSČM Mgr. Ivana Levá a RSDr. Antonín Zralý.

Zvláště unionistická nominace Hany Marvanové mi připadá velmi pikantní. Asi tak jako kdyby byl vyšetřováním událostí 17. listopadu 1989 pověřen Miroslav Štěpán. Nicméně Marvanovou po její těhotenské rezignaci na poslanecký mandát brzy nahradil Tomáš Vrbík. Nebyla to však jediná personální výměna, neboť v červnu 2004 za zemřelého Jiřího Patočku z ODS nastoupil MUDr. Mgr. Ivan Langer. Předsedou vyšetřovací komise se stal poslanec ČSSD Stanislav Křeček.

Z logiky věci vyplývá, že existují dvě možné varianty nějaké viny. Buď platí tradiční verze,  že se RRTV spolčila s Vladimírem Železným, společně zničili investici CME, a Česká republika proto musela zaplatit 10 miliard korun. Tohle by platilo v případě, že jsou správné závěry stockholmských arbitrů. Pokud jsou však správné závěry londýnských arbitrů – a obojí naráz prostě platit nemůže –, podle kterých Česká republika žádnou škodu nezpůsobila, pak žádní viníci v tom tradičním smyslu neexistují. Jelikož však Česká republika přesto 10 miliard korun musela zaplatit, přímo se nabízí důvodné podezření, že tomu někdo napomohl. A to je ta druhá varianta. Tyhle stopy však určitě nevedou na Radu pro rozhlasové a televizní vysílání, nýbrž na Ministerstvo financí a k některým politikům. 

Křečkova komise v první fázi spíše překvapila. Po počátečních průtazích, kdy policejní složky komisi vůbec nepřidělily profesionálního vyšetřovatele (proč asi?), jak v podobných případech bývá zvykem, se poslanci pustili do práce. A k překvapení mnohých se šetření brzy zaměřilo i na druhou variantu, takže se před komisí potili lidé jako bývalý náměstek ministra financí a poslanec ČSSD Jan Mládek, který je zřejmě odpovědný za tragický výběr advokátní kanceláře Clifford Chance.

U příležitosti prvního výročí odvolání naší Rady jsem v dubnu 2004 poskytl rozhovor internetovému serveru Česká média (www.ceskamedia.cz). Na tom, co jsem tehdy řekl o Křečkově komisi, není třeba nic měnit. Zde je úryvek z onoho rozhovoru:

Sledujete práci Křečkovy vyšetřovací komise?

Jistě, někteří z nás před ní vypovídali… Musím říct, že práce vyšetřovací komise je pro mne spíše příjemným překvapením, hlavně její předseda Stanislav Křeček. Zatím z něho mluví daleko více právník než politik. Uvidíme, jestli to takhle vydrží.

Co máte na mysli?

Z dosavadních veřejných výstupů vyplývá, že vyšetřování se ubírá spíše jiným směrem, než leckdo na začátku asi předpokládal. Vyjádření pana Křečka, že „ministerstvo financí arbitráž hrubě podcenilo“ a že „nevybralo optimální právní zastoupení“, hovoří za vše. Komisi navíc leží na stole řada písemných dokumentů, které dokazují, že někteří úředníci a politici rozhodně neudělali vše pro úspěch České republiky, ba naopak, že někteří přímo napomáhali protistraně. Dříve či později se tedy koaliční poslanci ocitnou před dilematem, zda naplnit – ať už pomyslnou nebo faktickou – politickou objednávku nebo dát průchod spravedlnosti padni komu padni.

Co tipujete vy?

Obávám se, že to všechno skončí ve stylu, že za to tak trochu mohou všichni a přitom vlastně nikdo. Byl bych velice příjemně překvapen, kdyby výstupem byla zcela konkrétní trestní oznámení. Podvržený a zřejmě i zfalšovaný „zápis nezápis“ z jednání mezi Radou a Železným, který posloužil jako klíčový důkaz proti České republice a který paradoxně předložili sami právní zástupci ČR, si o to doslova říká. Koneckonců sama RRTV takové trestní oznámení už také podala.

Před komisí jsem vypovídal 14. listopadu 2003 a s trochou nadsázky si dovolím říct, že jsem si tu připadal jak Dimitrov při procesu kvůli zapálení Říšského sněmu. Ve škole nás učili, jak se z obžalovaného stal žalujícím. Měli na mě původně vyhrazeno půl hodiny. Hovořil jsem však více než půl druhé hodiny. Skoro na žádné otázky nedošlo. Jednu zmatenou otázku položila pouze Táňa Fischerová (US-DEU) a jen mě utvrdila, že pokud ji někdo od „Donathů“ nenapíše, co má říkat – třeba jako když v předvečer stockholmského odvolacího soudu ve Sněmovně přednášela píárový materiál CME, který denuncioval českého arbitra Jaroslava Hándla –, je poněkud mimo.

Využil jsem svědecké výpovědi také k tomu, abych komisi oficiálně předal řadu písemných dokumentů, které vcelku jednoznačně dokládají, jakou měla RRTV motivaci, když usilovala o uvedení rozdvojené organizační struktury Novy do souladu s českými zákony. Kromě toho jsem poslancům rovněž předal Prohlášení Maríny Landové, ve kterém křivě svědčí ve prospěch CME („aby nedošlo k omylu“), a právní expertízu Právnické fakulty Západočeské  univerzity, která podnikatelské aktivity CME kvalifikuje jako kriminální činy. A abych nezapomněl, také jsem komisi předal stenografický záznam píárové řeči poslankyně Fischerové.

V ten samý den vypovídal před vyšetřovací komisí také Vladimír Železný. Jeho kompletní výpověď najdete mezi přílohami této knihy.

Že to s odvahou komise něco skutečně vyšetřit nebude zas až tak horké, začalo být jasné v červnu 2004, kdy měla předložit Sněmovně svoji zprávu. V Česku se samozřejmě nic neutají, takže se mi její první verze brzy dostala do rukou. A bylo to přesně tak, jak jsem už v dubnu předpovídal: za prohranou arbitráž mohou všichni a zároveň nikdo. V zákulisí se tehdy povídalo o tom, že Křeček prý od Špidly dostal jasné zadání, že ve zprávě prý má být zvýrazněna úloha Rady a potlačeny jakékoli zmínky o Janu Mládkovi. Jestli je to pravda, nevím, nechci dr. Křečkovi křivdit. Faktem ale je, že v ten samý čas se najednou vynořila také jeho nominace na prezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu. K prezentaci žádné zprávy nakonec nedošlo, protože mandát vyšetřovací komise byl prodloužen o dalšího půl roku, až do prosince 2004.

Žádné iluze o odvaze vládních poslanců podívat se na kobylku Ministerstvu financí, řízenému sociálně demokratickým ministrem, si ale opravdu nedělám. Takže abych pravdu řekl, co komise do závěrečné zprávy nakonec napíše, mě s odplývajícím časem vzrušuje méně a méně. Valný význam to mít nebude. A kdyby se poslanci – nedej Bože – přece jenom pochlapili, můžu být jenom příjemně překvapený.

Pro normálního člověka je velmi těžké si představit, že vládní politici arbitráž prohráli naschvál nebo – když to neřeknu takhle natvrdo – že neudělali všechno pro vítězství. Kdykoli na to někde přijde řeč, vždycky se objeví otázka, proč by to proboha dělali, vždyť z toho nic nemají. Jenže právě tohle není pravda. Oni z toho něco mají. Zatímco Ronald Lauder kasíroval peníze, oni inkasovali politický profit.

Snaha odstranit Radu pro rozhlasové a televizní vysílání, respektive její vlivné jádro, byla dlouhodobá a pokusů o její odvolání se ve Sněmovně uskutečnilo několik. Proč? Protože Rada byla jedinou institucí v zemi, kterou vládní moc neměla plně pod kontrolou. Za Zemana to ještě docela šlo, ale po českotelevizní krizi a po ustavení Špidlovy vlády se útoky vystupňovaly. S trochou nadsázky jsem od jisté doby začal výkon funkce v Radě přirovnávat k chůzi v minovém poli uprostřed válčících armád, politických i televizních.

Ale zdaleka nešlo pouze o RRTV. Ovládnutí Rady nebylo pro vládní strany cíl, nýbrž prostředek. Prostředek k uplatnění daleko většího vlivu na elektronická média a na prvním místě na Novu. Všechno, co se po oznámení výsledku stockholmské arbitráže odehrálo, moje slova potvrzuje.

Jen se objevila zpráva o deseti miliardách, následoval obrovský mediální atak na Radu. Postraní špína padala na ODS a Václava Klause. Fakta a racionální argumenty nikoho nezajímaly. Může za to Rada, která Železnému dovolila okrást zahraničního investora, a hotovo! Přesně tohle vykřikoval Pavel Dostál, kudy chodil. Že to není pravda? Že je to z hlediska zákona a kompetencí nesmysl? No a co? Koho to zajímá? Železo se musí kout, dokud je žhavé! Už čtrnáct dní nato (1. dubna 2003) vládní koalice uskutečnila první pokus o likvidaci Rady. Ke schválení programu schůze Sněmovny, kam operativně zařadila odvolání Rady, však chyběl jeden hlas. Už na druhý den proto vládní poslanci svolali mimořádnou schůzi. A tentokrát si Špidla docházku i poslušnost všech svých oveček ohlídal. Byla to pro něho navíc první příležitost pomstít se ODS za nedávnou volbu prezidenta Václava Klause a znovu semknout  pošramocené vládní řady.  

Novou Radu si vládní strany zvolily k obrazu svému. Poměrné zastoupení bylo zapomenuto a Špidla a spol. si do Rady prosadili devět lidí. Opozici ponechali čtyři místa. Přesně devět hlasů je podle zákona třeba k přidělování a odnímání licencí. Kdykoli přijde řada na podobné spekulace, noví radní se brání, že přece nejsou pouhou převodovou pákou vlády. Ano, to je pravda, některým z nich to i věřím. Ale k vytvoření tlaku stačí už sama latentní hrozba, že potřebné počty hlasů jsou eventuálně k dispozici. Faktem navíc je, že počet správních řízení s Novou, častokrát i dost nesmyslných, se podstatně zvýšil.

Soustředěný politický tlak přinesl výsledky. Úspěšný šéfredaktor zpravodajství Novy Pavel Zuna byl „povýšen“ na programového ředitele a kritické ostří Televizních novin vůči vládě a především ČSSD se otupilo. Hlavním cílem však bylo odstranění Vladimíra Železného. I to se nakonec podařilo. Majitelé televize se tlaku poměrně dlouho bránili a zvláště pro Jiřího Šmejce, který se Železným na pět let spojil svoje podnikatelské osudy, to bylo velmi těžké rozhodování. Ale ani tak silná finanční skupina, jako je PPF, si nemůže dovolit být v permanentním sporu s vládou. Její obchodní zájmy nekončí u plotu televize. Vladimír Železný byl odvolán 14. května 2003, přesně dva měsíce po oznámení desetimiliardového verdiktu stockholmské arbitráže. Ve funkci generálního ředitele ho nahradil jeden z vysokých manažerů PPF Petr Dvořák.

Politické tlaky na televizi Nova potvrdil sám nový generální ředitel Dvořák. V Press klubu na  Frekvenci 1 dne 15. ledna 2004 řekl:

„My jsme byli pod poměrně silným politickým tlakem a byli jsme i pod tlakem z toho důvodu, že tehdy byla Nově přisuzována vina za prohranou arbitráž.“

Jelikož šéfové Novy jsou třicátníci, když už se rozhodli k řezu, udělali to s razancí svého mládí. Kdyby jim bylo o deset patnáct let více, možná že by Vladimíru Železnému nabídli přijatelnější ústupovou variantu. Určitě by si tím ušetřili další starosti, které se v souvislosti s ním již co nevidět objeví. Přímo se totiž nabízelo, nabídnout Železnému ředitelský post ve slovenské sesterské televizi Joj. Jeho společenský status by zůstal zachován a byl by navíc ve svém budovatelském živlu. Leč nestalo se.

Železného není radno podceňovat. Předvedl to už v roce 2002, když si usmyslel kandidovat ve znojemském volebním obvodě do Senátu. Jako jediný ze všech kandidátů zvítězil už v prvním kole, když získal 50,82 % hlasů. Mnozí si mysleli, že se vstupem do politiky svět televize opustí, ale nestalo se tak. Železný není zvyklý dobrovolně ustupovat ze svých pozic. 

V souvislosti se Železného kandidaturou do Senátu došlo k dalšímu střetu Muchkovy Rady s některými politiky, kupříkladu opět s Dostálem. Železný – kandidatura nekandidatura – vesele pokračoval ve Volejte řediteli a politikům se to nelíbilo. Ani se jim nedivím. Jedna věc však je, co se komu líbí či nelíbí, a druhá věc jsou zákony. Nepochybuji o tom, že pravidelný vlastní televizní pořad kandidáta zvýhodňuje. Jenže co je neetické, ještě nemusí být protizákonné. A přesně tohle byl Železného případ. Rada si pochopitelně nechala zpracovat právní posudek a přesně podle očekávání se v něm dočetla, že Železný žádný zákon neporušuje, protože – marná sláva – svoboda slova platí i pro něho. Vyučený chemik Dostál v roli právníka amatéra byl ale jiného názoru. Nic proti tomu, svoboda slova platí koneckonců i pro chemika, takže proč by ministr kultury nemohl říkat nesmysly.

S podobnými ředitelskými pořady nejsou problémy jenom u nás. Na Slovensku něco podobného provozuje nejen Milan Kňažko na komerční Jojce, ale i Richard Rybníček ve veřejnoprávní Slovenské televizi. Některým tamním politiků se to také nelíbí. No, a to je asi tak všechno, co s tím nadělají.
 
První zvěsti o tom, že Železnému v Nově znovu patří šedesátiprocentní podíl, začaly postupně prosakovat v druhé polovině roku 2003. Na veřejnosti tahle informační bomba vybuchla až koncem ledna 2004. Byly z toho opět palcové titulky a Železný bezkonkurenčně ovládl první stránky novin. Zvláště pro laiky to vypadalo docela vážně, protože celý ten humbuk se docela reálně opíral o rozhodnutí soudu. Jak se něco podobného mohlo stát?

Sešly se tři okolnosti a ač první dvě byly původně namířeny proti Železnému, kouzlem nechtěného se obrátily v jeho prospěch. První věcí byla Rozehnalova zrada. Tím, že bývalý Železného právník Aleš Rozehnal znemožnil zapsání navýšení základního jmění CET 21 rejstříkovým soudem, nejen že vyřadil ze hry společnosti MEF Media a Edikon, které tenkrát navyšovaly místo Železného, ale paradoxně tím také oživil původní Železného 60 procentní podíl.

Druhá okolnost souvisí právě se Železného podílem. Už o něm víme, že byl konfiskován. Ale jaký podíl? Ten původní 60 procentní, nebo ten umenšený 11 procentní, který existoval vedle podílů MEF Media a Edikonu, dokud panovalo všeobecné přesvědčení, že navýšení základního jmění bude zapsáno? Železný ve své verzi tvrdil, že jeho podíl vlastně zkonfiskován nebyl vůbec a zaklínal se precedentními rozhodnutími Ústavního soudu.

Třetí věc souvisí s nezapsáním společnosti Vilja coby podílníkem CET 21. Už o ní víme, že v ní své původní podíly sdružili zakladatelé CET 21 Jozef Alán, Peter Hunčík a Vlastimil Venclík a že Aleš Rozehnal posléze zprostředkoval prodej Vilji finanční skupině PPF. Jenže jaký podíl drží Vilja v CET 21? Ten původní ve výši 21,46 %, což je součet podílů tří fyzických osob? Nebo ten roztažený více než padesátiprocentní podíl, vzniklý v důsledku konfiskace Železného podílu? Právě kvůli těmhle nejasnostem rejstříkový soud změnu nezapsal.  

Patří tedy CET 21 skutečně zase Železnému? Lze o tom mít vážné pochybnosti. I kdyby tohle všechno, co Železnému hraje do karet, platilo, ještě je tu tzv. zajišťovací smlouva. V té se Železný pro případ, že by se podíl v CET 21 nějakým způsobem znovu ocitl v jeho rukou, zavazuje převést jej na MEF Holding. Železný sice říká pravdu, když tvrdí, že žádnou zajišťovací smlouvu s PPF nepodepsal, ale neříká pravdu celou. Zajišťovací smlouvu podepsal Šmejcově MEF Holdingu, který posléze fúzoval s Českou produkční 2000 a právě tahle společnost se v rámci Novy posléze stala součástí struktury PPF.

Téhle verzi dává za pravdu i další vývoj událostí, protože následným předběžným opatřením soud Železnému zakázal s podílem jakkoli nakládat, kromě jediné věci: převést ho na Českou produkční 2000. A v dubnu 2004 bylo ono rozhodnutí rejstříkového soudu o Železného 60 procentním podílu v CET 21, které vzbudilo tolik rozruchu, rozsudkem Vrchního soudu v Praze zrušeno.

Malá odbočka: I nová Pospíchalova Rada se potýká s problémem, že televizi ve skutečnosti ovládá někdo jiný, než je napsáno v papírech. Vlastně nic nového pod sluncem, jenom pokračování staré praxe, kdy reálný stav vlastnických poměrů předbíhá jejich obraz v zápise rejstříkového soudu. Rozdíl je v jediném. U staré Rady to politikům sloužilo jako záminka k útokům a návrhům na její odvolání, v případě nové špidlovsko – dostálovské Rady, ač je na tom úplně stejně, je ticho po pěšině.

Ale zpátky k Železnému. Myslím, že v celé téhle mediálně velmi vděčné akci šlo o něco úplně jiného. A koneckonců sám Železný byl při našem listopadovém (2003) rozhovoru ke svým šancím znovu ovládnout Novu poměrně skeptický a dával tomu tak 15 – 20 procent pravděpodobnosti. Ale je to zkušený stratég a opět všem předvedl, jak se dělá mediální kampaň. Usmyslel si totiž, že v červnu 2004 bude kandidovat do Evropského parlamentu. A pak už si novináře vodil jako mopslíky na krátkém vodítku.

Oznámením, že znovu ovládl Novu, vzbudil opětovný zájem o svoji osobu. A potom už to jen dávkoval. „Železný hodlá kandidovat do Evropského parlamentu, vybírá si ze tří nabídek.“ Bum! První stránky novin. „Železný bude do EP kandidovat za hnutí Nezávislí.“ Bum! První stránky novin. „Železný slibuje další esa na kandidátce Nezávislých.“ Bum! První stránky novin. „Za Nezávislé bude kandidovat také Bobošíková.“ Bum! První stránky novin. Kdyby si kdokoli takovouhle kampaň chtěl zaplatit, musel by sáhnout hodně hluboko do prasátka. Železný to měl zadarmo.

Do Evropského parlamentu nakonec zasedl nejen Vladimír Železný, ale i Jana Bobošíková. Tohle spojenectví ale příliš dlouho nevydrželo. Jejich následné mediální přestřelky a vzájemné obviňování neposloužily ke cti ani Bobošíkové, ani Železnému. Bylo to trapné.

Oblíbeným příslovím Vladimíra Železného je židovské: Jsme jako olivy. Nejlepší olej vydáváme, jsme-li drceni. A také ho v životě naplňuje. Má nadstandardní schopnost po jakémkoli otřesu znovu vstát a opět stoupat vzhůru. Předvedl to ve válce o Novu i ve volbách do Senátu a Evropského parlamentu. K jeho návratu do Novy jsem však skeptický. Jsem navíc přesvědčen, že jeho poslední akce nebyla úplně košer. A taky si myslím, že zjistil, že v politice se mu otevírá daleko větší hřiště. Jsem docela zvědavý, čím překvapí příště.

Nejvýnosnější právní případy jsou obvykle ty nejnesmyslnější. Vzpomeňme jen na žaloby tlouštíků, kteří se najednou rozpomněli, že za jejich překypující sádlo mohou výrobci hamburgerů, či na celoživotní kuřáky, kteří si svoje prokouřené plíce chtějí nechat zaplatit od tabákových koncernů. Myslím, že skoro každému soudnému člověku je jasné, že v takovýchhle případech nejde ani tak o právo, ale daleko spíše o výnosný byznys. Ve hře jsou obrovské balíky peněz a vyhrává ten, kdo si dokáže najmout úskočnější a kreativnější právníky. Pro některé advokáty se právě takovéhle kauzy staly výnosnou specializací. Jde zkrátka o to nalézt někoho dostatečně nešikovného a hloupého, kdo se nechá právními kličkami oškubat, a zvolit k tomu správnou metodu. Z podobného rodu jsou i Lauderovy arbitráže.

U klasických soudů se totiž ukázalo, že Lauderovy nároky jsou značně pochybné a že na Vladimíru Železném či na CET 21 se Lauder ani CME s největší pravděpodobností ničeho nedomohou. Arbitráže však mají mnohem volnější režim, zdaleka tady nejde pouze o zákony a paragrafy, ale také o atmosféru a dojem, jaký kdo vytvoří. A tak se z původně spíše špatného a v evropském kontextu nepříliš úspěšného televizního podnikatele Laudera stal úspěšný byznysmen v oboru arbitráží. Nejdříve jeho právníci vymysleli onu substituci, ve které obratného Železného coby protivníka nahradili hloupým státem se všemi jeho línými a vypočítavými úředníky a politiky a pak to zkusili na několik způsobů. Můžete vést třeba deset arbitráží, v devíti prohrát a pouze v jediné uspět. A jste vítěz.

Stačí sehnat ochotné svědky, „dodat“ klíčové důkazy, ale hlavně je třeba alespoň pro jednu z arbitráží zajistit dva velmi kreativní arbitry, kteří budou ochotni porušovat všechna možná pravidla hry. Tohle o arbitrech Kühnovi a Schwebelovi netvrdím já, takhle o nich ve svém separátním stanovisku píše jejich kolega arbitr JUDr. Jaroslav Hándl. Jeho stanovisko je také jednou z příloh této knihy.

Za dobu trvání války o Novu jsem v českých médiích zaznamenal desítky spekulací o korupci. Vždycky však šlo o přetřásání možné korupce mezi Železným a členy Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Čeští novináři do svých spekulací kupodivu nikdy nezahrnuli Ronalda Laudera a jeho lidi. Trochu to postrádá logiku. Stačilo si položit tradiční otázku: Cui bono? Rada pro vysílání totiž v souvislosti s válkou o Novu nerozhodovala prakticky o ničem a Vladimír Železný navíc dokonce od určitého okamžiku vlastně přestal být stranou sporu, protože do tohoto postavení byla šikovným manévrem Lauderových právníků namísto něho posunuta Česká republika. Proč by si tedy Železný měl platit lidi, kteří o jeho osudu vůbec nerozhodovali? Naopak ten, kdo o něco usiloval, konkrétně o obrovskou finanční částku – a výsledných více než 10 miliard je nepředstavitelná hromada peněz –, byla Lauderova strana. Spekulace o jisté motivaci ovlivnit běh věcí ve svůj prospěch se tady doslova nabízejí.

Faktografie tuto úvahu potvrzuje. Za prvé: Železný přece ve své amsterdamské arbitráži uspěl, arbitři rozhodli, že CME žádnou škodu nezpůsobil. Za druhé: Soudy mezi CET 21 a ČNTS nejprve daly pravomocně za pravdu Železnému, respektive CET 21, a po znovuotevření kauzy problematickým rozhodnutím Nejvyššího soudu zamířil celý tenhle spor definitivně do ztracena, když do hry vstoupila PPF a koupila obě spořící se strany. Za třetí: Regulační orgán, tedy RRTV, o ničem podstatném – a už vůbec ne o meritu sporu mezi CET 21 a ČNTS – nerozhodoval. Vše bylo v kompetenci soudů. A na druhou stranu: Není skvělé, když se najednou objeví svědek typu Landová? A když se jako na zavolanou vynoří nějaký klíčový důkaz? Nebo že přihopsá nějaká Gazela?

Naprosté většině českých novinářů uniklo, že celý spor se neodehrával na přímce, na jejíchž koncích jsou na jedné straně Lauder a na druhé Železný s Českou republikou, nýbrž v trojúhelníku. Pro veřejnost vytvořili falešný obraz, že každý, kdo hájí Českou republiku, je automaticky Železného člověkem. Tahle praxe byla pro zájem státu zničující. Dokonale nahrávala Lauderovým právníkům, kteří ji v arbitráži uměli zužitkovat.

Vyprávění příběhu války o Novu se pomalu chýlí ke konci. Válčící strany sečítají ztráty, případně kořist. Docela logicky se nabízí otázka: Kdo za to může? Zastavme se proto na závěr u jednotlivých hlavních aktérů. Nejprve se vydáme po linii tradiční verze, která předpokládá, že Lauderově firmě CME byla v České republice způsobena nějaká škoda. Pokud je to pravda a skutečně tu existuje nějaká vina, měli bychom narazit také na nějaké viníky. Nelze začít u nikoho jiného než u Vladimíra Železného.

Skutečně obdivuji, s jakou lehkostí někteří lidé vystřelují suverénní obvinění, že Železný Lauderovi ukradl televizi nebo že zavinil 10 miliardovou škodu, aniž by se namáhali opřít svá tvrzení o nějaká věrohodná fakta a důkazy. Půjdeme-li totiž čistě po faktografii, pak lze mít za prokázané, že podle amsterdamské arbitráže Železný společnosti CME žádnou škodu nezpůsobil.

Také u českých soudů nenarazíme na žádný rozsudek, který by konstatoval nějaké zavinění Vladimíra Železného či společnosti CET 21. Naopak – české soudy hlavní spor války o Novu pravomocně rozhodly ve prospěch CET 21, tedy Železného. Teprve problematickým rozhodnutím Nejvyššího soudu, o kterém ještě bude řeč, se celá kauza po několika letech vrátila zase na začátek. Jelikož však finanční skupina PPF posléze vlastnicky ovládla obě spořící se strany, jak licencovanou CET 21, tak servisní ČNTS, a celý spor zastavila, konečné rozhodnutí soudu, na čí straně bylo více práva, se už nikdy nedozvíme.

Ano, je pravda, že Železný je dlouhodobě vyšetřován orgány činnými v trestním řízení, i to, že se dokonce na chvíli ocitl i ve vazbě. Nicméně tyhle kauzy nemají s meritem vlastního sporu o Novu vůbec nic společného. Týkají se daní, obrazů a údajného poškozování věřitele. A otázka je, zda minimálně některé z nich neběží na politickou objednávku.

Zmínka, že na začátku Lauderových potíží stálo Železného rozhodnutí odstoupit od smlouvy se servisní ČNTS, se objevuje v nálezech londýnské a stockholmské arbitráže. V těchto arbitrážích však Železný ani CET 21 nevystupovali coby strana sporu a nemohli se hájit. Faktem naopak je, že advokátní kancelář Clifford Chance, zatupující Českou republiku, v těchto arbitrážích zvolila, jak se později ukázalo, zcela chybnou strategii, protože obhajobu českého státu založila právě na tvrzení, že nikoli Česká republika, nýbrž Vladimír Železný způsobil Lauderově CME škodu. Po verdiktu Železného vlastní amsterdamské arbitráže, konstatujícím, jak už víme, že CME žádnou škodu nezpůsobil, se tato strategie ukázala jako naprosto kontraproduktivní. Ve Stockholmu v tom nakonec zůstala sama Česká republika.

Dalším zcela nepopiratelným faktem je, že válka o Novu nezačala až 5. srpna 1999, kdy se Železný od Laudera odstřihl. Předcházel tomu problematický pokus CME o fúzi s SBS, při které se Ronald Lauder pokusil zpeněžit i licenci CET 21, která mu však nepatřila. Ale netřeba znovu opakovat, co tahle knížka v předchozích kapitolách podrobně popisuje.

Železný se však dopustil také jedné fatální chyby. Váhal se zaplacením oné miliardy společnosti CME. Právě toto je kritický bod, od kterého začal jeho kredit klesat. Byl označen za neseriozního podnikatele a spolu s ním dostala cejch i celá Nova. Přímá souvislost mezi tím sice neexistuje, ale pravda je taková, že právě v tomto období následovalo problematické rozhodnutí Nejvyššího soudu, které zvrátilo ohňostrojem oslavené vítězství CET 21 ve sporu s ČNTS. Na konci dalšího řetězce událostí pak bylo Železného druhé odvolání z postu generálního ředitele a jeho problematický pokus vstoupit do vln Novy potřetí. Říká se: Nevstoupíš dvakrát do téže řeky. Železnému se to v jistém slova smyslu podařilo. Potřetí už ale ne.

Tolik faktografie soudní a arbitrážní. Železného suverénní obviňovatelé, by měli více vážit slova. Rychleji mluví, než přemýšlejí.

Teď se podívejme, jak Železného vnímá česká veřejnost. Navzdory dlouhodobé snaze médií vykreslovat ho jako hlavního viníka a zločince, lidé ho zdaleka nevnímají tak negativně, jak by se dalo očekávat. Naopak. Železný byl suverénně – už v prvním kole – zvolen do Senátu, stejně úspěšně si vedl i ve volbách do Evropského parlamentu. Pokud za kritérium zvolíme vztah k Železnému, pak lze veřejnost rozdělit do tří – pravděpodobně stejně velkých – skupin. První třetina k němu má vyloženě negativní vztah. Pokládá ho za prznitele kulturních hodnot a podvodníka. Druhá třetina s ním naopak sympatizuje a v jeho sporu s mocným a bohatým Američanem mu držela palce. Lidem z téhle skupiny imponuje jeho manažerský drajv a nepopiratelný úspěch TV Nova, na kterém má největší zásluhu. Třetí skupina nemá vyhraněný názor a v propletenci sporů o Novu se vůbec neorientuje. To samé (myšlena orientace ve sporech o Novu) ale platí o naprosté většině příslušníků první i druhé skupiny.

V souvislosti s fenomenálním úspěchem TV Nova se nabízí otázka, co bylo důležitější, zda Lauderovy peníze, nebo Železného manažerování? Nechci zjednodušovat, neboť v každé ze zemí, kde se Ronald Lauder pustil do televizního podnikaní, byly jiné startovní podmínky. Přesto nelze nevidět, že v Maďarsku, Polsku a Německu totálně pohořel a na Slovensku, na Ukrajině, v Rumunsku a ve Slovinsku to také není žádná velká sláva. Jediného skutečně výrazného finančního zhodnocení své investice se Lauder dočkal pouze v televizi ředitelované Železným. Nepochybuji o tom, že Železný je natolik obratný manažer, že Lauderův novácký penězovod na Bermudy uměl šikovně navrtat, aby něco zůstávalo doma i přímo u něho doma, přesto není pochyb, že i takhle se to Lauderovi bohatě vyplácelo.

S Vladimírem Železným nemám nic společného a už vůbec nechci být jeho advokátem. Ale tak jako jsem v určitém okamžiku neváhal ho ostře kritizovat, za stejně správné jsem později považoval se ho zastat. Mám hodně důvodů myslet si o něm mnoho špatného. Ale mám také hodně důvodů myslet si o něm mnoho dobrého, neboť to bezesporu je charismatický a výjimečný muž. Vedle Václava Klause, Václava Havla a Miloše Zemana patří do čtveřice osobností, které nejvíce ovlivnily naše devadesátá léta.

Nemám nejmenší důvod tvrdit, že Železný je vzorem podnikatelských ctností. Moc dobře vím, že se ve svých aktivitách mnohdy pohyboval na samé hranici dovoleného a občas možná i kousek za ní. Bez jeho bezskrupulózních metod by ale Nova nikdy nedosáhla svých výsledků. Podnikání prostě není žádná charita a někdy je třeba mít setsakra ostré lokty. Buď já, nebo ten druhý.

O soukromých kauzách Vladimíra Železného tahle knížka nepojednává. Nemám o nich dost informací, a i kdybych měl, s hlavním tématem souvisejí pouze okrajově. Nepíši ani o řadě vedlejších sporů války o Novu. Obě strany, Lauderova i Železného, na sebe zvláště na počátku sporu podávaly řadu trestních oznámení a soudy jak na běžícím pásu vydávaly předběžná opatření, která vzápětí obvykle zase rušily. Za rozsudky následovala odvolání a nové rozsudky. Nic podstatného z toho však nevzešlo.

V linii tradiční verze je za hlavního spoluviníka prohrané arbitráže považována Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, hned vedle Vladimíra Železného. Jenže zatímco Železný má navzdory všem obviněním v řadách českého obyvatelstva své sympatizanty, neboť jeho spor s americkým multimilionářem může třeba i připomínat souboj Davida s Goliášem, Rada je na tom hůř. Není se ostatně co divit. Proč by také lidé měli sympatizovat s nějakým regulačním úřadem, na který si může beztrestně plivnout každý, komu se zachce. Proč by se měli ztotožňovat s podivným spolkem, který jedni obviňují z cenzury, druzí z pitomosti, třetí s politické závislosti, čtvrtí z kriminálních zločinů, další z korupce a zbytek vůbec nechápe, proč tak zbytečná instituce vůbec existuje. Tak už to ale chodí, úřady nikdo příliš nemiluje. S tím nezbývá než se smířit.

Jsem poslední, kdo by chtěl tvrdit, že Rada je dokonalá instituce a lidé, kteří v ní zasedali, neomylní vševědové. Svoji kritiku do vlastních řad jsem vyslovoval často a občas dokonce hodně natvrdo. Mám jistě hodně špatných vlastností, ale mezi ty dobré určitě patří loajalita. V naprosté většině případů jsem proto kritizoval přímo na půdě Rady, nikoli přes média. Naopak navenek jsem Radu téměř vždy hájil, i když někdy nebylo o co stát. Proto si na druhou stranu dovoluji ultimativně trvat na tom, že Rada jako celek svojí úrovní nijak nevybočuje z průměru českých státních orgánů. Přesto byla po dlouhá léta terčem mediálních útoků v tak obludné míře, že si to v jiných institucích ani nedovedou představit. Proč? Protože předmětem jejího zájmu jsou sama média. A neexistuje na světě ješitnější tvor, než je novinář. Lidé, kteří mají v popisu práce nastavovat zrcadlo jiným, většinou neunesou, nastaví-li někdo zrcadlo jim. Zvláště pak, je-li to instituce, která k tomu občas připojí i nějakou tu pokutu. Mediím a zvláště televizi rozumí navíc každý, stejně jako fotbalu, a ze všech nejvíc politici. A koho všichni tradičně nejvíc kritizují? Přece rozhodčího.

Tu naprosto šílenou praxi, kdy vůči Radě bylo dovoleno prakticky vše, a to v takové míře, že to opravdu nemá obdobu v žádné z okolních zemí, zavedl v polovině devadesátých let Vladimír Železný ve Volejte řediteli. Paradoxem je, že právě jemu to později bylo nejvíce ke škodě. Právě Rada totiž byla prakticky jediná instituce v zemi, která mohla dosvědčit, že vina za rozpoutání války o Novu zdaleka nepadá pouze na Železného a že spoustu másla na hlavě mají také Lauder a jeho lidé. S jakým respektem ale asi mohli lidé naslouchat instituci, o jejíž nulovou autoritu se nevybíravými útoky nejprve postaral Železný sám a posléze dílo dokonali desítky jeho učenlivých následovníků?

Obvinění, která v souvislosti s prohranou arbitráží obvykle padají Radě na hlavu, jsou samozřejmě dokonale absurdní a vyvracejí je desítky, či spíše stovky argumentů této knížky. Svůj názor ale nechci nikomu vnucovat, nechť si obrázek i vlastní závěry každý učiní sám. Nabízím k tomu ještě několik provokativních otázek:

Více než 10 miliardovou škodu prý způsobila Rada. Fajn. Ale proč tedy nejsem zavřený? Nebo alespoň policejně vyšetřovaný? Jak to, že není zavřený ani vyšetřovaný nikdo z kolegů z Rady? Vždyť jsme prý zavinili ztrátu pro normálního smrtelníka nepředstavitelné sumy peněz! Tvrdili to o nás nejen novináři, ale i nejvyšší ústavní činitelé. Dokonce přímo v parlamentu a v přímém televizním přenosu. A kdyby jen to. Také jsme prý kupčili s licencemi a zneužívali své postavení k šikanování veřejnoprávní České televize. To je přece příliš zločinů na to, aby okamžitě po našem odvolání prakticky všechno usnulo. Nebo to je tak, že jsme ve vysoké politické hře pouze posloužili jako obětní beránci pro odvedení pozornosti jinam? Logika je ale neúprosná: Pokud existuje nějaká vina, měli by být viníci potrestáni. A naopak – neexistuje-li vina, nemohou být ani viníci.

Ještě těsně před odvoláním Rady, někteří její tradiční kritici, třeba Hana Marvanová, Pavel Dostál či Václav Žák, tvrdili, že kdyby Rada chtěla, mohla a stále ještě může proti společnosti CET 21 okamžitě zasáhnout. Svoje tvrzení opírali o § 21 odst. 5 nového (a podobný § 14 odst. 5 starého) zákona o vysílání, ve kterém se uvádí, že: Rada může podmínky licence změnit i v případě, že je to nezbytné k dodržení mezinárodních závazků, jimiž je Česká republika vázána.

Hodně mírně řečeno, to samozřejmě byl ryzí právní romantismus. Ten paragraf je v zákoně kvůli mezinárodním smlouvám o kmitočtech a podobným věcem. Představa, že by podle něj Rada jedné soukromé firmě (CET 21) přikázala, že musí spolupracovat s jinou soukromou firmou (ČNTS) a odvádět jí sto procent svého zisku, a to všechno v okamžiku, kdy obchodní spor těchto firem řeší soud, takže Rada by vlastně rozhodla místo soudu, je naprosto nesmyslná. Zmiňované právní romantiky usvědčuje z amatérského aktivismu i následný vývoj. Václav Žák se záhy sám stal (za odměnu) členem RRTV a kupodivu ani on nic podobného nenavrhl. Naopak – přístup nové Rady začal brzy v mnohém kopírovat Radu starou. A ani se není co divit. Není za tím žádné nové spiknutí, noví radní se pouze pohybují v mantinelech stejných zákonů jako jejich předchůdci. Václav Žák by se měl stydět a Hana Marvanová vrátit diplom.

Nedělám si nejmenší iluze, že na všeobecném přesvědčení, že RRTV nese za prohranou arbitráž odpovědnost, mohu něco změnit, i kdybych napsal deset knížek. Na to byla mediální masáž veřejnosti příliš dlouhá, intenzivní a jednostranná. Neexistuje navíc médium, které by k tomu poskytlo prostor. Vždyť by novináři sami sebe usvědčovali, že jejich práce nebyla profesionální a nezávislá. Jediné médium, které by na tom snad mohlo mít zájem, je sama TV Nova, jenomže ta se z pochopitelných důvodů tomuto tématu dlouhodobě spíše vyhýbá. Jediným svobodným prostorem, kde lze argumenty uplatnit, proto zůstává internet. Boj s lidskou hloupostí se vyhrát nedá, ale vzdát se to nesmí.

V souvislosti s prohranou arbitráží se v tradiční linii hledání viníků občas objevují také ojedinělé výkřiky o vině samotných poslanců. Čistě teoreticky by na tom něco mohlo být, protože právě poslanci mají na svědomí podobu našich zákonů. Ale přestože je to lákavé se na nedokonalé a někdy dokonce hloupé zákony vymlouvat a zveličováním chyb poslanců umenšovat svoji vlastní odpovědnost, neudělám to.

Ano, je pravda, že poslanci odhlasovali hloupou novelu zákona o vysílání (301/95 Sb.), která umožnila zrušení licenčních podmínek. A je také pravda, že lví podíl na tom měla Hana Marvanová a spol. Ano, je pravda, že poslanci posléze soustředěným tlakem přinutili Radu, aby zrušila i klíčovou licenční podmínku č. 17. Je rovněž pravda, že nepříliš šťastným dopisem se v tom angažoval kupříkladu tehdejší předseda Stálé komise pro sdělovací prostředky Jan Kasal (KDU-ČSL). A je také pravda, že i později se politici vměšovali do věcí, kde se slušelo být spíše zdrženlivý. Ale tohle všechno je podle mého názoru úplně normální politický kolorit, ve kterém probíhá správa věcí veřejných. Opravdu Marvanovou ani Kasala nepodezřívám ze zlých úmyslů. Dokonce jsem s to vidět i to, že Marvanová měla dobrý úmysl pohnout věci směrem k větší liberalizaci, byť výsledek byl nakonec značně problematický. Jestli mi něco vadí, pak pouze pokrytectví, s jakým se právě ti politici, kteří nejvíce svůj nos strkají, kam nepatří, na veřejnosti zaklínají nezávislostí a odpolitizováním mediálních rad. Marvanová nebo Dostál jsou toho odstrašujícím příkladem.

Ale vyvozovat z toho všeho, že poslanci nesou ve výše zmiňovaných souvislostech za prohranou arbitráž spoluodpovědnost, je absurdní. Hloupá novela zákona o vysílání ani žádný jiný, byť i nedokonalý zákon nezpůsobily Ronaldu Lauderovi žádnou škodu.

Jsme suverénní země se suverénním zákonodárným sborem. Bylo by obrovskou chybou, kdybychom přistoupili na falešnou hru, ve které se do pozice „autority“ mistrující náš právní pořádek samozvaně postavili pánové Kühn a Schwebel. Pravidla neporušili naši zákonodárci, nýbrž právě tito dva stockholmští arbitři. Podle pravidel UNCITRAL se arbitři nemohou stavět nad zákony té které země, zvláště jde-li o zákony mandatorní povahy. A právě toto, jak dokládá Hándlovo separátní stanovisko, se stalo.

Nyní udělejme střih. Přes to přese všechno tvrdím, že někteří politici odpovědnost za prohranou arbitráž nesou. Ale je to vina v úplně jiném slova smyslu. Abychom se jí dopátrali, musíme opustit linii tradiční verze hledání viníků, která vychází z předpokladu, že Lauderově společnosti CME byla v České republice způsobena nějaká škoda, a vydat se po jiné stopě.
 
Pokud totiž Česká republika žádnou škodu nezpůsobila a přesto nakonec musela CME vyplatit více než 10 miliard korun, přímo se nabízí podezření, že tomu na české straně někteří lidé hanebným způsobem napomohli. Podívejme se proto nyní na celou věc právě z tohoto úhlu

„Pokud nás čeští politici nevydají, nemůžeme tenhle spor prohrát,“ prohlásil na začátku války o Novu Vladimír Železný. Všechno nasvědčuje tomu, že právě tohle se, bohužel, stalo. Jenže v pasti, do které se měl chytit Železný, uvízla nakonec sama Česká republika. Stalo se tak proto, že celá jedna vládní garnitura povýšila své vlastní stranické zájmy nad zájmy země, kterou měla spravovat. Intriky vládních politiků kalkulovaly s představou, že Nova v rukou Ronalda Laudera, respektive jeho českých spolupracovníků, tedy na prvním místě Jana Vávry, pro ně bude politicky výhodnější. Všechno ostatní krasořečnění o morálce bylo jen kouřovou clonou. Koneckonců, každý viděl, s kým si Vávra opět padl kolem krku při své kandidatuře v senátních volbách 2004.

Tohle Rada napsala už 15. listopadu 1999 ve svém stanovisku pro Poslaneckou sněmovnu (viz Výroční zpráva za rok 1999, str. 48):

Politický rozměr dává sporu stále sílící snaha stran sporu, a to zejména CME, zatahovat do konfliktu politiky, dnes už nejenom české. Již v prvních týdnech sporu Fred Klinkhammer písemně intervenoval u některých ministrů i předsedy parlamentu, většina podání nejrůznějšího druhu byla zejména ze strany CME zasílána na vědomí předsedovi Stálé komise, R. Lauder také osobně intervenoval u nejvyšších představitelů USA i ČR. V tomto směru je (na české straně) jen na politické zodpovědnosti členů vlády a poslanců, do jaké míry podlehnou lobbistickým tlakům a bez patřičné důkladné znalosti dané problematiky se propůjčí zájmům některé ze stran sporu.

S odstupem pěti let lze konstatovat nejen to, že česká vláda a vládní poslanci Lauderovým lobbistickým tlakům podlehli a že se jedné ze stran propůjčili, ale že se vlastně stali přímými spolupachateli škody České republiky. Původně obchodní spor dvou soukromých firem se totiž stal záminkou i předmětem nevybíravého politického boje. Složitá a nejednoznačná kauza posloužila k jednoduchému nálepkování. Zatímco o Zemanově garnituře se ještě dá říct, že postoj ministrů byl spíše různorodý, a o Zemanovi osobně nelze pochybovat, že stál na české straně, politici ze Špidlovy garnitury už naprosto bezskrupulózně upřednostnili své vlastní stranické zájmy.

Ronald Lauder a jeho CME nemohli dostat hezčí dárek. Každodenní české sebeobviňování a označování viníků ve vlastních řadách vytvářelo přesně tu atmosféru, kterou nejdříve Donathovi píáristé a poté Lauderovi právníci uměli dokonale zužitkovat. V arbitráži totiž zdaleka nejde pouze o zákony a paragrafy, ale také o atmosféru kolem.

Zajímavé je rovněž srovnání, jak ke kauze přistupovali politici čeští a američtí. Když se jakýkoli americký – ať už demokratický nebo republikánský – politik angažoval v Lauderově sporu, vůbec ho nezajímal skutečný právní stav či objektivní fakta a automaticky se postavil na stranu amerického podnikatele. Ne tak politici čeští. Není asi náhodou, že na Nově se svého času vyprávěla tahle anekdota: Jaký je rozdíl mezi českým a americkým politikem? Žádný. Oba podporují americké obchodní zájmy.

Korunu všemu nasadil tehdejší prezident Václav Havel. V rozhovoru pro Lidové noviny (12. srpna 2002) se Ronald Lauder pochlubil, že se mu prostřednictvím Madeleine Albrightové podařilo ve svůj prospěch Havla zaangažovat. Dobře si to zapamatujme. Prezident České republiky se ve sporu své země se soukromou firmou, která si umanula, že si ztráty způsobené vlastními chybami zahojí na občanech České republiky, angažoval na straně soukromé firmy, tedy proti svým spoluobčanům. Pro jistotu si znovu dovolím připomenout, že v té době už vůbec nešlo o Vladimíra Železného, protože ten byl ze hry dávno venku, ale že spor se už vedl pouze o to, zda Ronaldu Lauderovi způsobila nějakou škodu Česká republika.

Počínání vládních politiků má ještě jeden rozměr. Tentokrát totiž nešlo o takovou tu obvyklou politickou hru, ve které se političtí protivníci navzájem trochu škorpí. Činy Špidlovy garnitury měly hluboký dopad do života lidí, kteří se řízením osudu ocitli v pozici členů Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Vládní politici je neváhali ve jménu svých stranických zájmů zneuctít. Pro mě osobně to zas až taková změna nebyla. Jako dlouholetý tiskový mluvčí Rady a později místopředseda pověřený komunikací s veřejností jsem byl za ta léta docela vytrénovaný. Zvykl jsem si nastavovat za Radu tvář. A koneckonců umím rány nejenom přijímat, ale také rozdávat. Ale zvláště pro některé starší kolegy byla tahle smršť zdrcující životní zkušeností. Lidé, kteří ve svém životě dosáhli významných úspěchů, ať už na poli akademickém, uměleckém, odborářském či jiném – vždyť i do té Rady přece byli navrženi právě proto –, dostali takový úder, že se z něho jen těžko vzpamatovávali. S Jirkou Novotným kupříkladu zlínští rotaryáni uspořádali po odvolání Rady nádavkem ještě čestný soud. Jistě, obhájil se, ale nemusím snad nikoho přesvědčovat, že podobné věci nikomu nepřidají.

Závěrem si opět neodpustím několik otázek. Je to normální, že se nejvyšší ústavní činitelé s klidným svědomím postaví k parlamentnímu řečništi, pod ochranou imunity nakydají na své spoluobčany neuvěřitelnou špínu, zneuctí je, nařknou ze zločinů, odvolají je funkcí, způsobí jim potíže v osobním životě a pak… A pak nic. Jenom ticho. Je to normální, že za všemi těmi strašnými obviněními z kriminálních činů nenásleduje vůbec nic? Ani důkazy, ani trestní obvinění, žádné policejní vyšetřování, žádný výslech, žádná omluva. Vůbec nic! Jenom trapné ticho! Vlastně ne, něco přece jen následovalo: Vládní koalice si na uvolněná místa dosadila svoje lidi. A ještě také nesmím zapomenout na bezzubou poslaneckou vyšetřovací komisi, které raději ani nepřidělili profesionálního vyšetřovatele. A je normální, že naprostá většina médií tohle všechno mlčky akceptuje? Zkuste si představit, že by se tohle všechno týkalo právě vás.

Za ten trochu posměšný nadpis téhle kapitoly se omlouvám všem poctivým ministerským úředníkům. Problém je ale v tom, že na Ministerstvu financí působili i ti, o kterých lze mít důvodné podezření, že pro úspěch České republiky zdaleka neudělali vše, co bylo třeba, a někteří dokonce, že přímo napomáhali protistraně. Vždycky je třeba diferencovat a i v tomto případě jistě existuje rozdíl mezi přístupem ministrů Pavla Mertlíka a Bohuslava Sobotky nebo Jiřího Rusnoka. Stejně tak sehráli rozdílné úlohy náměstci Jan Mládek a Ladislav Zelinka. Nechť si každý ze jmenovaných – a zvláště někteří z nich – ve vlastní duši srovná, zda má svědomí naprosto čisté.

Zopakujme, že Českou republiku v arbitrážích nezastupovala Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, nýbrž Ministerstvo financí a jím vybraná advokátní kancelář Clifford Chance. A jak to tak vypadá, docela se to daňovým poplatníkům prodražilo. Jestliže nyní sledujeme linii druhé větve možné viny za desetimiliardovou škodu, tentokrát ve smyslu napomáhání společnosti CME proti vlastní zemi, je nutné zastavit se právě na Ministerstvu financí.

Opakuji, že nikoli já, nýbrž sociálně demokratický poslanec a předseda vyšetřovací komise Stanislav Křeček jeho roli 14. listopadu 2003 zhodnotil těmito slovy:

„Ministerstvo financí nevybralo optimálního zástupce zájmů České republiky. Clifford Chance totiž, jak se ukazuje, zastupoval zájmy pana Laudera, nebo dokonce zájmy CME v Maďarsku. I když samozřejmě advokát může zastupovat různé klienty, není obvyklé, aby byl pověřen advokát zastupováním své protistrany, dokonce je to v České republice v rozporu s advokátní etikou.“

Advokátní kancelář Clifford Chance je vskutku kapitola sama pro sebe. Takřka neuvěřitelně zní, co o této advokátní kanceláři vyplynulo z nepřímých náznaků členů Rady, kteří v arbitrážích svědčili. Byli sice vázáni mlčenlivostí, takže nikdy nemluvili otevřeně. Jelikož však Rada pro Ministerstvo financí a Clifford Chance několikrát zpracovávala odpovědi na jejich otázky, nešlo se některým věcem vyhnout. A zbytek už nebylo těžké si domyslet.

Advokátní kancelář Clifford Chance se ukázala jako naprosto neschopná zastupovat zájmy České republiky. Otázky, se kterými se ještě rok i déle po zahájení arbitráží obracela na Radu, byly dokonale triviální. V Londýně ještě vše probíhalo vcelku normálně, protože normální byl i tamní tribunál. Teprve ve Stockholmu všechno nabralo neuvěřitelnou podobu. Skoro to svádí k domněnce, že v Londýně se uskutečnila jen jakási přípravka k odvedení pozornosti. Svědky České republiky ve Stockholmu „nedusili“ advokáti CME, nýbrž advokáti od Cliffordů. Spory o to, jaké argumenty zvolit pro obhajobu České republiky byly nekonečné a advokáti si nakonec stejně proti radním vždycky prosadili svou. Což znamená, že žádné argumenty nepoužili.

Naprosto nepochopitelné je také klíčové rozhodnutí vést arbitráže dvě, ačkoli bylo možné je spojit do řízení jediného. Neexistuje jeden jediný racionální důvod, proč by to mělo být pro Českou republiku výhodnější. Ten, kdo o tom rozhodl, pouze zdvojnásobil prostor pro porážku České republiky a naopak Lauderovi a CME zdvojnásobil šanci vyhrát. Celý proces se tím navíc prodloužil a pro pokladnu Cliffordů znamenal větší palmáre.

Chybná byla rovněž celková strategie obhajoby České republiky. Ale o tom byla již řeč v předchozích kapitolách, takže to nebudu opakovat.

Nabízí se další lavina palčivých otázek. Kdo je za výběr advokátní kanceláře Clifford Chance osobně odpovědný? Kdo ji úkoloval? Kdo konkrétně určoval a schvaloval strategii obhajoby? Kdo z ministerstva odsouhlasil vedení dvou arbitráží? A proč? Je pravda, že náměstek ministra financí Jan Mládek předával Vladimíru Železnému vzkazy od Ronalda Laudera? Proč obhajoba nepoužila řadu argumentů a důkazů, které jasně hovořily ve prospěch České republiky? A ještě šířeji: Proč vláda nikdy nevytvořila expertní mezioborový tým, který by poskytl odborné zázemí, které ministerstvu i advokátní kanceláři evidentně chybělo?

Je za tím vším jenom neschopnost? Nebo zlý úmysl? Nebo snad dokonce spiknutí?

Jedním z nejdůležitějších aktérů na bojišti války o Novu byly soudy. Právě s tím souvisí jeden z největších paradoxů celé kauzy. Zatímco Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, do jejíž kompetence řešení sporu o Novu vůbec nepatřilo, byla po celou dobu trvání kauzy cílem opakovaných útoků, že něco zanedbala, nerozhodla či zavinila, o soudech, které to naopak v kompetenci měly, nikdy nepadlo prakticky ani slovo. Přitom právě rychlý soudní verdikt, zda k odstoupení CET 21 od smlouvy s ČNTS došlo v souladu s právem a zda jejich smlouva je či není exkluzivní, mohl i v arbitrážích sehrát významnou roli.

Jenže jednání soudů se vleklo tradičním českým líným tempem. A když pak konečně dospělo k pravomocnému rozhodnutí (ve prospěch Železného a CET 21), využila ČNTS tzv. dovolání, tedy mimořádného opravného prostředku, načež Nejvyšší soud všechno zase zrušil a celou kauzu – po třech letech (!!!) – vrátil na úplný začátek.

Na druhou stranu však není pravda, jak občas tvrdili Lauderovi lidé, že české soudy nekonaly, a proto že se Lauder a CME museli dovolávat spravedlnosti u mezinárodních arbitráží. Soudy konaly, jenže ne tak, jak si Američané představovali a jak by se jim to hodilo.

Za nejproblematičtější rozsudek z nekonečného soudního maratónu považuji právě rozsudek Nejvyššího soudu, kterým senát Nejvyššího soudu složený z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Zdeňka Krčmáře zrušil pravomocný rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. prosince 2000 a rozsudek Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 4. května 2000 ve výrocích I. a II. a vrátil věc Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Jsem totiž přesvědčen, že soudci Nejvyššího soudu se dopustili minimálně dvou chyb. První chyba se týká tzv. denního vysílacího plánu (DVP), o kterém už byla několikrát řeč. Právě nepředání DVP dne 4. srpna 1999 se stalo záminkou k přerušení spolupráce mezi CET 21 a ČNTS. Soudci Nejvyššího soudu se s odvoláním na existenci měsíčních a týdenních vysílacích plánů neztotožnili s předchozím rozhodnutím Vrchního soudu, že nedodání DVP bylo dostatečným důvodem k odstoupení od smlouvy. A s argumentací, že v minulosti „předmětem posuzování a schvalování programovou radou, a to za účasti dr. Železného, byly vždy pouze měsíční a týdenní programové plány,“ pravomocný rozsudek zrušili.

Jenže to je poměrně fatální nepochopení nové situace, která nastala 19. dubna 1999 po odvolání Železného z funkce generálního ředitele ČNTS. Do té doby byl Železný „dvojjediným“ vládcem Novy, šéfem CET 21 i ČNTS, a schvalování vysílacích plánů byla rutinní bezproblémová záležitost. Vždyť přece na straně objednatele i dodavatele stála tatáž osoba. Po Železného odvolání z čela ČNTS a především poté, co se CET 21 a ČNTS ocitly ve sporech, se však význam DVP, který je detailním rozpracováním týdenního plánu, naprosto změnil.

Rada pro vysílání proto předávání DVP nikdy nepovažovala za pouze formální záležitost, protože ten, kdo kontroloval DVP, pro ni vždy byl tím, kdo drží faktickou kontrolu nad vysíláním. Držitel licence proto mohl zcela oprávněně nepředání DVP považovat za své ohrožení. Neupírám soudcům právo na jiný názor, přesto si ale myslím, že jejich povinností, když už se na tomhle zásadním detailu točili, bylo, se Rady na její názor zeptat.

Druhou chybu Nejvyššího soudu vidím v tom, že k tíži CET 21 přičetl, že si „žalovaná (CET 21) zajistila prostřednictvím banky úvěrové krytí prvotních nákladů pro vybudování nových vysílacích prostor ve výši 1 miliardy korun českých a připravovala vysílání z barrandovských studií; toto vysílání také dne 5. 8. 1999 zahájila.“

Podle představy soudců Nejvyššího soudu zřejmě držitel licence měl se založenýma rukama koukat kupříkladu na to, jak pirátský vstup Jana Vávry do vysílání ohrožuje licenci CET 21 nebo jak problematická fúze CME s SBS ohrožuje samotnou existenci televize Nova, a nepřipravovat se na jiné možné technické zabezpečení vysílání. Provozovatel televize se měl zřejmě zcela vydat v šanc svému zahraničnímu – toho času nesolventnímu – partnerovi.

Za připomenutí rovněž stojí, že Nejvyšší soud už rozhodoval v atmosféře Železného společenského „sestupu“, kdy byl médii všeobecně prezentován jako neseriozní podnikatel. Neodvažuji se tvrdit, že mezi tímto problematickým – a podle mého názoru odborně vadným – rozhodnutím Nejvyššího soudu a problematickým nálezem stockholmské arbitráže, který nás přišel na 10 miliard, existuje přímá souvislost. Na tu nepřímou bych si však kdykoli vsadil. A vsadil bych si na ni i proto, že vedení Nejvyššího soudu jmenuje prezident republiky, takže jeho složení je vždycky tak či onak politicky cinknuté. A tehdy prostě cinkal Havel. Eliška tomu předsedala a Arnošt prudil v Radě.

Ačkoli si o roli novinářů, kterou sehráli ve válce o Novu, mnoho dobrého nemyslím, v žádném případě netvrdím, že byli součástí nějakého všeobecného spiknutí. Nepochybuji sice o tom, že profesionální PR agentura typu Donath – Burson – Marsteller má vydlážděné své cesty k některým médiím i žurnalistům, ale to jsou jednotlivosti, nikoli systémová záležitost. Mějme pro tyto jednotlivosti pochopení. Vždyť normální plat novináře je se sumami, které lítají ve světě píárových agentur, nesrovnatelný.

Důvody, proč i ostatní novináři ve své naprosté většině poskytovali veřejnosti zkreslené, neúplné a zavádějící informace, hledejme jinde. Jsou za tím tradiční bolesti české žurnalistiky: aktivismus, amatérismus, stádovitost, pohodlnost, lenost… Kdyby chtěl nějaký novinář získat českou obdobu Pulitzerovy ceny, právě tahle kauza k tomu nabízela vynikající příležitost. Jenže česká žurnalistika – jak to tak vypadá – na své Bernsteiny a Woodvardy zatím stále ještě čeká. Je nepochybné, že tohle všechno ve svém součtu Lauderovi nahrávalo do karet.

O novinářském stavu se říká, že je to sedmá velmoc. Ve válce o Novu se však čeští žurnalisté ve své většině projevili spíše jako pátá kolona. Mezi jejich největší hříchy řadím především selektivní výběr informací. Některé skutečnosti vůbec neměly šanci doputovat k veřejnosti. Řetěz události spojených s válkou o Novu pro novináře začal až „uloupením“ televize. „Lupič“ byl Železný a „okradený“ Lauder. Že tomu něco předcházelo, se veřejnost prakticky nedozvěděla. Utajené zůstaly rovněž všechny informace o Lauderových podnikatelských metodách. Za vůbec největší zločin ale považuji, že novináři nediferencovali a Lauderovy protivníky – Železného a Českou republiku – naházeli do jednoho pytle. 

Přímo tragickou roli v celé kauze sehrála Česká televize. Člověk by rád věřil tomu, že i kdyby všichni ostatní selhali, právě veřejnoprávní instituce tu je od toho, aby si za všech okolností zachovala objektivitu, profesionalitu a odstup od aktérů, o nichž informuje. Jenže ono to bylo úplně naopak. Způsob, jakým Česká televize o Radě, Nově, Lauderovi, Železném, soudech a arbitrážích informovala, patřil k tomu úplně nejhoršímu, co bylo k mání. Jednou jsem si dělal čárky, kolik chyb a nepřesností stihne redaktor během obyčejné dvouminutové reportáže nesekat. Byly jich skoro dvě desítky. Pro některé redaktory se veřejnoprávní obrazovka dokonce stala prostředkem pro osobní vyřizování účtů.

Je to opravdu k nevíře, ale skutečností je, že za celých pět let trvání války o Novu, do které byla Rada pro rozhlasové a televizní vysílání vtažena jako jeden z hlavních aktérů, se nenašel jeden jediný novinář, který by kontaktoval byť jediného člena Rady a opravdu důkladně ho vyzpovídal. Nemyslím tím dvě tři otázky po telefonu. Že by názory a zkušenosti radních byly až tak nezajímavé?

Mám naopak jinou osobní zkušenost. Pro způsob provozování české  žurnalistiky je bohužel charakteristická. O rozhovor na téma Nova mě coby místopředsedu Rady požádal Jiří Leschtina, v té době redaktor Literárních novin. Že by svítalo na lepší časy, pomyslel jsem si a zopakoval si kvůli němu staré výroční zprávy i řadu dalších dokumentů. Pak mě Leschtina zpovídal a já mu opravdu poctivě a dlouho odpovídal na všechny otázky. Potom jeho článek o Nově vyšel a z toho, co jsem mu pověděl, v něm nebylo vůbec nic. Vlastně mě to ani nepřekvapilo. Proč? Protože dávno vím, že aktivistický publicista Leschtina samozřejmě žádnou pravdu nehledá. On ji přece hledat nemusí, protože on Pravdu dávno zná. A tak se v jeho článcích vyskytují pouze ty skutečnosti, které tu jeho Pravdu potvrzují, a všechno ostatní musí pryč. Jenže tohle není novinařina, nýbrž propaganda.

Ukázkový podpásový novinářský exces vyprodukovaly Hospodářské noviny. Pár dnů po odvolání naší Rady přinesly celostránkový materiál o tom, jak si exradní bydlí a jaké vlastní nemovitosti. Celým materiálem se nesly náznaky, zda to nesouvisí s korupcí. Byl zde kupříkladu vyfocený dům, ve kterém bydlím, a u toho mírně „zavádějící“ popiska: tady Štěpánek bydlí, ale dům je psaný na někoho jiného. Skutečnost: ano, bydlím tady jako nájemník už dvacet let. Dům dříve patřil OPBH a pak ho v restituci získal zpět dědic původního majitele, se kterým nemám vůbec nic společného. Na druhém obrázku byla fotografie jiného domu a u něho opět „podezřelá“ popiska, že dům je psán na Štěpánkovu matku a že prošel náročnou rekonstrukcí. Skutečnost: moje matka dům zdědila po tetě, které ho vrátili v restituci. „Náročná rekonstrukce“ probíhala tak, že rok co rok matka nechala opravit část zanedbaného domu. Jeden rok fasádu do dvora, další rok střechu, nakonec fasádu do ulice. Dům stojí v centru Hradce Králové a docela slušně si na sebe vydělává sám. Na další fotce byl dům, ve kterém bydlí kolega Jiří Novotný. Je to typický zlínský baťovský domek. Jirkovi patří už od roku 1979, kdy část zdědil po svém tatínkovi (což byl mimochodem režisér, který s Hanzelkou a Zikmundem spolupracoval na jejich cestopisných filmech) a zbytek postupně vykoupil od ostatních dědiců. V Hospodářských novinách vůbec nikoho ani nenapadlo, že by možná bylo docela vhodné zvednout telefon a na některé skutečnosti se prostě zeptat. Takováhle „novinařina“ není na žalobu, to je na pár facek.

Na nejvyšší příčky pomyslného žebříčku Lauderovských novinářů řadím Jaroslava Plesla (Lidové noviny), Janu Cíglerovou (různé redakce, nyní již neškodná v Elle) a Jindřicha Šídla (dříve Respekt, nyní MF Dnes). Ani v nejmenším si netroufám spekulovat o jejich motivacích. Mohou být různé. Plesl je všeználkovský narcis, v Respektu vyučený Šídlo trpí politickou předpojatostí, Cíglerová je vypočítavý křivák.

Nejdál ve svém slouhovství pro věc Ronalda Laudera ovšem zašel bývalý místopředseda České národní rady a Občanského hnutí, publicista Václav Žák. Znovu jsem se v tom utvrdil nad monitoringem jeho článků při práci na téhle knížce. Své sáhodlouhé stati o vině Rady sepisoval vskutku s nadstandardní umanutostí. Dokonce i kriminálem vyhrožoval. Však také byl Špidlovou vládou posléze odměněn a asi tak na desátý pokus v květnu 2003 konečně usedl na vysněnou židli v Radě. Disidentovi Žákovi k tomu nakonec dopomohl „výměnný obchod“ mezi ČSSD a KSČM. Václav Žák se rovněž iniciativně vnutil Křečkově vyšetřovací komisi jako svědek. Rozum sice nad tím zůstává stát, že komise vůbec na něco takového přistoupila, ale je známo, že Žák občas obědvá s Dostálem a Zaorálkem, takže je asi něco extra. No, nevím, nevím. Kdyby ke každému vyšetřování zvali nějakého novináře jako svědka jen proto, že o „tom“ píše, asi bychom se daleko nedostali. Tato knížka v nadsázce hovoří o sporu o Novu jako o válce. Pokud zůstaneme u válečné nadsázky i terminologie, je třeba hodně nahlas říct, že kolaboranti Žákova typu patří ke zdi a ne do Rady pro vysílání.

Moje vypravování o neuvěřitelném příběhu války o Novu se chýlí ke konci. Znovu zdůrazňuji, že nikomu své názory nevnucuji, ale také si je od nikoho nenechám brát. Ani si od nikoho nenechám zavřít ústa. Hovořit o takhle citlivých věcech s podobnou otevřeností v sobě samozřejmě skrývá jisté nebezpečí, že vás někdo bude tahat po soudech. Koneckonců společnost CME už to udělala, takže vím, že to není nic příjemného, protože se spolu střetávají rozdílné (finanční) váhy. Ale Ronald Lauder na tom asi byl špatně, takže po mě CME kromě omluvy požadovala také sto tisíc korun. Ke cti právníků CME však musím přiznat, že v okamžiku, kdy CME Českou republiku podnikatelsky opouštěla, jsme spor nakonec vyřešili smírně.

Ani to však nic nemění na mém hlubokém přesvědčení, že za rozpoutání nesmyslné války o Novu je na prvním místě odpovědný sám Ronald Lauder a že si za naprostou většinu potíží, které ho v České republice potkaly, může sám. Proč a čím?

Za prvé: Doslova amatérskými smlouvami mezi CET 21 a ČNTS, které mu vyhotovili jeho právníci v čele s Dr. Martinem Radvanem.  Postavit miliardové obchody na tak chabém právním základě je čiročiré bláznovství. Nezapomenu, jak na mě nevěřícně zíral jeden renomovaný pražský advokát, jehož jsem požádal o názor na onu smlouvu. Jen užasle kroutil hlavou a šeptal: „To ten podnik (myšlena Nova) opravdu stojí na tomhle?“ 

Za druhé: Absolutní důvěrou k Vladimíru Železnému, kterou posléze zaměnil za fatální válku s týmž. Ano, Železného si „vymyslel“ jen a jen on. Právě z Lauderovy vůle se tenhle nadstandardně šikovný manažer stal prakticky neomezeným a nekontrolovatelným pánem televize Nova. A nejvíce na tom profitoval právě Ronald Lauder. Pak se z ničeho nic kyvadlo přízně překlopilo z jednoho extrému do druhého a Lauderovu absolutní důvěru nahradila nenávist až za hrob.

Za třetí: Obcházením a porušováním českých zákonů. Podnikatelským metodám Lauderových lidí je věnováno několik kapitol této knížky. Expertíza renomovaného právního ústavu je kvalifikuje jako kriminální činy.

Za čtvrté: Angažováním neschopného managementu v čele s Fredem Klinkhammerem a Janem Vávrou. Prakticky všechny kroky, které Klinkhammer s Vávrou v první fázi sporu podnikli, lze označit za chybné a pro Lauderovy zájmy katastrofální.

Závěrem mi nezbývá než znovu zopakovat:

Dopustit se ve svém televizním podnikání tak fatálních chyb, jako se to stalo Ronaldu Lauderovi, a pak ze sebe udělat okradeného chudáka, je natolik diskvalifikující, že by pan Lauder měl být pro příště vyloučen ze společenství slušných podnikatelů.

A jestliže Lauderovu verzi celého případu, která všechno obrací na hlavu, dva stockholmští arbitři Wolfgang  Kühn a Stephen M. Schwebel svým skandálním a zmanipulovaným rozhodnutím posvětili, platí o nich v právním světě to samé.

Pánové Kühn a Schwebel byli v prosinci 2003 podrobeni těžké kritice na konferenci arbitrů ve Švýcarsku. Není se co divit. Ještě pár takovýchhle verdiktů a důvěra v arbitrážní dvory bude ta tam.

Předseda parlamentní vyšetřovací komise JUDr. Stanislav Křeček (ČSSD), 22. října 2004:

„Ukazuje se, že stockholmská arbitráž skutečně rozhodla s úmyslem poškodit Českou republiku, aniž by pro to byly důkazy, které by snesly mezinárodní srovnání.“

Vyšetřovací komise nakonec překvapila. Mechanismus arbitrážní prohry České republiky víceméně rozmotala. Musím se proto jejím členům omluvit za své dřívější pochybnosti. Nezodpovězené zůstávají pouze dvě otázky:

Bude někdo pohnán k odpovědnosti za napomáhání porážce vlastní země?

A najde se odvážná politická reprezentace, která Ronalda Laudera a CME zažaluje u mezinárodního soudu a pokusí se 10 miliard získat zpět?

——————–

Překvapivé rozuzlení přineslo pondělí 13. prosince 2004. Bylo oznámeno že skupina PPF prodává za 15 miliard korun 85 procent Novy Lauderově CME. Co o tom říct? Pro PPF je to obchod z říše snů. Finanční analytici její čistý zisk odhadují na 8 miliard. Pro Ronalda Laudera prestižní záležitost. Proto také byl ochoten výrazně přeplatit druhého zájemce – německou RTL. Jediný, kdo může cítit trýznivou hořkost, je český daňový poplatník. Klade si totiž neodbytnou otázku, proč vlastně musel americkému miliardáři nákup televize zaplatit právě on. Má se proto zlobit na Laudera? Nikoli. Pouze na svoji vlastní vládu, která prohrála neprohratelnou arbitráž.

Knihu Válka o Novu jsem napsal v průběhu roku 2004. Těsně před tím, než šla do tisku, odkoupila Lauderova společnost CME televizi Nova od finanční skupiny PPF. Stihnul jsem na to ještě stručně zareagovat „přilepením“ posledního odstavce, který jste právě dočetli. Na Válku o Novu volně navazuje knížka Špinavá hra, jež vyšla v prosinci 2008. Zaznamenává i děje, které přišly teprve později. Především instalaci nové dostálovsko-špidlovské rady, návrat Laudera, vyhazov Železného, nasazování náhubku televizi Nova, pětiletou soudní anabázi odvolaných členů RRTV za satisfakcí a v neposlední řadě také pokrytectví a mizérii českých novinářů.

Příklady vysílacího schématu CET 21

5,00 – 8,00
Blok kombinující zprávy a hudební klipy

5,00 – 6,00
V první hodině jsou zprávy orientovány spíše na nižší sociální vrstvy (headlines světových a našich zpráv, ale i zprávy spíše senzačního charakteru, černá kronika, zprávy z pop-music světa, společenská kronika, počasí, horoskop, kursy valut, očekávané události dne, přehled programu dne, sport).

6,00 – 7,00
S přibývajícím časem se úroveň zpráv zvyšuje. Po 6,00 přechází postupně na střední úroveň důrazem na zprávy ze světa a stále klesajícím podílem zpráv mimo politickou sféru. Do tohoto bloku lze nenápadně zabudovat i zpravodajství, které počítá s vyšším podílem žen.

7,00 – 7,30
Zprávy s důrazem na sociální vrstvu, zahrnující studenty, žáky a inteligenci

7,30 – 8,00
Komentované zpravodajství s přehledem očekávaných událostí a přehledem našeho i zahraničního tisku. Hudbu v tomto bloku lze změnit i na vážnou nebo vážnější.

8,00 – 12,00
V první fázi vysílací pauza, později odborné a vzdělávací programy

8,00 – 9,00
Obchodní vysílání, vysílání pro podnikatele. Jde o kombinaci burzovních zpráv, zpráv z podnikatelského světa, finančních zpráv.

9,00 – 12,00
Blok vzdělávacích programů. Půjde zejména o programy, které budou naší vzdělávací soustavu zapojovat do širší koncepce celoevropské edukativní sítě. Proto některé pořady, včetně dětských mohou být vedeny v cizích jazycích nebo nabídnout možnost výběru jazykové mutace.

12,00 – 15,00
Blok vysílání kombinující filmy, zprávy, videoklipy, reklamu, doporučující pořady, zdravotní pořady, ženský magazín, ekologické, etnografické, přírodopisné programy.

15,00 – 15,05
Zpravodajství

15,05 – 16,00
Ekologické vysílání, sociální a právní výchova

16,00 – 16,05
Zpravodajství

16,05 – 17,00
Kulturní magazín, vážná hudba, universita pro třetí generaci, regionální vysílání

17,00 – 17,05
Zpravodajství

17,05 – 18,00
Blok pořadů pro děti

18,00 – 18,30
Poradenská televize s testováním výrobků

18,30 – 19,00
Televizní sociologický průzkum. Pravidelný program typu aktivní televize, který bude pomocí telefonních odpovědí nebo pomocí aktivního ovládání videotextu provádět superrychlá  šetření veřejného mínění, názorů na události právě probíhajícího dne. Počítač vyhodnotí odpovědi, které vždy v 19,00 uvedou zprávy. Průzkum bude zároveň nepřímým šetřením o sledovanosti vysílání CET 21. Výsledek přesnějšího šetření, které vychází z průběžných ohlasů během celého večera, bude ohlášen vždy ve 23,00: „Toto je názor naší populace na …“

19,00 – 19,20
Zpravodajství

19,20 – 19,30
Sportovní zpravodajství

19,30 – 20,00
Právě tento den. Cyklus komentovaných připomínek toho, co se stalo právě před rokem, před 10 roky, před 25 roky, před 40 roky, před 50 roky a před 100 roky.

20,00 – 21,00
Blok s televizní zábavou nebo vzdělávací sponzorovanou soutěží, nebo s pořadem osobnostního typu (Mých sedm divů).

21,00 – 21,20
Zpravodajství CET 21. Hlavní zpravodajská relace, která svým názvem odpovídá dalšímu možnému výkladu názvu naší televizní společnosti CET 21 tedy Central European Time 21,00.

21,20 – 23,00
Blok s filmem nebo zábavním pořadem

23,00 – 23,10
Komentované výsledky rychlého televizního šetření o názorech populace

23,10 – 00,00
Zábavní, kulturní nebo hudební pořad

00,00 – 00,10
Zpravodajství

00,10 – 02,00
Blok filmu, hudebních pořadů, zábavních pořadů nebo interaktivní televize

(Trvalou součástí schématu jsou pětiminutová zpravodajství a pravidelná reklama, která občas zdůrazňuje, že všechny propagované výrobky prošly náročnými testy a jen ty, které byly zařazeny do dvou nejvyšších skupin (dobré, vynikající) mají nárok na reklamu v našem vysílání. Odlišné schéma předpokládáme pro sobotu a neděli s převahou dětských, sportovních a zábavných pořadů. V neděli předpokládáme v poledním čase politickou besedu – politické fórum.)

Porovnání a sumarizaci původních, změkčených, zrušených a v současné době platných licenčních podmínek společnosti CET 21 provedl a 19. března 2001 na své Louči (www.louc.cz) zveřejnil Milan Šmíd v textu nazvaném Jak se TV Nova zbavila licenčních podmínek. Ušetřil mi tím spoustu práce a patří mu za to dík.

Jak se TV NOVA zbavila licenčních podmínek

Součástí licence 001/1993 udělené společnosti CET 21 9. 2. 1993 bylo 31 podmínek. Za držitele licence je podepsali jednatel CET 21 Jozef Alán a tehdy také prezident CEDC Mark Palmer. Když CET 21 o několik týdnů později uzavírala smlouvu o založení ČNTS, do věci se vložili američtí právníci a zástupci CET 21 si vyžádali další jednání o podmínkách licence, které vyústilo v jejich úpravu, ke které došlo 11. 5. 1993. Tentokráte podmínky licence podepisoval už jenom jednatel CET 21 Jozef Alán. Obě verze – tu původní i tu upravenou – uvádí Výroční zpráva RRTV za rok 1993. Níže uvedený text obě verze spojil. Tučně je uvedený text, který byl do původních podmínek přidán, kurzíva vyznačuje text, který byl v květnu 1993 vypuštěn.

Příloha k licenci č.001/1993

PODMÍNKY K LICENCI (programové a ostatní)

Držitel licence se zavazuje:

1) že jeho vysílání bude v souladu se zákony ČR a mezinárodními závazky České republiky. Vysílání bude zejména respektovat Ústavu ČR, Listinu základních práv a svobod, ustanovení zákona č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasové a televizního vysílání, zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, zákona č. 37/1989 Sb., o ochraně před alkoholismem a jinými toxikomániemi a Evropské úmluvy o televizi přesahující hranice po její ratifikaci Českou republikou;

2) že ve svém vysílání bude uvádět pouze objektivní, vyvážené a ověřené informace; v případě, že informace nelze ověřit, s uvedením zdroje; nedá svým vysíláním možnou příčinu k rozněcování šovinismu, netolerance a rasové nenávisti;

3) že bude odrážet názorovou pluralitu demokratické společnosti zejména tím, že vysílání nebude jednostranně přihlížet pouze k jednotlivým názorovým orientacím, k jednomu náboženskému vyznání nebo světovému názoru, k zájmu jedné politické strany, hnutí, skupiny nebo části společnosti.

4) že jeho pořady nebudou v rozporu s pravidly slušného chování a zvláště nebudou obsahovat pornografii; (viz výklad)

5) že vysílání bude respektovat lidskou důstojnost a základní práva třetích osob;

6) (že zajistí) že vynaloží veškeré možné úsilí, aby každá fyzická či právnická osoba bez ohledu na svou státní příslušnost dostala příležitost uplatnit své právo na odpověď nebo najít jinou srovnatelnou právní či administrativní nápravu v souvislosti s vysílanými pořady. Zejména zajistí, aby časové zařazení odpovědi a ostatní náležitosti výkonu práva na odpověď byly takové, aby právo mohlo být účinně vykonáno;

7) že v souladu se zákonem č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání poskytne státním orgánům a orgánům veřejné správy nezbytný vysílací čas pro důležitá a neodkladná oznámení v naléhavém veřejném zájmu, a to v době, která by nebezpečí z prodlení snížila na minimum;

8) že dodrží programovou skladbu a rozsah vysílání obsažené v žádosti o licenci s ohledem zejména na celoformátovost programu a části programu věnované tuzemskému zpravodajství, publicistice a dramatické tvorbě; (viz výklad)

9) že zpravodajství bude uváděno v časech v souladu s programovým návrhem a bude zajišťováno v souladu s pravidly nezávislé žurnalistiky; (viz výklad)

10) (že od počátku druhého roku vysílání) že od počátku pátého roku vysílání bude nejméně 40 procent vysílacího času věnováno pořadům vlastní tuzemské produkce. Vlastní tuzemskou produkcí se rozumí produkce výroby na území České republiky společností CET 21 nebo na její zakázku tuzemskými producenty. Během prvního roku vysílání dosáhne vlastní tuzemská produkce nejméně 25 % vysílacího času, během druhého roku vysílání 30 % a během třetího roku vysílání 35 % vysílacího času. Tato procenta budou počítána za období každého čtvrtletí. Držitel licence vynaloží na tyto pořady minimálně 22 % ze svých celkových ročních programových nákladů.

(Držitel licence bude respektovat minimální procento programových nákladů vynaložených na tyto pořady, stanovené Radou. S ohledem na obtížnou momentální vyčíslitelnost bude toto procento nákladů stanoveno během prvního roku vysílání a bude závazné od začátku druhého roku vysílání; určené procento nepřesáhne 22 procent;)

11) že bude respektovat minimální procento programových nákladů vynaložených na tuzemskou dramatickou tvorbu, stanovené Radou během prvního roku vysílání a závazné od začátku druhého roku vysílání; určené procento se bude pohybovat v proporci přiměřené procentu programových nákladů uvedenému v bodě 10;

12) že od druhého roku vysílání minimálně 27 % vysílacího času bude věnováno pořadům vyrobeným producenty nezávislými na držiteli licence a jím kontrolovaných subjektech, z toho polovinu pořadům vyrobeným tuzemskými producenty, pokud držitel licence neprokáže, že na českém trhu není k dispozici odpovídající objem televizní produkce odpovídající evropským standardům. Toto procento bude počítáno za období každého čtvrtletí. Držitel licence bude respektovat minimální procento programových nákladů vynaložených na tyto pořady, stanovené Radou během prvního roku vysílání. Určené procento se bude pohybovat v proporci přiměřené procentu programových nákladů uvedenému v bodě 10. Do tohoto limitu se nezapočítává procento vysílacího času a programových nákladů věnované pořadům vlastní tuzemské produkce, vyrobené na zakázku (bod 10); (viz výklad)

13) že nejméně 50 % vysílacího času vyhradí evropským dílům, s výjimkou času určeného zpravodajství, sportovním událostem, soutěžím a teletextovým službám. Toto procento bude počítáno za období každého kalendářního roku a může být zvýšeno v případě přijetí mezinárodních závazků České republiky ve vztahu k Evropským společenstvím. Tato podmínka vstoupí v platnost přijetím mezinárodních závazků České republiky v této oblasti.

14) že procento produkce starší deseti let nepřesáhne 10 % vysílacího času, počítáno za období každého kalendářního roku; do procent produkce starší deseti let se nezapočítávají tyto kategorie pořadů:
a) filmová a televizní díla vyznamenaná na mezinárodním fóru;
b) filmová a televizní díla uváděná v rámci profilového pořadu význačného režiséra, herce či scénáristy, popř. profilového pořadu mapujícího význačná díla jistého historického období;
c) zahraniční pořady, které mají jistý vztah k České republice, její kultuře, území či dějinám vzhledem ke svému obsahu nebo osobnostem, které se na jejich vzniku podílely;

15) že více než 20 % pořadů tuzemské produkce nebude přebíráno od České televize nebo vyráběno ve spolupráci s Českou televizí, počítáno za období každého kalendářního roku;

16) že v souladu se svým projektem vyhradí vysílací časy pro vstup veřejnosti do vysílání nejpozději od počátku druhého roku vysílání; (a to v rozsahu nejméně jedné hodinu týdně nejpozději od počátku druhého roku vysílání;)

17) že jakékoli změny právnické osoby, která je držitelem licence, skladby kapitálu investorů, vedoucí ke změně kontroly nad jejich činností, a ustanovení společenské (obchodní) smlouvy mezi držitelem licence a investory předloží předem ke schválení Radě. Tato společenská smlouva je součástí podmínek licence. Účastníky této společenské (obchodní) smlouvy jsou držitel licence, CEDC a Česká spořitelna, a to v rozsahu a za podmínek stanovených obchodní smlouvou;

(jež bude do 90 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí o udělení licence předložena Radě; obchodní smlouva bude respektovat ustanovení dohody o obchodní smlouvě mezi držitelem licence a CEDC, jež je přílohou podmínek k licenci;)

18) že CEDC jako v podmínkách licence stanovený účastník obchodní smlouvy a další investoři stanovení společenskou (obchodní) smlouvou nebudou zasahovat žádným způsobem do programování televizní stanice, a zvláště nebudou zasahovat do redakční nezávislosti zpravodajských pracovníků; (viz výklad)

19) že do řídících funkcí v televizní stanici a do funkcí pracovníků odpovědných za vytváření programu bude přijímat pouze pracovníky s negativním lustračním osvědčením;

20) že nejpozději k začátku třetího roku vysílání bude televizní stanice zaměstnávat nejméně 90 % pracovníků s občanstvím České republiky;

21) že pro svou obchodní činnost nebude používat téže reklamní agentury jako Česká televize;

22) že v případných regionálních oknech svého vysílání nebude uvádět více než 3 % takto vymezeného vysílacího času reklamy z regionů; tato podmínka vstoupí v platnost v regionu, pro jehož území byla udělena regionální televizní licence, 3 měsíce poté, kdy regionální licence nabyla právní moci;

23) že při prodeji reklamního času nebude diskriminovat tuzemské zadavatele reklamy;

24) že jeho vysílání nebude obsahovat reklamy na tabákové výrobky a na alkoholické nápoje a pořady sponzorované výrobci tabákových výrobků a alkoholických nápojů. Držitel licence je oprávněn požádat o změny této podmínky v případě změny příslušných zákonů. Toto ustanovení se v souladu s výkladem Evropské úmluvy o televizi přesahující hranice nevztahuje na přenosy sportovních událostí a jiných událostí v souladu s čl. 61 výkladu této úmluvy;

25) že název nebo logo televizní stanice budou uváděny v pravidelných intervalech, a to alespoň jedenkrát v hodině, vhodnými prostředky;

26) že do dne zahájení svého vysílání uzavře příslušné smlouvy s organizacemi, kterým bude přiznáno výhradní oprávnění zastupovat autory a výkonné umělce ve výkonu práv;

27) že v pravidelných intervalech ne menších než čtvrt roku (a to čtvrtletně), bude informovat Radu o plnění podmínek licence a k 31.1. každého roku poskytne Radě výroční zprávu včetně zprávy o hospodaření;

28) že v období od nabytí právní moci rozhodnutí o udělení licence do zahájení bude v pravidelných intervalech ne menších než čtvrt roku (v souladu s harmonogramem) informovat Radu o plnění časového harmonogramu přípravy vysílání. Tento časový harmonogram je součástí podmínek licence;

29) že rozsah pokrytí území ČR televizním signálem specifikovaný kmitočtovým přídělem neklesne pod úroveň této specifikace s výjimkou doby potřebné na nezbytnou údržbu, opravy a přestavby vysílačů a přenosových cest;

30) že oznámí České televizi den zahájení svého vysílání nejpozději 90 dní před tímto dnem;

31) že uhradí škodu, jejíž výši má právo definovat Rada, v případě zaviněného nedodržení zákonné lhůty zahájení vysílání.

Držitel licence je povinen ohlásit Radě České republiky pro rozhlasové a televizní vysílání veškeré změny v údajích uvedených v žádosti o licenci a licenci samotné v souladu s 14, odst. 1 zákona č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání.

Držitel licence je povinen provozovat vysílání v souladu s fakty, které uvedl v žádosti o licenci a v průběhu slyšení před Radou České republiky pro rozhlasové a televizní vysílání a v souladu s podmínkami k licenci.

Podmínky licence byly vydány na základě 12, odst. 3 zákona č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání. Držitel licence byl s nimi seznámen, vzal je na vědomí a je si vědom veškerých důsledků jejich nerespektování.

II. Rada dále upřesňuje výklad některých podmínek pro potřeby držitele licence č.001/1993 společnosti CET 21, spol. s r.o. takto:

ad 4) Výklad pojmu pornografie a pravidel slušného chování je třeba činit v souladu s evropskými standardy a úmluvami. Blíže viz bod 120 Explanatory report Evropské úmluvy o televizi přesahující hranice států.

ad 8) Důraz je položen na povinnost udržet rozsah vysílání, celoformátovost programu a kvalitní zpravodajství v souladu s kritérii konkursu a vlastním projektem CET 21. Podmínka neznamená závaznou petrifikaci náběhového programového schématu. Držiteli licence se nebrání, aby změnou programové skladby reagoval na měnící se nároky diváků, změny životního stylu obyvatel a změnu pracovní doby v souvislosti se zavedením letního času při dodržení celoformátovosti a základní koncepce programové skladby obsažené v projektu.

ad 9) Smyslem podmínky je udržet zpravodajství v nejsledovanějších časech vysílání tak, jak stanoví projekt stanice CET 21 a jedno z kritérií konkursu. Podmínka nevylučuje změny času, kdy je zpravodajství uváděno, jako reakce na vývoj potřeb diváků či diváckých stereotypů, pokud tyto změny nejsou zásadního charakteru.

ad 12) Vzhledem k prokazatelné nerovnosti tuzemského nezávislého produkčního sektoru je možné do čtvrtého roku vysílání tuto podmínku splnit zakoupením maximálního objemu dostupné tuzemské nezávislé tvorby, která splňuje programové a technické standardy televizní stanice držitele licence, byť tento objem nedosahuje 13,5 %, tedy stanovenou polovinu z 27 procent. Držitel licence je při nenaplnění povinných procent povinen na konci každého roku Radě prokázat, že projevil zájem o pořady nezávislých producentů, bez závažných důvodů neodmítl jejich nabídky a že důvodem nesplnění povinnosti je omezený objem tuzemské nezávislé produkce, která pro vysílání držitele licence přichází v úvahu.

ad 18) Programováním se rozumí konkrétní dramaturgie televizní stanice.

Držitel licence se s tímto výkladem seznámil a zavazuje se jej respektovat. Tento výklad je nedílnou součástí podmínek k licenci č. 001/1993.

V Praze dne 11. května 1993

Ve výše uvedené textu je dobré si všimnout zvláště výkladu k bodu 8 licenčních podmínek, které ještě před zahájením vysílání uvolňuje držiteli licence ruce k víceméně libovolné změně programového obsahu slíbeného v žádosti o licenci. Poté, co poslanci umožnili novelou č.301/96 Sb. rušit podmínky licence, CET 21 plně využila nabídnutou možnost, takže na začátku roku 1997 veškeré licenční podmínky se omezily na následující text (zdroj: Zpráva RRTV za rok 1996, II. část).

Platné znění licenčních podmínek CET 21, s.r.o., Licence č. 001/1993

Držitel licence se zavazuje:

(č.1-7 zrušeno)

8) že dodrží programovou skladbu a rozsah vysílání, celoformátovost a části programu věnované tuzemskému zpravodajství a publicistice. Důraz je položen na povinnost udržet rozsah vysílání, celoformátovost programu a kvalitní zpravodajství v souladu s kritérii licenčního řízení a vlastním projektem CET 21. Podmínka neznamená závaznou petrifikaci náběhového programového schématu. Držiteli licence se nebrání, aby změnou programové skladby reagoval na měnící se nároky diváků, změny životního stylu obyvatel a změnu pracovní doby v souvislosti se zavedením letního času při dodržení celoformátovosti a základní koncepce programové skladby obsažené v projektu.

9) že zpravodajství bude uváděno v časech v souladu s programovým návrhem. Smyslem podmínky je udržet zpravodajství v nejsledovanějších časech vysílání tak, jak stanoví projekt stanice CET 21 a jedno z kritérií licenčního řízení. Podmínka nevylučuje změny času, kdy je zpravodajství uváděno, jako reakce na vývoj potřeb diváků či diváckých stereotypů, pokud tyto změny nejsou zásadního charakteru.

10) provozovatel se zavazuje uplatnit v maximální míře, kterou dovoluje rozvinutost trhu, zájem diváků a kterou předepisují mezinárodní normy závazné v České republice, věnovat prostředky na vlastní výrobu pořadů. Vlastní výrobou pořadů se rozumí výroba pořadů, kterou financuje a organizuje provozovatel, nebo kterou zadává subjektu, který je registrován v obchodním rejstříku či živnostenském úřadu v České republice.

(č.11-15 zrušeno)

16) že v souladu se svým projektem vyhradí vysílací časy pro vstup veřejnosti do vysílání nejpozději od počátku druhého roku vysílání;

(č.17-18 zrušeno)

19) že do řídících funkcí v televizní stanici a do funkcí pracovníků odpovědných za vytváření programu bude přijímat pouze pracovníky s negativním lustračním osvědčením;

(č.20-28 zrušeno)

29) rozsah pokrytí území ČR televizním signálem specifikovaný kmitočtovým přídělem neklesne pod úroveň této specifikace s výjimkou doby potřebné na nezbytnou údržbu, opravy a přestavby vysílačů a přenosových cest.

(č.30-31 zrušeno)

Amsterdamská arbitráž – CME versus Vladimír Železný

rozhodce: rozhodčí soud Mezinárodní obchodní komory (ICC – The International Chamber of Commerce)
datum zahájení: 26. dubna 1999 (týden poté, co zástupci CME sesadili Železného z ředitelské funkce v ČNTS)
předmět žaloby: porušení obchodní smlouvy z 11. srpna 1997 mezi CME a Vladimírem Železným; tato smlouva převáděla obchodní podíly CET 21 v ČNTS na CME prostřednictvím prodeje akcií společnosti Nova Consulting
právní místo: Amsterodam, jednalo se též ve Stockholmu kvůli švédskému předsedovi
složení tribunálu: předseda Kaj Hobér – Švédsko, za V. Železného Pavel Dobiáš, za CME Pierre A. Karrer
rozhodnutí vydáno: 9. února 2001
výsledek: Protože nedodržel podmínky citované smlouvy, Železný musí CME vrátit 23 350 000 US dolarů s příslušnými úroky, za to dostane zpět prodaný podíl v té době již bezcenné společnosti ČNTS. CME neuspěla s požadavkem náhrady škody, povinnost uhradit náklady na arbitráž se dělily půl na půl (při jednoznačném výroku obvykle náklady platí strana prohrávající).

Londýnská arbitráž – Ronald Lauder versus Česká republika

rozhodce: tribunál dle pravidel Komise OSN pro mezinárodní právo obchodní UNCITRAL (UN Commission on International Trade Law).
datum zahájení: 23. srpna 1999, dva týdny poté, co držitel licence CET 21 opustil ČNTS a 5. srpna začal vysílat z Barrandova s českým investorem MEF Holding
předmět žaloby: porušení Dohody o vzájemné podpoře a ochraně investic mezi ČSFR a USA z 22. října 1991 (č. 187/1993 Sb.),
právní místo: Londýn
složení tribunálu: předseda Robert Briner – Švýcarsko, za CME – Lloyd Cutler (USA), za ČR – Bohuslav Klein
datum rozhodnutí: 3. září 2001
výsledek: Odpůrce ČR se „dopustil porušení svých povinností vyvarovat se svévolných a diskriminačních opatření“, když měnil své stanovisko v otázce, v jakém vztahu má být držitel licence se společností investora. Nicméně tento investor až do rozchodu s ředitelem svých podniků Vladimírem Železným o průběžných změnách v uspořádání poměrů věděl a akceptoval je. Žádost o náhradu škody zamítá, hrazení nákladů na arbitráž se dělí půl na půl.

Stockholmská arbitráž – CME versus Česká republika

rozhodce: tribunál dle pravidel Komise OSN pro mezinárodní právo obchodní UNCITRAL (UN Commission on International Trade Law).
datum zahájení: 22. února 2000
předmět žaloby: porušení Dohody o podpoře a vzájemné ochraně investic mezi Nizozemským královstvím a ČSFR z 29. dubna 1991
právní místo: Stockholm, část jednání se po dohodě zúčastněných stran konala a koná v Londýně
složení tribunálu: předseda Wolfgang Kühn (Německo), za CME Stephen M. Schwebel, za ČR Jaroslav Hándl, v druhé fázi arbitráže nahradil Jaroslava Hándla Ian Brownlie (Velká Británie)
mezitimní výsledek: dle částečného rozhodnutí z 13. září 2001 český stát je povinen uhradit škody CME, které vznikly nedostatečnou ochranou investic, ke které se ČR mezistátní smlouvou zavázala. O výši škody se bude rozhodovat v dalším řízení, které nyní, v září 2002, spěje k závěru. Zástupce ČR JUDr. Jaroslav Hándl odmítl rozhodčí nález podepsat a žádal, aby k němu bylo připojeno jeho písemné Záporné stanovisko. Úhradu nákladů na arbitráž tribunál rozdělil v poměru: dvě třetiny ČR, jedna třetina CME, přičemž ČR musí CME uhradit soudní výlohy a výdaje ve výši 750 000 USD.
konečný výsledek: ČR musí CME uhradit 269 814 000 USD. ČR se rovněž nařizuje zaplatit úrok z u výše uvedené částky s úrokovou mírou 10 % ročně počínaje 23. únorem 2000 až do data realizace platby.
 
Chronologie stockholmské arbitráže

22. února 2000 – CME Czech Republic B. V., dceřiná společnost CME, podává žalobu na český stát u rozhodčího soudu Komise pro mezinárodní obchodní právo OSN (UNCITRAL)
13. září 2001 – arbitrážní tribunál vydává částečný nález, v němž konstatuje porušení několika článků česko – nizozemské dohody o podpoře a ochraně investic českým státem, ČR musí zaplatit CME 1 008 000 US dolarů jako náhradu za právní výlohy a soudní poplatky; stanovení výše náhrady škody odloženo. Arbitr Jaroslav Hándl odmítl nález podepsat a vydává své vlastní Záporné stanovisko.
12. prosince 2001 – ministerstvo financí ČR žádá odvolací soud ve Stockholmu, aby zrušil arbitrážní verdikt, jedním z argumentů soudního podání je stanovisko Jaroslava Hándla, který rozsudek odmítl podepsat a odstoupil
8. dubna 2002 – CME předložilo své vyjádření k žalobě ministerstva financí ČR u švédského soudu, předpokládá, že soud bude rozhodovat ve čtvrtém čtvrtletí 2002
1. července 2002 – česká vláda podává své stanovisko k požadavku CME o náhradu škody ve výši 526,9 milionů US dolarů
29. července 2002 – CME odpovídá na stanovisko české vlády
3.-13. září 2002 – neveřejné líčení arbitrážního tribunálu v Londýně, Jaroslava Hándla nahradil Ian Brownlie z Velké Británie
14. března 2003 – vydáno konečné rozhodnutí, arbitr Ian Brownlie vydává své separátní stanovisko
15. května 2003 – rozsudek švédského odvolacího soudu, námitkám ČR proti proceduře první části arbitráže nebylo vyhověno

zdroje: ČTK, zpráva CME, Milan Šmíd (www.louc.cz)

(kráceno)

Arbitrážní řízení UNCITRAL

Případ CME Czech Republic B.V. versus Česká republika

Pokud je v tomto Záporném stanovisku použito výrazu „dva arbitři“, rozumí se tím arbitři dr. Kühn a pan Schwebel. Pokud je v tomto Záporném stanovisku použito výrazu „nález“, rozumí se tím předpojatý nález rozhodčího soudu v tomto rozhodčím řízení. Vůči nálezu mám mnoho výhrad, zčásti ke skutečnostem tam uvedeným, ale zejména pokud jde o soudní rozhodnutí.

Omyly a chyby v soudním rozhodnutí byly způsobeny hlavně tím, že dva arbitři se, jak se zdá, nejprve dohodli na konečném výroku, jak je vyjádřen v nálezu, a teprve potom hledali argumenty ve prospěch stěžovatele. Základem jejich rozhodnutí bylo, jakož i jejich jediným cílem, odsoudit Českou republiku a tito dva arbitři přizpůsobili veškeré své závěry tomuto cíli. To je jeden z důvodů, proč jsou jejich rozhodnutí ve velké míře špatná. Můj shora uvedený názor se nezakládá pouze na znění nálezu, ale také na předpojatosti jejich stanovisek během řízení.

Především strany zúčastněné v tomto sporu neměly nikdy rovnoprávné postavení. Jako příklad bych chtěl uvést stanovisko těchto dvou arbitrů k požadavkům zúčastněných stran, aby protistrana předložila písemné důkazy. Tito dva arbitři vyslovili výslovný souhlas s požadavky stěžovatele (několik stránek), přestože nebyla prokázána tak zvaná závažnost důkazu požadovaná pravidly IBA při přijímání důkazů v mezinárodní komerční arbitráži. Toto rozhodnutí bylo učiněno proti mému menšinovému hlasu.

Na druhé straně veškeré požadavky odpůrce na předložení dokladů stěžovatelem, s výjimkou jednoho dokumentu (arbitrážní nález ICC v případu CME versus Železný, který však byl už dříve zveřejněn na Internetu a tudíž znám veřejnosti), byly oběma arbitry zamítnuty v rozporu s mým názorem, jenž jsem vyjádřil během interní rozpravy arbitrů. Tyto odmítnuté dokumenty se týkají především protiprávních kroků stěžovatele při opatřování důvěrných informací, zejména o chystaných krocích v této arbitráži v Mediální radě, prostřednictvím soukromé detektivní kanceláře, tato informace pocházela od informátora z řad Mediální rady. Tímto záporným rozhodnutím oba arbitři prakticky pomohli stěžovateli pokračovat v jeho protiprávních praktikách, k újmě České republiky. Odpůrce přirozeně trval na svém požadavku a žádal soudní dvůr o nestrannost, stejnou možnost obrany a dodržení všech zákonných podmínek, což mu tito dva arbitři neposkytli. Odpůrce neměl žádnou možnost procesní obhajoby proti takovémuto diskriminačnímu zacházení a tudíž pouze prohlásil, že se zúčastní s výhradou, nicméně si ponechává svá práva …

Oba arbitři zaujali stejný postoj k dokumentu předloženému odpůrci, nazvanému „Český plán“. To byl dokument vypracovaný lidmi stěžovatele a týkal se příprav CME/ČNTS na převzetí vysílání TV NOVA protiprávně násilím. Tento důležitý dokument nebyl v nálezu vůbec vyhodnocen.

Správnost mých závěrů lze vidět také z nálezu. V nálezu oba arbitři znovu jednostranně přijímají veškerá stanoviska stěžovatele a zamítají jakýkoliv argument odpůrce. Dá se velmi těžko uvěřit, že by veškeré argumenty odpůrce byly tak slabé, že by je bylo možno odmítnout bez uvedení přesvědčivých důvodů pro odmítnutí. Stejné stanovisko obou arbitrů lze vidět při jejich hodnocení svědeckých výpovědí. V nálezu se nenajde jediný negativní údaj při hodnocení svědků stěžovatele, ale není tomu tak u svědků odpůrce …

… Již během řízení bylo zvykem dr. Kühna rokovat o řadě otázek s panem Schwebelem, aniž by mě informoval, přestože toto je zásadně proti etice arbitráže … To udělali z jediného důvodu, aby mě vyloučili z jakékoliv diskuse o meritu samotného případu, v rozporu se zvyklostmi a etikou arbitrážního řízení … Shora uvedené řádky jsem napsal jako ilustraci toho, na jakém základě oba arbitři formulovali svá stanoviska, vždycky negativní vůči České republice.

Investice – uplatnění Dohody

… Je opravdu právně absurdní tvrdit, že investice CEDC provedené v r. 1993 jsou investicemi CME provedenými prostřednictvím CEDC, jelikož z dokumentu předloženého stěžovatelem v tomto řízení je jasně vidět, že CME Media Enterprises B.V. byl řádně zřízen (začal existovat) registrací v Nizozemí dnem 4. 8. 1994. CEDC by byl nemohl provést investici v r. 1993 jménem společnosti, která v tu dobu ještě neexistovala. CEDC jako právnická osoba neodpovídá podmínkám článku 1, paragraf b/, bod (ii) Nizozemsko-české Dohody kde se praví, že termín „investor“ zahrnuje „právnické osoby založené podle zákonů jedné ze smluvních stran“. Je tudíž jasné, že investice provedená v r. 1993 CEDC byla investicí německé společnosti, a tudíž nemohla být chráněna Dohodou uzavřenou mezi Nizozemím a Českou republikou …

… Výpověď svědka pana Klinkhammera ohledně investic ve výši 140 milionů USD byla v tomto ohledu velmi mlhavá. Součet jednotlivých položek investic zmiňovaných v nálezu v žádném případě nedosahuje 140 milionů USD, ale ani tyto položky nebyly prokázány. Stěžovatel by byl měl důkazně prokázat na základě dokumentů veškeré podrobnosti týkající se těchto investic, jakým způsobem prováděl investování, tj. kdy, jakými prostředky (monetárními nebo jak), v případě převodu peněz předložit doklady o takovém převodu, atd. Toto nebylo učiněno a dokazování tohoto je čistě povinností stěžovatele, jelikož není úkolem soudního dvora vyzývat zúčastněnou stranu, aby prokázala své neopodstatněné výpovědi. Stěžovatel tudíž neprokázal žádné další investice. S politováním musím konstatovat, že místo aby oba arbitři vzali v úvahu jako základ pro rozhodnutí důkazy, použili jako důkaz pouhé tvrzení stěžovatele …

Správní řízení proti ČNTS

Za prvé by mělo být obecně konstatováno, že podle § 20, bod 6 zákona o sdělovacích prostředcích Mediální rada uloží pokutu osobě, která provozuje vysílání, aniž je k tomu oprávněna. Jelikož je započetí tohoto řízení interpretováno v nálezu jako nepřijatelný nátlak ze strany Mediální rady, je nutné uvést přesná fakta a právní závěry, aby se věci uvedly na správnou míru:

– že správní řízení bylo započato podle českého zákona o správním řízení, tj. před ukončením takového řízení neexistují žádné právní důsledky takového řízení, a tudíž zahájení takového řízení nelze považovat za druh nátlaku na ČNTS,

– v případě, že toto řízení skončí bez konečného rozhodnutí, bude to znamenat, že je to situace, jako by se nic nestalo a tato zásada je stejná na celém světě v občanském stejně jako správním řízení, i v trestním řízení,

– jediným důvodem pro zahájení řízení bylo podezření Mediální rady, že ČNTS provádí televizní vysílání bez pověření, ale v žádném případě nebyl předmětem tohoto řízení pokus nebo záměr Mediální rady odebrat licenci CET 21 a o tom také není nikde zmínka v žádném oficiálním dokumentu Rady, nikdy to nebylo prokázáno a tvrzení v tomto ohledu jsou čistým výmyslem některých osob kolem ČNTS a CME,

– ze shora uvedených důvodů zahájení tohoto správního řízení a jeho uzavření bez jakéhokoliv konečného rozhodnutí, tj. pouhé zastavení řízení v žádném případě nemůže být příčinou škody údajně způsobené ČNTS/CME nebo důkazem porušení Smlouvy Českou republikou (diskriminace)

– správní řízení bylo zastaveno na základě závěru, že všechno bylo uvedeno do pořádku v souladu se zákonem

… Zahájení tohoto řízení nebylo protiprávním krokem Mediální rady, opíralo se o podezření, že ČNTS provádí televizní vysílání aniž by k tomu měla oprávnění. Toto se opíralo hlavně o skutečnost, že ČNTS zaregistrovala v obchodním rejstříku jako předmět podnikatelských aktivit televizní vysílání na základě licence udělené CET 21 (číslo licence udělené CET 21 je uvedeno). Dalším důvodem byl převod veškeré vysílací činnosti do rukou ČNTS, protože to znamenalo převod licence. Potom, co všechno bylo uvedeno do pořádku podle požadavků Mediální rady, bylo řízení zastaveno. Taková jsou fakta a veškeré řeči o nátlaku jsou jenom mluvením o neopodstatněných tvrzeních …

Dopis Mediální rady z 15. 3. 1999

Myslím že by nemělo smysl rozebírat tento dopis řádku po řádce. Nicméně si myslím, že je nutno uvést níže některé body tohoto dopisu, jelikož tento dopis je jedním z hlavních pilířů, jež použil stěžovatel na podporu svého tvrzení. Pokud jde o tento dopis, je nutno přihlédnout k těmto bodům:

a) podle českého právního řádu Mediální rada rozhoduje pouze formou tzv. správního rozhodnutí podle správního zákoníku, a jenom takové rozhodnutí je vymahatelné, avšak tento dopis nebyl takovým rozhodnutí, tj. nebyl vymahatelný.

b) Jestliže by tento dopis měl mít právní význam, musel by obsahovat rozhodnutí Mediální rady, tj. interpretovat názor Mediální rady jako celek, ale takové rozhodnutí by mohlo vstoupit v platnost jenom po hlasování v Mediální radě, ale tento dopis nereprezentuje žádné rozhodnutí Mediální rady, jelikož takového rozhodnutí nebylo dosaženo,

c) tento dopis neobsahuje žádné rozhodnutí namířené proti CET 21 nebo ČNTS/CME, tento dopis neukládá CET 21 žádnou povinnost něco učinit a dále Mediální rada neměla právo ukládat něco ČTNS, jelikož ČTNS nebyl zákonným partnerem Mediální rady,

d) když Mediální rada vyjádřila názor ohledně neexkluzivní základny mezi vysílatelem a servisními společnostmi, tato formulace zajisté nebyla myšlena jako konstatování toho, co je nyní špatně a co by se mělo změnit, jelikož na další stránce dopisu Mediální rada uvádí, že vše bylo uvedeno do pořádku, bez ohledu zdali tomu bylo tak, to není důležité, jelikož nejdůležitější je ten fakt, že Rada byla spokojena s aktuálním stavem věcí a vztahů.

Není důležité, zdali byl tento dopis napsán na základě iniciativy dr. Železného nebo ne, jelikož ještě jednou je nutno zdůraznit, že z právního hlediska neměl tento dopis žádné právní důsledky, jelikož tento dopis nepředstavuje právně oficiální rozhodnutí Mediální rady podle správního řádu.

Dále bychom měli dodat, že dopis Mediální rady byl adresován panu Vladimíru Železnému jako generálnímu řediteli CET 21, jako partnerovi – držiteli licence, ale v té době byl dosud generálním ředitelem ČNTS, a tak byla ČNTS oficiálně informována. Nicméně ČNTS a CME formálně nebyly a nemohly být partnery Mediální rady a já opakuji, že Mediální rada tudíž neměla žádné právo nařizovat jim, co mají dělat a co by se dělat nemělo. Pouze kdyby Mediální rada zjistila, že ČTNS a/nebo CME porušily zákon o sdělovacích prostředcích, mohla by Mediální rada proti nim zahájit správní řízení, ale tak tomu nebylo.

Porušení Smlouvy

… Jednotlivé body údajného porušení Smlouvy:

a) připravení stěžovatele o jeho investice – stěžovatel nebyl nikdy připraven o své investice, ze skutečností zjištěných v řízení vyplývá, že jedinými zjištěnými a prokázanými investicemi jsou investice, za něž stěžovatel obdržel akcie, stěžovatel tyto akcie vlastní dodnes, nikdy o ně nebyl připraven, v případě, že tyto akcie částečně ztratily svou hodnotu, je to případ pro domáhání se náhrady škody, ale ne případ, že by ho někdo o něco připravil. Pokud jde o údajné vyvlastnění, je nutno vzít v úvahu, že údajné vyvlastnění nastalo na území České republiky a mělo by být souzeno podle českého práva (neexistuje důvod pro použití mezinárodního práva), ale vyvlastnění státem může v České republice nastat pouze na základě správního rozhodnutí příslušného státního orgánu na základě správního řízení a nic takového se nestalo.

b) spravedlivé a nestranné zacházení – v komerčních sporech se považují za nespravedlivé zacházení takové kroky, které jsou v rozporu se zvyklostmi čestného podnikání a/nebo jsou v rozporu s bonos mores, zde v celém případě nelze najít jediný krok Mediální rady, který by byl v rozporu se zvyklostmi spravedlivých obchodních vztahů, nebo který by bylo možno považovat za protikladný bonos mores. Nespravedlivým zacházením by bylo, kdyby se s ČNTS/CME jednalo ze strany Mediální rady nebo jiného českého oficiálního orgánu hůř než s českými občany, ale k tomu nikdy nedošlo a nebylo to prokázáno.

c) diskriminační opatření – je nutné vyzdvihnout tu definici diskriminace podle Velké encyklopedie z roku 1999: „diskriminace znamená úmyslné znevýhodňování vytvářením nerovnoprávných ekonomických, politických nebo právních podmínek“, v tomto případě nebylo prokázáno žádné znevýhodňování zahraničního investora, ani ekonomické, ani politické, ani právní, protože znevýhodňování by znamenalo vytvoření horších podmínek pro zahraniční investory než jaké mají čeští investoři …

d) plná bezpečnost a ochrana – Mediální rada nikdy neporušila české zákony tím, že by cizímu investorovi neposkytla plnou bezpečnost a ochranu, vyvozování takových závěrů je opravdu paradoxní ve srovnání s oficiální politikou České republiky, která zve od roku 1989 zahraniční investory do České republiky a neposkytuje jim nevýhody, ale veliké výhody ve srovnání s českými společnostmi, a tudíž je naprosto vzdáleno realitě tvrzení, že jediným cílem Mediální rady bylo poškození zahraničního investora. A znovu bych chtěl zdůraznit skutečnost, že se žádný ze shora zmíněných závěrů nezakládá na oficiálním rozhodnutí Mediální rady, vždy se opírá o údajné tvrzení, že někdo někde něco slyšel, nebo že někdo zcela neoficiálně něco napsal …

Úloha arbitrážního soudu

Během řízení a v nálezu se dva arbitři snažili vytvořit kolem soudního dvora nimbus nadřazenosti tohoto soudu vůči každému státnímu orgánu České republiky, zejména vůči českým soudním dvorům. Ale úkol soudního dvora podle Smlouvy je rozhodnout v investiční při mezi Českou republikou a nizozemským investorem, nic víc. Ale nález několikrát kritizuje rozhodnutí českých soudů, ačkoliv k tomu nemá žádné právo, zejména výrok pražského odvolacího soudu v otázce svévolného ukončení Smlouvy o servisu dr. Železným. Tento arbitrážní soud nemá právo jej kritizovat ani změnit …

… Oba arbitři v trvání na tom, že tento arbitrážní soud je orgán nadřízený jakémukoliv jinému soudu nebo státnímu orgánu České republiky se rovněž pokusili získat právo na výběr svých vlastních právních zásad pro rozhodování, bez ohledu na skutečnost, že Smlouva ve svém článku 8, bod 5 povinným způsobem uvádí, podle kterého právního řádu se má rozhodovat a na prvním místě je zmíněn český právní řád. Na základě tohoto svého stanoviska nerespektují ustanovení mandatorní povahy českého právního řádu, například o nepřevoditelnosti licence nebo neplatnosti právních úkonů, kterých bylo dosaženo pod nátlakem, nerespektují, že kroky učiněné Mediální radou byly ve shodě s českým právním řádem, a nález se snaží posvětit činy, které jsou v rozporu s českými zákony a dále se snaží vyvodit právní důsledky z dokumentů, které nejsou oficiálním rozhodnutím českého státního orgánu, například Mediální rady.

Ale oba arbitři nejenom že nerespektují české zákony, oni nerespektují ani ustanovení pravidel UNCITRAL. Zajisté není třeba opakovat, jak dalece nerespektují práva odpůrce, verbatim, že odpůrce má právo na „spravedlnost, stejnou obranu, přiměřené řízení a /respektování zásad/ veřejného zájmu“ a že tedy odpůrce – Česká republika 14. 3. 2001 vznesla písemně námitku, že „odpůrce se zúčastní v tomto řízení pod protestem a ponechává si veškerá práva“. A jelikož ze strany soudu nedošlo k žádné reakci, je nutno vyvodit, že byl tento protest oprávněný. Ve světle ustanovení článku 15, bod 1 pravidel UNCITRAL je nutno konstatovat, že soud porušil zásadu rovnoprávného zacházení se zúčastněnými stranami a svou nečinností přijal protest odpůrce jako oprávněný. Tato skutečnost bude jistě mít vliv na možné vymáhání arbitrážního nálezu (vide článek V, bod b) poslední řádka Newyorské konvence z roku 1958.)

Závěrečné prohlášení

Toto závěrečné prohlášení se vztahuje jenom na popis faktů a právních závěrů nálezu, ne na porušení etiky a zvyklostí arbitráže především předsedou ve vztahu ke mně jako třetímu arbitrovi, čímž jsem byl odsunut do role pouze doplňující předepsaný počet arbitrů.
Z celého záporného stanoviska lze vidět porušování arbitrážních zásad, ale zmíněny jsou jen hlavní body, a sice:

– špatné zjišťování faktů, zčásti z důvodu plného přijímání neopodstatněných tvrzení stěžovatele aniž by byl požádán o důkazy, a neumožnění odpůrci prokázat jeho tvrzení vyžádáním dokumentů specifikovaných odpůrcem od stěžovatele,

– špatné právní závěry pokud jde o právní rozbor ustanovení Nizozemsko-české bilaterální smlouvy o investicích,

– nepřihlížení k českým zákonům a špatný výklad českých zákonů,

– nerespektování ustanovení českých zákonů mandatorní povahy, například zákona o sdělovacích prostředcích nebo správního řádu, a tím porušování zásady dodržování obecného zájmu v dané zemi,

– nerespektování mezinárodně přijatých zásad, například impedimentum rei iudicate,

– nerovnoprávné zacházení se stěžovatelem a odpůrcem v neprospěch odpůrce a porušování zásad spravedlnosti, stejné možnosti obrany a patřičného řízení ve vztahu k odpůrci.

Pro pořádek věcí bych chtěl zdůraznit, že všechny shora uvedené námitky a argumenty k meritu případu jsem vyslovil oběma arbitrům a především předsedovi, před vypracováním částečného nálezu.

Praha 11. 9. 2001

JUDr. Jaroslav Hándl, arbitr

(Dopis Ing. Ladislava Zelinky, Ph. D., náměstka ministra financí České republiky, předsedovi Rady pro rozhlasové a televizní vysílání Ing. Martinu Muchkovi. Dopis byl shodou okolností napsán v ten samý den, ke kterému předseda vlády Vladimír Špidla Radu pro rozhlasové a televizní vysílání odvolal. Pozn.: zvýraznění textu – pš)

V Praze dne 4. dubna 2003
Č.j: 211/27577/2003 

Vážený pane předsedo,

z pověření pana ministra odpovídám na Váš dopis z 24. 3. 2003 č. j. 616/03, kterým vyjadřujete výhrady k uplatnění materiálů v arbitrážním řízení CME Czech Republic B. V. v. Česká republika. Po konzultaci s právními zástupci České republiky v tomto sporu uvádím následující:

Především je nutno uvést, že není možné dosáhnout toho, aby případné svědecké výpovědi pánů Josefíka a Musila byly připuštěny jako důkazní prostředky v probíhajícím řízení švédského odvolacího soudu. Otázkami, kterými by se svědecká výpověď těchto osob měla týkat, se švédský soud nemůže zabývat. V kterémkoli mezinárodním arbitrážním řízení nemohou být totiž skutkové nálezy arbitrážního tribunálu později soudní či jinou cestou právně napadány bez ohledu na to, jak zjevně špatné či chybné by takové nálezy mohly být. Otázky, kterými se švédský odvolací musí zabývat, se týkají jednání arbitrů, v rámci kterého tito dospěli k rozhodnutí uvedenému v mezitímním rozhodčím nálezu ze dne 13. září, nikoliv však přezkoumávání skutkových nálezů, kterými bylo toto rozhodnutí odůvodněno.

Zcela správně poukazujete na chybný způsob, kterým si stockholmský arbitrážní tribunál vyložil písemný záznam ze dne 2. března 1999, obsažený ve spisech Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (dále „RRTV“). Je sice nepochybné, že tento písemný záznam byl součástí spisů, které RRTV předložila jak londýnskému, tak stockholmskému arbitrážnímu tribunálu k posouzení jako důkazní materiál, nicméně povaha tohoto záznamu byla právními zástupci České republiky v obou arbitrážních řízeních velmi přesně vysvětlena: jednalo se o zcela neoficiální záznam, připravený pouze zaměstnancem Úřadu RRTV (nikoliv RRTV jako takové), který se týkal neformálního setkání s dr. Železným mimo řádné jednání RRTV. Zejména bylo právními zástupci České republiky v obou arbitrážních řízeních zdůrazněno, že se nejednalo o formální jednání RRTV a že takzvaný „zápis z jednání“ byl ve skutečnosti čistě vnitřním a neoficiálním záznamem RRTV. Pan Josefík toto navíc potvrdil ve svých vlastních svědeckých výpovědích v obou arbitrážních řízeních jak v Londýně, tak ve Stockholmu (obhajoba České republiky v těchto bodech je shrnutá v odstavcích 261 až 262 částečného nálezu).

Oba arbitrážní tribunály sice označily tento záznam jako „zápis z jednání“ RRTV, dále si však tuto skutečnost vyložily velmi odlišně. Londýnský arbitrážní tribunál popsal průběh událostí ve dnech 2., 3. a 15. března 1999 jako skutečnosti, z kterých nevyplynuly pro žalujícího investora žádné negativní důsledky. Dospěl k závěru, že zahraniční investor si nijakým způsobem nestěžoval na dopis ze dne 15. března 1999, který byl londýnským arbitrážním tribunálem správně analyzován jako pouhé konstatování obecného pohledu RRTV na danou záležitost. Tento dopis nemohl mít podle londýnského arbitrážního tribunálu žádný právní účinek (viz odstavec 283 nálezu) a nezakládal žádné „opatření“, na jehož základě by Česká republika mohla být shledána odpovědnou (viz odstavec 284 nálezu). Tento dopis nebyl ani diskriminační povahy, nýbrž byl opodstatněný s ohledem na obavy RRTV ohledně nevyjasněného aspektu exkluzivity mezi držitelem licence a poskytovatelem vysílacích služeb v obecném slova smyslu (viz odstavec 285 nálezu). Londýnský arbitrážní tribunál se zabýval zároveň konkrétním zněním tohoto dopisu a dospěl k závěru, že znění dopisu bylo „výrazně odlišné“ od toho, které dr. Železný požadoval (viz odstavec 286 nálezu).

Stockholmský arbitrážní tribunál se naopak účelově soustředil na vybrané pasáže ze „záznamu jednání ze dne 2. března 1999“ ve snaze zahrnout RRTV do údajného plánu dr. Železného poškodit zahraničního investora. Dva arbitři z tohoto arbitrážního tribunálu záměrně ignorovali rozdíly mezi dopisem dr. Železného ze dne 3. března 1999 a odpovědí předsedy RRTV ze dne 15. března 1999. Tito dva arbitři došli k závěru, že tento dopis nebyl „pouhým popisem obecné politiky RRTV“, ale týkal se přímo právního vztahu mezi CET 21 a ČNTS (viz odstavec 547 nálezu). Tito arbitři došli k závěru, že „nestranný čtenář tohoto dopisu by si musel vyložit text tohoto dopisu jako jednoznačný požadavek RRTV, aby CET 21 a ČNTS dodrželi veškeré ´požadavky´, vyjádřené v tomto dopisu“ (viz odstavec 548 nálezu). Z tohoto důvodu tito arbitři došli k závěru, že dopis RRTV založil „zásah“ ze strany RRTV do příslušné zahraniční investice, který vyústil do „stigmatu porušení příslušné úmluvy“ (viz odstavec 551 nálezu).

V současné fázi sporu lze u švédského odvolacího soudu napadat pouze jednání obou arbitrů, kteří podepsali mezitímní nález. Není však možné napadat skutkové nálezy arbitrážního tribunálu, ke kterým dospěl na základě předložených důkazních (nebo quasidůkazních) materiálů. Je samozřejmě nespravedlivé, že dva arbitři mohou dospět k takto neodpovědnému a neracionálnímu skutkovému nálezu, kterým je navíc Česká republika povahou arbitrážního řízení právně vázána, ale bohužel toto je podstata jakéhokoliv mezinárodního arbitrážního řízení, zahájeného na základě oboustranných úmluv o ochraně investic. V této souvislosti je nutno poznamenat, že tři zkušení a mezinárodně uznávaní arbitři, kteří tvořili arbitrážní tribunál v Londýně a kteří posuzovali totožný případ na základě totožných důkazů a totožných argumentů, dospěli ohledně událostí z března 1999 k závěru, že RRTV neučinila nic protiprávního a že Česká republika nemůže být za žádnou z těchto skutečností odpovědná. To, že mezitímní rozhodčí nález stockholmského arbitrážního tribunálu obsahuje zcela odlišné skutkové nálezy od nálezů londýnského arbitrážního tribunálu, není důsledkem rozdílného způsobu, jakým byl důkazní materiál předkládán těmto dvěma arbitrážním tribunálům ze strany České republiky, protože žádný rozdíl v tomto směru neexistuje, a není ani důsledkem rozdílného způsobu, jakým právní zástupci České republiky ve věci argumentovali, protože v tomto ohledu žádný rozdíl neexistuje také. Tato skutečnost je pouze důsledkem toho, že dva ze tří arbitrů stockholmského arbitrážního tribunálu byli pevně odhodláni dospět k takovému skutkovému nálezu, na jehož základě by bylo možno Českou republiku shledat odpovědnou za náhradu škody způsobené porušením příslušné úmluvy o ochraně investic – a to bez ohledu na předložené důkazy.

Podávám Vám tuto informaci a jsem s pozdravem

(podpis Zelinka)

Vážený pane premiére,

Před rokem, dne 2. 4. 2003,  jste Vy osobně prostřednictvím koaličních poslanců v Poslanecké sněmovně PČR inicioval hlasování o odvolání Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (dále RRTV) a následně dne 4. 4. 2003 jste RRTV odvolal. Považuji s ročním odstupem za potřebné se vyjádřit k důvodům odvolání RRTV a sdělit některé skutečnosti, které jsem tehdy, m.j. vázán povinnostmi statutárního zástupce orgánu státní správy, při svém vystoupení ve sněmovně nemohl uvést.

Jako hlavní důvod k odvolání RRTV byla uváděna zodpovědnost za prohru v arbitráži s CME. Dopis náměstka ministra financí, který toto obvinění vyvrací a potvrzuje správnost postupu RRTV, nese shodou okolností rovněž datum 4. 4. 2003.

Jako další důvod Vám a ministru kultury (viz jeho tvrzení o „nestydatém kupčení s licencemi“) posloužil udavačský dopis jednoho z neúspěšných žadatelů o licenci z 25. 3. 2003, tehdy pouze týden starý, aniž byste dal RRTV sebemenší možnost se obhajovat a aniž byste si pravdivost obvinění nechal před svým rozhodnutím prošetřit. Připomínám, že v pozdějším šetření se obvinění z dopisu ukázala jako smyšlenka a policie podnět odložila.

Radě, kterou jsem vedl, jste vyčítali politickou závislost. Jako nápravu jste pak novou RRTV složili tak, že její  politickou „nezávislost“ garantuje téměř ústavní většina členů – bývalých politiků, navíc bez respektu ke složení sněmovny a ke skutečnosti, že pro členství v orgánu státní správy by měla být požadována příslušná odbornost a dobrá znalost mediálního prostředí, které má regulovat.

Jako závažný nedostatek a další důvod k odvolání RRTV bylo prezentováno, že nezná vlastníky soukromých celoplošných televizních stanic. Předseda nové RRTV v nedávných dnech na obrazovce potvrdil, že je na tom nová Rada stejně – o vlastnických vztazích ví pouze to, co jí umožňuje vysílací zákon.

Podobně je tomu v otázce prodlužování licencí. My jsme přesně podle regulí vysílacího zákona prodloužili licenci a na základě kladného stanoviska Ministerstva financí ČR souhlasili se splátkovým kalendářem pro TV Nova, což bylo dalším důvodem pro naše odvolání. Ve věci TV Prima, kterou  vzhledem k časovému posunu rozhodovala nová RRTV, bylo rozhodnutí nové Rady totožné.

Dalším důvodem bylo údajné zvýhodnění jednoho z žadatelů o rozhlasovou licenci. Dnes – po roce – je toto tehdy ještě regionální rádio s využitím zákonných možností skoro celoplošné, aniž by nová RRTV proti tomu jakkoliv zasáhla.

Jedním z dalších závažných důvodů pro odvolání RRTV byla údajná hrozba další arbitráže v souvislosti s bývalou TV 3. O této věci jsem informoval již Vašeho předchůdce v úřadě premiéra i tehdejší ministry zahraničí, financí a kultury včetně informace o podstatě možného sporu a budoucím postupu RRTV. O správnosti našeho postupu svědčí i to, že společnosti kolem TV 3 od arbitráže jako nereálné upustily.

Přímá odpovědnost za tehdejší závažné porušení vysílacího zákona a jednacího řádu sněmovny, kdy se hlasovalo o něčem jiném, než se jednalo, není samozřejmě osobně na Vás. Považuji ale za nezbytné zdůraznit, že o zbytečnosti obhajoby RRTV a výsledku hlasování jsem tehdy byl předem informován. Víc než 10 koaličních poslanců (s výjimkou US-DEU) považovalo za správné ještě před hlasováním o odvolání RRTV se mi za to omluvit, za což jim dnes ještě jednou děkuji. Jak by samo hlasování dopadlo, pokud by tito poslanci nebyli vázáni stranickou disciplinou, je nabíledni.

Připomínám i Vaše tehdejší několikrát opakované prohlášení, že se při odvolání RRTV  nejedná o politické, ale věcné  rozhodnutí. To totiž hned v příštích dnech popřeli svými vystoupeními ve zpravodajských a publicistických pořadech např. poslanci Kavan a Dostál. 

Závěrem jsem proto nucen konstatovat, že jste dne 2. 4. 2003 při jednání o odvolání RRTV  ve sněmovně účelově a vědomě nemluvil pravdu. Je na Vás, jak se k této skutečnosti postavíte.

S pozdravem

Ing. Martin Muchka, předseda odvolané RRTV

V Praze 6. 4. 2004

(Předseda vlády Vladimír Špidla na dopis nikdy neodpověděl.)

(Vladimír Železný vypovídal jako svědek před Vyšetřovací komisí Poslanecké sněmovny pro zjištění skutečností v souvislosti s arbitrážním řízením ve věci CME versus Česká republika dne 14. listopadu 2003.)

Vážený pane předsedo, vážené kolegyně, vážení kolegové,

předstupuji z vlastní iniciativy před tuto Komisi, abych vás seznámil s informacemi o působení investiční skupiny Ronalda Laudera v České republice, o vývoji vztahů mezi touto skupinou a televizí Nova a také o krocích českého státu a jeho orgánů vůči této skupině. Zejména půjde o informace, vztahující se k arbitrážím, které CME vedlo proti České republice. O okolnostech sporu a jeho pozadí vím asi nejvíce v této zemi a skupina, kterou jsem reprezentoval shromáždila z povahy své podnikatelské činnosti daleko největší počet relevantních informací.

Přesto musím s lítostí upozornit, že je to poprvé od zahájení arbitráží proti České republice, kdy mám možnost tyto, pro vývoj arbitrážních sporů kdysi potenciálně významné, ne-li rozhodující, informace prezentovat. Obhajoba českého státu mne v arbitráži nepřizvala ani jako svědka ve svůj prospěch. Důvody budou jasné z další části mého vystoupení. Skupina televize Nova vytrvale nabízela mnohé informace a dokumenty k obhajobě České republiky, naše snahy však byly příslušnými činiteli státu a právní kanceláří, pověřenou obhajobou českého státu většinou ignorovány. Naopak, jak upozorním později, orgány českého státu aktivně spolupracovaly při zmražení některých klíčových důkazů, které mohly přispět k úspěchu obhajoby České republiky.

Úvodem, prosím, dovolte několik metodických a terminologických poznámek:

– bude-li to nutné, budu o sobě hovořil neosobně, třeba jako o dr. Železném
– termínem „Lauderova skupina“ míním CME a ČNTS, aniž bych odlišoval
– CEDC vždy znamená CEDC Management Services GmbH
– CME budu pro jednoduchost užívat ve středním rodu, tedy  „to CME“
– ČNTS budu pro jednoduchost užívat v ženském rodu, tedy „ta ČNTS“
– držitele licence TV Nova budu občas nazývat jen CET, bez 21 a s r.o.
– budu-li hovořit o Radě, pak tím samozřejmě míním RRTV ČR

Prosím také, abyste na chvíli zapomněli na to, co jste v průběhu čtyř let o sporu televize Nova s Ronaldem Lauderem četli, co bylo v médiích prezentováno o arbitrážích CME proti českému státu. Prosím rovněž, abyste k informacím, které uvedu, přistupovali naprosto chladně a bez předpojatosti. Vím, že po největší propagandistické kampani v dějinách České republiky to není lehké. Uvedu několik tezí, které se později pokusím doložit a které, alespoň na některé z vás, možná teď budou působit troufale:

– arbitráž, vedená CME proti českému státu byla pro Českou republiku neprohratelná
– investice Lauderovy skupiny do českého mediálního prostředí byla nejlepším obchodem této skupiny, a to i když nebudeme brát v úvahu miliardy „vydělané“ v arbitrážích
– Lauderova skupina nikdy neměla v postkomunistických zemích tak loajálního partnera jako Železného
– CET 21 a Železný v roce 1999 jen bránili licenci a české zákony v okamžiku, kdy jim nic jiného nezbývalo
– Rada neudělala Lauderově skupině nic nekalého, naopak na hranici zákonnosti byla její benevolence vůči ČNTS a CME
– parlament CME nijak nepoškodil; nová zákonná úprava, platná od  1.1.1996, byla standardní, logická a týkala se všech provozovatelů, nebyla tedy diskriminační. Zásady novely byly v souladu se zákonodárstvím Evropské unie, o čemž svědčí i to, že přežily harmonizaci s právem EU
– mnohé kroky České republiky, které Lauderova skupina v arbitráží napadala, hodnotila naopak v době jejich přijetí pro sebe jako příznivé, s nadšením je vítala a podnikatelsky je náležitě využívala
– arbitráž byla prohrána záměrně, zřejmě řízeným podvodem nebo dokonce rozsáhlým spiknutím osob z Lauderova okruhu a spolupracujících úředníků České republiky

Úvodem mi rovněž dovolte připomenout několik nesporných skutečností, které vám, kteří jste po čtyři roky četli náš tisk a dívali se na Českou televizi, budou také znít nezvykle:

Ani CET 21, ani dr. Železný nebyli účastníky arbitrážního sporu ve Stockholmu. Neúčastnili jsme se jednání arbitráže ani přípravy obhajoby. Doktor Železný nebyl přizván Českou republikou ani jako svědek. Přesto, že dr. Železný nebyl účastníkem řízení, byl i ve výroku hrubě osočen. Bylo společným cílem CME a jistých českých politických, stranických a vládních kruhů vtáhnout CET 21, ale zejména dr. Železného do propagandistického dopadu arbitráže. Věděly totiž, že vzhledem k vyloučení z arbitráže se ani CET, ani dr. Železný nemohou bránit jakýmkoli nařčením či podvrženým důkazům.

Nebyl, ani to nemohl být dr. Železný, kdo prý sám zlovolně přerušil spolupráci se servisní organizací ČNTS. V CET 21 platilo pravidlo, zakotvené ve společenské smlouvě, o spolurozhodování menšiny, kterou zastupoval vždy jiný jednatel, než dr. Železný. Bez souhlasu vždy  dvou jednatelů nebylo možné schválit jakékoli rozhodnutí. Dr. Železný tedy nemohl žádné rozhodnutí o přerušení spolupráce sám přijmout.

I po odvolání dr. Železného z funkce generálního ředitele ČNTS v dubnu 1999 dostávala Lauderova skupina nadále téměř 100 procent výnosu televize Nova. Nikým nebyla na ničem krácena. Nikdo ovšem v tom okamžiku netušil, to se provalilo až v září stejného roku, že CME už nejde o peníze, ale pro změnu o získání licence. Té licence, kterou předem, aniž ji vlastnilo, už prodalo v rámci obchodu s SBS. Při prodeji celé CME ji bezostyšně zahrnulo do svého majetku, který nabídlo k odkoupení. A také té licence, kterou už po mnoho let mohlo CME vlastnit, ale kterou ze zištných důvodů kdysi zhrdlo a odmítlo, jak doložím později. Pokud by se CME nepokoušelo o pirátské vysílání a nesnažilo se zmařit kontrolu CET 21 nad vysíláním, byla ČNTS dodnes servisní organizací Novy.

Arbitráž, kterou CME vedlo v Amsterdamu osobně proti dr. Železnému, skončila zamítnutím jakýchkoli náhrad škody, kterou ve výši přes 500 miliónů dolarů nárokovala Lauderova skupina. Jen díky technické a nepodstatné chybě, která se týkala staré kupní smlouvy jedné společnosti z roku 1996 arbitráž současně zrušila tuto kupní smlouvu a zavázala obě strany vrátit si navzájem tak zvané plnění. Jedině z tohoto „technického“ titulu, který nijak nesouvisel se sporem z roku 1999, vznikl závazek pro doktora Železného vrátit kupní cenu, která díky úročení mezitím narostla na 860 miliónů korun. Stejně tak ale vznikl závazek na straně CME vrátit akcie. Mimochodem, dr. Železný musel vracet sám celou cenu i úroky přesto, že podstatnou část peněz původně předal jako broker celé operace dalším účastníkům, svým společníkům v CET 21. Na tomto závazku se po více než rok CME snažilo propagandisticky a také pomocí nekonečných trestních kauz likvidovat dr. Železného.

Co pro úspěch v arbitráži potřebovalo CME prokázat?

CME, jeho vlastníci i management si velmi rychle uvědomili, po podnikatelské katastrofě, kterou mimo televizi Nova a v mnohem menší míře mimo slovenskou Markýzu, zažívali v jiných zemích Střední a Východní Evropy, že musejí televizní podnikání  prodat. Jinak riskují nenávratné poškození pověsti Ronalda Laudera, které by mohlo ovlivnit i úspěch kosmetického impéria Lauderovy rodiny.

Navíc R. Lauderovi a dalším činitelům CME v tu dobu hrozilo soudní napadení ze strany akcionářů za špatné hospodaření, a také pro uvedení v omyl a záměrné klamání na burze. Celý princip podnikání CME v České republice totiž vycházel z dvojakého přístupu. Zatímco navenek se CME tvářilo jako držitel licence, jako provozovatel vysílání a takto prezentovalo svojí pozici i na burze Nasdaq, uvnitř České republiky se obratně vyhýbalo regulaci a ponechávalo veškerou odpovědnost vůči Radě na vlastnících CET 21. Nemuselo tak reportovat na burze žádné správní řízení, ani další regulační opatření. Čerpalo prostřednictvím ČNTS téměř 100% výnosů televize Nova, ale současně nebylo na burze poškozováno rozhodnutími Rady. Televize Nova jen v roce 1998 vyprodukovala zisk přes 58 miliónů dolarů. Z toho ovšem společnost CET 21 dostávala garantovaně směšných 100 000,- Kč měsíčně.

Takové bylo uspořádání, které v roce 1993 přijal americký investor, který však, pokud vůbec investoval, pak prostřednictvím německé společnosti CEDC Management Services GmbH. Americkým partnerům vadilo dohodnuté uspořádání snad jen krátkou chvíli, pokud vůbec. A to do veřejného úpisu akcií CME. Pak pochopili, jak výhodné toto uspořádání je. Proto odmítali možnosti vstupu do majoritní pozice v CET 21. Jediné, co jim snad na uspořádání vadilo, bylo, že si podle licenční podmínky 17 museli nechávat schvalovat změnu vlastnické struktury ČNTS Radou. Tato podmínka byla ovšem více než vyvažována úžasnou výhodou vložení užití licence do nelicencované společnosti ČNTS, výhodou, která byla na pokraji zákonného uspořádání.

Je třeba připomenout ještě dvě okolnosti. Že s tímto právně nestabilním a problematickým uspořádáním neměl nic společného dr. Železný, který v té době nebyl vůbec, dokonce ani minoritním, společníkem CET 21 ani ČNTS. A navíc okolnost, že toto uspořádání přijal tehdejší investor ze CEDC vědomě a dobrovolně, včetně licenční podmínky 17.

Ani v dějinách televize nebývalý nástup a následný finanční úspěch televize Nova nemohl zabránit kolapsu Lauderova televizního podnikání ve Východní a Střední Evropě. Jedině Nova reálně vydělávala, a to opravdu hodně. Proto se Ronald Lauder  v roce 1998 pustil do riskantního prodeje CME a jak se až 7. 9. 1999 prozradilo na tiskové konferenci kupujícího, tedy SBS, v Curychu, neváhal pro dosažení vysoké ceny 640 miliónů dolarů vše vsadit na jednu kartu a do obchodu zahrnout i licenci na vysílání televize Nova, kterou nevlastnil. Slíbil ji jako součást prodávaného majetku a pak ji nebyl schopen včas dodat. Proto prezident kupující společnosti SBS Lindskog na oné tiskové konferenci v Curychu celou tuto záležitost prozradil a oznámil, že vzhledem k nesplnění příslibu ze strany CME dodat v rámci prodávaného majetku i licenci Novy, SBS odstupuje od koupě.

R. Lauder ovšem původně věřil, že má do podpisu konečné kupní smlouvy s SBS dost času na to, aby majoritu v licencované společnosti od Železného koupil. Poslední písemná nabídka z dubna roku 1999 dr. Železnému zněla: za 60 procent CET 135 miliónů dolarů, což v tehdejším kursu byly 3,5 miliardy korun. Železný bláznivě odmítl a hrubě podcenil, co americký miliardář, kterému nevyhovíte, dokáže na území České republiky. Cokoli se mu zlíbí! Dostane vás do vězení, připraví vás o majetek, spustí na našem území se svými nájemnými žurnalisty zatím nejdelší a nejnákladnější propagandistickou kampaň v dějinách země. Dnes už vím, že zde může téměř cokoli.

Ale trochu zpět. R. Lauder dr. Železnému nabídl odkup majority CET, aby mohl prodat CME, což bez licence Novy bylo opravdu neprodejné zboží, alespoň ne za slušné peníze. Neponechal však nic náhodě a už od konce ledna 1999, po nástupu nového vedení CME, rozvíjel tak zvaný Český plán na nelegální uchvácení vysílacích frekvencí a následné vynucení převodu licence z CET 21 na CME. Podobně jako se to CME podařilo vůči držiteli licence na Ukrajině. To však v České republice neprošlo díky striktní kontrole vysílání ze strany CET a naopak to logicky vedlo k přerušení spolupráce mezi CET 21 a ČNTS.

Poslední nadějí na záchranu CME pak už byly jen arbitráže. Poté, co nevyšla náhrada škody v soukromé arbitráži proti dr. Železnému, nastoupily, pro jistotu hned dvě, arbitráže proti českému státu. Říkejme jim londýnská (podle Úmluvy s USA, žalujícím byl R. Lauder) a stockholmská (podle Úmluvy s Nizozemskem, žalujícím bylo CME CR, registrované v Nizozemsku). CME potřebovalo prokázat, že na základě slibu nějakého státního orgánu do České republiky skutečně investovalo, nebo že bylo legitimní nástupnickou organizací investora, že slib byl státem porušen nebo stát, ač mohl, nezabránil takovému porušení. Ani jeden z těchto předpokladů ve skutečnosti nenastal, přesto R. Lauder ve Stockholmu vyhrál.

CME hrálo v arbitráži s Českou republikou úplně o všechno. Kdyby prohrálo, pak by se finančním propadem v jiných zemích než bylo Česko ocitlo v bankrotové situaci, položily by je i dluhopisy, kterými si na rozvoj často nesmyslných televizních projektů ve Východní a Střední  Evropě půjčilo. Zdůrazňuji, že si  nepůjčilo na Novu. A kromě toho by jistě akcionáři žalovali management, včetně R. Laudera, za špatné hospodaření; k tomu by se mohla přidat i žaloba za chybné reportování na burze. Teď je vše zapomenuto, odpuštěno. Ze CME je bohatá společnost. Proto byly ze strany CME opodstatněny jakékoli prostředky, které by vedly k vítězství v arbitráži.

Českou republiku zastupovala kancelář Clifford-Chance. Obhajoba vykazuje některé nestandardní rysy a navozuje přinejmenším smíšené pocity, ne-li podezření. Totéž se však týká i českých institucí, které jako klient reprezentovaly český stát a také českých soudů a orgánů činných v trestním řízení. Nabízím vám dvanáct otázek, které si tyto orgány, zejména však kancelář, která český stát obhajovala, měly podle mého názoru položit. Ale nepoložily. Proč, to už je za hranicí mých vědomostí a odpověď přísluší vaší Komisi. Jsou to tyto otázky:

1) Byla úmluva o ochraně investic s Nizozemskem vůbec součástí českého právního řádu?

První otázka je legislativní, nepovažuji ji za tu nejvýznamnější, ale je případné se o ní zmínit. Česká republika vyhrála arbitráž podle velmi tvrdé Úmluvy o ochraně investic se Spojenými státy. Arbitráž náhradu škody zamítla se zdůvodněním, že  Ronald Lauder si nemá na co neříkat. Všechna uspořádání vztahů v České republice znal, dobrovolně je přijal, profitoval z nich a když je mohl změnit, neučinil tak. Nestěžoval si, když mu uspořádání vyhovovalo a náhle až po mnoha letech žaluje český stát. Téměř do písmene shodnou arbitráž podle měkčí Úmluvy o ochraně investic s Nizozemskem český stát prohrál. Tuto Úmluvu s Nizozemskem za tehdejší ČSFR podepsal ministr Bakšay, nebyla však, podle našich informací, ratifikována. V tom případě ovšem taková Úmluva nemusela přímo zavazovat český stát. Do přijetí euronovely ústavy totiž neplatilo, že by mezinárodní smlouva byla bez ratifikace automaticky součástí českého právního řádu, tuto zásadu mnohem později zakotvila právě až euronovela ústavy. Rada, jako regulační orgán,  je přitom povinna dodržovat jen normy, které jsou součástí právního řádu. Statut Úmluvy tedy nemusel být příliš závazný. Mohla snad mít charakter soukromoprávní dohody, arbitráž sice podle ní mohla proběhnout, ale odpovědnost státu a Rady by byla pravděpodobně zcela odlišná.

2) Proč český stát nenamítl nepříslušnost arbitráže podle úmluvy s Nizozemskem?

CEDC Management Services GmbH, německá soukromá společnost registrovaná v Mauerstrasse v Berlíně, byla a je od samého počátku partnerem CET 21 při usilování o zahájení televizního vysílání a také partnerem při následném poskytování služeb pro takové vysílání. Pokud opravdu, jak CME v arbitráži tvrdilo, někdy nějakým představitelem státních orgánů, zejména Rady nebo jejího Úřadu, byly během licenčního řízení CET 21 učiněny nějaké přísliby, pak snad možná vůči CEDC. Tyto přísliby byly naplněny. CEDC Management Services GmbH se stalo zakladatelem ČNTS a stalo se i minoritním společníkem CET 21 a je jím dodnes. Tato společnost si nikdy nestěžovala na jakékoliv příkoří. Dostávala dividendy, řádně navyšovala základní jmění, účastnila se valných hromad. Její investice je dodnes úspěšně chráněna Úmluvou o ochraně investic mezi ČR a SRN a tato ochrana nebyla nikdy napadena. CME, které Českou republiku žaluje, vzniklo mnohem později, paralelně k CEDC, a není nástupnickou organizací CEDC, protože to je nadále společníkem CET 21 a nadále má prospěch z úvodního uspořádání.

Mimochodem pokus CME o nahrazení CEDC jako společníka v licencované společnosti CET 21 byl zamítnut nejen Radou pro rozhlasové a televizní vysílání, ale později pravomocně i českým soudem. Zde lze snad na okraj zmínit zvláštní trik, který v této souvislosti CME použilo. Snažilo se vytvořit dojem, že přistupující společností je CME jako majoritní vlastník servisní organizace ČNTS. Protože však jako společnost veřejně obchodovatelná na newyorkské burze se CME nechtělo vystavit riziku regulace, přihlásilo Radě sice jako přistupující společnost CME, ale nenápadně k tomu dodalo dvě čárky, tedy CME II. Náhle z toho byla zcela jiná, neznámá společnost! Rada však tento trik odhalila a vyzvala CME k doložení dokumentů o povaze této společnosti. Neschopnost doložit svá původní tvrzení následně vedla k zamítnutí tohoto přistoupení Radou a posléze i k pravomocnému zamítnutí českým soudem.

CME se tedy nemůže dovolávat nějakých hypotetických příslibů ze strany českého státu, které pokud vůbec byly učiněny, pak vůči jiné společnosti, která nadále působí na českém mediálním trhu. Přenositelnost příslibů na jinou společnost, když ta původní nejen stále paralelně existuje, ale je i původním společníkem a nadále má prospěch z úvodního uspořádání, je samozřejmě nesmysl. Mnozí právníci upozornili, že při uplatnění námitky nepříslušnosti Úmluvy s Nizozemskem mohla stockholmská arbitráž bez výsledku skončit už první den svého průběhu.

3) Stala se CME vůbec společníkem ČNTS?

Rovněž klíčová otázka pro výsledek arbitráže. CME vystupovalo v arbitráži jako legitimní majitel servisní společnosti ČNTS. Přitom americký investor, ať už jím byl kdokoli, přijal, podepsal a měl respektovat licenční podmínku číslo 17, podle které jakékoli změny ve vlastnictví ČNTS podléhaly schválení Radou. Původním majitelem ČNTS byla berlínská společnost CEDC MS GmbH, registrovaná jako německá. Od okamžiku, kdy se z mnoha důvodů jako soukromá společnost Ronalda Laudera CEDC stalo nepohodlným, začaly pokusy o nenápadné a tiché převedení vlastnictví ČNTS a příslušné investice v České republice pod CME, tedy veřejně obchodovatelnou bermudskou společnost. Jak upozornil i zevrubný právní rozbor Právnické fakulty Západočeské univerzity pro Úřad vyšetřování ČR byl převod majetkové účasti podepsán 28. července 1994. Podle výpisu č. 246826 Obchodní a průmyslové komory v Amsterdamu k první registraci CME jako právnické osoby ovšem došlo až 4.srpna 1994 a společenská smlouva je až ze 3.srpna 1994. Podle autoritativních právních rozborů tak k ČNTS přistupovala neexistující společnost, způsobem, který naše zákony vylučují (§ 57, odstavec.1 Obchodního zákoníku ve znění platném v roce 1994). Teprve podpisem společenské smlouvy vzniká společnost a může na sebe přebírat závazky. Do té doby koná jen kroky, které vedou k jejímu ustavení.

K tomu přibýval fakt, že přistoupení mohlo být platné až po schválení Radou pro rozhlasové a televizní vysílaní. Podmínka 17 byla klíčovým a ze strany zahraničního investora dobrovolně přijatým předpokladem pro souhlas Rady s, arci právně problematickým, vložením užití licence do společnosti ČNTS, ze kterého pak Lauderova skupina odvozovala své právo na 100 procent příjmů z výnosů televize Nova! Tato podmínka naopak opravňovala Radu schvalovat změny vlastnické struktury i v ČNTS, přestože to nebyla licencovaná společnost. Leč obsahovala vložené užití licence a jako taková musela být samozřejmě svázána s regulací českého státu. Jinak by se užívání udělené licence, problematicky vložené do jiné společnosti, ocitlo už zcela mimo dosah regulačního orgánu. Rada však nikdy přistoupení CME namísto CEDC k ČNTS neschválila! Byla to černá můra pro CME, zdroj právních úzkostí. CME se obávalo o schválení žádat, zejména když se původní majoritní vlastník ČNTS, tedy CEDC ocitlo po neúspěšných investicích v Berlíně v likvidaci. Proto pro CME představovala takovou úlevu novela mediálního zákona platná od 1.1.1996. Proto jsme jménem ČNTS, po schválení novely, doručili poslankyni Marvanové obrovskou kytici růží. CME se domnívalo, že se tím zhojil vleklý právní problém, zda je CME vůbec společníkem ČNTS. To však dodnes není právně jasné! Od toho okamžiku také mohlo CME zahájit kroky k prodeji celé své struktury, aniž bylo závislé na české Radě. Logicky ovšem Rada ještě čekala se zrušením podmínky číslo 17 více než rok, přesto, že jí toto zrušení nařizovala novela zákona. Čekala na závazný příslib stažení užití licence z ČNTS a naopak převzetí plné odpovědnosti za vysílaní a užívání licence ze strany CET.

Lauderova skupina tedy nadšeně uvítala novelu mediálního zákona a navazující zrušení podmínky 17 a významně z ní benefitovala. Za to ovšem musela logicky a dobrovolně přijmout fakt, že užití licence se vrátí do CET 21 jako licencované společnosti. Mimochodem celý následný pokus o prodej CME v letech 1998 a 99, který se paradoxně stal i základem pro stanovení škody, kterou český stát údajně CME způsobil, by byl nemyslitelný bez zrušení podmínky 17 a tedy bez novely zákona. To ovšem nijak nebránilo Lauderově skupině tento fakt otočit na hlavu a v arbitráži si naopak pokrytecky stěžovat na tuto, kdysi růžemi vítanou, novelu zákona a na  navazující činnost Rady.

Pokud by se ukázalo, že CME se díky dvěma výše uvedeným skutečnostem nikdy nestalo společníkem ČNTS, mělo by to dalekosáhlé důsledky pro stabilitu celého Lauderova imperia. Všechny výnosy televize Nova by patřily německé společnosti CEDC v likvidaci, tedy likvidátorovi a věřitelům. A samozřejmě by to také jednoznačně znamenalo i nepříslušnost stockholmské arbitráže podle Úmluvy s Nizozemskem.

4) Existuje vůbec CEDC Management Services GmbH?

Každý rejstříkový soud má za povinnost neustále sledovat shodu skutečného stavu se stavem zapsaným v obchodním rejstříku. Kdokoli, třeba i tato vyšetřovací Komise může podat podnět k přezkoumání této shody. CEDC je stále registrovaným společníkem CET 21 s.r.o. Pokud dnes ale otevřete internetové stránky německé organizace, která působí jako náš obchodní rejstřík, zjistíte, že CEDC Management Services GmbH, kdysi uváděné jako společnost v likvidaci, je již vymazáno ze stránek. Přijmeme-li možnou právní konstrukci, že díky chybám v přistoupení CME k ČNTS by vlastníkem i této servisní organizace stále mohla být německá společnost CEDC, pak se ocitáme ve velmi zajímavé situaci, kterou český stát rovněž neužil v arbitráži. Ostatně není vyloučeno, že Lauderova skupina volila překotný a neobvyklý převod  vlastnictví ze CEDC na CME, bez schválení Radou, právě z obavy, že podle přísných německých zákonů o likvidaci společnosti by likvidátor mohl zabavit podíly CEDC v CET 21 a snad i v ČNTS a ze získaného výnosu pak uspokojovat nároky případných věřitelů.

Jistě by stálo za to, v případě, že Lauderova skupina při likvidací CEDC nepřihlásila likvidátorovi a věřitelům participaci v CET 21 a také fakt, že přistoupení CME místo CEDC k ČNTS proběhlo bez souhlasu Rady, upozornit na tuto skutečnost příslušné orgány Spolkové republiky. Současně zahájit šetření, kdo a jak dodnes zmocňuje JUDr. Martina Radvana k zastupování CEDC na území České republiky.

5) Lze jako investici chránit mezinárodní úmluvou i navýšení základního jmění pomocí účtů za čistírnu?

Reálné finanční prostředky, které pomohly Nově, zejména pak její servisní organizaci, se rozběhnout byly ve srovnání s jinými televizemi malé a ve značné výši je poskytoval také druhý investor, tehdy čistě česká banka Česká spořitelna. Jen nedůvěra České spořitelny v perspektivu komerční televize, se kterou nebyla na území České republiky do té doby žádná podnikatelská zkušenost, vedla k její nechuti převzít větší, ne-li dokonce majoritní, podíl ve strukturách televize Nova nebo její servisní organizace. Televize Nova by byla jen s Českou spořitelnou naprosto stejně úspěšná a bez zahraničního investora by se vyhnula všem krkolomným právním konstruktům a problémům do budoucna. Takto jistý díl úvodních investic vložil do ČNTS zahraniční investor prostřednictvím německé společností CEDC Management Services GmbH.

Zbytek prostředků, na nákup budovy Měšťanské besedy a technologie, platila už přímo ČNTS ze svého zisku formou splácení úvěru, který opět velkoryse poskytla Česká spořitelna. Z výnosů televize Nova byla totiž její servisní organizace zisková už půl roku po svém startu. 

Svůj majoritní podíl v ČNTS získal zahraniční investor, reprezentovaný později společností CME, údajným navýšením základního jmění o 173 milióny 148 tisíc korun ve formě  nefinančního vkladu v podobě know-how a některých dalších nefinančních položek. Údajně! CET 21, jako společník ČNTS, upozornil i rejstříkový soud, že k navýšení nedošlo v souladu se zákonem, ale spíše způsobem, který je snad ještě možný v některých odlehlých částech Afriky, kde lze místo peněz investovat lesklé skleněné korálky.

Zahraniční investor svojí většinou na valné hromadě a na zasedání zástupců vlastníků prosadil uznání tohoto navýšení a proto byli jednatelé ČNTS pověřeni, aby  tuto „krabici od bot“, jak se navýšení interně v ČNTS nazývalo, předali na  rejstříkový soud. Mimochodem ten tehdy existoval snad jen pár týdnů. Byla to nová instituce, která teprve hledala standardy, uplatňované při zápisu. Aby CME dodalo váhu souboru papírků, který byl údajně jeho nefinančním vkladem, přiložilo opravdu kuriózní dokument auditorské firmy Coopers-Lybrand, vypracovaný ing. Miladou Špačkovou, který neříkal nic více a nic méně, než že účty a přiložená prohlášení CME  auditorka prošla a že součet odpovídá. Mimochodem neodpovídá. Podle dodatku číslo 3 Společenské smlouvy ČNTS činil vklad 173 148 000,- Kč, auditorka však uvádí ve „Jmenovitém seznamu nepeněžitých vkladů“, tedy v oné podivné nic neříkající inventuře, částku 173 417 503, 86  Kč. Když ale sečtete položky, které jsou dodnes vedeny na rejstříkovém soudu, dospějete zase k jinému číslu, 190 863 551, 83 Kč.

Přestože údajně navyšovala společnost CME, bylo v oficiálním dokumentu o přistoupení CME k ČNTS uvedeno již dříve složené základní jmění, ovšem ještě společností CEDC MS GmbH, 264 000 000,- Kč. A to přesto, že oficiální audit ČNTS, prováděný společností Arthur Andersen (auditorka Irena Liškařová) vykazuje k 31. 12. 1994, tedy už po údajném přistoupení CME, stále „díru“ v základním jmění ČNTS ve výši  172 504 000,- Kč jako nesplacenou pohledávku.

Čím tedy byla investice CME, chráněná podle nizozemské Úmluvy, vlastně tvořena, co jako základní jmění dodnes leží v základech České nezávislé televizní společnosti? Jaký nefinanční vklad umožnil později CME vydělat na arbitrážním nálezu 10 miliard korun? Tedy jen namátkou! Neomaleně jsou tu účty související s náklady Lauderových společností na licenční řízení v Polsku, náklady na licenční řízení na Ukrajině, letenka jakési paní Kleinové letadlem Concorde z New Yorku do Paříže, platby za taxi v Praze i jinde, spropitné číšníkům v pražských restauracích. Jsou tu účty za večeře dávno snědené, dávno strávené a také dávno … mnoho měsíců před vznikem ČNTS. Snad nejvíce pobuřující jsou ovšem xeroxové kopie převodů peněz v amerických bankách mezi neznámými fyzickými a právnickými osobami ve Spojených státech, z nichž ani jedna nemá žádnou právní vazbu na CME nebo ČNTS. Jsou tu i odkazy na účty za čistírnu. Naleznete zde účty, které byly z doby před tím, než vůbec ČNTS vznikla. Jsou započítány předměty, které již před tím nakoupila a proplatila ČNTS. CME si do svého navýšení znovu započítalo některé položky, které jako vklad vložilo CEDC. Některé vklady, například podivná platba za bezpečnostní audit od izraelské společnosti Shafran je adresována TV Nova, nikoli ČNTS. Dokumenty jsou nejen v rozporu s českou účetní legislativou, ale i s legislativou americkou US GAAP. Je tu výpis z banky z účtu CEDC Bermuda a telefaxové potvrzení přijetí jakéhosi šeku ve výši 1,6 miliónu německých marek bez uvedení jakéhokoli účelu platby a bez doložení faktury. Je tu dopis, kterým jen sděluje pan Honig ze CEDC Bermuda, že tato společnost zaplatila jiné společnosti v Darmstadtu částku 833 000,- DM s výzvou, aby ČNTS tuto částku na účet CEDC Bermuda převedla. Některé částky jsou rukou přepisovány. Je tu uvedena platba faktury společnosti Arthur Andersen, která účtuje služby panu R. Beckiemu v Německu na částku 5 575 USD za období ke 31. 3. 2003. Připomínám, že ČNTS byla založena 8. 7. 1993. Na sedmi listech jsou uvedeny dokumenty, které se vůbec netýkají ČNTS, ale jsou již dávno účtovány mezi CET 21 a CEDC. Nemají nic společného ani se CME, které navyšuje, ani s ČNTS, která je příjemcem navýšení. Ostatně i tyto platby jsou datovány hluboko před vznikem ČNTS. Totéž se týká několika desítek dalších účtů. 29 935,- USD je účtováno společností Penthouse FS NV společnosti CME New York, která vůbec není uvedena ani v seznamu auditorské firmy Coopers-Lybrand. List 112 a list 132, které ostatně nemají žádnou souvislost s navyšující firmou, jsou shodné, ale jsou počítány zvlášť, tedy dvakrát. CEDC Praha, další tajemná společnost, která dvakrát uvádí své účty u Živnobanky v Praze, nemá dodnes nic společného s navyšující firmou CME. A tak dále, a tak dále…

V navýšení jsou hojné platby za americké know-how. O televizi obecně a o televizi ve Střední Evropě toho ovšem naši partneři věděli tolik, jako my o ještěrkách a hadech v Arizoně. Jen na okraj uvádím příklad takového know-how. Poradce pro architekturu z New Yorku zapomněl v projektu zvukově odizolovat dabingová studia od vnějšího hlučného prostředí. Museli jsme v ČNTS, samozřejmě už na náklady této společnosti, později vestavovat do studií ještě jedny vnitřní izolované místnosti. Ve Spojených státech se totiž vysílají převážně jen americké, tedy anglicky mluvené pořady. A dabing tam neznají. Takové to bylo know-how. Naopak připomínám, že pro úvodní fázi budování svého televizního impéria ve Východní a Střední Evropě CME hojně užilo skutečné know-how českého managementu televize Nova.

Podnět o nezákonném způsobu navýšení základního jmění ČNTS, který byl prezentován v roce 2000 na tiskové konferenci, byl českým rejstříkovým soudem ignorován. Ke stejnému závěru, precizně právně argumentovanému, dospěl i rozbor Právnické fakulty Západočeské univerzity pro Úřad vyšetřování ČR. Podle něj dokonce CME stále dluží svůj vklad, jako investici do ČNTS, navýšený o úrok. Rejstříkový soud má přitom povinnost trvale sledovat soulad skutečného stavu se stavem zapsaným v rejstříku. Nic tedy soudu nebránilo, ba naopak, aby v době arbitráže proti České republice přezkoumal, zda CME vůbec do ČNTS investovalo, kolik a v jaké podobě, zda tato investice byla v souladu se zákonem a může tedy být legitimně chráněna mezinárodní úmluvou. Na nesoulad zápisu o navýšení základního jmění ČNTS velmi kvalifikovaně již v roce 2000 upozornila společnost CET 21, která je společníkem ČNTS. Pokud by soud podnět přezkoumal, pak by v arbitráži získala Česká republika velmi podstatný argument a pravděpodobně by ani nebylo Úmluvou o ochraně investic co chránit.

6) Uplatnil český stát ve své obhajobě fakt, že CME mohlo získat rozhodující vliv v licencované společnosti, ale koupi samo odmítlo?

CME v arbitráži vytrvale razilo tezi, že český stát mu bránil, jako zahraničnímu investorovi, v přístupu k licencované společnosti. V roce 1995 se skupina vlastníků CET 21 rozhodla prodat část svých podílů, a to tak, že dokonce bylo možné získat majoritu. Ačkoli CET 21 nebyl podle vzájemných dohod povinen jakkoli respektovat něčí prioritu, rozhodli se společníci nejprve korektně nabídnout odkup těchto podílů americkým partnerům ze CME. CME projednalo tuto nabídku na jednání valné hromady na Bermudách. Prostřednictvím svých zástupců pak informovalo CET 21, že o odkup podílů v licencované společnosti nemá zájem. Důvodem byla nechuť přijmout odpovědnost za licenci a nechuť podřídit se plné regulaci v licencované společnosti, kterou jménem českého státu vůči CET 21 uplatňuje Rada pro rozhlasové a televizní vysílání. A to zejména v situaci, kdy CME pobíralo de facto 100 procent výnosů televize Novy a současně bylo veřejně obchodovatelnou společností na newyorské burze Nasdaq. Logicky se obávalo regulace, která by musela být reportována akcionářům a výrazně by negativně ovlivňovala aktuální hodnotu akcií CME.

Teprve po odmítnutí nabídky na odkup majority se společníci rozhodli, že tato možnost bude poskytnuta dr. Železnému. Tedy až jako druhému v pořadí. Stížnosti u mezinárodní arbitráže, že český stát svými regulačními kroky znemožnil CME přístup k licenci a licencované společnosti jsou tedy liché. Už jen uplatnění dokumentů o odmítnutí možnosti stát se majoritním vlastníkem licencované společnosti při obhajobě České republiky mělo a mohlo zcela rozvrátit některé základní teze žaloby.

7) Proč nemohla obhajoba ČR užít jako důkaz o nezákonném chování investora tak zvaný „Český plán“?

Nesporně se shodneme na tom, že chránit investici lze mezinárodní úmluvou pouze v případě, že při jejím užití investor dodržuje právní řád státu, kam investuje. Po náhlém odvolání dr. Železného z funkce generálního ředitele ČNTS v dubnu 1999, které bylo trestem za jeho odmítnutí prodat R. Lauderovi 60 % podílů v CET 21, obdrželo právní oddělení CET 21 zásilku, tuším z Londýna, s neznámým velkokapacitním paměťovým médiem, na kterém byl nahrán obsah písemné komunikace z interního počítačového serveru CME v Londýně. Mimochodem, tuto komunikaci, se souhlasem arbitrů a holandského soudu, úspěšně užil dr. Železný ke své obhajobě v soukromé arbitráži se CME v Amsterdamu.

Médium, mezi jiným, obsahovalo tak zvaný Český plán CME, který již někdy od února 1999 předjímal možnost, že se od dr. Železného nepodaří koupit podíl v licencované společnosti a bude třeba ho zdiskreditovat, zničit a získat licenci jiným způsobem, než koupí. Český plán byl detailním návodem na nelegální pirátské převzetí vysílacích frekvencí televize Nova a následné vynucení převodu televizní licence na CME. Tento pokus byl od května 1999 realizován. A společnost CET 21, která musela hájit zákonnost vysílání na našem území a také svá nezadatelná vlastnická práva držitele licence na to reagovala logickým přerušením spolupráce se ČNTS. Tedy s organizací, která se ji pokoušela nelegálně připravit o licenci a systematicky se ji snažila uvést do situace, kdy nebude moci kontrolovat vysílání. Přesně podle tohoto plánu totiž následovaly od dubna do srpna 1999 kroky, které vedly k pokusům o pirátské vysílání nelicencované ČNTS na frekvencích licencované CET 21. Cílem těchto pokusů bylo prokázat, že CET 21 nemá kontrolu nad vysíláním televize Nova, jak to ukládá licence. Jak jistě víte, Rada konstatovala i ve své zprávě parlamentu za rok 1999, že CME se dopustilo pokusů o nelegální pirátské vysílání na frekvencích televize Nova.

CME se tak pokusilo zopakovat obdobný postup, který ji přivedl k vysílací licenci na Ukrajině, kdy si útokem na licencovanou společnost vynutilo přidělení vysílacích frekvencí na úkor původního licencovaného subjektu. Tento postup byl předmětem soudních sporů se CME a dokonce vyšetřování ze strany amerických kontrolních orgánů.

Proč však česká obhajoba neužila Český plán a údaje o jeho realizaci, které by dokazovaly, jak nezákonně se chovalo CME jako investor na území suverénního českého státu? Třeba také proto, že zvláštní shodou okolností v době, kdy se rozbíhala obhajoba České republiky, vpadla policie, pod záminkou trestních kauz dr. Železného, do všech prostor, kde mohla předpokládat, že paměťové médium s Českým plánem může ležet. Poté bylo toto paměťové médium zabaveno.

Klíčový důkaz o intenci CME porušovat zákon na území České republiky a o spiknutí proti jejím suverénním právům tak byl „včas“ samotným českým státem zmražen prostřednictvím vlastních vyšetřovatelů a státních zástupců, tedy znehybněn pro obhajobu v arbitráži a zamčen do šuplíku. Mimochodem, žádný důkaz z tohoto paměťového média se v důkazním řízení proti dr. Železnému nikdy neobjevil. Hlavně že byl v šuplíku. Jaká zvláštní náhoda!

8) Proč zcela zmizela ze světa trestní kauza „Gazela“, kterou mohla při obhajobě činnosti Rady česká strana v arbitráži užít?

I tady jde o případ, který má původ v paměťovém médiu, zaslaném neznámým zrádcem z řad CME do právního oddělení CET 21 a které bylo „včas“ zabaveno a zmraženo českou policií. Na význam tohoto důkazu, stejně jako na význam Českého plánu, byly orgány, které reprezentovaly Českou republiku jako klienta, upozorněny. O jaký důkaz šlo? Mezi sděleními, která americké vedení ČNTS odesílalo do centrály CME v Londýně a New Yorku se pravidelně objevují reporty, které vypracoval a dodal tajný informátor pod krycím jménem „Gazela“. Jedná se o velmi přesné, detailní zprávy z průběhu zavřených zasedání Rady pro rozhlasové a televizní vysílání České republiky. CME tedy mělo svého agenta, který pronikl do našeho orgánu státní správy a prováděl tam špionážní činnost. Mimochodem aktivita, kterou přísně zapovídají americké zákony a pravidla vydaná americkými kontrolními úřady. Už jen vyšetřování tohoto případu, které měla Česká republika iniciovat ve Spojených státech, by významně měnilo klima arbitráží a poukazovalo by na fakt nezákonného chování investora na území České republiky.

Pokud jsem byl správně informován, pak po zveřejnění některých reportů „Gazely“ podala Rada nebo její Úřad trestní oznámení na neznámého pachatele. Vyšetřovací orgány, zřejmě zcela pohlceny prací na desítkách trestních kauz dr. Železného, které všechny byly vyvolány CME, však v průběhu arbitráže nedospěly k žádnému závěru a ani mi není známo, že by české orgány upozornily na nezákonné chování Lauderovy skupiny příslušné orgány americké.

9) Proč Česká republika, její policie a české zpravodajské služby nešetřily veřejné prohlášení jistého Olexy, že viděl dokumenty o ovlivňování nebo uplácení arbitrů ze strany CME?

Je to skoro jako špatná detektivka. A opět vzdáleně souvisí s paměťovým médiem, které bylo ze CME zasláno do CET 21 v Praze a které tak úspěšně užil dr. Železný ve své arbitráži s Lauderovou skupinou v Amsterdamu. V době, kdy se CME neúspěšně snažilo tyto zničující dokumenty o svém nezákonném chování zmrazit pomocí soudního výroku v Nizozemsku, tedy během arbitráže s dr. Železným, nikdo o nějakém Olexovi ani netušil. Holandský soud i arbitráž ovšem povolily v plném rozsahu užití obsahu paměťového média jako důkazu. Olexa nebo Olexy se vynořil mnohem později, až v klíčové fázi arbitráže s Českou republikou. Jeho náhlé objevení zcela zapadalo do linie arbitráže, o které jsem dnes již přesvědčen, že byla výsledkem dohody mezi Lauderovou skupinou a příslušnými českými orgány, které měly hájit naší republiku.

Mohlo jít o dohodu, kterou pro mne dramaticky potvrzuje až otázka číslo 12, ale i tady se v předstihu letmo zmíním. Některé složky českého veřejného a politického života si rychle uvědomily, že spojenectví s Lauderovou skupinou v arbitráži proti České republice může, kromě snad osobních výhod, přinést i dosažení některých vysněných cílů. Může zdiskreditovat CET 21, dr. Železného, může napomoci jeho odstranění z veřejného života a zejména z obrazovky. Může přispět k ovládnutí nezávislé televize Nova. To byl prospěch, pro mnohé okruhy velmi lákavý. Co na tom, že to nebylo ani tak dávno, kdy úplně stejné okruhy a osoby označovaly dr. Železného za spřísežence Američanů. Teď naopak v dohodě s Američany zvolili taktiku obhajoby České republiky – „my nic, to všechno Železný“. A v téže době, zcela synchronně, spouští česká policie a státní zastupitelství stíhání Železného pro trestné činy, které vybavilo a dodalo CME. Jaká podivná náhoda. Stíhání, které – jak snad nedopatřením nebo z nepochopitelné lehkomyslnosti – letos veřejně prozradila vrchní státní zástupkyně, probíhá pod přímým dohledem vlády. Neuvěřitelné přiznání ve státě, který si říká demokratický a právní! Je to poprvé od padesátých let, kdy se připouští, že nejvyšší státní exekutiva může být v dotyku s nezávislým vyšetřováním stíhaného.

Možná zprvu české okruhy, spolupracující s Lauderovou skupinou, ani nedohlédly všechny finanční důsledky, jaké taková strategie může pro Českou republiku mít. Možná naopak usoudily, že cena je přiměřená. Proto se objevil Olexa, který měl pro CME náhle potvrdit a českým vyšetřovacím orgánům doložit, že on je tím hackerem, který, ač to bylo technicky asi neproveditelné, prý „vyluxoval“ ze serveru CME v Londýně milióny stránek. A že ho najal Železný. Tak měly být důkazy z onoho paměťového média, které by byly v arbitráži s Českou republikou pro CME velmi nebezpečné, sprovozeny definitivně ze světa a zdiskreditovány. Chci předeslat, že jsem pana Olexu nikdy neviděl, neznám ho.

Jenže tento Olexa se poněkud vymknul. Zpanikařil a začal vyšetřovatelům i veřejnosti náhle říkat věci, které nebyly CME právě milé. Vyprávěl i s podrobnostmi, jak byl na náklady CME pozván panem Klinkhammerem do New Yorku, byla mu zaplacena letenka a pobyt a jak mu byla šéfem CME nabídnuta úplata, pokud učiní prohlášení o tom, že byl najat Železným k proniknutí do počítačového systému CME. Mimochodem toto sdělení o nabídce úplaty by opět mělo vést  k vyšetřování amerických kontrolních a vyšetřovacích orgánů, neboť podobné chování, je ve Spojených státech přísně stíháno. A pak pan Olexa dokonce prohlásil, že viděl jakési dokumenty, které svědčí o ovlivňování nebo snad uplácení nezávislých arbitrů ze strany CME. A v tom okamžiku celá kauza Olexa náhle zmizela, zavřela se za ní voda. Proč asi? A jak na toto sdělení reagovaly zpravodajské služby českého státu? I tady, podle mne, ležel jistý potenciál pro obhajobu České republiky.

10) Jak bylo provedeno výběrové řízení právní kanceláře, která obhajovala Českou republiku?

Než dospěji ke klíčové otázce číslo 12, uvedu pro úplnost ještě dvě otázky, které si jistě Komise i beze mne položí. Podle mých soukromých znalostí i zde může ležet zajímavé jádro pro odpověď na tu otázku základní, kdo to všechno zavinil? Komise by měla porovnat konečné náklady na obhajobu České republiky s úvodní nabídkou Clifford-Chance a zejména s nabídkou jiných právních kanceláří, které vstupovaly do veřejné soutěže. Jistě bude zajímavé vědět, zda zpravodajské služby České republiky prověřily, jestli vítěz soutěže nebo jeho spřízněný subjekt třeba někde nezastupoval zájmy Lauderovy rodiny. A jistě do tohoto okruhu také patří klíčová otázka, kdo stanovil jménem klienta strategii obhajoby a kdo navrhl, že nejlepší bude „hodit to na Železného?“ Strategie, která také vzhledem k výsledku soukromé arbitráže v Amsterdamu a k rozhodnutím českých soudů později selhala. Pak už ale bylo pozdě hledat strategii novou a bylo třeba se uchýlit k výrobě a podvrhu důkazu, jak ukáže otázka číslo 12.

11) Proč nevznikl tým českých arbitrů a právních expertů, kteří by jako klientovi pomáhali ministerstvu financí při řízení obhajoby?

Pokud dnes známe velmi kvalitní právnické rozbory českých právníků a arbitrů k arbitráži, lze se jen podivovat, že klient, tedy ministerstvo financí ČR, vědomo si významu arbitráže a nebezpečí, které z prohry vyplývá, nevytvořilo stálý poradní tým z těchto expertů, který by pomáhal klientovi rozhodovat o strategii obhajoby.

12) Jak je možné, že Česká republika prohrála arbitráž vlastním důkazem, který byl navíc podvrženým padělkem?

Tak to je bezpochyby ta základní otázka. V odpovědi na ni se nesporně objeví i řešení mnoha jiných otázek, které jsem této Komisi nabídl ke zvážení. Jak jsem již uvedl, potřebovalo CME pro úspěch v arbitráži uplatnit několik základních tezí. Potřebovalo prokázat, že opravdu investovalo a že jí ze strany státního orgánu byly v okamžiku investičního vstupu do České republiky učiněny nějaké závazné přísliby, které pak byly nenaplněny a porušeny. Kromě toho CME v arbitráži vytrvale diskreditovalo dr. Železného, kterého kdysi naopak vynášelo jako skvělého manažéra, profesionála a svého velkého spojence. To by však samo o sobě, zejména po neúspěšné arbitráži v Amsterdamu, nevedlo CME k úspěchu. Šlo o arbitráž se státem. Železný přece není stát a není ani účastníkem arbitráže. CME má tedy problém! Navíc ani proti státu, ani proti Železnému neexistoval žádný validní důkaz. Což takhle mít důkaz, který by tuto situaci řešil naráz? Jeden důkaz proti oběma najednou, proti Železnému i proti státu? CME přece nestačí důkaz o nějakém zločinném chování Železného, ten sám o sobě nemá ve státní arbitráži žádný význam, ale potřebuje současně i důkaz o spiknutí státu, jeho autorizovaného orgánu, se zločincem Železným s cílem poškozovat zájmy CME. A tak se takový důkaz objevil.

2. března 1999 dr. Železný, jako představitel provozovatele vysílání televize Nova, společnosti CET 21, navštívil Radu pro rozhlasové a televizní vysílání během tak zvaného návštěvního dnu, aby informoval o připravovaných změnách vlastnické struktury v ČNTS, tedy v hlavní servisní organizaci, poskytující služby televizi Nova. Vlastník CME se rozhodl prodat americké společnosti SBS vše, co měl, tedy i ČNTS (a jak dnes víme i to, co neměl, tedy licenci CET 21, ale to jsme tehdy nevěděli). Protože jsme již byli v kontaktu s novým předpokládaným vlastníkem a budoucím servisním partnerem, požádali jsme Radu, aby znovu v souhrnu prošla regulační opatření vůči televizi Nova a buď potvrdila jejich platnost, nebo sdělila, že jsou již překonána vývojem legislativy. Hodlali jsme našemu novému partnerovi předložit reálný regulační rámec, ve kterém se budeme nadále pohybovat a tomu budeme i přizpůsobovat charakter vzájemných vztahů a smluv. Jednání s Radou bylo velmi klidné, nevzrušivé, ostatně šlo o neformální informativní schůzku a nikoli o slyšení nebo správní akt. Jak dokládají pamětníci, a to i ti, kteří věru nechovali k CET 21 a Železnému žádné sympatie, vše probíhalo korektně a srozumitelně.

Jak jistě víte, v arbitrážním spisu se však nachází podivuhodný dokument. Stránka z počítačové tiskárny, kterou může kdokoli z vás vyrobit na vašem počítači během deseti minut. Bez podpisu, bez autorizace, bez autora! Tento papír je v arbitrážním spise vydáván za zápis z „inspekčního dne RRTV“, jak hrozivě to zní, ve kterém je volně, velmi nepřesně a s věcnými chybami sledován průběh návštěvního dne 2. 3. 1999. Náhle, jako čertík z krabičky, zde vyskočí vsunutá věta, ve které dr. Železný z ničeho nic sděluje Radě, že hodlá poškozovat ČNTS nebo CME. A světě, div se! Rada na to nijak nereaguje, klidně a téměř přátelsky pokračuje v předchozím dialogu o předpokládaných změnách ve struktuře kolem televize Nova. Konečně je na světě jediný a tedy klíčový důkaz, že Železný měl intenci poškodit CME a také jediný a tedy klíčový důkaz, že Rada svojí nečinností – nebo dokonce aktivně – s ním byla ve spiknutí.

Má to háček! Inspekční den v jednacím řádu Rady vůbec neexistuje, jednací řád ale také vůbec neumožňuje pořizovat jakýkoli zápis z návštěvního dne. Zápis, je-li při jiných aktech, které mají správní povahu, pořizován, je vždy se jménem zapisovatele, je podepsán a autorizován účastníky. V Česku to má ale ještě jeden háček. Umíte si představit, při znalosti vztahů mezi Železným a Radou, že by se Železný náhle dočista zbláznil a Radě i se všemi jejími „miloty“ by veřejně a nahlas pronesl takové přiznání? A umíte si naopak představit, že „milotové“ neomdleli? Jenže na arbitráži ve Stockholmu, přičinlivě krmené údaji o stále rostoucím počtu trestních kauz dr. Železného, tyto souvislosti samozřejmě nikdo nebyl schopen vnímat. Pro arbitry to byl dokument z Rady. Zásadní papír, který dosud CME chyběl!

Cituji ze závěru arbitrážního tribunálu: „Dr. Železný na jednání s Mediální Radou dne 2. března 1999 otevřeně přiznal Radě, že účelem požadovaného zásahu Rady bylo „poškodit společnost ČNTS“…“ a o kousek dále…“Mediální Rada, regulátor pro rozhlasové a televizní vysílání v České republice, se na svém jednání konaném dne 2. března 1999, kdy se řešilo téma “aktuální vývoj vztahů se zahraničním investorem“, nijak nezdržela aktivní podpory ve prospěch dr. Železného, který zřetelně a otevřeně porušil své povinnosti generálního ředitele společnosti ČNTS.“

Bylo mi divné, že arbitráž, jejímž jsem nebyl účastníkem a nemohl jsem se tedy hájit proti nařčením, dala dokonce do výroku větu o mé kriminální činnosti. Teď tomu rozumím. Opět cituji z nálezu arbitráže: ze strany Železného „jde o porušení práva, které musí být v každém funkčním systému soudní moci posuzováno jako závažný trestný čin.“ Že bych se konečně ocitl ve vězení, kvůli onomu nepodepsanému papíru?

Původně jsem z výroby tohoto podvrhu, když jsem ho až po skončení arbitráže poprvé viděl, podezíral CME. Náhle však přišlo prohlášení pana Donatha, mluvčího CME v České republice, ve kterém s jemnou jedovatostí uvedl, že tento důkaz přece vnesla do arbitráže obhajoba České republiky. Jak by ne, když rozvíjela tezi o zločinném Železném a když klíčový důkaz chyběl, náhle se tedy objevil! Kancelář Clifford-Chance možná ani nedohlédla, jak obratně s tímto padělkem naloží druhá strana. Anebo že by předem věděla, jak naléhavě ten kus papíru druhá strana potřebuje?
 
Mezitím členové tehdejší Rady, a to včetně těch „milotů“, kteří Železného – mírně řečeno –  nemilují, shodně vypověděli, že nic takového, co je uvedeno v tom podivném papíru, se na Radě 2. března 1999 nestalo. Dr. Havlíková, tehdejší vedoucí Úřadu Rady, která měla být údajnou autorkou onoho nepodepsaného „zápisu“, rovněž veřejně popřela, že by něco takového zapsala či napsala.

Tak, kdo to tedy byl? Kdo vyrobil ten papír? Kdo ho podsunul právní kanceláři, která obhajovala Českou republiku, pokud byl ovšem podsunut a nikoli zde přímo vyroben? Kdo způsobil, že tento dárek Ronaldu Lauderovi byl nejen vytvořen jako vědomý padělek, ale byl do arbitráže úslužně vnesen českou stranou, a tím vlastně autorizován? Vy, v Komisi, to jistě jednou budete vědět. Pak ovšem budete znát i odpověď na mnohé další otázky, které jsem v tomto vystoupení položil.

13) Byla to dohoda s Ronaldem Lauderem?

Tuto poslední otázku číslo 13 můžete považovat za spekulativní a paranoickou, ale navazuje logicky na stále nezodpovězenou otázku číslo 12. Asi by v této souvislosti bylo zajímavé sledovat, kdy dochází na straně České republiky ke změně vysokých státních úředníků, kteří jsou odpovědni za arbitráž a kteří reprezentují klienta a proč. Třeba proto, že hlavní akty dohody o výběru arbitrů, o výběru právní kanceláře, která bude hájit Českou republiku a o volbě společné strategie a společném postupu vůči dr. Železnému již byly s R. Lauderem nejen dohodnuty, ale i dokonány? Zbýval jen „provoz“ arbitráže a u toho už přece nemuseli být? Zdánlivě bezpečná varianta již byla nastavena. Hodíme to společně s druhou stranou na Železného. Buď vyhrajeme, nebo zdiskreditujeme Železného a CET 21 tak, že pod nějakou záminkou zabavíme licenci a tou zaplatíme.

CME obratně nechalo Českou republiku hrát tuto kartu a v okamžiku, kdy kancelář Clifford-Chance uvedla důkazy použitelné proti České republice, šlo náhle ještě dál, než musela předpokládat případná dohoda. CME totiž už dávno nestálo o licenci, obchod s SBS byl tak-jak-tak mrtvý. Teď, zas pro změnu, CME velmi naléhavě potřebovalo peníze. Nebo snad i tento postup, směřující k řízené prohře a k vysoké náhradě škody, mohl být v úplnosti dohodnut předem? Odpověď budete znát, až se dozvíte odpověď na otázku číslo 12. Pak bude také zřejmé, proč to, proboha, byla sama Česká republika, která prostřednictvím své obhajoby vnesla do arbitráže podvržený důkaz, který vedl k její prohře a také důkaz, který asi nebylo možné později soudně napadnout, protože – logicky – napadat můžete jen důkazy protistrany, nikoli své.

Šlo o spiknutí, které mělo přinést hned dva benefity? Buď výhru České republiky a hození viny na Železného, nebo řízenou prohru v rámci dohody s Lauderem? Půjdeme tak daleko, že budeme předpokládat, že šlo o vědomou a řízenou prohru, která by umožnila zbavit se za 10 miliard Železného, paralyzovat ho jako potenciálního politického hráče, dostat ho z obrazovky, kde jeho schopnost srozumitelně mluvit naháněla hrůzu, ovládnout Novu, diktovat jí podmínky přežití, po dostálovsku ji novou Radou donekonečna zneklidňovat v jejich podnikatelských jistotách? A v té souvislosti také vyměnit starou nepohodlnou Radu? Uznejte, za 10 miliard korun se to přece vyplatí.

Komise jistě nepředpojatě a chladně zváží všechny aspekty prohry České republiky v arbitráži. Za podstatné považuji ony meritorní otázky a zejména otázku číslo 12. Nicméně celý souhrn okolností a indicií mne vede i ke spekulativní otázce, zda se někomu v České republice nevyplatilo během arbitráže spolupracovat se stranou protivnou, tedy se CME, a současně, i za cenu prohry a finanční ztráty České republiky, získat zbraň proti Nově a Železnému? A navíc si také vyřídit účty s Radou, odvolat ji, vyřídit si dávný účet se Štěpánkem, získat vliv na investorskou skupinu kolem Novy? Jen samé benefity pro vládnoucí strukturu. Za pouhých deset miliard korun. Při 516 miliardách státního dluhu, jsou to přece necelá dvě procenta. Dobrá investice! Nekup to, jak se říká.

Kdykoli přijde řeč na spory o televizi Nova, normální člověk se asi za deset vteřin ztratí v bludišti zkratek, kterými se to tady jenom hemží. Zas tak složité to ale není. Pro zjednodušení a lepší orientaci na bojišti hned zkraje uvádím základní rozdělení armád.

Pokud je řeč o straně Vladimíra Železného, objevuje se v textu obvykle pouze jedna zkratka – CET 21.

Do armády Ronalda Laudera patří tři zkratky – CME, CEDC a ČNTS.

V průběhu válečných operací bude do bojů zatažena ještě třetí strana – Česká republika. Ta bohužel žádného generála neměla, pouze proradné podplukovníky a všehoschopné frajtry. Proto také – až utichnou všechny zbraně – zůstane na bojišti jako jediný poražený. Z institucí České republiky je nečastěji zmiňována Rada pro rozhlasové a televizní vysílání. V celé knize, a to i v citovaných materiálech, jsem její zkratku upravil do jednotné podoby – RRTV. Jednotně také v celé knize píšu Radu s velký písmenem, podobně jako třeba  Poslaneckou sněmovnu či Senát. Do jednotné podoby jsem také upravil používané zkratky akademických titulů.
 
AČK – Asociace českých kameramanů

arbitráž amsterdamská – CME vs. Vladimír Železný

arbitráž londýnská – Ronald Lauder vs. Česká republika

arbitráž stockholmská – CME vs. Česká republika

broadcaster – provozovatel rozhlasového nebo televizního vysílání

F 1 – jeden z programů Československé televize (1990 – 92)

F 1 – Frekvence 1, celoplošné rádio

FTV Premiéra – akciová společnost, držitel licence k celoplošnému televiznímu vysílání TV Prima, dříve TV Premiéra

CET 21 – Central European Television for 21st century, s. r. o., držitel licence k celoplošnému televiznímu vysílání TV Nova. V jednu chvíli se také objevila akciová společnost téhož jména.

CEDC – Central European Development Corporation Management Servises, GmbH., německá firma vlastněná Ronaldem Lauderem, původní investor TV Nova, většinový podílník v ČNTS

CME – Central European Corporation, investor TV Nova, který bez souhlasu českých orgánů nahradil CEDC, existuje několik „příbuzných“ společností toho jména (Bermudy, Nizozemsko), jejich většinovým vlastníkem je Ronald Lauder, arbitráž proti České republice vedla nizozemská společnost CME Czech Republic B. V.

ČNTS – Česká nezávislá televizní společnost, s. r. o., v letech 1993 – 99 servisní firma TV Nova, většinově vlastněná Lauderovou společností CEDC, později CME

Česká produkční 2000 – hlavní servisní firma TV Nova po přesunu televize na Barrandov, od roku 1999 dodnes, nahradila ČNTS

ČSFR – Česká a Slovenská Federativní Republika

ČSSD – Česká strana sociálně demokratická

ČR – Česká republika

ČT – Česká televize, veřejnoprávní instituce

ČT 1 – první program České televize

ČT 2 – druhý program České televize

ČT 3 – třetí program České televize, dříve OK 3

DVP – denní vysílací plán

KDS – Křesťanská demokratická strana

KDU-ČSL – Křesťanská a demokratická unie – Československá strana lidová

KSČM – Komunistická strana Čech a Moravy

Nova – název televizního programu vysílaného společností CET 21

ODA – Občanská demokratická aliance

ODS – Občanská demokratická strana

OK 3 – jeden z programů Československé televize (1990 – 91)

PPF –  finanční skupina, která v roce 2003 většinově ovládla Novu

PR agentura – public relations – veřejné vztahy,  „píárová“ agentura je firma zabývající se vytvářením pozitivního obrazu svých klientů 

Premiéra – název televizního programu vysílaného společností FTV Premiéra

Premiéra TV – akciová společnost, původní servisní firma televize Premiéra

Prima – dříve Premiéra, název televizního programu vysílaného společností FTV Premiéra

PSP ČR – Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky

RRTV – Rada České republiky pro rozhlasové a televizní vysílání, od roku 2001 Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, nejvyšší mediální regulační orgán v České republice volený Poslaneckou sněmovnou

Rada ČT – Rada České televize, dohlížecí a kontrolní orgán veřejnoprávní televize volený Poslaneckou sněmovnou

SBS – Scandinavian Broadcasting System, televizní společnost, která chtěla fúzovat se CME

Stálá komise – Stálá komise pro sdělovací prostředky, orgán Poslanecké sněmovny

TV 3 – regionální (Praha a Hradec Králové) a kabelová televize

US-DEU – Unie svobody – Demokratická unie

Tohle není a ani nemůže být objektivní knížka. Je to pohled mýma očima. Jako přímý účastník mnoha dějů, které v ní popisuji, jsem se tváří v tvář potkával s hlavními aktéry války o Novu. A je samozřejmě v lidské přirozenosti, že jsem si na ně vytvořil různé názory. Stejně jako si oni nějak zařadili mě. Přesto jsem se snažil zachovat si od popisovaných událostí co největší odstup. Pokud i tohle bude někomu málo, mohu mu doporučit jediné: ať si knihu přesně podle svého gusta napíše sám. Ostatním přeji příjemné a věřím, že i zajímavé, počtení.

Petr Štěpánek

V Hradci Králové 11. října 2004

 

Irena Válová o Petru Štěpánkovi

Pan Štěpánek píše pravdu. Před několika lety – v souvislosti s navrácením vysílání tam, kam dle zákona patří, tedy k držiteli licence, jsem byla nucena prostudovat publicistiku i účinkování pana Štěpánka vzhledem k TV Nova … Jeho názory a kritika rozdvojené Novy v rozporu se zákonem i snahy uvést věci do aspoň nějakého souladu byly dlouhodobé, promyšlené (konzistentní) a troufnu si říci, že v této věci vždy zachovával osobní integritu, která se mimo jiné projevila upřímně nenávistným projevem pana Železného vůči němu. Ta situace se po zpětpřevzetí držitelem licence (tak to, prosím, říkají opravdu všechny zákony civilizovaných zemí, že vysílá držitel) opravdu změnila. To, co pan Štěpánek tak dlouhá léta zastával a oč se zasazoval, pan Železný přes noc splnil. Doporučuji podobné studium všem, kteří z nějakých důvodů neustále osočují pana Štěpánka, že „něco“ zavinil. Je mi opravdu líto, že mnohokrát a opakovaně se musí hájit ten, kdo jako jeden z mála na problém od počátku upozorňoval. Nerozumím tomu, znovu a znovu mne to šokuje a zneklidňuje…

Irena Válová,
prezidentka Media Observatory, bývalá předsedkyně Syndikátu novinářů Česká republiky, internetový server Česká média 4. února 2004