Autor: <span>Petr Štěpánek</span>

7. 9. 2005

Nedávno se v tisku objevila tato informace:

Útvar odhalování korupce a finanční kriminality Policie České republiky ukončil šetření bývalých členů Rady pro rozhlasové a televizní vysílání v souvislosti s prohranou arbitráží se společností CME. Se souhlasem státního zástupce případ odložil. Trestní oznámení, které na ně bylo podáno, policie vyhodnotila jako neodůvodněné. Šetření prokázalo, že členové RRTV se nedopustili žádného porušení zákona. (Právo, 26. 8. 2005)

Tolik stručná faktografie. Je však třeba k tomu něco dopovědět. Policie bývalé radní nešetřila v souvislosti s výsledky práce vyšetřovací komise Poslanecké sněmovny. Vždyť právě tahle komise členy rady rovněž očistila. Ve zprávě Křečkovy vyšetřovací komise se doslova píše, že „žádný ze skutků, nebo absence skutků ze strany mediální rady, nezpůsobil investici pana Laudera přímé či nepřímé škody.“ Důvodem, proč byli někdejší radní popotahováni policií, bylo trestní oznámení, jež přišlo odjinud. Na celé věci přitom není zajímavý samotný fakt podání trestního oznámení, i to se občas může stát, zaráží spíše kdy, kdo a proč ho podal.

Nejprve na téma „kdy“: Kdyby takové trestní oznámení přišlo těsně po prohrané stockholmské arbitráži, mělo by to jakousi logiku. Jenže ono se objevilo až  poté, co jsou na stole závěry parlamentní vyšetřovací komise. Každý se s nimi může seznámit (kupříkladu zde). A dodejme, že především členové vyšetřovací komise z řad vládních poslanců neměli ten nejmenší důvod bývalou – jimi odvolanou – Radu šetřit. Naopak.

Teď na téma „kdo“: Trestní oznámení na členy RRTV podal prostřednictvím jedné advokátní kanceláře „pravdoláskovní“ aktivista Martin Jan Stránský, vydavatel Přítomnosti a spoluzakladatel plácnutí do vody jménem Impuls 99.

Nakonec na téma „proč“: Od politického aktivisty je to politický akt.

A protože Martin Jan Stránský cítil potřebu učinit tento politický akt, trávili vyšetřovatel a předvolaní exčlenové rady čas výpověďmi na dané téma. Rozhodně znám příjemnější a užitečnější způsoby jak strávit den. Zvláště pro mimopražské by to také vyšlo levněji, neboť teprve ex post se člověk dozví, že jako vyšetřovaný na základě trestního oznámení nemá nárok na náhradu ušlé mzdy ani cestovného. Zajímavé! Zkrátka pan Stránský, iniciátor Impulsu 99, propagandista nepolitické politiky a přední aktivista zprofanované Pravdy a Lásky se umí druhým postarat o zábavu.

Všechno špatné je ovšem na něco dobré. Členové odvolané rady nyní mají už od druhé instituce (nejprve od parlamentní vyšetřovací komise, nyní od policie) černé na bílém potvrzení, že nejsou viníky prohrané desetimiliardové arbitráže. V soudních sporech, ve kterých ve věci svého nezákonného odvolání žalují předsedu vlády a Poslaneckou sněmovnu, se to bude hodit.

Co říci závěrem? Právem pana Stránského samozřejmě je podávat trestní oznámení, na koho chce. Mým právem zase je učinit toto veřejné oznámení: Martin Jan Stránský je hloupý exhibicionista, jenž si kriminalizací druhých honí své politické tričko.

28. 6. 2005

Kolegyně Alena Macková mi snad promine, že o ní píšu a že jsem dokonce její jméno – hned dvakrát – použil i v titulku. Proč kolegyně? Protože jsme spolu několik let seděli v Radě pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV). V té, kterou poslanecká sněmovna v dubnu 2003 odvolala. A proč mi má prominout? Protože vím, že nikdy netoužila být středem pozornosti médií. Ale nedá se nic dělat, její příběh toho hodně vypovídá o české politice za vlády sociální demokracie.

Postavme vedle sebe dvě strohé informace. V dubnu 2003 byla Macková z Rady odvolána, v červnu 2005 je do ní opět zvolena. Jen trochu logicky uvažující člověk si musí položit otázku, co se mezitím změnilo. Odpověď je překvapivá: vůbec nic. Sněmovna zasedá stále ve stejném složení a sama Macková je stále docentkou a dvojnásobnou doktorkou, stále učí na Právnické fakultě Univerzity Karlovy.

Zbláznili se ti poslanci? Skoro to vypadá, že ano. Ale kdy se zbláznili? Teď, anebo před dvěma lety? Zbláznili se v roce 2003, kdy naprosto bezúhonnou docentku v přímém přenosu České televize spolu s dalšími kolegy demonstrativně odvolávali jako hlavního viníka prohrané arbitráže se CME? Nebo se zbláznili teď, kdy tutéž osobu vracejí do téže funkce?

Poslanecká sněmovna sama sebe usvědčuje z nebetyčného pokrytectví a křiváctví. A není to poprvé. Po odvolání radních v roce 2003 vyhlásili poslanci vládní koalice pro volbu nové RRTV absolutní personální diskontinuitu. Okamžitě ji ale porušili, když do nové Rady zvolili krátce předtím odvolaného Daniela Nováka, shodou okolností také docenta UK. Všichni vědí, že za tím byl politický obchod sociálních demokratů s komunisty. Vy nám podpoříte Nováka (navržen KSČM), my vám Žáka (navržen ČSSD).

Další zaznamenáníhodný kousek se poslanecké sněmovně podařil, když schválila závěrečnou zprávu vyšetřovací komise k prohrané arbitráži se CME. Ti samí poslanci, kteří v roce 2005 kvůli prohrané arbitráži radní „popravili“, v únoru 2005 odhlasovali, že za prohranou arbitráž vinu nenesou.

Nyní se tedy vrací docentka Macková. Poslanecký klub ODS je třeba pochválit za tvrdohlavost a zásadovost, s jakou trval na její nominaci. Happyend? Nikoli. U správního soudu v Praze už více než dva roky leží žaloba odvolaných radních na předsedu vlády a poslaneckou sněmovnu. Naše nezávislá justice za dva roky nestihla nařídit ani jedno jednání.

21. 6. 2005

Na osobní urážky z prohlášení FITES reagovat nebudu. V žumpě něčeho tak hloupého, jako zplodili Jan Kraus, Břetislav Rychlík a spol., se lze jenom ušpinit. Snad jenom drobnou poznámku. Šermují Novou, arbitráží a deseti miliardami, ale o mechanismu arbitrážní prohry  nemají ani potuchy. Zprávu vyšetřovací komise poslanecké sněmovny evidentně vůbec nečetli, natož snad moji knížku Válka o Novu. Pro arbitrážní zlatokopy jsou při vytváření veřejného mínění ovšem pravým požehnáním. Se svojí záští, předpojatostí a zaslepeností plní roli, které se obvykle říká užitečný idiot. Zaplatí to ale občan.

Prohlášení FITES je daleko zajímavější, zasadíme-li ho do kontextu diskuse o „NGOismu“, kterou nedávno otevřel prezident Václav Klaus. Lepší exemplární příklad si ani nelze představit. Naši kulturní „ýbrmenšové“ přesně vědí, kdo je a kdo není osobnost. Jen a pouze oni mají patent na ty zaručeně správné společenské organizace. Kritéria pro členství v čemkoli – třeba v mediálních radách – splňují pouze jejich spřízněnci a kamarádi. Ta kritéria si ovšem také určují pouze a právě oni. Práva, která si přivlastňují, jiným odpírají. Oni jsou ti vyvolení i povolaní. Kdo si myslí něco jiného, je neosobnost, případně člen „pofidérního sdružení“. Prostě ryzí demokraté!

A propos, co je to vlastně FITES? Prý profesní organizace filmařů a televizáků. Nějak mi ovšem nejde na rozum, proč televizní profesní sdružení proti některým televizím bojuje a jednu si naopak hýčká. Asi proto, že ve skutečnosti je FITES pro lidi finančně napojené na veřejnoprávní televizi spíše trochu odborovou organizací, trochu lobby a trochu PR. Úplně nejvíc je však FITES hlásnou troubou a palicí finančních a politických zájmů Krausovy a Šternovy partičky. Někdy se divím, že jim tolik lidí z branže u toho chce dělat stafáž.

16. 5. 2005

V únoru tohoto roku ukončila svoji práci vyšetřovací komise Poslanecké sněmovny k prošetření okolností prohrané arbitráže se společností CME a Sněmovna schválila její závěrečnou zprávu. V reakci na to zaslali členové před dvěma lety odvolané Rady pro rozhlasové a televizní vysílání předsedovi vlády Stanislavu Grossovi výzvu tohoto znění:

Závěry poslanecké komise k vyšetření okolností arbitráže CME vs. ČR jednoznačně vyvracejí odpovědnost Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV) za více než desetimiliardovou škodu, kterou Česká republika utrpěla.

Ve zprávě se doslova píše: Komise se plně ztotožňuje se závěrem londýnské arbitráže, když tato vyslovila, že „žádný ze skutků, nebo absence skutků ze strany mediální Rady nezpůsobil investici pana Laudera přímé či nepřímé škody“.

Právě prohraná stockholmská arbitráž byla v dubnu 2003 hlavním důvodem k odvolání členů RRTV Poslaneckou sněmovnou a následně předsedou vlády Vladimírem Špidlou. Křivé obvinění a výlučně politicky motivované odvolání členy RRTV hrubým způsobem poškodilo v osobním i profesním životě. Žádáme proto předsedu vlády Stanislava Grosse, aby k této skutečnosti zaujal veřejné stanovisko a vyvodil náležité důsledky.

Ing. Zdeněk Duspiva
JUDr. Pavel Foltán
PhDr. ThLic. Radek Mezuláník
Ing. Martin Muchka
RNDr. Josef Musil, CSc.
Jiří Novotný
Mgr. Petr Štěpánek
Mgr. Milan Trojan
Mgr. Petr Žantovský

V Praze dne 16. února 2005 

Stanislav Gross si dal s odpovědí na čas, měl jiné starosti, nicméně před svojí demisí ještě stihl odpovědět. Stalo se tak dopisem ze dne 22. dubna 2005 (č.j. 06571/05-KPV) adresovaným mojí osobě:

Vážený pane magistře,

odpovídám na Vaši výzvu o zaujetí stanoviska k odvolání členů Rady pro rozhlasové a televizní vysílání v souvislosti se závěry Komise Poslanecké sněmovny k vyšetření okolností arbitráže CME vs. Česká republika, kterou jste mi zaslal 16. února 2005.

Podle ustanovení § 7 odst. 1 zákona 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, Radu pro rozhlasové a televizní vysílání tvoří 13 členů, které jmenuje a odvolává předseda vlády na návrh Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, a to neprodleně po obdržení návrhu.

Z uvedeného je zřejmé, že předsedovi vlády nepřísluší, aby posuzoval či přezkoumával legitimitu usnesení, které přijímá Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, přičemž návrhem obsaženým v tomto usnesení je vázán a příslušné úkony je povinen učinit neprodleně. Na této skutečnosti nic nemění ani závěry Komise Poslanecké sněmovny k vyšetření okolností arbitráže CME vs. Česká republika.

S pozdravem

Stanislav Gross

Tak, a máme to! Byli jsme sice „popraveni“ na základě vykonstruovaného obvinění, popravčí knoflík zmáčkl předseda vlády, ale všechno je v pořádku, všechno je podle zákona.

Abych se přiznal, jinou odpověď jsem od Stanislava Grosse ani nečekal. Byl jsem jenom zvědavý, jestli v sobě najde odvahu říci alespoň: Sorry, hoši! Nenašel. Naopak setrval v pozici, kterou už předtím zaujal jeho předchůdce ve funkci Vladimír Špidla, totiž že předseda vlády je jenom pošťák Poslanecké sněmovny. Není se ostatně co divit, vždyť i on sám – stejně jako Špidla – se osobně podílel na hlasování, kterým vládní poslanci znásilnili zákon a navrhli odvolání Rady. Pokud ovšem žijeme v právním státě i „pošťácké“ úkony předsedy vlády, které někoho poškozují, by měly být přezkoumatelné soudem.

Spor členů odvolané Rady s předsedou vlády a Poslaneckou sněmovnou pokračuje. Zatím proběhlo jediné jednání v pracovně právní věci u obecného soudu, z pohledu odvolaných členů jednání spíše vedlejší či zabezpečovací. (Soud žalobu v první instanci zamítl. Členové Rady prý nebyli v pracovně právní vztahu. To je koneckonců pravda. Skutečností, že zákon přesně určuje, jaké okolnosti musí nastat, aby bylo možné Radu odvolat, a že poslanci to nerespektovali, se soud vůbec nezabýval. Bude následovat odvolání.) Hlavní spor by se měl ale odehrát u jiného, totiž správního soudu, ke kterému stěžovatele odkázal Ústavní soud. Správní soud ovšem nikam nespěchá. Ani po dvou letech od podání žaloby ještě nenařídil jednání.

Nu což, kdo si počká, ten se dočká!

31. 3. 2005

Během odpovědi na interpelaci poslankyně Kateřiny Dostálové (ODS) ve věci prohrané arbitráže se společností CME (24. 3. 2005) se ministr financí Bohuslav Sobotka dopustil několika pozoruhodných výroků, které si rozhodně zaslouží komentář.

Sobotka se suverenitou sobě vlastní přeslechl otázku, která směřovala k odpovědnosti jím řízeného ministerstva financí, a rozhovořil se o údajné vině jiných:

„… tato závěrečná zpráva se také zmiňuje o chování Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, o jejím podílu. Tato zpráva se zmiňuje o chování mediální komise Poslanecké sněmovny, která byla vedena občanským demokratem, zejména v těch letech, kdy docházelo k pochybení. Je třeba si také uvědomit, že tato rada byla volena na základě nominací, které byly dávány Občanskou demokratickou stranou, protože v té době ještě byly politické nominace a členy rady nenominovala občanská sdružení.“

Pan ministr popletl hned několik věcí. Způsob nominování do Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV) je stále stejný, dnes jako v minulosti. Nominují politické strany. Sobotka si to zjevně plete s nominacemi do Rady České televize, kde navrhují společenské organizace. Zcela absurdní je rovněž jeho tvrzení, že rada byla volena pouze na základě nominací ODS. Členy rady nominovaly všechny parlamentní strany a až do nástupu Špidlovy vlády byla ctěna zásada poměrného zastoupení (viz materiál Špidlův rok dlouhých nožů). Navíc – členové RRTV navržení občanskými demokraty nikdy v radě neměli většinu, v inkriminovaném období šlo o čtyři (!!!) lidi ze třinácti. Stejně absurdní je Sobotkův „argument“, že mediální komise Poslanecké sněmovny byla vedena občanským demokratem. No a co? Každému orgánu sněmovny předsedá zástupce nějaké strany. Dnes je předsedou mediální komise pro změnu lidovec. Nebo si snad ministr financí myslí, že předseda komise rozhoduje sám? 

Sobotka dále uvádí: „… toto zavinění nebylo na Ministerstvu financí, ale bylo na Radě pro rozhlasové a televizní vysílání, neboť tím regulátorem, který rozhodoval o právech a povinnostech investora, byla právě Rada pro rozhlasové a televizní vysílání.“

I to je naprostý nesmysl. O právech a povinnostech investora přece nerozhoduje žádný regulační orgán, nýbrž určuje je právní řád České republiky. „Vina“ RRTV – a to je na nálezu stockholmských arbitrů nejabsurdnější – spočívá v tom, že vyžadovala dodržování těchto zákonů. Opravdu, nepřehlédli jste se. Stockholmští arbitři Kühn a Schwebel skutečně kladou České republice za vinu nikoli to, že Rada pro vysílání nedodržovala české zákony, nýbrž to, že je dodržovala.

Sobotkova demagogie však jde ještě dál. Ač byl interpelován v souvislosti se závěry sněmovní vyšetřovací komise, opírá svoje tvrzení o arbitrážní žalobu:

„Pokud si přečtete arbitrážní žalobu, která byla podána na Českou republiku v této věci, tam je stížnost na chování Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. O chování Ministerstva financí tam není ani zmínka. Čili je zcela zřetelné, že příčinou této arbitráže byl postup Rady pro rozhlasové a televizní vysílání.“

Svatá prostoto! Aby také v arbitrážním žalobě nebyla zmiňována Rada pro vysílání, když celá arbitráž byla ze strany CME vystavěna právě na konstrukci údajného spolčení rady s Vladimírem Železným. Problém je v tom – a to je to, co Sobotka jaksi nebere na vědomí –, že vyšetřování poslanců tohle obvinění nepotvrdilo. Závěrečná zpráva vyšetřovací komise naopak konstatuje, že „žádný ze skutků, nebo absence skutků ze strany Mediální Rady, nezpůsobil investici pana Laudera přímé či nepřímé škody.“

Suma sumárum: Odpovědnosti ministerstva financí se Sobotka nakonec ve své odpovědi úspěšně vyhnul, právě tak jako konkrétní informaci, zda již nechal zpracovat nezávislý audit, jenž má chyby ministerských úředníků, kteří dokázali prohrát neprohratelnou arbitráž, vyhodnotit, jak mu doporučuje zpráva vyšetřovací komise schválená sněmovnou 16. 2. 2005.

Na neudržitelnost takového postoje a jeho zjevný rozpor s realitou ho však asi někdo musel upozornit. V odpovědích na interpelace Aleny Páralové a Ivana Langera (oba ODS) o týden později (31. 3. 2005) už byl Sobotka daleko smířlivější a frekvence vyložených nesmyslů a demagogie v jeho řeči je přece jenom o něco nižší.

1. 3. 2005

Tuhle reflexi by měli provést novináři. Ti však již několik týdnů raději mlčí. Asi proto, že sami mají na svých hlavách potoky másla. Musím to tedy – ač nerad – napsat sám.

Vyšetřovací komise Poslanecké sněmovny k prohrané arbitráži se společností CME vypracovala po 21 měsících své existence závěrečnou zprávu. Vyplývá z ní, že z vykonstruovaných obvinění Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV), která byla právě v této souvislosti protiprávně a politicky účelově odvolána, nezbylo prakticky nic. „Žádný ze skutků, nebo absence skutků ze strany mediální Rady nezpůsobil investici pana Laudera přímé či nepřímé škody“, píše se doslova v závěrečné zprávě vyšetřovací komise.

Nepotvrdilo se ani žádné z dalších křivých obvinění, která tehdy na adresu rady v poslanecké sněmovně a v přímém přenosu České televize zazněla. Odvoláni však byli dokonce i ti radní, kteří v inkriminovaném období ještě vůbec nebyli členy rady. Právní princip presumpce neviny tak byl politickým aktem bezprecedentně zvrácen na princip presumpce viny, dokonce viny kolektivní. Doslova alarmující pak je odpověď jednoho z koaličních poslanců a ministra kultury v jedné osobě, který na kuloárový dotaz, proč byla Rada odvolána, odpověděl, že „to byla krevní msta“.

Dne 2. dubna 2003 zvedlo 90 vládních poslanců ruku pro odvolání RRTV. Je vysoce pravděpodobné, že jeden každý z nich postupoval v rozporu se zákonem, a tím pádem také porušil svůj poslanecký slib. Je nereálné požadovat po každém z nich vyvození osobní odpovědnosti, ale bylo by minimálně slušné, kdyby se poškozeným členům rady i veřejnosti alespoň omluvili.

V jednom případě je však vyvození osobní odpovědnosti nezbytné. Je nepřípustné, aby naši zemi na nejvyšším postu v Evropské unii zastupoval člověk, který kvůli svému politickému prospěchu neváhal z pozice předsedy vlády křivě obvinit třináct bezúhonných spoluobčanů a způsobit jim vážné problémy v profesním i osobním životě. Jednoho z odvolaných členů, filmového historika Jiřího Novotného, stála tahle politická hra málem život, neboť krátce po odvolání jej postihl těžký infarkt.

Vladimíra Špidlu dostihla minulost. „Pan Čistý“ užíval špinavé metody. Za tento bezprecedentní akt polické zvůle nese osobní odpovědnost. A nic na tom nemění fakt, že hlavními osnovateli odvolání rady byli jiní. Konkrétně ministr kultury Pavel Dostál, který si tím vyřizoval své osobní účty, či ministr financí Bohuslav Sobotka, který tím maskoval vinu svého vlastního ministerstva. V civilizované demokratické zemi politik, který se dopustil takového přehmatu, rezignuje na svoji funkci a odchází z veřejného života do ústraní.

Jak se zachová evropský komisař Vladimír Špidla?

20. 2. 2005

Nejprve si připomeňme výroky ministra Pavla Dostála z roku 2003:

„Hlavní podíl viny nese Rada pro rozhlasové a televizní vysílání. Myslím si, že by se nad tím měla zamyslet sněmovna a prostě bez milosti tu radu odvolat.“ (Události, komentáře 14. 3.)

„Je to jednoznačně vina vysílací rady. Teď nás to bude stát přes deset miliard. Radní by za své pochybení měli nést majetkovou odpovědnost.“ (MF Dnes 15. 3.)

„Vysílací rada jako regulační orgán státu jednoznačně podpořila společnost CET 21 v obchodním sporu se CME, čímž došlo k znehodnocení její investice v České republice.“ (Právo 17. 3.)

„Že budeme platit arbitráž, způsobilo špatné rozhodnutí, z hlediska arbitráže tedy špatné rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání.“ (Fakta 17. 3.)

„(Zřízení vyšetřovací komise) samozřejmě podpořím, protože podle mého názoru jenom potvrdí to, co říká nález arbitrážního soudu, to znamená, že škodu CME způsobilo rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání …“ (Radiožurnál 17. 3.)

„Arbitráž dopadla tak, jak dopadla, pouze díky tomu, že v roce 1999 tehdejší Rada pro rozhlasové a televizní vysílání svým rozhodnutím poškodila investice CME v České republice.“ (Právo 20. 3.)

„… mnozí poslanci ČSSD už snad konečně dnes pochopili, že se mýlili, když se domnívali, že vedu s Radou pro rozhlasové a televizní vysílání nějakou osobní válku.“ (Právo 20. 3.)

V dubnu 2003 byla rada odvolána, bez možnosti obhajoby. Takřka po dvou letech leží nyní na stole závěry parlamentní vyšetřovací komise zřízené k objasnění prohrané arbitráže se CME. V její závěrečné zprávě se doslova píše: „…žádný ze skutků, nebo absence skutků ze strany mediální Rady nezpůsobil investici pana Laudera přímé či nepřímé škody“.

V souvislosti s kauzou Grossova bytu řekl Pavel Dostál 8. 2. 2005 ve sněmovně toto: „Já si totiž myslím, že ani v periodickém tisku stejně jako v dalších médiích nesmí platit prostě presumpce viny … Myslím si, že se shodneme na tom, že by se nemělo v budoucnosti připouštět, bez ohledu na to, kdo bude u vlády, aby sdělovací prostředky beztrestně fabulovaly, spekulovaly a manipulovaly s fakty bez ohledu na spravedlnost, pravdu, zkrátka, aby bylo dbáno práva včetně práva soukromí dotčených osob.“

Zlatá slova! Bez ohledu na spravedlnost a pravdu by ovšem neměl fabulovat, spekulovat a manipulovat s fakty ani ministr kultury. Pokud mu zbylo ještě trochu cti, napíše rezignační dopis ještě dnes.

18. 2. 2005

Člen současné „špidlovsko – dostálovské“ Rady pro rozhlasové a televizní vysílání Milan Jakobec mne opravdu zaujal, respektive pobavil. Rozepsal se totiž nejen o mé knížce Válka o Novu (zde), ale pro jistotu se také rovnou obul do závěrů Křečkovy vyšetřovací komise (tady). Nejvíce mne zaujalo, že si v mé knížce přečetl dokonce i to, co jsem v ní vůbec nenapsal.

Dával jsem si totiž velký pozor, abych v tak spletitém, mnohavrstevném a nejednoznačném příběhu, jakým spor o Novu dozajista byl, nenabídl pouze jedinou variantu toho, co, jak a proč se odehrálo či mohlo odehrát. Naopak, nechávám jen a jen na čtenáři, aby si sám vybral, která verze mu připadá logická, a tedy pravděpodobná.

Svůj vlastní názor na věc zároveň před čtenářem neschovávám, ale hned z kraje ho upozorňuji, že se jedná o můj subjektivní pohled. To mi sice přiznává i Jakobec, ale jaksi přehlíží výše řečené.

Kladu si otázku, co může vést současného radního, který předtím o dané věci nenapsal ani řádku, k tak náhlé publikační hyperaktivitě. A opět nechávám na laskavém čtenáři, aby posoudil, zda za tím není například i to, že knížka Válka o Novu (str. 105) zmiňuje právě Milana Jakobce v souvislosti s křivým svědectvím Maríny Landové před arbitrážním tribunálem. Odcitujme si ten úryvek:

A ještě jedna drobná pikantnost. Pan Jakobec, zmiňovaný v Prohlášení Maríny Landové, není nikdo jiný než Mgr. Milan Jakobec, bývalý člen Federální rady pro rozhlasové a televizní vysílání a v době udělení licence CET 21 zaměstnanec Úřadu Rady ČR pro rozhlasové a televizní vysílání. Pokud je pravdivé tvrzení Landové, že to byl právě on, kdo přišel s myšlenkou rozdvojené konstrukce Novy, pak se historický kruh s potměšilostí sobě vlastní dokonale uzavřel. Po odvolání (Muchkovy, chcete-li Štěpánkovy) Rady v roce 2003, byl právě Milan Jakobec coby kandidát US-DEU zvolen Špidlovou vládní koalicí za člena nové Rady. Asi aby napravoval, co předchozí Rady pokazily.

17. 2. 2005

Když se v roce 2003 chýlila ke konci stockholmská arbitráž, věnovala tomu Česká televize několik hodin svého vysílání. Aby zdůraznila odpovědnost Rady pro rozhlasové a televizní vysílání za škodu více než 10 miliard korun, kterou Česká republika musela CME zaplatit, očerňovala radu opakovaně jak ve zpravodajství, tak v publicistických pořadech. Když byla rada 2. 4. 2003 odvolávána, odvysílala Česká televize iniciativně z mimořádné schůze poslanecké sněmovny onen památný několikahodinový přímý přenos, který ukončila přesně v okamžiku, kdy slovo dostal předseda rady. A aby nebylo mýlky, kdo že je tím zločincem, který zavinil, že každý z občanů musí zaplatit tisíc korun (ano, přesně takhle to na Kavčích horách rozpočítávali), zařadila ČT ještě 7. 4. a 14. 4 2003 dvě hodinové besedy s „nezapomenutelnou“ Danielou Drtinovou v roli moderátorky.

Takřka po dvou letech nyní ukončila činnost parlamentní komise zřízená k vyšetření okolností prohrané arbitráže se CME. Z její závěrečné zprávy předložené poslanecké sněmovně jednoznačně vyplývá, že Rada pro vysílání viníkem prohrané arbitráže není a za více než desetimiliardovou škodu odpovědnost nenese.

Česká televize tomu 16. 2. 2005 věnovala 30 vteřin na samém konci Událostí. Redaktorům to nestálo ani za obrazový šot. Čtená zpráva ze studia měla všeho všudy těchto 76 slov:  

Za škodu CME kvůli Nově stát nemohl. Stockholmská arbitráž Českou republiku poškodila. Vyplývá to ze závěrečné zprávy sněmovní vyšetřovací komise, která důvody prohrané arbitráže od roku 2003 zkoumala. Zprávu dnes schválili poslanci. Česká republika se ale přesto podle ní dopustila několika chyb. Třeba, že její orgán, Rada pro rozhlasové a televizní vysílání porušila své závazky v oblasti ochrany zahraničních investic. Rozhodnutí arbitráže, která státu nařídila zaplatit CME deset miliard korun, bylo ale podle této zprávy nespravedlivé.

A propos: Že se ono pochybení rady odehrálo již v roce 1993, tedy v době udělení licence, kdy nikdo z o deset let později odvolaných radních ještě v radě nepůsobil, zůstalo divákům samozřejmě utajeno.

Co k tomu říci? Je to jen malá ukázka toho, jakými metodami Česká televize manipuluje s diváky. Tu se na politickou objednávku podílí na denunciačních kampaních, tu cenzuruje skutečnosti nezapadající do virtuální reality, kterou sama pomáhala vytvořit. Závěr o tom, zda a jakým způsobem Česká televize naplňuje svoje veřejnoprávní poslání, nechť si každý učiní sám.

4. 2. 2005

V posledních dnech dostávám od novinářů otázku, proč se členové RRTV, odvolaní v dubnu 2003, ještě dnes se státem soudí a jaké jsou jejich argumenty. Docela podrobně jsem celou věc popsal v knížce Válka o Novu v kapitole nazvané Šest až sedm „statečných“. Cituji:

Podle zákona členy RRTV jmenuje a odvolává předseda vlády na návrh Poslanecké sněmovny. Takže když Sněmovna 2. dubna 2003 odhlasovala odvolání Rady, Vladimír Špidla hned druhý den poslal do sídla Rady v Krátké 10 na Praze 10 dvě (velmi nesympatické a ošklivé) kurýrky s dopisem, že Radu odvolává. Jenom tím však pokračoval ve výrobě úředních a právních zmetků, kterou započala už Sněmovna. Každý radní je totiž jmenován individuálně, takže každý radní samozřejmě také musí být individuálně odvolán. Kurýrkám jsme tedy pověděli, ať se pan premiér laskavě uráčí napsat úředně správný dokument a nejlepší že bude, když nám ho každému pošle domů v úřední obálce s modrým pruhem, přesně tak, jak se to dělá v civilizované zemi. Nafrněné kurýrky odkráčely a neomalený ministr Dostál hned přispěchal s tvrzením, že radní se nechtějí nechat odvolat, aby za sebou mohli zametat stopy. Kdybych ho měl tehdy po ruce, opravdu bych mu snad nafackoval.

Jenže tenhle neúspěšný pokus o faktické odvolání Rady byl pouze komickým vyvrcholením právního paskvilu, který Špidlova vládní koalice při likvidaci naší Rady vyprodukovala. Podle zákona lze odvolání provést dvojím způsobem. Podle § 6 odst. 3 zákona o vysílání lze Radu odvolat jako celek:

Poslanecká sněmovna může předsedovi vlády navrhnout odvolání Rady, neplní-li Rada opakovaně závažným způsobem povinnosti uvedené v § 5 a v odstavcích 1 a 2 nebo pokud opětovně neschválí pro závažné nedostatky výroční zprávu.

Podle § 7 pak lze odvolat jednotlivého člena:

Poslanecká sněmovna může navrhnout předsedovi vlády odvolání člena Rady z funkce z těchto důvodů: a) nevykonává-li řádně svoji funkci, b) nesplňuje-li podmínky pro výkon funkce uvedené v tomto zákoně, c) dopustil-li se takového jednání, které zpochybňuje jeho nestrannost, nezávislost nebo nestrannost Rady.

Jestliže Špidlova vláda chtěla Radu zlikvidovat, jako nejsnadnější a zároveň nejelegantnější způsob se doslova nabízelo dvojí neschválení její Výroční zprávy, která zrovna ležela ve Sněmovně. Trvalo by to sice o pár dní déle, ale nikdo by nemohl říct ani popel. Nějaké „závažné nedostatky“ k takovému kroku se přece vždycky najdou. Jenže vláda z nějakých důvodů s popravou pospíchala (o souvislosti se stockholmským odvolacím soudem jsem se už zmiňoval) a ministr kultury Pavel Dostál, který měl likvidaci Rady na starosti, to celé poněkud „zvojtil“.

Mimořádná schůze Sněmovny byla svolána s programem, na kterém byl jediný jednací bod, nazvaný Návrh na odvolání členů Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Podle jednacího řádu Sněmovny, což je také zákon, nelze pořad mimořádné schůze měnit. Jenže Dostál posléze přednesl návrh usnesení v této podobě:

Poslanecká sněmovna Parlamentu navrhuje předsedovi vlády České republiky, aby neprodleně odvolal Radu České republiky pro rozhlasové a televizní vysílání z důvodu opakovaného závažného neplnění povinností uvedených v odst. 5 zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání.

Ponechme stranou, že Dostál popletl i oficiální název Rady, do kterého už nepatří Česká republika. Důležitější jsou jiné věci. V jednacím bodě o odvolání jednotlivých členů Rady, Dostál navrhl odvolání Rady jako celku. Namísto aby postupoval podle paragrafu 7, použil paragraf 6. Namísto toho, aby Sněmovna odvolávala radní kus po kuse, vzali to vládní poslanci jedním řezem. Na mimořádné schůzi, jejíž program podle zákona nelze měnit, hlasovali o jednacím bodu, který nebyl na pořadu jednání. Ve své bohorovnosti tak dokonce učinili navzdory upozorněním z řad opozičních poslanců, že porušují zákon.

Ale i kdybychom tohle pominuli, ani odvolání Rady jako celku neproběhlo v souladu se zákonem. Zákon, tak jak je zkonstruován, se totiž snaží předcházet možnému účelovému politickému zneužívání odvolání, a proto přesně specifikuje, za jakých okolností lze Radu jako celek odvolat. Buď dvojím neschválením její výroční zprávy, to však nebyl tento případ, nebo kvůli opakovanému a závažnému neplnění povinností. Legislativci tomu říkají kumulativní podmínky odvolání. Jenže žádné předchozí usnesení Poslanecké sněmovny, natož opakované, o tom, že by Rada závažným způsobem neplnila své povinnosti, neexistuje. Naopak – Sněmovna Radě všechny její předchozí výroční zprávy schválila. Nesmyslná a nedoložená obvinění z projevů jednotlivých vládních poslanců, navíc většinou typu „jedna paní povídala“, lze za nějaké usnesení Sněmovny považovat jen ztěží.

Každý zloděj a vrah má možnost, je-li obviněn, říct něco na svoji obhajobu. Členům Rady to vládní poslanci neumožnili. Plenárnímu zasedání Sněmovny nepředcházelo ani obvyklé jednání a doporučení příslušného výboru či komise, v tomto případě tedy kulturního výboru a Stálé komise pro sdělovací prostředky. Neexistovala ani žádná důvodová zpráva.

Tolik citace z knížky. Příslušné žaloby ke správnímu a obecnému soudu šest radních podalo v červnu 2003. Správní soud – ač už to brzy budou dva roky (!!!) – dosud žádné jednání nenařídil. Ve věci pracovněprávní žaloby proběhlo první jednání u Obvodního soudu pro Prahu 10 3. února 2005. Soud žalobu radních zamítl s odůvodněním, že „členství v radě upravuje vysílací zákon, a nelze tedy použít zákoník práce.“ Samotným meritem žaloby se prakticky vůbec nezabýval.

Hlavním důvodem sporu totiž je, že stát nemůže odvolat radu bez udání konkrétních důvodů, které jsou vyjmenovány v zákoně. A právě to se stalo. Po vynesení rozsudku jsem novinářům na chodbě řekl: „V zákoně jsou výčtově uvedeny důvody, pro které radu lze odvolat. Není tam důvod politické odvolání, politická vůle vládnoucí moci. To je přesně to, čemu ten zákon má naopak zabraňovat. Bojujeme dál.“

10. 1. 2005

S blížícím se ukončením činnosti poslanecké vyšetřovací komise k prohrané arbitráži se společností CME se objevují spekulace, co bude obsahovat její závěrečná zpráva. Lidové noviny na toto téma 6. ledna 2004 přinesly poměrně rozsáhlý materiál (Za arbitráž s CME nebude asi nikdo stíhán; Papír, který rozhodl. Nebo nerozhodl?; Skončili jsme, zapomeňte …). Mimo jiné se tu píše:

„Už nyní je podle informací LN jasné, že v závěrečné zprávě nebude přímo pojmenován žádný konkrétní viník, ať už z Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV), z ministerstva financí, nebo z právní kanceláře Clifford Chance, která Česko zastupovala. Stejně tak členové poslanecké komise policii nenavrhnou, aby někoho trestně stíhala.“

Obvyklý novinářský závěr z toho je, že podobné vyšetřovací komise jsou k ničemu. Jenže ona to není úplně pravda. Nechci hodnotit práci jiných parlamentních vyšetřovacích komisí, ale tuhle jsem sledoval opravdu pozorně. A musím konstatovat, že mě vlastně příjemně překvapila. Ona totiž mechanismus prohry České republiky skutečně rozmotala. A není ani pravda, že se v jejích závěrech neobjevují viníci. Objevují. Jenomže trochu jiní, než kdekdo očekával.

Lidové noviny také citují nejmenovaný zdroj: „V zájmu ČSSD je, aby vyšetřování neukazovalo na pochybení ministerstva financí. ODS zase nechce připustit, že mohla pochybit RRTV, kterou vždy hájila. Je proto nepsaná dohoda, že v závěrečné zprávě má být kompromis, který spíše pojmenuje děje, ale neoznačí konkrétní chyby osob.“

Kdyby skutečným viníkem prohrané arbitráže byla Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, před půl druhým rokem nemilosrdně odvolaná a denunciovaná většinou médií, asi by ji žádné politické dohody neochránily. Jenže nejenom několika právníkům z vyšetřovací komise, ale i všem jejím laickým členům je po prostudování příslušných materiálů jasné, že zničení zahraniční investice (CME) asi těžko mohla způsobit rada tím, že jednomu českému „eseróčku“ (CET 21) vydala předběžný souhlas k navýšení základního jmění, které se navíc nakonec stejně nekonalo. Podobně se rozplynul i klíčový důkaz o spolčení rady se Železným. Dnes už je nade vší pochybnost jasné, že onen „zápis nezápis“ je zfalšovaný podvrh. Víc toho na radu prostě není. A vyčítat radě, že dodržovala zákony České republiky, jako to udělali stockholmští arbitři? To by asi byla příliš silná káva.

Řada stop naopak vede na ministerstvo financí a k jím vybrané advokátní kanceláři Clifford Chance. Když se to řekne mírně: zdaleka neudělaly všechno pro vítězství České republiky. Když se to řekne natvrdo: prohrály to naschvál, leccos napovídá tomu, že dokonce na objednávku. Dovedete si ovšem představit politickou vyšetřovací komisi, které předsedá sociálně demokratický poslanec, že na plná ústa pojmenuje vinu ministerstva financí řízeného sociálně demokratickým ministrem? Stanislav Křeček je prostě ve velmi delikátním postavení.

Ano, je pravda že vyšetřovací komise má své (politické) limity. Jen těžko můžeme očekávat, že ukáže na konkrétní lidi. Jenže v tom okamžiku by měly nastoupit orgány činné v trestním řízení. Ty jsou – nebo by alespoň měly být – nezávislé. Důvodů, aby se o celou věc začaly zajímat, je víc než dost. Více než 10 ztracených miliard je hodně velký balík peněz.

Kolik že to dostal sparťanský Petr Mach za údajný daňový unik, který byl o čtyři řády nižší?

29. 12. 2004

Soudě podle rozhovoru nazvaného Soumrak hypnotizérů (Reflex 29/2003), není pochyb o tom, že Přemyslem Palcátem zpovídaný Petr Vrána, malíř, producent a pedagog FAMU, je typický levicový intelektuál. Všude byl, všemu rozumí. Nemá rád Bushe, a proto do USA už nejezdí. Dokud pro Novu pracoval on sám, dělali to skvěle. Když on odešel, nedá se na to koukat. Zavedl by kulturní policii a policajty by nadělal z Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Co je kulturní a co ne, ví přesně. Není pochyb, že by o tom rozhodoval on sám. Vlastně nic překvapujícího, Vrána říká obvyklou snůžku banalit, co lze slýchat od lidí podobného ustrojení. S nějakými zákony se jako správný hybatel všehomíra nijak nezatěžuje.

Když Železný začal vysílat z Barrandova bez ČNTS, rada pro vysílání podle něj měla „pružně zasáhnout“. Ve prospěch Jana Vávry. Co na tom, že v rozporu s českými zákony tehdy byl právě Vávra, viz třeba jeho pirátský pokus o vstup do vysílání, a nikoli Železný. Prý se tak mohla „odvrátit desetimiliardová škoda“. O tom, že londýnská arbitráž na postupu rady neshledala vůbec nic závadného, právě naopak, nemá Vrána zřejmě ani tušení. A že dva šílení arbitři ze Stockholmu opřeli svůj desetimiliardový verdikt – jak teď vychází najevo –  o zfalšovaný a podvržený dokument, také ne. Ani se není co divit, nezapadalo by to do těch jedině správných konstrukcí předem stanovených vin. V tomhle přece mají hoši, co spolu mluví, jasno už dávno a nějakými hloupými fakty se nedají vychýlit. Jestli tohle má být ta schopnost „vidět české mediální prostředí fundovaně a s kritickým nadhledem“, jak v úvodu píše Palcát, pak nám nebe budiž milostivo.

Proč Vrána vykládá cosi o mém prohánění v červeném ferrari a kde k této pitomosti přišel, mi uniká zcela. Ale vlastně tomu docela rozumím. Protože to zmiňuje v souvislosti s mým působením v Radě pro rozhlasové a televizní vysílání, má to asi dokumentovat moji zlotřilost a zkorumpovanost. Co na tom, že v jakémkoli červeném ani jinak zbarveném ferrari jsem v životě neseděl, natož abych se v něm proháněl. Lidé typu Vrány však podobná podpásová svinstva papouškují s takovou chutí, až jim ve své bezmezné Pravdě a Lásce sami dávno uvěřili.

A proč píšu, že Petr Vrána žere psy? A proč ne? Není to o nic větší pitomost než jeho zhovadilé plky o mém červeném ferrari.

28. 12. 2004

Ve svém článku nazvaném Příběhy plné omylů (Louč, 26. 12. 2004) Milan Šmíd reaguje na aktuální publicistiku kolem prodeje televize Nova, konkrétně na Erika Taberyho (Návrat okradeného investora, Respekt 20. 12. 2004) a Václava Žáka (Prodej v pravý čas, Ekonom 23. 12. 2004). Šmíd v úvodu píše:

„Nelze v krátkosti reagovat na všechny nepřesnosti, které se v minulých dvou týdnech při líčení historie případu televize Nova v médiích objevily. Chápu, že případ je tak složitý, že vyžaduje novinářskou zkratku. Ale ta by neměla vycházet z mylných východisek a zkreslovat fakta.“

S pečlivostí sobě vlastní pak Šmíd uvádí na pravou míru nejen nepřesnosti, ale i některé mýty a záměrné propagandistické desinformace.

V souvislostí s prací na knížce Válka o Novu, ve které jsem shrnul všechno podstatné, co se kolem Novy v posledních letech seběhlo, jsem prostudoval prakticky všechno, co o této problematice Milan Šmíd napsal, a poměrně často ho také cituji. Proto si také troufám mít na jeho publicistiku názor, vesměs pozitivní. Šmídův postoj k celé věci samozřejmě není úplně totožný s mým, v interpretaci některých faktů se lišíme. Ale právě to je to podstatné: Lišíme se v interpretaci některých faktů, nikoli ve faktech samotných. V tom je ten zásadní rozdíl oproti dojmologům Taberyho typu. Ti se nikdy ani nenamáhali si prostá fakta prostudovat.

Milan Šmíd ovšem také píše: „Nemám rád silná slova, proto nesouhlasím se závěry, které ve svém komentáři ‚Propagandistický škvár senátora Schwarzenberga‘ (Česká média, 22. 12. 2004) uvádí Petr Štěpánek.“

Nic proti tomu. Jenže když si od mého článku odpreparujete poslední odstavec, ve kterém Respekt nelítostně nazývám propagandistickým škvárem, zjistíte, že moje a Šmídovo hodnocení Taberyho „novácké“ publicistiky se vlastně zas až tak neliší.

Máme jen jinou životní zkušenost. Zatímco Šmíd si v klidu své vysokoškolské pracovny hloubá o nepravostech mediálního světa, já jsem byl coby místopředseda Rady pro rozhlasové a televizní vysílání ze strany propagandistů Taberyho typu po několik let vystaven těm nejhrubším mediálním útokům a desinformacím, jaké si jen lze představit. Právě proto si nedělám ty nejmenší iluze a neberu si servítky.

Koneckonců – sečtete-li si všechny Taberyho poslední nepřesnosti, chyby a omyly a vynásobíte-li si je počtem článků a komentářů, které Respekt za několik let kupříkladu jen v souvislosti s kauzou TV Nova zveřejnil, možná že připustíte, že moje hodnocení Respektu jako propagandistického škváru má k pravdě blíž než to Šmídovo „slušné“, čistě akademické.

Ale ať už je vašemu naturelu bližší to či ono, Šmídova publicistika rozhodně stojí za prostudování. V Respektu by to měli mít jako povinnou literaturu a speciálně Erik Tabery by měl poslední Šmídův komentář alespoň stokrát opsat za trest.

22. 12. 2004

Jestliže po tom všem, co už bylo o prohrané arbitráži se CME objektivně zjištěno (a také zveřejněno), napíše nějaký novinář něco podobného, jako Erik Tabery v Respektu (Návrat okradeného investora, Respekt 52/2004), nabízejí se jako vysvětlení pouze tři možnosti: autorova slepá víra, hloupost, nebo ještě něco horšího. Případně nějaká kombinace.

„Když se před pěti lety rozhodl tehdejší generální ředitel televize Nova Vladimír Železný vyšoupnout americké společníky, kritizovala to většina médií. Byl to čistý podvod, u kterého navíc sekundoval stát (konkrétně Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, která byla v rukou ODS a ČSSD),“ píše Tabery.

Skutečnost: Nejprve „vyšoupl“ Lauder – přesněji spíše Fred Klinkhammer – Železného. Jenže vstoupit do války s tehdejším 60ti procentním vlastníkem licence a ještě k tomu v okamžiku, kdy CME byla v obrovských finančních potížích a Nova byla její jedinou zlatou slepicí, bylo čiročiré bláznovství. Jestli něco ohrozilo Lauderovu investici, pak právě toto. Vše ostatní, co následovalo, bylo už jen řetězcem následků. V jednom má Tabery pravdu: o podvod později skutečně šlo. Ale v úplně jiném slova smyslu, než má na mysli (viz níže).

Dále Tabery píše: „Návrat CME není známkou jen toho, že nakonec existuje určitá spravedlnost a dá se jí dovolat, ale i toho, že se v Česku pomalu mění politická a podnikatelská kultura.“

Skutečnost: Návrat CME do Novy je normální obchod. Pro nakupujícího (Lauder) navýsost prestižní a pro prodávajícího (PPF) tím pádem neuvěřitelně výhodný. Nalhávat sobě i čtenářům, že jde o spravedlnost, je směšné a ještě k tomu hloupé.

Taberymu v tomtéž čísle úspěšně sekunduje také Marek Pokorný: „(Laudera) o Novu v roce 1999 připravil její ředitel Vladimír Železný za přihlížení poslanců a Rady pro rozhlasové a televizní vysílání…“

Skutečnost: Obchodní spory v právním státě nemohou řešit ani poslanci ani regulační orgán, náleží to pouze soudům. Poslanecká vyšetřovací komise svoji závěrečnou zprávu teprve vydá. Ale už i s tím, co z jejího šetření dosud proniklo na veřejnost, lze mít za objektivně prokázané, že ani Rada pro vysílání ani poslanci společnosti CME žádnou škodu nezpůsobili. Zcela jednoznačně to konstatuje i nález paralelní londýnské arbitráže. Hlavní díl odpovědnosti za prohranou stockholmskou arbitráž a tím pádem i za ztrátu 10 miliard padá (a právě zde je slovo podvod namístě) na ministerstvo financí, jím vybranou advokátní kanceláře Clifford Chance a v neposlední řadě také na dva podjaté stockholmské arbitry, pány Kühna a Schwebela.

Nevidět po celou dobu arbitrážních sporů nic, co by hovořilo ve prospěch České republiky, a naopak všechny proběhlé děje pokřivit tak, aby vlastní zemi poškozovaly, to chce vpravdě značnou dávku křiváctví. Tabery  i další novináři z Respektu ho po několik let projevovali vskutku víc než dost. Majitel Respektu Karel Schwarzenberg možná žije v iluzi, že vydává prestižní časopis. Skutečnost je však bohužel jiná. Respekt je propagandistický škvár, který nese svůj díl viny na vytvoření atmosféry, která vedla k poškození republiky o 10 miliard korun. Čím dřív na to nový pan senátor přijde, tím lépe především pro něho. U lesníka se to totiž možná tak nebere, ale pro politika je to doslova diskvalifikující, je-li něco podobného jeho vizitkou.

18. 12. 2004

Jako téměř každá jiná událost má i návrat CME do televize Nova své klady i zápory. Zastavme se nejdříve u negativ.

Do nejsilnější české soukromé televize se vrací investor, který si v minulosti nikdy nedělal příliš těžkou hlavu s českými zákony. Pokud mu nevyhovovaly, v lepším případě je obcházel, v horším přímo porušoval. A nebo se je ruku v ruce s Vladimírem Železným ovlivňováním legislativního procesu snažil ohýbat ku svému prospěchu.

Obdobným způsobem společnost CME přistupovala k jednání s regulátorem elektronické mediální scény Radou pro rozhlasové a televizní vysílání. Kdykoli jí něco nešlo pod nos, zákon nezákon, radu prostě obešla. Přímo ukázkovým příkladem byl vstup CME do rádia Alfa.

Rozhodně také nelze zapomenout na způsob, jakým společnost CME navyšovala své základní jmění v České nezávislé televizní společnosti, tehdejší servisní firmě televize Nova, či na akce typu Český plán, kterým se Novy chtěla po rozchodu se Železným zmocnit. Dlužno dodat, že nezákonným způsobem. V tomto výčtu by se dalo pokračovat.

Během návštěvy tehdejšího českého premiéra Miloše Zemana v USA Ronald Lauder zveřejnil  v největších amerických denících celostránkové inzeráty, které varovaly před investováním v České republice. Na českých zákonech se od té doby nic zas až tak zásadního nezměnilo, a přesto se nyní CME do republiky vrací. Jednoznačně z toho vyplývá, že tehdejší inzeráty byly ryze účelovou propagandou.

Bylo by ale nesmyslné vést dál války, které již skončily, ať už si o jejich výsledku a metodách myslíme cokoli. Podívejme se proto raději na pozitiva návratu amerického investora do Novy.

Návrat CME do Novy je dobrou zprávou pro česko – americké vztahy. Však se také americký velvyslanec William Cabaniss dal v tomto smyslu okamžitě slyšet: „Akvizice majoritního podílu v TV Nova společností CME je největší americkou přímou investicí v historii České republiky a je potvrzením obnovené důvěry investorů ve stabilitu a investiční příležitosti v této zemi.“ Americké politiky totiž nikdy nezajímaly skutečné příčiny a právní pozadí nováckého sporu. Oni jen tvrdě hájili obchodní zájem svého krajana. Možná, že by nebylo na škodu, kdyby se čeští politici uměli v tomto smyslu poučit a vzít si příklad.

Za dobrou zprávu lze návrat amerického investora považovat i v souvislosti s tím, že jedinou další variantou byl vstup německé RTL. Samozřejmě, nic proti německému kapitálu, ale  vezmeme-li v potaz, že většina českých printů je v rukou německých majitelů, rozhodně není na škodu, že se nejsilnější privátní televize ubírá jiným směrem.

V neposlední řadě pak nelze nevidět, že v osobě Michaela Garina přichází jiná CME, než byla ta z časů Freda Klinkhammera. „Dřevorubec“ Klinkhammer totiž měl vskutku lví podíl na tom, že válka o Novu se takovým způsobem vyhrotila. Není nic charakterističtějšího, než že za svého nejbližšího českého spolupracovníka si vybral milovníka zpravodajských her Jana Vávru. To prostě nemohlo nemít dopad na vztahy s některými politiky. Vávra nikdy nebyl chápán jako politicky indiferentní osoba. Vím přesně, o čem hovořím. Sám jsem na to Klinkhammera předem upozorňoval. Marně.

Nejvíce natěšení na stínání hlav na Nově a na příští politickou vendetu jsou ti čeští novináři, kteří nepokrytě  kolaborovali s Michalem  Donathem a jeho PR agenturou, které si Klinkhammer na počátku sporu v roce 1999 (navzdory Donathově několikanásobné přítomnosti v Cibulkových seznamech) vybral k mediálnímu zastupování CME. Právě jim by proto neměla uniknout informace, že jedna z prvních věcí, které Garin udělal, bylo zrušení smlouvy s Donathem.

A možná by také nebylo na škodu, kdyby naši žurnalisté dohlédli dál než za první roh a zamysleli se, zda některé personální změny, které změna majitele Novy jistě přinese, daleko více nesouvisejí s řešením sporů současných, než těch minulých. Ale to asi chci po našich mistrech pera moc. Koneckonců logika ve stylu „zabili jste mi strejčka, tu máte přes držku“ má v českých zemích tradici.

17. 12. 2004

(Psáno pro Lidové noviny)

Kdyby zástupce šéfredaktora Lidových novin Jaroslav Plesl nebyl hlupák, všiml by si, že válka o Novu skončila už loni.

Kdyby Plesl nebyl hlupák, neprozrazoval by na sebe ještě rok poté, že po celou dobu kopal za jednu stranu sporu. A je úplně jedno, zda z naivity či kvůli jiné motivaci.

Kdyby Plesl nebyl hlupák, věděl by, že univerzálním smiřovadlem rozvaděných podnikatelů jsou peníze. Udělají-li oboustranně výhodný obchod, rádi zapomenou na minulé sváry. A nebyl by celý natěšený na vendetu, která není na programu.

Kdyby Plesl nebyl hlupák, který se v právním pozadí novácké kauzy vůbec neorientuje, nemohl by odpovědnost za prohranou arbitráž  přisuzovat Radě pro rozhlasové a televizní vysílání a ještě k tomu v souvislosti s navýšením základního jmění CET 21, navíc nikdy neuskutečněným. Nečiní tak dokonce ani stockholmští arbitři.

Kdyby Plesl nebyl hlupák, neukazoval by prostoduše na Ivana Langera, který v roce 1999, byv předsedou sněmovní mediální komise, americké investory zcela správně odkázal na soudy. Jenom (opakovaně) prozrazuje svoji politickou předpojatost.

Kdyby Plesl nebyl hlupák a alespoň vzdáleně tušil, kdo byl v mediální branži v toku času s kým a proti komu, nemohl by naprosto neomaleným způsobem napadnout majitele internetového serveru Česká média Jaroslava Berku z přelétavého řiťolezectví. Právě Berka totiž za celou dobu sporu o Novu svého obchodního partnera nikdy nezměnil.

Protože Plesl hlupákem je, napsal do úterních Lidovek takovou snůšku pitomostí, jaká se nachází v jeho „komentářích“ Lauder zdraví Langera a Vovkovi koně, Berkova smůla a Kellner do učebnic.

Jediná nepochopitelná věc proto je, proč redakce Lidových novin takového hlupáka zaměstnává a ještě k tomu na postu zástupce šéfredaktora.

14. 12. 2004

(Psáno pro MF Dnes)

Jsou to vlastně dvě různé věci. Obyčejným lidem ale stejně nikdo nevymluví, že si je nemají spojovat. Jedna věc je 10 miliard za prohranou arbitráž, druhá návrat CME do Novy.

Arbitráže byly dvě. Ve stejné věci, se stejnými svědky, se stejnými důkazy. Londýnská řekla, že Česká republika Ronaldu Lauderovi žádnou škodu nezpůsobila. Stockholmská naopak, že ano, a Lauderově firmě CME přiřkla více než 10 miliard. Z prosté logiky vyplývá, že obojí naráz platit nemůže. Někde se museli zmýlit.

V Česku to pak politici vzali hezky po kocourkovsku. Napřed „popravili“ Radu pro rozhlasové a televizní vysílání a pak teprve zřídili vyšetřovací komisi. Výsledek? Všechno nasvědčuje tomu, že se „zmýlili“ ve Stockholmu. Žádné „neochránění investice“ se totiž nekonalo. Arbitři prý rozhodli s úmyslem poškodit Českou republiku. Motivaci si můžeme jenom domýšlet. Domácí stopy nevedou na Radu pro vysílání, nýbrž na Ministerstvo financí, které (slovy předsedy vyšetřovací komise Křečka) „arbitráž hrubě podcenilo“. Klíčovým důkazem proti České republice byl podvržený a zfalšovaný dokument. Ale kdyby jen to. Do arbitráže ho vnesli sami právní zástupci ČR z advokátní kanceláře Clifford Chance. To se opravdu hned tak nevidí.

Jak se něco takového může stát? Namísto toho, aby se obchodní spor dvou soukromých firem odehrál jako obchodní spor dvou soukromých firem, přeměnil se v tragikomickou politickou hru, ve které černý Petr zůstal v rukou hloupoučkého státu. Socialistická vládní garnitura chtěla probíhající mediální války využít ke svým politickým cílům. Zúčtovat se Železným, odstranit nepohodlnou (a jí neovládanou) Radu pro rozhlasové a televizní vysílání, navolit si ke svému obrazu Radu novou – zkrátka posílit svůj mediální vliv – a nádavkem diskreditovat politické protivníky. Vždyť ten Klaus přeci „kamarádil“ se Železným! Nějak se jí to však vymklo z rukou. Cena? Bratru 10 miliard korun. Ovšem nikoli ze svého, nýbrž z kapes daňových poplatníků. No, nekupte to!

A současný návrat CME do Novy? To už je vlastně jiná story. Pro Laudera prestižní záležitost, pro finančníky z PPF obchod z říše snů. Skoro to vypadá, že se nic nezměnilo. CME byla v Nově v době předarbitrážní, bude tam i v době poarbitrážní. Pouze vyjevení daňoví poplatníci arbitrážního protektorátu si kladou neodbytnou otázku, proč to museli zaplatit právě oni.

Co k tomu dodat? Snad jenom televizní program na příště: Diag Human, Nomura, Petrcíle…

13. 12. 2004

K dokonalosti chybí už jen krůček. CME se vrací do televize Nova a navenek to vypadá, že se vlastně skoro nic nezměnilo. CME tam byla v době předarbitrážní, bude tak i v době poarbitrážní. Pouze vyjevení daňoví poplatníci si kladou neodbytnou otázku, co se to vlastně odehrálo mezitím a proč museli zaplatit 10 miliard korun.

Proč? Protože namísto toho, aby se obchodní spor dvou soukromých firem odehrál jako obchodní spor dvou soukromých firem, přeměnil se v tragikomickou politickou hru, ve které černý Petr zůstal v rukou hloupoučkého státu. Socialistická vládní garnitura chtěla probíhající mediální války využít ke svým politickým cílům. Zúčtovat se Železným, odstranit nepohodlnou (a jí neovládanou) Radu pro rozhlasové a televizní vysílání, navolit si ke svému obrazu Radu novou a nádavkem diskreditovat politické protivníky. Vždyť ten Klaus přeci kamarádil se Železným! Proběhnuvší kroky nebyly cílem, nýbrž prostředkem. Prostředkem k většímu vlivu na mediální sféru. Cena? Bratru, 10 miliard korun. Ovšem nikoli ze svého, nýbrž z kapes daňových poplatníků.

Jenomže soudruzi to nějak zbabrali. Ten zásadní mediální vliv se nějak ne a ne dostavit. Dosavadní mezisoučet? Už troje volby v háji! Možná i proto poněkud zmatený ministr kultury Dostál hned po oznámení návratu CME do Novy telefonoval jednomu mému kolegovi z odvolané Rady a pln očekávání se ho ptal, zda se vrací také Vávra. Nevrací! Proč by také měl. Mouřenín již odvedl svou práci.

K dokonalosti opravdu chybí jen krůček. Jaký? Aby soud ještě vrátil do funkcí členy loni odvolané Rady. Vůbec to není nereálné. Proč by si také odvolaní radní měli nechat líbit, že vládní koalice na ně chtěla hodit svoji vlastní odpovědnost za prohranou arbitráž. Ta pachuť totální neschopnosti současné vlády pak bude opravdu takřka dokonalá. Daňoví poplatníci pak jistě vládě vzkážou: Děkujeme vám, že se tak skvěle staráte o zájmy státu a odpovědně hospodaříte s našimi penězi. Protáčíte je, že se vážně ani nestačíme divit!

25. 11. 2004

Je to dokonalý logický nesmysl. Ve sporu o televizi Nova, ve kterém proti sobě stáli Vladimír Železný a Ronald Lauder, prohrála Česká republika.

Dvě arbitráže, stejný případ, stejní svědci, stejné důkazy. Podle té londýnské Česká republika Ronaldu Lauderovi žádnou škodu nezpůsobila. Ta stockholmské naopak rozhodla, že musí Lauderově firmě CME zaplatit více než 10 miliard korun.

Kdo za to může? Vládní politici s tím byli hotovi raz dva. V dubnu loňského roku okamžitě „popravili“ Radu pro rozhlasové a televizní vysílání. Teprve potom zřídili parlamentní vyšetřovací komisi.

Z logiky věci vyplývá, že existují dvě možné varianty nějaké viny. Buď platí tradiční verze,  že se Rada pro vysílání spolčila s Vladimírem Železným, společně zničili investici CME, a Česká republika proto musela zaplatit 10 miliard korun. Tohle by platilo v případě, že jsou správné závěry stockholmských arbitrů. Nebo mají pravdu londýnští arbitři – a obojí naráz prostě platit nemůže –, podle kterých Česká republika žádnou škodu nezpůsobila. Pak ale žádní viníci v tom tradičním smyslu neexistují. Jelikož však republika přesto 10 miliard musela zaplatit, přímo se nabízí důvodné podezření, že tomu někdo napomohl. A to je ta druhá varianta. Tyhle stopy však určitě nevedou na Radu pro rozhlasové a televizní vysílání, nýbrž na Ministerstvo financí a k některým politikům. 

Práce vyšetřovací komise se nyní chýlí k závěru a českou veřejnost zřejmě čeká překvapení. Předseda komise Stanislav Křeček (ČSSD) 22. října 2004 novinářům řekl: „Ukazuje se, že stockholmská arbitráž skutečně rozhodla s úmyslem poškodit Českou republiku, aniž by pro to byly důkazy, které by snesly mezinárodní srovnání.“

O čem to poslanec Křeček mluví? Klíčový důkaz proti České republice, tzv. „zápis“ z jednání Vladimíra Železného s Radou dne 2. března 1999, je podvržený a zfalšovaný dokument. Do arbitráže ho paradoxně vnesla nikoli protistrana, nýbrž sami právní zástupci České republiky z advokátní kanceláře Clifford Chance. Odpovědnost za její výběr nese Ministerstvo financí.

I tento fakt už předseda vyšetřovací komise v minulosti okomentoval: „Ministerstvo financí arbitráž hrubě podcenilo … nevybralo optimálního zástupce zájmů České republiky.“

Skoro to vypadá, že některým lidem možná ještě bude docela horko. A rozhodně to nebudou  „popravení“ členové Rady pro vysílání. Ti se naopak domáhají satisfakce. Českou republiku, respektive předsedu vlády a Poslaneckou sněmovnu zažalovali ve věci svého protiprávního odvolání.

23. 9. 2004

Nějaký čas jsem byl mimo republiku, takže mě po návratu čekala větší porce monitoringu tisku. Mimo jiné jsem v něm narazil i na zajímavou informaci, že ministr kultury Pavel Dostál (ČSSD) navrhl, aby se náměstkem ministra informatiky Vladimíra Mlynáře (US-DEU), na kterého mají dle koaličních dohod nárok sociální demokraté, stal Ing. Zdeněk Duspiva. V kompetenci nového náměstka má být digitalizace vysílání.

Což o to, ne, že bych se se Zdeňkem Duspivou, s nímž jsem zasedal v Radě pro rozhlasové a televizní vysílání, vždy a ve všem shodnul. Přesto ani v nejmenším nepochybuji, že je pro podobnou funkci – primárně spíše odbornou než politickou – dostatečně vybaven. Ostatně je jedním z mála, ne-li úplně jediný, kdo na téma digitalizace vysílání pravidelně publikuje. Problém je v něčem jiném.

Novináři, kteří o jeho možné nominaci informovali, samozřejmě neopomněli poznamenat, že Zdeňka Duspivu do této významné funkce navrhl tentýž Dostál, který ještě před rokem radu, ve které i Duspiva zasedal, obvinil z kupčení s licencemi a dalších „zločinů“ a byl hlavním organizátorem jejího odvolání.

Od Pavla Dostála, ležícího s poměrně vážnými zdravotními komplikacemi v nemocnici, samozřejmě v tuto chvíli neočekávám žádnou odpověď a můžu mu pouze popřát brzké uzdravení. Přesto se nedá uhýbat před faktem, že z prosté logiky věci vyplývá, že navrhovatel se někdy prostě musel mýlit. Buď teď, protože „zločince“ Duspivu navrhuje na důležitý post náměstka ministra, nebo před rokem, kdy Radu pro rozhlasové a televizní vysílání nepodloženě a bez jakýchkoli důkazů obvinil.

Vzhledem k tomu, že si jsem jistý, že se mýlil loni, očekávám, že nikoli právě Pavel Dostál osobně, nýbrž řada dalších, kteří se na politicky účelové likvidaci minulé rady podíleli, se k tomu postaví čelem. Některé věci už odestát nejdou, avšak alespoň něco se pro jejich nápravu udělat dá.

(Náměstkem ministra informatiky se Zdeněk Duspiva nestal. Sociálně demokratická vláda ho ale jmenovala národním koordinátorem digitalizace.)

2. 9. 2004

(Česká média a nakladatelství Votobia při příležitosti desátého výročí televize Nova společně vydaly knihu Fenomén Nova. Svymi texty do ní přispěli Jan Čulík, Jefim Fištejn, Michel Fleischmann, Kateřina Fričová, Ladislav Jakl, Milan Kruml, Ivo Mathé, Petr Štěpánek, Dan Šťastný a Petr Žantovský.)

Nenadávej na zrcadlo, když máš křivou hubu, říká stará lidová moudrost. Jestli lze u příležitosti oslav desátých narozenin televize Nova oslavenkyni k něčemu přirovnat, pak právě k onomu zrcadlu. Nova totiž vždy byla a je takovým zrcadlem, které leckomu připomíná, že má ústa na koso. Také toho nadávání vždy bylo dost a dost.

Poprvé Nova nastavila společnosti zrcadlo krátce po svém vzniku a tenhle první osudový hřích jí někteří sociálně inženýrští intelektuálové nikdy neodpustí. Právě tito lidé totiž v sobě samých i v nás ostatních živili falešnou představu, že Češi jsou kulturnější než naše tuctové okolí. Měli jsme přece své knižní čtvrtky s frontami na hodnotnou literaturu, natřískané filmové kluby a třeba i ty bratislavské pondělky na obrazovce Československé televize. Nic proti dobrým knížkám, nic proti klubovým filmů, nic proti kvalitním televizní inscenacím. Na celém světě a po všechny věky však vedle Apollóna úřaduje i Marsyas. To jen my, abychom sami před sebou vypadali o něco lepší, jsme se pokládali za Apollónovy děti. A najednou mezi nás vtrhnul novácký Marsyas a rozbořil naše představy o nás samotných. A neudělal to jen jednou. Z naší namyšlenosti nás usvědčuje znovu a znovu. Nejdříve nám naservíroval nekonečné, mnohými estéty opovrhované americké seriály. O něco později v jakési dějinné spirále přivál nazpět estrády, tentokrát v ještě nablýskanějších kostýmech. A pak nás dorazil latinskoamerickými telenovelami. Diváci konzumují a pokrytečtí křivohubí „uměnovědci“ nadávají na Novu, že prý kazí vkus. Kdepak, ten vkus není ani zkažený, ani vybraný. Je normální, stejný jako kdekoli jinde.

Mějme proto na paměti, že jsme pouze svědky zajímavého úkazu. Ve vší té kritice, která dopadá na „bulvární“ a „brakovou“ Novu, není podstatné ono prvotní sdělení, s jak „úpadkovou“ televizí máme co do činění – koneckonců Nova se nijak neliší od svých zahraničních komerčních sester –, nýbrž nevyslovované sekundární poselství kritiků Novy o sobě samých. Podívejte se na nás, jak jsme narozdíl od masy ostatních výjimeční a oduševnělí. Kdepak – pouze křivohubí.

Zajímavé zrcadlo Nova nastavila novinářům. A to hned z několika úhlů. Byl to všeobecný jev, ale na obrazovce Novy zvláště dobře pozorovatelný. Po listopadu 1989 vtrhlo do médií mládí. Starší novináři byli dílem zdiskreditovaní, dílem nestačili novému tempu. To vše v období zvýšené poptávky po lidech od pera, v období, kdy vznikaly nové časopisy i noviny, soukromá rádia a televize. Mladí nabídli svoji dravost, kreativitu, rychlost, flexibilitu. Jenže vedle všech těchto pozitivních vlastností častokrát také povrchnost, drzost a nedostatek pokory. Nově sázka na mládí vždycky vycházela. Čísla sledovanosti Televizních novin byla vždy vysoká, ba dokonce nejvyšší. V porovnání se světem však všímavého pozorovatele na českých obrazovkách trkne – neboť od Novy se takto „nakazily“ i ostatní televize – nižší věkový průměr redaktorů a moderátorů, než je obvyklé jinde. Není to samozřejmě žádná tragedie, ale za zaznamenání to stojí. Zvláště u vědomí, že plastický obraz světa nejlépe předává redakce, ve které se snoubí zkušenost stáří s dravostí mládí. Bude zajímavé sledovat, kdy Česko i v tomto směru dospěje do normálu.

Zvláštní vypovídací hodnotu má zrcadlo, ve kterém se odrážel a postupně měnil vztah novinářské obce k Nově coby nejsilnějšímu a nejvlivnějšímu médii v zemi. V prvním období se Nova koupala v bohaté lázni novinářské přízně. Ano, někdo si občas rýpnul, ale mnozí novináři – a zvláště ti mladí – ve skrytu duše snili o dobře zaplacené novácké kariéře. Nikdo si to nechtěl s mocnou Novou a ještě mocnějším Vladimírem Železným rozházet. Novináři, kteří otevřeně psali o nebezpečí, které doutná v základech Novy, by se dali spočítat na prstech jedné ruky. V roce 1999 to pak na Nově bouchlo. Není účelem tohoto textu rozebírat důvody a peripetie kauzy, které jsme si zvykli říkat „válka o Novu“. Každopádně však platí, že poté, co se Nova rozešla se svojí první servisní firmou Českou nezávislou televizní společností a odstěhovala na Barrandov, se vztah většiny novinářů k hýčkané televizi podstatně změnil. Najednou začalo patřit takřka k novinářskému bontonu kopnout si do všeho, co bylo s Novou spojeno. A jelikož se zdálo, že i sám mocný Vladimír Železný je na kolenou, také na něho se sesypali všichni, kteří mu ještě včera nadbíhali.

S pětiletým zpožděním najednou novináři objevili i kauzy, které sice mají reálný základ, ale mezitím byly seriozním způsobem vysvětleny a vyřešeny. Klasickou ukázkou je v tomto smyslu mýtus, že Nova vysílá něco jiného, než na co dostala licenci, a že tedy licenci získala podvodem. Že kolem toho vznikly jak v Poslanecké sněmovně tak v Radě pro rozhlasové a televizní vysílání komise a iniciativy, které vše několikanásobně prošetřily a dospěly k závěru, že po právní stránce je vše v pořádku, se nedočtete nikde. Právě tak nikdo nezmiňuje, že posuny formátu jsou v čase pro komerční média naprosto přirozenou věcí, protože prostě reagují na měnící se poptávku. Zkrátka je třeba – sice kvůli něčemu úplně jinému – mlátit Novu po hlavě, a tak se hodí prakticky cokoli. Není to příliš povzbuzující zjištění, ale český novinářský stav má v zrcadle Novy hubu opravdu nadstandardně křivou.

O moc lépe na tom však nejsou ani politici. Téměř vše, co bylo výše řečeno o patolízalství a pozdější hyperkritičnosti novinářů, platí i pro podstatnou část českých politiků. Nova vždy byla dobrým prostředkem ke zviditelňování. A je úplně jedno, zda k tomu onen politik užíval zmiňované patolízalství či hyperkritičnost, v mnoha případech dokonce obojí. Nejsmutnější na celé věci ovšem je, že jen nemnoho z politiků se v oné hluboké džungli paragrafů a nepřehledných vztahů, které Novu obepínají, skutečně vyzná. To jim ale vůbec nebrání pronášet velmi zasvěcené soudy. Prohraná neprohratelná stockholmská arbitráž mezi Českou republikou a Lauderovou společností CME je vážným a varujícím mementem. Původně obchodní spor dvou soukromých firem o to, zda odstoupení od smlouvy o spolupráci bylo oprávněné, se stal záminkou pro politickou válku, kde pravda byla to úplně poslední, o co šlo. Mnozí politici v ní svůj stranický politický profit povýšili nad zájem vlastní země. A aby toho nebylo málo, vlastní vinu ještě hodili na jiné. Daňové poplatníky to stálo neuvěřitelných deset miliard korun. Nejlepší zrcadlo obvykle nastavuje lidová tvořivost. Ke Špidlově vládní koalici byla v tomto případě zaslouženě nelítostná a krutě výmluvná. Na Nově se totiž od dob arbitráže vypravuje tahle anekdota: Víte, jaký je rozdíl mezi americkým a českým politikem? Žádný. Oba dva hájí americké obchodní zájmy!

Tolik o nováckém zrcadle a našich křivých hubách. Vůbec nejzajímavější by ale možná bylo, kdyby zrcadlo mohlo nastavit zrcadlo samo sobě. Kdovíjakou podobu by v něm měli hlavní aktéři prvních deseti let neopakovatelného příběhu fenoménu jménem Nova?

12. 8. 2004

„Když se podíváme na složení Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, opět jsem o tom tady již hovořil před parlamentními volbami, tak zjistíme, že jejím členem je člověk, který kandidoval do Senátu za Občanskou demokratickou stranu. Já se ptám, jestli je to v souladu s tím, aby zde byl nezávislý orgán, který reguluje oblast rozhlasového a televizního vysílání, a v čele tohoto orgánu s ne nevýznamným vlivem na fungování tohoto orgánu byl člověk, který kandiduje do Senátu za jednu politickou stranu. Je otázka, jestli náhodou nemůže dojít ke střetu zájmů a jestli nedochází ke střetu zájmů a jestli člověk, který kandiduje do Senátu, nemá rovněž potřebu využívat služeb médií, která tento orgán reguluje. Já se domnívám, že takovýto střet zájmů zde hrozil, hrozí a že k němu došlo. A pro mne je to jako pro poslance Bohuslava Sobotku druhý důvod pro to, abych hlasoval pro odvolání Rady pro rozhlasové a televizní vysílání.“

Tak takhle plamenně  hřímal 2. dubna 2003 před televizními kamerami do mikrofonu na mimořádné schůzi Poslanecké sněmovny ministr financí a poslanec Bohuslav Sobotka. Rada pro rozhlasové a televizní vysílání byla nakonec odvolána.

Ve středu přinesl server ihned.cz zajímavou informaci. Člen Rady České televize a Špidlův exporadce (jen tak mimochodem – to byl také zajímavý souběh funkcí) Erazim Kohák bude v říjnu kandidovat za ČSSD v doplňovacích volbách do Senátu. „Rozhodl jsem se vstoupit do politiky, protože si myslím, že ochrana životního prostředí přestává být otázkou individuální skromnosti či lásky k přírodě, ale vyžaduje i systematický přístup,“ komentuje to sám Kohák.

Já osobně proti Kohákově kandidatuře nemám vůbec nic. Ale o to víc jsem zvědav, co k tomu poví pan ministr Sobotka. Jestli jeho plamenná kritická slova, jež v souvislosti kandidaturou člena mediální rady do Senátu vypustil z úst v dubnu 2003, platí i o rok později. Nebo jestli snad pan ministr za ČSSD nemá jeden metr pro členy mediálních rad z řad ODS a jiný pro své spolustraníky. Rozhodně budu napínat uši. Ale jak to dopadne, vlastně vím už dnes. Určitě to víte také.

11. 8. 2004

Jestliže redaktor odborného časopisu, zabývajícího se médii, píše takové pitomosti jako Tomáš Johánek ve Strategii, měl by se zamyslet nad tím, zda se neminul povoláním. V článku nazvaném RRTV – státní bič (nejen) na soukromá média se to doslova hemží mýty a nesmysly, které od sebe novináři již několik let navzájem opisují, aniž by se namáhali zjistit si skutečný stav.

Jeden příklad za všechny – Johánek mimo jiné napsal: Za rok své práce museli současní radní čelit již několika aférám. Ta kolem majitelů licence TV Nova se táhne již delší dobu a RRTV stále neví, kdo vlastně největší českou soukromou televizi vlastní. Další kolo jednání o akcionářích společnosti CET 21 proběhne až příští rok.

Přitom není třeba nadstandardně velkého inteligenčního vybavení, aby novinář zjistil a pochopil, že členové regulačního orgánu, jakým Rada pro rozhlasové a televizní vysílání je, se mohou třeba postavit na hlavu, ale dokud vlastnické spory nevyřeší soudy, nenadělají s tím vůbec nic. Označovat to za aféru rady je čiročirá zhovadilost. A je úplně jedno, zda novináři té radě zrovna říkají Josefíkova, Muchkova, Štěpánkova a nebo Pospíchalova.

Když podobné nesmysly šíří „laický“ denní tisk, je to sice také k pláči, ale ještě nad tím lze s trpkým povzdechem mávnout rukou. Když však podobnými pitomostmi plní své stránky odborný časopis, je to doslova tragedie.

14. 7. 2004

Tak jsem prý byl odsouzen. Sice o tom nevím, ale dočítám se o tom na internetu. Takže jak to vlastně je?

První soudní spor vedla moje skupina Unisono se společností ČNTS (v té době z 99 procent vlastněnou CME). Za neoprávněné použití našeho vystoupení na webových stránkách ČNTS jsme požadovali omluvu ve dvou celostátních denících a 300.000 korun. Soud nám přiznal omluvu a 150.000 korun. ČNTS se odvolala.

Ve druhém soudním sporu naopak žalovala CME mne kvůli jednomu výroku v Radiofóru na ČRo 1 – Radiožurnálu. V souvislosti se stockholmskou arbitráží jsem řekl, že „to“ bylo uplacené. Ač jsem nikoho nejmenoval, CME to vztáhla na sebe a požadovala omluvu v celostátním deníku na čtvrt (!!!) strany a 100.000 korun. Soud přiznal omluvu, peníze nikoli. Tentokrát jsem se odvolal já.

Pak se dlouho nedělo nic. Mezitím se ve sporech o Novu leccos posunulo. Kupříkladu to, že finanční skupina PPF koupila ČNTS a CME podnikatelsky opustilo Českou republiku. V reakci na to došlo v případě prvního soudního sporu ke smíru. Unisono odstoupilo od požadavku finanční kompenzace a ČNTS se omluvila na serveru Česká média.

Následně došlo k zrcadlové dohodě i ve věci mého sporu se CME. CME ustoupilo od požadavku finanční kompenzace i od omluvy na čtvrt strany v celostátním deníku, já jsem naopak přistoupil na omluvu na serveru Česká média.

Nejpikantnější na celé věci je, že nedlouho poté, co jsme se na onom smíru dohodli, vyšla před Křečkovou vyšetřovací komisí najevo velmi zajímavá skutečnost. V ten samý čas, kdy vysoká státní úřednice Marína Landová před arbitrážním tribunálem vypovídala proti České republice (podle ostatních svědectví křivě), platilo CME jejího manžela ing. Jiřího Koubka částkou 3.000 dolarů měsíčně. No, nekupte to! Skoro se teď na sebe zlobím, že jsem z jisté pohodlnosti na smír šel. Mohlo to být ještě zajímavé.

A ještě stručná informace o soudních sporech se státem. O tom byla na internetu také napsána pěkná řádka pitomostí. Rada pro rozhlasové a televizní vysílání mi dlužila peníze. Já jsem si proto jako kompenzaci zase ponechal služební notebook. V mylném přesvědčení, že to po nějakém dohadování vyčenžujeme. Někteří neúnavní psavci pochopitelně pilně troubili do světa, že jsem počítač ukradl, do Reflexu o tom napsal i Jan Potůček. Zadržování notebooku ale nepomohlo, a tak jsem radu zažaloval a zároveň v ten samý den počítač vrátil. A výsledek? Rada spor prohrála a peníze už jsou na mém účtu včetně úroků. Deset tisíc navíc stát zaplatil za soudní poplatky. O tom už pan Potůček nenapsal ani slovo.

Ty nejdůležitější soudní spory jsou však stále ještě nevyřešené. Spolu s dalšími šesti kolegy z odvolané Rady pro rozhlasové a televizní vysílání jsme zažalovali předsedu vlády a poslaneckou sněmovnu, a to hned na několik způsobů. Požadujeme, aby soud odvolání Rady z dubna 2003 zrušil. Výsledek raději předvídat nechci, ale naprostá většina zainteresovaných právníků tvrdí, že pokud se to bude soudit podle paragrafů, nemůžeme nevyhrát. Tu melu snad raději ani nedomýšlet!

1. 7. 2004

Během včerejšího projednávání výroční zprávy Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV) za rok 2003 se v poslanecké sněmovně odehrála zaznamenání hodná slovní přestřelka mezi místopředsedou sněmovny Ivanem Langerem (ODS) a místopředsedou vlády a ministrem financí Bohuslavem Sobotkou (ČSSD). Co bylo příčinou?

Jedna z věcí, o které se ve výroční zprávě rady píše, je prodloužení licence televizi Prima. Úzce s tím také souvisí správní poplatek ve výši 200 milionů korun. Pospíchalova rada totiž Primě povolila splácet tento vysoký poplatek v měsíčních splátkách tak, aby celý byl uhrazen přesně v okamžiku, kdy Prima začne konzumovat novou, prodlouženou licenci, tedy v roce 2006. Stejně postupovala i minulá (loni odvolaná) rada, když přesně totéž o rok dříve povolila provozovateli televize Nova. A právě v této souvislosti si Langer Sobotku doslova vychutnal.

Byl to totiž právě ministr financí Sobotka, kdo při mimořádné schůzi poslanecké sněmovny, konané 2. dubna 2003, na které byla odvolána RRTV, kdo do mikrofonu hřímal mimo jiné i tyto věty: „Myslím si, že toto rozhodnutí rady radu zpochybňuje, a já si v tuto chvíli troufám tvrdit, že Rada pro rozhlasové a televizní vysílání není nezávislou radou a že v tuto chvíli je závislá. Pokud by byla nezávislou radou, tak by nikdy nepovolila splátkování tohoto poplatku a nikdy by nepovolila takto výhodné splátkování tohoto poplatku a trvala by na tom, aby tento poplatek byl zaplacen v celku … a pro mne jako pro poslance Bohuslava Sobotku je to jednoznačný důvod pro to, abych pokud zde zazní návrh na odvolání rady, abych bez nejmenší pochybnosti pro odvolání rady hlasoval.“

Langer o rok později neudělal nic jiného, než že mu to připomněl. A zároveň dodal: „Já se nedomnívám, že rozhodnutí tehdejší rady a rozhodnutí stávající rady o rozložení poplatku je nějak špatné. Rozhodně se ale domnívám, že pokud pro pana ministra Sobotku a celou řadu poslanců stávající vládní koalice právě rozložení poplatku televizi Nova bylo jedním z důvodů, proč hlasovali pro odvolání bývalé rady, je pro mě přinejmenším zvláštní, že by titíž poslanci jen tak mlčky přešli stejné chování nové rady vůči jiné komerční televizi. Myslím si tedy, že buď platí A nebo platí B. Buď minulá rada konala špatně a potom byla po zásluze odvolána, znamená to tedy, že stávající rada koná stejně tak špatně – a neříkám, že by měla být přímo odvolávána, ale přinejmenším by její zpráva neměla být schválena. Anebo obě rady konaly správně a potom tehdy ti, kteří hlasovali pro odvolání minulé rady, hlasovali špatně a podle toho by tedy měli přistupovat zpětně ke svému vlastnímu rozhodnutí.“

Sobotka na to zareagoval (po trojím vyzvání) takřka neuvěřitelným způsobem: „… jestliže minulá rada splátkování povolila, pak tato rada neměla mnoho jiných možností, než postupovat analogicky, protože by uplatnila odlišný přístup k subjektu a mohlo by dojít k porušení podmínek pro hospodářskou soutěž. Čili domnívám se, že bohužel zřejmě tato rada neměla jinou možnost, než postupovat analogicky jako minulá Rada pro rozhlasové a televizní vysílání.“ Podle pana ministra zkrátka platí, že když dva dělají totéž, není to totéž. Jednou se za to řežou hlavy, podruhé to tak musí být, přestože se za to před rokem řezaly hlavy. A pak Sobotka pro jistotu přešel k útoku na odvolanou radu, když jí vyčetl tři arbitráže. Nějak mu ale uniklo, že tu londýnskou Česká republika vyhrála, ta s TV3 se vůbec nekonala a okolo té stockholmské vycházejí na světlo boží takové věci, že by snad bylo lepší, kdyby právě ministr financí raději mlčel.

Přesně tohle mu také připomenul Ivan Langer: „Nechtějte, pane ministře financí, abych z tohoto místa připomínal velmi pochybný způsob zastupování České republiky v arbitráži Česká republika versus CME, zastupování, za které je zodpovědné právě Ministerstvo financí, zastupování, které vedlo k prohře sporu, který podle mého hlubokého přesvědčení byl stěží prohratelný, zastupování, které vedlo k tomu, že právní zástupce České republiky připustil do rozhodování arbitráže důkaz, který byl prokazatelně zfalšovaný, zastupování, ve kterém bez ohledu na to, jestli Česká republika uspěje nebo neuspěje, znamenalo pro právního zástupce, kterého vybralo Ministerstvo financí České republiky, přísun několika desítek miliónů korun jen pro nic za nic. Pane ministře, když někoho budete chtít obviňovat, zameťte si prosím sám před svým vlastním prahem.“

Nejpikantnější na celé kauze splátkování je fakt, že rada, ve které jsem zasedal, předtím než něco takového Nově povolila, konzultovala celou věc právě s ministerstvem financí a měsíční platby povolila až po jeho souhlasu. Sobotka to samozřejmě ví. Přesto loni i letos mluvil, tak jak mluvil.

Protože se mě celá věc osobně týká, dovolím si na závěr přičinit poznámku. Sobotka mohl klidně říci: „Sorry, zmýlil jsem se, tehdy se mi celá záležitost jevila jinak, omlouvám se.“ Vůbec nic by ho to nestálo a mohl si uchovat alespoň kousíček cti. Takhle mi nezbývá než konstatovat, že místopředseda vlády České republiky a ministr financí Bohuslav Sobotka je zbabělec, podvodník a lhář.