Autor: <span>Petr Štěpánek</span>

28. 6. 2004

V rozhovoru s předsedou vyšetřovací komise k prohrané arbitráži se CME Stanislavem Křečkem se objevila zajímavá informace. Křeček v rozhovoru pro Česká média mimo jiné řekl: „A pak stále zůstává otevřená otázka důkazů, které byly předloženy.  Kde se vzaly, jakou hloubku mají, když zejména stockholmská  arbitráž vychází v podstatě  z důkazu jediného. Tím je  neidentifikovatelný počítačový papír, který je vydáván za zápis z návštěvního dne. Ten se navíc  na Radě pro rozhlasové a televizní vysílání vůbec nikdy nekonal, jak zjišťujeme.“

O zfalšovaném a podvrženém „zápisu nezápisu“ toho bylo napsáno už dost. Avšak tvrzení, že se žádný návštěvní den na Radě pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV) vůbec nekonal, je úplně nové. Jak to tedy vlastně bylo?

Návštěva Vladimíra Železného, v té době jednatele licencované společnosti CET 21 i servisní ČNTS, na radě podle tvrzení všech zúčastněných skutečně proběhla 2. března 1999. V ten den se však podle zápisu konalo zasedání RRTV. Byl to tedy návštěvní den? Nebo snad měla návštěva Vladimíra Železného nějaký jiný charakter?

Pro odpověď na tyto otázky je třeba si vyjasnit samotný termín „návštěvní den“, respektive jeho formální a obsahovou stránku. Po obsahové stránce se v případě tzv. návštěvního dne jedná o institut, který si rada vytvořila pro neformální setkávání prakticky s každým, kdo o takovou schůzku požádá. Naprosto podstatné je, že takovéto setkání má čistě informativní charakter, neprobíhá v režimu správního řízení, a proto se také z návštěvního dne nikdy nepořizuje oficiální zápis.

Po formální stránce rada pro návštěvní den většinou vyhrazuje jeden den, za mého působení v RRTV to obvykle bývala první středa v měsíci, a ten den se na radě střídá jedna návštěva za druhou. Ale to není jediný způsob. Častokrát se stává, že je potřeba nějakou věc řešit neprodleně a někoho vyslechnout dříve. Radě v tom případě vůbec nic nebrání pozvat si dotyčného na jindy, přičemž nejvhodnější příležitost, kdy jsou přítomni prakticky všichni členové rady, je pochopitelně normální zasedání rady. Podstatné je však to, že i takováto návštěva probíhá v režimu tzv. návštěvního dne, tedy jako neformální informativní schůzka.

Přesně toto se také odehrálo onoho 2. března 1999. Vladimír Železný nebyl zdaleka ani první ani poslední, kdo s radou hovořil v den jejího standardního zasedání. Znovu však opakuji, podstatné je to, že i takovéto setkání probíhá v režimu tzv. návštěvního dne.

Jak již bylo řečeno, z návštěvního dne se nepořizuje oficiální zápis. To však nikomu z přítomných nebrání, aby si dělal své vlastní poznámky. Úplně nová, doposud nikde nepublikovaná informace je, že z onoho inkriminovaného 2. března 1999 existuje kromě toho „podvrženého“ zápisu, který ve Stockholmu posloužil jako klíčový důkaz o údajném spolčení RRTV s Vladimírem Železným, ještě jeden „zápis“. Do svého poznámkového bloku si ho pořídil tehdejší člen RRTV Jiří Novotný.

Proč se objevil až nyní? Kolega Novotný podstatnou část loňského roku po těžkém infarktu a následné operaci srdce strávil na hranici mezi životem a smrtí po nemocnicích a poté absolvoval dlouhou rehabilitaci. Nyní jsou i jeho poznámky k dispozici, ale nejenom to. Tenhle „zápis“ je na rozdíl od toho „podvrženého“ a vyjetého z počítače dokonale identifikovatelný. A vzhledem k tomu, že se nachází uprostřed tlustého vázaného sešitu s tvrdými deskami a je psán rukou, je prakticky nefalšovatelný. 

Bude zajímavé sledovat, zda si vyšetřovací komise i tento „zápis“ vyžádá. Celou teorii o spiknutí totiž obrací na hlavu. Předložení tohoto „zápisu“ by navíc mohlo být docela zábavné. Filmový historik Novotný si totiž do svých pověstných vázaných poznámkových bloků po celých devět let se svojí vrozenou pečlivostí zapisoval nejenom to podstatné, co se na radě odehrálo, ale opatřoval to i svými neopakovatelnými, trefnými, břitkými a nikoho nešetřícími poznámkami a někdy i kresbami. Vskutku to stojí za to. I onen „zápis“ z 2. března 1999.

17. 6. 2004

Média se v poslední době právem ve zvýšené míře věnují kauze arbitráže se společností Diag Human. V souvislosti s činností vyšetřovací komise, kterou k tomuto případu zřídila poslanecká sněmovna, totiž vyšlo na povrch několik nových zajímavých a znepokojivých skutečností. Většinou svědčí o amatérismu a lehkovážnosti, se kterou zástupci státu nakládají se svěřeným majetkem, a také o platnosti rčení, že „z cizího krev neteče“. Cizí je v tomto případě státní. Nebývalá ochota, se kterou někteří sociálně demokratičtí politici, včetně předsedy vlády Vladimíra Špidly, spěchají vyplatit vykutálené firmě stamiliony, ba přímo miliardy ze státního rozpočtu, je skutečně na pováženou. Jednali by takto fanfarónsky, kdyby měli sáhnout do vlastní portmonky? Nebo snad – nedej Bože – ze své „lehkovážnosti“ mají nějaký prospěch?

V ten samý čas pracuje v poslanecké sněmovně také jiná vyšetřovací komise. K vyšetření okolností prohrané arbitráže se společností CME. Zatímco firmě Diag Human Česká republika zatím vyplatila odškodné v řádu stamilionů, na konto CME už odputovalo více než deset miliard. A přestože i v kauze arbitráže se CME vyplula na povrch řada nových podivných skutečností, zájem médií o vyšetřování okolností této arbitráže je narozdíl od Diag Human takřka nulový. Nabízí se otázka: Proč?

Ale dříve než si odpovíme, připomeňme si, co v této kauze dosud vyšlo najevo. Na prvním místě to, že žádní viníci v tom tradičním slova smyslu neexistují. Žádný český orgán nezpůsobil CME nějakou škodu ani tuto společnost nezkrátil na jejích právech. Nikdo také doposud nedokázal blíže specifikovat, v čem vlastně má spočívat ono neochránění investice.

Na denní světlo naopak vycházejí jiné věci. Ministerstvo financí nehájilo zájem České republiky s potřebným nasazením a pro zastupování vybralo problematickou právní kancelář. Proti ČR svědčila vysoká státní úřednice, podle tvrzení řady zainteresovaných křivě, přičemž její manžel byl v ten samý čas na výplatní listině CME. Podle právní expertízy plzeňské Právnické fakulty se společnost CME při svém podnikání na území České republiky dopouštěla kriminálních činů. Podle tvrzení některých svědků si CME platila též svého informátora v řadách Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Klíčový důkaz proti České republice je zfalšovaný podvrh, který do arbitráže nepochopitelně vnesli sami právní zástupci ČR. Sečteno a podtrženo, řada indicií skutečně nahrává tvrzení Vladimíra Železného, že Česká republika prohrála řízeným podvodem.

Narozdíl od kauzy Diag Human však o těchto skutečnostech česká média víceméně mlčí a nikdo se v tom raději nerýpe. Přitom, kdyby se verze řízeného podvodu potvrdila (a kdo jiný, než média po tom má jít?), byl by to skandál těch největších rozměrů. Deset miliard je totiž docela dost peněz.

Skoro to vypadá, že média a novináři mlčí hlavě proto, že mají sami máslo na hlavě. Museli by totiž zároveň přiznat, že se dlouhodobě spolupodíleli na vytvoření vhodné společensko politické atmosféry, která skandální prohru v neprohratelné arbitráži umožnila.

11. 5. 2004

Na první pohled ten článek v pondělním Právu (10. 5. 2004), nazvaný „Kouzla s čísly potěšila soc. demokraty“,  vypadá jako oblíbené humoristické mystifikační texty. Jenže je opravdu myšlen vážně a ani není vytisknutý kurzívou. Mírně desorientovaného čtenáře nad ním maně napadne, že někdo se tu zbláznil. A klade si otázku, zda on sám, redakce Práva, Lidový dům a nebo píárová agentura Burson – Marsteller.

Vypadá to sice jako z žánru fantasy či sci-fi, ale na titulní straně Práva se fakt s naprostou vážností píše: „Podle analýzy mezinárodní společnosti Burson-Marsteller to není s předvolebními vyhlídkami ČSSD vůbec špatné. Zatímco domácí průzkumy řadí soc. dem. až na třetí místo, analytici Simon Hix a Michael Marsh statisticky předpokládají, že ve volbách do Evropského parlamentu zvítězí ČSSD skoro s 30 procenty hlasů. Může tak získat 7 až 9 mandátů v EP. Analýzu poskytla Právu mluvčí soc. dem. Lucie Orgoníková s tím, že má jít o projekt objednaný Evropskou unií a zahrnující všechny členské země.“

Jenom na vysvětlenou: Agentura Burson – Marsteller je táž píárová agentura, kterou si Ronald Lauder najal pro své mediální zastupování, když se pustil do křížku s českým státem. Jediný rozdíl je v tom, že tehdy byl v názvu firmy uváděn též její český společník Michal Donath, dle otevřených zdrojů dvojnásobný agent StB. Lauderovi tahle firma pomáhala vydolovat z kapes českých daňových poplatníků více než 10 miliard korun. České straně sociálně demokratické má nyní zřejmě pomoci vydolovat poztrácenou důvěru voličů.

Bude zábavné tuto sci-fi předpověď za měsíc porovnat se skutečnými volebními výsledky. Každopádně je to ale zajímavé spojení a voliči by si ho měli zapamatovat: Ronald Lauder – agentura Burson Marsteller Donath – 10 miliard korun a Česká strana sociálně demokratická.

(ČSSD nakonec ve volbách do Evropského parlamentu dostala 8,78 % hlasů, což znamenalo zisk 2 mandátů.)

10. 5. 2004

Do jedné diskuse na ČM jsem napsal tenhle postřeh: „Snad tisíckrát už čeští novináři napsali, že Česká republika prohrála arbitráž, protože neochránila zahraniční investici CME. Kupodivu nikdo nikdy zatím neuvedl, jakým skutkem se to mělo stát. Zvláštní. Ještě zvláštnější je, že nikomu to nepřijede divné a nikoho to vlastně ani nezajímá.“
 
Do polemiky se mnou se pustil Pierre: „Vaše konstrukce je logicky chybná. ‚Neochránit‘ nevyžaduje vykonání nějakého skutku, naopak to znamená, že se nevykonalo něco, co se mělo, neboli opomenutí nebo záměrné nevykonání nějakého skutku.“

A Pierre pokračuje: „A v čem spočívá to opomenutí? Zkusme abstrahovat, abychom nedráždili jmény. Řekněme že země X uzavře se zemí Y smlouvu, ve které se zaváže ochránit investice ze země Y do země X (opačně to sice platí taky, ale to nás v tuto chvíli nezajímá). Pan A ze země X dostane od své vlasti darem zázračný glejt, který jej opravňuje téměř exkluzivně dodávat velice poptávané zboží. Jsa chudý intelektuál, nemá však pan A dostatek finančních prostředků k nákupu či výrobě žádaného zboží, i když ví, jak je vyrábět. Uzavře tedy smlouvy s panem B, který přes zemi Y investuje patřičné prostředky na výrobu a nákup tohoto zboží. Nějakou dobu spolupráce skvěle funguje a pánové A i B spokojeně vydělávají. Z chudého intelektuála pana A se stane jeden z nejbohatších mužů v zemi X. Pak se ale něco pokazí a pánové A a B se dostanou do sporu. Pan A se rozhodne, že smlouvy s panem B jsou podle jeho názoru nadále neplatné, a není proto povinen je respektovat. Najde si pana C a spolu s ním rozjede výrobu úplně stejného zboží s pozměněnými názvy. Pan B se cítí poškozen a dovolává se pomoci u orgánů státu X, odvolávaje se na výše zmíněnou smlouvu mezi X a Y, avšak bezvýsledně. Pan B se tudíž domnívá, že stát X nedodržel své závazky ze smlouvy se státem Y a žádá náhradu škody. Ta je mu posléze přiznána.

Z toho logicky vyplývá, že buď stát X skutečně opominutím nebo záměrně porušil své závazky, nebo že došlo ke složitému spiknutí, které mělo za účel navodit pocit, že k takovému opominutí nebo záměrnému porušení došlo. Někdo věří tomu, jiný zase onomu…“ Tolik diskutující Pierre. Jako logická konstrukce je to dobré, praxe však byla jiná.

Jediné správné místo, kde se měl a mohl pan B (Lauder) ve věci odstoupení od smlouvy domoci svých práv, byly soudy. A soudy se konaly. Šlo to sice pomalu, ale Vrchní soud nakonec pravomocně rozhodl. Jenže ve prospěch CET 21, tedy pana A (Železný). Po roce – po dovolání pana B – Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu zase zrušil a vrátil věc na počátek. Konečný verdikt, zda pan A (Železný) měl či neměl právo spolupráci s panem B (Lauder) přestřihnout, se již nikdy nedozvíme, protože obě strany sporu – CET 21 i ČNTS – posléze ovládla, respektive odkoupila finanční skupina PPF a spor byl logicky zastaven. Každopádně však není pravda, že stát nekonal.

Někteří se navíc domnívají, že Lauderův (pan B) prodej licence, která mu nepatřila, společnosti SBS, Vávrovo klukovské nedodání denního vysílacího plánu (DVP) či ohrožování licence před českými úřady (pirátský vstup do vysílání) byly pro odstřižení důvody dostatečné. Každopádně však není pravda, že pan A (Železný) přerušil spolupráci z ničeho nic, respektive pouze proto, aby peníze šly nadále jen do jeho kapsy. Něco tomu předcházelo.  

Londýnská (Lauder v. ČR) a stockholmská (CME v. ČR) arbitráž se shodují pouze v jednom. Že počáteční organizační uspořádání Novy nebylo šťastné. S tím nelze než souhlasit. Koneckonců to samé jsem já říkal už od roku 1995 a právě toto také bylo podstatou mých tehdejších sporů s Vladimírem Železným. V Londýně však arbitři posléze – zcela správně – konstatovali, že pan B (Lauder) měl dostatek příležitostí nevýhodný stav změnit a stát se přímým spoluvlastníkem CET 21. Neudělal to ze své vůle. Proč? Protože pro něj bylo v daný okamžik výhodnější zůstat mimo dohled regulačního orgánu.

Dále platí, že úplně stejná kriteria a nároky jako na Novu, včetně příslušných správních řízení, uplatňovala Rada pro rozhlasové a televizní vysílání i na jiné subjekty. Třeba na Primu, která měla pro změnu české vlastníky. V čem je tedy proboha ta diskriminace zahraničního investora a to neochránění? Pravda je taková, že pan B (Lauder) nechtěl být pod „ochranou“ z vlastní vůle. On vlastníkem licencované společnosti CET 21, přesněji regulovaným vlastníkem, být nechtěl. A pak si za své vlastní chybné rozhodnutí nechal zaplatit absurdních 10 miliard.

Moje otázka tedy trvá. Jakým konáním či nekonáním Česká republika neochránila investici CME?

P. S. Umanutého internetového recidivistu Ladislava N. předem prosím, aby do diskuse znovu a znovu nekopíroval odkazy na články Donathových psavců ani na nesmyslný nález stockholmské arbitráže. Ten sám o sobě vůbec nic nedokazuje. Jedině snad, že arbitři Schwebel a Kühn jsou blázni a kritika z řad evropských arbitrů, které byli 2. a 3. prosince 2003 vystaveni na jednání v Ženevě, je naprosto oprávněná. Přítomný zástupce českého ministerstva financí o tom – jak se dalo očekávat – českou veřejnost samozřejmě neinformoval. Proč také dělat do vlastního – ministerského – hnízda, že?

7. 5. 2004

Dnešní noviny informují o postupu Fondu národního majetku po prohrané arbitráži s firmou Petrcíle. Kupříkladu Právo píše toto: „Fond národního majetku (FNM) podal u Městského soudu v Praze žalobu na neplatnost verdiktu rozhodčího soudu, podle kterého neoprávněně vypověděl smlouvu s firmou Petrcíle. Zároveň požádal o odklad vykonatelnosti rozhodnutí, které FNM nařizovalo zaplatit firmě 2,05 miliardy korun. Včera to řekla mluvčí FNM Petra Krainová.“

Tato horečná aktivita přímo nabízí srovnání s loňským postupem státu po prohrané arbitráži se společností CME. Ministr financí Sobotka honem honem spěchal vyplatit 10 miliard na Lauderovy účty. Rada pro rozhlasové a televizní vysílání byla odvolána ještě dříve, než byla jakákoli odpovědnost vůbec prošetřena, a dokonce dříve než proběhl soud, kterým Česká republika napadla nikoli samotné rozhodnutí arbitráže, ale její proceduru.

Renomovaní právníci, kupříkladu ředitel Ústavu státu a práva Akademie věd a děkan Právnické fakulty Plzeňské univerzity Vladimír Balaš, tehdy upozorňovali, že stát zdaleka nevyčerpal všechny možnosti zvrácení problematického arbitrážního výroku. Však také Balaš od vládní koalice posléze dostal, co si „zasloužil“. Jeho nominaci na ústavního soudce Senát šmahem zamítl. Takovéhle řeči přece nelze tolerovat. Že, soudruzi? A nikdy jinak!

29. 4. 2004

Válka o Novu mezi Železným a Lauderem probíhala v poněkud zvláštním mediálním prostředí. V České republice se totiž nenašlo jedno jediné médium, které by občanovi zprostředkovalo opravdu nezávislé zpravodajství, investigaci ve stylu padni komu padni a které by všechny proběhlé děje také umělo s odstupem okomentovat. Sama Nova o sporu raději téměř neinformovala a prakticky všichni ostatní – ať už vědomě, či nevědomě – pouze papouškovali prefabrikáty od PR agentur.

Ronald Lauder si hned zkraje pro své mediální zastupování najal Michala Donatha z PR firmy Donath – Burson – Marsteller. A je třeba říci, že volil dobře. Donath a jeho lidé odvedli profesionální práci, neboť většina českých médií pracovala pod jejich taktovkou. Dokázali vytvořit tu správnou společenskou atmosféru, ve které Česká republika prohrála neprohratelnou arbitráž a její daňoví poplatníci zaplatili americkému miliardáři 10 miliard korun. Sám Michal Donath má pro podobnou desinformační práci ty „nejlepší“ předpoklady. V otevřených zdrojích se lze dočíst, že je to dvojnásobný agent StB, vedený pod krycími jmény Kurt a Don.

Už se zdálo, že vše je dobojováno. Ronald Lauder zkasíroval české daňové poplatníky, Špidlova koalice na oplátku ovládla všechny mediální rady, Jan Vávra dostal svůj jidášský žold a Michal Donath tučný desátek. Teď se však objevil problém. Z Křečkovy vyšetřovací komise přicházejí informace, že leccos okolo arbitráže proběhlo podivným způsobem, klíčový důkaz je podvržený a zfalšovaný dokument. A co je nejhorší, dokonce to proniklo do sdělovacích prostředků. Některé noviny, jako třeba Mladá fronta Dnes či Lidové noviny, veškeré informace tohoto druhu sice i nadále sveřepě cenzurují, takže jejich čtenáři vůbec nemají šanci se o těchto znepokojivých skutečnostech dozvědět, jiní – Právo a Hospodářské noviny – však o tom tentokrát napsali. Reportáž na toto téma dokonce odvysílala i Česká televize. Skoro to vypadá, že Donath a spol. někde užívají žoldu a zanedbali tu správnou kuratelu.

Donathovi psavci budou muset hodně rychle vyvinout horečnou činnost, aby uhasili požár a českého občana nadále udrželi v přesvědčení, že čtverec je kulatý a hodný americký strýček Ronald byl okraden. Však už se také v internetových diskusích vynořily známé „anonymní“ firmy a nenápadně zamořují prostor. Vyjde jim to i tentokrát?

29. 4. 2004

Stalo se tak s pětiletým zpožděním, ale přece. Jan Mládek, bývalý náměstek ministra financí Mertlíka a nyní poslanec ČSSD, pronikl na titulní stránku novin, dokonce přímo do hlavního článku. Středeční Lidové noviny (Policie šetří pokus o smír s Lauderem, 28. 4. 2004) informují o Mládkově poněkud nestandardní schůzce s prezidentem CME Fredem Klinkhammerem a šéfy IPB, která v té době byla majitelem TV Prima. Lidové noviny píší:

„Policie nyní případ znovu otevřela na základě materiálu, který je údajně zápisem z jednání o prodeji FTV Premiéra mezi zástupci vlastníka, tedy IPB, a prezidentem CME Frederikem Klinkhammerem. Tehdejší ministerský náměstek Mládek, který měl být na jednání pouze jako pozorovatel, se podle materiálu pokusil za stát domluvit velmi nezvyklý obchod. Navrhl údajně IPB, aby prodala televizi firmě CME, kterou vlastní Američan Ronald Lauder. Rozdíl mezi cenou, kterou nabízela CME, a tou, za kterou chtěla televizi prodat IPB, by uhradil stát.“

LN přinesly k tomuto tématu také krátký rozhovor. Jan Mládek v něm říká: „Ano. Vzpomínám si na toto jednání. Byla to velmi veselá historka, kterou jsem zažil. Pánové Klacek a Procházka (tehdejší generální ředitel a první náměstek IPB – pozn. red.) předstírali, že prodávají televizi, a pánové Klinkhammer a Vávra (prezident CME a ředitel někdejší servisní organizace TV Nova ČNTS – pozn. red.) předstírali, že ji kupují. Společně chtěli oblafnout stát a kasírovat. Nic z toho nebylo.“

Nevím, nevím, jestli je to tak zábavné. Pan Mládek nyní samozřejmě všechno bagatelizuje, nicméně jeho postup cosi naznačuje o způsobu uvažování zástupců státu. Otázka je, kdo, koho a ve spolupráci s kým chtěl vlastně oblafnout. A neoblafnul? Astronomických a absurdních 10 miliard přece nakonec někdo zkasíroval. Další otázka proto zní: Stalo se tak podle práva, nebo tomu někdo napomohl? Mládkovo jméno zaznívá v souvislosti s prohranou arbitráží i v jiných souvislostech. Hovoří se o jeho schůzkách s Ronaldem Lauderem i o jeho úloze při výběru právní kanceláře, která zastupovala Českou republiku. Výběr se skutečně „povedl“. V historii právních sporů je vskutku unikátní, aby klíčový důkaz proti svému klientovi předložil jeho vlastní právní zástupce. Zvláště když je to podvržený a zfalšovaný dokument.

Každopádně je velmi zajímavé, že s pětiletým zpožděním se najednou vynořují stejná jména jako v kauze IPB – Mertlík a Mládek. Skoro to vypadá, že kam tahle dvojice šlápla, lítaly ve vzduchu miliardy.

Perlička nakonec. Poslanec Jan Mládek byl jedním z poslanců, kteří hlasovali pro odvolání Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Té rady, která byla odvolána v souvislosti s prohranou arbitráží, ačkoli do sporu o Novu vůbec nemohla vstoupit, protože k tomu neměla kompetence. O tyto kompetence ji připravila novela zákona o vysílání, jejíž spoluautorkou byla poslankyně Hana Marvanová. Rovněž Marvanová hlasovala pro odvolání. Není nad to, když v parlamentu zasedají charakterní lidé.

Povzbudivé je rovněž zjištění, že čeští hlídací psi demokracie zavětřili stopu. Už po pěti letech! Už po pěti letech!

23. 4. 2004

Když Vladimír Mečiar po svém návratu k moci uskutečnil ve slovenském parlamentu tzv. noc dlouhých nožů, během které byly mimo jiné převoleny všechny mediální rady, oprávněně za to sklidil všeobecnou kritiku. Jako projev mocenské arogance a nedemokratických principů to hodnotily i české sdělovací prostředky. Jak vyplývá z níže uvedených čísel o odvolání a následné volbě Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV), koaliční vláda Vladimíra Špidly uskutečnila během uplynulého roku prakticky to samé. V tomto případě však čeští novináři kupodivu mlčí, přestože vypovídací hodnota následujících čísel je jednoznačná.  

Odvolání staré RRTV
2. 4. 2003 – 13. schůze PSP ČR

návrh na tajné hlasování: 89 pro (ODS a KSČM), 87 proti (ČSSD, KDU-ČSL, US-DEU), návrh nebyl přijat, bylo třeba 90 hlasů

návrh na veřejné hlasování: 90 pro (ČSSD, KDU-ČSL, US-DEU), 84 proti (ODS a KSČM), návrh byl přijat, bylo třeba 90 hlasů

hlasování o odvolání RRTV: 90 pro (ČSSD, KDU-ČSL, US-DEU), 87 proti (ODS a KSČM), návrh byl přijat, bylo třeba 90 hlasů

Volba členů nové RRTV
29. 4. 2003 – 14. schůze PSP ČR

návrh na tajné hlasování: 98 pro (ODS, KSČM), 92 proti (ČSSD, KDU-ČSL, US-DEU), návrh nebyl přijat, bylo třeba 99 hlasů

volba koaličních kandidátů:
Milan Jakobec – navržen US-DEU: 102 pro (ČSSD, KDU-ČSL, US-DEU plus 3 KSČM)
Eva Kantůrková – navržena ČSSD: 137 pro (ČSSD, KDU-ČSL, US-DEU plus KSČM)
Jan Kostrhun – navržen ČSSD: 138 pro (ČSSD, KDU-ČSL, US-DEU plus KSČM a 1 ODS)
Petr Pospíchal – navržen ČSSD: 99 pro (ČSSD, KDU-ČSL, US-DEU plus 1 KSČM), ke zvolení bylo třeba právě 99 hlasů
Jiří Šenkýř – navržen KDU-ČSL: 110 pro (ČSSD, KDU-ČSL, US-DEU plus 10 KSČM)

volba opozičních kandidátů:
Dalibor Matulka – navržen KSČM: 104 pro (ČSSD a KSČM)

Tento den bylo zvoleno pět zástupců koalice (ČSSD, KDU-ČSL, US-DEU), všichni s dílčí podporou KSČM, a jeden zástupce opozice (KSČM), s podporou ČSSD.

13. 5. 2003 – 16. schůze PSP ČR

návrh na tajnou volbu: 97 pro (ODS a KSČM), 85 proti (ČSSD, KDU-ČSL, US-DEU), návrh nebyl přijat, bylo třeba 99 hlasů

volba koaličních kandidátů:
Petr Kolář – navržen KDU-ČSL: 99 pro (ČSSD, KDU-ČSL, US-DEU), ke zvolení bylo třeba právě 99 hlasů
Katarína Vaculíková – navržena ČSSD: 99 pro (ČSSD, KDU-ČSL, US-DEU), ke zvolení bylo třeba právě 99 hlasů
Václav Žák – navržen ČSSD: 137 pro (ČSSD, KDU-ČSL, US-DEU plus KSČM)

volba opozičních kandidátů:
Daniel Novák – navržen KSČM: 144 pro (ČSSD, KSČM plus 38 ODS)
František Pejřil – navržen ODS: 104 pro (ODS, KSČM plus 1 ČSSD, 1 KDU-ČSL, 5 US-DEU)

Tento den byli zvoleni tři zástupci koalice a dva zástupci opozice. Byla realizována „výměnná“ dohoda mezi ČSSD a KSČM o volbě Daniela Nováka (KSČM) a Václava Žáka (ČSSD). Novák je jediný znovuzvolený člen odvolané RRTV. Byl zvolen přesto, že vládní koalice původně vyhlásila naprostou diskontinuitu nové RRTV se složením odvolané RRTV.

8. 7. 2003 – 18. schůze PSP ČR

návrh na tajnou volbu: 86 pro (ODS a KSČM), 47 proti, návrh nebyl přijat, bylo třeba 87 hlasů

volba opozičního kandidáta:
Irena Ondrová – navržena ODS: 104 pro (ODS, KSČM, KDU-ČSL plus 3 ČSSD)

25. 2. 2004 – 27. schůze PSP ČR 

návrh na tajnou volbu: 95 pro (ODS a KSČM), 40 proti, návrh nebyl přijat, bylo třeba 96 hlasů

volba koaličního kandidáta:
Pavla Gomba – navržena US-DEU: 96 pro (ČSSD, KDU-ČSL, US-DEU), ke zvolení bylo třeba právě 96 hlasů

Komentář

Zvolením Pavly Gomba má RRTV plný stav, tedy 13 členů. Devět radních bylo navrženo stranami vládní koalice (ČSSD, KDU-ČSL, US-DEU), pouze čtyři opozičními stranami (ODS a KSČM). Podle zákona je k udílení či odnímání vysílacích licencí třeba právě devět hlasů. V poslanecké sněmovně má koalice 101 hlasů, opozice 99 hlasů. V procentuálním vyjádření má vládní koalice v poslanecké sněmovně 50,5 % hlasů, opozice 49,5 %. V Radě pro rozhlasové a televizní vysílání je procentuální poměr 70 % pro vládní koalici, 30 % pro opozici. Ignorování zásad poměrného zastoupení charakterizuje rovněž následující nepoměr. Poslanecký klub ODS má ve sněmovně 58 (později 57) členů, poslanecký klub US-DEU 10 členů. V RRTV však obě strany mají shodně po dvou nominovaných radních. Sedm ze zvolených členů RRTV jsou bývalí poslanci či senátoři. Svobodné rozhodování poslanců bylo znemožněno brutálním prosazením veřejných hlasování, v personálních záležitostech neobvyklých.

Po nástupu Špidlovy vlády došlo též k volbě tří členů Rady Českého rozhlasu a šesti členů Rady České televize. Přestože volba probíhá nikoli z návrhů poslaneckých klubů, nýbrž na základě návrhů společenských organizací, lze konstatovat, že ve všech případech byly zvoleny osoby, které mají blízko k vládní koalici.

Z výše uvedených faktů vyplývá, že čistě po formální stránce není postup Špidlovy vládní koalice v rozporu se zákonem, stejně jako nebyl v rozporu se zákonem postup Mečiarovy vlády na Slovensku. (S výjimkou odvolání RRTV, při kterém Špidlova koalice porušila jednací řád sněmovny, zákon o vysílání i Ústavu.) Rozhodně je však v rozporu se zvyklostmi evropských demokratických zemí. Praxe Špidlovy vlády je rovněž v příkrém rozporu s jejími vlastními proklamacemi o odpolitizování mediálních rad.

V čem se tedy vlastně liší Špidla od Mečiara? Pouze v rychlosti s jakou pohřbil nepsané demokratické zvyklosti. Profesionální řezník Mečiar to stihl za noc, Špidlovi to trvalo rok.

22. 4. 2004

Ladislav Jakl, ředitel sekretariátu prezidenta republiky, během své přednášky na Vysoké škole ekonomické „cosi“ řekl o novinářích z Českého rozhlasu. V trochu posunuté rovině se to pak objevilo také v přepisu, který zveřejnil server Česká média. Ozval se ředitel ČRo 1 – Radiožurnálu Alexandr Pícha. Vyzval Jakla, aby věc opravil a aby se omluvil. Jakl zareagoval  rychle a korektně a obratem na Českých médiích zveřejnil vysvětlení a omluvu. Pícha Jaklův přístup ocenil a sdělil, že tím celou věc považuje za vyřízenou. Dalo by se říct – banální věc. Kdyby ovšem nebylo České televize. Ta, dávno poté, co vše již odeznělo, celou věc znovu rozfoukala ve své hlavní zpravodajské relaci (21. dubna 2004). Nedorozumění, které původně „zasáhlo“ pouze účastníky přednášky na VŠE a čtenáře serveru, tedy řádově pár stovek, možná pár tisíc lidí, Česká televize naservírovala miliónům. Proč? Protože jde o Jakla, potažmo o Klause. 

Jiný případ. Sedm loni odvolaných členů Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, nominovaných do rady poslaneckými kluby ODS, ČSSD a KDU-ČSL, vydalo při příležitosti prvního výročí svého loňského problematického odvolání prohlášení. Předseda téže rady, toho času šéf mediálních odborů, Martin Muchka při té samé příležitosti poslal otevřený dopis předsedovi vlády. Kdyby jen polovina z toho, co se v prohlášení a otevřeném dopise píše, byla pravda, je to skandál dalekosáhlých rozměrů. Žádná banalita. Česká televize o tom divákům neprozradila ani slovo. Značně to kontrastuje s loňskou nezměrnou aktivitou redaktorů veřejnoprávní televize při likvidaci této rady. Tehdy ČT pokrývala vše, odvolávání dokonce odvysílala v přímém přenosu. Po roce se už ví, že leccos je jinak, ale divák se to nesmí dozvědět. Pro úplnost dodejme, že stejně se zachovaly i veřejnoprávní Český rozhlas a Česká tisková kancelář.

Zrekapitulujme si to: Na banalitu spojenou s Jaklovým jménem se v Událostech místo a čas najde, na závažné obvinění vládní koalice nikoli. Desetimiliardový arbitrážní skandál, který hrozí vybuchnout jako časovaná bomba, veřejnoprávní televizi nezajímá. Člověka maně napadají různé otázky. Dělají to ti novináři na objednávku? Nebo tu zvláštní kombinaci aktivismu a servility už mají zadřenou pod kůží tak, že o tom ani nevědí? A který že se to píše letopočet? 2004, nebo 1984? Orwell by se možná nestačil divit.

16. 4. 2004

Z diskusního večera spolupořádaného Českými médii, Vysokou školou J. A. Komenského a Českým rozhlasem 6 v prostorách ministerstva kultury na téma „Vláda nad médii“ vyplývá několik skutečností. Lze konstatovat, že existuje neoddiskutovatelný fakt, že vládní koalice při všech příležitostech využila své převahy jednoho hlasu, aby prosadila svoji představu o fungování mediálních rad. Stalo se tak při odvolání staré Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV), při volbě rady nové, i při obsazování uvolněných míst v Radě České televize a Radě Českého rozhlasu. V RRTV obsadili lidé navržení stranami vládní koalice 9 míst ze 13. Přesně tolik, kolik je třeba kupříkladu k udělování či odnímání vysílacích licencí. Koalice, která má ve sněmovně 50,5 procenta, si tak v RRTV přisoudila 70ti procentní převahu. V Radě ČT došlo během existence Špidlovy vlády k dovolbě šesti radních. Ve všech případech nakonec uspěli lidé, kteří mají blízko k vládní koalici.

V některých případech Špidlova vláda postupovala zvláště brutálním a nevybíravým způsobem. Na semináři jsem řekl, že ve výsledku vlastně neexistuje rozdíl mezi postupem Mečiara na Slovensku během tamní „noci dlouhých nožů“ a Špidly v Česku. Jediný rozdíl je v tom, že Mečiar postupoval jako „profesionál“ a změny ve všech mediálních radách provedl jedním jediným radikálním řezem, kdežto Špidla postupuje jako amatérský břídil, který k realizaci svých představ potřebuje mnoho „ukoprcaných“ pokusů.

Ze zmíněného faktu však nelze jednoznačně vyvodit, že v radách nyní sedí pouze lidé, kteří se nechají přímo řídit vládními politiky. Tak jednoduché to není a navíc by takové tvrzení bylo vůči některým osobnostem nespravedlivé. Problém je jinde. Už samotná existence rad v takovémto složení vytváří tlak a latentní hrozbu. Do nástupu Špidlovy vlády navíc platila v poslanecké sněmovně nepsaná gentlemanská dohoda, že složení mediálních rad, co do politického zakotvení jednotlivých radních, víceméně kopírovalo poměrné zastoupení samotné sněmovny, vzešlé z výsledku voleb. Ideální to asi není, spravedlivé nejspíš ano. Špidla dohodu zbořil a chová se ve stylu – vítěz bere všechno. Jak na semináři řekl poslanec ODS Petr Pleva, takové počínání je velmi krátkozraké, protože v demokracii nikdo nemá vládu napořád a takováto mocenská zpupnost se jednoho dne otočí proti jejím strůjcům. Naštěstí však také platí, jak upozornil poradce Petry Buzkové a člen ČSSD Martin Profant, že sociální demokraté se svojí mocí nakládají častokrát tak amatérsky, že si tím spíše škodí. To je možná také pravda, nic to však nemění na faktu, že politici ČSSD svých mocenských pozic k tlaku na elektronická média skutečně využívají. V Nově by o tom mohli vypravovat.

Pochopení pro počínání vládní koalice projevil jeden z jejích ideových osnovatelů Jiří Pehe. Podle něho jsou skutky Špidlovy vlády pochybně interpretovány, což pokládá za neférové. Každý radní podle něho má právo na své politické názory. S poslední větou nelze než souhlasit. Jen je škoda, že pan Pehe stejné právo v minulosti nepřiznával také členům rad s jinou politickou orientací. Jeho vystoupení nelze hodnotit jinak než jako ryzí pokrytectví. Zaráží, že takovouto politicky motivovanou účelovou slepotou trpí člověk, který si za své jméno píše, že je politolog. Takto obvykle hovoří politici. A vůbec nejpřesnější označení pro slovní eskamotérství Jiřího Pehe je politikář.

8. 4. 2004

Předesílám, že jsem vždycky považoval a i nadále považuji za normální, že členové mediálních rad občas hovoří s politiky nebo s lidmi z mediální branže i mimo rámec oficiálních vztahů. Po celých devět let, co jsem v RRTV zasedal, jsem se také tímto názorem řídil. Kdykoli to bylo třeba, bez jakýchkoli zábran jsem se sešel, s kým bylo třeba nebo s kýmkoli, kdo mne o schůzku požádal. Pokládám to totiž za jediný způsob, jak lze být „in“ v tak složité problematice, jako je ta mediální. Problematice složité vztahově, osobnostně, politicky, legislativně, společensky i jinak.

Předesílám to proto, abych zdůraznil, že jsem to nebyl ani já ani lidé obdobných názorů, kdo se v minulosti pohoršoval nad styky radních s politiky. Pohoršovali se jiní. Kupříkladu redaktorům České televize v době jejich stávky posloužil pouhý nezákonně získaný a zveřejněný výpis telefonických hovorů nejen k dehonestaci některých politiků a radních, ale také k rozpoutání všeobecné hysterie, že televize je v politickém ohrožení. Pozadu tehdy nezůstali ani další novináři a politici.

Mezitím uběhly tři roky. Vyměnila se mocenská garnitura, k jejímu obrazu se rovněž změnilo obsazení mediálních rad. Radní a politici si dnes nejen telefonují, ale doslova koordinují svoje kroky a pracovní postupy. Předseda poslanecké sněmovny Zaorálek a ministr kultury Dostál obědvá se členy mediálních rad navrženými sociální demokracií. V mediální skupině ČSSD spolupracují poslanci a radní, dokonce pod taktovkou píárové agentury. A nyní vyplouvá na povrch, že mezi utajovanými poradci premiéra Špidly figuruje také člen Rady ČT filosof Erazim Kohák. Tentýž Kohák, který nedávno nestoudným a trapným způsobem v přímém přenosu ČT lobboval za větší provětrání peněženek koncesionářů.

To, že si premiér Špidla do své tajné poradní skupiny zve ekologistické rudozelené extremisty typu Jakuba Patočky a vydává je za reprezentanty „autenticky demokratické orientace v české politice“, je koneckonců jeho věc. Vrána k vráně sedá a nejvíce to vypovídá o českém premiérovi. Ale že Špidlovi – mimo jiné i ve věcech, na které má nezávisle dohlížet – radí člen Rady České televize Kohák, je na pováženou. To už se totiž nevejde ani do mého poměrně svobodomyslného názoru na styk politiků s členy nezávislých mediálních rad.

O to horší je, že nikomu z novinářů to ani v nejmenším nevadí. Přitom ještě před pár měsíci se v boji za „svobodu slova“ a „nezávislost médií“ mohli přetrhnout. Jenže to šlo o jiné osoby, jiné politiky, jiné radní. Nezměrné pokrytectví našeho novinářského stavu, který na  zastánce rozličných politických názorů používá různé metry, je jedním slovem prostě skandální. Je to trapas, ostuda, hanba. Lze brát české novináře píšící o politice a médiích po tom všem ještě vážně? A lze za těchto okolností vůbec brát vážně podstatnou část redakcí zpravodajství a publicistiky České televize, tedy veřejnoprávní instituce, kterou si všichni – ať už máme politické názory takové nebo onaké – platíme dokonce právě proto, aby používala pouze jeden metr?

Nevím, jestli to dochází alespoň té slušnější části novinářů z Kavčích hor. Ale zvonku to vážně vyzerá, že ruka ruku myje. Přesněji – českotelevizní ruka špidlovskou ruku myje. Ve stylu: Soudruzi, totiž přátelé, my vám, vy nám!

4. 4. 2004

Dne 4. dubna 2003 odvolal předseda vlády Vladimír Špidla na návrh poslanecké sněmovny Radu pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV). Podle řady právních stanovisek však sněmovna a premiér postupovali v rozporu s jednacím řádem, několika zákony i Ústavou. Na mimořádné schůzi sněmovny konané 2. dubna 2003 padla z úst koaličních poslanců na adresu rady řada velmi vážných obvinění:

– RRTV je prý viníkem prohrané arbitráže se CME (P. Dostál, H. Marvanová, T. Fischerová, C. Svoboda)
– rada prý vyjádřila souhlas s ukončením spolupráce mezi držitelem licence CET 21 a zahraničním investorem CME (P. Dostál)
– RRTV prý tunelovala státní rozpočet (P. Šulák)
– členové Rady prý kupčili s rozhlasovými licencemi (L. Zaorálek, P. Dostál, H. Marvanová)
– rada prý udělovala rozhlasové licence pouze jedné podnikatelské skupině (H. Marvanová)
– rada se prý neorientovala ve vlastnictví celoplošných televizí (P. Dostál)
– RRTV prý udělovala České televizi neoprávněné pokuty, dokonce prý za politickou satiru (P. Dostál, T. Fischerová, H. Marvanová)
– RRTV prý neoprávněně povolila provozovateli TV Nova měsíční splátkový kalendář na 200 milionový správní poplatek za prodloužení licence (B. Sobotka)
– rada prý nepracovala nezávisle, neboť byla pod politickým vlivem (B. Sobotka)

Politici obvinění nedoložili

Od odvolání RRTV uplynul rok a nikdo z poslanců nedoložil žádné obvinění byť jedním jediným důkazem. Naopak další vývoj ve všech případech potvrzuje, že rada jednala v souladu se zákonem. Odvolaným členům RRTV nepřísluší dělat předčasné závěry k vyšetřování prohrané stockholmské arbitráže, ale průběžné dílčí výstupy ze sněmovní vyšetřovací komise naznačují, že:

– ministerstvo financí arbitráž hrubě podcenilo
– ministerstvo financí nevybralo optimálního právního zástupce ČR
– klíčový důkaz proti České republice je podvržený dokument
– tento důkaz paradoxně předložili sami právní zástupci ČR (rada v této souvislosti podala trestní oznámení.)

– vysoký státní úředník se zřejmě dopustil křivé výpovědi, pravděpodobně za úplatu
– podle expertízy Právnické fakulty Plzeňské univerzity se společnost CME při svém podnikání na území ČR dopouštěla kriminálních činů
– orgány činné v trestním řízení to věděly, neboť expertíza vznikla na objednávku Úřadu vyšetřování, ale přesto nekonaly
– poslanci vládní koalice (P. Dostál, T. Fischerová) v předvečer závěrečných řečí před stockholmským odvolacím soudem pronášeli v poslanecké sněmovně lživá nařčení z „píárové“ dílny mediálního zástupce CME poškozující Českou republiku
– arbitráž nerespektovala pravidla UNCITRAL, když nezohlednila právní řád České republiky

RRTV byla mimo jiné odvolána proto, že prý neochránila zahraniční investici. Nikdo z koaličních politiků však za uplynulý rok blíže nespecifikovat, čím se toho rada měla dopustit. Nález londýnské arbitráže mezi Ronaldem Lauderem a Českou republikou, která pracovala se stejnými ději, stejnými svědky a stejnými důkazy, navíc v odstavci 313 uvádí pravý opak: „Arbitrážní soud zastává názor, že žádná z činností nebo nečinností mediální rady nezpůsobila přímou ani nepřímou škodu investicím pana Laudera.“ O meritu sporu o Novu, kterým bylo odstoupení CET 21 od smlouvy s ČNTS, rada nikdy nerozhodovala. Řešení bylo zcela v kompetenci soudů. O kompetenci zasahovat do vztahů mezi licencovanou společností a její servisní organizací radu připravila sama poslanecká sněmovna zákonem 301/95 Sb. Od 14. prosince 2001 do 14. listopadu 2002, tedy téměř celý rok, navíc dokonce platil pravomocný rozsudek Vrchního soudu, že k odstoupení CET 21 od smlouvy s ČNTS došlo podle práva.

Osočení členové RRTV očekávají, že poslanci svá obvinění buď doloží, nebo se omluví. Podobně jako to již učinil Miroslav Kalousek. Postup předsedy KDU-ČSL pokládáme za korektní a jeho omluvu přijímáme.

Právní kroky odvolaných členů RRTV

Exčlenové RRTV považují svoje odvolání za protiprávní akt, motivovaný politickými a ekonomickými zájmy. Šest členů odvolané rady proto postup předsedy vlády a poslanecké sněmovny napadlo soudní cestou. Společně podali ústavní stížnost a žaloby k obecnému a ke správnímu soudu. Předseda odvolané rady Ing. Martin Muchka podal žalobu individuálně. Jediným výsledkem za uplynulý rok však je pouze to, že Ústavní soud se kauzou odmítl zabývat s odůvodněním, že stěžovatelé nevyčerpali možnosti soudní ochrany svých práv u obecných, respektive správních soudů. Ústavní soud rovněž odmítl návrh odvolaných členů, aby se kauzou zabýval přednostně, neboť na rychlém řešení existuje vyšší společenský zájem. I při respektu k názoru Ústavního soudu nicméně faktem zůstává, že pokud by se ukázalo, že odvolání „staré“ rady bylo protiprávní, pak je právně sporná rovněž sama existence rady „nové“, přičemž všechna její dosavadní rozhodnutí mohou být zpochybněna. Za připomenutí také stojí, že senát Ústavního soudu o odmítnutí zabývat se ústavní stížností členů RRTV rozhodl až poté, co už ve věci vykonal několik procesních úkonů. Odvolaní členové RRTV přesto věří, že české soudy budou tuto kauzu posuzovat zcela nestranně a nezávisle a že se pravomocného rozhodnutí dočkají v dohledné době.   

Další postup odvolaných členů RRTV

Bývalí členové RRTV pozorně sledují vývoj na české mediální scéně. Většina z nich se nadále pohybuje v oboru, ať už v akademické sféře či jako mediální konzultanti a experti. S jistou shovívavostí v uplynulém roce rovněž sledovali činnost „nové“ RRTV. Po prvotních silných slovech a snahy odlišit se totiž nemohlo následovat nic jiného, než že noví členové rady tím, jak postupně pronikali do obtížné problematiky, a poněvadž pracují v mantinelech stejných zákonů, plynule navázali na dosavadní praxi rady a charakter jejich rozhodnutí se v zásadě nijak neliší od kroků odvolaných předchůdců. Rozpaky proto vzbuzuje pouze fakt, že naprosto stejné skutky a postupy „staré“ rady byly ještě před pár měsíci pro politiky vládní koalice záminkou k jejímu odvolání a pro novináře důvodem k její permanentní kritice, zatímco nyní politici i novináři mlčí.

Toto prohlášení, kromě toho, že připomíná první výročí problematického a soudy dosud nevyřešeného odvolání RRTV, sleduje ještě jeden cíl. Protiprávně odvolaní členové RRTV touto cestou chtějí dát najevo, že pokud se domohou svých práv, obratem učiní takové kroky a rozhodnutí, které zajistí (případně neohrozí) právní jistoty několika stovek mediálních podnikatelských subjektů.

RNDr. Josef Musil, CSc., 1. místopředseda odvolané RRTV
Mgr. Petr Štěpánek, místopředseda odvolané RRTV
Ing. Zdeněk Duspiva, člen odvolané RRTV
JUDr. Pavel Foltán, člen odvolané RRTV
PhDr. ThLic. Radek Mezuláník, člen odvolané RRTV
Jiří Novotný, člen odvolané RRTV
Mgr. Petr Žantovský, člen odvolané RRTV

V Praze dne 4. dubna 2004

10. 3. 2004

Předseda KDU-ČSL Miroslav Kalousek v Sedmičce prohlásil, že Rada pro rozhlasové a televizní vysílání byla odvolána proto, že porušila zákon. Ohradil jsem se proti tomu otevřeným dopisem a světe div se, stala se věc v českých luzích a hájích zcela nevídaná. Miroslav Kalousek se členům rady omluvil.

Jenže Kalousek zdaleka není jediný, kdo se na adresu RRTV v minulosti dopustil neuvěřitelných výroků. Během schůze poslanecké sněmovny, na které byla rada odvolávána, tedy v přímého přenosu České televize (2. dubna 2003) vypustili někteří poslanci ze svých úst řadu hanebných nařčení, pomluv a obvinění. Uplynul rok a nikdo z nich se nenamáhal alespoň jedno jediné doložit. Ze stenozáznamu poslanecké sněmovny jsem vybral jen některé poslanecké perly a opatřil je poznámkami.

Vlastnické poměry v Nově a kupčení s licencemi

Pavel Dostál: “Kupříkladu ve vlastnictví licencovaných celoplošných televizí se rada v poslední době už naprosto neorientovala. A v oblasti rozhlasových licencí – bohužel na první pohled to tak vypadá – nestydatě kupčila …“

Ve vlastnické struktuře celoplošných televizí se rada samozřejmě orientovala velmi dobře, podle zákona však regulační orgán nemůže při řešení vlastnických sporů nahrazovat soudy. Nová rada je na tom ostatně úplně stejně. Proč nyní Dostál mlčí? Jenom proto, že v nové radě teď sedí jeho kamarádi?

Lubomír Zaorálek: “Například dopis pana ing. Pýchy, který mi sděluje o praktikách, které jsou v současné Radě České republiky pro rozhlasové a televizní vysílání, o praktikách, které charakterizuje jako kupčení s rádiovými frekvencemi.“

Hana Marvanová: “Ještě bych chtěla zdůraznit jednu věc, která je velmi zásadní a která bude muset být předmětem velkých šetření. Zmiňovala jsem, že jeden z důvodů pro odvolání rady já vidím v podezřeních, která byla vznesena při udělování rozhlasových licencí. Před týdnem obdržel premiér vlády i předsedové obou komor, obdrželi i poslanci v mediální komisi stížnost jednoho z provozovatelů rozhlasové stanice, konkrétně Rádia Sázava… Tito stěžovatelé upozorňují na to, že zejména v posledním období rada přiděluje licence jenom jedné podnikatelské skupině spojené s firmou GES Holding a že provozovatel, který není spojen s touto jednou ekonomickou skupinou, že nemá u rady šanci.“

Není pravda, že rada udělovala licence pouze jedné podnikatelské skupině – GES Holdingu. Naopak skutečností se mezitím stalo, že všechna Hey rádia GES Holdingu dosáhla výborných výsledků v měření poslechovosti. Svědčí to o jediném: rada vybrala dobré a životaschopné projekty. V kauze rádia Sázava drží nová rada stejný kurs jako rada stará. Naopak firma spojená s autorem onoho udavačského dopisu musela rozhodnutím arbitráže zaplatit pokutu ve výši jednoho milionu korun.

Pokuty České televizi
 
Pavel Dostál: „Místo řešení zásadních záležitostí, o kterých jsem se zmínil, se závažnými celospolečenskými dopady, uděluje pokuty různých parametrů veřejnoprávní České televizi, např. za vysílání filmu Obrázkáři a za vysílání pořadu – podle mne vynikajícího dokumentu – Nesmrtelný život a smrt Mikiho Volka. V nedávné době se rada proslavila tím, že pokutovala dokonce satirický pořad ve výši půl milionu korun.“

Táňa Fischerová: „Dalším skandálním, již zmiňovaným příkladem je v poslední době hojně citovaná půlmilionová pokuta České televizi za uvedení politické satiry, což už není pouze finanční oslabování České televize, ale přímo cenzurní zásah do nezávislosti veřejnoprávní televize a svobody tvorby, který bohužel velmi připomíná léta minulého režimu.“

Hana Marvanová: „Dále je to zneužívání zákona o vysílání ze strany rady při udělování pokut. Například naposledy mediální komise jednala o pokutě udělené České televizi za politickou satiru.“

Pokuty České televizi potvrdily nezávislé soudy. Půlmilionovou pokutu za pořad České hlasování následně – což je zvláště pikantní – znovu projednala a potvrdila nová rada, v níž mají naprostou většinu lidé nominovaní současnou vládní koalicí. Paní poslankyně Fischerová to má s tou cenzurou nějaké pomotané.

Prohraná arbitráž

Pavel Dostál: „Jako přímý důkaz o pomoci členů rady ke znehodnocení zahraniční investice může mj. posloužit zápis z jednání Rady pro rozhlasové a televizní vysílání z března 1999, kterým členové rady dali jasně najevo svou vůli písemně vyjádřit souhlas s ukončením spolupráce mezi držitelem licence a zahraničním investorem.“

Klíčový důkaz proti České republice je zfalšovaný podvrh. Je neuvěřitelné, že ho ve Stockholmu předložili sami právní zástupci ČR. Rada se k ukončení spolupráce mezi držitelem licence a zahraničním investorem nevyjadřovala a už vůbec o něm nerozhodovala. O tuto kompetenci ji připravila sama poslanecká sněmovna zákonem 301/95 Sb. Člen vlády, v jehož kompetenci je mediální problematika, říká úplné nesmysly.

Táňa Fischerová: „Kdybychom totiž náhodou u odvolacího soudu uspěli, nic to přece nezmění na nálezech arbitráže, která konstatovala nezákonnost jednání rady.“

Paní poslankyně zřejmě vůbec netuší, že arbitráž není soud.

Lubomír Zaorálek: „Mezinárodní řízení kritizuje radu za to, že nerespektuje zákony České republiky.“

Předseda poslanecké sněmovny se fatálně mýlí. Bylo to přesně naopak. Arbitři Radu pro rozhlasové a televizní vysílání kritizovali nikoli za nedodržování českých zákonů, nýbrž paradoxně za jejich dodržování. Naopak oni sami porušili arbitrážní pravidla UNCITRAL, která arbitry zavazují ctít zákony té které země.

Petr Šulák: „Pokud tunelování státního rozpočtu ve výši 10 miliard Kč je slabý argument pro svolání mimořádné schůze a pro odvolání Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, pak myšlení pana poslance Tlustého a postoj klubu ODS je pro mne naprosto nepřijatelný.“

Poslanec ČSSD Petr Šulák se svým „tunelováním“ zřejmě spadl přímo z měsíce a ještě k tomu na hlavu. Jeho výrok uvádím spíše pro pobavení, komentovat ho snad ani nemá cenu.

Hloupost, nebo korupce?

Další výroky se sice netýkají přímo rady, ale rozhodně by neměly být zapomenuty.

Táňa Fischerová: „Sám zástupce České republiky soudce Hándl pět dnů po vynesení závěrečného výroku uznal na zasedání švédského odvolacího soudu svou podjatost.“

Pavel Dostál: „Při včerejším zasedání švédského odvolacího soudu, který projednává námitky České republiky proti částečnému rozhodnutí arbitrážního tribunálu ve sporu CME a ČR, došlo k zásadnímu obratu. Jaroslav Hándl, původní arbitr jmenovaný Českou republikou, který měl jako arbitr v celém sporu být nezávislý na stranách, byl podle své vlastní včerejší výpovědi v arbitrážním řízení podjatý.“

V předvečer výroku švédského odvolacího soudu četli někteří poslanci ve sněmovně a v přímém přenosu ČT lživé píárové materiály společnosti CME, které poškozovaly Českou republiku. Byla za tím jen jejich nezměrná hloupost, nebo korupce?

Když dva dělají totéž, není to totéž

Bohuslav Sobotka: „Rada pro rozhlasové a televizní vysílání poté vyhověla žádosti subjektu, kterému byla tato licence prodloužena, a povolila mu rozložení splátkování tohoto správního poplatku … a pro mne jako pro poslance Bohuslava Sobotku je to jednoznačný důvod pro to, abych pokud zde zazní návrh na odvolání rady, abych bez nejmenší pochybnosti pro odvolání rady hlasoval …“

Když stará RRTV po předchozí konzultaci s ministerstvem financí (!!!) povolila měsíční splátkový kalendář dvousetmilionového správního poplatku za prodloužení licence televizi Nova, byl to pro ministra financí Bohuslava Sobotku důvod pro odvolání rady. Když o několik měsíců později úplně totéž povolila nová rada televizi Prima, ministr již ani nehlesl.

Bohuslav Sobotka: „Když se podíváme na složení Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, … tak zjistíme, že jejím členem je člověk, který kandidoval do Senátu za Občanskou demokratickou stranu. Já se ptám, jestli je to v souladu s tím, aby zde byl nezávislý orgán, který reguluje oblast rozhlasového a televizního vysílání, a v čele tohoto orgánu s ne nevýznamným vlivem na fungování tohoto orgánu byl člověk, který kandiduje do Senátu za jednu politickou stranu.“

Do nové rady vládní koalice navolila sedm bývalých poslanců a senátorů. Lze to hodnotit jako vskutku originální způsob odpolitizování mediální rady.

Žádáme omluvu

Nabízí se otázka, zda naši zákonodárci jsou zodpovědní lidé, kteří pečlivě váží svá slova, zvláště když je pronášejí v přímém televizním přenosu. Nebo to jsou tlučhubové, kterým je dovoleno pod ochranou imunity urážet, pomlouvat a nactiutrhat vlastní spoluobčany? Není pravda, že čas všechno smaže. Jménem odvolaných kolegů proto jmenované poslance vyzývám, aby svá obvinění prokázali. V opačném případě očekávám, že se omluví.

Předseda KDU-ČSL Miroslav Kalousek prokázal, že to jde. Budiž mu za to čest.

2. 3. 2004

Výroční zpráva Rady pro rozhlasové a televizní vysílání za rok 2003 je nekorektní, v některých ohledech dokonce lživá. Předseda RRTV Petr Pospíchal v úvodním slovu píše: „Nakonec jsme se naprostou většinou shodli, že tu část roku 2003, po kterou byli ve funkci naši předchůdci, nebudeme opatřovat hodnotícími komentáři, ale že se jich naopak zdržíme i v těch případech, jejichž faktická i právní historie zasahuje do předchozích let … Zpráva se tak v tomto ohledu omezuje pouze na faktografii nejsledovanějšího případu, a to sporu mezi firmou CME Czech Republic a Českou republikou.“ Problém je v tom, že toto předsevzetí Rada dodržela pouze z poloviny. Zdržela se sice hodnotících komentářů, leč faktografii událostí let minulých podrobila nekorektní selekci. Ale nejen to. Dokonce i faktografie za rok 2003, ke kterému se výroční zpráva přímo vztahuje, je neúplná.

V kapitole o Nově se kupříkladu na jednu stranu uvádí: „Rada 21. prosince 1999 schválila navýšení jmění v CET 21, s.r.o., kterým se majoritní 60% podíl Vladimíra Železného v CET 21, s.r.o. snížil na necelých 12 %.“ Zároveň je však v samém závěru téže kapitoly bez jakéhokoli vysvětlení najednou citován rozsudek Městského soudu z 10. prosince 2003, který určuje, že Železný má v CET 21 stále 60 %. Tak jak to tedy je? Došlo v roce 1999 k nějaké změně? Pozbyl Železný rozhodnutím Rady svých šedesát procent, nebo ne?  Je v tom evidentní rozpor. Samotné tvrzení, že Rada v roce 1999 „schválila navýšení jmění“ je rovněž nekorektní, protože vyvolává dojem, že rozhodnutí Rady mělo konstitutivní charakter. Ale to není pravda. Postup Rady upravoval § 14 odst. 1 zákona 468/91 Sb., který předepisoval, že „provozovatel je povinen požádat předem Radu o souhlas se změnou týkající se údajů uvedených v žádosti (§ 11) …“ Rada požadovanou změnu sama neprováděla, dala pouze dobrozdání, že změna není v rozporu se zákonem o vysílání a vydala k ní předběžný souhlas.

Autoritativní věcný rozbor složitých dějů okolo (nakonec nerealizovaného) navýšení základního jmění, peripetií spojených s problematickou exekucí Železného podílu ani problematiku majetkového podílu společnosti Vilja, které vedly k dnešnímu nepřehlednému stavu, ve výroční zprávě nenalezneme. Přitom to je vlastně to nejpodstatnější, co by zpráva za rok 2003 měla obsahovat. Kdo jiný než RRTV by měl poslanecké sněmovně i veřejnosti přiblížit, jaké mechanismy vedly k tomu, že po všech oněch známých peripetiích rejstříkový soud v prosinci 2003 vynesl (zatím nepravomocný) verdikt, že CET 21 vlastně stále patří ze šedesáti procent Železnému? O zajišťovacích smlouvách, které by naopak do role většinového vlastníka posouvaly finanční skupinu PPF se ve zprávě rovněž nedočteme.

Další nekorektnosti se Rada ve zprávě dopouští, když odkazuje na předběžné opatření amsterdamské arbitráže mezi Vladimírem Železným a CME, ale vůbec už nezmiňuje její konečný nález. Zřejmě se nehodí. Připomeňme si ho: Arbitři rozhodli, že strany si vymění původní plnění, Železný vrátí peníze a dostane od CME zpět akcie, žádnou škodu však CME nepřiznali.  

Rada rovněž cituje z nálezu stockholmské arbitráže ze 14. září 2001, ale vůbec nezmiňuje nález souběžně probíhající arbitráže londýnské. Londýnští arbitři přitom vyhodnotili stejné děje, stejná svědectví a stejné důkazy zcela opačně než arbitři stockholmští a Ronaldu Laderovi žádné odškodnění nepřiznali. Věcný rozbor, jak je něco takového vůbec možné, ve zprávě rovněž není. Také se to nehodí?

Výroční zpráva RRTV je však neúplná, dokonce i co se týká zásadních dějů roku 2003. Není v ní ani zmínka o zpochybnění klíčového důkazu použitého ve Stockholmu proti České republice. Jde o podvržený a zfalšovaný zápis z jednání RRTV s Vladimírem Železným během tzv. návštěvního dne 2. března 1999, který arbitrům paradoxně předložili sami právní zástupci České republiky (!!!) a který posloužil jako hlavní důkaz proti České republice, důkaz o údajném spolčení Rady s Vladimírem Železným při „zničení“ investice CME. Na 7. zasedání konaném 1. dubna 2003 RRTV tento „zápis“ označila za podvrh a rozhodla, že podá trestní oznámení. Nestihla to však, protože tři dny na to byla odvolána. Rada v novém složení tento již odsouhlasený postup nerealizovala. Nyní o tom ani neinformuje. 

Není důvod dělat si iluze, že většina nových členů Rady již pronikla do hloubky složitého propletence soudních sporů a arbitráží. Selektivní výběr faktů ve zprávě nese jasný rukopis radního Václava Žáka, jednoho z předních exponentů Lauderovy verze sporu o Novu a samozvaného experta na tuto problematiku. Proč samozvaného? Protože krátce po nedávném – mírně řečeno nestandardním – pracovním obědě vybraných členů RRTV a Rady ČT s předsedou poslanecké sněmovny Lubomírem Zaorálkem a ministrem kultury Pavlem Dostálem se právě Žák sám nabídl Křečkově parlamentní vyšetřovací komisi jako svědek. Vznikl tak podivný precedens. Vyšetřovací komise vyslechla člověka, který s celou kauzou prokazatelně nemá vůbec nic společného, jenom o sobě tvrdí, že ji sledoval. Podivně to kontrastuje s faktem, že kupříkladu dlouholetý 1. místopředseda Rady RNDr. Josef Musil, CSc., který ve Stockholmu dokonce vypovídal jako svědek a který má k celé věci co říci mnohonásobně více než Žák, vůbec vyslechnut nebyl.

Co z toho všeho vyplývá? Jsme svědky pokusu zatajit před veřejností důležitá fakta a svádět vyšetřování na falešnou stopu. Tradiční verze o vině odvolané Rady se pod tíhou nových důkazů pomalu hroutí a zůstává pachuť z její spektakulární likvidace v přímém přenosu veřejnoprávní televize, provedené na politickou a ekonomickou objednávku. A pak také rozpaky nad svérázným způsobem, jakým jiné státní orgány včetně ministerstva financí v arbitráži (ne)hájily státní zájem, a oči pro pláč ze zbytečného desetimiliardového vylepšení účetní bilance CME na úkor českých daňových poplatníků. Nekorektní výroční zpráva RRTV je pokusem oprášit alespoň „vinu“ bývalé rady skrze navýšení základního jmění CET 21. S Václavem Žákem jsem v minulosti absolvoval několik rozhlasových besed, takže vím, že to je tradiční číslo jeho repertoáru. Tato věc však s jádrem sporu o Novu ve skutečnosti nemá prakticky nic společného. Meritem sporu byla právoplatnost odstoupení CET 21 od smlouvy o spolupráci se servisní ČNTS. Řešení tohoto problému bylo v kompetenci soudů, nikoli Rady. Jestli v dané chvíli společnost CET 21 většinově patřila Železnému či někomu jinému nebo zda základní jmění bylo či nebylo navýšené, je z hlediska právoplatnosti odstoupení od smlouvy vedlejší věc. 

1. 3. 2004

Dne 9. 12. 2003 odvysílala televize Nova v Televizních novinách reportáž o chystané kandidatuře pornohvězdy českého původu Dolly Buster do Evropského parlamentu. Na ilustračních záběrech se kromě (oblečené) pornoherečky na okamžik v pozadí objevil také masturbující muž. Sama televize Nova uznala své pochybení, zodpovědného pracovníka potrestala a přijala opatření, aby se něco podobného nemohlo opakovat. Rada pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV) tedy postupovala v souladu se zákonem, když s provozovatelem televize Nova společností CET 21 zahájila správní řízení. Potud je vše v pořádku, za chyby se platí.

Banálním správním řízením tato kauzička přestala být v okamžiku, kdy RRTV Nově udělila pokutu ve výši jednoho milionu korun a zdůvodnění opřela o § 32 odst. 1 písm. e) zákona o vysílání. V tomto paragrafu se píše: „Provozovatel vysílání je povinen nezařazovat do vysílání pořady, které mohou vážně narušit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých zejména tím, že obsahují pornografii a hrubé samoúčelné násilí.“ Je totiž poněkud odvážné tvrdit, že Nova odvysílala pornografický pořad a že kratičký záběr s masturbujícím mužem v pozadí, kterého si devět z deseti diváků ani nevšimlo, mohl vážně narušit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých. Odůvodnění rozhodnutí rady se navíc opět – jak už se bohužel stalo zvykem – ani neopírá o znalecký posudek.

Dá se očekávat, že CET 21 se odvolá k soudu, a s pravděpodobností hraničící s jistotou lze předpokládat, že soud chybnou právní kvalifikaci i neadekvátní pokutu zruší. Varovné je něco jiného. Militantní antinovácká část RRTV uplatnila paragraf, za jehož opakované porušení se odebírá licence. Nejspíše to spolu nesouvisí, ale děje se tak přesně v okamžiku, kdy si vládní koalice do třináctičlenné rady prosadila již svého devátého zástupce a nejvyšší mediální regulační orgán má zcela ve svých rukou. K udělování či odnímání licencí je totiž třeba právě devíti hlasů.

Kouzlo nechtěného je v tom, že přísní radní jaksi pozapomněli, že hned vzápětí budou rozhodovat o obdobné kauze České televize. Jenže podstatný rozdíl tu přece jenom je. Zatímco Nova se dopustila několikavteřinové zpravodajské chyby, Česká televize vyprodukovala s pořadem Fantastické obrazy 5. prosince 2003 v 17,00 na ČT 2 dokonalý dramaturgický omyl, na který stejná právní kvalifikace opravdu sedí. A tak radním nezbylo nic jiného, než ČT udělit pokutu ještě vyšší, dva miliony korun. Problém je v tom, že míra provinění je tak propastně rozdílná, že pokud Nova dostala pokutu jeden milion, měla Česká televize vyfasovat deset. Pokud ČT dostala dva miliony, měla Nova dostat maximálně tak dvě stě tisíc. Skoro to vypadá, že radní mají po kapsách různé metry.

25. 2. 2004

Jan Macháček a Sabina Slonková položili v Hospodářských novinách (24. 2. 2004) v rozhovoru s nejvyšší státní zástupkyní Marií Benešovou mimo jiné tuto otázku: „A proč se tak dlouho táhl případ Vladimíra Železného?“

Benešová odpověděla takto: „Dohled nad touto kauzou nepatří nám, ale Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze. My jsme jen připravili pro ministra spravedlnosti, jako člena vlády, obecnou zprávu o skutcích, z nichž byl pan Železný obviněn či vyšetřován. Pan Železný už rok říká, že to je skandální. Co je ale skandálního na tom, že se vláda ptá, za co je pan Železný stíhán, když má v souvislosti s jeho aktivitami platit 10,5 miliardy.“

Vůbec se necítím povolán jakkoli se vyjadřovat ke kauzám, kvůli kterým je Vladimír Železný vyšetřován (daně, obrazy, Astrona), neboť s podstatou sporu o Novu vůbec nesouvisejí. Ve sporu mezi držitelem licence společností CET 21 a její někdejší servisní firmou ČNTS se však orientuji poměrně dobře. Proto se odvažuji konstatovat, že z výše uvedeného výroku vyplývá, že paní nejvyšší zástupkyně Benešová to má nějaké popletené. Jakou hodnotu pak asi mají zprávy, které píše pro vládu? 

Kde paní Benešová přišla na to, že vláda zaplatila 10,5 miliardy právě v souvislosti s aktivitami Vladimíra Železného? V novinách? V televizi? Či snad vyšetřováním? Jestliže podobnou propagandu trousí novináři a politici, je to neomluvitelné, ale když takovou argumentaci převezme nejvyšší státní zástupkyně, je to tragedie.

Nejenom pro paní Benešovou proto připomínám, že jádrem sporu o Novu byla právoplatnost odstoupení držitele licence společnosti CET 21 od smlouvy se servisní ČNTS, ke kterému došlo 5. srpna 1999. Vrchní soud 14. prosince 2001 pravomocně rozhodl ve prospěch CET 21, tedy Železného. Až do 14. listopadu 2002, tedy skoro celý rok, tak platil pravomocný rozsudek, že Železný (CET 21) vypověděl smlouvu podle práva. Toho dne rozsudek zrušil Nejvyšší soud a vrátil celou kauzu k novému projednání. Ani potom ČNTS nebyla příliš úspěšná a celá kauza vyšuměla, když finanční skupina PPF koupila ČNTS, čímž se spořící se firmy dostaly do jedněch rukou. Ať dělám, co dělám, nějakou vinu Vladimíra Železného zde nenalézám.

Vedle toho běžely arbitráže. Ta londýnská konstatovala, že Česká republika Ronaldu Lauderovi žádnou škodu nezpůsobila. Stockholmská naopak rozhodla, že Lauderově společnosti CME náleží odškodné 10,5 miliardy korun. Jako „viník“ tu však figuruje Česká republika, nikoli Vladimír Železný. Ten ve své amsterodamské arbitráži se CME víceméně uspěl. Arbitři rozhodli, že strany si vymění původní plnění, Železný vrátí peníze a dostane zpět akcie, žádnou škodu však CME nepřiznali. Oporu pro tvrzení paní Benešové zde opět nenalézám.

Korunu všemu Benešová nasazuje, když v závěru rozhovoru řinčí zbraněmi: „Já si naopak myslím, že skandální je opakovaný výrok pana Železného, že u nás se národ dělí na dvě kategorie lidí: na ty, co už jsou stíhaní a na ty, co to teprve čeká. To není nic jiného než šíření poplašné zprávy a pan Železný může být rád, že nebyl postižen za další trestný čin.“

Nechci hodnotit, jestli je Železného výrok pravdivý či skandální, mě připadá naprosto skandální jiná věc. Začíná být zcela evidentní, že Česká republika prohrála ve Stockholmu na základě křivých svědectví. Klíčový důkaz proti ní předložili sami právní zástupci České republiky. Byl jím podvržený a zfalšovaný zápis z jednání RRTV. Kdo za to nese odpovědnost? Tohle nejvyšší státní zástupkyni nezajímá? Přičtěme k tomu, že ještě v průběhu arbitráže si Úřad vyšetřovaní nechal u Právnické fakulty Plzeňské univerzity vypracovat právní expertízu, ze které vyplývá, že Lauderovi lidé se při podnikaní na území České republiky dopouštěli kriminálních činů. Nikdo to však dál nešetřil. Kdyby orgány činné v trestním řízení byly v těchto případech stejně aktivní, jako když šlo o Železného, nemusela Česká republika ve Stockholmu vůbec prohrát. I za to nesou odpovědnost zcela konkrétní lidé. A co na to nevyšší státní zástupkyně? Nic.

Tak mě tak napadá – když mohla být Rada pro rozhlasové a televizní vysílání odvolána za prohřešky, kterých se nikdy nedopustila, co kdyby někdo odvolal nejvyšší státní zástupkyni za neprofesionální a ještě k tomu hloupé výroky, které opravdu pronáší.

15. 2. 2004

Vážený pane předsedo!

Z obrazovky televize Nova jste 15. 2. 2004 v pořadu Sedmička prohlásil, že Rada pro rozhlasové a televizní vysílání byla poslaneckou sněmovnou odvolána proto, že v souvislosti s kauzou TV Nova, respektive arbitráží mezi Českou republikou a společností CME porušila zákon. 

Předpokládám, že jako předseda významné politické strany nejste mluvka, který v přímém přenosu na nejsledovanější televizi plácá, co mu slina přinese na jazyk. Žádám Vás proto, abyste svoje tvrzení doložil, a proto se Vás ptám: Kdy a jak Rada pro rozhlasové a televizní vysílání ve zmiňované souvislosti porušila zákon? Předpokládám, že uvedete konkrétní paragraf.

Pokud něco takového nebudete s to prokázat, očekávám, že v sobě máte tolik slušnosti, že se omluvíte.

S pozdravem

Petr Štěpánek

V Hradci Králové 15. 2. 2004

15. 2. 2004

„Zpravodajství na Nově absolutně ztratilo po roce 1999 nezávislost,“ říká v rozhovoru pro Mladou frontu Dnes (14. 2. 2004) Jan Vávra. Je to groteskní, neboť to říká muž, který ovlivňoval zpravodajství Novy ve prospěch svých politických přátel a který proslul jako manipulátor politické scény. Právě ve Vávrově režii zpravodajství Novy v roce 1996 hanebným způsobem ovlivnilo výsledek voleb. Pověstné jsou rovněž jeho pravidelné páteční snídaně s Janem Kalvodou a později s Josefem Luxem.

„Ale kromě toho si myslím, že to není ani profesionálně dobrá práce,“ nasazuje Vávra všemu korunu. V době jeho šéfredaktorování Nova vypustila desinformaci o Klausově švýcarské vile či způsobila mezinárodní karambol, když amatérským způsobem prozradila totožnost a ohrozila život agenta zpravodajské služby. Podobných kardinálních úletů Vávra vyprodukoval více než deset. O ztrátě nezávislosti hovoří člověk, který klestil cestu pro nově vzniklou Unii svobody a mydlil schody ODS. O zpravodajské profesionalitě káže kreatura novináře, která si v redakci vydržoval všehoschopné redaktory ochotné za příplatek „osolit“ kohokoli podle šéfredaktorova zadání. Vím, o čem mluvím, zažil jsem to na vlastní kůži. Zunovo pojetí Televizních novin kritizuje amatér, který zpravodajství komerčních televizí zdiskreditoval potoky krve a sám coby moderátor Sedmičky proslul jako koktající blekota.

„Teď mám dobrý pocit z toho,“ pokračuje Vávra, „že se ukázalo, že Železného chování bylo nezákonné. I když za to tahle země nakonec zaplatila strašnou cenu. Zaplatila ale za to, že určitá politická garnitura a její televizní rada se Železným hrály jeho hru.“ Že má Vávra dobrý pocit se není co divit. Astronomická výše jidášského žoldu, který zinkasoval, je pro normálního smrtelníka nepředstavitelná. Daleko problematičtější je to s dalšími Vávrovými tvrzeními. Pro běžného čtenáře to po vší té mediální masáži asi bude překvapivé, ale tvrzení, že Železného chování (v souvislosti s konfliktem s Ronaldem Lauderem) bylo nezákonné, nikdy nikdo neprokázal. Naopak – řadu měsíců platil pravomocný rozsudek, že odstoupení CET 21 od smlouvy s ČNTS proběhlo po právu. Rovněž arbitráž mezi Železným a CME žádnou nezákonnost nekonstatovala, naopak říká, že Železný nezpůsobil CME žádnou škodu. Jediné, co zůstává, je problematický nález stockholmské arbitráže mezi CME a Českou republikou. Jenomže v té Železný nefiguroval.

A proč je nález stockholmské arbitráže problematický? Protože začíná být čím dál víc jasné, že arbitři rozhodovali na základě podvržených a zfalšovaných důkazů a na základě křivých svědectví, o kterých se lze oprávněně domnívat, že byla dobře zaplacená. Právě tak problematická začíná být ve světle nových skutečností role ministerstva financí, které zájem České republiky hájilo značně svérázným způsobem.

Koho Vávra myslí onou politickou garniturou, která hrála Železného hru? Prezidenta Klause? Expremiéra Zemana? Ať to tedy řekne rovnou. Ale nejen to, ať také předloží důkazy, že něco hráli. A televizní rada? Kategoricky odmítám, že by Rada pro rozhlasové a televizní vysílání hrála Železného hru. Odmítla však hrát Lauderovu hru a dokonce si po americkém miliardáři dovolila požadovat, aby dodržoval české zákony. Za hloupost Lauderova managementu, který servisní firmu vehnal do války s většinovým vlastníkem licence, žádná rada nezodpovídá.

„Jsem přesvědčen, že z mediálního a společenského hlediska je už Železný mrtvý člověk,“ uzavírá Vávra. No, nevím, nevím. Kdybych se měl rozhodovat, kdo z dvojice senátor Železný – „nezaměstnaný“ Vávra má blíže k mrtvolnosti, bez váhání bych vsadil na Jidáše Vávru.

8. 2. 2004

Desáté výročí televize Nova se stalo námětem řady článků a komentářů. Každý má jistě právo na svůj názor, přesto je docela zajímavé, že mnohá tato ohlédnutí vlastně nejsou ani tak pohledem do „duše“ Novy, ale daleko spíše do duše autora. Tato charakteristika přesně sedí i na článek Milana Šmída na Louči nazvaný Dary a dluhy televize Nova.

„Zatímco však Ivo Mathé odcházel od nedokončeného díla transformace v okamžiku, když prestiž České televize byla na vzestupu,“ píše kupříkladu Šmíd, „Vladimír Železný byl vyhozen z Novy, která měla zenit své největší slávy za sebou.“ Už užitím tak rozdílně zabarvených sloves „odcházel“ a „byl vyhozen“, když ve skutečnosti byly – sice z různých důvodů – „odejiti“ oba dva, na sebe Šmíd prozrazuje víc, než si uvědomuje. Opravdu byla ČT na vzestupu? Ivo Mathé je bezesporu výrazná televizní osobnost a zanechal za sebou na Kavčích horách spoustu práce. Na druhou stranu je však také pravda, že mnoho věcí neřešil, některé problémy zakonzervoval a ony později zcela zákonitě vyhřezly na povrch. A jak to je se zenitem Novy? Vždyť druhá Nova tu první v lecčems ještě překonala, třeba ve sledovanosti Televizních novin. Ano, celková procenta šla v polauderovském období dolů, ale to přece na prvním místě souvisí s úspěšným restartováním Primy, tedy dalšího silného hráče na trhu, nikoli s výkonem samotné Novy.

„Naprostá většina toho pozitivního, co televize Nova přinesla na českou televizní scénu, se odehrálo v prvních třech letech její existence,“ píše dále Šmíd. Ale sám sebe posléze, když ne přímo vyvrací, tak do jisté míry zpochybňuje, když jako jedno z pozitiv kupříkladu uvádí, že Nova jako první „uvedla na obrazovku moderátora tmavší pleti“. Jako moderátor Televizních novin, tedy novácká tvář první kategorie, se Ray Koranteng objevil až na Barrandově. A to je přece stejně pozitivní krok, jako jeho prvotní angažmá v Počasí, které zřejmě má na mysli Šmíd.  

Šmíd dále píše: „Po prvních letech vzestupu se však Nova začala měnit. Její sebevědomý postoj vůči politikům začal erodovat kdesi v roce 1998 po nepravdivé reportáži o Klausově vile ve Švýcarsku. Její politická nezávislost definitivně odešla do propadliště dějin v létě 1999, když Vladimír Železný se s licencí přestěhoval na Barrandov a od té doby se musel starat o to, jak si nerozhněvat mocné tohoto světa.“ To jsou oblíbené teze, které již pět let bez hlubšího prozkoumání opisuje jeden novinář od druhého. Skutečnost je však i v tomto případě o něco složitější. I stará Nova přece měla velmi úzké vazby na některé politické síly, chcete-li –   závislost. V roce 1996 hanebným způsobem ovlivnila výsledek voleb. O rok později pomohla zinscenovala podraz s Klausovou švýcarskou vilou a zametala cestu pro Unii svobody. Málokdo však ví, že oním hlavním politickým manipulátorem v té době nebyl Železný, nýbrž tehdejší šéfredaktor zpravodajství Jan Vávra. Jeho pravidelné páteční snídaně s Kalvodou a později s Luxem jsou pověstné, leč veřejnosti zcela neznámé. Trpělivost s tímto „mocenským centrem“ tehdy došla i Železnému a Vávra dostal vyhazov. V září 1999 měl odejít. Se znalostí těchto nepříliš známých dějů je možná jasnější, jaká také byla Vávrova motivace, když se ve sporu o Novu postavil na Lauderovu stranu. Každopádně platí, že už tehdy bylo jasné, že na tom neprodělá, ať už spor o Novu dopadne jakkoli. 

Jako přímo fatální nepochopení fungování tvrdých mechanismů moci, obchodu a politiky lze označit Šmídovo (a nejen jeho) hodnocení vztahů Železného s rozhodujícími politickými stranami. „Tenhle spor nemůžeme prohrát, pokud nás však nevydají politici naší vlastní země,“ prohlásil tehdy Vladimír Železný. To ještě netušil, jak osudovou pravdu říká. Politickou oporu přece nehledal jenom Železný, stejně postupoval i Lauder. Rozdíl je v tom, že jeden každý z amerických politiků nekoukal napravo ani nalevo a tvrdě hájil obchodní zájem svého krajana. Ani trochu žádného nezajímalo, že jejich povedený krajan se tu – zřejmě v přesvědčení, že tu ještě žijeme na stromech – dopouštěl kriminálních činů. (Tak to hodnotí expertíza Právnické fakulty Plzeňské univerzity vzniklá na objednávku Úřadu vyšetřování. Křečkova vyšetřovací komise ji má k dispozici. Ví také, že odpovědné orgány činné v trestním řízení během arbitráže zcela nepochopitelně vůbec nic raději nešetřily. Proč asi?) Pravda však je to poslední, o co americkým politikům šlo. Z tohoto pohledu se právě Klaus se Zemanem zachovali jako normální politici, prostě se postavili za českého podnikatele. Ne tak mnozí jiní. Však se také od té doby na Nově vypráví tato anekdota: Víte, jaký je rozdíl mezi americkým a českým politikem? Žádný. Oba dva hájí americké obchodní zájmy. Tahle špidlovská, dostálovská, svobodovská, mlynářovská (a mnoho dalších adjektiv by mohlo následovat) malost stála daňové poplatníky deset miliard korun a mezinárodní ostudu. Malí politici z toho vytloukli stranický profit, co na tom, že poškodili svoji zemi.

Všichni zřejmě již zapomněli, že české soudy klíčový spor CET 21 versus ČNTS ve věci odstoupení od smlouvy pravomocně rozhodly. Ve prospěch Železného. Jenom spekulovat můžeme, jaký že to politický vítr foukal okolo Nejvyššího soudu, když na základě mimořádného odvolacího prostředku pravomocný rozsudek věcně naprosto vadným rozhodnutím zrušil. (Rozhodnout, že denní vysílací plán je prakticky to samé jako měsíční vysílací plán, je odborně asi na takové úrovni jako tvrdit, že kniha je to samé co stránka s obsahem kapitol.) Nikdo to ještě nevyslovil, ale troufám si tvrdit, že toto politické soudní rozhodnutí se na výsledku stockholmské arbitráže podepsalo také. Kdo a k jakému obrazu Nejvyšší soud najmenoval, snad netřeba dodávat.

„Rovněž kreativita, s níž Nova aplikovala v českých podmínkách osvědčené formáty zahraničních komerčních televizí, se postupem času začala vytrácet. Ne, že by chyběly nápady, ale chyběla chuť riskovat investice do větších a dlouhodobějších projektů,“ pokračuje Šmíd. Opravdu? A co Milionář, Nejslabší, máte padáka!, Pálí vám to, testy národa nebo nejnověji Česko hledá superstar? Tady už Šmíd píše vyloženou nepravdu.

„Poprvé se stroj zadrhl, když se projevila únava z amerických seriálů a akčních filmů, která se časově shodovala s probuzením české společnosti let 1996-97 ze snu o rychlém a snadném zbohatnutí. Televize Nova na změnu reagovala tím, že získanou image média podnikavých a úspěšných lidí nové doby přeměnila na image média, které vás nechá zapomenout na starosti běžného dne, protože vás baví. Ve víkendových večerech vystřídali Martina Dejdara a Šípa s Uhlířem baviči typu Ivana Mládka a Petra Novotného, znovu ožily stálice pop music z let minulých.“ Šmíd má trochu zmatek v tom, kdo a koho vystřídal. Šíp i Mládek s Novou spolupracují od prvopočátku. Podstatná je však jiná věc. Retromóda vracející se do 60., 70. i 80. let přece zasáhla celý svět. Co jiné byly vlny opětovného zájmu o Beatles, Abbu či třeba Modern Talking? Stejná vlna zasáhla i Česko. Ale jen u nás novináři po rejžkovském způsobu kádrují kumštýře na před-  a po-listopadové a ještě k tomu podivuhodně nedůsledně, aby náhodou nepoškodili kamarády. Ve skutečnosti tedy žádné zadrhnutí, Nova pouze vyhověla zákonu (celosvětové) poptávky.   

„Otázka „Co nám vzala, co nám dala televize Nova“ svádí k laciné odpovědi, že každému z naší kapsy vytáhla tisícikorunu za prohranou arbitráž se CME. Podle mého názoru za to však nemůže televize Nova, ale její bývalý ředitel,“ končí Milan Šmíd. Neberu nikomu právo na jakýkoli názor, ale u vědomí neuvěřitelných skutečností, které v souvislosti s prohranou arbitráží a rolí vlády, respektive ministerstva financí v ní postupně vycházejí na povrch, takovéhle tvrzení pokládám za čiročirou a ještě k tomu populistickou demagogii. Už jsem to nedávno napsal, takže jenom zopakuji: Právě od Milana Šmída bych očekával více. Moje představa o něm, představa publicisty pečlivě studujícího hory dokumentů, dostává další vážnou trhlinu. V poslední době mi připadá, že Milan Šmíd studuje jenom to, co zapadá do teorií, jež jsou jeho (politické) duši blízké.

4. 2. 2004

U příležitosti 10 let televize Nova se rozepsal také bývalý generální ředitel České televize Ivo Mathé (Lidové noviny, 4. 2. 2004). Což o to, v lecčems má pravdu, ale některé věci je třeba dopovědět do konce. To Mathé nedělá.

Z toho, že Nova původně získala licenci na jiný program, se stal již mýtus. Zajímavé je ale něco jiného. Novináři si toho masově „všimli“ až šest let poté, tedy v roce 1999, když se v Lauderově (přesněji Donathově) režii pustili do Novy kvůli něčemu úplně jinému. V době, kdy to bylo aktuální, na to poukazovalo pouze pár jednotlivců.  Peter Kršák tím vymezoval svoje „výsadní“ postavení v CET 21. Petr Pleva na to poukazoval ve sněmovně a já v RRTV. Oba jsme se posléze zasadili o dvojnásobné přešetření všech skutečností spojených s udělením licence Nově i rozvolněním licenčních podmínek. Jedním z výsledků bylo zjištění, že po formálně právní stránce vše proběhlo v souladu se zákonem. Nova si o změnu formátu řádně požádala a Korteho rada vyhověla. K mému tehdejšímu překvapení o tom velmi smířlivě během naší debaty na ČRo6 – RSE hovořil mediální expert Milan Šmíd, který rozhodně nepatří do nováckého fanklubu. Nepopisoval to jako kdovíjak rafinovaný podvod, nýbrž jako oboustrannou obavu, aby se právě počaté soukromé televizní vysílání nenarodilo jako mrtvé dítě.

Také „předčasné“ vkládání reklamy do pořadů je Mathého oblíbené téma. Čistě faktograficky má pravdu, ale smlčuje společenský kontext. V době, kdy RRTV „protizákonné“ vkládání reklam tiše tolerovala, již panovala všeobecná politická shoda, že zákon se změní. Jestliže společnost řekla ano existenci komerčních televizí, bylo jen logické vytvořit také normální podmínky pro jejich existenci. Přerušování pořadů reklamou je v tomto smyslu celosvětovým standardem. Stejným způsobem by bylo možné se pohoršovat nad faktem, že první soukromě vyprodukovaný polistopadový film Tankový prapor měl premiéru dávno předtím, než nový zákon zrušil znárodněnou kinematografii. Někteří by se asi pohoršovali, ale to by v tom zřejmě musela mít prsty Nova.

Ivo Mathé má rovněž pravdu v tom, že držitel licence společnost CET 21 byla v dobách Novy č. 1 prázdná skořápka s jednou sekretářkou. Jednalo se o kardinální obcházení zákona. Tak to hodnotily nesčetné právní expertízy, tak to hodnotila i rada, v níž jsem zasedal. Proto také rada vedla příslušná správní řízení. Přesně o tom byly i moje spory s Vladimírem Železným z poloviny devadesátých let. Jenže i tenhle příběh má svoje pokračování. Nebyl by to asi ani Železný, kdyby svoji slabinu neuměl obratem proměnit ve svůj prospěch. Prostě obrátil o 180 stupňů. Barrandovskou Novu č. 2 postavil zcela podle zákona. CET 21 nyní zaměstnává více než sto lidí včetně rozhodujících manažerů a šéfredaktorů odpovědných podle zákona za vysílání. No, protestujte proti tomu! Ale uznávám, že verze, že jsem obrátil já, protože jsem si na Nově zazpíval písničku, je impresivnější.

Kapitola sama pro sebe je Volejte řediteli. Jsem úplně ten poslední, kdo by chtěl Železného one man show hájit, jen si dovolím připomenout, že i tenhle pořad se v čase změnil. Po správním řízení o odejmutí licence, které ta – dle Mathého –  Železným ovládaná rada s držitelem licence kvůli Volejte řediteli vedla, si Vladimír Železný již nikdy  na obrazovce nedovolil to, co v dřevních dobách Novy. Dovolil si však něco horšího, zcela neodpustitelného. V době vzbouřenecké stávky v ČT pojmenoval ve Volejte řediteli počínání zpovykaných redaktorů a s nimi spřízněných politiků – včetně Mathého hradního šéfa – těmi pravými slovy. A to se neodpouští. Nikdy mu to neodpustila ani současná vládní koalice počatá právě na barikádách Kavčích hor. Ale to už je jiný příběh. Jeho scénář zatím veřejnost nezná, cenu už ano.

30. 1. 2004

Rada pro rozhlasové a televizní vysílání neví, komu patří televize Nova, prohlásil v Radiofóru na ČRo 1 v diskusi s autorem této glosy její předseda Petr Pospíchal. Respektive ví o vlastnické struktuře Novy úplně to samé, co věděla rada před rokem odvolaná, tedy ta, v níž jsem byl místopředsedou. Trvá tedy stav, kdy rada zná, kdo fakticky Novu ovládá a řídí, kdo a proč se o ni spoří, ale naprostou jistotu nemá a nemůže mít, dokud nejrůznější vlastnické spory nevyřeší soudy, včetně toho rejstříkového.

Kardinální rozpor je v něčem jiném. Zatímco stará rada byla za tento stav politiky i novináři dennodenně kritizována a posloužilo to jako jeden z argumentů pro její odvolání, na adresu nové rady nepadlo v této souvislosti jedno jediné kritické slovo. Pozoruhodné pokrytectví!

Když stará rada (po předchozí konzultaci s ministerstvem financí !!!) povolila Nově rozložení  dvousetmilionového správního poplatku za prodloužení licence do měsíčních splátek, hřímal ministr financí Bohuslav Sobotka v poslanecké sněmovně, že rada okradla stát a požadoval její odvolání. Když nová rada o několik měsíců později povolila to samé Primě, Sobotka ani nehlesl. Proč? Že by proto, že noví „nezpolitizovaní“ radní chodí na obědy s jeho stranickými kolegy Zaorálkem a Dostálem? Nebo proto, že pár měsíců předtím hlásal naprosté nesmysly?

Další záminkou k odvolání staré rady byla prohraná arbitráž. Nyní však vycházejí najevo neuvěřitelné věci, dokládající, že v celé věci je nejvíce namočena sama vláda, respektive ministerstvo financí. Poslední novinkou je, že se vynořily velmi zajímavé zápisy z vlády, které měly být skartovány (proč asi?), leč nebyly.

Každým dnem se blíží soudní projednávání žaloby, kterou na předsedu vlády a poslaneckou sněmovnu podalo šest bývalých radních a ve které se s poukazem na zjevnou nezákonnost svého odvolání domáhají satisfakce. Bohorovné pokrytectví vládních představitelů a jejich dvojí metr bývalým radním postupně přihrávají další a další zajímavé argumenty. 

21. 1. 2004

Milan Šmíd je jedním z nemnoha českých novinářů, píšících o médiích, který svá tvrzení opírá o studium dokumentů. Obvykle se pak staví do role jakéhosi neutrála, člověka nad věcí, jenž bývá kritický ke všem stranám. Tahle role se však stává poněkud problematickou, jestliže z jeho textu přímo sálá křečovitá snaha být v rámci své „neutrality“ kritický za každou cenu, a ještě k tomu pouze vůči jedné straně.

Naposledy to předvedl, když ve své Louči (19. 1.) reaguje na Nedělní rozhovor Radka Johna na Českých médiích. John totiž v odpovědi na otázku, týkající se prohrané arbitráže se společností CME, odpověděl: „Pochybení českého státu v celé kauze jsou opravdu neuvěřitelná. Až člověk pochybuje, jestli šlo opravdu jen o krystalickou neschopnost některých konkrétních lidí anebo už o zlý úmysl anebo dokonce dobře zaplacenou špinavost. A já skutečně žasnu, že se tím nezávislá média, která by nemohla být podezřívána z touhy cokoliv manipulovat nezabývají. Nějak to není v módě. Zřejmě až historici si jednou smlsnou a národ bude žasnout.“  

Šmíd na to reaguje těmito slovy: „Nepochybuji o nečistotě boje, který se ve sporu o televizi Nova vedl. Pro mě však nemají daleko ke špinavostem také tvrzení Vladimíra Železného, která přednesl ve své prezentaci před vyšetřovací komisi parlamentu ve věci arbitráže. Využívaje komplikovanosti případu a neznalosti nezasvěcených zde nejen neuvěřitelným způsobem mlží, ale přímo lže. Toto ostré tvrzení jsem schopen dokázat na základě archivu shromažďovaného po léta z veřejných zdrojů.“ 

Nic proti tomu, jenom by asi Milan Šmíd měl posléze uvést nějaký pádnější argument než onu kytici růží pro poslankyni Marvanovou za novelu vysílacího zákona. Železný se přeci nikdy netajil tím, že Američanům do jisté doby sloužil do roztrhání těla. Sám o tom hovořil již dříve a nepopíral to ani před vyšetřovací komisí. Ano, Železný s Lauderem ovlivňovali podobu mediálně legislativního prostředí ruku v ruce, častokrát svérázným způsobem. Deset miliard však poté, co se oba pánové rozhádali, od státu a za přispění některých politiků a úředníků zkasíroval Lauder, nikoli Železný. Od Šmída je hezké, že je na základě svého archivu schopen dokazovat „špinavosti Vladimíra Železného“. Jenže vzhledem k oněm deseti miliardám by bylo mnohem zajímavější, kdyby odborníci jeho formátu spíše nalezli odvahu popsat špinavosti Ronalda Laudera a jeho pomahačů.

Další Šmídovo tvrzení je dokonce zcela nepravdivé. V souvislosti s jinou věcí píše: „Nikdo si na Železného tenkrát netroufal a panáčkovala před ním i mediální komise. (Mám na mysli například jednání v Harrachově 1996).“ Všichni nepanáčkovali. Přesně v tomto období – a dokonce i v tom Harrachově – jsem s Vladimírem Železným vedl řadu polemik a upozorňoval jsem na právní nedostatky organizačního uspořádání Novy. Také díky této mé iniciativě došlo v RRTV i Poslanecké sněmovně ke znovuprověření celého procesu udělení licence a rozvolnění licenčních podmínek a posléze k postupnému uvedení celé struktury Novy do souladu se zákonem.

Pikantní na celé věci je, že čeští novináři tyto dávno vysvětlené a vyřešené (!!!) kauzy “objevili“ s pětiletým zpožděním, až když se na Železného houfně sesypali poté, co byl poprvé odvolán z funkce ředitele a pustil se do křížku s Lauderem. Přímo klasické pak je, že chudáci čtenáři jsou dodnes některými mediálními „odborníky“ masírováni mýty typu, že Nova vysílá v rozporu s předloženým programovým schématem. To však samozřejmě není případ Milana Šmída, to jsem si jen dovolil malou odbočku.

Proto zpátky ke Šmídovu článku. Na to, že vyšetřovací komisi leží na stole důkazy o naprosto skandálním přístupu odpovědných politiků a úředníků k prohrané neprohratelné arbitráži – a to je, oč tu běží a o čem mluví také Radek John –, se mediální expert Milan Šmíd věnuje svéráznému kritickému žabomyšímu hnidopišství! Právě od něho bych očekával více.

To už není neutralita, nýbrž pohodlné surfování na bezpečné vlně českého novinářského mainstreamu.

21. 1. 2004

Jestliže se koná nějaká opravdu důležitá vnitropolitická událost, nechybějí u ní kamery ČT a veřejnoprávní televize ji divákům přibližuje přímým přenosem. Kolik takových superdůležitých událostí loni bylo? Moc ne, dají se spočítat na prstech jedné ruky. Připomeňme si je jen tak po paměti a bez nároku na úplný výčet: opakovaná volba prezidenta, vyslovování (ne)důvěry vládě a … kupodivu také odvolávání Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV).

Na Nový rok ve 22 hodin pak Česká televize odvysílala Přehled nejvýznamnějších domácích událostí roku 2003. Volba prezidenta samozřejmě nechyběla, peripetie okolo Špidlovy vlády také ne, o RRTV však ani slovo, pouze jediná věta o deseti miliardách za arbitráž.

Něco tady nesedí. Proč v dubnu v den, kdy byla RRTV odvolávána, Česká televize prakticky z hodiny na hodinu zařadila mimořádný přímý přenos ze sněmovny? Opravdu to byla tak supervýznamná událost? A pokud ano, proč tedy o devět měsíců později v souhrnu nejdůležitějších událostí loňského roku o tom naopak neřekne ani slovo? To už  to najednou superdůležitá událost není? Kdy Česká televize diváky klamala? Letos, nebo loni? 

Odpověď je smutná, ba přímo tragická. Česká televize nehrála se svými diváky poctivou hru ani loni, ani na Nový rok. Česká televize neinformuje stylem padni, komu padni. Česká televize dělá propagandu. Loni v dubnu její redaktoři aktivně pomáhali při likvidaci jimi nemilované rady. Letos, kdy snad už i slepý vidí, co, jak a proč vládní koalice zinscenovala a co se z toho za několik měsíců vyvinulo, pro změnu pomáhá vytvářet dojem, že se vlastně nic tak zásadního neděje.

Jenom pro připomenutí: Česká televize 2. dubna po celé odpoledne přímým přenosem vysílala mimořádnou schůzi poslanecké sněmovny s jediným bodem programu, odvoláním členů RRTV. Během několikahodinového přenosu padala z úst koaličních politiků neuvěřitelná obvinění na adresu odvolávaných radních. Přesně v okamžiku, kdy mělo dojít na reakci, respektive obhajobu předsedy RRTV Martina Muchky Česká televize přímý přenos ukončila, aby mohla odvysílat „plánovaný“ a jistě veledůležitý záznam volejbalového utkání. Jako nášup pak ČT ještě přidala aktuální besedy s nezapomenutelnou Danielou Drtinovou, besedy „vyvážené“ a „objektivní“, ve stylu všichni – včetně moderátorky – proti jednomu.

Odvoláním rady ale příběh neskončil. Několik odvolaných a při té příležitosti znectěných radních si to nenechalo líbit a obrátilo se s několika žalobami a ústavní stížností na soudy. Pokud svůj spor s předsedou vlády a poslaneckou sněmovnou vyhrají, spatříme mnohé vládní politiky v trenýrkách a spolu s nimi jejich novinářské pomahače, ty z ČT nevyjímaje. Tyto soudy rovněž budou zajímavým testem nezávislosti naší justice. Řada renomovaných právníků totiž tvrdí, že pokud se bude soudit podle paragrafů, výsledek je takřka jednoznačný. Co o tom ví divák, který sleduje ČT?

Druhý problém je v tom, že vládní koalice se posléze dopustila hrubé taktické chyby, protože připustila zřízení vyšetřovací komise k prohrané arbitráži. Místo aby se všechno potichu zametlo pod koberec a raději se na vše zapomnělo, byl vytvořen oficiální orgán, který si nemůže zacpat uši a zakrýt oči. A tak se stalo, že důkazy o tom, že odpovědní politici a úředníci záměrně prohráli neprohratelnou arbitráž, leží na stole. A naopak – o tom, že celou věc zavinili radní spolu se Železným už nikdo raději ani moc nemluví, natož o trestních oznámeních, kterých měl kdekdo ještě v dubnu plná ústa.

Českou televizi to ale zjevně nezajímá. Podle ní – viz pořad z 1. ledna – se vlastně nic nestalo. Ronald Lauder se sice napakoval neuvěřitelnými, bezpracnými deseti miliardami korun a vládní koalice z toho na oplátku vytěžila politický profit, ale co na tom. Milí diváci, respektive daňoví poplatníci, kteří jste to zasponzorovali, raději zapomeňte! My vám v tom pomůžeme. Skoro to svádí k zásadní otázce: K čemu taková televize vlastně je?

5. 12. 2003

(Polemika psaná pro internetový deník Neviditelný pes)

Byl bych nerad, aby vznikl dojem, že jsem si právě z Mrože udělal objekt svého nadstandardního zájmu. Ale co mám dělat, když mi tak pilně nahrává na smeče. Otázka: Jakou hodnotu má komentář vystavěný na chybném základním východisku? Odpověď: Nulovou, je to spíše novinářský trapas. Přesně tohle se Mrožovi opět povedlo v komentáři nazvaném Podivná paní L. (Neviditelný pes 2. 12. 2003).

Hned na začátku svého komentáře totiž Mrož popletl dvě výpovědi. Marína Landová svědčila na vlastní žádost nikoli před sněmovní vyšetřovací komisí, jak píše Mrož, nýbrž v arbitráži. Jako svědek Ronalda Laudera. Jinými slovy: vysoká státní úřednice České republiky – zřejmě v náhlém záchvatu konat Dobro a odhalovat Pravdu – se sama nabídla firmě, která žaluje u arbitrážního soudu její zemi a požaduje po ní miliardové odškodné. A kupodivu právě její svědectví poskytlo oporu pro účelové a lživé konstrukce, na kterých bylo vystavěno celé obvinění České republiky.

Ač prakticky všichni ostatní zainteresovaní tvrdí opak, Mrož kupodivu vůbec nepochybuje o tom, že právě Landová vypovídala pravdivě. Co na tom, že v ten samý čas, kdy paní Landová – jistě zcela nezištně – nabídla své služby Ronaldu Lauderovi, byl její manžel ing. Jiří Koubek (bývalý člen RRTV, jeden z těch, co Nově udělili licenci) zrovna ve službách CME. A ještě maličkost pro dokreslení: Ta samá Marína Landová před časem bez mrknutí oka a stejně „zasvěceně“ vypovídala v reportáži České televize jako „očitý“ svědek o věcech, které se na Radě pro vysílání odehrály v roce 1999. Co je na tom divného? Landová na radě skončila v roce 1998 (!). Chlapcům z Faktů to vůbec nevadilo, měli co potřebovali.

Mrož svůj komentář uzavírá tradičně: Diví se „bývalým členům RRTV, tedy i panu Štěpánkovi, kteří … nepřestávají osočovat stát kvůli ‚nedostatečné‘ obhajobě“. Proč se diví? Protože „svědectví paní Landové u arbitráže … dokazuje, že ten největší kus másla měla na hlavě právě RRTV“. Teda Mroži, není nad to, když si novinář umí pro své závěry vybrat důvěryhodnou oporu!

Mrož – a spolu s ním všichni ti, kteří vinu určují podle svých politických sympatií a antipatií – asi očekává, že členové odvolané RRTV sklapnou kufry a nechají si na hlavě nikoli máslo, ale všechny ty neuvěřitelné sračky, které na ně nakydali vládní politici a novináři. Novináři – v tom lepším případě jenom hloupí, v tom horším hmotně zainteresovaní. Mroži, nenechají!

Zřízení vyšetřovací komise bylo vážnou politickou chybou vládní koalice. Vždyť viníci byli dopředu stanoveni, v případě Rady pro vysílání dokonce již „popraveni“, v médiích tisíckrát znectěni. A najednou vzniklo oficiální fórum, kde zaznívají neuvěřitelná fakta, před kterými si nelze zacpat uši a dál se tvářit, že neexistují. S mírnou nadsázkou se dá říct, že to připomíná zapálení říšského sněmu. Z „žalovaných“ se stávají žalobci. Každý, kdo se mohl seznámit kupříkladu s Železného svědeckou výpovědí, ví, že ani trochu nepřeháním.

4. 12. 2003

Vzpomínáte si na ten obrovský humbuk, co nastal, když Rada pro rozhlasové a televizní vysílání udělila České televizi pokutu za vulgarismy v Obrázkářích a dokumentu o Miki Volkovi? Novináři – a spolu s nimi někteří politici – se doslova předháněli v napadání členů rady. Do Lidových novin jsem v reakci na to tehdy napsal: „Škála názorů mezi diváky i odborníky na to, co morální vývoj dětí ohrožuje a co nikoli, je velmi široká a různorodá. Právě proto se také rada nakonec rozhodla udělit tu nejmenší možnou pokutu, jakou zákon připouští, tedy 20.000 Kč. A kdyby to bylo možné, udělila by symbolickou jednu korunu. V ‚tiché dohodě‘ s vedením ČT totiž počítá s tím, že se Česká televize obrátí na soud, protože jedině tak může vzniknout směrodatný výrok, který pro příště určí, jak v budoucnosti v obdobných případech postupovat. Patent na výklad zákona nemá ani rada ani Česká televize.“ A ukončil jsem: „Otázka totiž nestojí, zda Obrázkáře a podobná díla uvádět či neuvádět, ale jen a pouze, zda je uvádět před či po 22. hodině.“

Česká televize se proti pokutám skutečně odvolala k soudu, a ten nedávno s konečnou platností rozhodl. Beze zbytku dal za pravdu Radě pro vysílání. Nikdo z oněch pobouřených novinářů o tom nenapsal už ani slovo. Nikdo z politiků se neomluvil.

Podobnou mediální sprchu radní dostali za pokutu, kterou České televizi udělili za odvysílání pořadu České hlasování mezi dvěma koly senátních voleb. Poslankyni Táně Fischerové (US-DEU) to dokonce posloužilo jako další argument pro odvolání rady. Na mimořádné schůzi sněmovny 2. dubna 2003 prohlásila: „Dalším skandálním, již zmiňovaným příkladem je v poslední době hojně citovaná půlmilionová pokuta České televizi za uvedení politické satiry, což už není pouze finanční oslabování České televize, ale přímo cenzurní zásah do nezávislosti veřejnoprávní televize a svobody tvorby, který bohužel velmi připomíná léta minulého režimu.“

Také tahle pokuta skončila u soudu. ČT k tomu dala stanovisko a soud radu vyzval, aby se k němu vyjádřila. Mezitím však byla „stará“ a „špatná“ rada odvolána a nastoupila rada „nová“ a „správná“. V první reakci chtěli noví radní pokutu zrušit. Pak se však jeden rýpal zeptal, zda inkriminovaný pořad vůbec viděli. Zjistilo se, že většina nikoli. Takže si ho o polední přestávce pustili na videu. A co se nestalo? Odpoledne „nová“ rada poměrem hlasů devět pro, jeden proti, jeden se zdržel, potvrdila rozhodnutí rady „staré“. Dokonce i ti největší sympatizanti České televize z řad nových radních prohlásili, že odvysílat něco takového mezi dvěma koly senátních voleb byla od ČT politická hanebnost. V zápise z 16. zasedání se to v bodě 44 skrývá za nic neříkající formulkou: „Rada schvaluje vyjádření ve znění návrhu.“

Teď jenom stále marně čekám, kdy Táňa Fischerová navrhne odvolání i této rady. Napadá mne však lepší řešení. Pro naprostou nekompetentnost by měla odstoupit sama. Ke stejnému čertu by se mohli odebrat i pokrytečtí novináři, kteří pro svůj aktivismus zapomněli na základní žurnalistickou povinnost – informovat.